úterý 2. února 2010

Ájurvéda a závislosti

Závislost na všech možných vnějších látkách je velké téma dnešní doby a mnoha lidí v ní.

Před časem jsem se setkala s vysvětlením alkoholismu z pohledu ájurvédy, tradiční indické medicíny (rozsáhlý systém léčení, který sahá od psychologie přes farmakologii až po chirurgii a je starý tisíce let).

Toto vysvětlení mi hodně pomohlo a otevřelo oči.
Zmínila jsem se o tom hodně lidem, ale asi málokomu se bude chtít si to v převážně anglicky psané literatuře sám hledat, a tak bych to ráda zkusila shrnout svými slovy.

Myslím si, že se to může týkat docela dobře mnoha dalších závislostí na legálních i ilegálních drogách.

Ájurvéda rozlišuje dvě základní složky naší osobnosti. Jednou je ego (Ahamkara). To je něco jako operační systém. Je to soubor programů, které nám umožňují fungovat v tomto světě. Je velice důležitý, ale nejsme to my samotní, není to počítač. Ego je to v nás, co se cítí oddělené od všeho ostatního a všech ostatních
Druhou, důležitější částí je vědomí – Já, duše....můžeme to nazvat mnoha termíny. To je část nás, která je naopak spojena se vším. Je tisíckrát větší než ego. Je v klidu. Ví co chce, kam jde, kdo je, co je důležité, a co je pro ni dobré. Aby člověk mohl být šťastný, potřebuje být v kontaktu s touto částí sebe, a její vůlí se řídit.
Další částí je tělo, které má také vlastní inteligenci. Tělo, podobně jako ego, je nezbytné pro život ve fyzickém světě, a proto je důležité uchovávat si ho zdravé, v dobrém funkčním stavu, a tomu slouží jeho inteligence.

V naší společnosti se bohužel na toto rozdělení víceméně zapomnělo. Většina lidí se domnívá, že jsou své ego. Identifikují se s jeho jednotlivými programy, a jeho potřeby považují za své potřeby. Na duši i na tělo přitom často zapomínají.
A pak jsou někteří celkem překvapeni, když si třeba náhodou dají vyšší dávku psychedlik, zažijí rozpad ega....a s podivem zjistí, že nezmizeli ;), že něco v nich pořád vnímá, naprosto jasně a čistě, že ONI tam pořád jsou :) Samozřejmě stejný zážitek může vyvolat mnoho dalších postupů.

Alkoholismus definuje ájurvéda jako onemocnění ega. Alkohol je substance, která je egu velmi příjemná. Dodává mu pocit veliké síly, u někoho neporazitelnosti, pocit že může všechno. Ego lidí, kteří už za střízliva nejsou moc v rovnováze a třeba se z různých důvodů cítí špatně či méněcenně, se do tohoto stavu může doslova zbláznit. Začne ho tak přitahovat, že ho chce zažívat znovu, častěji, co nejčastěji, a také ho chce stupňovat, chce co nejhloub, chce toho úžasného něčeho co nejvíc.

Pokud má člověk sám, duše, nad svým egem, svým operačním systémem, kontrolu, dokáže tohle regulovat. Dokáže vnímat, že alkohol je pro něj dobrý nebo přijatelný jen do určité míry. Právě do té míry, kdy ze zážitků na něm má radost i duše, a i pro tělo je to příjemné (malé dávky) nebo zvládnutelné (občasné vyšší u zdravých lidí). Pokud se to přežene, duše už z pití žádnou radost nemá, a tělo začne trpět a poškozovat se.
Ale kdo má s kontrolováním svého ega potíže nebo si vůbec neuvědomuje rozdíl mezi sebou a egem, může tomu nechat volný průběh. Má pocit „JÁ to tak chci“.

Pak se může stát, že si ego na alkoholu ujede a vytvoří silný zvyk dávat si ho kolik chce, kdykoli má chuť.
Od určitého stupně začne být tohle velmi destruktivní. Tělo i duše spustí poplach, a pokusí se proces zastavit a obnovit svou kontrolu nad situací.
Ale ego už je hodně posílené tím, jak ho člověk bez jakékoli regulace poslouchal. Může se stát, že jakékoli protesty odkudsi „z hloubky“ či „z dola“ prostě potlačí.

Jak to popisovali v knize, kde jsem se s tím setkala, ego závislé na alkoholu si pod vlivem myslí, že je tááák silné, že může žít bez těla i bez duše. Což je forma šílenství. Neuvědomuje si, že když nebude mít játra, jeho „pohoda“ už nebude možná. A ze bez počítače (vědomí) nemá existence operačního systému smysl.

Během tohoto procesu má člověk mnoho šancí si problém uvědomit a odkázat své ego zpátky na jeho místo. Říct „NE, tohle mi ubližuje, tohle prostě dělat nebudeš.“ Ale čím déle mu ten ničivý zvyk toleroval, tím je to těžší. Může to vyžadovat vyvinutí velké síly vůle, aby udržel na uzdě ego, které kolem sebe kope a chce svou slast, a znova ho naučil, že je tu proto, aby mu sloužilo, ne aby ho ničilo.

V té ájurvédské knize říkají to samé, co moderní teorie závislosti: že od určitého stupně už to konkrétní člověk nedokáže zvládnout sám a jeho jediná šance je odevzdat se jiným lidem a vzdát se na nějakou dobu části své svobody (nechat se zavřít někam na léčení). Když ego vystřízliví a tělo se postupně vyčistí a zotaví a žije v rozumném denním režimu, má člověk šanci si uvědomit, že to co probíhalo předtím, bylo šílené, a že už to té části „sebe“, která to dělala, dovolit nechce.

Někteří lidé jsou se svým egem identifikováni tak silně, že je pro ně nepředstavitelné „si“ něco odepřít. Takoví lidé někdy raději zemřou, než by svému egu odebrali jeho oblíbenou intoxikaci. Je to velice smutný pohled. Potkala jsem nedávno někoho takového. Trpí cirrhózou a těžkou formou žloutenky. Musí moc dobře vědět, že každá kapka alkoholu velmi přibližuje okamžik, kdy zemře. Ale pořád si dokáže omluvit každodenní pití. Ty omluvy zní úplně AU. Přitom je to dobrý člověk, a taky chytrý, silný a schopný, který by toho mohl ještě hodně krásného a dobrého zažít a dokázat. Asi tomu nevěří.


Domnívám se, že tohle jde docela dobře vztáhnout na jiné závislosti. Třeba pervitin. Jeden kamarád kdysi prohlásil, že pervitin je „turbo pro ego“. S tím bych souhlasila. Ještě mnohem výrazněji než u alkoholu se na pervitinu objevuje ten pocit síly a moci. A platí se za to vysoká cena v podobě otravy organismu totálně jedovatou látkou. Jakékoli užívání, snad kromě minimálních dávek, už představuje velkou zátěž pro tělo a brzy ho začíná ničit. A dlouhodobější užívání poškozuje mozek a narušuje struktury, které potřebuje pro svou pohodu vědomí. Je celkem jasné, že dovolit si něco takového delší dobu dělat je úlet, že to nějaká část člověka poněkud blázní.

Na tohle jsem naštěstí kdysi přišla, když jsem začala mít z pervitinu psychotické příznaky. Došlo mi, že to něco ve mně, co ten pervitin tak chce, nejsem „já“. Že „já“ jsem ten někdo, kdo nepotřebuje k životu žádné toxické látky, kdo se raduje z malých přirozených věcí, kdo chce a potřebuje zdravé tělo a zdravý mozek. A tak jsem s „tím druhým“ začala bojovat, a nakonec, po dlouhé době, jsem to zkrotila až do bodu, kdy se to smířilo s tím, že pervitin prostě ne, nikdy, protože když ten, kdo je tu opravdu šéfem, tu věc naprosto totálně nechce, tak to, že je nějakým pár programům chvilkově příjemná, je prostě nepodstatné, irelevantní.

Bohužel v jiných věcech se mi to až tak nepodařilo. Nebudu to tu rozebírat, ale důležitá zkušenost: ego je velice šikovné, a když se jednou stane posedlé nějakou destruktivní věcí, dokáže si vymyslet milión triků, jak se jí domoci. A výsledkem je vždycky to samé: není to vůbec k ničemu (krátkodobý požitek ega člověku nedá zhola nic), a tělu a duši je zle.

Stejný kamarád vyslovil jiný postřeh: že „cigaretový kouř je vychytaný tak, aby lahodil egu“. To se mně osobně netýká, tak berte následující s rezervou, ale domnívám se, že je to pravda. Ať už je to ze strany výrobců cigaret tak udělané vědomě (to je klidně možné) nebo je to nevědomým výsledkem jejich strategie, připadá mi z pohledu na kuřáky, že je to o tom. Kouření cigaret je z pohledu zvenčí neuvěřitelně absurdní aktivita. Ne kvůli tabáku jako takovému. To je prostě vysoce návyková droga. Má svá pozitiva a negativa, představuje zdravotní zátěž, ale dokonce i tuto drogu může rozumný člověk užívat s mírou, jak ukazuje příklad některých lidí, a může to přežít ve zdraví. Ale to mluvím o tabáku, pokud možno bez aditiv. Cigarety obsahují až 40% chemických látek, jsou jich tam prý až tisíce. A jejich různé kombinace zdá se spolu s nikotinem produkují to „příjemno“. Vdechovat něco takového dobrovolně do plic je opravdu úlet. Musí to dávat egu obrovskou slast, že si to prosadí proti veškerému zdravému rozumu a rozhodně proti veškerým zájmům těla.

Ale kdo ví, třeba to přeceňuju, a ta hromada páchnoucích chemikálií je pro člověka snesitelná. Zdá se minimálně, že s jejich konzumací jde docela dlouho žít. Nemůžu posoudit, je na každém, aby si posoudil sám, pomocí svého mozku a plic.

Jestli se věc vymkla kontrole se řekla bych docela snadno pozná z toho, když se člověk svého těla a duše prostě zeptá. Jestli s jeho užíváním té které drogy souhlasí. Jestli z ní mají radost. Jestli je pro ně v pohodě, přijatelná, snesitelná, bezpečná. Odpověď je obvykle jasná, pokud se otevřeme a chceme ji slyšet.

Takový ten soubor příznaků závislosti je také docela dobrým měřítkem. V podstatě je to seznam projevů toho, že člověk při užívání určité drogy už jde „sám proti sobě“. Že krmí své ego na úkor těla, duše a okolí.

Stejný model se dá aplikovat i na „malé“ a „nedrogové“ závislosti. I třeba přejídání nebo pojídání přílišného množství cukru či fastfoodu je uspokojování „něčeho“ malého v nás, na úkor celku.

Doufám, že tento text někomu přinesl užitečné informace.
Pravděpodobně také v řadě lidí vzbudí nevoli (v jaké jejich části?;))
Je to samozřejmě volný a osobní výklad ájurvédského textu. Budu se snažit získat další informace o této problematice a časem je sem doplnit.

Přeju nám všem hodně síly moudře zacházet s námi samotnými :)