pátek 24. května 2013

Dhánurvéda - jóga lukostřelby, jóga záměru a činu


Tělo mluví pravdu.
Dokud jsme v hlavě, v myšlenkách, knihách, virtuálních světech, můžeme si představovat, a někdy také namlouvat kde co.
Jakmile ale zkusíme fyzicky něco udělat, pravda se ukáže.

Třeba napnout luk, zamířit a vystřelit.



A o tom byl výjimečný seminář s Prashantim de Jaegerem v Tuněchodském mlýně u Stříbra začátkem května.

Střídavě jsme se učili - povídali si o principech - a stříleli venkju do terčů.

Mám z toho pocit, že takhle by měl probíhat snad každý duchovní seminář. S nějakou formou tělesné praxe, ve které si člověk vyzkouší to, co se učí.
Eliminovaly by se tím právě nejrozmanitější sebeklamy. Člověk by rovnou věděl, na čem je.

O sobě jsem zjistila, že se nové fyzické aktivity napřed bojím a stavím se k ní stylem "to stejně nezvládnu, nevím jak....", ale pokud tento stav překonám, můžu se neuvěřitelně rychle zlepšit. To se stalo jednoho odpoledne. Cosi se změnilo, najednou jsem věděla jak střílet, neskutečně mě to bavilo, a jeden šíp za druhým šel blízko středu.
Prashanti to komentoval, že jsem střílení "vzala za své", zatímco předtím to bylo něco cizího mimo mně, v čem jsem se jen tak nějak plácala.

Ale pak můžu do té nejistoty opět upadnout zpátky a zase se zhoršit. Což se stalo. A ty dva stavy se mi střídaly až do konce.

Jiní lidé to měli jinak. Co člověk, to průběh, vývoj, souhrn reakcí na úspěchy nebo neúspěchy.

Byli mezi námi přirození talenti. Lidé, kteří se rovnou postavili správně, všecky části těla perfektně geometricky uspořádané, podívali se přímo před sebe na střed terče a vpálili to tam :) Úplně v klidu.

Bylo vidět, jak se někteří podporují nebo naopak shazují svými myšlenkami a slovy. Jedna slečna pořád povídala něco o tom, jak není dost dobrá. První dva dny. Pak ji to asi přestalo bavit, zavřela pusu a začala se trefovat. Moc pěkně :)

Prashanti nás neustále upozorňoval na metafory.
Střílení z luku je dokonalá metafora práce se záměrem. Rozhodneme se pro něco, a pak to uskutečníme. Více nebo lépe umíme zaměřit se, soustředit se, vypnout všecko okolo, a zasáhnout.

Pro mně je výzvou zaměřit se vědomě. Kromě těch vzácných chvil, kdy se dařilo, jsem občas zasáhla "náhodou". Tedy podařilo se mi zřejmě intuitivně uspořádat všecko správně a trefit se blízko středu.
Takhle jsem ale zasáhla pokaždé jednou, pak zase ne.

Skutečně se soustředit, vědomě vykonat všechny pohyby správně a vědět, že zasáhnu, je úplně něco jiného. V těch pár krásných úsecích, kdy mi to šlo, to pro mně byl úplně nový pocit. Dobrý pocit.

Napadá mě, že v této společnosti se vlastně nic takového neučíme.
Neučíme se zvolit si vlastní cíl a systematicky vykonat správné úkony pro jeho zasažení.

Učíme se jen nastoupit jakousi předprogramovanou cestu, na ní si občas vybrat mezi několika dostupnými možnostmi (kterou školu? kterou práci? kterou hypotéku?), a zbytek času dělat, co se nám řekne.
A ve volnu, které zbyde po splnění standardních úkolů, pak být pasivní, nechat se postrkovat od jednoho nabídnutého požitku ke druhému.
Schopnost dosahovat cíle rozvíjíme jen v omezeném prostoru, v rámci zvenčí daných cílů a úkolů, například naučit se ke zkoušce.

Kdo chce žít samostatný život, střílet do svých vlastních terčů, ze své vlastní vůle (nepostrkován šéfem nebo termínem), musí se to naučit sám. Běžná škola ani výchova ho na to rozhodně nepřipraví.

Někteří z nás měli to štěstí, že jsme se to naučili od rodičů, pokud naši rodiče jsou silné, samorostlé osobnosti, které si tu schopnost samostatného myšlení a konání uchovaly i ve světě, jenž podporoval opak. Jestliže je to tak, buďme za to nesmírně vděčni, je to velké privilegium, velké plus do života.

Jestliže nám naši rodiče tuhle schopnost předat nemohli, protože ani je to nikdo nenaučil, je to čistě na nás naučit se jí. I to má výhody, protože pokud se něco učíme vědomě v dospělosti, je to sice těžší, zato si to ale opravdu plně uvědomujeme, každého pokroku si ceníme a celý proces si dobře zapamatujeme.

Jak se rozhodnout, zvolit cíl? Jak se připravit, jaký zaujmout postoj? Jak zvednout luk, jak zamířit, jak dýchat? Jak se chovat po zásahu?
------------------------------------------
A pro mně ještě jeden zajímavý aspekt, který tam zdá se vidí málokdo: střílet pravou rukou, levou, nebo oběma? Uvědomila jsem si, jak je pravá přetížená, jak pořád dělá všechno. U lukostřelby je to poznat okamžitě, protože je celkem namáhavá. Pokud střílím jen napravo, za chvíli mě tlačí celá pravá strana zad.
Naštěstí, příroda mě obdařila schopností používat obě ruce celkem rovnocenně, takže jsem prostě přehodila luk do levé.
Tuhle možnost zjevně nemá každý, a tak mnoha lidem zbývá jen dělat druhou rukou kompenzační cvičení.

Bohužel, co jsem se tak bavila s přítomnými lukostřelci, neberou tuto potřebu moc vážně, cvičí prý levou stranu "občas". Prostě si zvyknou na jednostrannost.

Je i tohle metafora něčeho? A zajímalo by mě, jak moc je jedna ruka dominantní od přírody, a jakou roli hraje ten neustálý trénink, to, že s ní prostě odmala všecko děláme, a moc si nezkoušíme dělat to tou druhou. Jasně, jedna je vždycky na některé jemné věci šikovnější. Ale je přirozeně O TOLIK šikovnější, že tou druhou nejdou vůbec? Nebo je to spíš kulturní zvyk? Ta asymetrie mi prostě přijde zvláštní.

Před časem jsem se naučila psát levou rukou. Samozřejmě, jde to pomaleji, písmo je kostrbatější. Ale hlavně je JINÉ. A píšu jiné věci. Stručnější, zásadnější. Pravá ruka je jaksi "ukecaná"...
-------------------------------------------------------

A na závěr cvičení, které jsme dělali v teoretické části.

Podívat se na svůj vztah k...

rodině - partnerovi - přátelům - práci - tělu - zdraví - jídlu - přírodě....(doplňte si sami tabulku důležitých vztahů)

Uvidět, jak jsem na tom v tom vztahu, co můžu zlepšit.
To je nový terč, nový cíl...
A na ten zamířit...
:)

neděle 19. května 2013

Vjemy a my


Ájurvéda říká, že všechny smyslové vjemy, které přijmeme, musíme trávit, podobně jako trávíme potravu. Slouží nám k tomu trávicí orgány energetického těla.

My všichni jsme vyrostli v kultuře, která se naopak tvářila, že na nás vjemy nemají žádný vliv. Můžeme žít v šedivých, znečištěných městech plných hluku, a máme být zdraví, veselí a výkonní. Můžeme hodiny denně sledovat násilí, vulgárnost a negativní zprávy v televizi a máme být psychicky vyrovnaní. Pokud nejsme, vjemy zvenčí s tím v žádném případě nemají nic společného.

Přitom instinktivně a ze zkušenosti to ve skutečnosti pořád všichni víme: když odjedeme na chalupu někam, kde zpívají ptáci, proudí čistá voda a vane svěží vítr, projasní se nám nálada, vyčistí hlava, lépe se soustředíme.
Když shlédneme inspirující a povznášející film, příběh, který se dotkne našeho srdce, který odráží hluboké otázky našeho života, nebo je naopak lehký a plný radosti...nebo obojí....cítíme se jinak než po televizním seriálu, kde na sebe podivně pokřivené postavy nesmyslně ječí kvůli svým egoistickým záležitostem.
Když si čteme o tom, co kde na světě lidé tvoří, o těch kdo řeší problémy, těch kdo se baví a radují, těch kdo budují, cítíme se jinak, než když si necháme naservírovat koktejl toho nejhoršího, co se kde stalo, který je navíc cíleně sestaven, aby vyvolával strach a pocirt bezmoci.

Můj učitel ájurvédy doporučuje takzvaný "Fast from impressions", tedy "Vjemový půst".

Spočívá v tom, že po stanovenou dobu přijímáte omezené množství nových informací, a důsledně je filtrujete tak, aby byly co nejvíce pozitivní a posilující.
Zároveň se snažíte celkově vystavit své smysly více vjemům, jež vaši duši vyživují a méně takovým, které ji bolí a vyčerpávají.

Jak to v praxi probíhá? Například dva týdny nesledujete televizi, nekupujete a nečtete noviny ani časopisy. Můžete vynechat i internet, je-li to možné. Nebo se rozhodnete používat ho pouze v nutné míře. Nebo čas na něm omezíte a zvolíte si, jakým typům obsahu chcete svou pozornost věnovat - něčemu, co vám dělá dobře a přináší radost, vzdělávání v oblasti, která je pro vás důležitá, a tak podobně. Je to na vás, může to klidně být hodina chatování s milovanou osobou, která je daleko :)
Pro mně to třeba znamená nezaplétat se do diskusí o některých negativních tématech nebo neklikat na zbytečné zpravodajské články, a zaměřit se místo toho na některý z nespočetných zdrojů, které mi pomáhají v mém zkoumání. A nebo se opravdu chvíli nezaměřovat na nic :)

Když tohle občas uděláte, stane se to samé, jako když zkvalitníte složení své stravy. Vaše jemné smysly se stanou vnímavější a vy si začnete ještě mnohem více všímat, které informace zvenčí vás vyživují, a které vás vyčerpávají nebo narušují vaši vnitřní rovnováhu.

Zároveň při vjemovém půstu zvýšíte podíl příjemných, krásných a posilujících vjemů v celé své realitě, a zredukujete ty ostatní.

Jak je to jen možné, omezíte pohyb v prostředí plném výfukových plynů, prachu, hluku nebo zoufalých lidí. Pro mně to třeba znamená jít na nádraží o patnáct minut déle lesem, místo abych šla po ulici, kde pořád jezdí auta. Ve městě pak vyhledat krásu malebných uliček a vyhnout se místům, kde se koncentruje chudoba a utrpení nebo naopak přepjatý byznys. Kde můžu, jít pěšky místo jízdy hromadnou dopravou. Vyhnout se super- nebo dokonce hypermarketům a nakoupit v malém obchůdku nebo na tržišti.

Co dalšího můžete dělat? Chodíte na procházky přírodou. Pracujete na zahradě. Prohlížíte si umělecká díla nebo jdete na koncert. Hrajete si se zvířaty. Sedíte u řeky. Díváte se na hvězdy. A cokoli dalšího, co vám dává hřejivý pocit, co vyživuje vašeho ducha a duši.

Takový program pročistí mysl, přijdou nové nápady, otevřou se nové obzory, všechno se ztiší a zklidní. Jakmile znovu začneme přijímat svůj běžný objem informací, lépe víme, které jsou pro nás důležité. Možná některé ty malé změny si už ponecháme, možná třeba tu procházku lesem nebo pod hvězdami budeme chtít začlenit do každodenního života, a bez něčeho jiného se naopak už pořád obejdeme.

Už to vidím, jak negativisté, kteří se považují za realisty, vybuchnou: "To se jako chcete schovávat před skutečným světem, nebo co?"
Není to o schování se. Ostatně, to ani nejde. Je to o volbě, čemu chci věnovat svou pozornost. Čím lepší "vjemová výživa", tím lépe mi je, a tím větší mám šanci ve světě něco užitečného dělat.

Samozřejmě, mohu ke své životní cestě potřebovat informace o spoustě méně příjemných věcí. Dobře to vím, protože samotnou mě celá řada "temných" jevů zajímá. Některé jsou po praktické stránce velice důležité, třeba právě to, jak fungují a jak na nás působí média - potřebuju si to uvědomovat, abych se podle toho mohla zařídit.
Ale důležité podle mně je, jaké ty informace si vybírám, jestli vím proč to dělám, k čemu je potřebuju a jak je konstruktivně využiju, a také jestli znám míru.

On je velký rozdíl například mezi studiem problematiky závislostí, když nás zajímá jejich léčení, a mezi tím, když se automaticky necháme zaplavovat vraždami a drby z televize a věříme pak, že takový je svět.
Nepotřebuju ke svému životu vědět, kdo komu ublížil v Horní Dolní, pro takové informace nemám absolutně žádné využití. Podobně jako fastfood nebo polotovary, taková informace není výživa, ale zbytečná toxická věc, od které se pak musí moje mysl detoxifikovat. Tak proč ji vůbec pouštět dovnitř?

Potřebujeme ty opačné, ty dobré vjemy: každý z nás, ať se věnuje čemukoli, potřebuje svou dávku pozitivna, radosti a klidu.

Tomuhle věřím.
Tenhle text vznikl tak trochu pro mou mámu. Jsem zvědavá, co mi na něj řekne :) Ráda bych našla způsob, jak tuhle informaci sdílet s její generací. Informaci, že na tom, co vnímáme, čemu se otevíráme, opravdu záleží.

čtvrtek 2. května 2013

Usmívej se...mrač se...společenské konvence u nás a za oceánem


Takový malý postřeh, po šesti týdnech zpátky doma.

V Austrálii mi to přišlo chvílemi až moc...
Od člověka se čeká, že se bude, kudy chodí, pořád usmívat a na neustálé otázky "How you going?" odpovídat zářivým "Great!".....  Taková je společenská konvence.

Neexistuje chodit a tvářit se jako kakabus. Jestliže se mračíte, lidé si toho všimnou, začnou předpokládat, že se děje něco fakt vážného, a ptát se, o co jde a jak mohou pomoci....

Občas, když vám třeba skvěle není, je to namáhavé. Občas to i u některých jiných lidí působí trochu nepřirozeně, jako maska, zejména u vystresovaných žen.

Ale mnohem častěji je to příjemné. Mnohem častěji lidé vypadají, že i je samotné to baví. Třeba přijít do práce a tam se celý den usmívat, ať se děje co se děje:) A i mně samotnou to bavilo. Bez ohledu na to, jak mi bylo, jakmile jsem přišla mezi lidi, bylo třeba se narovnat, usmát, začít myslet na pozitivní věci a mluvit o nich. Právě ve chvílích, kdy mi vůbec do zpěvu nebylo, mi to obvykle udělalo dobře.
A stejně tak mi dělalo dobře, že společnost celkově vyžaduje, abyste vypadali zdravě, spokojeně a v pohodě, tedy se i podle svých možností snažili opravdu takoví být.



Doopravdy ocenit to dokážu až zpátky tady.

Teprve po téhle zkušenosti vidím, jaká je společenská konvence u nás. Normální je se mračit. Vypadat rezignovaně, zoufale, vyčerpaně. To je standard, průměrní lidé se za to nijak nestydí, neskrývají to a hlavně se s tím nepokoušejí nic dělat. Ani s tím stavem, ani s tím výrazem v obličeji. Panuje jakýsi konsenzus, že to je prostě lidský úděl, tak co to neukázat...
Říkali mi to všichni kamarádi, co vycestovali někam, kde to normální není, ale mně to došlo pořádně až teď. Každého to trkne. A každému se líbí víc v prostředí, kde je zvykem něco jiného.

Na úrovni běžné komunikace je pak normální pronášet věty "Ále nic moc...", "Stojí to za..." a podobně. Považuje se to za upřímnost a realismus. A u některých lidí pak následuje nadávání na něco, jako běžný předmět hovoru.

Tohle je taková zvláštní chmurnost, která zřejmě z určitých historických a kulturních důvodů postihla nás Středoevropany (myslím, že to v nějaké podobě asi mají i další slovanské národy, rozhodně jsem slyšela podobně nadávat a viděla se podobně tvářit Rusa, Poláka, Srba...).

To je druhý extrém.

Samozřejmě oba extrémy mají své nevýhody.

Úplně nejlepší by byla společnost, kde se lidé celkem přirozeně aktivně snaží být zdraví a spokojení a přemýšlejí pozitivně, protože to tak chtějí, protože vědí, že to je lepší možnost.
Pokud jim ale zrovna někdy dobře není, nic nepředstírají a klidně to dají najevo, a to se taky bere v pohodě.

Když bych si ale měla vybrat mezi těma dvěmi nedokonalými modely, vyberu si ten australský...

Samozřejmě, i u nás se to mění. Ti probuzenější a zdravější lidé se poznají na první pohled třeba podle toho, že vypadají spokojeněji. Třeba v tom MHD myslí si na své věci, poslouchají příjemnou hudbu nebo si čtou nebo povídají a netváří se tragicky.
A každý takový člověk mění o chloupek svět kolem sebe.

Poslední léta si hodně všímám, že pozitivnějším kukučem i tématy hovoru se projevuje probuzení u úplně obyčejných lidí. V obchodech, na přepážkách, na veřejném WC. Že se víc usmívají. A víc si povídají o tom, co je baví a těší, spíš než o tom, co je sere.  Víc se radují z drobností každodenního života.

U nás je tohle moc, moc důležité. Každý úsměv a každý pozitivní rozhovor pomáhá naší zemi probudit se z depky a znova si uvědomit všecko krásné, co tu je.

Aha, a začít můžu třeba tím, že si budu víc všímat, jak se tvářím já :)

hezký den