pátek 30. ledna 2015

Spánek, wifi a ztráta klidu

Konečně jsem koupila dlouhý telefonní kabel a vystrnadila wifi router ze svého pokoje.
Nečekala jsem, že bezprostředně pocítím rozdíl. A už vůbec ne, že ho poznám dokonce za bdělého stavu...
Byla jsem, a ještě jsem, dost překvapená :)

S routerem jsem začala bydlet, když jsem se přestěhovala do nového bytu. Můj předchůdce byl v bytě jediný, kdo se aktivně zajímal o internet, a tak si ho umístil k sobě do pokoje, k telefonní zásuvce. Zřejmě na záření není moc vnímavý a dál nic neřešil.
Já napřed také ne. Internet k životu potřebuju a o wifi signálu jsem si nikdy předtím nemyslela, že by mě nějak rušil. Narozdíl od záření mobilů (ze kterého mě dokáže akutně rozbolet hlava, rozbrnět ruce, atd), wifi jsem považovala za něco relativně neškodného, respektive něco, na co se umím adaptovat.

V krásném novém bytě jsem okamžitě začala mít problémy se spánkem. Trvalo mi dlouho usnout, pak následovaly divoké sny a noční můry a probouzení mnohokrát za noc.
Tušila jsem, že to souvisí s něčím v novém prostředí, ale neměla jsem konkrétní nápady, co dělat, tak jsem se jen snažila vytvořit si zdravou denní rutinu.

Vlastně mi ten problém pomohl, přišla jsem totiž v prvních dvou měsících na spoustu věcí, které mohu změnit, aby se mi lépe spalo. Například chodit spát před půlnocí. Nevysedávat těsně před spaním u počítače, a už vůbec tam nekoukat na drsné a vzrušující věci ani si nepřetěžovat hlavu nadbytkem informací. A také se u klávesnice nehrbit, bolest za krkem spánku rovněž neprospívá. Nejíst pozdě večer. Nejíst některé věci ani večer, spíš ani odpoledne. Nepít nic s kofeinem později než z kraje odpoledne.
Tyhle změny už jsem potřebovala udělat dávno a každá jednotlivá z nich trochu pomohla. Snažím se je udržovat a jsem za ně ráda.

Postupně jsem si zřejmě také zvykla a moje schopnost spát v novém bytě se zlepšila na přijatelnou úroveň.

Někdy v září jsem si ve svém pokoji dávala lysohlávky. Ve stavu rozšířeného vědomí jsem zjistila, že mám v obytném prostoru daleko víc elektromagnetického záření, než ve svém předchozím bydlení.
(Myslete si o tom, co chcete, ale tohle je pro mně jedna z věcí, ke kterým stavy rozšířeného vědomí jsou – dokážete vnímat záležitosti, které vám v běžném stavu unikají, doslova vidět či cítit něco, co vaše tělo sice registruje, ale v normálním stavu tyto informace nejsou přímo k dispozici vědomí). Přímo jsem ho viděla a vnímala jsem tlak, který vyvolává – intenzitu, neustálou vibraci, v níž je problém se zklidnit a odpočívat.

Ale dokonce i v psychedelickém stavu může člověk něco vidět a něco ignorovat. Připisovala jsem zvýšenou hladinu EM radiace faktu, že teď bydlím v Praze. To musí být všechny ty BTS namontované přímo na střechách paneláků blízkého sídliště. Co nadělám.....dokud se z města neodstěhuju, musím to vydržet.....

Až asi o další měsíc později jsem v jistém časopise náhodou narazila na odborný článek o zdrojích elektromagnetického zatížení, který rozebíral vysílače, wifi, hygienické limity (a jejich absurdní zvýšení v posledních letech), atd.. Teprve pak mi poprvé padl pohled na blikající krabičku v rohu pokoje. A napadlo mě ji pozdě večer vypnout.
Vytáhla jsem síťový kabel – a skvěle jsem se vyspala :)

Začala jsem to praktikovat pravidelně, brzy se ovšem dostavily stížnosti spolubydlících, kteří si chtěli po půlnoci pustit film nebo brzy ráno přečíst e-mail.

Zkusila jsem tedy router obložit orgonity. Teoreticky, respektive podle údajů výrobce orgonitů, by takzvané HHG měly dokázat odrušit i velký mobilní vysílač, natož malinkou wifi anténku.

Bohužel jsem měla hned pocit, že to moc nefunguje. Přijde mi, že něco dělají, ale může to klidně být moje autosugesce, každopádně jsem si byla celkem jistá, že orgonit na routeru není uspokojivé řešení, že pomůže jen dát zdroj signálu z místnosti, kde spím, prostě pryč.

Pak jsem šla koupit kabel a koupila nesprávný. Nevěděla jsem, že máme internet zřejmě od UPC a to, co potřebuju, je kabel telefonní, nikoli internetový.
Nato jsem nějakou další dobu, je mi trapné zkoušet spočítat jak dlouho, na věc zapomínala a odkládala ji.

Až jsem odjela na dva týdny na dovolenou do hor na Tenerife, do domečku v zemi, bez wifi, s jednou čárkou signálu.

Po návratu se tlak v hlavě nedal přehlédnout. První noc byla velmi nepříjemná, úplně jako na začátku. Druhou jsem tu věc zase vypla. Třetí den jsem konečně koupila kabel :)

Po odstranění zařízení jsem měla pocit většího klidu během několika minut. Jak řečeno na začátku, nečekala jsem, že poznám rozdíl dřív než ve spánku. Ale přísahala bych, že ano.

Spaní je úplně o něčem jiném. Místo abych se vzbudila 5x, je to buď jednou (u mně celoživotně normální), nebo vůbec, až ráno. LUXUS :)

---------------

Vím, že kdybych o tomhle začala mluvit v nějaké skupině lidí, dokonce i dost spřízněných duší, polovina z nich okamžitě začne vehementně tvrdit, že se mi to zdá. Přece není možné vnímat EM záření a mít s ním nějaký problém. Nic takového neexistuje a s člověkem to v žádném případě nic nedělá......;)
Přitom pokud vím podobné potíže vlastně má spousta lidí. Ale je tabu o tom mluvit.

Nestudovala jsem žádné zvláštní zdroje na internetu (to by bylo druhé obvinění: „to se ti zdá, protože čteš nějaké paranoidní texty“). Byl to doslova jen ten jeden článek, a nešlo o nic „esoterického“, spíš byl orientován velmi technicky.
Obecně v naší společnosti, a speciálně v naší zemi, je zdá se normou předstírat, že EM záření prostě „nevadí“. Není to vidět, a tak to nemá žádný vliv ;)
V onom článku psali, že během posledních let byly nenápadně zvýšeny normy na obrovský násobek původních, aniž by se technologie jakkoliv změnila. Zatímco dříve se za přípustnou vzdálenost mobilního vysílače od člověka považovalo 100 m (prosto se instalovaly na kopce), dnes jsou to prý 3 m, mohou se tedy dávat přímo na obytné domy. Tyhle údaje jsem si nikde neověřovala, ale vysílače na domech vidím všude, zjevně to opravdu je legální. A wifi coby zdroj zátěže očividně nikdo neřeší vůbec....

Když už jsme u těch mobilů, mám pocit, že většina lidí, co znám, nikdy nevypíná datové připojení na svých smartphonech, a nikdy nevypíná telefon jako takový, snad s nim i spí...;) (každopádně mnozí těžko chápou, že např. nejsem nonstop online na Facebooku ;)
Telefon s aktivním datovým připojením září stejně, jako bychom volali. To vím jistě, kdysi jsem to totiž chtěla ověřit, a tak dlouho jsem obtěžovala nebohé pracovníky na linkách všech tří operátorů, až mi jeden skutečně tuto informaci zjistil (poté, co asi deset lidí napřed dělalo, že o žádném záření nikdy neslyšeli ;).
Nechápu, jak někdo může přežít s tak agresivní věcí na těle. A když už se na to tedy adaptovat dokáže, kladu si otázku, co to nepřetržité pulzování dělá s jeho pozorností...nemluvě o fyzickém zdraví oněch částí těla, které jsou takhle nepřetržitě ozařovány...

Ale vlastně to není vůbec jiné než moje několikaměsíční ignorování wifi routeru.

Mobily neignoruju, protože mě jejich agresivita doslova bolí. Po patnácti minutách držení telefonu s aktivním datovým připojením mě brní ruce až po lokty, po deseti minutách hovoru s telefonem u hlavy mi třeští hlava tak, že to ukončím (pokud osoba na druhém konci skončit nechce, doslova ji prosím...).

Neignorovat něco takového je snadné. Zkrátka telefonuju co nejmíň a co nejkratšeji (a mohla bych si konečně pořídit to handsfree sakryš;), internet na telefonu používám někde, kde je wifi, datové připojení jen v případě absolutní nutnosti a na nejkratší možnou dobu.

Ale v případě wifi jsem na tom stejně jako ti, kdo si pořád hrají s datujícím smartphonem a „nevadí“ jim to. Bezprostředně to nevnímám. A tak je snadné namlouvat si, že to „nic nedělá“, a chovala jsem se vlastně úplně, naprosto stejně. Zkrátka jako standardní občan, naprogramovaný žít v mikrovlnce a dělat jakoby nic.

Přitom se samozřejmě ví, že to něco dělá. Vlastně už před lety jsem na to téma četla jakousi brožurku v Austrálii, jedné z několika málo velmi rozvinutých zemí, kde se problematika bere vážněji.

Ano, ne všude se EM záření ignoruje. Nejdále je zřejmě Německo, kde jsou pravidla daleko přísnější než u nás. Podle článku, který jsem četla, se tam prý dokonce musíte zeptat sousedů, když si chcete ve svém bytě spustit wifi. Jestli jim to nevadí. Protože přidáváte další záření, další neklid, i do jejich životního prostoru. U nás nemyslitelné.

Neklid, nazvala bych to neklid. Cenou za všechno to připojení a propojení, které samozřejmě má mnoho výhod, je podle mě vždycky ztráta trochy klidu. Každý nový zdroj, každé zvýšení výkonu, rozvibruje náš prostor víc, vezme z něj něco klidu a nahradí ho nepřetržitou pulzací. Pořád znovu a znovu se musíme učit na to adaptovat.
Je nějaká hranice, za kterou to už nedokážeme?
Mohl by to být jeden z faktorů souvisejících se všemi těmi psychickými poruchami? Lidé, kteří jsou citlivější a ten tlak vydržet prostě nedokáží, ale protože problém ignorují, jako všichni ostatní, nemohou si ulevit, třeba odjezdem nebo odstěhováním někam, kde by jim bylo líp?
A protože ignorování je všeobecné, ani jejich lékař jim to neporadí....

Co se mně týče, už vím, že si potřebuju přeorganizovat život tak, abych trávila co nejvíce času v prostředí, kde moje energetické pole má klid a pokoj. Tedy na místech, kde nechytám na telefonu deset wifi sítí. Kde je mobilní vysílač pěkně postaru na kopci, protože osídlení je řídké a dávat je na obytné domy není důvod.

Už mnohokrát v minulosti mě něco na tuto otázku upozornilo, ale vždycky jsem si zvolila na ni zase zapomenout, s tím, že "nevím co dělat". 
To už dál nepůjde. Život v mikrovlnce je problém. Hledat řešení je priorita. 
V téhle souvislosti mě napadá, že moje averze k mikrovlnným troubám je vlastně dnes směšná. Nemám ráda jídlo z mikrovlnek, které v rámci ohřívání velmi podivným způsobem rozbíjejí strukturu potravin. Sama bych si tu věc domů nikdy nekoupila. Vadí mi, že se používají v restauracích.

Ale má ještě smysl to řešit, když každý den pobývám v centru města? Kde energetickou strukturu mého vlastního těla bombardují tisíce datových přenosů? Když běžně jezdím autobusem, namačkaná s několika desítkami lidí, každý v kapse mobila s aktivním datovým připojením?

Oficiálně jsem se rozhodla mikrovlnky dál neřešit :) Tedy, samozřejmě sama si v nich nic ohřívat nebudu. Ale to, že mi tam něco ohřeje někdo někde, je mi od tohoto okamžiku jedno a nebudu si s tím dál dělat starosti ;) Pokud opravdu zredukuju na minimum pobyt ve velkých mikrovlnkách, ty malé už budou maličkost ;))