pondělí 21. května 2018

Párty očima mimozemšťanky


Když jsem v roce 1999 objevila svobodné taneční párty pod širým nebem, bylo to to nejkrásnější, s čím jsem se ve svém dosavadním životě setkala. Poprvé jsem viděla, že lidé mohou tvořit něco sami pro sebe, bez systému. A miluju magický prostor divoké radosti, volnosti, spontánních setkání. A jak jsem postupně poznávala lidi, stalo se z párty místo, kde potkat naráz 100 přátel a 300 známých, což v běžném životě prostě není technicky možné :) Nádherná věc.

Proč název? Zdá se, že vidím párty jinak, než většina lidí. To, co vnímám, málokdy někdo zmíní. Přitom ale kdykoli o tom začnu mluvit, zdá se, že mnoho přátel vlastně souhlasí. Už dlouho toužím to vyjádřit a sdílet, a po poslední akci už musím.

Při tanci na párty jsem poprvé zažila, že se mi otevřelo propojení s vesmírem, snad to znamená s duší, nádherný zářící stříbrný kanál, který spojuje nekonečno nahoře, nekonečno dole, a moje malé já je uprostřed a chvíli ví přesně kdo je, proč tu je, kam jde, co dělat a co nedělat....
Dokonce jsem to nejdřív zažívala bez jakýchkoli látek :), ale samozřejmě když jsem poznala psychedelika, ukázalo se, že tyto prožitky velmi podporují :) (jak víme všichni:)
Zpočátku to byly prchavé okamžiky, hned se to zase zavřelo, zapomněla jsem na to. Ale do běžného života mi z toho zůstaly záblesky uvědomění. Že by třeba bylo dobré zdravěji jíst, cvičit, nepít alkohol, méně sedět u počítače. Že moje duše touží po přírodě a trpí neustálým pobytem ve městě. Jak důležité je spojení s těmi správnými lidmi. A větší vize, že tu nejsem náhodou, směřuju k něčemu, můj život má smysl, takový jaký je, zvláštní, neobvyklý, není to omyl :)
Dlouho jsem tančení na párty v otevřeném víru považovala dokonce za to naprosto nejdůležitější, co na světě dělám, a cítila jsem potřebu stavět svůj život okolo toho, žít tak, abych byla na párty přirpavená, svěží, silná.
Všechny tyhle věci vím a cítím někde hluboko sama od sebe, i bez párty a rozhodně bez psychedelik. Ale párty mi je připomínaly nejsilněji.
V době, kdy jsem přijela na svůj první openair, jsem pravidelně užívala piko, na práci. Kvůli párty jsem s tím přestala. Protože to ze mně dělalo vyčerpanou trosku, která si pak tanec nemohla užít. Tak to muselo pryč.

A také jsem od začátku viděla, jak nám párty všem připomínají normální lidský způsob života. Spolupráci v tlupě uprostřed přírody, kdy se sice pořád něco dělá, ale neexistuje hierarchie, není všechno nalinkované, není donucování, všechno se děje uvolněně a v okamžiku.
A vnímala jsem hned, jak moc každý člověk potřebuje pravidelně se vytančit pod hvězdami, že je to nejzákladnější lidská potřeba, a jak nesmírně nám tu chyběla, když byla ve středověku církví násilím potlačena. Zpočátku jsem se radovala z každého, i nejprimitivnějšího, nejvykalenějšího člověka, že na párty přišel, zmastil se a tančí.
Věřila jsem totiž, že to vnímají všichni, že to nejde nevnímat. Že to takhle funguje všem a všichni jsou v podobném procesu a všechny nás to probudí, a budeme kmen svobodných lidí. A když se to dost rozšíří, probudí to třeba jednoho dne úplně všechny.
Dívala jsem se kolem sebe a opravdu se to jevilo, že nějaký proces probuzení probíhá. Byl jasně vidět rozdíl mezi nově příchozími a občasnými návštěvníky, a mezi těmi, kdo se do světa párty ponořili hluboko. Přišlo mi, že se probouzí jejich individualita, nacházejí svoji sílu, vrací se k přirozenějšímu způsobu života: začínalo to tím, že se lidé začali kreativněji a podle svého oblékat, a pokračovalo tím že na párty šlo vidět daleko víc lidí s normálním zdravým tělem, které má dost pohybu, než ve městě. A při rozhovorech s těmi nejzářivějšími se ukazovalo, že řada jich už i žije podle svého, tvořivě, hledají, jak být opravdu šťastní, ne jen být frustrovaným kolečkem v obrovské mašině. Tedy co jim vyhovuje, co je pro ně ten pravý druh práce, která je naplňuje, ne jen živí, kde a jak opravdu chtějí bydlet a co je pro to třeba udělat, atd.
V tom období bouřlivého idealismu mi vůbec nedocházelo, jak malé je ve skutečnosti to procento takových probuzejících se lidí na technu, a netušila jsem, že tak malé i zůstane. 

Na psychedelikách na párty jsem si poprvé začala uvědomovat, co se děje s přírodou okolo nás a v jak žalostném stavu jsou lidé obecně. Na jedné párty na severu Čech jsem viděla mraky plné jedů přivátých odkudsi z Polska, a jak jsou jimi zanesené lesy na kopcích, trpí a usychají. Jiná se zase konala v jakési průmyslové nádrži, pod kterou jsem na tripu spatřila děsivé obrovské kaluže modře a zeleně světélkujících kapalin, a dívala jsem se, jak je stromy čerpají svými kořeny a jak je to tráví. Pak jsem tančila na jistém teknivalu uprostřed polí, a najednou jsem uviděla ty mrtvolné zelené a červené a modré věci, kterými byla pole ošetřena, předpokládám nějaké postřiky a průmyslová hnojiva, a opět jak tím trpí půda a pomalu se ničí, a jak se to vsakuje do vod. Bylo zjevné, jak šílený nápad je dělat tohle půdě a výsledné produkty potom jíst. Vypadalo to, jako by se festival konal uprostřed toxického moře.
Na tom samém festivalu jsem si dala džus na baru a spatřila v něm asi 1O světélkujících věcí, které tam rozhodně neměly co pohledávat. Chutnal odporně. Vylila jsem ho. Při pozdějším studiu složení dotyčného levného džusu z Tesca se ukázalo, že tam opravdu jsou. A ví se to. Od té doby vnímám, jak zvrácené věci se dávají do potravin, a jaká magořina je dobrovolně to požívat, a chemické jídlo s takovým složením už nekupuju. Žádné.
Začala jsem se o to všechno zajímat a všímat si, potraviny, kosmetika. Uviděla jsem celý ten systém, který zotročuje lidi, pomocí otupujícího krmiva plného jedů, otupujících drog, médií a nekončeného omezování přirozených potřeb těla, když musíme pořád pobývat a sedět v místnostech a při řízení strojů. A pak jim prodává miliardy naprosto zbytečných a nekvalitních věcí. A tím vysává planetu.
Cestou z jedné párty u Brna ke mně promlouvala půda, o tom, že když to takhle půjde dál, nebude už dlouho rodit. Že mele z posledního. A pak všichni umřeme hladem. Proberte se, proboha, šeptaly stromy. To bylo tuším v roce 2001.

Párty mi vrátily spojení s přírodou, které jsem jako mladá dospělá kvůli workoholismu ve městě na čas ztratila. Začala jsem zase chodit do lesů, lézt na kopce. Poprvé jsem se naučila v přírodě tábořit. Bylo to překrásné období, léta 2000-2, na které nikdy nezapomenu. Od té doby chodím zase do přírody skoro každý den.
A tak vidím, co se děje. Jak naše lesy usychají. Jak každým rokem ubývá vláhy, jak jsou stromy nemocné a lesníci je musí kácet. Jak je čím dál méně hmyzu a ptáků. Jde to pozorovat přímo a v reálném čase. Při tempu, jakým to pokračuje, mohu se snadno dožít toho, že místo našich lesů budou holé pahorky spálené sluncem, jako v jižní Evropě. Jestli nebudou včas osázeny stromy odolnými proti suchu, což se neděje...
Co to udělá s klimatem, co bude zadržovat vodu, jestli nám tu pak ještě něco vyroste, to je otázka.
I to je možné pozorovat při ježdění na párty.....ale dost pochybuju, že někdo, kdo jezdí do přírody jen na párty, si toho všímá.

Dlouho, předlouho, jsem opravdu myslela, že jsme si toho vědomi všichni, nebo většina z nás, určitě všichni vědomější příslušníci párty kmene, ti, kdo ty párty spoluvytváří.
A samozřejmě do určité míry je to tak, bavila jsem se s mnoha inteligentními lidmi, kteří jsou si těchto věci vědomi, a snaží se něčím přispět, hledají a tvoří alternativy.

A tak jsem, kudy jsem chodila, párty chválila a propagovala, říkala lidem, jak je to úžasná věc, přijďte si zatančit, přijďte se osvobodit, přijďte se podílet na novém, lepším světě. Uzdravuje to, pomáhá to.

A to byly prosím zpočátku tekno párty :) Smějte se :))
Po pár letech už jsem ani ale já nemohla dál mít tyhle iluze o tekno párty. V první dekádě 21. století se párty staly masovou záležitostí, soundystémy trhaly rekordy v hektolitrech vytočeného piva, dorazily hordy lidí, kterým už opravdu zjevně nešlo o nic jiného než se vysmažit a ožrat, aby zapomněli na všechno, co je sere ale nic dělat s tím neumějí ani nechtějí, ani nepřemýšlejí o tom, že by to šlo....
Moje napojovací zážitky v takovém prostředí přestaly být možné.

Pak jsem objevila psytrance a celá víra v zázračnou moc párty se mi vrátila. Ano, takhle to půjde, s takovými lidmi, vědomějšími, rozumnějšími, kteří se nechtějí ničit, ale cítit se dobře, prožít společnou radost a krásu a vrátit se do běžného života nabití a plní inspirace.

Cestovala jsem po zahraničních festivalech a četla jsem o historii psytrancu a zjistila jsem, že se svými vizemi a přesvědčeními nejsem sama. Že velice podobným věcem věřily a věří klíčové postavy scény a s tím kdysi psytrance kultura v dalekém Goa začala a pokračovala vznikem festivalů jako je třeba Boom.
Nějakou dobu mi dávaly obrovskou naději „workshop-stage“ na festivalech. Setkala jsem se s tím v zahraničí a dnes je to už i u nás: různí lidé přišli na to, že prostor kde se potkává tolik podobně smýšlejících vědomějších lidí jde využít ke sdílení myšlenek, informací, projektů, cvičení, léčení, učení dovedností, tvoření umění...

Mnohokrát mi přišlo na mysl, že hlavní důvod, proč se takovýhle potenciál neprojevil v teknu, byl jeden: Při všech řečech o svobodě a překonání omezení „systému“ teknaře, většinou ani ty nejinteligentnější, snad vůbec nenapadlo, že aby se člověk mohl osvobodit, musí přestat užívat systémové drogy. Nebo je alespoň hodně omezit, tak, aby ho neovládaly. Jinak to nejde. Člověk, který je závislý na cigaretách, utratí moře peněz za alkohol, živí se jen krmivem pro otroky (víte co, mrtvé jedovaté produkty z továren a velkochovů) a nehýbe se, zůstane otrokem. Otrávené tělo mu nedovolí vidět moc jiných možností. A párty plná takových lidí zůstane „kalbou“, tedy akcí kde se ti lidé snaží zapomenout na všechno, co je trápí. A na podvědomý, potlačený strach z toho, že se Život kolem nás hroutí, který hluboko v duši cítíme všichni. 
Uvědomila jsem si, že bohužel v takovém případě psychedelika většinou (až na pár výjimek, lidí u kterých se to zřejmě mělo stát, a tak se k nim světlo a pravda doslova probourá i skrz ty sračky:)  nejsou moc k ničemu. Neměni nic. Člověk si je dá, vidí barevné „halušky“, kterým nepřikládá význam, vyskáče se, podle toho, jak moc u toho kalí, je na konci buď uvolněný nebo vyčerpaný....a pak je zas pondělí a je rád, že přežije v práci.

Samozřejmě přesně tohle platí i pro mně samotnou. Když jsem začala jezdit na tekno, kalila jsem na většině párty o sto šest :), vedla ten nejtypičtější systémový život, nula pohybu, workoholismus, fastfood, alkohol, spousty kafe, atd:), a přestože mi tripy, houby, atd. pořád znova a znova ukazovaly celou pravdu, dokázala jsem si z ní vzít vždycky právě jen ten výše zmíněný maličký ždibec. A to proto, že jsem strašně moc chtěla. 
Tak to šlo po mikrokrůččcích. Jediné moje štěstí je, že mi od samého začátku ten sebezničující způsob paření normální nepřipadal, protože moje tělo a duše ho nesnáší. Nikdy mi nepřišlo v pořádku něco si nepamatovat, něco ztratit, dělat ostudu nebo se po párty cítit mizerně :) A proto jsem se to nesmírně snažila změnit. I ten způsob paření, i ten způsob života ve všední dny :) Samozřejmě stylem krok vpřed, dva zpátky, a ještě ani dnes to není zdaleka 100% :), ale postupně se začlo ukazovat, že to vlastně jde, být na párty převážně při smyslech a po ní v pohodě, a že je to hezčí než ta druhá možnost - a že mi pak právě ta psychedelika mohou daleko víc dát.
Ale většina technařů zdá se ten koncept, že by tripy člověka měly nějak měnit k lepšímu, ani vůbec neměla, nikdy je to nenapadlo, nikdy o tom neslyšeli. A to pak fakt nic....

Na psytrancu bylo tohle daleko lepší. Tam většina lidí vypadala celou párty v pohodě, věděli kde je nahoře a kde dole, a očividně nás tam bylo víc, kdo v psychedelikách hledají něco hlubšího. A ve srovnání s technem tam byla spousta lidí se zájmem o zdravější způsob života, a mnohem méně těch v opačném extrému. Zázrak, krása, štěstí :)

Na tom všem, co jsem teď napsala o tom teknu, není podle mě nic špatného. I tak je to řekla bych lepší, než kdyby bývali všichni ti lidé zůstali sedět u televize nebo v hospodě. Jet někam do lesa, společně tam něco dělat, a vytančit se, dostat ze sebe tělesný a duševní přetlak, alespoň takhle občas.... 
A věřím, že snad po všech těch divokých psychedelických zážitcích jsou z tehdejších technařů, dnes lidí středního věku, aspoň někdy o něco tolerantnější lidé, než kdyby to neprožili. Ale svět to nezměnilo, nezmění a v této podobě změnit nemůže, to byla opravdu hodně naivní iluze.

Viděla jsem samozřejmě, že i na psytrancu mnoho lidí v užívání systémových drog pokračuje, ale bylo toho o tolik méně než na teknu, že jsem to zpočátku vnímala jako skoro zanedbatelné:) A věřila jsem, že toho postupně ubývá. Že směřujeme k tomu všichni si to uvědomit a všichni se osvobodit. Mezi lidmi, kteří jsou mi blízcí, mi to tak rozhodně připadalo.

Jak jsem starší, víc jsem přijala svět. Pochopila jsem, že nějaká opravdová revoluce není možná, systém je příliš sofistikovaný a utažený, lidé příliš slabí a nevědomí, přetížení povinnostmi a informacemi a rozptýlení mediální zábavou. Došlo mi, že párty nemohou vyvolat takovou změnu, jakou jsem si kdysi na těch teknech představovala.
Tak jsem se na ně začala dívat uvolněněji. Že pohoda: svobodná a tvořivá zábava takového typu je prostě dobrá věc, prospívá lidem, učí nás soužít v pohodě, míru, vzájemném respektu, s úsměvem, a to je dobře. A třeba když se děje dál tolik takových aktivit, opravdu se společnost pomalu mění a uzdravuje....a snad se to stihne dřív, než některý ze systémů podpory života na planetě nevratně zkolabuje.... A negativní jevy takové prostředí pomalu pohlcuje a vytlačuje a třeba za další generaci vymizí.....
Tak nějak jsem to viděla před 10 lety.

Pak jsem začala zažívat tripy na akcích, které mi tohle vnímání párty světa narušovaly.
Navštívila jsem několik festivalů na opravdu zničených, mrtvých místech. A všude tisíce lidí vesele dělaly, jakoby nic. Vůbec ničeho si nevšimly. A tohle nevnímání mi přijde čím dál hlubší, jak nastupují nové generace, které vyrostly přilepené k počítačům a smartphonům. I když jsou to v něčem často moc krásní lidé, odchovaní přístupem k informacím, nepoznamenaní zážitkem totality, přírodu podle mě většina z nich vůbec nevnímá (omlouvám se čestným výjimkám:).
Tohle je podle mě vůbec problém člověka, už po staletí, od té doby, co se člověk zbláznil a obrátil proti přírodě: považujeme přírodu jen za kulisy pro lidské záležitosti. Nevnímáme ji jako propojenou síť živých, inteligentních, vnímajících bytostí, na které jsme životně závislí, a která si (nejen proto, že ji potřebujeme k přežití, ale prostě proto, že to je základní vesmírná slušnost) zaslouží stejný respekt, jaký prokazujeme jiným lidem.

Víte co, když mi jinak skvělý tvořivý člověk vypráví, jak měl krásný zážitek na tripu, když seděl sám s cigaretou u potoka... Jemu to přijde normální.
Já cítím, jaký zážitek z jeho přítomnosti měl potok, kameny, tráva, kapradí, keře, prostě všechno živé, co mělo tu smůlu nacházet se okolo něho, když vypouštěl oblaka prudce jedovatého dusivého chemického plynu.
Toxická syntetická aditiva z cigarety tam pak v půdě a tělech rostlin už zůstala a dráždí a bolí je tam dodnes. Ta, která se rozpouští ve vodě, se deštěm spláchla do podzemních vody a udělala tak „radost“ miliardám dalších bytostí.....
A to mluvím o jednom člověku s jednou cigaretou.... Na místech v přírodě, kde takto "relaxuje" hodně lidí pravidelně, třeba krásných vyhlídkách, musí být nebohé živé i neživé bytosti pokryty tlustou vrstvou toho svinstva....zatímco lidé si to "užili"....
Myslet si, že něco, co škodí člověku samému a absolutně všemu v okruhu více než 10 m3 okolo něj, je normální.....je šílená a strašně smutná lež. A že si to neuvědomuje ani na tripu je ještě smutnější.......
A takhle funguje lež, která ničí naší planetu. Považujeme jedovaté věci za normální a příjemné.

A tím se dostávám k tomu, jak se na párty cítím dnes.
Pořád miluju tu hudbu, prostředí, krásu, energii přátelství, divokosti, spontánnosti, uvolnění. 

Ale ty nepříjemné stavy přichází už mnoho let. Vlastně pokaždé, když si něco dám. Proto už si skoro nic nedávám, většinu párty prožívám raději zcea střízlivá. A i tak mi z některých věcí prostě není dobře.
To, co jsem mívala nejradši, tanec na stagi, je pro mně stále težší, léta se do toho v podstatě nutím, vydržím třeba hodinu a vzdávám to. A není to kvůli nedostatku elánu nebo kondice. Kdysi, když jsem celý týden pracovala u počítače, nedělalo mi potíže tancovat 12 hodin, dnes jsem na tom fyzicky daleko lépe.
Dlouho jsem nechápala proč to tak je, dnes to chápat začínám.

U mně, po mnoha pádech na hubu, obrovské snaze, spoustě pomoci, medicín, atd., nějaká změna trochu proběhla, pár věcí jsem se dělat odnaučila, pár naučila. Protože jsem musela. Moje nastavení na začátku života bylo tak nefunkční, že by mně bývalo zabilo. Nemohla jsem prostě jen „žít normálně“, jako většina, musela jsem jít hloub.
A s tím se mi začalo zjemňovat vnímání a začala jsem si daleko víc vybírat, v jakém prostředí se pohybovat, s kým se stýkat. V zásadě dávám přednost společnosti lidí, kteří si váží sami sebe a jsou na podobné cestě, a v běžném životě se úplně vyhýbám těm, kdo si sami sebe váží málo, a tak se nesmyslně ničí. Život mě naučil, že pomoct jim nemůžu, změnit je nemůžu, pokud sami nechtěji, a akorát je mi z toho smutno a chytám od nich ty sebedestruktivní vzorce myšlení, které považují za normální.

Bohužel na párty se takovým lidem vyhnout nejde. I na té nejhezčí párty tvoří v noci podstatnou část tančící masy. Vždycky dorazí nějaká místní mládež, která je v tomhle stádiu, a nějaké procento stálých návštěvníků v něm setrvává také. I když jsou to skvělí a krásní lidé, prostě se to kdysi tak naučili a nenapadlo je to přehodnotit. 
Výsledkem je prostředí na stagi, které je pro někoho, kdo už na to není zvyklý, prostě nepříjemné a agresivní. O nějakém energetickém napojování na tripu na vesmír už nemůže být moc řeč, už dlouho se o to na párty nepokouším, když jsem to zkusila, jen mi to ublížilo. Kolem je příliš moc nepříjemných energií, pořád znova mi vnitřní vedení říká „vypadni odtamtud“, a to není prostředí pro nějakou rituální práci.
Smířila jsem se už před nějakou dobou s tím, že opravdu tančit a napojovat se můžu doma, ve svém rituálním prostoru, na párty jezdím za lidmi a prostředím.

Posledních několik let je pro mě každá párty směsí krásy a hrůzy.
A pořád znova si říkám, že přece musím být schopná udržet si svou integritu, nenechat se tím nepříjemným ovlivnit, být s tím krásným, a se všema těma lidma, které mám ráda, kterým se ráda dívám do očí, ráda se dozvím, co je nového v jejich životech, a dívám se, kam zase pokročili.

Jenže ono je to čím dál těžší.
Největší problém je ten jedovatý chemický plyn z těch cigaret. Bohužel, na párty ho vdechuje (a což je horší i vydechuje:) tak polovina všech lidí. Je všude. Nelze se mu vyhnout. Často tento strašný rituál praktikují i lidé, která mám moc ráda a myslela bych si, že si sami sebe váží. Neváží. To by nemohli dobrovolně takové svinstvo vdechnout :( A samozřejmě, i když je to nevědomé, znamená to nevážit si ani okolí. Všech lidí a dalších živých bytostí, které se nachází v těch 10 nebo více metrech krychlových okolo cigarety :(((
Možná že tahle energie, to nevědomé nevážení si sebe, lidí ani prostředí, mi na tom vadí ještě víc než ten dráždivý plyn, ze kterého je mi už po malé chvíli zle od žaludku, točí se mi hlava a bolí plíce.....

Pozor, nemluvím o TABÁKU. Kouř z tabáku mi nevadí. Je to prostě kouř, jako z ohně. Vlastně mi i docela voní. Tabák jako energii mám ráda a taky ho občas užívám. Dokonce si myslím, že takové to brojení proti kouření je zavádějící. Kouření samo o sobě je krásný rituál. Věřím tomu, že člověk může vědomě a s radostí kouřit čistý tabák, mít z toho celý život potěšení a být zdráv, pokud to jeho tělesná konstituce fyzicky snáší, a pokud to dělá rituálně, s mírou, s úctou, ne mechanicky a závislácky:). Pokud to přehání nebo to pro něj je tělesně nevhodné, může si samozřejmě ublížit, šamani říkají, že je to hlavně nerespektem k té medicíně... Ale riziko je úplně někde jinde než u těch bílých ohavností, o tom jsem pevně přesvědčená....
Cigaretová mafie tuhle přírodní drogu otrávila pestrobarevným koktejlem chemických látek z ropy, aby ji udělala ještě návykovější a připoutala své otroky ke konkrétní značce. A místo aby stát zakázal výrobu něčeho takového a klíčové osoby hnal ke zodpovědnosti....říká lidem, že kouření obecně je špatné a ještě celou věc zhoršuje, když jim vnucuje pocity viny. Absurdní.
Podle mě by stačilo jen odmítnout ten ohavný, neférový, otrávený produkt v těch bílých trubičkách. Bojkotovat ho. Přece nejde něco tak neuvěřitelného podporovat. Je to úplně to samé jako živit kokainovou nebo heroinovou mafii, která zabíjí lidi a produkt řeže 90% svinstev.

Na párty, kde bychom se kolektivně dohodli, že tuhle sračku tam nechceme, bych s velkou radostí koupila kilo čistého tabáku a rozdávala ho zdarma :)

Lidé ve středním věku, kteří ten hnus užívají už dlouho, od něj mají rozežranou pleť a když je vidím na psychedelikách, celé jejich tělo světélkuje v barvách toho koktejlu: modrá-zelená-červená-fialová-žlutá. Očividně se některé ty látky kumulují v těle, nikam neodcházejí. Na starších uživatelích je vidět, jak sípou, těžce se jim dýchá. A hlavně, připadají mi trochu jak roboti. Jako by tenhle program nějak všechny nutil chovat se stejně. Podobná gesta, výroky, způsob života. Nevím čím to je, možná ta chronická otrava potlačuje individualitu, a tak se člověk prostě chová podle systémového programu „standardní muž“, „standardní žena“, má sníženou schopnost vidět jiné možnosti, být sám sebou.
A přesto, že je to tak něco hrozného a zhruba každý třetí uživatel na to umře pomalou strašnou smrtí, což je obecně známo, pořád vidím další a další mladé lidi, jak radostně pracují na tom, dopadnout stejně.
Je strašně smutné u tohohle být. Vidět stovky lidí dělat tohle, a sama to muset dýchat. Je těžké to vidět a bavit se. Pro mně je tak děsivé divadlo se zábavou těžko slučitelné.

A samozřejmě, za přítomnosti tohohle není možná žádná transformace. V oblakách chemického ovládacího plynu (ano, to je můj termín pro to svinstvo a považuji ho za přesný) může probíhat jen „kalba“, která nevede nikam. 
Je to strašná škoda: všechna ta krásná hudba, která má potenciál otevřít květinu člověka a ukázat mu při tanci, kdo opravdu je. Všechny ty dekorace vytvořené umělci s krásným srdcem. Všechna ta psychedelika, která jsou tu od toho, aby nás vrátila na cestu Života. Ale nemůžou, když trváme na tom, že musíme dál mít mrtvolný jed, který nám vnucují síly smrti.

Vím, velmi mnoho lidí, kteří budou číst tento text, si už chvíli klepe na čelo. Cigarety jsou přece normální součást života, a ta ezo pipka je magor a ať jde do prdele :) A často takhle uvažují i nekuřáci. Nepřemýšlí o tom. Pohybovat se v oblacích toxických plynů je přece normální. Odmala nás učili to snášet a nevšímat si toho (ano, díky tomuto nevšímání si tolerujeme i ropnou mafii a nebojujeme o svět, kde půjde dýchat......).
Přitom to, co píšu, je přece základní zdravý rozum. Ale systémový program v hlavě většiny lidí to odsoudí jako šílenství. Jak říkal George Orwell ve své knize 1984, knize o ovládací totalitě a její propagandě: „otroctví je svoboda, lež je pravda, jed je potěšení....“
Nevadí. Pokud tento text promluví k několika málo lidem, kteří preferují rozum před programem, je to dobře.

Věřím v něco, čemu říkám transformační kmen. Lidi, kteří se sem narodili a odmalička vidí, že s lidskou společností na Zemi je něco špatně. Ne něco, skoro všechno. Všechno se dělá obráceně, proti životu. A my jsme sem přišli uvědomit si to a pokusit se z toho probudit a naučit se žít jinak.

Ale přijde mi, že vývoj transformačního kmene se zasekl na mrtvém bodě. Na generování spousty hezké kreativní zábavy. Nepokračuje to dál. Podle mě by to mělo pokračovat k semknuté spolupráci. Opravdu se osvobodit. Opravdu bojkotovat všechno, co nás zotročuje a bere nám sílu, a společně se podporovat v tom, co nás posiluje a pomáhá nám.

Přitom velké procesy na planetě nečekají. Všechno se dál zhoršuje. Život umírá. Přibývá napětí. Na každého z nás západních lidí dře okolo 1000 otroků na třech kontinentech, kteří nám vyrábějí všechno to spotřební zboží, převážně naprosto zbytečné, kterým pak neuvěřitelně plýtváme.... A hádejte co: už toho nejspíš mají plné zuby. A jejich vlády si zase zuby brousí na změnu poměru sil, že by pro změnu světu šéfovali oni.... Je jen otázka času, kdy to všechno vybuchne, protože větší část lidí na planetě už dnes nemá čistou vodu, dost jídla, či živoří ve strašných podmínkách.
Už i u nás, ve střední Evropě, tradičně prostředí plném vláhy, dochází voda, hladina spodních vod neustále klesá, vysychají studny. Je jen otázka času, kdy na tom i my budeme jako v Kapském městě, kde už plánují vypnutí vodovodní sítě, nebo jako ve třetím světě, kde voda teče třeba hodinu denně nebo dovážejí špinavou, kontaminovanou v cisternách a lidé o ni bojují.... Tou dobou tam ovšem už nebude vůbec žádná, lidé budou umírat po milionech a ti nejsilnější utíkat...hádejte kam....
A stejně v rozvojových zemích patrně ani u nás stát do poslední chvíle nezakáže zbytečná průmyslová odvětví, která vodou strašně plýtvají nebo ji kontaminují. Obchodní zájmy jsou důležitejší než potřeby mas lidí, kteří pak bez dostatku vody trpí špínou a nemocemi.
Vůbec, destrukce biosféry by se dala zastavit prostě tím, kdyby se přestaly vyrábět naprosto zbytečné věci. Jednorázové produkty (za mého mládí neexistovaly, a přesto jsme měli civilizaci:)), zbytečné obaly, průmyslové pseudopotraviny, všechno, co je vyrobeno úmyslně nekvalitní, abychom to brzo vyhodili, atd....  A kdyby se přestaly věci nesmyslně převážet. Potřebovali bychom si zase lokálně vyrábět a pěstovat, co my potřebujeme, a na dovoz z dálek se vykašlat.... Ještě před 70 lety produkovala naše země všechno, co potřebuje, možné to je.... Ale o tom se nemluví. Nemluví se o žádných těch obrovských zločinech proti Životu a nic se proti nim nedělá.

Ano, většina z nás tohle nemůže ovlivnit. Je dost možné, že to změnit opravdu nejde. A proto svým způsobem dává smysl prostě si užívat, dokud to jde, pařit, tvořit, radovat se, milovat. Ve světlých chvílích vnímám párty takhle.
A někdy si vzpomenu na slova Goa Gila o tom, že párty je apokalyptický rituál. Příprava na konec. Možná se naše generace tímhle se Zemí loučí. Radostí, krásou, tancem, extází. A Země se na nás z posledních sil usmívá a je ráda, že aspoň nějací lidé jsou aspoň chvíli šťastní, v tom moři utrpení rostlin, zvířat, vody, atmosféry a naprosté většiny lidí....(ano, vnímám vodu, půdu, atmosféru jako vědomé bytosti, které strašně trpí....že jsou vědomá a trpí zvířata a rostliny je snad samozřejmost....)
Tomuhle fandím a beru to. Ano, tančeme.

Ale prostě jsem přesvědčená, že transformační kmen by mohl a měl jít dál. Právě proto, že situace je taková, jaká je. Utvrzovat se v pravdě navzájem, říkat ji otevřeně a nahlas.
A dát hlavy dohromady, dát schopnosti a zdroje dohromady, a vymýšlet řešení, jak si zajistit praktický život. Abychom, až dost možná začne nedostatek, nebyli jako ostatní, jako zmatené, zoufalé, nepřipravené, roztříštěné stádo, které nebude vědět, co má dělat.
Věřím, že na čistých párty, kde bychom se shodli, že kromě extáze z tance je smyslem probouzet se, by takové myšlenky měly daleko víc prostoru a spontánně by vznikaly konkrétní nápady.

Na tohle se totiž možná připravujeme. Kvůli tomuhle rozvíjíme ty schopnosti, které většina systémových lidí naopak čím dál víc ztrácí: fungovat fyzicky ve skupině spolu v přírodě, jako lidé. Tohle párty a všechny ty ostatní krásné transformační aktivity člověka učí, pokud chce, jak být zase člověkem, být samostatnější, soběstačnější, než je „normál“. Psychicky i fyzicky.
Někteří z nás v tom dospěli velice daleko a umí toho opravdu hodně. Nesmírně je obdivuju. V době, která přichází, bude každý takový schopný jednotlivec možná oporou i stovkám lidí, co znají jen počítač, kancelář a auto a na zpuchřelých nohou si sotva dojdou pro vodu.....

A teď nepochybně v hlavách mnoha čtenářů sepl další systémový program: co to má být za negativní žvásty? Naše civilizace vždycky fungovala, vždycky fungovat bude, je úžasná a dokonalá a směřuje ke světlým zítřkům a do vesmíru.... Technologie všechno vyřeší. Jinak a lépe to nejde....
Ano, tohle je snadné nechat si nabulíkovat, pokud hodně koukáme na obrazovky, do virtuální reality, nikdy nechodíme do lesa a nikdy se nedíváme na oblohu. Je to fakt absurdní přesvědčení, a přesto vám to spousta virtuálů bude vehementně tvrdit, dokonce se do krve hádat........
A mnoho „sluníčkových“ lidí raději ani nechce sledovat, co se děje ve světě, a věří, že je to tak lepší... A o historii, ve které věci zkolabovaly fakt ošklivě už mockrát, taky nic nevědí a vědět nechtějí......
Jak je libo. Fakta jsou známá a jsou všude kolem nás. Je na vás, jaké závěry z nich uděláte.

Možná by šlo i něco dělat. Kdybychom se probudili z iluze, přestali si hrát na to, že všechno je v pořádku, a vykašlali se na věci, které v pořádku zjevně a opravdu nejsou, někteří z nás by třeba měli sílu a nervy na to, začít nějakou veřejnou činnost. Upozornit na to, co by se mělo OPRAVDU řešit a opravdu dělat.
Možná už je kolektivní vědomí docela připravené takové informace přijmout. A možná bude připravenější, čím víc se bude dít nepřijemných věcí.
A dnes může kdokoli rozšířit do světa zásadní informace, když je dobře podá, najde dobré kanály, a chytne se to a osloví to hodně lidí. Možná, možná, existuje způsob, jak zasáhnout pravdou hodně lidí, jak v nich probudit vědomí, že nám všem jde o holý život, TEĎ.

Možná. Možná je taky lež a popření přiliš silné.

Ale určitě můžeme šířit pravdu mezi sebou. Mezi lidmi, kteří jsou jí otevření. A ptát se, co konkrétního my spolu můžeme v takové situaci dělat.

Věřím, že bychom se mohli potkávat na ještě lepších párty, jiných. Které by opravdu plnily ten původní účel. Probouzely nás do pravdy. A kde by mohl vzniknout nějaký koncept opravdové spolupráce i mimo párty, a společným tancem bychom se posilovali v odhodlání zvládnout to, co se na nás valí.
Opravdu by podle mě bylo základem shodnout se, že tam nechceme chemický ovládací plyn, že kouřit budeme jen čisté byliny, tabák a další :) A neprodávat tam Standardní Ovládací Tekutinu (víte co myslím, že, tzv. „chlast“:) by byl další základ. To není až takový problém, protože tekutinu polyká jen uživatel, nesdílí ji se širokým okolím:) A někteří lidi umí tuhle substanci užívat pozitivně a nebrala bych jim ji. Ale nenabízela bych ji. Ať si svůj kvalitní alkohol dovezou.
Vypadá to jako maličkosti, ale nejsou. Čisté prostředí je důležitější než dekorace budované několik týdnů nebo DJs z opačného konce světa. Je to základ.
A další věc, trochu smutná, ale nutná: Za současného stavu člověka takové párty opravdu nemohou být přístupné všem. Nechceme tam každého, kdo zaplatí. Nechceme tam zjevné smažky, lidi, co si sami sebe neváží opravdu strašně moc. Podle mě by nejlepší bylo, aby byly párty sokromé, na pozvání, každý z vnitřního kruhu může pozvat své přátele, a zodpovídá za to, že to jsou slušní a rozumní lidé, kteří budou chápat smysl takové párty. Takový systém umožňuje příchod nových lidí, ale ne kohokoli.
Opravdu smysluplné projekty na tomto světě v historii vždycky vytvořily propojené, spolupracující skupiny vědomých a schopných lidí. Masy to případně ovlivnilo až pak, někdy.

Ale samozřejmě, představa, že by párty mohly mít nějaký konkrétní smysl, nejen "zábavu", je možná ten nejradikálnější koncept v tomto textu. Jsem sama zvědavá, jestli se najde někdo další, kdo to takto cítí.
Třeba se mýlím a je to opravdu jen ten apokalyptický rituál na rozloučenou. Jsem zvědavá na reakce.
--------------------
Od včerejška, kdy jsem začala psát tento text, se mi věci rozležely. Zvažovala jsem prostě s běžnými veřejnými psy párty skončit, už na ně nejezdit. Jedna má část by to vnímala jako osvobození.
Ale pro tu druhou jsou párty důležité. Pro moje srdce jsou důležité. 
Přes ta omezení: budu se muset důsledně držet svých osvědčených pravidel, jako tančit jen ve dne, daleko od stage, a rozhodně nic neužívat :)
Mám ráda to prostředí, ráda se jim pohybuju, a mám ráda všechny, s kým se tam znám :)
A tak holt prostě přijmu, že mi po párty v jejich současné podobě není dobře, že jsem z nich vyčerpaná, prolezlá věcma, které by se do mně jinak už nedostaly, a dlouho se čistím. Je to cena za něco opravdu krásného. 
Budu se snažit pracovat na sobě, na své odolnosti, fyzické, energetické, a ještě lépe vychytat, jak si na párty užít toho krásného a co nejlépe se vyhnout tomu hroznému.

Každopádně ale tohle jsem potřebovala už konečně říct.

Třeba to osloví pár lidí, kteří cítí věci podobně. Moc ráda je poznám, či zjistím, kteří to jsou:) A třeba se s nimi časem potkáme někde na louce, klidně i u jedné bedny :) Elektronická hudba je nádherný dar a stálo by za to pokusit se ho opravdu využít plně, k tomu, k čemu je.

Těm, kdo jste dočetli až sem, moc děkuji za váš vzácný čas a pozornost.