Spirálové snění: o novém pohybovém systému

Jak vzniklo, komu a co může dát

Pohybem tvoříme svůj osobní vesmír, svou realitu.

Jak souvisí pohyb se schopností jednat, žít v realitě a mít úspěch?

Jak se může bezpečně, zdravě, hravě a radostně rozhýbat i dospělý, který ve svém životě normální stav síly a pružnosti třeba dokonce ještě nikdy nepoznal? 

Jaké jsou naše pohyby? Pestré, hravé, pod všemi úhly a do všech směrů, lehké a uvolněné?

Nebo spíš ztuhlé, omezené, jen v několika málo směrech a v malém rozsahu?

U každého z nás jak kdy, podle našeho momentálního stavu

Ale celkově, čím větší pohybová svoboda, tím větší svoboda mysli, vnímání, života.

Spirálové snění je pohyb jako meditace, při které své Bytí tvoříme vědomě, a rozvíjíme přesně to, co potřebuje jak naše tělo, tak náš duch, pro optimální fungování fyzické, i pro svou vnitřní cestu a pro jednání a tvoření ve vnějším světě. 

Moje pohybová historie: První virtuální dítě

I člověk, který strávil prvních 20 let života jako totální nemehlo, se zesláblým, zdeformovaným, nemocným, nepoužitelným tělem se může ještě ve středním věku úplně rozhýbat - a užívat si to:)

Začala jsem svůj život dost podobně jako dnešní „virtuální děti“, které velkou část dětství prosedí zavřené doma u počítače. Jen o dvě generace dříve. Počítače sice ještě nebyly, ale virtuální realitu si samozřejmě jde vytvořit i z knížek, příběhů, her, filmů a myšlenek. Nesměla jsem si hrát venku. Učení fyzickým dovednostem a jakékoli kolektivní aktivity považovala moje maminka za příliš nebezpečné. Jedinou povolenou tělesnou činností byla chůze, dlouhé procházky po městě, parcích a příměstských lesích, v létě po horách. Pod dozorem, většinou za doprovodu babičky. Ještě že tak, za to jsem vděčná, některé ty virtuální děti dnes zjevně nemají ani to, vídám venku 15-leté, kteří tak podivně používají své nohy, zdá se mi, že za svůj život udělali tak málo kroků, že techniku chůze nikdy pořádně nezvládli, doslova se nenaučili pořádně používat své nohy… Dost mě to děsí po pravda. 

Nový systém, který už léta vytvářím, může podle mě mimo jiné pomoct právě takovým lidem, až si okolo třicítky bolestivě uvědomí, že nikdy normálně nepoužívané tělo už se rozpadá... A budou to CHTÍT řešit. A hledat, jak do toho, s tělem, které přirozený stav vůbec nezná.

Jen samotná chůze k normálnímu rozvoji dětského těla nestačí. A omezené běhání a lezení jen v malém bytě těžko. Asi aby hraní si uvnitř jakžtakž stačilo, museli by k tomu dospělí vědomě pomoct: dát k dispozici všecky možné pohybové hračky a vychytávky, zajistit dostatečně velké prostory, vést a inspirovat v tom, jaký pohyb je možný, a taky umožnit, aby si společně hrálo těch dětí víc…. A mnoho hodin denně. 

Mým dvěma dospělým osobám to bylo jedno, důležitost pohybu a dokonce ani společenského kontaktu pro vývoj nechápaly, věřily jen v intelekt, vězely mentálně ještě hluboce ve starém světě, kde děti běhaly v tlupě po lesích okolo vesnice, pomáhaly v hospodářství, jejich fyzická kondice a společenské dovednosti se o sebe v zásadě postaraly samy a dospělí potřebovali dohlížet jen na jejich školu a studium. Vůbec to nevnímaly, že se něco zásadně změnilo. Dítě bylo potřeba ochránit před riziky a vést k mentální aktivitě, nic víc. 

Takže měla jen ty místnosti, v druhé polovině dětství jen jednu, přecpanou nábytkem. Navíc jsem byla neustále nemocná s průduškami a zápaly plic, takže jsem spoustu času trávila buď v leže, nebo ještě častěji v sedě v posteli čtením. Shrbená, protože s kulatou páteří se mi lépe dýchalo.

Do dospívání jsem vstoupila s minimální fyzickou kondicí, s téměř žádným vědomím těla, s chronickými bolestmi zad, totálně hrbatá, celá ztuhlá a extrémně slabá, zejména ve středu těla jsem neměla sílu žádnou. Kromě toho jsem vůbec nerozvinula spoustu základních pohybových schopností, které byly pro tehdejší děti samozřejmé. Školní tělocvik byl utrpení a neustálé ponížení, protože se po mně chtěly věci zhola nemožné. Nedokázala jsem přeskočit kozu ani chytit míč. Každý druhý rok nebo tak nějak se našim podařilo mi opatřit z tělocviku omluvenku, byla to úleva, protože hodiny tělocviku za socialismu opravdu nebyly prostředí, kde by nešikovné dítě mělo šanci své nedostatky dohnat. Hrubost, donucování, výsměch.

Přitom jsem sama vlastně odjakživa toužila být fyzicky zdatná. Jakmile se mi konečně podařilo vydobýt si klíče od bytu a právo chodit sama ven, začala jsem navštěvovat kurzy karate, chodit sama na svižné procházky, plavat a posléze do posilovny. 

Chyběl mi ale jakýkoli smysl pro mé reálné možnosti. Představovala jsem si, že po pár trénincích budu svalnatá atletka. Neměla jsem výdrž, navíc moje snažení pořád dál přerušovaly nemoci.

V osmnácti jsem objevila taneční párty a okamžitě si zamilovala pocit z dlouhého tance, tu lehkost, která se dostaví po hodinách intenzivního pohybu do rytmu, kdy splynete s hudbou.

Tou dobou jsem také strávila rok ve „vzduchoprázdnu“. Opustila jsem školu a nevěděla jsem, co dál. Toužila jsem se osamostatnit, takže vydělávat, ale s nedokončenou střední školou, a nulovou představou o světě se to jevilo velice obtížné. Rok jsem byla jen tak doma, chodila na brigády, a vlastně jediné, čemu jsem se pořádně věnovala, byl pohyb: posilovna poctivě pravidelně, mnohahodinové procházky a tanec. Poprvé jsem opravdu trochu zesílila. A zřejmě právě to mi pomohlo najít energii a odhodlání – po tom roce jsem začala úspěšně podnikat a brzy jsem si mohla dovolit pronajmout byt. Neuniklo mi, že tu zřejmě je nějaká souvislost.

Pak jsem se ale hýbat zase zapomněla. Stala se ze mě workoholička, zhlédla jsem se v cyberpunku, kde bledí hrdinové tráví celé noci za počítači, obdivovala jsem Billa Gatese, který prý při budování Microsoftu prý spal tři hodiny denně… Skoro mě to zabilo, a taky zruinovalo - spolu s příšernou stravou vedl tenhle životní styl k naprosté ztrátě motivace, soustředění a disciplíny. 

Po dvou letech jsem se probrala a pochopila, že se musím snažit dávat svému tělu, co potřebuje. Začala jsem zase chodit do přírody, na dlouhé výlety po příměstských lesích, snažila jsem se trochu běhat, objevila jsem jógu, a od jara do podzimu jsem trávila každý druhý víkend na openair technech, kde jsem tančila od začátku do konce a mezitím pobíhala po lesích. Můj život se projasnil.

A pak jsem to zase ztratila, moje touha „dohnat“ společenský život, který mi byl v dětství a pubertě úplně odepřen, vedla k příliš divokému „paření“ a nekonečnému cyklu vyčerpanosti po něm. 

Další lepší období nastalo, když jsme si s mým nejlepším kamarádem našli bydlení na okraji Prahy, u Hostivařského lesoparku. Tam jsem si vytvořila pravidelnou rutinu denně chodit několik kilometrů lesem, cvičit jednoduchou sestavu jógy, a jiného energetického cvičení, Tensegrity. Připadalo mi, že takhle už jsem na tom opravdu dobře. Hodinka cvičení, dvě h procházky a cca 10 hodin denně u počítače. To je přece normální, ne?:) 

Zpětně to vidím jinak. Protahování a energetické pohyby jsou samozřejmě lepší než nic, ale pro získání skutečné kondice u někoho, jako jsem já, naprosto nedostačující. A tak dlouhé sezení je prostě příliš, ať ho „kompenzujete“ jakkoli. 

Jedna teorie: mám pocit, že člověk má jakýsi „základní stav“ fyzické kondice, který vychází z toho, na co bylo jeho tělo zvyklé v dětství. Když nic zvláštního nedělá, jeho tělo se do tohoto stavu vrací. Kdo byl jako dítě zdatný, může si dlouho uchovat poměrně dobrý základní stav, i když se moc nesnaží. Kdo nebyl, jako já, může to změnit – ale musí na sobě permanentně pracovat. Moje tělo se docela rychle adaptuje a zlepší sílu i výkonnost, ale je potřeba to udržovat, každý den, jinak rychle klouže zpátky dolů.

Myslím si, že podobně to budou mít i ty virtuální děti dnes. Pokud chtějí nepřirozený stav svého těla napravit, jde to, i když začnou až v dospělosti, ale bude to vyžadovat pravidelnost a vytrvalost. Což je vlastně dobře.

Naprosto speciální dar dostalo moje tělo v roce 2008, kdy jsem strávila půl roku na Novém Zélandu. Shodou nepravděpodobných náhod jsem se octla jako pomocnice na farmě, a kromě vedení domácnosti byl můj hlavní úkol nakládat dřevo:) Šéf ho řezal motorovou pilou, já jsem házela polena na korbu náklaďáku. Dělala jsem to tři měsíce, a neuvěřitelně mi to pomohlo fyzicky i psychicky. Musela jsem neustále provádět točivé, spirálové pohyby se zátěží na hranici mých možností. Rozvinula jsem svaly, které předtím žádnou zátěž nezažily. U toho jsem si uvědomila, jak „hranaté“ jsou pohybové vzorce průměrného člověka. U nejběžnějších činností jako je práce na počítači nebo řízení auta, se pohybujeme jen dopředu-dozadu-doprava-doleva. Nekroužíme. Svaly, které umožňují krouživé pohyby, míváme ochablé a ztuhlé.

A začala jsem vnímat, že tohle omezení pohybového rozsahu těla souvisí se schopností mysli uvědomovat si víc možností. Hranatý člověk si často myslí, že je jen pár způsobů, jak žít, například je fixovaný na jeden druh a způsob práce a nedokáže si představit živit se něčím úplně jiným.

Házení polen mě z téhle ztuhlosti dostalo, a jsem si jistá, že mi to pak doma pomohlo začít úplně nový život. 

Po návratu domů jsem objevila systém Ashtanga jógy, nadchla se pro ni, naučila se sestavu a asi rok a půl ji praktikovala poctivě téměř denně. Ashtanga se od běžné pomalé hathajógy liší tím, že skutečně a velice komplexně posiluje tělo. Když cvičíte hodinovou sestavu každý den, za chvíli máte krásně vyvinuté svalstvo. Vůbec poprvé v životě jsem zjistila, jak se cítí člověk, který není slabý. Úžasně:)

A opět se stalo to samé jako kdysi v osmnácti. Nový pocit z těla, nový stav síly a pružnosti, mi neuvěřitelně pomohl začít úplně novou práci a etapu života.

Ale dlouhodobě to nebylo udržitelné, právě kvůli své celkové celoživotní svalové nerovnováze jsem totiž pozice zřejmě neprováděla správně, a obecně se pro mě tahle velice náročná sestava, původně samozřejmě určená mužům, energeticky až tak moc nehodí. Začala jsem trpět opravdu nepříjemnými bolestmi zad a zápěstí a nakonec jsem to vzdala a vrátila se k jemnějším formám jógy.

A pak jsem byla opakovaně nemocná, plus jsem začala řídit a jezdit všude autem, a zase jsem se vrátila na nulu:(, a začínala od začátku, od rychlé chůze, chození po lese, několika pozdravů Slunci…

Tou dobou mě poprvé začalo napadat, že možná odpověď pro mě nejsou pohybové systémy vytvořené někým jiným, ale dát si dohromady svůj vlastní, přesně z těch prvků, které potřebuju a nejvíc mi dělají dobře.

Z ásán, kterých se moje tělo nejvíc dožadovalo, jsem si sestavila svou vlastní půlhodinovou sestavu jógy. Dělala mi víc dobře než kterákoliv předtím. Začala jsem doma pravidelně tančit, zařídila jsem si na to speciální rituální prostor. Jako alternativu tance jsem zařazovala žonglování s tyčí, venku nebo uvnitř. 

A konečně jsem si uvědomila, že potřebuju nějakou formu posilování středu a horní poloviny těla. Nejprve jsem prostě praktikovala pár jednoduchých posilovacích cviků, pak jsem objevila pružné lano na SM-systém. To je cvičení k nápravě nemocí páteře, samo o sobě mě neoslovilo, ale hrát si s tou pružnou gumou podle svého je úžasné:) Posilujete a protahujete zároveň, výsledný pocit v těle je boží:)

Někdy před rokem jsem se naposled pokusila seriózně věnovat józe, několik měsíců jsem praktikovala podle knihy B.K.S Yiengara, snažila jsem se poctivě učit jeho dlouhé a náročné sestavy. Praxe často zabrala přes dvě hodiny. A pak mi najednou došlo, že když věnuju tolik času a energie józe, nezbývá mi pak na všechny ty rytmické, tančivé, zábavné věci, které bych chtěla dělat daleko víc:)

Na youtube jsem narazila na systém Animal Flow, který se inspiruje pohybem zvířat, a na lektory spontánního pohybu, lidi, co prostě provádí sami se sebou spoustu fascinujících věcí.

Také jsem přišla na to, jak příjemné věci se mnou dělá cvičení v závěsu. V létě používám venkovní prolézačky, domů jsem si pořídila malou vnitřní, a tzv.jógovou houpačku, yoga trapeze, něco jako lehoučkou hamaku, ve které a za kterou se můžete různě vyvěšovat. A několik dalších pomůcek, jako gymnastický míč, Bosu, teď nejnověji kettlebelly. Kromě prolézačky všechno za pár korun – a nezaplacení :) Bydlím v horách, daleko od města, jezdit někam do tělocvičny by bylo časově velice náročné. Tělocvična hned nad postelí a vedle postele je daleko praktičtější :)

Mám tedy prostředí, kde můžu vytvářet doslova stovky různých druhů a kombinací pohybů na posílení a protažení celého těla. Tak mě to baví nejvíc. Jednoho typu pohybu provádím třeba pár minut, což je tak akorát na mou pozornost a trpělivost :). Někdy se věnuju jednomu prvku třeba po dobu jedné písničky. Cvičím vždycky při hudbě.

Venku je pro mě nejdůležitější pohybová praxe chození do kopce:) Pokud mám omezený čas, vyberu si co nejprudší svah, třeba výstup na Kraví horu, který začíná hned za domem. To je prostě daleko „výživnější“, než rovinka:) Miluju také pohyb mimo cesty, divokým terénem, ideálně škrábat se z balvanu na balvan:) A obecně se snažím pokud možno každý den ujít alespoň okolo 5 km, to mi přijde jako takové minimum, aby mi normálně fungoval metabolismus a aby mi nehrabalo:) Když to vůbec není možné, tančím místo toho, to se dá dělat třeba i ve vlaku :)

Na tomhle systému je skvělé, že je bezpečný. Dělám to, co mi tělo dovolí, o co si řekne. Nepřetěžuju ho, netlačím ho do něčeho, čím by si mohlo ublížit.

A druhé důležité plus: provádět všechny ty radostné pohyby do hudby je forma meditace. Snažím se je tak dělat vědomě, s dechem, vizualizací, někdy určitým záměrem. Čím víc udržím soustředěnou mysl, tím lépe pohyb funguje.

Je fascinující, jak je to úplně jiný pocit ze života, s aktivnějším tělem. Nikdy předtím jsem se takhle necítila. Záda, která mě bolela, co se znám, už v 5 letech, se mi teď nepřipomínají. Je zvláštní vzpomenout si, že jsem před pár lety, v těch horších obdobích, vnímala jako námahu třeba 10 minut prudké chůze do kopce na autobus.

Ale vlastně jsem pořád na začátku, to je zřejmé, když se podívám na ty krásné lidi v těch videjích. Neudělám třeba pořád ještě ani jeden shyb. Je mi to celkem trapné a moc nechápu, jak je to možné, ale zjevně to chce trpělivost, pořád dál se zavěšovat, přitahovat, posilovat střed, ramena, paže. Vím, že až to dokážu, bude to další průlom. Myslím si, že by člověk měl dokázat uzvednout sám sebe. 

Proč tohle píšu? Asi tím chci hlavně říct, že i někdo, kdo se „nikdy nehýbal“, začal od nuly, neví co se svým tělem, nezná jeho možnosti, necítí ho, může tohle všechno změnit, pokud chce, a najde si způsoby, které mu dělají radost. 

Systém, který pořád dál vytvářím, je ideální právě pro takového člověka. Nemusíte dělat to, co já. Jde jen o to, inspirovat se, co všechno je možné, a pak si hrát, zkoumat, co vás baví, co vám dělá dobře, a přijít na své vlastní pohybové řádění :)

O jasné pravdě

Současná situace nás za hroznou cenu učí něčemu, co postmoderní společnost do značné míry zapomněla. Přijmout realitu. Dívat se pravdě do očí.

V příliš bezpečné a příliš pohodlné západní společnosti, mezi lidmi přesycenými příliš velkým množstvím vymyšlených příběhů, se rozšířila podivná choroba, kterou bych popsala takto:

"Když se mi realita nehodí do krámu, je nepříjemná, vyžadovala by ode mě změnu, nehodí se do mé osobní ideologie, apod... - vymyslím si jinou. Nic přece není skutečné, všechno je subjektivní, všechno je o úhlu pohledu."

Extrémní příklady jsou třeba lidé, kteří chtějí být neonacisté, ale nemohou přijmout holocaust - a tak se rozhodli, že se nestal. Úcta k tisícům přeživších svědků a duším a příbuzným miliónů obětí veškerá žádná. Prostě se to nějak okecá, že se to určitě nemohlo stát.... Někteří mají dokonce tu drzost psát o tom knihy a vydělávat na nich :((

Podobné pocity jsem měla minulý týden, když mi kdosi, dost autoritativně, vysvětloval, že zprávy o vybombardovaných městech jsou prý přehnané, že je to pořád dokola nějaký jeden zničený panelák z války v Srbsku ....COŽE??? A ty milióny lidí utíkají proč? 

Ale nemá smysl se hádat, takový člověk má svou pravdu a nenaslouchá, často vás vůbec nevnímá, to je zajímavý fenomén, kterého jsem si u těchto forem extrémního světonázoru všimla už za covidu. Tady ten pán mě vnímal tak málo, že si ani nevšiml, že s ním nesouhlasím :D (ale kdyby všiml, nic by to neznamenalo, jsem holt pomýlená.....)

Problém s tímhle je, že pravda existuje. A ta základní pravda, kvůli které tahle duševní choroba ohrožuje přežití nás všech, je, že Život na naší planetě umírá.

Představte si, že dojde voda, což se v některých částech planety už děje, a směřujeme k tomu všude....zrovna teď se dívám z okna na polopoušť, v ročním období, kdy má být vody nejvíc, a to není názor jen můj, hydrolog včera v rádiu říkal totéž, včetně toho, že některým obcím poslední dny vyschly studny.... 

A představte si, že se desítky procent populace rozhodnou, že tomu nevěří.

"To přece nemůže být pravda, to bych se příliš bál, to bych se musel uskromnit, to bych musel měnit svůj životní styl - nééééé, fůůůůůj, to musí být lež, to si vymysleli zlí manipulátoři, aby nás zotročili....". 

Tento přístup ostatně vidíme už dnes u tzv. "popíračů klimatických změn", zřejmě lidí, kteří už desítky let nebyli ani v parku ani se nepodívali z okna :((( Vědí jen, že to prostě vědět nechtějí :(

Pokud ve chvíli, kdy nastane nějaká akutní ekologická katastrofa, příliš mnoho lidí nebude věřit na realitu a nebude ochotno disciplinovaně spolupracovat, umřeme všichni.

Pozitivně formulováno: Jediná šance na přežití je spolupráce. Vzájemná důvěra. Zlepšit fungování lidských struktur tak, aby si tu důvěru všech opravdu zasloužily. Ale na odmítání pravdy prostor prostě už není. 

Snad se z konfrontace s tím velkým šílenstvím a neštěstím tuhle lekci naučíme.

Co dobrého mi dala ta současná informační válka?

Tento text jsem publikovala 18.2. na Facebooku, kde měl docela ohlas. Od té doby proběhla spousta dalšího pochopení, o tom brzy:), ale tohle je pořád základ :)

--------------

Zamýšlím se nad tím už pár dní, a dochází mi, že mi informační válka vlastně přinesla užitečné dary.

Tak jako asi mnoha lidem mi do té doby úplně nedocházelo, jak často všechny možné zdroje informací, online i offline, neříkají pravdu.

Moje automatické osobnostní nastavení bylo "nevěřit systému, věřit alternativě". Zamyslela jsem se teď pořádně nad tím, jak vzniklo, a vidím to, ze zkušeností v dětství, zkušeností mých předků, které mi předala rodina, a pak nějakých zkušeností na počátku dospělosti. Je to pochopitelné, prostě už jako malé dítě jsem se bolestivě setkala s nespravedlností a pokrytectvím státu, a nefunkčními postupy ve zdravotnictví ....a potom, okolo 20, jsem prokoukla konzumní společnost jako strašlivý stroj na zničení Země - a lhaní o tom. A pak už jsem "systému" nevěřila tak nějak nic. Myslím, že to tak má hodně lidí.

Pak jsem objevila alternativní medicínu, duchovní scénu, free kulturu, a měla jsem pocit, že jsem našla to svoje. Ty dobré lidi, kteří se staví proti tomu zlu, říkají pravdu, skutečně léčí, budují lepší nový svět.

A ano, hodně takových lidí skutečně je, a moc si jejich práce vážím.

Ale teď najednou vidím, že jsem to trochu přehnala. A i to se asi stalo nejenom mně. Odmítla jsem věřit oficiálním pravdám, ale zato jsem byla ochotná, často dost nekriticky, věřit kdečemu mimo ně. Nějak mě nenapadlo, že nejen "systém", ale i alternativní scénu tvoří LIDÉ. A lidé se taky někdy mýlí. Někdy nejsou úplně čestní. Někdy sledují vlastní egoistické zájmy, víc nebo méně vědomě. Někdy věří v nějakou ideologii a tlačí ji všem jako jediné řešení, ač pro jiné lidi ten přístup nefunguje.....někdy se nechali zblbnout někým jiným...atd

V prosínci jsem prožila velký šok, když jsem naráz zjistila, že celý balík sdělení, co jsem za předchozí cca rok napřijímala od řady lidí, kterým jsem důvěřovala, byly lži. Že to prostě není pravda. Uf. Dobrá studená sprcha.

Ti lidé to samozřejmě nemysleli zle, prostě těm věcem věřili, a považovali za důležité je sdílet. A dělali stejnou chybu, jako já, uvěřili něčemu, co na někoho s jejich osobnostním nastavením působilo přesvědčivě, a dál to nezkoumali, nepokoušeli se ověřit si to. A já si to vyslechla, dávalo mi to smysl, ano, systém nás chce všechny zabít, to jsem si přece myslela odjakživa .....a tak jsem ty hlášky přijala do svého myšlenkového světa, a bohužel se jimi nechala i ovlivnit v rozhodování v realitě. Když si je zpětně rekapituluju, některé jsou úplně nepředstavitelně absurdní, a stydím se, proboha, jak jsem mohla jako normálně ineligentní, vzdělaná obyvatelka 21. století věřit něčemu takovému? I jen 3 minuty? A navíc, moje intuice od začátku říkala, že tomu vlastně nevěří. Pamatuju si 100 okamžiků, kdy mi tohle vyskočilo, že tomu nevěřím, že to necítím. A pak jsem to potlačila, zapomněla

Jakmile jsem zpracovala tohle jedno téma, víme které, najednou jsem zjistila, že vidím, jak jsem dělala stejnou chybu v předchozích 20 letech v mnoha dalších situacích. A že je to úplně to samé. Třeba jsem se rozpomněla na různé léčitele, ke kterým jsem chodila. A najednou jsem viděla úplně přesně, kdy mi opravdu pomohli, a řekli pravdu...kdy úplně nevěděli...a kdy byly jejich rady úplně mimo. A občas byly hodně mimo. Už se nedivím, proč jsem tak často "zapomněla" se jimi řídit :DD

Co je ale mazec: i v těchhle situacích jsem to vlastně věděla hned. Okamžitě jsem cítila, co se mnou rezonuje, dává smysl, co jsem vlastně stejně už věděla, a ta rada moudrého člověka mi pomohla opravdu si to uvědomit......a co je takové bez života....a co mi nějak nesedí. Bohužel se ale stalo často to samé, co zmiňuju výše. Nevěřila jsem dostatečně sama sobě, svému vnitřnímu hlasu, a místo toho jsem si zvolila svoje pocity potlačit a důvěřovat autoritě toho člověka, který tomu přece rozumí. A někdy jsem si dost neprospěla, když jsem se těmi věcmi, co mi neseděly, pokoušela řídit.

Stejně jsem to měla s řadou knih. Dlouhá léta jsem se zajímala o různé systémy zdravé výživy, a zejména na začátku, těm prvním konceptům, se kterými jsem se setkala, jsem měla tendenci věřit, jako by to bylo slovo Boží....

Tohle mi teda ale došlo už před nějakou dobou. Stačí zkušenost: když to sledujete 20 let a setkáte se s 15 naprosto protichůdnými teoriemi, vidíte, že prostě nemůžou mít všichni tu pravou pravdu To jsem si přebrala: prostě každému tělu funguje trochu něco jiného a musíte si kriticky vybrat. A všimla jsem si taky lidí, kteří jedou nějaký ten systém, ač jim to vůbec nedělá dobře, a nechtějí to vědět.....

Ale teď jsem to prokoukla ještě trochu hlouběji a vidím ještě něco. Některé ty systémy jsou opravdu smysluplné, hluboké, dobře míněné. Ale v poslední době, jak jsou výživové alternativy masově populární, se kolem toho vyrojila i dost divná komerce. Někdo vezme nějakou myšlenku, za pomoci osvědčených marketingových technik ji zabalí tak, aby vypadala jako řešení všech lidských problémů: když podle tohohle budete žít, budete dokonale zdraví, krásní a šťastní......a pak to dobře prodá. Někdy to je do očí bijící a někteří ti lidé to snad dělají vědomě.

A pak je tu ještě jeden specifický podžánr, na který mě asi informační válka upozornila nejvíc: obchod se strachem.

Před cca 10 lety jsem se chvíli zajímala o tehdy populární konspirační teorie, a taky mi to vlastně napůl došlo: přestalo mě to bavit, když jsem zjistila, že je to zvláštní hra: v mnoha těch sděleních cítím kousky pravdy (mimochodem, vůbec nepopírám, že i v těch dnešních místy jsou kousky pravdy), ale došla jsem k tomu, že je to vlastně hlavně takový zvláštní koníček lidí, kteří se rádi bojí. A trochu mě tehdy znechutilo, že většina konspiračních teorií je zásadně o velikých vzdálených věcech, se kterými nemůžeme nic dělat. Lidé řeší, jak je systém ovládá kdoví jakými technologiemi, ale že by změnili něco, co změnit mohou (třeba přestat přijímat ovládací látky jako jsou alkohol, cigarety nebo cukr...:))...nebo přestat zírat do internetu a jít do lesa:)), to ne, to je fůůůůj .... co jsem tak viděla nějaké ty konspirační teoretiky na videjích, vypadali často jako někdo, kdo přesně takové věci absolutně neřeší. Strach je zajímavější

Aspoň tohle že dnes není úplně tak :)), dnes šíří konspirace hodně lidí, kteří u toho praktikují a doporučují zdravý životní styl :DDD....díku pánubohu aspoň za to , zjevně probíhá nějaký planetární duchovní pokrok

A ještě jsem si tenkrát všimla, jaký je to skvělý byznys, ti nejúspěšnější konspirační guruové klidně vyprodají stadion Stačí vyvolat strach v dostatečném počtu lidí, a pak jim prodávat knihy, vstupenky, atd.... To je další aspekt samozřejmě, vystrašit lidi a pak si z nich udělat komunitu, která vás poslouchá. Pokud vím, tohle se úspěšně praktikovalo po celou historii Země, a funguje to stále.

Teď mi došlo, že bohužel úplně o tomtéž je opět zase jeden podžánr těch knih o výživě a zdraví: ty, které člověka vystraší, že něco ho totálně zabíjí. Někdo napíše knihu o hrůzných vlastnostech něčeho konkrétního, a opět to podá tak, že když se té věci zbavíte, vyřešíte všechny své problémy. A taky, často to má pravdivé jádro. Akorát, že pravda nebývá asi úplně tak dramatická. Ani vás to úplně až tak děsivě nezabíjí, ani eliminací toho úplně všechno nevyřešíte

Musím říct, že je velice úlevné, ničemu z těch různých divností, co mi za těch 20 let díky té přehnané důvěřivosti takhle nalezly do hlavy, už nemuset věřit. A místo toho moct věřit sobě :)) A vlastně je taky velice úlevné zjistit, že "systém" nemusí vždycky o všem lhát. Lhát může kdokoli. Říkat pravdu taky. Je důležité se nad tím prostě zamyslet. Prověřit si to. A hlavně poslouchat pořádně, co říká ten hluboký hlas uvnitř.

Jednoduchá osobní informační etiketa pro denní život

"Opravdu tomu věříš?" "Je to tvá nejhlubší pravda?" "K čemu to sdělení má být dobré?"

Podle mě potřebujeme, v běžné komunikaci online i offline, pár nových společenských pravidel. Nemluvím o zákazech shora. Spíš si bránit vlastní informační prostor, tak aby každý, kdo do něj něco vnáší, za své sdělení musel nést větší zodpovědnost.

Včera v noci mi zase přišlo do pošty video, kde někdo rozjíždí takové to strašení, které jsem doufala, že už zhaslo, když tu teď máme daleko žhavější téma.

Když jsem se ohradila, dozvěděla jsem se, že dobrá bytost (fakt ji tak jednoznačně vnímám:), která to odeslala, se s obsahem vlastně ani plně neztotožňuje.

Když se s tím neztotožňuju, když v to nemám absolutní důvěru ze své nejhlubší pravdy, tak to nesdílím, přece....

To je takový základ, další otázky by měly být:

- Můžu tím příjemci, nebo dokonce více lidem, ublížit?

- Jak vím, že je to pravda? Dá se to vůbec ověřit?

Ale podle mě už jen když se člověk sám sobě podívá do očí, a položí si otázku, jestli je to jeho nejhlubší pravda, za kterou si hodlá před světem stát, dost pomůže.

Smutný Reflex

 Snad pokaždé, za léta, když si koupím Reflex, je mi z něčeho smutno. Tentokrát z úvodníku. Popírat klimatické změny, tvrdit, že "máme technologie na jejich zvládnutí", shazovat ekologickou přestavbu společnosti, a to vše pod záminkou, že máme vážnější problém v podobě Ruska....

........ježíšikriste, cože? Rusko a válka je obrovský problém, v nejblbější dobu, ale umírání Života na Zemi je problém zjevně ještě větší. Doufejme, že nás současné události sjednotí, a to nám trochu pomůže, až nám za pár let spadne na hlavu...

A tak mě napadá, že bohužel podle mě problém úplně největší jsou inteligentní, vzdělaní západní lidé, kteří ještě v roce 2022 uvažují jako pan redaktor, a ještě to hlásají do světa

Vlastně to dokážu pojmenovat, co se mi celou tu dobu v Reflexu nelíbí, co je společným jmenovatelem, a udělám to:

- Řadu let, pokaždé, když jsem si koupila Reflex, byl tam nějaký článek, který se navážel do "esoteriky" nebo různých nových forem alternativního životního stylu.

A i když chápu, že v těchto sférách, jako všude, je i mnoho ne tak dobrého, tyhle články mi přišly neférově shazující vůči --všem--, kdo se zajímají o něco, co předchozí generace neřešily. Takové...staromilecké. Prostě "ty nové věci tu nechceme, jsou fuj a určitě jsou od ďábla, koukněte na tyhle negativní příklady..."

Takovýhle přístup veřejného média pak podporuje a spoluvytváří nesmyslnou a umělou rozdělenost mezi zastánci nových myšlenek a konzervativnějšími lidmi...

- Loni byl Reflex plný odporu proti covidovým opatřením a očkování.

A přestože jsem v podstatě velkou část roku byla takovým názorům otevřená, forma, kterou je sděloval Reflex, mi sympatická nebyla.

Opět, cítím z toho takové: "Fuj, změna, přece nebudeme nosit roušku a omezovat se v chození do hospody, to musí být nějaká vymyšlená vymyšlenost, takovou realitu nebereme...."

Nepřijetí toho, že tu prostě máme nějakou přítomnost, která vyžaduje nějakou reakci, a zhnusený odpor měnit kvůli tomu sebemenší zvyk...

- No a tohle, to je zase to samé. Klimatická změna podle takhle uvažujících lidí nemůže být skutečná, to tu přece ještě nikdy nebylo a bohdá nikdy nebude. A měnit kvůli ní celou společnost? To si museli vymyslet nějací pošahanci....

Ač v tom vidím staromilectví, zároveň je to typický projev takové té postmoderní nemoci. Když se mi realita nelíbí, vymyslím si nějakou jinou.

Čímž pánové vlastně dělají úplně to samé jako někteří ti esoterici, kterým se vysmívají....

Jasně, že válka je podle nich důležitější než klima, protože to je naopak něco starého známého, co tu bylo od začátku civilizace.

Smutné, moc smutné, že se mainstreamové médium chová takhle, a zjevně celý tým inteligentních lidí vůbec nedomýšlí zodpovědnost za svůj vliv na čtenáře.

Doufám teda, že jim nekřivdím, koupila jsem si za těch pár let třeba 15 čísel. Ale bylo to fakt ve všech, pořád ta samá energie, tak bych řekla že úplně ne.

A to v 90. letech začalo jako tak příjemný časopis, proto asi právě ještě občas podlehnu pokušení si ho koupit, mívala jsem ho ráda, byl pro mě jedním ze symbolů nového, svobodnějšího světa.

Informační hygiena: co říká mysl, tělo, intuice?

Asi před 10 lety jsem chvíli sledovala jeden z těch nyní uzavřených webů:) Oslovovalo mě, jak tepe do nedostatků a zlořádů "systému", zajímalo mě "temné pozadí" věci.

Přestal mě to bavit, když jsem si uvědomila, že používá úplně stejné marketingové techniky, které jsem prokoukla daleko dřív v teenagerských časopisech typu "Dívka" :))) 

Triky, jak zaujmout a udržet pozornost s využitím emocí a potřeb cílové skupiny... Jakmile jsem to uviděla, ztratili pro mně auru statečných upřímných bojovníků a stali se jen dalším bulvárem.

Když jsem okolo 17 let prokoukla Dívku, Popcorn a spol., nepochopila jsem hned vědomě, o co jim jde. Došlo mi jen, že se mnou těmi chytlavými články někdo manipuluje někam, že to generují snad podle nějaké příručky, jak vyvolat v mladé mysli něco, a že materiál dokonce každých pár let nestydatě recyklují....

Trvalo mi dalších pár let, než jsem prohlédla princip konzumní společnosti jako takové a spatřila jasně, že smyslem potištění těch tisíců tun papíru hektolitry toxické barvy je zblbnout dorůstající děti, aby uvěřily, že účelem jejich existence je mít takový a takový správný sexuální zážitek v tom a tom věku, a toho dosáhnou, když si koupí ty správné šminky, trička, energydrinky, atd. 

V případě toho "ruského" webu mi smysl taky nedošel hned. Prostě mě "přestal bavit" a bez velkého zamyšlení jsem přesunula pozornost někam jinam. 

A právě proto mi velmi pravděpodobně z těch tehdejších textů něco v hlavě zůstalo, zrníčka, seminka, která se pak příležitostně někde propojila s něčím dalším. A to si nevybavuju konkrétní obsah ani jednoho článku.

Když se pokouším rozpomenout si, co ještě bylo příčinou toho neurčitého nepříjemného pocitu, pojmenovala bych to "aktivní rozkladná energie". Zneklidňující, rozežírající, vyvolávající pocit, že žijete v děsivé temné jeskyni... 

Později jsem na ni narazila znova, a to už naštěstí vědomě. Ve stejné době, cca 2011, jsem narazila na velkého gurua konspirací, pana Davida I., a poslechla si pár jeho videjí. Zaujal. Pak v roce 2015 mi Amazon nabídl jeho novou knihu, tak jsem si ji objednala. Krásně technicky provedená bichle velkého formátu v pevných deskách. Otevřela jsem ji, a myšlenky na stránkách mé mysli dávaly smysl, stejně jako ta videa. 

Ale z energie toho celého se mi udělalo zle. Strašně. Tak moc, že jsem knihu musela zavřít. Zkusila jsem to ještě několikrát, pak skončila v popelnici. A pak jsem veškeré "informace" od toho pána v sobě přezkoumala. A dospěla k závěru, že ač mi mnoho jednotlivých kousků připadá jako pravdivé postřehy o světě, to celé je prostě ..otrávené. A už to nechci.

A díky tomuhle jasnému rozhodnutí mám pocit, že už mě ten jeho materiál nějak neovlivňuje, ač jsem ho kdysi navnímala docela dost docela ochotně. Jednak už si to moc nepamatuju, a zadruhé si pamatuju hlavně ten finální vjem: FUJ.

To je veliký rozdíl, a uvědomila jsem si ho, když jsem si dělala takovou osobní inventuru blbostí, které jsem zbaštila od někoho v roce 2021. Nejhorší nebyly ty nejošklivější, nebo nejprofesionálněji provedné. Nejvíc mě ovlivnily ty na začátku, nad kterými jsem se vůbec nezamyslela. Chce to položit si otázky. LIdé, co se tím zabývají, jich mají krásné seznamy, mně stačí zatím zmínit takové tři kategorie:

- Dává to základní smysl podle zdravého rozumu? Přijde mi to důvěryhodné? 

(I když si to pak aktivně dál neověřuju, pokud jsem si položila tuhle otázku, nebude to ve mně nekontrolovaně klíčit. Zůstane to ležet třeba v kategorii "Divné" či "Nevím" a čekat na další data:)

- O co jde autorům? Zkoušejí na mně něco? K čemu to má vést?

To často není jednoduché prokouknout, a ne vždy máme moře času nebo vůbec zájem hodinu klikat. Pak věc zjednoduší druhá otázka. O té zastánci kritického myšlení nemluví tak často :))), ale ona je velice k věci:

- Jaký z toho mám pocit? :)

Akorát pozor. Pocit není to samé, co dojem v hlavě. Dojem v hlavě, z mysli, může pocházet z historie našich myšlenek a emocí, a může být přesně takový, jaký si přejí autoři knihy, videa, webu, pokud patříme k jejich dobře přečtené cílové skupině....

Je potřeba podívat se DO TĚLA. Z knihy pana I. mi bylo zle FYZICKY. Špatně od žaludku, horkost, mrazení v zádech. Z výše zmíneného webu se mi převalovaly okolo páteře divné ledové vibrace... 

Většina zdrojů nevyvolá pocity úplně tak dramatické, ale každá manipulace, zvláště za ošklivými účely, je tělu fyzicky nepříjemná. Stačí si jen těch pocitů všímat. Naučit se je vnímat a číst. A opravdu se zeptat, co to je.

Bohužel mi skoro přijde, že někteří lidé takovéhle pocity intepretují jako příjemné vzrušení, nebo jako signál, že to musí být pravda... Přitom tělo jasně říká: "tady je něco hrozně blbě, pryč od toho...."

Chce to prozkoumat, a naučit se tyhle hluboké vnitřní signály číst. A nejlépe to zároveň propojit s tím kritickým myšlením. Měly by na to být kurzy. Kde se bude učit obojí :)

Kultura obnovy

Přichází jaro, příroda okolo nás se obnovuje, sama od sebe, jako každý rok.

Do toho se hodnoty naší civilizace třesou - a skze to si tolik lidí najednou uvědomuje, co je opravdu důležité. 

Přijde mi, že právě teď máme unikátní šanci. Ještě nikdy nebyla velká část planety tak jednotná. A ta nová energie jednoty může posloužit tomu všemu, co je tolik potřeba.

Přemýšlím hodně nad tím, proč tolik dobrých lidí přestalo věřit společnosti, viz. předchozí příspěvek. Pokud prozkoumám, proč jsem jí nevěřila já, bylo to hlavně kvůli pocitu, že nejde doopravdy nic dělat. 

Jde dělat malé hezké věci, párty, terapie, krásné okamžiky s přáteli. Ale ty obrovské hrozné věci, jako třeba výroba miliard tun zbytečných nesmyslů a jejich absurdní převážení okolo planety, které dusí nás všechny, na všech úrovních, od živé atmosféry a oceánu až po jednotlivce, jimž zavaluje těla a prostředí zbytečným bordelem.... To vypadalo vytesané do kamene, dané, prostě s tím nehneš, s tím se bude pokračovat a basta... 

A není divu, že když to vidíte, vnímáte, a dlouhodobě žijete s tím vědomím, jak se to dál a dál zhoršuje, a s tím pocitem bezmoci - vede to k potlačené hrůze, smutku, cynismu, snaze uniknout atd, atd, různí lidé reagují různě, ale cítíme to všichni. 

A právě to podle mě je příčinou současné "epidemie iracionality", toho nového kultu strachu a černých přesvědčení o zlých loutkářích, i útěku k opravdu ujetým esoterickým nesmyslům..…

A na tomhle fenoménu je doopravdy nejsmutnější to, že všichni ti lidé, kteří bojují proti tomu "zlu" by tu nesmírnou energii, kterou v sobě právě objevili a dál objevují, mohli dát do vybojování té skutečné bitvy - o transformaci naší společnosti v úplně jinou, která bude moct přežít a pokračovat.

To by znamenalo napřed si říct pravdu. Přiznat to, co vědí vědci, říct to otevřeně, jak to vypadá s biosférou naší planety, že umírá, že jsme její rovnováhu už zničili, a prostředky, které máme, to zatím nejde zastavit.

Je to strašně bolestivé přiznání, ale zachránilo by nás od toho masového šílenství z potlačování pravdy. Dusivého, bublajícího šílenství, které je stejně toxické jako ten oceán výfukových plynů a moře plastů.... 

A jakmile by se jednou začala opravdu říkat pravda, plynulo by z toho jasně, že svět, jak ho známe pokračovat prostě nebude, a tím pádem bychom ho mohli třeba ....předělat.… Třeba hned. V něco příjemnějšího, klidnějšího, jednoduššího, čistšího, radostnějšího a pravdivějšího, na tu dobu, po kterou ještě půjde žít normálně. 

A podívat se pravdě do očí, co to je, co přichází, a začít se na to jako rozumné bytosti systematicky připravovat, nečekat s klapkami na očích, utopení v moři únikových iluzí a zástupných problémů, až začneme nepřipravení trpět uprostřed katastrofy.

Tohle připadá celou dobu zásadní mně. Ale trpěla jsem zoufalým pocitem, že to nikoho nezajímá, nikdo to vlastně nechce vědět, a že nejsem nikdo, abych to dávala do světa.…

Osobní zázrak, který prožívám, je i o zjištění, že tohle už není pravda. 

Že se na tom 1) intenzivně pracuje všude možně, 2) lidé jsou vyslovení pravdy čím dál otevřenější a 3) každý je vítán přispět.

Ale pořád je to roztříštěné. 

Podle mě je potřeba spojit se ve hnutí za pravdu a vytvoření té nové podoby společnosti.

Jeden krásný člověk, https://www.facebook.com/simon.pesta, mě seznámil s termínem "regenerativní kultura". 

Kultura obnovy. Vize, pro kterou založil spolek a jde s ní do světa.

Ten termín mě naplňuje nadějí, a tímto textem chci definovat to nejzákladnější, jak ho chápu.

Pro mě je to kultura, která se zrodí právě v takovém okamžiku probuzení. V okamžiku očisty. 

Její zrození je spojeno s tím procesem probuzení - říkám mu ve svých vizích "globální osvícení".

Nebude už založená na falešných iluzích, nebude to obrovská babylónská věž, která se vlastní vahou propadá do písku. 

Bude to něco jednoduchého, bude to stát na tom nejprostším, co člověk k životu opravdu potřebuje. 

A na pravdě o tom, co jde a nejde dělat na nemocné planetě, s takovou technologií a takovým stavem člověka, jaký teď máme. 

Co opravdu chceme, a co jsou skutečné úkoly, na kterých pracovat, kam opravdu dávat lidský potenciál, a kam ho už nedávat.