Po týdnech bez průmyslového jídla....

Dnešní pozorování dost souvisí s včerejším, a je tentokrát o tom, co pozoruju sama u sebe.

Tady v komunitě, kde jsem, je možné nejíst téměř žádné jídlo, které "prošlo systémem". Zhruba polovinu talíře tvoří čerstvě utržená bio zelenina. Máme lokální bio mléko a občas maso. Zbytek jsou bio suroviny nakoupené po pytlích. Průmyslové potraviny libovolného druhu jsou jen občasným doplňkem (máslo, někdy chleba, či placka.

Když jsem přijela, část surovin nebyla bio, z finančních důvodů, ale stálí obyvatelé s rodinami si stěžovali, že sice rádi chodí na společně vařené jídlo, ale pokud je to z nebio surovin, nechtějí to dávat dětem... Tak se to změnilo, a opravdu dost důsledně, tak na 80%, jsou nákupy bio.

Čeho jsem si všimla:
- Mám daleko jasnější hlavu a snadněji se zaměřuju na to podstatné, co opravdu chci, a co se předtím pořád nějak "rozplizávalo". Celé roky jsem měla v hlavě jeden projekt, a ten najednou nabyl konkrétní proveditelné podoby...
- Jsem klidnější, méně roztěkaná, vydržím déle u jedné činnosti.
Obě tyhle věci nepochybně souvisí i s klidným a čistým prostředím, a s řádem tady, a taky s morální podporou:), takže jídlo považuju za jeden z faktorů. Ale faktorem je určitě. To vidím, jakmile vyrazím do "civilizace" a začnu jíst méně kvalitní věci.

Ale třetí věc je jednoznačná:
- Průmyslové potraviny jsou návykové. Když jich je takto málo, člověku "chybí", i mně, pozoruju touhu po nich, jako po něčem speciálním, jakmile se objeví.
- Pokud nějaké sním po delší pauze, všímám si, že pot a další výměšky divně smrdí. Včera jsem měla wheat bix, což je místní standardní průmyslová forma pšeničného pečiva, a to teda už jíst nebudu ;-D, i když se mi líbí jak křupou...neumím si představit, co do toho dávají, brekeke, ten pocit v těle byl opravdu moc zvláštní, a ten pach při čurání. A to prý v nich je jen 99% celozrnné pšenice.

Co z toho pro mně plyne:
Ono to čisté jídlo je naprosto proveditelné. Hodně jsem podléhala takové představě, že je to nějak těžké a složité. Není. Samozřejmě, pokud si člověk zeleninu nevypěstuje sám, musí si najít nějakou farmu, kde ji nakupovat, nebo objednávat přes bedýnkové systémy. Ale to mi nepřijde nějak vysoká cena za skutečné jídlo. Nejlepší by mi asi přišlo najít nějaký lokální nadšenecký zdroj, farmu, co nemá certifikát, ale nepoužívá chemii....

Co se týče vynaloženého času, asi nejlepší přístup je společné vaření v rámci domácnosti o několika lidech, nebo ještě ve více lidech. Tady vaříme 2x denně pro cca 20 lidí a je to neuvěřitelně efektivní.

Morální podpora od pana Huxleyho

Hodně se tady věnuju psaní, snažím se udělat si pořádek v těch tématech, která mě zajímají, a začínám v tom vidět úplně jasnej vzorec.

Asi ze všeho nejvíc cítím potřebu psát o tom, co všichni víme, a obecně se to ignoruje. A taky se snažím přijít na kloub tomu, proč to tak je.
Pak jsou tam další témata, která mě dlouhodobě fascinují, ale tohle je asi nejsilnější.

Protože věci se neignorují jen tak pro srandu králíkům, ale jsou za tím docela zásadní mechanismy, mnoha lidem je nepříjemné, když se o nich mluví, a reagují na to negativně.
Což mě často vede k pochybnostem, jestli má cenu vůbec to psát, říkat, apod.
Ale tak kdyby uvažovali všichni, byla by iluze úplná.

Spíš asi jde o to přijít na to, jak to dělat správně :)

Tohle mě rozbrečelo....

http://www.youtube.com/watch?feature=player_embedded&v=A-rEb0KuopI

a zároveň potvrdilo, že nejsem sama, když mám pocit, že takhle nemá žít žádná lidská duše.

Vědomí v Byron Shire

Pozoruju zajímavou věc.

Tady v Byron Shire jsou lidi úplně obecně vědomější ohledně věcí, o kterých se člověk v Čechách snadno dostane do bezvýchodných hádek.

Nemají žádné iluze o politice, korporacích nebo farmaceutickém průmyslu, vědí, že nám systém lže, vědí neuvěřitelně moc třeba o tom, co je zač běžná strava nebo drogérie, a co obsahuje a čím je dobré ty věci nahradit. Vědí třeba taky, že chemtrails existují, není to předmět diskuse nebo dokonce boje, jako u nás, je to v obecném povědomí.

Vědí, že je na Zemi potřeba vytvořit úplně nový způsob života, a různě se na tom podílejí.

Mluvím o docela velké oblasti a tisících lidí.

Normálních lidí všeho věku, kteří se věnují hospodaření, rozmanitým povoláním nebo umění, vychovávají děti a podílejí se na životě lokálního společenství.

Samozřejmě v Čechách je nás taky hodně, kdo tyhle věci víme, ale jsme roztroušeni mezi většinovou společností, pokud vím neobsadili jsme zatím ještě ani jednu celou vesnici (i když myslím, že k tomu brzo dojde ;). 

A spousta lidí v Čechách je jaksi na půl cestě: sice si uvědomují potřebu změny a v řadě oblastí jsou velice tvořiví a aktivní, ale některá ta drsnější fakta o systému prostě nějak nemohou přijmout. Třeba že jejich tělový krém je toxický a narušuje hormonální rovnováhu a jediný rozumný přístup je ho zahodit....svět, kde se taková věc normálně prodává v drogérii, by byl příliš děsivej. A taky by v něm bylo potřeba vymyslet, čím tu věc nahradit.

Zdá se, že mamina od dětí v Byron Bay takhle neuvažuje. Zná informace a opravdu na sebe a už vůbec ne na děti nechce patlat ftaláty a spol. a "standardní" sprchový gel či krém si nekoupí. A ví, že "normální" zelenina v supermarketu není normální, ale pěstovaná za pomoci toxických pesticidů, a je fakt lepší mít vlastní nebo nakoupit na trhu od sousedů. A musí být takových mamin nejen v Byron hodně tisíc, když se výrobci na obalech většiny sortimentu v místním obchodě předhánějí v uvádění, že jejich produkt ty které toxiny (o některých jsem slyšela vůbec poprvé) neobsahuje.

Je zajímavé zamýšlet se nad tím, čím to. Napadá mě řada věcí o tom, jak se vzájemně ovlivňuje životní styl a schopnost uvědomovat si jasně některé věci a nebát se jich, a přitom být pozitivní a prostě hledat, co rozumného můžu dělat.

Jednoznačně vliv na to má to, že lidi tu víc žijí v přírodě, s přírodou, venku, nikdo není celé dny obklopen jen betonem a auty. Je tu víc životního prostoru, průměrný člověk má vlastní dům a pozemek, tím pádem dělá spoustu rozmanitých věcí ve fyzickém světě, procento lidí, kteří by žili čistě jen v hlavě a u počítače, je daleko nižší než u nás.

Lidi si hodně uvědomují, že potřebují pohyb, a hýbou se, na všecky možné způsoby, běhají, chodí, cvičí jógu, plavou, surfují, fyzicky pracují, jsou pružní, mají svaly, výdrž...i staří :0), což je úžasný pohled :)

To nepochybně vede k větší uzemněnosti a ukotvenosti ve fyzické realitě.

Je lepší přístup k čerstvému, lokálnímu jídlu, prakticky NIC se sem nedováží tisíce kilometrů, povědomí, co je kvalitní jídlo, je vysoké, jak už zmíněno, a to rozhodně má zpětně vliv na schopnost přímo vnímat věci.

Lidi se hodně setkávají a informace sdílejí, třeba skrze místní trhy, kde si všichni povyměňují své výrobky a služby a na konci se několik hodin společně tancuje při bubnech.

Nejvíc je to asi prostě tím, že se tu před 40 lety, v roce 1972, potkali hippies z celého světa a už tu zůstali, a proto tradice alternativního způsobu myšlení je tu nekonečně větší a koncentrovanější než jinde na světě.

Je to ohromně inspirující. Pro mně je to poprvé pocit, že svět kolem mně je normální, dává smysl, lidé se v něm chovají a uvažují rozumně a logicky. 

Austrálie jako celek na tom asi s vědomím není o nic lépe než ČR, v žádném případě ji tímto nechci vynášet do nebes:). Je tu sice obecně o něco větší povědomí ohledně tělesné aktivity a kontaktu s přírodou, ale zase jsou tu nepříjemné fenomény, spojené se společností a náboženstvím, které u nás naštěstí neáme. Ve městech je tu dokonce hodně lidí, co jsou na tom hůře než průměrný Čech - rozplizlí gumoví medvídci, kteří jedí jen fastfood a neudělají pěšky ani krok a je na ně fakt smutný pohled, syndrom "americké" kultury totální odtrženosti od života.

Byron Shire je jedinečnej fenomén, pravděpodobně globálně. Myslím, že pro každého, kdo taky cítí tu potřebu transformace sebe i světa, tohle místo stojí za navštívení a může být obrovskou inspirací.

Podpatkové a lodičkové mystérium

Přednedávnem jsem se dozvěděla od fyzioterapeuta, že všechny moje dlouholeté problémy se zády vyrůstají z jednoho kořene – křivého palce vytočeného dovnitř a nefunkčních tří vnějších malých prstů na nohou.

Od té doby se snažím s tím něco dělat, a nestačím se divit, jak jinak se cítí celé tělo, když se mi podaří opřít ho normálně o celé chodidlo, místo abych stála v podstatě jen na palci a patě, jak jsem byla léta zvyklá. Je to jasné, taková “malá” vada způsobí, že téměř všechny svaly těla, okolo kyčlí, okolo páteře, se zatěžují jinak, než je přirozené.

Je to zvláštní, že to mám já, protože lodičky jsem vlastně nikdy nenosila. Ale nepohodlné boty s úzkou špičkou mi v dětství nutili, tenkrát to ještě bylo normální.

Možná u mně to s botami nesouvisí a má to nějakou úplně jinou příčinu.

Ale když potkám ženu v lodičkách, teď s tímhle věděním, žasnu a trnu. Hlavně s vědomím, že celé generace žen tuhle neuvěřitelnou věc nosit MUSELY, povinně, celý svůj pracovní život. Moje máma a babička obě.

Očividně, v lodičce jsou prsty násilím stlačeny k sobě. Palec je zakřiven dovnitř tak, jak ho mám já. Vnitřní prsty to samé, tj. nejspíš také nemohou plnit svou přirozenou funkci, není jak se o ně opřít.

A k tomu se obvykle ještě přidává různě vysoký podpatek. Co to proboha je? Důsledkem je, že větší část váhy ženy nese špička nohy, která k tomu zjevně není určená ani uzpůsobená.

Pozorovala jsem teď v metru jednu ženu, která měla podpatky asi 10 cm. Vypadalo to jako něco mezi posilovacím a mučicím nástrojem – všechny ty naběhlé žíly a stažené svaly, aby se udržela ve vzpřímené poloze.

A nezapomeňme, že mnoho žen, a zejména mnoho žen, které se ještě drží téhle tradice, má nadváhu. To je také nepřirozená věc, se kterou naše svalová a kosterní stavba nepočítala, u přirozeně žijících lidí se asi vyskytuje maximálně pár kilogramů, ve stáří a u lidí, kteří jsou k tomu konstitucí předurčeni.

Tato tradice musel způsobit ženám úplné moře bolesti a utrpení fyzického těla.

A nejen to. To první, co mě napadlo, při zírání na chodidla té paní, bylo, že se nikdy nedotýká Země. Je to něco mezi chůzí a pohybem na chůdách :o) Paty a středy nohou, které mají mít kontakt se Zemí, ho nezažívají nikdy. Taková osoba jednoduše nemůže být uzemněná. Nebude mít kontakt s přirozenými hodnotami a bude snadné jí manipulací natlačit hodnoty nepřirozené, které nemají nic společného se zájmy Života. Ono se tedy nejspíš už stalo, pokud věří, že nosit na nohou mučicí nástroj je krásné a sexy. A pak se toto oddělení dále prohlubuje.

Aby bylo jasno, mně samotné se líbí ženy a oceňuju jejich krásu, a dokážu vidět, co je na vysokých podpatcích přitažlivého, to je úplně zřejmé, je to taková výstava, kde vyniknou lýtka a chodidla ženy, která mají jasnou sexuální sílu.

Ani bych snad proti tomu nebyla, pokud by se to používalo několik minut :) nebo jednou za rok, v rámci rituálů svádění. (možná to naštěstí je tak, že přesně tak to některé dnešní ženy dělají, vezmou si tu podivnost na speciální akci jednou za rok)

Ale když se to používá pořád, jeví se cena za ten vnější efekt jednoduše příliš vysoká. Je to takové povrchní, vnější. Můžu konstatovat, že ta žena má hezké nohy, ale co je to platné, když je neuzemněná a ničí si tělo. Pohled na utrpení jejích nohou a svalů není sexy pro někoho, koho přitahuje zdraví, přirozenost, udržitelnost, nemůže být.

Naštěstí je zřejmé, že tenhle zvyk odchází. Všímám si toho vlastně celý život. Už jako malá jsem radostně zaregistrovala, že je k dostání čím dál více plochých bot, tenisek, mokasínů, i pro dámy. A dnes, když jdu proti davu na Václaváku, žena na podpatcích je výjimkou. Je to zřejmě průvodní jev všeobecného probuzení. Čím dál víc cítíme, vnímáme svoje těla, a nechceme jim už soustavně a nesmyslně ubližovat něčím, jen proto, že je to “tradice”.

Ááááá, ale právě jsem si na něco vzpomněla. Možná už vím, proč mám ty křivé prsty, a možná je to nakonec z toho.

Prošla jsem si v životě jedním několikaletým obdobím totálního zapomnění, kdy jsem věřila téhle společnosti, systému, kapitalismu, usilovala o ty “normální věci” a vůbec o žádné z nich nepochybovala. To mi bylo dejme tomu šestnáct až dvacet let. V té době se u nás doma ještě věřilo, že úplně rovné podrážky jsou “nezdravé”. Že “způsobují ploché nohy” (což je část pravdy, ploché nohy způsobuje podrážka, která je tak tlustá, odpružená, apod, že necítíte Zemi, ale podpatky si nepomůžete, způsobíte si jen jinou nerovnováhu, řešením jsou jen tenké podrážky a často chodit bosi).

A tak jsem nosila boty s “doporučenými” podpatky okolo 4 cm. Tvrdé boty, se zúženou špičkou. “Elegantní”.

Ono se myslím u všech těchhle bot moc nepočítá s tím, že chodíte. Systém nám naplánoval, že budeme chodit jen k autu či tramvaji, jinak sedět.

Akorát že já chodit musím, nutně to potřebuju, potřebuju se volně pohybovat prostorem. A tak jsem chodila, kilometry a kilometry denně, většinou po městě, po asfaltu, betonu a dlažbě.

Aha....z toho jsou ty trvalé následky, kdy palec převzal váhu těla, a tři malé prsty se zkroutily, ztratily funkčnost a začaly se obalovat vápenitými usazeninami.

Jak říkám, doba takových úletů zjevně končí. Všichni na tyhle věci tak nějak spontánně sami přicházejí. Ale přijde mi docela k věci je pojmenovat, abychom věděli, co jsme vyváděli, a příště si dali pozor :)

Successful Boycott of McDonalds in Bolivia

http://fromthetrenchesworldreport.com/end-of-capitalism-bolivia-to-expel-coca-cola-in-wake-of-2012-mayan-apocalypse/18716/

“Last year, Bolivia became the second Latin American country not to have a singleMcDonald’s. The fast food giant finally gave up on Bolivia after being unable to turn a profit in the country for over a decade.”

Are you shitting me? There is such a place that does NOT have a McDonalds? “Oh, I’m lovin’ it”, already.

“Following this failure, the monolithic multinational released a documentary titled ‘Why McDonald’s failed in Bolivia.’Referencing surveys, sociologists, nutritionists and historians, the company came to the conclusion it was not their food that was the issue, but a culturally driven boycott.”

WOW. A simple boycott got rid of a powerful food chain like McDonalds. See people, imagine what we could do if we boycotted the IRS and all taxes, among other things. Ahhh…what a momentous world that would be!

-----------------

Amazing. This is just amazing. So it is possible in a country, for a collective wake up to happen, where it is no longer normal or acceptable to eat that incredible shit and pay for it.

Respect. 

Steve Pavlina o svobodě na volné noze, o přitahování lidí a o našem budoucím já

Po pár letech jsem se koukla na web Steve Pavliny, a je tam pár moc pěkných nových kousků.

http://www.stevepavlina.com/blog/2012/08/exercise-your-freedom-fully/

Vystihuje to podle mně moc přesně. Člověk na volné noze snadno upadne do nějakých nevědomých programů a vlastně nevyužívá svobodu, kterou má. Stevovo řešení se mi opravdu líbí, a vlastně jsem na něj přišla taky, rozhodnout se, co opravdu chcete prožít, a ty věci opravdu udělat. Protože pokud to neudělám, ztrácím se v moři maličkostí, drobných radostí a drobných povinností. Což je přesně to, k čemu jsme tady standardně nastaveni, držet se malých věcí. A svoboda je naopak o tom, naplnit svoje sny, i ty velké. Troufnout si je vůbec mít - a pak to taky udělat.

Tenhle článek je mi velkou podporou řídit se tím :)

http://www.stevepavlina.com/blog/2005/08/my-favorite-meditation/

Párkrát se mi zdálo o mém budoucím já nebo jsem ho viděla jako vizi, záblesk, často v čase před usnutím nebo probuzením. Vždycky to pomohlo, přineslo naději, dalo jinou perspektivu současné situaci. Tady Steve píše, že s ním můžeme chodit na schůzky vědomě a pravidelně. A stejně tak vysílat podporu do své minulosti. Super :)

http://www.stevepavlina.com/blog/2012/08/judging-vs-creating/
A tohle byl ten první, a nadchl mě asi nejvíc.

příjemné počtení :)