Příběh jedné posedlosti

Tento blog bude na neobvyklé téma, které na první pohled mezi ostatní příspěvky nezapadá. Není tomu úplně tak, do tematiky se ve skutečnosti docela hodí (viz. dále:). 

Potřebuju o tom příběhu něco napsat, abych ho konečně dostala z hlavy :)

Normálně nekoukám na seriály. Nebaví mě tak dlouho sedět před obrazovkou. Proti většině lidí okolo sebe jsem viděla minimum filmů, ze stejného důvodu. Pohyblivé obrázky pro mě musí mít v nějakém směru opravdu obrovskou přitažlivost, musí mi něco hodně hlubokého sdělovat, abych byla ochotna věnovat jim čas a omezovat kvůli nim svobodu svého těla. Není to pro mě normální způsob trávení času. Nestává se to často.

Stalo se mi to před časem v případě seriálu Breaking Bad, česky Perníkový táta, opravdu dokonalá studie proměny uťáplého profesora chemie v gangstera. Nadchl mě tolik, že jsem mu propadla a nadšeně stahovala díl za dílem – a pak se s ostatními těšila na pokračování. A teď to přišlo znovu, tentokrát v ještě větší míře, protože ten příběh měl 96 dílů. Jakživa bych nevěřila, že něco takového dobrovolně absolvuju. Jedná se o seriál Dexter.

Jde o obrovský popkulturní fenomén, takže dost pravděpodobně znáte, alespoň základní zápletku. Anebo víc. Ale přijde mi důležité popsat, o co jde, vlastními slovy.

Prosím nečtěte dále, pokud jste seriál neviděli, podívat se na něj chcete, a máte pocit, že by vám zkazilo prožitek, kdybyste se předem dozvěděli příliš mnoho. (takzvaný SPOILER ALERT !!! :)

Příběh

(pokud ho dobře znáte, možná to přeskočte – a možná ne:)

Příběh seriálu začal před 40 lety, neštěstím, které potkalo malého kluka, tříletého Dextera Mosera, v roce 1973. Jeho máma, Laura Moserová, byla závislá na drogách a živila se obchodem s kokainem. A okrádala své obchodní partnery. A k tomu si ještě přivydělávala donášením policii, a spala s policistou, pro kterého pracovala, jistým Harrym Morganem. Tenhle nebezpečný životní styl skončil tragédií: tři muži, kterým kradla kokain, ji překvapili v lodním kontejneru v přístavu a rozřezali ji motorovou pilou před očima jejích dvou malých synů. Kluci tam zůstali s mrtvou mámou, v krvi, zavření bez vody a jídla, tři dny.

Pak teprve dorazila policie, jako první právě detektiv Morgan. Popadl malého Dextera a odvezl si ho k sobě. A už nikdy ho neopustil. Adoptoval ho a staral se o něj jako o vlastní dítě až do své smrti.

Není to v seriálu jasně vysloveno, ale je dost pravděpodobné, že Dexter byl Harryho syn.

Starší chlapec Brian skončil v ústavu.

Dexter vyrůstal v rodině Morganových, která byla navzdory tátovým dobrodružstvím naprosto fungující, harmonická, láskyplná. Harryho žena Doris a dcera Debra ho přijaly za vlastního.

Když bylo Dexterovi okolo 10 let, začal si jeho táta všímat, že kluk je divný. Jiný, zvláštní. Měl odlišné zájmy než ostatní, neprojevoval normální emoce, místo basketbalových hráčů obdivoval sériové vrahy. Vymohl si na tátovi návštěvu v práci, na místě činu, místě vraždy. A tam nebyl šokovaný ale zjevně fascinovaný. A pak se v okolí začala ztrácet domácí zvířata a jednoho dne našel Harry na zahradě hrob plný psích a kočičích kostí. Uhodil na syna, a ten se přiznal, že má nezvladatelné puzení něco živého zabíjet.

Musela mezi nimi s Harrym být úžasná důvěra a blízkost – dokázali i o takovéhle věci mluvit otevřeně, Dexter se nebál poctivě svěřit, nic neskrýval, popsal, co se s ním děje. A přiznal, že by chtěl zabíjet i lidi, jen si zatím netroufl. Protože by se to tátovi a mámě nelíbilo.

Zděšený Harry vyhledal pomoc – psychiatričku Dr. Vogelovou, specialistku na psychopaty. Ta mu potvrdila to, co si myslel: že jeho syn zřejmě je v důsledku prodělaného extrémního traumatu trvale poznamenaný a jeho vražedné impulzy půjdou těžko potlačit.

Harrymu na Dexterovi nesmírně záleželo a nedokázal si představit nechat ho zavřít do nějaké instituce. Ale zároveň věděl, že nejde nedělat nic, nemůže čekat, až jeho syn vyroste a opravdu někomu vezme život.

Dr. Vogelová to chápala. Ke své specializaci se dostala tak, že její vlastní syn, psychopat, někoho zabil, a pak skončil v ústavu. Nikdy se přes to nepřenesla. Chtěla, aby malý Dexter dopadl jinak. A tak společně vymysleli plán. Rozhodli se naučit Dextera jeho nutkání kontrolovat, a zaměřit ho určitým směrem.

Harry se ve své práci detektiva vyšetřujícího vraždy často setkával s nepotrestanými zločinci. Vrahy a násilníky, které nebylo možno usvědčit, nenašlo se dost důkazů, „proklouzli systémem“ a vesele páchali zločiny dál. Občas z toho doslova šílel bezmocí. A právě tohle zoufalství ho dovedlo k přesvědčení, že pro někoho, jako je jeho syn, může na světě být užitečné místo.

Pod vedením Dr. Vogelové učil Dextera „kodexu“ - souboru pravidel, za kterých bude jednoho dne moct opravdu vyhovět svému puzení a zabíjet lidi. Prvním pravidlem bylo „Nenech se chytit.“ Druhým: „Jdi jen po těch, kdo si to zaslouží.“ Což bylo naprosto přesně definováno: měli to být pouze vrazi, o jejichž vině je jednoznačný důkaz, a kteří se rovněž prokazatelně chystají znovu zabíjet. Další pravidla už se točila kolem technického provedení: jako policista Harry vštípil nevlastnímu synovi principy a pravidla, jak se vyhnout dopadení.

Výuka probíhala na pravidelných loveckých výpravách. Zabíjení velkých zvířat přinášelo Dexterovi dočasnou úlevu od vnitřního tlaku, a Harry mu přitom vštěpoval pravidla kodexu a učil ho praktickým věcem.

Zároveň ho v běžném životě vedl tak, aby nebyl nápadný. Učil ho, jak předstírat, že je jako ostatní lidé. Předstírat normální emoce, normální zájmy, empatii, i když toho moc necítil.

Byla to zvláštní situace. Dexter na jednu stranu dostával totální podporu, totální přijetí. A na druhou dospíval s jasným obrazem sebe sama jako zrůdy.

Až když bylo Dexterovi 20 let, učivo zvládl perfektně a opakovaně otestoval „nanečisto“, dovolil mu umírající Harry poprvé zabít, zdravotní sestru, která vraždila nemohoucí pacienty.

V dalším životě pokračoval Dexter s jasným záměrem zařídit se tak, aby mohl být „sám sebou“. S vyznamenáním vystudoval medicínu, pak se ale, místo aby se stal lékařem specializoval na forenzní vědy. Zároveň studoval bojová umění.

Na začátku seriálu se setkáváme s dospělým Dexterem, třicátníkem, který pracuje jako specialista na krev na oddělení vražd policie v Miami. Ve svém denním životě je to po všech stránkách bezúhonný člověk – slušný a spolehlivý, pracovitý a pečlivý, přátelský ke kolegům.

Ve své profesi má spoustu příležitostí dostat se k materiálům o své „cílové skupině“ - nebezpečných a nenapravitelných vrazích. Vybírá si je většinou v práci, pokud si někoho vytipuje mimo zaměstnání, využívá policejní zdroje k získání důkazů. A pak, ve svém volném čase, tyto vrahy loví a zabíjí. Dělá to rituálním způsobem, kdy každého zločince napřed zneškodní zvířecím sedativem, přiváže nahého ke stolu v místnosti obložené plastovou fólií, pak ho probudí, přinutí podívat se na fotografie obětí a vede s ním rozhovor o tom, co spáchal. A pak ho zabije, obvykle bodnutím nožem, příležitostně jinými způsoby.

Tento postup vlastně má ledacos společného s „prací“ všelijakých filmových superhrdinů, kteří v podstatě dělají úplně to samé, jen o něco méně chladnokrevně. Ale Dexter si nic nenamlouvá. Ví, že skutečným nejhlubším motivem je jeho vnitřní nutkání, ví, že vraždí proto, že mu to přináší hluboké uspokojení.

Přitom ale i jeho motivace spravedlností je zjevně upřímná. A je rád, když může zachránit život nevinných lidí, které by jeho oběti jinak zavraždily. To vidíme mnohokrát v průběhu seriálu. Postava je plná paradoxů – na jedné straně očividný a reálný smysl pro spravedlnost a férovost a touha ochránit nevinné, na druhé ještě více očividná radost z brutálního násilí.

Je také zvláštním způsobem fascinován psychopaty, které vraždí. Je si vědom, že to jsou převážně lidé velice podobní jemu samotnému, liší se pouze tím, že jednají bez kodexu, bez pravidel. Ve svých konverzacích s nimi se snaží přijít na kloub jejich myšlení.

Těžko říct, jestli by někdo takový mohl v reálu existovat. Psychologové a psychiatři, kteří se k seriálu vyjadřovali, ale v zásadě říkají, že teoreticky ano: pokud by se skutečně stal tak nepravděpodobný příběh, kdy vraždící maniak je v přípravě na svou dráhu veden rodičem, jakým byl Harry.

V denním životě se Dexter naučil „zapadnout“, chovat se jako normální člověk, i když se jím vnitřně necítí. Pořád se ale dostává do situací, kdy si není jistý, jak jednat, jak reagovat, kdy si připadá neohrabaně a nemístně.

Na začátku seriálu se mu právě po mnoha pokusech podařilo navázat trvalý vztah. Našel si přítelkyni, ženu se dvěma dětmi, hluboce traumatizovanou z předchozího manželství s násilnickým narkomanem. Dexter je ve svém „oficiálním“ životě dokonalým opakem někoho takového, vzorným přítelem a partnerem, a Rita je šťastná, že konečně našla slušného muže.

Seriál je doslova „vyprávěn v první osobě“, neustále je v něm totiž přítomen vnitřní hlas hlavního hrdiny, který všechno komentuje. Divák je tak vtažen do jeho světa a stává se tichým komplicem.

Dozvídáme se, jak Dexter vnímá sám sebe – a velice brzy zjistíme, že ne vždycky říká úplnou pravdu. Například soustavně tvrdí, že nic necítí. Z jeho činů a reakcí ale je jasné, že mu opravdu záleží minimálně na jedné osobě na světě, nevlastní sestře Deb. Ta s ním pracuje na stejném oddělení, její životní touhou totiž bylo stát se policistkou. V první sérii se jí to podaří, a v dalším průběhu udělá na oddělení vražd slušnou kariéru. Paradoxně pak je hlavní náplní její práce chytat přesně takové lidi, jako je její bratr.

A ten jí v práci slušně pomáhá – svou pozoruhodnou intuicí ohledně všeho, co se týká vrahů.

V průběhu seriálu pak Dexter prožije mnoho zkušeností, v důsledku kterých začne lidských pocitů zažívat daleko víc, v podstatě se probouzí ze svého stavu vnitřního chladu, čím dál víc poznává opravdové spojení s jinými lidmi, a začíná mít i jiné priority než svůj „koníček“, který ho dříve úplně pohlcoval. Jeho vztah s Ritou postupně přestane být „zástěrkou“ a čím dál víc je doopravdy. Zjišťuje, že mu na ní a nevlastních dětech skutečně záleží, má je rád, chce se o ně starat, chránit je, sdílet s nimi radost. Ožení se s Ritou. Zplodí vlastního syna, kterého opravdu miluje a chce mu být dobrým tátou.

Zároveň ale pořád dál páchá své vraždy. Nedokáže přestat, jsou pro něj zásadní, pro udržování vnitřní rovnováhy, vlastně je potřebuje, aby mohl zbytek času vést svůj normální a stále uspokojivější denní život. Z toho samozřejmě vznikají obtížné situace. Musí svůj tajný život skrývat před rodinou. Občas dochází ke kolizím. Pořád se musí přetvařovat a lhát, i když nechce.

Později v seriálu jeho manželka tragicky zahyne, a on pozná jiné ženy, které o něm vědí víc... Pochopí, že jediné řešení je najít takovou, před kterou by mohl být opravdu sám sebou. Ale může někdo takový existovat? (neřeknu:)

Seriál pracuje s absurdní dynamikou, kdy hlavní hrdina v jednu chvíli celý od krve se spokojeným výrazem odklízí mrtvolu, vzápětí mu zazvoní telefon, a on se řítí pomoct ženě nebo sestře, okamžitě se přepne do naprosto normálního, slušného a sympatického člověka.

A postupně prochází transformací, kdy normálním člověkem čím dál víc opravdu chce být, ale neví jak, a občas je ze sebe naprosto zoufalý. A pak zase přijde chvíle, kdy se jeho „schopnosti“ opravdu hodí a on má pocit, že má na světě místo takový, jaký je, a je tu potřeba. Tyhle dva stavy se během seriálu přepnou mnohokrát.

Tím se samozřejmě prolínají příběhy případů sériových vrahů, které řeší oddělení vražd, a vždycky do nějaké míry i Dexter sám. A velice realisticky zpracované lidské příběhy jeho kolegů a jeho sestry.

Tolik story. Zdržím se dalších podrobností, pro případ, že jste neviděli a třeba byste se chtěli dívat. A naoopak, pokud byste další vyprávění chtěli, všechno je na Wikipedii :)

Co je na tom fascinující

Příběh lidské izolace

S tím se nejspíš identifikuje nejvíc lidí na všech kontinentech, všude v „civilizovaném“ světě. Nepotřebujete být zrovna vraždící maniak, abyste se cítili jako alien, který nerozumí ostatním lidem. Citová narušenost nějakého druhu je v našem světě tak častá, že už je snad skoro normální. Kdekdo zažil v dětství traumata, i když ne tak extrémní a krvavá - „jen“ obyčejnější a smutně běžné druhy psychického a fyzického násilí, a výsledkem je nějaká forma vnitřní prázdnoty a pocitu oddělenosti od ostatních.

Nikdy předtím mě vlastně nenapadlo si tyhle dvě věci spojit. Tedy to, že ten pocit izolace nějak souvisí s odlišným prožíváním emocí, a to zase souvisí se zážitky v minulosti. Samozřejmě že ano, je to logické, dává to smysl: ten, kdo zažil extrémní věci v době, kdy na to jako malé dítě nebyl vůbec připravený, musel utlumit a změnit svoje citové prožívání, aby vůbec přežil a vydržel. A to, co bylo tenkrát dobrou strategií, se později stává přítěží a překážkou spojení s ostatními lidmi. A je otázkou, jak z toho ven. A to, co vidíme v seriálu, je asi nejpřirozenější cesta – člověk napřed předstírá, snaží se ty věci dělat alespoň navenek, a postupně, skrze vztahy, třeba něco přijde doopravdy.

Tajemství, lež a pravda, důvěra

Všichni máme svá tajemství, i když třeba ne tak temná. Kolik toho můžeme odhalit ostatním lidem? Co už by nepřijali? Kdy je chránit, kdy je to v jejich zájmu a je vlastně slušné a fér neříct pravdu, a kdy naopak? Jsou možné intimní vztahy bez absolutní pravdy a sdílení, jsou skutečné?

Dexter má opravdu rád Ritu, ale na určité úrovni nejsou nikdy spolu. Ona nemůže vědět, s kým žije, kdyby se to dozvěděla, byl by konec. Ze všech jejich společných situací podle mě plyne jasné poučení, že takhle vztah nikdy doopravdy fungovat nemůže, i když je v něm láska.

To už dávají daleko víc smyslu jeho další vztahy, se ženami, které o jeho temnotě vědí víc, třeba jí i kus sdílejí – jsou opravdovější, i když třeba časem skončí nebo dopadnou špatně.

Tajemství nemusí vždycky být o zlu. Může být o něčem, co není nějak absolutně špatné, ale ten druhý by to prostě nepochopil, nepřijal, protože je z jiného světa. V této podobě myslím, že něčím srovnatelné situace mohou znát i docela normální lidé.

Nutkání a obsese

I to je nesmírně běžné. Představitel Dextera, Michael C. Hall, v jednom rozhovoru říká, že ve svém ztělesnění postavy samozřejmě nemohl čerpat ze svých vlastních vražedných impulzů, ty nemá, ale snažil se pracovat s nutkáními, která zná, a těch samozřejmě má svou vlastní sbírku.

V jedné části seriálu Dextera jeho žena podezřívá, že bere tvrdé drogy, protože neví, jak jinak si vysvětlit jeho divné chování a toulání po nocích. A Dexter zase už neví, co by jí řekl, a tak se „přizná“ a nechá se přinutit začít chodit na setkání „Narcotics Anonymous“. Napřed se tam neuvěřitelně nudí, pak ale šokovaně zjistí, že to, o čem ostatní účastníci na schůzkách mluví, je mu nesmírně povědomé. Narkomani hovoří o vnitřní prázdnotě, nezvladatelném nutkání, a krátkodobém vnitřním uvolnění, které nastane, když podlehnou. Je to úplně to samé, co prožívá on, jen jejich způsob vybití je jiný.

A s narkomany Dexter sdílí i pocit posedlosti, pocit, že v něm žije cosi temného, co ho odděluje od lidí a nutí do násilí, co touží být „nakrmeno“. Jen u něj jde o mimořádně extrémní a destruktivní způsob krmení, to je jediný rozdíl.

(Zase ale, jeden psycholog v jednom textu poznamenává, že sice naštěstí většina lidí nemá temnou stránku tak brutální, jako filmový Dexter, málokdo ji ale zase tak důkladně kontroluje a přebírá za ni tolik zodpovědnosti.)

A opět, nemusíme jít do těchto extrémů, nemusíme být ani zabijáci, ani závislí na tvrdých drogách, abychom znali tenhle pocit. Já teda závislá na tvrdých drogách kdysi byla, takže vím úplně přesně, o čem to ti všichni mluví, je to v seriálu popsané perfektně, tak realisticky, až z toho jde husí kůže.

Ale v zásadě i „menší“ nutkavé obsese, ty „obyčejné“, které zažívají miliony lidí, fungují na podobném principu, je to jen otázka intenzity. I když třeba ty „velké“ překonáte, ta prázdnota, která se dožaduje zaplnění něčím vnějším, obvykle ne zcela konstruktivním, je tam pořád. Rozpustit ji a transformovat je úkol na celý život, pokud tedy hodně, hodně moc chcete....

Spravedlnost

Náš svět je plný nespravedlnosti. Anonymní, masová průmyslová společnost vytváří mnohem více psychopatů a různě deformovaných jedinců, než jich kdy bylo v přírodních společnostech, a zároveň jim dává podmínky, jak operovat skrytě, nepozorovaně a beztrestně. Setkala jsem se s tím už jako malé dítě, že bohužel existují lidé, kteří soustavně ubližují ostatním, a zároveň jsou ve společnosti uznávaní a akceptovaní a nikdo je nezastaví a nepotrestá.

Je to smutně normální. Na naší planetě prý žije miliarda znásilněných žen. Celkem zjevně většině pachatelů těchto činů se nikdy nestane absolutně nic, dělá se jakoby nic. A tak je to i s množstvím dalšího násilí.

Určitě i proto Dexterovy činy působí často téměř sympaticky, a rozhodně jsou nás miliony, kdo seriálovému zabijákovi běžně drží palce, aby ty konkrétní gaunery dostal. I Dexterův představitel sám říká, že natáčení vražedných scén měl rád, že přinášelo katarzi, uvolnění. Dexterovy oběti jsou přesně ti jedinci, kteří by potrestáni opravdu být měli – a často nejsou, protože svoje zločiny umějí skrývat, umějí vytvářet slušnou fasádu.

Dokonalým příkladem je sériový vrah Trinity ve čtvrté sérii. Šedesátiletý pán s napohled dokonalou harmonickou rodinou, který po celé zemi buduje dobročinné stavby, chodí do kostela a pořád mluví o Bohu. A jinak šílenec, násilník, ve svém tajném životě vrah žen a dětí, doma terorizující vlastní manželku a dospívajícího syna a dceru až k totálnímu psychickému zničení.

Jak už jsem zmínila výše, antropologům je dobře známo, že v kmenových společenstvích byl výskyt takových extrémních zločinů minimální. Jsou produktem městské společnosti s nadvládou jedněch nad druhými, válkami, bohatými a chudými, anonymitou, tím vším, čemu říkáme civilizace. I kdyby se v kmeni takový šílenec jako Trinity vyskytl, byl by velice rychle rozpoznán a zpacifikován. V malé skupině lidí, kteří žijí spolu, spolupracují a sdílí všechno, by mu to jednoduše neprošlo. Ve velkoměstě jako Miami ano.

A proto je v mnoha z nás neuspokojená touha po férovosti, právu a spravedlnosti, a seriál Dexter k ní promlouvá.

Potlačená temnota, potlačená agrese

Souvisí velmi s předchozím bodem. Naše společnost nás učí nebrat právo do vlastních rukou, spoléhat se na systém. Dává to v našich podmínkách smysl, ve stavu, v jakém společnost je, by to asi ani jinak nešlo, protože kdyby tomu bylo jinak, vynořila by se spousta pokřivených samozvaných mstitelů.

Zároveň to ale vyvolává tlak a deformace. Zvláště pokud systém nefunguje, pokud je nedostačující nebo zkorumpovaný. Slušní lidé zažívají frustraci, když nemají jak se bránit.

A někdy se nebráníme ani tam, kde bychom mohli a měli. Kde nejde o to někoho zabít, ale třeba někoho praštit (to je extrém), zakřičet, říct NE, zkrátka bránit se, obhajovat přirozená práva a zájmy své i svých blízkých. Kolik lidí tohle všechno potlačuje, a předstírá, že se řídí podivným pravidlem „nastavit druhou tvář“, protože to prý je „ušlechtilé“? A přitom si všechen ten vztek hromadí uvnitř.

Jistá míra agrese je podle mě přirozenou součástí života, patří do určitých situací. Temnota je druhou stránkou světla a také patří k životu. Opravdu nebezpečná se stává, pokud se snažíme ji popřít a zašlapat do země. 

Stává se, že ti nejodpornější násilníci jsou zároveň uťáplí chudáčci, co se v té „světlé“ polovině svého života nechají každým postrkovat sem a tam. Kdyby dokázali projevit normální, zdravou agresi, tam kde by byla na místě, říct třeba NE své matce, možná by si pak nemuseli svůj vztek vybíjet na nevinných.

A i kvůli tomuhle zřejmě je uvolňující dívat se na Dextera, jako na velkého a silného chlapa, který se násilí opravdu nebojí a občas ho použije někde, kde je skutečně na místě. Například zmlátí nevlastního otce kamarádky své dcery, když zjistí, že ten chlap tu holčičku systematicky bije. Na místech těla, kde to nebylo vidět. Což je zrovna jedna z těch častých a obvykle nepotrestaných forem násilí okolo nás.

Dexter vystrašil dotyčného chlapa k smrti a donutil ho, ať tu rodinu opustí. Nezabil ho, neublížil mu trvale, ale ukázal mu velmi jednoznačně, že mu jeho jednání nemusí projít. 
Což mimochodem vůbec nebylo podle jeho kodexu, podle toho by se do takových věcí plést neměl, aby na sebe neupozorňoval. To už právě začal zjišťovat, že mu jde o něco trochu jiného než původně....

Nemůžu si  pomoct, přišlo mi to naprosto na místě. Viděla jsem v tom projevení archetypu bojovníka, síly, která v našem světě je často potlačená a deformovaná, a přitom občas, ve výjimečných, extrémních situacích, je jí třeba.
Některé formy chování prostě nelze tolerovat. Každý by měl vědět, že ať se v jeho hlavě děje cokoliv, nemůže si dovolit pro nějaké své vybití či uspokojení týrat děti. A pokud je natolik šílený, že mu to samotnému divné nepřijde, vědět, že tvrdě narazí, že to nepřipustí lidé kolem něho.

----------------------------

Ačkoliv pocit diváka z Dexterových vražd je často spíše pozitivní, seriál jako celek je nijak neglorifikuje. Spíše naopak. Řekla bych, že naprosto realisticky ukazuje základní problém s něčím takovým – násilí plodí další násilí. Hlavní hrdina sice svými činy často zachrání nevinné lidi, ale sám sobě přitahuje do života další neštěstí. Doplácí na to jeho blízcí, těch pár lidí, na kterých mu záleží. 

Přestože sám necítí výčitky svědomí kvůli vraždění jako takovému, neustále trpí dalšími a dalšími následky svého jednání, neustále ho dohání, neustále se děje něco, co ho pak opravdu bolí. Jako když přijde o svou ženu, nechtěně ublíží svému synovi, své sestře... Je to bludný kruh. Ač to na první pohled má všechno tak dobře pořešené, a často vypadá chvilkově spokojeně, jako celek je jeho život noční můra. Vidíme, kam vede násilí....nebo v menším, kam vede život založený na uspokojování temných nutkání. Vidíme, že to je něco, co by si dobrovolně nikdo nevybral.

Jistě, takovéhle seriály jsou svým způsobem také kanálem, jak mohou lidé vybít to nahromaděné napětí ze všeho, co okolo nich a v nich nefunguje, aniž by se něco doopravdy změnilo.

A proto je určitě někteří moji přátelé nemají rádi. Jako projev toho samého divného světa, jako jeden z prvků, které to celé udržují v chodu.

Ale pokud jde o takhle inteligentní příběh, který se dotýká tolika základních otázek, vyvolává tolik zamyšlení, ze kterého se pozorný divák sledováním vlastních reakcí může dozvědět tolik o sobě samotném, vidím v jeho existenci smysl, jsem pro.

Je také vidět, že se na seriálu podílela spousta dobrých a zajímavých lidí. Museli mít důvod, proč je to drželo, tolik let. Podle mě měli řadu dobrých důvodů. Jsem vděčná, že jsem se s tímhle fenoménem mohla setkat, přinesl mi hodně pochopení. 

Lidské záležitosti nebo záležitosti Života?

Tip na pozoruhodnou knihu:

V naší společnosti jsme odmala vychováváni k tomu, abychom se zabývali jen lidskými záležitostmi. Pokud vyrůstáme v hodně zdravém a osvíceném prostředí, naučíme se empatii a pocitu zodpovědnosti a sounáležitosti k lidské společnosti jako celku, k naší lokální komunitě, zemi, a lidským bytostem žijícím kdekoli.
Ale kolik z nás se naučí pocitu sounáležitosti a propojení s celým živým světem?

To není moc zvykem. Život okolo nás je v našem běžném způsobu vnímání jen "prostředí". Cosi, co tu je pro nás. O co bychom se, přinejmenším teoreticky, měli starat, aby nám to sloužilo, ale samo o sobě je to nevědomé, jsou to jakési kulisy našich lidských dramat a příběhů.

Nebylo tomu vždycky tak. Všechny kultury, které žily v harmonii se svým prostředím, vnímaly zvířata, rostliny, živly, jako vědomé síly, jež si zaslouží stejný respekt, jako my lidé. Komunikovaly s nimi, braly na ně ohled, každé dítě se učilo vážit si jich.
Naše civilizace se na takový postoj dívá jako na "primitivismus". Ale není to spíš naopak?

Ralph Metzner se ve své knize zamýšlí nad kořeny onoho podivného zapomnění, které nás postihlo. Zapomnění, že všechno kolem nás je živé, všechno jsou bytosti, všechno vnímá. Je zřejmé, že právě toto zapomnění je příčinou současné ekologické krize. Proč nastalo? Jak se z něj můžeme probudit? Pohled psychologa, který je nesmírně k věci pro každého, kdo si také klade tyto otázky.

http://www.amazon.com/Green-Psychology-Transforming-Relationship-Earth/dp/0892817984

V puse mňam, za pět minut fuj - taky to znáte?

Říkám tomu "systémové jídlo". Takové ty průmyslové dobroty z mnohonásobně zpracovaných surovin nasáklé chemií.
Většina lidí to považuje za normální jídlo. Je to k dispozici všude okolo nás, na každém kroku.
Snažím se to nejíst. Ale občas je to těžké. Když máte fakt hlad, a normální jídlo široko daleko prostě není k sehnání. Protože normální jídlo, čerstvé, živé, s vitamíny, minerály, životní energií, ze zdravých surovin, rozumně zpracované, je k dostání jen někde.
Musíte vědět, kde a jak si ho najít. Nejjednodušší je si ho uvařit. A to třeba v jedenáct večer na hlavním nádraží asi těžko.

Když sním normální jídlo, chutná dobře, a chuť v puse zůstane příjemná i pak. Uvnitř zanechá příjemný pocit tepla, naplnění, výživy, a ten i pocit takový zůstane.

Když sním systémové jídlo, chutná nejprve taky dobře. Jako třeba teď ten croissant na tom nádraží :) Chuť je příjemná. Dokonce mě během žvýkání napadá: proč vlastně tyhle věci nejím? Vždyť jsou fajn :)

Bezprostředně po dojedení mě obvykle napadne hned si dát něco dalšího takového. Zvláště pokud je v tom cukr nebo kofein. V tom případě mě to napadne vždycky. Ale mám už dost rozumu chvíli počkat.

O pět minut později se chuť změní v pachuť. Divnou, nepřirozenou, nepříjemnou. Začnu litovat, že jsem to do té pusy dávala.
Za další třeba půlhodinu pocítím další účinky. Například vysušenost. Skoro všechno systémové jídlo je příliš suché. Překyselenost. Skoro všechno systémové jídlo je příliš kyselé. Otupělost. Prakticky všechno systémové jídlo otupuje. Často vyloženou bolest v útrobách. Tělo není těm věcem přivyklé, jako těla většiny lidí, a tak je aktivně odmítá.

Říkám si: proč jsem to proboha jedla? Vždyť tohle už se stalo mockrát. Zapamatuju si to konečně?

Realita je ještě složitější. Přestože mi bylo špatně, jakmile to jednou udělám, mám tendenci udělat to další den znova.
Druhý den bude nepříjemná reakce mírnější. Tělo si rychle zvyká. Pokud to udělám několikrát, obvykle s tím samým druhem věci, zvyknu si, a přestanu cítit nepohodlí.

Pak, za několik dní, si všimnu, že tu mám nový zvyk. Pravidelně kupovat a jíst nějaký druh systémového jídla. A že se změnilo něco dalšího. Něco dalšího v denní realitě jsem začla přehlížet, něco dalšího skutečného, například si celou cestu ve vlaku čtu hloupé časopisy, místo informací, které opravdu potřebuju, nebo místo meditace.
Vždycky se s tím pojí něco dalšího. Protože k tomu systémové jídlo je, otupuje, takže zapomínám, co jsem opravdu chtěla.
Na pohled to není extrémní. Nedělám nic neobvyklého. Chovám se prostě jako ostatní. A to je právě ten problém.

Druhá možnost je to zastavit. Vyvodit důsledky, pamatovat si zkušenost a hned to zase stopnout. Ať už je to systémové jídlo nebo jiný systémový zvyk.

Jiní lidé si jich třeba mohou dovolit víc. Ale u mně je ten sklon ujet do umělé systémové reality a ztratit se z té skutečné moc silný. Nemůžu si dovolit poddávat se mu v ničem.

Protože nechci být systémový člověk. Chci být živá bytost, která jí živé jídlo, žije v živém světě a dělá to, na čem jí opravdu záleží.

A zajímá mě, jestli podobnou zkušenost mají další lidé. Vsadila bych se, že ano :)

Land Art na festivalu Transylvania Calling 2013

https://www.facebook.com/corgannic/media_set?set=a.543653149037572.1073741840.100001786745757&type=3
S přírodníma materiálama jdou dělat tak úžasný věci :)

Konečně druh dekorování, kterej mě zajímá, líbí se mi, chci dělat.

Jak vidím, i s dekoracema je to jako se vším, každý rád něco, každý je naladěn na něco.

Třeba string arty jsou nádherný na pohled, respekt, ale představa dělat to sama mě nelákala nikdy.
Zato tohle :))) To muselo být boží, všechno to přenášení a rovnání těch kamínků a klacíků :)), cítění Země a hraní si s jejíma nerovnostma a tvarem těla :)

Kniha o bosých nohou a vlastní pozorování téhož

Tak mi přišla kniha Daniela Howella: The Barefoot Book.
http://barefootprof.blogspot.cz/

Musím doporučit doslova každému, protože je o zdraví každého z nás.
Odhaluje jeden z dalších velkých mýtů, jednu z dalších velkých deformací naší civilizace.

Je to téma bot.
Už jsem o něm na tomto blogu psala, ale teprve po přečtení téhle knížky mi zase víc došlo, až jak závažné je.

Kniha obsahuje spoustu poznatků, nejnovější poznání o lidských nohou a vlivu bot na ně.

Ale vlastně člověk ani nepotřebuje vědecké poznatky. Stačí vypnout to, k čemu nás naprogramovali v dětství, a zapnout obyčejný zdravý selský rozum.

A ten nám řekne, že člověk statisíce let žil bos, jeho noha je k tomu uzpůsobena, a když si na ni teď přidělá nepružnou, nepohodlnou, neohebnou, neprodyšnou věc, není to přirozené.
A velice pravděpodobně to změní celý jeho postoj, stav nejen jeho nohou, ale celého těla, pravděpodobně ne k lepšímu.

Vychovali nás všechny v tom, že potřebujeme neustále nosit boty. Že je normální a dokonce zdravé nosit sportovní boty. Že je ve společnosti v pořádku, krásné a sexy chodit na vysokých podpatcích. Atd, atd

Podle pana Howella je to úplně jinak. Potřebujeme chodit bosi. Boty bychom měli nosit jenom, když je to naprosto nutné, tedy například když je velká zima nebo ve velmi rizikovém prostředí (průmyslové provozy...). A pokud je nosíme, měly by mít velmi tenkou, pružnou, rovnou podrážku. Což většina bot z obchodu nemá.
Po zdravotně přijatelných botách se člověk musí sám aktivně pídit, stejně jako si musí v "rozvinutém" světě sám a aktivně sehnat netoxické maso, zeleninu nebo léky, protože to, co mu je běžně nabídnuto, je toxické.

Všechny běžné druhy bot různými způsoby škodí našemu zdraví. Nejhorší jsou vysoké podpatky, jakkoli vysoké, které totálně a naprosto nepřirozeně mění rozložení hmotnosti těla. Vedou tak u stovek milionů lidí, především žen, k bolestivým nemocem v pozdějším věku.

Ale nezadají si s nimi ani rozmanité "tenisky" nebo polobotky. Ty zase mění přirozený způsob chůze ve zcela jiný. Prsty u nohou v nich zakrňují, křiví se, v uzavřeném prostoru na nich bují plísně, a neslouží svému účelu. Místo aby se jimi člověk odrážel, pohybuje se podivným houpavým způsobem.
A bohužel takové boty se pořizují už malým dětem, takže jejich nohy se vůbec nemají šanci normálně vyvinout.
Výsledkem jsou propadlé klenby a celá škála rozmanitých ortopedických ochoření.
A samozřejmě obrovské množství lidí, kteří vyrůstají a žijí bez přirozeného kontaktu se Zemí a s narušeným vztahem k vlastnímu tělu, které bez normálně funkčních chodidel celé nefunguje normálně.
Člověk se potřebuje dotýkat Země bosýma nohama, aby ji skutečně vnímal jako reálnou bytost. Nabíjí se tak z ní také energií (tohle nepíše pan Howell, to je moje vlastní zkušenost, jestli nevěříte, vyzkoušejte:)) A potřebuje stát a chodit bos, aby vůbec věděl, jak normálně stát a chodit.

 Navíc se k výrobě bot používají stovky rozmanitých chemikálií, které se z nich samozřejmě uvolňují.

Obuvnický průmysl je tedy další odvětví průmyslu (vedle potravinářského, farmaceutického, atd), které vydělává na nesmyslném ničení a deformování lidského těla a za tímto účelem šíří neuvěřitelný systém nepravd.
Je to úplně o tom samém, jako například když se ženy v 19. století svazovaly do absurdně úzkých šněrovaček, ve kterých nemohly dýchat.

Jak a proč tohle celé vzniklo, těžko říct, ale je to očividně tak.
Není to o tom, že jsem si přečetla jednu knihu, ta mi jen otevřela oči, skutečnost je na první pohled zřejmá.

A teď k tomu pozorování v reálném světě. Byla jsem devět dní na šamanském semináři, kde jsme skoro všichni a skoro pořád chodili bosi.
Většina účastníků byla už ve středním věku, i starších, převahu měly ženy. Všechno, co jsem viděla na fotografiích v knize pana Howella, jsem si tak mohla prohlédnout ve skutečném světě.
Vybočené a zkřivené palce u nohou a jejich zbytnělé klouby, k sobě stisklé a nefunkční ostatní prsty, zkrácené achilovky, propadlé klenby. Všechno to jsme měli, každý něco. A různé bolesti k tomu. A bílé těstovité přecitlivělé nohy, které se často léta nedotkly Země.

Kupodivu ale nikdo chozením bosky zjevně netrpěl. Naopak, všem se to líbilo. Všichni to vnímal, jak nám přibyl další smysl, jak se země pod nohama stala skutečnější a každý krok zajímavější.

A oproti našim byly fascinující zdravé nohy našeho učitele, amazonského Indiána, který očividně většinu života chodil bos. Pevné, silné, doslova svalnaté, rovné, od sebe oddělené a samostatně pohyblivé prsty u nohou. K ním vedoucí silné, jasně vyrýsované šlachy. Vysoký a stabilní oblouk klenby.

Bohužel to neznamená, že teď už všude chodím bosa. Jak říká pan Howell, na botách jsme závislí. Potřebujeme si postupně odvyknout. Já rozhodně. Jak jsem psala dříve, vlastně na tom pracuju už přes dva roky, a úzkost mě opouští velice postupně.

Co dělám je, že důsledně nosím jen výše popsané, minimalistické pružné boty, a sundám si je kdykoliv, kdy to zvládnu. Když chodím po přírodě, a není příliš zima a mokro. Doma. Při tanci. Na párty. Hraju si s prsty a snažím se pomoct jim obnovit normální funkci. Už zvládám chodit i po kamíncích a drobném štěrku, ono to vlastně nebolí, je to jen o tom, naučit se našlapovat a zvyknout si na nové pocity.
Další aspekt je sociální. To, že se chodit bosky "nemá". Je to prý "nebezpečné", "nevhodné" či dokonce zakázané.

Pan Howell o tom má v knize celou kapitolu. O mýtech okolo bosých nohou. Třeba, že rozbité sklo se rozhodně neválí všude, ani v Americe, ani u nás, a když už, bývá ohlazené deštěm a snadno viditelné a obejitelné. Bosé nohy jsou hygieničtější než boty, rozhodně se častěji myjí :) A chození bez bot není zakázáno žádným zákonem. Ba ani řízení.
Přesto si na chození po městě asi zase pořídím pětiprstky, Vibram Five Fingers. Jednu věc pan Howell nezmiňuje, a to je mastná černá městská špína z výfukových plynů. Tu na chodidlech nějak nechci. Chci se dotýkat Země, ne tohohle.
Tedy ale zase, projít se v Praze po kočičích hlavách má taky hodně do sebe, to jednou za čas udělám rádam, a nohy si pak umyju. I kontakt s rodným městem tak je o něčem jiném :)

Teď bude zima, a na chození bosky v chladu se necítím. Budu tedy potřebovat hodně tancovat bosa uvnitř, a shánět zimní minimalistické boty. A udělat si alespoň jeden výlet někam, kde je tepleji :) (nejen kvůli nohám:)

Oj oj, chci psát blog, ale tlačí mě čas, a tak píšu hodně rychle a spontánně. Tenhle text není tak vychytaný, jak by mohl být. Doufám, že se přesto dá číst a něco říká. Tohle, a další ta zásadní témata, o kterých všichni víme a skoro nikdo nemluví, chci brzy zpracovat nějak souhrnně a pořádně v promakanějším útvaru.

Mějte krásný den :)

Žonglování jako meditace a tvoření reality - i pro nás méně šikovné

Taky jste někdy sledovali  úžasnou show na srazech Tribo Fuego nebo jiných žonglérských akcích, a říkali si, že byste se taky zapojili, ale nějak si netroufáte :)
Jsem si celkem jistá, že takových lidí je dost. Buď těch, kteří to nikdy nezkusili, a fascinuje je to, ale mají pocit, že tohleto nikdy "nezvládnou".
Nebo těch, kdo si rádi v soukromí občas s něčím zatočí, ale protože nezvládají moc triků, při pohledu na ty pokročilé ztrácejí sebedůvěru.

Přestože si v hlavě uvědomuju, že to vlastně je úplně o něčem jiném, postihlo mě tohle nevěření si v poslední době taky. A dnes, po ranním točení na zahradě, jsem snad konečně přišla na to, jak z toho ven :)

Miluju žonglování, už léta, nesmírně intenzivně cítím, jak je to nádherná práce s energií, jak to člověku srovnává vibrace, vyrovnává obě půlky těla, umožňuje provádět krouživé pohyby ve všech kloubech, kterých je v naší civilizaci tak málo.

A pak v tom cítím ještě další, hlubší rovinu. Pomocí těch kruhů, s ohněm zvláště, si člověk pročišťuje své pole. A tvoří. Rozšiřuje svou realitu o všechny ty kruhy a pohyby, rozšiřuje svůj obzor a potenciál možností, vůbec ne jen těch tělesných.

Druhá věc je, že učit se klasické triky, všechny ty úžasné věci, co s mou oblíbenou hračkou, s tyčí, dělá tolik lidí, mi nějak moc nejde. Postupně, za léta, jsem jich zvládla okolo 10, jednoduchých :) A trvá mi řádově desítky tréninků ovládnout jeden prvek natolik, abych se do něj mohla ponořit, točit plynule, aby mi tyč nepadala.
Pokud bych se měla opravdu v tomto "něco naučit", musela bych na tom zřejmě pracovat několik hodin denně. Což vůbec nezní špatně, pokud bych měla několik paralelních životů, ale v praxi na to tolik času nemám, potřebuju dělat jiné věci, cítím že mám dělat jiné věci. Mám spíš tak půl hodiny, a ještě ne každý den.

A právě to mě v poslední době trápilo, a pořád jsem měla pocit, že dokud tomu ty hodiny nevěnuju, nestojí to za nic.

Až v posledních týdnech se začlo něco měnit. Začala jsem se smiřovat s tím, že kejklířka ovládající spousty složitých triků asi v žádné blízké době nebudu, a tím ze mně opadl ten pocit nedostatečnosti.

A to mi pomohlo všimnout si, co že to tedy opravdu dělám, co mě baví s tyčí dělat, když vypnu myšlení a vůbec to neřeším, nesnažím se nic "naučit".

Baví mě chvíli si projíždět to, co umím, ladit to, harmonizovat, a zkoušet si napojovat se pomocí těch pohybů na vesmír. S těmi zvládnutými to jde velice dobře.
Baví mě chvíli trénovat ten další jeden jednoduchý trik, který se zrovna snažím zvládnout :), a mám radost z těch malých pokroků, co přicházejí.

Zbytek času si hraju a dělám svoje vlastní věci, které si spontánně chce zkoušet moje tělo. Jsou hodně o kontaktu a o rovnováze. Přijde mi, že tyč při nich slouží hlavně k vycentrování, a prohloubení uvědomělosti pohybu, a rozšíření jeho energetického potenciálu. Neděje se s ní nic komplikovaného, často jen někde balancuje, ale ten pocit z toho je nádherný.

Tělo samotné je nástroj kontaktu s naší podstatou a tvoření reality, to děláme ve spontánním tanci, projevujeme sami sebe, pročišťujeme se a expandujeme do nových prostorů. Tyč nebo jiný nástroj rozšiřuje naše možnosti.

Nepochybně všichni ti opravdoví žongléři tohle cítí a milují, ať už to mají pojmenované nebo ne, a proto to dělají.
Ale člověk to může prožívat i bez vysoké úrovně dovednosti, stačí právě neřešit to a dovolit si splynout s nástrojem a nechat dít to, co se děje.

Přemýšlím vlastně už dlouho o tom, pořádat někdy něco jako meditační workshopy s žonglovacími hračkami, právě pro ty, kdo to ještě nezkusili, nebo si nevěří. Kde půjde jen o to, prožívat tu energii a nechat nápady a pohyby volně vystupovat zevnitř.

Koho to chytné, má pak spoustu možností učit se a trénovat. Ale zároveň bude vědět, že si může hrát i na té úplně nejzákladnější úrovni, a může ho to obohacovat a naplňovat a těšit.

A pokud má chuť, klidně si tak může hrát i na nějakém tom žonglovacím srazu :)

------------
Objevila jsem překrásný ilustrační obrázek, ale nejde nalinkovat, tak si kdyžtak klikněte.
Tohle se mi třeba líbí, zkoušet si, co co jde dělat nohama

Lanový park a důvěra k vesmíru

Navštívili jsme s kamarádem lanový park v Hostivaři, kam mě to už dávno přitahovalo.
Dvě úrovně lanových překážek ve výšce 5 a 10 metrů uprostřed překrásného borového lesa nad Hostivařskou přehradou.

Člověk si výborně protáhne tělo.
Jste samozřejmě perfektně jištěni, úzkostlivě se dbá, aby vám ani pět vteřin nehrozilo, že spadnete.

Přesto jsem tam nahoře měla strach. Můj celoživotní strach z výšek se odmítl vypnout jen proto, že jsem jištěná, a zůstal naprosto aktivní. Což v praxi vypadalo tak, že jsem se křečovitě držela lan a snažila se nikdy nepustit.

V hlavě jsem si tohle iracionální chování zdůvodnila tím, že to musí být nepříjemné, když spadnete a zachytí vás lano, zhoupnete se kdovíkam, nějak se drápete zpátky na ty překážky...zkrátka, že se tomu musím vyhnout. Ale chovala jsem se spíš, jako by mi hrozil opravdový pád.

Ještě skoro týden pak jsem měla namožené prsní a zádové svaly, a to je pravidelně trénuju v pozdravech Slunci - na 40 nebo kolik minut neustálého držení většiny váhy těla opravdu nebyly připravené.

Kamarád to pojal úplně jinak. Roztáhl ruce a klidně si hopkal po houpajících se prkýnkách. Věřil svému lanu a sedáku a užíval si to. Nenamohl si pochopitelně nic.

O dva dny později jsem poprvé v životě měla přednášku v kulturním centru, o ájurvédě.
Vím, že o tématu dokážu mluvit bez problémů z hlavy, a původně jsem si chtěla připravit jen soubor bodů, které mi pomohou nic podstatného nezapomenout.

Místo toho jsem nakonec několik hodin tvořila podrobnou prezentaci a během večera se jí držela. Jak těch lan.

Když jsem pak analyzovala, jaké to bylo, bylo zřejmé, že bez prezentace to mohlo být lepší.

Samozřejmě, na takové věci přijdete až, když je zkusíte.

A taky možná, že kdybych se bývala dokázala v neděli nedržet těch lan, v úterý bych našla odvahu mluvit napřímo.

Kolikrát v životě jsme vlastně v bezpečí, můžeme udělat to, co skutečně chceme, ale místo toho se nezbavíme úzkosti a křečovitě se dál něčeho držíme?

Osvícení lidé tvrdí dokonce, že se nám nemůže doopravdy stát vůbec nic. A dokáží se podle toho i chovat, jednat opravdu odvážně, podle nejhlubších přání své duše, a podstoupit i velká nebezpečí, když je to třeba.
To je samozřejmě hodně vysoká úroveň, my obyčejní lidé se bojíme ohrožení svého života, zdraví nebo živobytí, která jsou z našeho pohledu velmi skutečná.

Ale i na té naší úrovni se vyskytuje hodně úzkosti, která ani z toho našeho obyčejného pohledu není skutečně opodstatněná. Většinou je to o zvycích. Udržujeme nějaký zvyk nebo rutinu, přestože v tom nejsme šťastni. Proč? Bojíme se to změnit. Přitom stačí úplně obyčejný rozum obyčejného člověka na uvědomění, že když to změníme, vlastně se vůbec nic nestane. Svět nám obvykle nespadne na hlavu, když změníme práci nebo školu, začneme se něco nového učit, začneme jinak jíst nebo někomu začneme říkat NE.
Ale v hlavě jede generátor úzkosti, který tvrdí, že takovéhle kroky jsou nebezpečné. Pokud ho přistihneme, je zjevné, že plácá iracionální hlouposti. Ale často ho nepřistihneme. Necháme ho plácat.

Do toho lanového parku rozhodně musím jít znova. Jsem přesvědčená, že na druhý nebo nějaký další pokus už to dám :)