Když kafe chutná po kelímku

Tento textík docela přímo navazuje na předchozí, o přímém vnímání. Zase jednou mě překvapilo, jak moc toho jsme schopni vnímat úplně přímo.

Četla jsem si ve vlaku časopis Téma a dozvěděla se o bisfenolech. Jsou to chemické látky, které se přidávají do mnoha plastových nádob a obalů, ale jsou i v papírových penězích a účtenkách :-o A jsou prokázaně zdraví škodlivé.

Všichni víme, že jsme takovými látkami obklopeni. Teď to jen vím v tomto případě o něco konkrétněji.

Ale co mě zaujalo: ze všech produktů obsahujících bisfenoly mám odjakživa takové "divné" vjemy.

U potravin je to pocit, že chutnají specificky "po plastu". Rozlišuju x druhů "chuti po plastu", a mám dojem, že dokážu přímo rozlišit jednu, která je společným jmenovatelem pocitu z plastů a třeba pocitů, které mám po osahání několika papírových bankovek....

Zvláštní druh "těžkosti"... Je to nepříjemné. V případě bankovek to ulpívá na kůži a toužím to umýt. V případě potravin z plastu je to prapodivná ne-chuť, neživotná, mrtvolná.

Jako většinu takových vjemů, i tento jsem, jako asi většina lidí, tak nějak ignorovala, nebrala vážně. Je pozoruhodné uvědomit si, že naše smysly zřejmě v podstatě vědí, jen jim nenasloucháme.... Pro příště pokud si všimnu, že se něčeho dotýkám a je mi to nepříjemné, nebo že jím z obalu a cítím chuť obalu, nebudu vjem automaticky ignorovat a „mazat“, což je standardní přístup nás všech, ke všem takovým vjemům, tak nás to učili.

Místo toho si zkusím daleko pozorněji všimnout, co že to vlastně vnímám, prozkoumat to, a pokud dojdu k jednoznačnému závěru, vyvodím z toho důsledky.

Totiž, to, co doporučovali ve článku v časopise, například nejíst ovoce a zeleninu balené v plastové fólii, už jsem si z těchto vjemů dávno vyvodila sama.

Jen jsem to nebrala dostatečně vážně. Vždycky se takovými věcmi chvíli řídím, a pak začnu pochybovat, dostanu chuť být „normální“ a chovat se jako ostatní lidé, a začnu to zase ignorovat. Je to taková zvláštní „radost“, ignorovat. Opravdu pocit, že jsem jako ostatní a patřím do lidského světa :)

Zmiňovali tam mj. populární kávu v kelímcích. Bisfenoly jsou obsaženy v těch kelímcích.

Odjakživa vím, že horké nápoje z kelímků chutnají divně. Po něčem divném, úplně specifickém. A že to vlastně vůbec nechutná moc důvěryhodně.

Tak teď už je věc jasná.

Po pravdě, s tímhle jsem se tak trochu smířila. Občas si prostě tak nutně potřebuju dát venku teplý nápoj, že se holt s tou dávkou BPA nebo čeho smířím...

Ale článek mě probudil, teď už vím, proč mi ty nápoje v kelímcích nikdy nepřipadaly jako něco, co bych mohla nebo chtěla praktikovat pořád, jako někteří. A ne jen kvůli blbému pocitu z neustálého vyhazování těch kelímků.

I vy vnímáte tohle všechno. Vlastně víte všechno, co je co, co je prospěšné a co ne.

Jediné, co stojí mezi námi a plným a přesným uvědoměním těchto informací je zdá se prostě to, že nechceme vědět.... Pokud chceme, je to jen o zjemňování, rozvíjení, ověřování....

Co mě ale teda vyloženě děsí je, že výrobci přestávají používat BPA, ale vesele používají dál další BP, "kterým ještě nikdo nic dostatečně nedokázal", a dál se dělá, že je to ok. Hezky znějící nápis „BPA-Free“ znamená obvykle přesně tohle.

Kde je zodpovědnost? Jak může někdo vyrábět něco, co používají miliony lidí, a neřešit, že je to velmi pravděpodobně jednoznačně zdraví škodlivé? Jak mohou zodpovědní lidé se sebou žít? A když už tedy jsou tak psycho či mimo, že mohou, jak to může tolerovat společnost? V příčetné společnosti by se výroba prokazatelně škodlivých produktů prostě plošně zakázala, většina těch obalů je přece úplně zbytečných a ještě za mého dětství to klidně šlo bez nich....

Ale to jsou pořád ty samé otázky, které se týkají tisíce aspektů našeho světa.

Přímá zkušenost nebo exaktní věda?

Jak nejlépe zjistit, co nám dělá dobře? Vyzkoušet to. Vybrat si nějakou změnu, která nás přitahuje, třeba začít chodit do lesa, přestat jíst chleba, omezit komunikaci po Internetu, víc nebo také méně číst, zkrátka udělat něco k čemu nás naše intuice poňouká....

Sami uvidíte, jestli to funguje nebo ne. Něco bude jednoznačně skvělé. Něco bude nesmysl. A něco bude tak napůl – v něčem vás změna těší, něco na ní drhne. Pak třeba potřebujete zjistit, co to vlastně opravdu je, co jste chtěli změnit, o co vám přesně jde. A nebo získat víc informací. Například o správné technice běhu a vhodných botách. A třeba se nakonec ukáže, že o běhání vám až tak moc nešlo, toužili jste jen být každý den hodinu sami v přírodě. Je to možné?

Tomuhle se říká přímá zkušenost. A netýká se jen zdraví a životního stylu, ale prakticky čehokoli, co můžeme poznávat “na vlastní kůži”. Děláme to. Pozorujeme sami sebe, tu činnost nebo změnu a všechny souvislosti. Vyvozujeme důsledky a závěry a učíme se.

Samozřejmě si také opatřujeme informace z vnějších zdrojů. Můžeme studovat knihy, předem, v průběhu i dodatečně. Navštěvovat kurzy a semináře. Poradit se s odborníky. Mít učitele. Ale základem zůstává náš vlastní prožitek.

Přesně z tohoto chování se nejspíš vyvinuly veděcké metody, které jsou základem naší moderní technické civilizace. Inteligentní člověk něco zkoumá a pozoruje výsledek. Je to taková věda v malém, věda našeho vlastního života.

Nevidím tedy žádný rozpor mezi vědou a přímou zkušeností. Věda je vysoce pokročilou formou učení se ze zkušenosti, s exaktními pravidly. Ale základem zůstává vnímavost inteligentní lidské bytosti.

Poslední dobou se ale často setkávám s lidmi, kteří sami sebe označují za “vědecky založené” a hodnotu přímé zkušenosti popírají. Podle jejich názoru cokoli, co přímo vnímám a zažívám, je “nespolehlivé” a “neobjektivní” a nemohu se podle toho rozhodovat. Pokud mám pocit, že mi něco dělá či nedělá dobře nebo na mně tak či onak působí, může se mi to z milionu důvodů “zdát”. Mám tedy podle nich vlastní zkušenosti ignorovat a raději se řídit “ověřenými výsledky výzkumů”, tedy nechat si od někoho jiného, kdo to údajně objektivně ví, poradit, co je pro mě to správné nebo jak mám vyhodnotit své zkušenosti.

S tímto postojem jsem se často setkala například v internetových diskusích o oblastech zdraví, výživy a fitness.

Kdybych se ale měla v těchto oblastech pokoušet orientovat podle “výsledků výzkumů”, zblázním se z toho. Jsou jich tisíce a každý tvrdí něco jiného.

A bohužel, ve vší úctě k vědě jako takové, rozhodně nevěřím, že by všechny dnešní výzkumy byly oním objektivním vodítkem k realitě, za které je považují slepě věřící.

Je obecně známo, že výzkumy musí někdo platit, a ten někdo si může přát určitý výsledek. Což by v ideálním světě nemělo na výzkum mít vliv, žijeme ale v ideálním světě?

Setkala jsem se s celkem přesvědčivými dokumentárními filmy o tom, že například farmaceutické firmy si z desítek provedených studií prostě vyberou jen ty, jejichž výsledky se jim hodí. A to zrovna výzkum léků by opravdu měl být to nejexaktnější ze všeho.

Kdo potom má věřit “výzkumům”, jejichž výsledky běžně zveřejňují různá média, a které tvrdí, že je nebo není zdravé jíst či pít takové a takové množství čokolády, kávy nebo alkoholu? Údaje jsou pokaždé jiné, i tvrzení často protichůdná.

Navíc tyto věděcké zdroje obvykle opomínají důležité aspekty. Například že jedna věc je daná poživatina jako taková, její původní vlastnosti, a druhá její kvalita, a například chemikálie, které v ní zůstávají z konvenční zemědělské produkce (zbytky pesticidů, apod...).

Použili v testu účinků čokolády skutečnou čokoládu nebo “čokoládu” složenou ze 70% bílého cukru, jaká se běžně prodává v supermarketu? To se zpravidla už nedozvíme. V médiích se objeví jen stručné shrnutí výsledků a dobrat se takových detailů je pro běžného člověka opravdu složitá akce.

Než se pokoušet vybrat si něco z takových tvrzení, nastuduju si raději sama dostupné informace, budu pozorovat, jaký vliv má na můj vlastní organismus, a z toho si udělám vlastní názor.

I když je záměr výzkumníků zcela čistý a nesnaží se vědomě o nějaký určitý výsledek, nepochybně bude vždy důležitý způsob položení otázky, a více či méně nevědomou roli budou hrát jejich existující předpoklady a předsudky.

A i když toto všechno bude v naprosto dokonalém pořádku, stoprocentně objektivní, je pořád otázka, jestli výsledky výzkumu pak někdo zveřejní a my se o nich dozvíme.

U mnoha kontroverzních témat, nebo kontroverzních výsledků, které neodpovídají „obecným pravdám“, je toto velký problém, o tom vědí své zastánci řady fungujících, ale oficiálně neuznávaných oborů alternativní medicíny.

Nedávno jsem dočetla knihu, která popisuje 40-letou smutnou historii snahy aktivistů o zavedení ibogainu do oficiálního léčebného systému. Ibogain je derivát z africké rostliny, který má pozoruhodné účinky při léčbě závislostí. Dokáže pacienta během 24 hodin bezbolestně zbavit fyzické závislosti na opiátech, například heroinu. Mechanismus účinku je docela dobře popsán, látky si totiž všimla řada poctivých vědců, kteří navzdory obrovským potížím věnovali léta jejímu výzkumu.

Oficiální systém o ni ale nemá zájem. Farmaceutickému průmyslu se nehodí. Rostlinný produkt nelze patentovat, a lék, který stačí podat 1x, maximálně několikrát, není komerčně zajímavý. K tomu se přidávají historické a kulturní předsudky spojené s původním způsobem užívání ibogy v Africe.

Výsledek? Na výzkum je extrémně těžké získat peníze. Když už se to podaří, dosažené poznatky jsou oficiálními místy jednoduše ignorovány.

Odpůrci ibogainu dokonce udělali vlastní studii. V ní vpichovali pokusným zvířatům přímo do mozku obrovské dávky látky, mnohokrát vyšší, než se kdy používají u člověka. Lidé navíc užívají ibogain vždy jen orálně.

U části zvířat došlo ke ztrátě jednoho druhu mozkových buněk. Okamžitě se začalo tvedit, že látka je „neurotoxická“. Tento „poznatek“ dostal širokou publicitu a dodnes se s ním lze setkat, ačkoli byl zastánci ibogainu dávno jednoznačně vyvrácen.

Ibogain zůstává v „undergroundu“, léčba jím je drahá a těžko dostupná, adiktologové se o něm neučí, lékaři o něm pacienty neinformují.

Takhle vypadá ten svět „vědecké objektivity“?

Vím, že je mnoho poctivých skutečných vědců, ale bohužel našemu světu nevládne čisté poznání, je plný různorodých zájmů a vlivů, obchodních, kulturních, sociálních. A spíše ty často nakonec určují, co bude „oficiálně uznáno“, a co ne.

Všimli jste si, že to, co je „oficiálně zdravé“ se mění každých pár let?

Když jsem byla malá, tlačili nám v televizi jako to nejzdravější mléko a čerstvé máslo. Všichni by prý měli pít asi litr mléka denně. O tom se dnes už nemluví, ono je to také velmi pochybné.

Za mého dospívání bylo nejzdravější všechno „nízkotučné“ a „light“, alespoň nás o tom ze všech sil přesvědčovaly reklamy v médiích.

Pak přišla dodnes uznávaná nauka, že nejzdravější základ stravy jsou celozrnné obiloviny. Na jejím základě se vyrojily mraky „zdravých“ produktů jako muesli a cornflaky, složených z průmyslově zpracované celozrnné obiloviny a cca 50% bílého cukru. Tehdy se také začalo mluvit o tom, že by bylo lepší jíst méně masa, a jako skvělá alternativa nám byla nabídnuta sója.

Nedávno jsem narazila na zajímavou knihu, která zpochybňuje vědecký základ této takzvané „pyramidy potravin“ (jež bývá běžně v hezké barevné verzi vytištěna třeba právě na těch cornflacích, abychom věděli, že si kupujeme to nejzdravější). Jmenuje se Death By Food Pyramid. Její autorka naznačuje, že s „vědeckými zjištěními“, jak se to s pyramidou má, nemuselo být všechno úplně v pořádku, a schválení této „oficiální“ verze zdravé výživy v USA (odkud se rozšířila do celého světa) mohly ovlivnit zájmy velkovýrobců několika masových komodit, jako je například sója, pšenice a sladké obilné syrupy. Jestli je strava založená hlavně na obilovinách a cukru (o tom se moc nemluví, ale prostě ve většině produktů je), jakou dnes baští Američané, samé toasty, těstoviny a sladkosti, opravdu zdravá, je více než sporné. Spíš to vypadá, že je opravdu velice nezdravá, všechny možné ukazatele zdraví populace se zásadně zhoršily.

A ostatně podobně to prý bylo i s předchozími „zdravými výživami“, třeba právě s tou nízkoutučnou – veřejnosti se přednesla nějaká teorie zdraví, jež byla už tehdy jen jednou z řady možných, a později byla široce zpochybněna – a vydělaly se ohromné peníze na lidech slepě věřících médiím, kteří chtěli „žit zdravě“.

Někdy se lidé, kteří na všechno musí mít “studii” zase naopak připravují o možnost využít nějakou užitečnou informaci, protože něco pro ně je “neověřené”, tak tomu “nevěří”....a v praxi to nezkusí.

Krásným příkladem jsou některé poučky z ájurvédy, tradiční indické medicíny.

Ájurvéda je ucelený soubor vědění o lidském zdraví, který je výsledkem několika tisíciletí lékařských zkušeností a bádání v tradiční Indii. Je to učení velice praktické.

Podle ájurvédy není dobré jíst současně zeleninu a ovoce. Protože jsou to potraviny velmi odlišné povahy, odlišně se tráví, a, stručně, máme z toho pak v břiše chaos. Ovoce je lepší dát si samostatně, jako svačinku, tak aby neskončilo v žaludku spolu s jiným druhem jídla.

Přijde mi to logické. Pozorovala jsem věc sama na sobě a dospěla jsem k názoru, že je to čistá pravda a je velice rozumné se jí řídit.

Ale o žádné studii nevím. Mnoho ájurvédských principů je už dávno ověřených vědecky, ale přece jen, jsou jich tisíce, a indičtí vědci nestíhají odexperimentovat všechno:)

Dnes tu máme všechny ty raw-foodisty a smoothie-freaky, kteří ovoce a zeleninu kombinují o sto šest a myslí si, kdoví co dělají pro své zdraví. Párkrát jsem zkusila tohle pravidlo zmínit. Ti přemýšlivější se nad ním zamyslí. Ale řada lidí si pohrdavě odfrkne: “Pchá, nějaká ájurvéda, to jsou nevědecké pověry, ukaž mi důkaz!”

Umožní jim to samozřejmě nic neměnit a dál věřit smoothie ze supermarketu, kde pejsek s kočičkou smíchali osm druhů zeleniny a čtyři druhy ovoce z pěti kontinentů... Jak se po něm doopravdy cítí jejich bříško, není potřeba pozorovat, to jsou ty nespolehlivé “subjektivní informace”.....

Jak bych to shrnula?

Tisíce zdrojů se tváří jako “objektivní informace”. Co se týče životního stylu, můžeme si vybrat, čemu chceme věřit, a pak si vygooglit “výzkumy”, které nám to “dokážou”.

A nebo si můžeme vybrat, co nám z dostupných informací naší inteligencí, zdravým rozumem a intuicí dává smysl, a to ještě ověřit tou úžasnou základní vědeckou metodou: experimentem se svými subjektivními prožitky v praxi :)

Jógoví velmistři

Sedím si tak v čajovně a vedle mě si povídají čtyři mladí pánové, zřejmě obchodní partneři a zároveň přátelé. Mají tam pracovní schůzku. Řeší byznys a po chvíli se zaberou i do osobních témat. Jeden zmíní meditační seminář, na kterém byl v duchovním centru někde v přírodě, vypráví jak se tam uvolnil a vyčistil si hlavu.

A druhý prohlásí:

„No jasně, zklidnit se na takovým místě, to dokáže každej. Ale ta pravá výzva je být v klidu tady, ve skutečným životě!“

A pak následovala konverzace na téma, jak ten správný "seberozvíjející" člověk je v dokonalé pohodě v jakémkoliv prostředí a podmínkách.

Kolikrát už jsem tohle od konce 90. let slyšela? Přijde mi, že je to mezi lehce „duchovně“ (ani tomu tak nemusejí říkat, nenapadá mě vhodnější slovo:) laděnými lidmi mezi 30 a 40 téměř mantra...

Nad tímhle tématem uvažuju už dávno, a dnes jsem tento textík konečně dopsala, a koukám, že docela pěkně navazuje na ten minulý :)

Co ti lidé vlastně říkají? Chápu to zhruba takto:

• Skutečný život je ve městě, uprostřed výfukových plynů, hluku, mobilů, wifi, atd. Skutečný život je tvoje práce v systému – počítač, auto, schůzky, atd. To je jediný způsob, jak žít.
• Měl bys být schopen být v tomto prostředí klidný, šťastný, v meditativním rozpoložení. Pokud se ti to nedaří, pracuj na sobě!
• Jiné prostředí a jiný program – čistá příroda, klid, fyzické činnosti, atd – je jen na odreagování. Není to realita. Vyhledávat to příliš nebo dokonce chtít za něčím takovým odejít by byl únik.

Neboli: Neměň práci, neměň prostředí. Problém je vždycky jen v tobě, změň sebe. Realita okolo tebe je dokonalá, současný životní styl je dokonalý, a pokud ti to tak nepřipadá, něco s tebou není v pořádku.

Zní mi to jako mistrovský ovládací program...pokud by ho někdo aktivně vymyslel, musela bych přiznat jistý respekt k jeho zvrácené genialitě :).

Nebo jsme si to na sebe vymysleli sami ??

A pak je tu ještě ta druhá mantra, která je ale populární v trochu jiných kruzích:

„Není důležité, co jíte, hlavně když u toho myslíte pozitivně! Svou duchovní silou dokážete transformovat každou sračku ve zdravé jídlo.“

Zatímco první výrok vám budou opakovat spíš vzdělaní, mladší a zdraví lidé, vyznavači druhého vypadají daleko obyčejněji (a někdy vůbec ne moc zdravě). Někdy se tímto tvrzením (bez toho „duchovna“) zaklínají i příslušníci vyloženě starší generace, vyznavači „socialistické“ stravy na bázi mouky, cukru a vepřa-knedla-zela:)

Konkrétní forma se liší. Samozřejmě mnozí by nevyslovili slovo „duchovní“, které se v naší zemi moc nenosí. Ale podstata je pokaždé stejná. Ti lidé věří, že nějakou svou vnitřní silou, energetickou či magickou schopností nebo prostě „pozitivním myšlením“ mohou transformovat jedovaté jídlo nebo agresivní a jedovaté prostředí v něco, co je bude dělat zdravými, šťastnými a spokojenými.

A nejen že mohou. Měli by, ba přímo musí. Každý správný duchovní člověk to přece dokáže! Už se mi stalo, že mi lidé věřící na tyto poučky tvrdili, že pokud mi nedělá dobře jídlo od Číňanů plné glutamátu nebo nemůžu dýchat při přechodu magistrály, nejsem zkrátka dost pozitivní. Něco se mnou je špatně. Měla bych rozvíjet svou osobní sílu a pracovat na sobě, abych byla v tomto světě šťastná a spokojená za všech okolností, přesně takovém, jaký je.....!:) Správní dokonalí vymeditovaní lidé z 21. století jsou zářiví a radostní uprostřed čehokoli a nikdy nedávají najevo žádné nepohodlí....

Teď jsem to možná popsala maličko extrémně. Možná oni lidé sami by tyhle představy takto nepopsali, protože si nikdy pořádně neuvědomili, na co to vlastně věří. Takže to musím definovat za ně:

Věří, že dokáží silou svého ducha transformovat objektivně negativní vnější faktory v pozitivní. A že je to nejen možné, ale samozřejmé, snad je to dokonce povinnost správného vědomého člověka.

Čemu naopak nevěří: Nevěří ve změnu. Nevěří, že by byl dobrý nápad změnit práci, odstěhovat se nebo určité věci už nejíst. Nebo alespoň chodit do práce jinou cestou. Nebo si koupit dýchací masku, viz. můj předchozí blog:)

Cokoli z toho by byl přece útěk, únik. To „správný“ člověk nedělá...nebo jen naprosto výjimečně. A pokud nějaké fyzické změny dělá, tak z nějakých velkých ušlechtilých duchovních důvodů, ne proto, že je něco prostě škodlivé pro jeho tělo....

Pozoruhodné je, jak ti lidé sami od sebe očekávají, že budou automaticky schopni něčeho, co pokud vím dokáží jen skuteční velmistři jógy a práce s energií.

Můj učitel ájurvédy, který studoval duchovní umění mnoho let u indických mistrů, nám říkal, že tohohle je schopen. Opravdu přeměnit negativní energii v pozitivní a "přefiltrovat" si fyzickou a energetickou špínu z prostředí. 

Pokud musí, dokáže uprostřed Los Angeles dýchat čistou pránu, a dokáže transformovat jídlo, které si objednal u benzínky na americkém Středozápadě, nemá-li na příštích mnoho hodin šanci sehnat nic jiného do břicha....

A přesně jen v situacích, kdy absolutně není vyhnutí, tuto schopnost používá. Co jen může, tráví čas ve svém domku v lese, v horách a v přírodě, a jí čistou ájurvédskou stravu z bio surovin. Zdá se, že to transformování je docela energeticky náročné a ani tak není agresivní prostředí nebo mizerné jídlo něco, co by chtěl vyhledávat....

A to je ten jeden člověk z miliónu, kterému opravdu věřím, že to umí.

Po pravdě řečeno, těm manažerům z čajovny to nevěřím ani tři sekundy. Že si umí transformovat příšerný nuselský vzduch na božskou manu, nebo tak něco:)

Nemohu si pomoct, musím se ptát: nebylo by jednodušší prostě přiznat, že to prostředí na některých místech je hrozné a některé potraviny v našem světě jsou jedovaté?

Ale to by potom člověk možná potřeboval něco změnit. Na svých zvycích, na svém životním stylu, na tom, co považuje za normální.

A to je možná daleko jednodušší stát se jógovým velmistrem. Nebo si namlouvat, že jím je.

Samozřejmě, a naštěstí, nejsou takoví všichni. Znám mnoho lidí, kteří udržují naprosto rozumnou rovnováhu mezi měněním sebe a měněním vnějších podmínek.

Vyberou si vnější podmínky, které opravdu chtějí, a pak v nich žijí tak pozitivně, jak to jde. Takže si třeba postaví domeček v lese, a ve městě tráví přesně tolik času, kolik vyžaduje práce, která je opravdu baví, a to jim pak za to stojí.

Zvolí to nejkvalitnější jídlo, které je jim rozumně dostupné, a pak se z něj radují.

Právě, ono to jde.

Člověk může přistupovat k životu radostně a pozitivně, může pracovat sám na sobě, a NEMUSÍ kvůli tomu popírat, že s vnější realitou občas JE něco v nepořádku. Může udělat i fyzické, i reálné změny. Milióny lidí to dělají. Není to žádný únik. Je otázka, který z popsaných přístupů je vlastně únik :)

Tento text je pro realitu. Pro vnímání reality. A proti vymýšlení umělého, virtuálního světa, kdy si představujete, že všechno je jen ve vaší vlastní hlavě. Což je taková docela divná móda 21. století. Možná jsem staromódní, ale podle mě objektivní realita existuje:) A ta tvrzení, jak si to všechno tvoříme jen sami, která se tak dobře prodávají, jsou mi nějaká podezřelá .)

Zpráva spokojené uživatelky dýchací masky

Tento text jsem začala psát v Praze na podzim 2015. Od té doby jsem se z Prahy odstěhovala. Ale i v krajském městě, kam si jezdím nakoupit, jsou ulice, kde je maska velice prospěšná a vše, co píšu, plně platí.

Masku jsem si pořídila před třemi měsíci. Inspirovali mě čínští turisté, pro které byly elegantní, barevně sladěné roušky zřejmě samozřejmou výbavou na procházku městem. Ale dnes vím, že ty jejich nestály za moc, jen o něco lepší než kapesníček přes obličej :)

Já jsem zvolila britský produkt City Mask. Používají ho vzdělaní Evropané vážící si svého zdraví, když chodí v Londýně běhat :)

Když maska přišla, dva týdny mi ležela doma, než jsem našla odvahu vzít si ji ven.

A od té doby už bez ní ani ránu :) Tedy, ne že bych ji nosila pořád na obličeji, ale patří do kabelky či batohu, spolu s mobilem, penězi a klíči, a pokud ji zapomenu, chybí mi stejně zásadně jako kterýkoli z těchto předmětů.

Nasazuju ji, kdykoli je koncentrace výfukových plynů tak vysoká, že jejich smrad bezprostředně vnímám čichem. Neboli když vzduch nevoní po vzduchu ale po spalinách ropy a jejích aditivech. A pak také rovnou kdekoli, když vidím jet jedno auto za druhým.

A vytáhnu ji také, pokud musím projít příliš blízko lidí, kteří vdechují takový ten divný chemický plyn z těch úhledných bílých trubiček, víte co myslím, že? :) Divná, mastná, pestrobarevná, dusivá, prudce jedovatá a zvláštně psychoaktivní směs. Je daleko pohodlnější nasadit si masku, než obcházet oblaka toho svinstva velikým obloukem.

Bohužel ale, ani maska s mikrofiltrem zrovna na tohle úplně nefunguje. Mám pocit, že některé částice toho bordelu, co se do těch trubiček dává, musí být v nanorozměrech. Skrze masku vdechnu pouze to „aroma“, mastný chemický smrad, který vnímám i vizuálně, jako směs modrých, zelených, fialových a purpurových nepřirozených...čehosi.

Ostatně, stejně je to bohužel i s výfukovými plyny. Na to často zapomínáme, že ono to zdaleka není jen o spalinách ropy. Kdysi jsem překládala pro benzínky, a proto vím, že i do pohonných hmot se přidává ledacos, pro zlepšení jejich vlastností.

Ani s maskou tedy prostředí zamořené auty a cigaretovým kouřem není k životu. Nešla bych v ní běhat někde po frekventovaných ulicích jako ti Angličané. Ostatně, moc to nechápu, dýchat skrz ni není nejpohodlnější, a intenzivně se fyzicky namáhat by se mi nechtělo. A hlavně, proč proboha, když běhat nebo cvičit můžu jít do parku či lesa?

Ale když už se tedy, po nezbytně nutnou dobu, v zamořeném prostředí zdržovat musím, maska opravdu podstatně snižuje diskomfort. Dost efektivně zachytává velké prachové částice, takže je nemusím neustále průběžně a po každé „procházce“ pracně vykašlávat. Eliminuje tlak na plicích, který je pro mě jinak nevyhnutelným důsledkem pobytu v tom „normálním prostředí“ uprostřed města.

Samozřejmě jsem se obávala divných pohledů a komentářů, ale kupodivu, téměř nikdo si mě nevšímá. Lidé jsou tak zabraní do svých starostí (a svých mobilů), že se zdá, že vnější svět, včetně opravdu neobvyklých fenoménů, vnímají jen minimálně.

Ale i kdyby na mě všichni zírali jak na Bílou paní, úleva, kterou maska poskytuje, je natolik velká, že by mi za to stála. A vůbec, naštěstí jsem exhibicionistického založení a být jiná a budit pozornost mi nevadí.

Pokud si mě někdo všímá, je pozoruhodné, že jim zdá se vůbec nedochází účel věci. Obvykle se jedná o puberťáky, speciálně pak mladé Romy. Ti jsou snad poslední v prostředí, kde se pravidelně pohybuju, kdo si opravdu aktivně všímají fyzického světa kolem sebe. Hvízdají a komentují, jako by šlo o nějakou speciální atrakci, o způsob, jak být „drsná“. Ono to tedy souvisí s tím, že maska zakrývá půl obličeje, takže se snadno stane, že mě neidentifikují jako ženu středního věku a považují za svou vrstevnici. Nebo vrstevníka :)

Přitom nechápavě zírat bych podle veškerého zdravého rozumu měla já. Na všechny ty lidi, kteří čekají na zastávce nebo u přechodu před nádražím, v nesnesitelně hustém oblaku jedovatého plynu z odpolední dopravní zácpy, a nepoužívají žádné ochranné pomůcky. Nikdo další nemá masku, mokrý hadr přes obličej, nebo si alspoň nedrží přes nos a ústa kapesníček. Naopak, někteří lidi se v tom prostředí dokonce vykecávají, a ti největší extrémisté jsou tam schopni i pojídat jídlo, neboli polykat toxiny a dávat si je kromě plic ještě do trávicího traktu.

Chápete to?

Tedy, vy asi ano, protože nejspíš ani vy si toho nevšímáte, ještě jsem totiž nepotkala dalšího člověka, který by vypadal, že to opravdu vínmá.

Jak se tohle proboha stalo?

Úplně odpojedné smysly a pud sebezáchovy?

Jak se zapomnělo, že oxid uhelnatý je jedovatý plyn? 

V 50. a 60. letech si to lidé zdá se také ještě uvědomovali, protože tímto způsobem páchali sebevraždy: člověk, obvykle muž, který už nechtěl žít, se zavřel v garáži, nastartoval auto a lehl si pod výfuk.

Ale dnes se všichni tváří, jako by výfukové plyny byly úplně v pohodě. Naprosto normální prostředí pro život, kde se bez problémů zdržujeme a vodíme do těch oblaků i malé děti a ani jim nepořídíme žádné ochranné prostředky. Cože?

Samozřejmě, na otevřené ulici se smrtelných koncentrací jen tak nedosáhne. Lidé většinou neumírají hned. I to se tedy už stalo, a určitě i dál děje, četla jsem o smogových situacích v 60. letech v Londýně, kde zemřelo lidí snad několik tisíc, a pak teprve se o znečištění ovzduší začalo v Evropě mluvit a trochu s ním něco dělat.

https://en.wikipedia.org/wiki/Great_Smog_of_London

Nepochybuju o tom, že v asijských městech, kde pro smog nevidíte slunce, každý den na totéž také akutně umírá mnoho lidí, těch kdo jsou jakkoli oslabeni, starší, nemocní, apod.. Ale mezi těmi desítkami milionů obyvatel města se to zřejmě ztratí, a nezdá se, že by se to nějak řešilo. Rozhodně ne přiměřeně závažnosti věci, tedy jako obrovský globální problém, který by měl být v centru pozornosti celého lidstva.

My ostatní, momentálně odolnější, na to holt umíráme pomalu. Někde jsem četla, že znečištění ovzduší je jednou z nejčastějších příčin předčasného úmrtí dospělých na světě.

(jeden příklad odkazu např. zde: http://www.cnbc.com/2017/02/14/around-22-million-deaths-in-india-and-china-from-air-pollution-study.html)

Dává to smysl.

My jsme na tom ještě dobře. Chápu, že situace v jiných částech světa je milionkrát horší, a nejspíš víc těch, kdo opravdu prokazatelně umřou na problémy z tohohle, bude tam. Ale i tak, i u nás jsou příšerná místa v každém městě, i malém. A o spojení nekvalitního ovzduší a obrovského výskytu bronchtid a dalších onemocnění dýchacích cest se samozřejmě ví už mnoho let. A dech je přece základem života, je možné, že to někdo neví?? Přesto přetrvává u lidí, kteří se na těch místech zdržují, naprosto nevšímavé a netečné chování. Nechápu. A nebo...vlastně chápu. Protože předchozích 30 let jsem se chovala také tak...

Ochranné prostředky jsem začala řešit, protože mi otrávený vzduch v městském prostředí způsobuje opravdu velké nepohodlí. Dýchací cesty hlasitě protestují a do mozku vysílají panické signály:

„Co proboha děláš v oblaku jedovatého plynu? Uteč!“

Takhle to bylo vlastně odjakživa. Vybavuju si z dětství mnoho okamžiků, kdy jsem se dusila, kašlala a uvědomovala si, že prostředí okolo mně je strašné a nesnesitelné, že nemůžu dýchat a je mi zle a chci být z toho místa co nejrychleji pryč.

Občas šílený smrad a prach otráveně okomentovali i dospělí. Ale NIKDY SE TO NIJAK NEŘEŠILO. Nikdy mi nikdo nedal ten mokrý hadr přes obličej. Nikdy jsme se nezačali těm nejhorším místům vyhýbat, což dnes jako svobodná dospělá systematicky dělám. Nezabočili jsme do vedlejší ulice, šli jsme po hlavní.

A to jsem byla dítě trpící chronickými bronchitidami. Ani takový človíček si zjevně ochranu nezaslouží.

A tak jsem se naučila chovat se stejně. Cítit nepohodlí, ale nic s tím nedělat, brát to jako nutné zlo, které se musí prostě vydržet. A nedávat ani nic najevo, protože o tom se přece nemluví.

Tedy, to je zvláštní, tenkrát v těch 80. letech se o tom ještě občas mluvilo. Dnes se zdá, že se o tom opravdu nemluví doslova vůbec. Kdy jste naposled slyšeli někoho zmínit se, že procházka po hlavní ulici v jeho čtvrti je hrozný zážitek, protože se tam nedá dýchat? O tom se mezi slušnými lidmi nemluví. Společenská norma je dělat jakoby nic.

Jak jsem starší, potíže, které mi znečištěné ovzduší způsobuje, se zhoršují. Postupně jsem se víceméně podvědomě naučila právě tomu vyhýbání. V Praze, kde jsem prožila většinu života, vím naprosto přesně, na která místa nechci, a kde jsem ochotna pobývat jen nejnutnější minuty a sekundy. Rušné křižovatky, úzké ulice kde se plyny koncentrují mezi vysokými budovami, tramvajové ostrůvky uprostřed frekventované silnice. Nebudu tam stát, ustoupím někam stranou. Nezůstanu tam ani o pikosekundu déle než musím. Rozhodně tam nebudu jíst, mluvit ani se jakkoli fyzicky namáhat.

Ale i tak jsem problém dál popírala. Vždycky jsem si ho uvědomovala jen na okamžik, jen v tu chvíli, a sotva jsem byla za rohem nebo doma, hned jsem na něj úspěšně zase zapomněla. Vytvořila jsem si spoustu malých způsobů, jak utrpení zmírnit, ale nebyla jsem ochotná si problém přiznat, a hledat celková, systémová řešení.

Protože o tom to podle mě celé je. Aby se člověk mohl začít opravdu chránit, aby si dovolil naslouchat svému pudu sebezáchovy, musí si problém přiznat. Připustit, v jakém prostředí žije, co se to tu děje. A to je jednak děsivé, a jednak z toho plynou logické racionální důsledky. A těm se málokdo chce podívat do tváře. Ani já jsem nechtěla.

Jednotlivec, který si tento problém v plném rozsahu připustí, se samozřejmě začne ptát, jestli opravdu nutně musí žít na místě, kde je narušena jeho nejzákladnější životní potřeba: potřeba normálně volně dýchat. Jestli jakékoliv důvody, které k tomu má, mohou „stát za to“.

A tisíce inteligentních lidí, zejména těch, kdo mají, nebo se chystají mít děti, si na tuhle otázku samozřejmě už odpověděly. A řeší pak, kam odejít. Jak se tam živit, kde tam bydlet, s kým se přátelit, jak uspokojit své rozmanité potřeby a přání... A řešení nacházejí, protože kdo opravdu chce, kdo si uvědomuje, že jde doslova o život, ten na něco přijde.

Ale úplně o něčem jiném by bylo, kdyby si problém připustily větší skupiny lidí. Představte si, že bychom se probudili nějak všeobecněji. Masově. Že by to došlo milionům lidí a nikdo by už nechtěl dýchat jedovaté plyny? Všichni, nebo skoro všichni, by si uvědomili, že je to prostě naprosto totálně nepřijatelné, a rozhodli by se teď hned bojovat o život.

Situace by se nepochybně dala řešit. Kdyby se stala prioritou lidstva. Kdyby si už nikdo nechtěl kupovat zbytečně vyráběné a zbytečně přepravované věci, když by prostě všichni bojkotovali všechny ty neuvěřitelné nesmysly, které k ničemu nepotřebujeme, nechtěli by je kupovat, konzumovat, dělat, vymýšlet.

Když by se lidský potenciál místo vymýšlení her na mobily a nových a nových způsobů, jak spálit víc ropy, dal do okamžitého nalezení a zavedení rozumných technických a ekonomických řešení slučitelných se životem.

Kdyby by si obyčejný člověk uvědomil, že tady a teď jde o JEHO dech a tedy JEHO život.

Líbí se mi si něco takového představovat, ačkoli je to samozřejmě dnešní skutenčosti velmi vzdálené. Každá náprava nepřijatelných šíleností začala tím, že si ji nějací lidé dokázali představit.

Jarová bio polévka

A další starší textík:) Zatímco o výživě byly napsány gigabity textu, s tímto tématem jsem se kupodivu ještě nikde nesetkala. 

Je libo bio polévku s jarem?......aneb: Oplachujete nádobí? :)

Přejete si jíst zdravě? Snažíte se vyhýbat se potravinám, které obsahují zbytečné chemikálie? Co myslíte, že je jedním z hlavních zdrojů chemické kontaminace jídla na našem stole? Samozřejmě: docela obyčejný „jar“. A mnoho lidí si to vůbec neuvědomuje.

Prostředek na nádobí není k jídlu. Celkem zjevně: je k něčemu jinému. Jeho hlavní funkce jsou efektivní odmašťování a rozpouštění. Ze své podstaty musí být agresivní.

Běžné chemické prostředky na nádobí jsou drsné opravdu velmi. Vždyť se jen koukněte na jejich pěnu, bublinky v ostrých barvách – modré, karmínové, fialové – nebo na to, jak jejich výpary dráždí oči a kontakt s nimi vysušuje pokožku. Ve skutečnosti je vhodné vystavovat se jim i takto zevně co nejméně, a sahat do jejich roztoku jen v rukavicích. I když vám nepůsobí akutní kožní potíže, prospěšné určitě nejsou. Vaše pokožka rozhodně netouží být pravidelně odmašťována silným chemickým prostředkem.

Myslíte pak, že takové kapaliny patří do trávicího traktu? Na všechny citlivé sliznice a stěny orgánů?

Ale přesně tam končí každý den, pokud, jako mnoho lidí, oplachujete své nádobí jen ledabyle nebo dokonce vůbec.

Člověk, který je na tohle všímavý, potom jasně vidí na polévce v hrnci, na omáčce nebo na hladině šálku čaje ty samé barevné bubliny. A pak to sníme a vypijeme.

Takovou polévku nebo nápoj vám klidně přinesou i v některých restauracích, obvykle takových těch obyčejných, kde se vaří z polotovarů a nic moc se neřeší...někdy ale bohužel i ve vegetariánské nebo čajovně. Záleží na člověku, který myje nádobí, jestli to vnímá a jestli byl poučen – takže si musíte všímat a ohlídat si to sami.

Pokud používáte ekologický prostředek, například Ecover jako já, agresivita jeho roztoku je rozpoznatelně menší. Nedráždí tolik, nesmrdí toli, a jeho bubliny mají jemnější, pastelové barvy. Jeho užívání je určitě lepší nejen pro Zemi, ale i pro zdraví a pohodu toho, kdo myje nádobí:) To ale neznamená, že je k jídlu ;) I takový prostředek má složení, které mu umožňuje optimálně odmastit špinavé talíře, do žaludku se ale nehodí.

Řešení je velice prosté: každý jednotlivý kus nádobí po umytí důkladně opláchnout proudem vody. Hrnce důkladně vypláchnout, ne jen tak ošplíchat, u těch je to dokonce mimořádně důležité, protože když v nich něco vaříme, případné zbytky jaru se v pokrmu octnou zaručeně a kompletně.

Také je důležité tuto malou ale podstatnou informaci šířit. Upozorňovat ostatní lidi, pokud vidíme, že oni to nevidí.

Někteří lidé vám na to odpovědí, že trocha toho jaru přece nevadí. Dávají si ji celý život, a pohoda. A nebo vám dokonce řeknou, že by se to přece neprodávalo jako prostředek na nádobí, kdyby to bylo jedovaté. Ano, i to už jsem slyšela, tak hluboká může být důvěra v moderní chemii a její výrobce.

To je pak samozřejmě jejich volba.

Ono nejde akutně o život, to je jasné. Můžete tu jarovou polévku sníst, a můžete to dělat i dlouhodobě, a neděje se nic viditelného. Jako u většiny takových věcí.

Jen člověk, který má citlivé zažívání, dává si na tyhle věci pozor a už jim odvykl, může vnímat charakteristickou pachuť a může ho i rozbolet břicho.

Je spíš na vás, jestli takový malý cizorodý vliv ve svém životě a ve svém těle chcete, nebo jestli chcete raději jídlo čisté. Zvlášť když je řešení tak snadné.

Jde nejspíš jen o pár sekund navíc, a časem možná ani to ne, jakmile se z pořádného opláchnutí stane samozřejmý zvyk, součást vaší rutiny, kterou ruce provádí automaticky a efektivně.

A každá taková maličkost, kterou člověk dělá opravdu čistě a pořádně, přináší do jeho života něco dobrého.

Jídlo a svoboda

Dál procházím různé nezveřejněné texty, které mám v počítači, a narazila jsem i na tento, napsaný kdysi pro nějaký portál o zdraví. Je o základních faktech a principech okoli jídla. Obsah mi připadá v pořádku:), dám ho sem, třeba někomu bude užitečný:)) Mnoho z vás samozřejmě tohle všechno dávno zná, pak možná může posloužit jako shrnutí třeba pro vaše rodiče :)

Vám, kdo chodíte na tento blog, asi neřeknu nic nového, když prohlásím, že to, co dnes běžný člověk jí, nemá nic společného s přirozeností ani s našimi skutečnými potřebami - a dokonce ani s tradicí.

Posledních několik generací v západním světě jedlo to, co je naučily kampaně sloužící potřebám průmyslu a systému. 

Tak se například v poválečném období, za socialismu, naši prarodiče naučili jíst spoustu bílé mouky, cukru, masa a mléčných výrobků. Po utrpení a nedostatku za války, byli nadšeni, že mohou jíst věci dříve vyhrazené jen bohatým, a snadno uvěřili, že to je to to nejlepší pro ně i jejich děti...

A  od té doby přichází průběžně nové vlny toho, co bychom "měli jíst", neboli co se systému zrovna hodí, co zrovna chce prodat a jakým směrem populaci ovlivnit.....

Proto je v dnešní době extrémně důležité, abychom se ohledně jídla naučili používat vlastní rozum:)

Konečná podoba toho, co jí dnešní generace, se utvářela po revoluci, když jsme byli v 90. letech zaplaveni reklamou. Ta nám vnutila jako normální součást života další věci, většinou už ani ne potraviny, ale spíše drogy.

A co to tedy je, ty běžné věci, které nás naučili jíst?

Bílé pečivo, bílá mouka

Bílá mouka vzniká tak, že se obilí zbaví slupek. Obilí se tím připraví o minerály, vitamíny, vlákninu a většinu výživné hodnoty. Začalo se s tím před cca 100 lety, když se tvořil současný systém, a z hlediska veřejného zdraví je to úplná šílenost. Výsledná mouka je pro tělo nepřirozená, ucpává střeva, způsobuje nemoci. Její výživná hodnota se ještě dále sníží průmyslovým zpracováním. Konzumace velkého množství produktů z bílé mouky otupuje vnímání a způsobuje chronický nedostatek energie.

Do mnoha druhů pečiva se navíc přidává spousta chemických látek, které zatěžují organismus, a co všechno s vašim tělem a vědomím dělají, nikdo doopravdy neví.

Alternativy: Zkuste si dát kvalitní chléb z celozrnné bio mouky. Zkuste si upéct chléb sami, jestli je pro vás hodně důležitý, z těch nejlepších surovin a z lásky:). Pokud ho naopak moc nemusíte a jedli jste ho jen ze zvyku, dá se žít i bez něj (moje řešení, spokojeně praktikuju více než rok:). Zkuste si připravit obilnou kaši – mnoho druhů obilných vloček stačí zalít nebo pár minut povařit a máte skutečné jídlo, které si sami dochutíte podle libosti. Vařené obilniny jako například pohanka jsou také vynikající, mají opravdovou chuť a dodají opravdovou energii.

Pokud chcete za každou cenu jíst bílý chléb:), je lepší dát ten úplně obyčejný, který se skládá jen z mouky a vody, než “speciální” pečivo plné éček. Celozrnné pečivo je jen to, které má toto slovo v názvu, různé “cereální” a “vícezrnné” produkty jsou předražený podvod. Také se dá žít bez mouky, nebo dokonce bez obilovin, a někteří lidé jsou překvapeni, jak je jim to příjemné :)

Bílý cukr

Bílý cukr je toxická návyková droga, na kterou nás navykli, protože její uživatelé jsou poslušnější a ovladatelnější. Užívat takto koncentrovaný cukr zbavený všech minerálů a dalších přírodních složek, je naprosto nepřirozené. Narušuje metabolismus a trávení normálních potravin, silně ovlivňuje psychiku a náladu. Kazí zuby a způsobuje obezitu. Mnoho z nás na něm je silně psychicky závislých, protože jsme si zvykli ulevovat si jím od nepříjemných pocitů ze života v systému.

Alternativy: Malou změnou k lepšímu je přejít alespoň na nerafinovaný hnědý cukr, který obsahuje více minerálů. Můžete používat různé obilné sirupy. Nejpřirozenější je sladká chuť z ovoce, ani to ale moc nepřehánějte: dnešní ovoce je extrémně vyšlechtěno pro maximální obsah cukru, dokonce ani na něj není náš organismus metabolicky připraven..:-o. Pokud jste zvyklí požívat cukru hodně, zkuste si odvyknout, snížit jeho spotřebu nebo ho na čas vysadit. Začnete daleko jasněji vnímat realitu. Budete méně ochotni snášet nepřijatelné věci a možná začnete nacházet způsoby, jak je změnit.

Průmyslové pochutiny – sladké i slané

Všelijaké čokoládové tyčinky, chipsy a slazené limonády. Zde se už vůbec nejedná o jídlo, ale o drogy. Původní suroviny jsou tak silně průmyslově zpracované, že jejich výživná hodnota už je blízká nule (výživná hodnota je spojena s přirozenou strukturou potravin, která se mnohonásobnou tepelnou a mechanickou úpravou zničí). Vlastně tedy jde o ničení jídla, z normální potravy se vyrobí toxický nesmysl. Jíme to pro krátkodobý příjemný pocit, který je vyvolán kombinacemi cukru, soli a chemických chuťových látek. Počítá se s tím, že vystresovaní lidé v systému touží po jakémkoliv příjemném pocitu. Platíme za to svou životní energií, a to hned dvakrát – když za tu věc zaplatíme, penězi, které jsme vydělali svou prací, a když ji sníme, a ona naruší stav našeho těla. To se od ní pak musí pracně detoxifikovat a vzpamatovat se z jejich účinků. Takže reklamy na tyto poživatiny vlastně soupeří o naši energii – který výrobce dokáže vysát víc lidí.

Pokud jsme mladí a zdraví, nemusíme si účinky uvědomovat. Těžké následky jsou vidět u lidí starších a u lidí, kteří jsou na těchto drogách silně závislí. Ale ovlivňují každého. Zkuste je omezit a pozorovat, jak se cítíte. Fyzicky i psychicky. Nebo ještě lépe - zkuste je na čas vysadit. A zkuste je pak znovu ochutnat po nějaké době. Ucítíte to sami, vaše tělo ví přesně, co dělají.

Je velice smutné vidět ty nejchudší lidi, jak své peníze, které vydělávají tvrdou prací po desetikorunách za hodinu, utrácí za plné košíky těchto věcí, jež je pak zotročí ještě víc – jsou otylí, nemocní a bez energie. Je čas přestat to považovat za normální, šířit osvětu.

Alternativy: Upečte si něco sami. Jděte k babičce – i když peče z bílého cukru a mouky, její výtvor dělaný s láskou a zpracovaný ručně je mnohem lepší. Žijte, dělejte co vás baví a nesmiřujte se s tím, co nesnášíte, hledejte, co s tím udělat.

Mléko a mléčné výrobky

“Standardní mléko” u nás pochází z velkochovů, kde krávy často vůbec nechodí ven, jsou dopovány chemikáliemi, hormony a antibiotiky a uměle nuceny dojit mnohokrát více, než je přirozené. Nepřetržitě trpí celý život. Takové mléko je škodlivé naprosto pro každého a nehodí se k ničemu.

Dále se mléko homogenizuje, což z něj dělá tělu naprosto nepřirozenou, nestravitelnou substanci.

Potřebuje vůbec dospělý člověk mateřské mléko? A navíc jiného živočišného druhu? Kravské mléko je určeno pro výživu telete. Proto mnoho lidí vůbec nedokáže mléko pořádně trávit a vyloženě jim nedělá dobře.

Někteří z nás mléko strávit dokážou, pak je to přijatelná potravina.

Ale nikdo ho nepotřebuje spoustu každý den. Nadbytek mléka zahleňuje, zatěžuje tělo a zamlžuje mysl. Hledejte míru, hledejte, kolik je pro vás akorát.

Alternativy: Pokud chcete pít mléko, pijte nehomogenizované bio mléko v malém množství. Nevadí pak, že je dražší. Rozdíl v chuti a pocitu z něj je obrovský. Mléčné výrobky má smysl jíst jen v bio kvalitě. Průmyslové mléčné výrobky plné cukru a chemikálií (všelijaké slazené jogurty a mlíčka) jsou nejhorší, nejlepší je naučit se žít bez nich. Opět, tyhle poživatiny mají psychickou funkci, pozorujte to, proč vám připadá, že to sladké mléčné potřebujete? Co vám chybí, láska, bezpečí? Možná najdete lepší způsoby, jak tu touhu uspokojit.

Maso

Běžné maso se “vyrábí” ve velkochovech za strašlivého utrpení zvířat, která jsou držena na minimálním prostoru, podává se jim zcela nepřirozené krmivo a spousta syntetických drog, aby rychle rostla a vydržela tyto podmínky. Maso je plné stresových hormonů a toxinů. Zvířata často nemají absolutně žádný pohyb, jejich svalovina je vyhnaná uměle. Myslíte, že z takového masa může vaše tělo získat něco dobrého? Sílu, energii?

Systematickou výchovou nás naučili jíst daleko více masa, než potřebujeme. Maso se těžko tráví a jeho nadbytek přetěžuje organismus. Nemusíte být vegetariány. Některým lidem maso svědčí. Ale asi nikomu nesvědčí dva steaky denně. Hledejte, kolik je přiměřené pro vás.

Alternativy: Smysl má jen jíst bio maso, nebo domácí maso od lidí, které znáte a víte, že jejich chov je rozumný. Ano, bývá dražší. Ale chcete raději malý kousek normálního masa třikrát týdně nebo se každý den nacpat otráveným masem? Volba je na vás.

Ovoce a zelenina

Běžné ovoce a zelenina v supermarketu se pěstuje extrémně nepřirozenými průmyslovými postupy zaměřenými na maximální zisk, a pak se nesmyslně vozí na obrovské vzdálenosti. Výsledkem je, že obsahuje velmi málo vitaminů a minerálů. Někdy je to doslova jen voda a celulóza ve tvaru ovoce nebo zeleniny, plus samozřejmě zbytky užívaných chemikálií.

Alternativy: Kupujte bio ovoce a zeleninu. Opět – je lepší mít méně dražší opravdové zeleniny nebo hromadu falešné zeleniny? U nás dnes už funguje mnoho bedýnkových systémů, které vám ji dovezou až do domu. A pokud můžete, pěstujte si zeleninu sami.

Není-li po ruce bio, kupujte alespoň zeleninu vypěstovanou co nejblíže. Ideálně u nás. Nebo alespoň v Evropě. Šetříte Zemi – a v Evropě platí pro potraviny alespoň nějaká pravidla.

Polotovary a fastfood

Většina polotovarů a “hotových” jídel není jídlo. Nemá výživnou hodnotu. Byla totiž zničena průmysovým zpracováním. Dodá vám trochu kalorií pro holé přežití, ale člověk, který se takovými věcmi živí delší dobu, začne trpět fyzickými i psychickými potížemi z nedostatku mnoha látek potřebných pro dobrou funkci organismu a nervové soustavy.

Je “praktické” dát si jídlo, které vůbec není jídlo? Platit za něj? Vynakládat energii na jeho trávení a vyloučení?

Ne-jídlo je bez chuti. Naše chuťové buňky ho jednoznačně poznají od jídla. Proto výrobci přidávají sůl, cukr a chemické chuťové látky, dokonce i velmi toxické chemikálie jako je glutamán sodný.

Alternativa: Nejlepší je takovým produktům se prostě vyhnout. Alternativou je dát suroviny do hrnce a nechat je vařit. Přidat zeleninu, koření, oleje, na co máte chuť. Najíst se, nebo si jídlo vzít s sebou na cesty, do práce... Připravit skutečné jídlo je ve skutečnosti jednoduché. Systém nás ale schválně učí myslet si, že to musí být těžké a složité. Naletí na to zejména muži, ti jsou vedeni k tomu považovat vaření za těžkou práci pro ženy. To je hloupost. I za patnáct minut máte dobré jídlo. Často je to mnohem rychlejší a snadnější než dojet do obchodu, kde byste si koupili nějaký jedovatý nesmysl.

Co a jak je tedy dobré jíst?

• Jídlo čerstvě připravené z kvalitních surovin. Čerstvé znamená čerstvě uvařené (tedy nikoli z polotovarů nebo instantní:)). Někdy má smysl si své zdravé jídlo předpřipravit a ohřát nebo sníst např.na cestách, ale nedělejte to běžně, protože se tím velmi ztrácí výživná hodnota.
• Rozumné základní suroviny jsou bio zelenina, ovoce, oříšky, celozrnné obiloviny a luštěniny, případně bio maso a mléčné výrobky.
• Je na vás přijít si sami na to, co přesně a v jakém poměru vám vyhovuje jíst. Někdo vůbec nepotřebuje maso. Někdo nestojí ani o mléko, ba mu z něj je zle. Někdo naopak na obou těchto druzích potravin trvá a dělají mu dobře. Někomu vyhovuje makrobiotika založená na obilovinách. Jiný člověk obiloviny a luštěniny špatně tráví a preferuje paleo dietu zcela bez nich... Není jedna pravda pro všechny. Zvolte ty nejlepší suroviny, jezte střídmě a experimentujte :))
• Jezme v klidu, pohodě, s radostí. Při jídle si povídejme o příjemných věcech, nekoukejme na televizi. K jídlu nepatří žádná negativní nebo děsivá témata. Jestliže o nich někdo začne, zdvořile ho požádejme, aby takový rozhovor odložil až po jídle. 
• Většinou jíme víc, než potřebujeme, tělo tím přetěžujeme. Prozkoumejte, kolik skutečně potřebujete, jezte jen když máte hlad a snězte jen tolik, abyste se po jídle cítili dobře a lehce. Přizpůsobte množství a druh jídla své tělesné aktivitě – když fyzicky pracujete, dokážete strávit a využít víc a těžšího jídla než když sedíte v kanceláři. Přejídání je dalším nástrojem systému, přecpaní lidé, kteří se sotva hýbou, nemají sílu bojovat o svá práva a slušný život.
• Přečtěte si něco o vhodných kombinacích potravin. Naučili nás spatlat všechno se vším, i tím bývá tělo přetíženo, lepší je jednodušší jídlo s méně různými složkami. 
  Pár základních principů: Pokud jíte sladké potraviny, je vhodné nekombinovat je s jiným jídlem, jíst je samostatně např. k snídani nebo odpoledne, jinak narušují trávení ostatního jídla. Zejména to platí pro ovoce. Když už sladkou věc mít musíte, je lepší dát si ji jako první chod než na konci:) Většinou je nevhodné kombinovat v jednom jídle ovoce a zeleninu, pro jejich zcela rozdílnou povahu. Musíte-li jíst zmrzlinu, pak rozhodně ne po jídle, zmrazí trávení:) Maso a mléko není dobré jíst současně. 
• Průmyslové potraviny jakéhokoli druhu je dobré omezit, obecně je nepotřebujeme. Pokud je jíme, volit bio verze, které se vyrábějí mnohem zdravějšími a přirozenějšími postupy.

Dobrou chuť a spoustu radosti ze života!

 :)

K čemu chceme využít svůj čas?

I tento text byl napsán před několika měsíci. A konkrétní otázku, nad kterou se zamýšlím, jsem si díky němu vyřešila: uvědomila jsem si, co je pro mě smyslem focení na mobil. Přeju si inspirovat přátele, aby víc chodili do přírody:) Záměr je tedy jasný. Vím, co fotit, kdy a proč, a co pak s tím. A ověřila jsem si, že přestože moje fotky nejsou žádné velké umění, na ty správné lidi jistý efekt mají :) Díky tomu jsem teď s touto digitální činností v souladu a mám z ní dobrý pocit. Nefotím už „jen tak, protože můžu a protože to dělají všichni“, a tak ani nepochybuju o smysluplnosti tohoto chování.....

Následující text je právě o otázce „Proč tohle dělám? Chci to opravdu dělat? Jak to chci dělat, kolik tomu chci věnovat energie, k čemu to má být?“ Otázky, které má v dnešní době plné požíračů pozornosti rozhodně smysl si klást ohledně všech činností, zejména těch virtuálních...:)

Před pár dny jsem na procházce v Brdech udělala pár fotek. Po návratu jsem je nahrála na Facebook. Nasbíraly několik liků.

Běžné chování? Pro mě ne tak docela. Až do svých 35 let jsem nepocítila potřebu vlastnit fotoaparát. Nikdy jsem moc nechápala, co na tom zaznamenávání všichni vidí. Zážitky jsou zážitky. Když probíhají, přeju si je prožít. Když skončí, jsou navždy pryč – k čemu je dobré dívat se na jejich dvourozměrný záznam?

V roce 2011 jsem si pořídila první smartphone s fotoaparátem. A tak jsem to zkusila. Trochu. A trochu jsem tomu přišla na chuť, trochu už chápu.

Když jsem na cestách či v přírodě viděla něco krásného, cvakla jsem to, abych to mohla sdílet s dalšími lidmi. Ta idea má něco do sebe, i pro mě.

Vzpomenu si jednou za čas, a pak udělám pár fotek, přidám na Facebooku další album.

Například tento čtvrtek. Ale poté, co jsem se chvíli probírala starými alby a snímky, vrátily se mi ty pochybnosti....

Samozřejmě, pokud je někdo skutečný fotograf, vytváří krásné snímky, jež předávají mnoha lidem esenci něčeho, důležité informace, pohledy na místa, která si přejí navštívit, atd – to jako umění naprosto chápu a respektuju. Takový člověk taky cítí hluboké nadšení, cítí se k tomu povolán, ovládá techniku a technologii, zajímá se o problematiku, a tak dál... Jsem ráda, že takoví lidé existují a zprostředkují mi obrazy vzdálených míst nebo zásadních událostí.

Ale mám to dělat já? Je to opravdu k něčemu dobré? Všechna místa, kam chodím, už nafotil někdo jiný, často velmi profesionálně, pro ilustrační snímek stačí zagooglit.

Když chodím a fotím, jemně ale citelně mě to ruší od – chození a vnímání....

A co následuje pak? 20, nebo i 40 minut třídění, upracování, nahrávání...

Vypadá to jako nic – ale chci věnovat dvacet minut svého dne sezení u počítače a řešení něčeho, na co pak několik lidí na pár sekund vrhne pohled?

Čas je nesmírně vzácný, čím dál vzácnější. Těch dvacet minut jsem mohla věnovat třeba tanci – a pro moje tělo je velký rozdíl, jestli za den tančím o dvacet minut víc nebo méně :)

Mohla jsem je věnovat psaní vlastního textu, jako je třeba tento. Psaní mi jde daleko lépe než focení, ve kterém profesionálkou nikdy nebudu...

Mohla jsem je věnovat hlubokému rozhovoru s někým blízkým...

Mohla jsem vyjít ven, na čerstvý vzduch, pod stromy, a zažonglovat si tam...

Skutečná otázka pak je: jaký smysl mělo zvolit si ze všech možností, jak strávit čas, zrovna fotky a počítač?

Pokud moje fotky někoho na Facebooku ovlivnily, tak, aby se jeho v životě něco reálného změnilo k lepšímu, například aby se v příštích dnech zvedl ze židle a šel se sám projít do kopců – pak za to těch dvacet minut stálo. Kdyby takto reagovali dva, tři lidé, stojí mi rozhodně za to věnovat dalších dvacet minut i příští týden, a ten další......:)

Ale stalo se to? Nebo na ně jen mrkli, věnovali pár vteřin pozornosti, pomysleli si „hezké“, a dál už nic? Nebo dokonce svým maličkým kouskem přispívám k velké virtuální iluzi: „prohlížím si pěkné věci na Facebooku, tedy jsem...?“

Jestli je to takhle, pak to dělat nechci. Ráda tuto činnost přenechám těm milionům jiných, které podobné úvahy netrápí.

Zatím mám pocit, že pokud si VELMI, VELMI ohlídám, kolik času věnuju, a budu přesně vědět k jakému účelu, nebude to o žádném „nevím co by“, tak je přidávání fotografií v pořádku... Ale zkusím asi udělat nějaký malý průzkum, jestli to je k něčemu dobré...

Celý tento text se ptá o smyslu. A nejde jen o cvakání a uploadování fotek. Jde o veškerou naši virtuální aktivitu...

Je to všechno moc hezké, celé to sdílení, zaznamenávání, všechen ten obsah....ale fyzická realita toho je, že sedíme v nehybné a nepřirozené poloze a zíráme na přístroj, který je silným zdrojem záření. To děláme. Za všechen ten obsah platí naše tělo docela vysokou cenu v podobě zničených zad a kloubů a atrofovaných svalů a kdo ví čeho všeho ještě, a pokud u toho sedíme dobrovolně mimo pracovní dobu, platíme především svým vzácným časem, časem ve kterém bychom mohli žít lidský život, ve volném prostoru, v těle, s živými lidmi.

Může to být dobrý obchod, může to stát za to. Pokud ve virtuální realitě děláme to správné. Tvoříme něco, na čem nám opravdu záleží. Komunikujeme s lidmi, na kterých nám záleží, které bychom třeba jinak nepoznali, nebo s nimi bez technologie zdaleka nemohli být tolik v kontaktu. Dozvídáme se věci důležité pro naši životní cestu... Zažíváme skutečnou radost....

Nebo se třeba jen díváme na ty hezké věci, pokud je to momentálně to nejlepší, co můžeme dělat. Musíme stejně sedět v práci a koukat na počítač...jsme doma nemocní...a tak podobně....

Ale jak často je to prázdné? Jak často sedí otec u kompu a hodiny třídí fotky z dovolené místo aby byl přítomen v životě svých dětí?

Jak často chatujeme, zatímco venku je sobotní odpoledne, svítí slunce a rozkvétají stromy? To nemusí být špatně, možná OPRAVDU zrovna je důležitější chatovat - ALE - chatujeme zrovna se svou životní láskou, chatujeme o svém životním projektu nebo s nejlepším přítelem, který potřebuje pomoct......nebo jsme se jen zasekli a plácáme prázdnou slámu, zatímco venku nenávratně ubíhá volný den, který jsme měli šanci strávit jako živí lidé v těle?

Virtuální realita vytváří zvláštní druh příjemného pocitu, pocitu pohodlí.

Ale někde pod tímhle silným, zvláštně umělým pocitem se schovává druhý pocit, jemný hlásek našeho vědomí, a ten ví naprosto přesně, jestli zrovna u toho počítače máme být, a jestli tam děláme to pravé.... Alespoň tedy ten můj, věřím ale, že to tak funguje obecněji, protože podobně je to se všemi pastmi moderního světa, a to jsme si vzájemně potvrdili s mnoha lidmi.

Když děláme ty věci, které nejsou pro naši duši, tělo či ducha to pravé, vlastně to cítíme, cítíme zvláštní tupé nepříjemno způsobené potlačeným hlasem svědomí... Musíme si zdůvodňovat, racionalizovat, proč si volíme zrovna tohle, a proč je to skvělé a úžasné....

Když děláme to správné, nic si odůvodňovat nemusíme. Prostě víme. Jsme v proudění. Jsme živí a spokojení. Ať už jsme u počítače nebo v lese na skále.

A ještě jedna myšlenka k tématu: virtuální svět nám pořád dává „něco k dělání“. Nekonečně variant „něčeho k dělání“, rozptýlení pro mysl. Mnohdy jsou to krásné a pozitivní aktivity.

Ale proč vlastně potřebujeme tolik rozptýlení pro mysl?

Co by se stalo, kdybychom se zastavili a rozhlédli?

-------------------------------

(Autorka byla od 90. let nadšenou fanynkou Internetu, patřila k úplně první vlně lidí s domácím internetovým připojením, strávila tedy na Síti velký kus svého dospělého života:)