Smutný Reflex

 Snad pokaždé, za léta, když si koupím Reflex, je mi z něčeho smutno. Tentokrát z úvodníku. Popírat klimatické změny, tvrdit, že "máme technologie na jejich zvládnutí", shazovat ekologickou přestavbu společnosti, a to vše pod záminkou, že máme vážnější problém v podobě Ruska....

........ježíšikriste, cože? Rusko a válka je obrovský problém, v nejblbější dobu, ale umírání Života na Zemi je problém zjevně ještě větší. Doufejme, že nás současné události sjednotí, a to nám trochu pomůže, až nám za pár let spadne na hlavu...

A tak mě napadá, že bohužel podle mě problém úplně největší jsou inteligentní, vzdělaní západní lidé, kteří ještě v roce 2022 uvažují jako pan redaktor, a ještě to hlásají do světa

Vlastně to dokážu pojmenovat, co se mi celou tu dobu v Reflexu nelíbí, co je společným jmenovatelem, a udělám to:

- Řadu let, pokaždé, když jsem si koupila Reflex, byl tam nějaký článek, který se navážel do "esoteriky" nebo různých nových forem alternativního životního stylu.

A i když chápu, že v těchto sférách, jako všude, je i mnoho ne tak dobrého, tyhle články mi přišly neférově shazující vůči --všem--, kdo se zajímají o něco, co předchozí generace neřešily. Takové...staromilecké. Prostě "ty nové věci tu nechceme, jsou fuj a určitě jsou od ďábla, koukněte na tyhle negativní příklady..."

Takovýhle přístup veřejného média pak podporuje a spoluvytváří nesmyslnou a umělou rozdělenost mezi zastánci nových myšlenek a konzervativnějšími lidmi...

- Loni byl Reflex plný odporu proti covidovým opatřením a očkování.

A přestože jsem v podstatě velkou část roku byla takovým názorům otevřená, forma, kterou je sděloval Reflex, mi sympatická nebyla.

Opět, cítím z toho takové: "Fuj, změna, přece nebudeme nosit roušku a omezovat se v chození do hospody, to musí být nějaká vymyšlená vymyšlenost, takovou realitu nebereme...."

Nepřijetí toho, že tu prostě máme nějakou přítomnost, která vyžaduje nějakou reakci, a zhnusený odpor měnit kvůli tomu sebemenší zvyk...

- No a tohle, to je zase to samé. Klimatická změna podle takhle uvažujících lidí nemůže být skutečná, to tu přece ještě nikdy nebylo a bohdá nikdy nebude. A měnit kvůli ní celou společnost? To si museli vymyslet nějací pošahanci....

Ač v tom vidím staromilectví, zároveň je to typický projev takové té postmoderní nemoci. Když se mi realita nelíbí, vymyslím si nějakou jinou.

Čímž pánové vlastně dělají úplně to samé jako někteří ti esoterici, kterým se vysmívají....

Jasně, že válka je podle nich důležitější než klima, protože to je naopak něco starého známého, co tu bylo od začátku civilizace.

Smutné, moc smutné, že se mainstreamové médium chová takhle, a zjevně celý tým inteligentních lidí vůbec nedomýšlí zodpovědnost za svůj vliv na čtenáře.

Doufám teda, že jim nekřivdím, koupila jsem si za těch pár let třeba 15 čísel. Ale bylo to fakt ve všech, pořád ta samá energie, tak bych řekla že úplně ne.

A to v 90. letech začalo jako tak příjemný časopis, proto asi právě ještě občas podlehnu pokušení si ho koupit, mívala jsem ho ráda, byl pro mě jedním ze symbolů nového, svobodnějšího světa.

Informační hygiena: co říká mysl, tělo, intuice?

Asi před 10 lety jsem chvíli sledovala jeden z těch nyní uzavřených webů:) Oslovovalo mě, jak tepe do nedostatků a zlořádů "systému", zajímalo mě "temné pozadí" věci.

Přestal mě to bavit, když jsem si uvědomila, že používá úplně stejné marketingové techniky, které jsem prokoukla daleko dřív v teenagerských časopisech typu "Dívka" :))) 

Triky, jak zaujmout a udržet pozornost s využitím emocí a potřeb cílové skupiny... Jakmile jsem to uviděla, ztratili pro mně auru statečných upřímných bojovníků a stali se jen dalším bulvárem.

Když jsem okolo 17 let prokoukla Dívku, Popcorn a spol., nepochopila jsem hned vědomě, o co jim jde. Došlo mi jen, že se mnou těmi chytlavými články někdo manipuluje někam, že to generují snad podle nějaké příručky, jak vyvolat v mladé mysli něco, a že materiál dokonce každých pár let nestydatě recyklují....

Trvalo mi dalších pár let, než jsem prohlédla princip konzumní společnosti jako takové a spatřila jasně, že smyslem potištění těch tisíců tun papíru hektolitry toxické barvy je zblbnout dorůstající děti, aby uvěřily, že účelem jejich existence je mít takový a takový správný sexuální zážitek v tom a tom věku, a toho dosáhnou, když si koupí ty správné šminky, trička, energydrinky, atd. 

V případě toho "ruského" webu mi smysl taky nedošel hned. Prostě mě "přestal bavit" a bez velkého zamyšlení jsem přesunula pozornost někam jinam. 

A právě proto mi velmi pravděpodobně z těch tehdejších textů něco v hlavě zůstalo, zrníčka, seminka, která se pak příležitostně někde propojila s něčím dalším. A to si nevybavuju konkrétní obsah ani jednoho článku.

Když se pokouším rozpomenout si, co ještě bylo příčinou toho neurčitého nepříjemného pocitu, pojmenovala bych to "aktivní rozkladná energie". Zneklidňující, rozežírající, vyvolávající pocit, že žijete v děsivé temné jeskyni... 

Později jsem na ni narazila znova, a to už naštěstí vědomě. Ve stejné době, cca 2011, jsem narazila na velkého gurua konspirací, pana Davida I., a poslechla si pár jeho videjí. Zaujal. Pak v roce 2015 mi Amazon nabídl jeho novou knihu, tak jsem si ji objednala. Krásně technicky provedená bichle velkého formátu v pevných deskách. Otevřela jsem ji, a myšlenky na stránkách mé mysli dávaly smysl, stejně jako ta videa. 

Ale z energie toho celého se mi udělalo zle. Strašně. Tak moc, že jsem knihu musela zavřít. Zkusila jsem to ještě několikrát, pak skončila v popelnici. A pak jsem veškeré "informace" od toho pána v sobě přezkoumala. A dospěla k závěru, že ač mi mnoho jednotlivých kousků připadá jako pravdivé postřehy o světě, to celé je prostě ..otrávené. A už to nechci.

A díky tomuhle jasnému rozhodnutí mám pocit, že už mě ten jeho materiál nějak neovlivňuje, ač jsem ho kdysi navnímala docela dost docela ochotně. Jednak už si to moc nepamatuju, a zadruhé si pamatuju hlavně ten finální vjem: FUJ.

To je veliký rozdíl, a uvědomila jsem si ho, když jsem si dělala takovou osobní inventuru blbostí, které jsem zbaštila od někoho v roce 2021. Nejhorší nebyly ty nejošklivější, nebo nejprofesionálněji provedné. Nejvíc mě ovlivnily ty na začátku, nad kterými jsem se vůbec nezamyslela. Chce to položit si otázky. LIdé, co se tím zabývají, jich mají krásné seznamy, mně stačí zatím zmínit takové tři kategorie:

- Dává to základní smysl podle zdravého rozumu? Přijde mi to důvěryhodné? 

(I když si to pak aktivně dál neověřuju, pokud jsem si položila tuhle otázku, nebude to ve mně nekontrolovaně klíčit. Zůstane to ležet třeba v kategorii "Divné" či "Nevím" a čekat na další data:)

- O co jde autorům? Zkoušejí na mně něco? K čemu to má vést?

To často není jednoduché prokouknout, a ne vždy máme moře času nebo vůbec zájem hodinu klikat. Pak věc zjednoduší druhá otázka. O té zastánci kritického myšlení nemluví tak často :))), ale ona je velice k věci:

- Jaký z toho mám pocit? :)

Akorát pozor. Pocit není to samé, co dojem v hlavě. Dojem v hlavě, z mysli, může pocházet z historie našich myšlenek a emocí, a může být přesně takový, jaký si přejí autoři knihy, videa, webu, pokud patříme k jejich dobře přečtené cílové skupině....

Je potřeba podívat se DO TĚLA. Z knihy pana I. mi bylo zle FYZICKY. Špatně od žaludku, horkost, mrazení v zádech. Z výše zmíneného webu se mi převalovaly okolo páteře divné ledové vibrace... 

Většina zdrojů nevyvolá pocity úplně tak dramatické, ale každá manipulace, zvláště za ošklivými účely, je tělu fyzicky nepříjemná. Stačí si jen těch pocitů všímat. Naučit se je vnímat a číst. A opravdu se zeptat, co to je.

Bohužel mi skoro přijde, že někteří lidé takovéhle pocity intepretují jako příjemné vzrušení, nebo jako signál, že to musí být pravda... Přitom tělo jasně říká: "tady je něco hrozně blbě, pryč od toho...."

Chce to prozkoumat, a naučit se tyhle hluboké vnitřní signály číst. A nejlépe to zároveň propojit s tím kritickým myšlením. Měly by na to být kurzy. Kde se bude učit obojí :)

Kultura obnovy

Přichází jaro, příroda okolo nás se obnovuje, sama od sebe, jako každý rok.

Do toho se hodnoty naší civilizace třesou - a skze to si tolik lidí najednou uvědomuje, co je opravdu důležité. 

Přijde mi, že právě teď máme unikátní šanci. Ještě nikdy nebyla velká část planety tak jednotná. A ta nová energie jednoty může posloužit tomu všemu, co je tolik potřeba.

Přemýšlím hodně nad tím, proč tolik dobrých lidí přestalo věřit společnosti, viz. předchozí příspěvek. Pokud prozkoumám, proč jsem jí nevěřila já, bylo to hlavně kvůli pocitu, že nejde doopravdy nic dělat. 

Jde dělat malé hezké věci, párty, terapie, krásné okamžiky s přáteli. Ale ty obrovské hrozné věci, jako třeba výroba miliard tun zbytečných nesmyslů a jejich absurdní převážení okolo planety, které dusí nás všechny, na všech úrovních, od živé atmosféry a oceánu až po jednotlivce, jimž zavaluje těla a prostředí zbytečným bordelem.... To vypadalo vytesané do kamene, dané, prostě s tím nehneš, s tím se bude pokračovat a basta... 

A není divu, že když to vidíte, vnímáte, a dlouhodobě žijete s tím vědomím, jak se to dál a dál zhoršuje, a s tím pocitem bezmoci - vede to k potlačené hrůze, smutku, cynismu, snaze uniknout atd, atd, různí lidé reagují různě, ale cítíme to všichni. 

A právě to podle mě je příčinou současné "epidemie iracionality", toho nového kultu strachu a černých přesvědčení o zlých loutkářích, i útěku k opravdu ujetým esoterickým nesmyslům..…

A na tomhle fenoménu je doopravdy nejsmutnější to, že všichni ti lidé, kteří bojují proti tomu "zlu" by tu nesmírnou energii, kterou v sobě právě objevili a dál objevují, mohli dát do vybojování té skutečné bitvy - o transformaci naší společnosti v úplně jinou, která bude moct přežít a pokračovat.

To by znamenalo napřed si říct pravdu. Přiznat to, co vědí vědci, říct to otevřeně, jak to vypadá s biosférou naší planety, že umírá, že jsme její rovnováhu už zničili, a prostředky, které máme, to zatím nejde zastavit.

Je to strašně bolestivé přiznání, ale zachránilo by nás od toho masového šílenství z potlačování pravdy. Dusivého, bublajícího šílenství, které je stejně toxické jako ten oceán výfukových plynů a moře plastů.... 

A jakmile by se jednou začala opravdu říkat pravda, plynulo by z toho jasně, že svět, jak ho známe pokračovat prostě nebude, a tím pádem bychom ho mohli třeba ....předělat.… Třeba hned. V něco příjemnějšího, klidnějšího, jednoduššího, čistšího, radostnějšího a pravdivějšího, na tu dobu, po kterou ještě půjde žít normálně. 

A podívat se pravdě do očí, co to je, co přichází, a začít se na to jako rozumné bytosti systematicky připravovat, nečekat s klapkami na očích, utopení v moři únikových iluzí a zástupných problémů, až začneme nepřipravení trpět uprostřed katastrofy.

Tohle připadá celou dobu zásadní mně. Ale trpěla jsem zoufalým pocitem, že to nikoho nezajímá, nikdo to vlastně nechce vědět, a že nejsem nikdo, abych to dávala do světa.…

Osobní zázrak, který prožívám, je i o zjištění, že tohle už není pravda. 

Že se na tom 1) intenzivně pracuje všude možně, 2) lidé jsou vyslovení pravdy čím dál otevřenější a 3) každý je vítán přispět.

Ale pořád je to roztříštěné. 

Podle mě je potřeba spojit se ve hnutí za pravdu a vytvoření té nové podoby společnosti.

Jeden krásný člověk, https://www.facebook.com/simon.pesta, mě seznámil s termínem "regenerativní kultura". 

Kultura obnovy. Vize, pro kterou založil spolek a jde s ní do světa.

Ten termín mě naplňuje nadějí, a tímto textem chci definovat to nejzákladnější, jak ho chápu.

Pro mě je to kultura, která se zrodí právě v takovém okamžiku probuzení. V okamžiku očisty. 

Její zrození je spojeno s tím procesem probuzení - říkám mu ve svých vizích "globální osvícení".

Nebude už založená na falešných iluzích, nebude to obrovská babylónská věž, která se vlastní vahou propadá do písku. 

Bude to něco jednoduchého, bude to stát na tom nejprostším, co člověk k životu opravdu potřebuje. 

A na pravdě o tom, co jde a nejde dělat na nemocné planetě, s takovou technologií a takovým stavem člověka, jaký teď máme. 

Co opravdu chceme, a co jsou skutečné úkoly, na kterých pracovat, kam opravdu dávat lidský potenciál, a kam ho už nedávat.

"Ezoterično" a "racionálno" mohou být v mírumilovném souladu

Vidím kolem sebe, že stres z pandemie vyhrotil napětí, které narůstalo už dávno:

- mezi lidmi, kteří věří v současnou oficiálně uznanou vědeckou a mediální pravdu, co je reálné, a cokoli mimo ni je pro ně spíš pochybné a nedůvěryhodné na straně jedné
- a lidmi, kteří znovuobjevují svět energií, celostních nauk a dalších dimenzí existence (těmi druhými někdy označovaný jako "ezo":DD), na straně druhé.

Ve skutečnosti už to zdaleka až takový rozpor není, mnoho lidí racionálno a vědu, "alternativno" a přímé poznání intuitivních a duchovních sfér samo v sobě bez problémů propojuje, mnoho vědců zkoumá tradiční či "alternativní" metody, zjišťuje, že fungují, a vysvětluje jak, a proč, mnoho duchovně orientovaných lidí naprosto uznává vědu a rozum....
Ale zdá se, že s obrovským rozvojem obojího, a ve společnosti globálně propojené sociálními sítěmi, kde si mohou lidé snadno masově sdílet jakékoliv myšlenky, vznikl problém. Podle mě hlavně ze zjednodušeného chápání, z předsudků a psychologických přetlaků.

Vlastně mi připadá, že je to napětí zbytečné, a panuje jen mezi lidmi, kteří ten jeden směr zastávají do přehnaného extrému, a nebo taky mezi lidmi, kteří se bolestně setkali s negativními formami jednoho nebo druhého, a na základě toho odsoudili a odmítli "systém" nebo "esoteriku" jako celek, neboli vylili dítě s vaničkou: naprosto zbytečně zavrhli spoustu dobrého, užitečného a pravdivého, co by jim mohlo dát obrovské různorodé pole poznání, ať už je to poznání vědecké, nebo všechny možné hluboké celostní tradice, nebo třeba práce s vlastní skutečnou intuicí a citlivostí....

Je to častý a pochopitelný lidský omyl, že kvůli jedné špatné zkušenosti odvrhneme všechno možné, co si s ní naše mysl svými jednoduchými asociacemi spojí... Dlouho jsem to tak brala. Ale zdá se, že dál už si tenhle omyl nemůžeme dovolit a potřebujeme ho překonat, protože hrozí přerůst v doslova celospolečenskou vnitřní válku, která ubližuje úplně všem.
-----------------------------------------------------
Sama v sobě jsem mezi těmihle dvěma věcmi nikdy žádný rozpor necítila. Přišlo mi vždycky samozřejmé, že vědecké chápání přírodních zákonů, a z nich vyrůstající technologická civilizace je dobrá věc, že racionální logické uvažování je zásadní nástroj orientace ve světě, ke kterému mám nejhlubší respekt.

Ale zároveň od dětství vidím, že úzké chápání "materialismu" dosáhlo svých limitů, že nedokonalé technologie, u kterých nejsou dořešeny toxické odpadní produkty, pustoší svět, a pohodlí, které poskytují, je nevyhnutelně dočasné, a pokud se takhle bude pokračovat dál, vede to do pekla ve vydrancované mrtvé poušti (ano, tohle jsem si poprvé takhe uvědomila asi v 5 letech, nevymýšlím si).

Nikdy jsem si ale nemyslela, že by odpovědí byl "návrat na stromy". Odpovědí je určitě HLUBŠÍ pochopení přírodních zákonů, a na jeho základě lepší, citlivější, domyšlenější, celostnější technologie. A taky inteligentnější, vědomější přístup, kdy společnost věci, které prostě nemohou dlouhodobě fungovat, jednoduše nebude dělat, nebude akceptovat, nebude tolerovat. Kdy něco, co ohrožuje nás všechny, nebude přijatelné, protože teď na tom někdo vydělává......

Lidé, kteří tohle vidí, se celkem logicky mimo jiné obrací ke vše možným přírodním cestám a metodám a hledají v nich řešení. A k tomu patří i to vědomí, které bylo v materialistické době dočasně potlačeno, že svět je daleko víc než jen úzce definovaná oblast hmoty a newtonovské fyziky. A i jako laik tuším, že opravdová věda už od Einsteina proto takovému pohledu vlastně nic nemá, naopak, směřuje pořád dál k tomu, to neznámo, ty "energie" pochopit a popsat. Hodně z toho, co je pro nás dnes normální, by pro člověka na počátku 20. století byla "magie", na kterou "přece nemůže nikdo racionální věřit" :DDDD

Za sebě věřím, že možná část toho, co dnes je "esoterika", "alternativní medicína", atd, tedy, ta část, která jsem sama na sobě zjistila, že je skutečná a funguje, bude za 100 let plně vědecky pochopena a popsána vědeckou terminologií jako naprosto normální technologie......

Protože v těchto směrech prostě JE část, která je skutečná a funguje. A to je to, co skalní odmítači "duchovna" nechtějí vědět, připadá mi, že jim to nahání strach. Ale proč? Vždyť to je jen o tom, že předchozí generace objevily různé metody, které fungují, akorát ještě neměly vědecké prostředky, jak je vysvětlit. Až ty prostředky vyvineme, tak ty věci vysvětlíme....

Připadá mi bohužel, že racionální přístup k téhle problematice zkreslují dvě věci. Jedna je strach, skoro mi až přijde pověrčivý strach. Mám pocit, že někteří lidé si myslí, že kdyby připustili existenci i třeba docela masově uznávaných a zjevně užitečných konceptů z celostní medicíny, jako jsou energetická centra a dráhy v těle, znamenalo by to návrat do světa středověké pověrčivosti, kde je považována za reálnou kdejaká temná děsivá blbost...
Ale to tak přece proboha není. Že nějaká jedna věc funguje, ještě neznamená, že je pravda kdeco, co si vymyslel nějaký pouťový šarlatán za tisíce let......

Ten druhý, horší, problém, jsou obchodní zájmy. Ekonomika založená na nutnosti produkovat a konzumovat čím dál víc věcí. Ta prostě automaticky stojí proti uznání a používání jakýchkoliv metod, které produkování a spotřebu nepodporují - protože třeba vedou k tomu, že se člověk uzdraví a nepotřebuje už zbytek života léky, drahé zákroky drahými přístroji, atd. A tohle strašně zkresluje vědecké poznání, protože ve chvíli, kdy chcete zkoumat něco takhle "protisystémového", kde na to vezmete peníze, kdo vám to bude věřit, kdo vám to publikuje?

Bohužel jsem naprosto přesvědčená, že tady je systém nedokonalý a zaujatý, že poznání, které jde proti obchodním zájmům nejmocnějších korporátních mafií, je nežádoucí, a je mnoha mechanismy potlačováno. Dokonce i když se vám podaří to zkoumat a prokázat, budete diskreditováni, ignorováni, média si vás nebudou všímat, postupy, které by mohly pomoci všem právě tím, že se díky nim budou moct přestat vyrábět milióny tun nějakých věcí, jsou přesně z toho důvodu vysmívány a vytlačeno do "alternativy", a najdou si to jen ti, kdo jsou ochotni vyzkoušet něco, co není součástí oficiální cesty.

Kdo se s tímhle principem setkal, má pak tendenci nedůvěřovat "systému" a cítit smutek, až zoufalství, když mu lidé, kteří se považují za vědecky založené a systému věří, tvrdí: "kdyby to byla pravda, byly by o tom přece světoznámé studie a bylo by to dávno oficiální".

A pak tu taky samozřejmě máme tisíce a tisíce formálně korektních vědeckých studií, které si objednali a zaplatili výrobci miliónů tun něčeho, a světe div se, ony zjistily a dokázaly, že to něco je naprosto nezbytné, zdravé a správné a jediné řešení, a že alternativy k tomu jsou nesmysly a nefungují.....
O tisících příkladů takové "vědy", které navíc jdou proti sobě a tvrdí protichůdné věci, neustále informují například všemožná média o zdraví a životním stylu.
Když to chvíli sledujete, na důvěře vám to nepřidá.

Není pak divu, že někteří lidé si to přeberou tak, že vědě nevěří vůbec, a vrhnou se do náruče všech možných "alternativ" - a přepísknou to. Tahle situace smutně nahrává opravdovým šarlatánům, kteří skutečně vymýšlí blbosti. A protože v tom samém systému je přípustné provozovat a prodávat téměř libovolnou blbost, pokud to dost lidí kupuje, bují obrovský průmysl esoterických absurdností nepodložených naprosto ničím.

A lidé věřící v materialismus to vidí a cítí se utvrzeni ve své pravdě, že to jsou všechno kecy....

Je to do sebe zacyklená situace.

Věřím, že tohleto veliké nedorozumění je možné vyřešit. Chtělo by to ten problém pojmenovat, ukázat na něj, protože je to opravdu závažná záležitost. A jakmile bude jasně popsán, vytáhnut takříkajíc "na světlo boží", můžeme se snažit nějak se domluvit. Upozornit na slabiny obou extrémních pohledů na svět, a na to, že ve skutečnosti při rozumném přístupu mohou být vědecké a "esoterické" přístupy v naprostém souladu a vzájemně se smysluplně doplňovat.

Doufám, že za pár desetiletí pro novou generaci dětí, která se bude ve škole učit jak vědeckému poznání, tak třeba práci s intuicí a vnímání energetického systému vlastního těla, bude těžko pochopitelné a představitelné, že se kvůli tomu mohli kdysi dospělí lidé hádat :)

Áujrvédské okénko: Typ Kapha a výzvy pro něj v našem světě

Kapha se skládá z elementů Vody a Země.

Je to udržující energie vesmíru, ta která utváří a uskutečňuje fyzické věci.

Jejím archetypem je láska a péče.

Vyznačuje se ohromnou stabilitou a vytrvalostí. U člověka tohoto typu v tom spočívají jeho silné i slabé stránky.

Jedinec, u kterého převládá energie Kapha, se pozná na první pohled podle tělesné stavby.

Je mohutný, má velké kosti, široká ramena, od přírody velkou sílu a výdrž. Jeho tělo má úžasnou schopnost vytvářet silné svalstvo, ale také výraznou tendenci k ukládání vody a tuku. Jeho metabolismus je pomalý, stabilní a velmi efektivní.

(V případě hladomoru lidé tipu Kapha přežijí nejdéle :)

Jeho přirozeností je klid, rád se pohybuje pomalu a ladně (pokud mu to okolnosti dovolí:)

Při psaní tohoto textu jsem hodně myslela na rodiče, kteří vychovávají Kapha dítě, proto se tolik zaměřuju na to, s čím je dobré začít (a nezačínat) od dětství.
Samozřejmě, že se s tím vším dá pracovat i v dospělosti, pokud k tomu člověk vidí dostatečné důvody :)

Výzvy pro typ Kapha v naší civilizaci 

Člověk typu Kapha je budovatel dlouhodobých projektů: rodina, firma, globální vize... Je mistrem rutiny, jeho přirozeností je vytvářet v prostoru a čase stabilní struktury, které v klidu a efektivně vedou k trvalým výsledkům.

V tom je ale i jeho nevýhoda: má tendenci se v té rutině dobře zabydlet a je pro něj oproti jiným typům těžší dělat změny a přijímat do svého světa nové věci.

Pokud je v harmonii, uvědomuje si to, že změnu a nové potřebuje, že je pro něj každé rozhýbání energie dobré, a schválně vyhledává nové podněty, a lidi jiných typů, kteří se v nich vyžívají :)

Naše civilizace je postavená na ovládání lidí pomocí závislostí. Ze všech stran jsme lákáni, abychom si navykli na tohle a na tamto, a pak to pořád kupovali a konzumovali a spotřebovávali na to energii a nechali si tím omezovat vědomí...

Kapha to v takovém světě má těžké, protože jakmile si jednou něco navykne, často už v dětství, nerada a s obtížemi to mění. V dospělosti většina lidí typu Kapha po většinu času prostě chce pokračovat v tom, co už dělají, a změnit to jim často připadá tak těžké a nesmyslné, že nad tím mávnou rukou a raději se smíří s následky. Jen ti nejvědomější se po důkladném uvážení odhodlají s něčím přestat či něco začít.

Na druhou stranu v momentě, kde se „dokopou“ nějakou změnu udělat, zpravidla to má trvalé výsledky. Jakmile vloží do snahy nějakou energii, nechtějí ji jen tak zase zahodit tím, že by se na to vykašlali. Takže když např. Kapha začne běhat, má velice dobré šance dělat to pravidelně 30 let nebo natrénovat na maraton. Ale jakmile přestane, těžko zas začíná.

(oproti tomu Váta začne novou věc klidně 20x do měsíce, ale u 90% z toho nevydrží:))

Kapha většinou potřebuje mít „vážný důvod“ vložit energii do čehokoliv. Takže například ty změny a nové věci bude dělat kvůli rodině nebo třeba pro dobro Země a svou dlouhodobou vizi, jak by bylo správné žit.

Tohle všechno se týká i tělesného pohybu, a tady je pro Kaphu jedna z největších výzev, v dnešní době, ve které se průměrný člověk v praktickém životě moc namáhat nemusí a denní situace ho na každém kroku v pohybu omezují (musí sedět v práci, při studiu, při jízdě autem....).

V takovém světě má dostatek pohybu jen ten, kdo si na něj systematicky najde čas a dá mu vysokou prioritu.

Pro člověka typu Kapha je těžké překonat pocit, že to je „zbytečná námaha“ nebo „něco co dělá jen sám pro sebe“..... Ze všech typů jeho tělo nečinností trpí nejméně, má dobře promazané klouby, daleko méně trpí na bolesti zad nebo svalů, prostě nebolí ho to a nic ho k pohybu „nenutí“, klidně desítky let....

Nejčastěji se hýbe jenom ve výše zmíněném případě, kdy v tom vidí „vyšší smysl“ v rámci svých dlouhodobých projektů. Takže bude běhat kolem dětí, chodit s nimi ven, makat na stavbě svého domu nebo v dílně své firmy, starat se o zahradu, zkrátka cokoli „užitečného“, co není „cvičení“, ale práce....:)

A nebo pak, pokud je ten pohyb nějaký druh rituálu či zábavy.

Druhá, vzácnější možnost je, že uzná nutnost dávat svému tělu pravidelné dávky pohybu (často až kvůli zdravotním problémům ve středním věku) a vytvoří si pro to rutinu, jako třeba to běhání, jógu, apod., a té se potom drží. Pokud tohle dělá, mívá dobré výsledky. (např. pokud bude Kapha 3x týdně 20 minut posilovat, bude mít za chvíli krásnou svalnatou postavu....Váta potřebuje tak třikrát více času a úsilí pro srovnatelný výsledek :)

Nejlépe jsou na tom lidé typu Kapha, kteří se tohle naučí už v dětství, jakmile vyrostou z dětské hyperaktivity, vytvoří si pevný návyk prostě si pravidelně udělat čas na protažení těla, aerobní aktivitu a silovou aktivitu.

Tím se dostávám k věci, která lidi typu Kapha v naší civilizaci asi nejvíc trápí (ač to většinou nedávají najevo:)

Pokud si člověk typu Kapha opravdu dobře neohlídá jídlo a pohyb, bude v naší civilizaci téměř nevyhnutelně mít nadváhu. Jeho tělo tak prostě funguje, z jakýchkoli přebytků a prázdných kalorií velice účinně vytváří zásoby.

Díky své tělesné stavbě Kapha nadváhu nejlépe snáší. Její velké a pevné tělo unese bez potíží mnohem více hmoty než tělo křehčích konstitucí. Ale i to je výhoda a nevýhoda zároveň – protože tuk takovému člověku nezpůsobuje velké nepohodlí, a protože Kapha preferuje nic neměnit, snadno může přibírat pomalu dlouhodobě, až už jí v tom opravdu ale vůbec není příjemně – a pak neví co s tím, a často se s tím holt smíří, viz. výše.

I velice zdravě žijící lidé typu Kapha bývají baculatí. To je v pořádku, je to přirozené, patří to k nim i jim to sluší a je vhodné, aby se tak měli rádi (postavu typu Váta nikdy mít nemůžou a pokoušením se o to by si ublížili)... Ale je jasné, že pokud to překročí nějakou míru, začne to být nepříjemné.

Pokud chce Kapha mít v tomto světě normální postavu, potřebuje k tomu dvě věci:

1. Dávat si extrémní pozor na civilizační krmiva: zbytečné koncentrované cukry, škrobové bomby a tuky. Nejhorší je cukr. Pro Kaphu by bylo nejlepší jíst intenzivně sladkou chuť jen párkrát do roka, tak jak ji měli naši předkové po většinu lidské historie. Jestliže si navykne jíst sladké věci denně, těžko si od toho odvykne, a je prakticky nevyhnutelné, že někdy v životě bude trpět nadváhou.
   
   Rafinovaný cukr (a veškerá jemu podobná průmyslová supersladidla) je tvrdá droga na úrovni heroinu, vytváří silný pocit, že ji člověk nutně musí mít a bez ní by to nešlo. Což je nesmysl, stejně jako u heroinu, měsíc po odvyknutí už to nepotřebujete....:)
   Pro typ Kapha jsou takové drogy obzvláště nebezpečné, protože tak nerad od něčeho odvyká. Pokud se stane závislý na cukru v dětství, obvykle pokračuje celý život a vůbec neuvažuje, že by bez té věci snad mohl žít (jako můj brácha, který má teď asi 120 kilo, lekla jsem se ho když jsem ho po letech viděla, on je vysmátej a měnit nic rozhodně nehodlá).
   Pomůže, pokud se včas naučí přistupovat ke sladké chuti opatrně a s respektem, a té průmyslové nevěřit.
   
   Ke škrobovým bombám patří zejména všudypřítomná pšenice, která je šlechtěná na maximální obsah škrobu, a zároveň její vlastnosti ještě podporují přibírání na váze. Ale celkově je to o nadměrné spotřebě sacharidů. Pro Kaphu je dobré vyhnout se jakýmkoli velkým porcím „příloh“, obilnin, zvyknout si jíst jich méně než ostatní, a třeba to pečivo považovat spíš za pochoutku občas než za něco, co mít denně na stole.....
   A tuky jsou jasné, člověk s tak efektivním trávením prostě z tak koncentrované potraviny tloustnout musí :)
   Navíc nadbytečné cukry, škroby i tuky Kaphu zpomalují a podporují spíše její negativní vlastnosti, při výživě pro jednotlivé typy se nedoporučují.
   Z psychických problémů má člověk, u kterého velmi převládá Kapha, sklony k depresi. Pokud jí cukr, který způsobuje prudké výkyvy krevního cukru, může to podporovat výkyvy nálad, a cukrová rozplizlost podporuje smutek a plačtivost....
   Pro rozvinutí maxima svých silných stránek potřebuje Kapha stravu lehkou, živou, zahřívající, stimulující, hodně zeleniny (nemusí být syrová) a koření podporující metabolismus.
   
   
2. Jak už jsem popsala výše, Kapha pro udržení rozumné tělesné váhy potřebuje pravidelný systematický pohyb, ten ale často nemá a těžko se k němu nutí.
   
   Nejlepší obranou je co nejdříve vytvořená pravidelná rutina, spojená s vědomím a věděním, že to je něco, co je prostě potřeba, co dotyčný potřebuje, aby byl zdravý, silný, v pohodě, mohl tvořit, budovat, pečovat, a nemusel u toho vydávat energii na neustálé nošení materiálu navíc :) Neboli, už odmala vědět, že to není zbytečnost ale něco důležitého, co je potřeba plánovat a zařazovat do programu, ať se děje cokoliv :)
   
   Je důležité, aby měl ten pohyb aerobní složku, tj. min 20 minut intenzivní aktivity, u které se člověk zapotí, jako je běh, tanec, apod.. Tím se pálí tuk a udržuje aktivnější metabolismus.
   Stejně důležitá je silová složka, která pomáhá udržovat aktivní svalovou tkáň, místo tukové tkáně :)
   Člověk typu Kapha má oproti jiným typům spíše zkrácené vazy a menší rozsah pohybu. Je dobré, aby se protahoval, pár jógovými ásánami nebo jinak. Je dobré, aby to dělal čistě pro sebe a s nikým se u toho nesrovnával :), nejde o to „kam se dostanu“, ale o vedomé provedení s hluboký dýcháním a pravidelnost.
   Ideální je hýbat se denně, nebo alespoň obden. Jakákoliv rutina, u které se pořád sedí, je nepřítel, a úplně nejlepší by bylo udělat si zvyk z toho vytvářet si příležitosti k pohybu průběžně, během dne, kdykoli se najde chvilka, kdy nic nemusíme, šéf se nedívá, dítě spí...:).... Ale to už je obecně platné pro všechny. A ty chvilky nenahradí ten systematický blok intenzivní aktivity, ten je potřeba. Ideální je dělat obojí :)

3. Střídmost.
   Tedy pravidla, kolik čeho a kdy jíst a pít, a v jakém bodě přestat. 
   
   Kapha ve skutečnosti nemá nijak nadměrnou chuť k jídlu. Dokáže se bez problémů postít, pokud není v nějakém intenzivním „zápřahu“, někdy se najíst i zapomíná. Není žrout .) (žasla jsem, když jsem zjistila, že jím asi 3x víc a daleko častěji, než moje Kapha kamarádka:) 
   Pokud je Kapha v harmonii, snadno se naučí stanovit si rozumná pravidla, kolik kdy a čeho sníst, a těch se pak drží, a tím si udržuje stabilitu. Jsou to prostě pravidla, rutina a řád, jako ta ostatní :)
   Na druhou stranu, pokud to neudělá, pravidla si nestanoví, jako třeba mnoho lidí, co vyrůstají v nevědomých a neharmonických rodinách, kde je prostě nikdo nevychovává, nebo lidi s menší inteligencí, má to pak smutné konce – když si třeba navyknou „dát si ještě“ jednu čokoládovou tyčinku a podobné věci....to je velice nebezpečné program, a z toho jsou pak ti opravdu smutně obézní Kapha lidé, které potkáváme na ulicích.

Tak to je vše. Tento text je zaměřen zejména na problematiku hmotnosti, protože přestože nejsem Kapha, sama znám a chápu, jak otravné je pořád s sebou nosit mnohakilové batohy (i ty skutečné, i ty trvale na těle přidělané).

S mou konstitucí (Váta-Pitta) sice naštěstí moc nejde vytvřit si toho úplně tolik, zase to ale daleko hůř snáším – Váta s 10 kily nadváhy se nejspíš cítí podobně jako Kapha s 30, všechno ji bolí, nemá žádnou energii, takže ono to nakonec vyjde nastejno :), a moje tělo je kosterní stavbou spíš Váta a tuhle zkušenost má, nedávnou.

Dalo by se samozřejmě psát ještě dlouho o úplně jiných aspektech, těch psychologických a tvořících, ale to zase někdy příště.

Energie Kapha mě fascinuje, je pro mě krásná, přitažlivá, vyvažující. Což je mj. proto, že jí sama mám málo, ale taky mám prostě k té lásce, péči a vytrvalosti hluboký respekt.

Tento text je tím pádem samozřejmě pohledem zvenku, pozorováním někoho, kdo má zase trochu jiné výzvy, problémy i možnosti.

Ale třeba právě díky tomu může být někomu užitečný. Doufám :)

Procházka – ztracená radost

Kde jsou všichni? Tahle otázka mě napadá pořád znova, když chodím překrásným okolím svého bydliště, lesy a loukami, otevřenou krajinou s výhledem na Šumavu.

Když jsem byla malá, potkávali jsme na takových místech všude lidi. Důchodce s holí a pejskem. Maminky s dětmi. Hrající si větší děti. Zamilované párečky. O víkendech kdekoho, každého, mladí i staří prostě vyrazili na vzduch.

Ještě před dvaceti lety, když už jsem chodila na své denní procházky do přírody, které potřebuju k životu, sama, byla všude spousta lidí. Ubylo samotných dětí, ale zůstali důchodci, maminky a kdokoli, kdo zrovna měl volno a chuť být venku.

Dnes nikde nikdo. NIKDO. Když vyrazím ven v létě, o víkendu, v překrásný den zalitým sluncem, potkám dva, tři lidi, běžce, jednoho pejskaře, celé.

Mimo víkend nikoho. Zdá se, že důchodci, maminky, nebo lidé pracující v noci už čerstvý vzduch a les nepotřebují.

V zimě nebo při jakémkoli jiném než horkém a jasném počasí také nikoho. Koulování a sáňkování očividně už nefrčí.

Dnes je krásný zimní den. Leží sníh. V lese to vypadá jako v televizních pohádkách :) Akorát ty děti tam nejsou.

Je teplo, mírně nad nulou, v bundě a oteplovačkách žádný problém.

Vím, že nějací lidé do přírody ještě chodí. Jen ne do té okolo naší vesnice. Musí to být Příroda s velkým P: oficiální turistické stezky na atraktivních místech. Kdybych se sebrala a jela hodinu autobusem a vlakem ke slavné hoře Kleť, a vyšlápla ji po hlavní značené cestě, pár sportovců tam potkám i dnes. O víkendu tam je lidí docela hodně. Vystoupají na kopec. Všichni stejnou cestou. Na těch ostatních nepotkáte nikoho. Trvá to zhruba hodinu. Zpátky sjedou lanovkou nebo na koloběžce, ti nejodolnější půjdou po asfaltce.

Ale to je Akce. Akce s velkým A, Sport s velkým S. Jede se autem někam, a tam se dělá Něco. A dělá se to v drtivé většině případů jen jednou za čas.

Zdá se, že prostě vyjít z domu a zapadnout do krásného lesa přímo za ním už se nepovažuje za dostatečně atraktivní.

Někdy si připadám jako poslední člověk s touhou jen tak se toulat ve stínu korun živých bytostí, na svěžím pošumavském vzduchu."Bez důvodu“: není to ani trénink, ani nemám psa, ani to není Výlet. Prostě se jen jdu projít.

Když jsem to zmínila před lidmi, že potřebuju, nejlépe každý den, nebo co to jde, chodit chvíli jen tak přírodou, už se mě pár známých v úžasu zeptalo „co mi to dává“. Jako by člověk musel mít nějaký speciální důvod chtít chodit venku.

Chápu, že mnoho lidí nemá čas. Taky ho tak moc nemám, některé dny se nepodaří, jindy je to chvilička. Je toho opravdu hodně k dělání. Ale "mít čas" je taky o prioritách. Jestli ve chvíli, kdy už nemůžete a potřebujete vypnout, vyjdete z domu, nebo uděláte něco jiného. Dnes je asi zvykem spíš to něco jiného.

Už jsem to skoro přijala, že chodit "jen tak" ven je zvláštní zvyk, teď jsem si ale přečetla pěknou knihu o zvycích mnoha slavných spisovatelů, malířů, skladatelů a dalších tvořivých lidí. Většina z nich žila v 19. a 20. století. A všichni, nebo téměř všichni, 150 ze 160 lidí nebo tak nějak, chodili denně na procházky. Někteří mnohem delší než já, třeba 4 hodiny. Přišlo jim to jako samozřejmá potřeba, když trávili tolik času u stolu nebo v ateliéru.

Takže ta touha, co cítím, je normální. Nebo alespoň byla.

Co se s ní stalo?

Často se divím, kde všichni ti lidé jsou. Co dělají, když tedy už nechodí ven? Co dělají v těch místnostech?

Nejvíc mě to napadalo, když jsem žila v Praze Modřanech. Bylo to tam stejné jako v mém současném bydlišti na jihu Čech. Modřanská rokle a Cholupický les, krásné příměstské lesoparky, byly liduprázdné. Po hlavní asfaltce v rokli sem tam produsal běžec se sluchátky. Jinde nikdo.

Všude kolem těch lesů se tyčí paneláky. Žije tam okolo asi sto tisíc lidí. To tráví všechen svůj volný čas v maličkých, nízkých panelákových pokojících? CO TAM DĚLAJÍ?

Taky mám ráda internet, youtube, knížky. Ale když jsem příliš dlouho v místnosti, začnu se cítit stísněně a potřebuju ven.

Vyvinul se, aniž bych si toho všimla, nějaký nový druh člověka, člověk pokojový, který podobné potíže už necítí? Přijde z práce, zavře se v pokoji, časem jde spát, ráno vstane, jde na autobus, či sedne do své osobní malé krabice na kolech, jede do velké krabice, kde pracuje, večer se vrátí do malé krabice, necítí žádné nepohodlí, nenapadne ho vyjít ven a prozkoumat okolí?

Zdá se, že tomu tak je. K opuštění domovské krabice musíme mít ten Důvod. Obvykle setkání s jinými lidmi v jiné krabici.

A nebo má většina opravdu tak extrémně málo volna, že nezbývá sebemenší prostor a energie? I to je možné, a pokud to tak je, je to docela drsné.
Ale každopádně, to vědomí, že vyjít do volného prostoru je základní potřeba, se opravdu nějak vytratilo.

Žasnu, když jedu na párty na horské chatě. Většinu účastníků celý víkend vůbec nenapadne objekt opustit. Zůstanou namačkaní v teple a smrádku uvnitř. Krásná příroda stačí za oknem. Kamarády třeba ani nenapadne přivézt si vhodnou obuv a oblečení, aby se mohli jít projít. A pak se jede zpátky do města.

Zdá se, že mnoho lidí si dovolí být venku teprve tehdy, když za to zaplatí mnoho peněz. A tak cestují do vzdálených zemí a tam putují po horách a národních parcích. A často se na blozích dočtete, jak je to úžasné, že konečně našli liduprázdná místa bez turistů.

Kdyby se šli projít doma za barákem, našli by naprosto liduprázdná místa úplně zadarmo :)

Cestování na krásná místa v přírodě je úžasná věc a jsem pro. Ale moc nerozumím, proč je to něco, co se dělá jen o dovolené a jen v cizině, nebo alespoň někde daleko, kde je ta oficiální Příroda.

Představuju si, co asi bude za dalších 20 let. Moc tedy doufám, že ještě budou lesy. Kamarád, který má velké hospodářství, lesy vlastní a stará se o ně, říká, že lesy, jak je známe, pomalu usychají kvůli klimatickým změnám. Ač se to letos nezdá, prostě není dost vody, prostě neprší, neprší tak jako dřív, vláhy je čím dál méně. Smrky a borovice nezvládají, umírají jeden za druhým a musí se kácet. Můžeme se snadno dočkat holých pahorků.

Většina lidí si toho ani nevšimne.

Pokud to dopadne nějak lépe a lesy vydrží, možná za dvacet let budou úplně pusté, lidská noha tam nevkročí, pokud tam nebude v práci.... Moc doufám, že pracovat se tam bude dál, že se tam bude hospodařit, lesníci tam budou svými traktory udržovat cesty, a díky tomu nevznikne neproniknutelná divočina, kterou už by se nedalo chodit....

Ale kdo ví, třeba se trend změní. A nebo se nezmění, ale vznikne malá semknutá menšina těch, kdo si budou přát dál používat své nohy, dýchat vzduch a vnímat volný prostor, a s těmi budeme v těch pustopustých lesích společně stárnout, a užívat si toho klidu, ticha a prázdna.

Co bude s ostatními? Bude jim uvnitř dobře?

Nebo nás to čeká časem všechny, že už to půjde jen uvnitř, až už bude příliš velké horko? A současná fáze je přípravou?

V tom případě chci chodit ven, dokud to jde.

Když jsem byla malá, mluvívalo se o hulvátech, kteří v lese řvou nebo kouří, o tom, jak se v lese chovat a nechovat. S tím už opravdu není problém. Takoví lidé většinou zůstanou doma. Maximálně na ně narazíte v hospodě před horskou chatou. Výjimečně na některé z těch frekventovaných cest. Alespoň nějaká výhoda.

Říkám si, že bych chtěla zkusit častěji vylákat ven další lidi. Zřejmě k tomu ale budu muset vymyslet ty Důvody s velkým D.

Vědci jsou na mé straně. Prokázali, že chůze podporuje myšlení, integraci informací, pochopení... Proto také Steve Jobs pořádal místo porad dlouhé výlety:)

Pak jsou tu samozřejmě takové drobnosti jako že chození je nezbytné k normální funkci metabolismu, to se ví už dávno.

Nepochybně i o čerstvém vzduchu a volném prostoru takové studie existují, měla bych je vygooglit :) Dnešní lidé chtějí věděcká data.

Duchovní autority zase říkají, že jde o důležitou formu meditace.

To jsou dobré základy, pak to ale bude chtít dát pěkně do slov, jak to cítím já. Co že to tedy dává:)) O tom napíšu zas nějaký příští den.

Absurdnosti světa: Pizza s automobilovou příchutí

Nádražní třída je jedna z nejfrekventovanějších ulic v Českých Budějovicích. Auto za autem, ve čtyřech pruzích, hustý provoz nebo zácpa po většinu času.

Bohužel se tu před nádražím nachází rovněž zastávka autobusu, na které občas musím chvíli čekat, jiné zastávky jsou opravdu daleko a nejde se na ně příjemným prostředím.

Samozřejmě si dám pozor, abych tam nebyla ani o minutu déle, než je nezbytné, pokud přijdu dřív, počkám do posledního okamžiku uvnitř nádraží.

Pak si dám na obličej masku nebo šátek, protože na zastávce se dýchat opravdu nedá. Asi nemusím podotýkat, že nikdo jiný to nedělá, tento nepochopitelný fenomén už jsem zmínila v dřívějším příspěvku. Lidé tam sedí, stojí, klábosí.

Teď ale přibyl jev ještě bláznivější.

Přímo na zastávce otevřeli pizza okénko. Pán v něm stojí, od rána do večera. Kousky pizzy v něm leží, sice za sklem, ale samozřejmě hustá směs jedovatého plynu neváhá vstoupit za okno.

Lidi to kupují. A jedí. Někteří přímo na zastávce.

Chápete to?

Kromě toho, že ten bordel dýchají, ještě si ho dávat nalepený na pizze a polykat ho spolu se sousty? A vůbec jim to nepřijde divné. Co mají se smysly? Ale to už se opakuju, o tom už jsem psala....

Teď jsem se tam nachomýtla nějak blízko. Měli v akci pizza tyčinky. Vystavené přímo na pultíku, tedy nechráněné absolutně nijak, ani tím plexisklem, jako ta pizza.

Pán mě oslovil a začal mi je nabízet. Zadarmo.

Říkám, že děkuju, nechci.

Nechápal. Jak můžu odmítnout něco zadarmo?

Vypadaly opravdu dobře, propečeně, zdařile. Kdyby neležely na tak hrozném místě, dala bych si.

Tak jsem mu to řekla. Proč je nechci. Že přece nebudu jíst něco, co se povalovalo v tom mastném čmoudu tady.

Vyvalil na mě oči. Změnil se mu výraz. Vypadalo to, jako by si na maličkou chvíli uvědomil, kde je a co dělá. Možná, možná, možná, ho i napadlo doslova, co dělá on: že za pár korun na hodinu dobrovolně celý den dýchá strašný koktejl chemikálií. Že by třeba mohl dělat podobnou práci raději někde na normálním místě...

Pak se mu oči zase zamlžily a odvrátil se. Nechtěl to vědět.

Mně přijel autobus.

Začala jsem přemýšlet nad dalšími strategiemi, jak se tomu smutnému místu vyhnout úplně.