Land Art na festivalu Transylvania Calling 2013

https://www.facebook.com/corgannic/media_set?set=a.543653149037572.1073741840.100001786745757&type=3
S přírodníma materiálama jdou dělat tak úžasný věci :)

Konečně druh dekorování, kterej mě zajímá, líbí se mi, chci dělat.

Jak vidím, i s dekoracema je to jako se vším, každý rád něco, každý je naladěn na něco.

Třeba string arty jsou nádherný na pohled, respekt, ale představa dělat to sama mě nelákala nikdy.
Zato tohle :))) To muselo být boží, všechno to přenášení a rovnání těch kamínků a klacíků :)), cítění Země a hraní si s jejíma nerovnostma a tvarem těla :)

Kniha o bosých nohou a vlastní pozorování téhož

Tak mi přišla kniha Daniela Howella: The Barefoot Book.
http://barefootprof.blogspot.cz/

Musím doporučit doslova každému, protože je o zdraví každého z nás.
Odhaluje jeden z dalších velkých mýtů, jednu z dalších velkých deformací naší civilizace.

Je to téma bot.
Už jsem o něm na tomto blogu psala, ale teprve po přečtení téhle knížky mi zase víc došlo, až jak závažné je.

Kniha obsahuje spoustu poznatků, nejnovější poznání o lidských nohou a vlivu bot na ně.

Ale vlastně člověk ani nepotřebuje vědecké poznatky. Stačí vypnout to, k čemu nás naprogramovali v dětství, a zapnout obyčejný zdravý selský rozum.

A ten nám řekne, že člověk statisíce let žil bos, jeho noha je k tomu uzpůsobena, a když si na ni teď přidělá nepružnou, nepohodlnou, neohebnou, neprodyšnou věc, není to přirozené.
A velice pravděpodobně to změní celý jeho postoj, stav nejen jeho nohou, ale celého těla, pravděpodobně ne k lepšímu.

Vychovali nás všechny v tom, že potřebujeme neustále nosit boty. Že je normální a dokonce zdravé nosit sportovní boty. Že je ve společnosti v pořádku, krásné a sexy chodit na vysokých podpatcích. Atd, atd

Podle pana Howella je to úplně jinak. Potřebujeme chodit bosi. Boty bychom měli nosit jenom, když je to naprosto nutné, tedy například když je velká zima nebo ve velmi rizikovém prostředí (průmyslové provozy...). A pokud je nosíme, měly by mít velmi tenkou, pružnou, rovnou podrážku. Což většina bot z obchodu nemá.
Po zdravotně přijatelných botách se člověk musí sám aktivně pídit, stejně jako si musí v "rozvinutém" světě sám a aktivně sehnat netoxické maso, zeleninu nebo léky, protože to, co mu je běžně nabídnuto, je toxické.

Všechny běžné druhy bot různými způsoby škodí našemu zdraví. Nejhorší jsou vysoké podpatky, jakkoli vysoké, které totálně a naprosto nepřirozeně mění rozložení hmotnosti těla. Vedou tak u stovek milionů lidí, především žen, k bolestivým nemocem v pozdějším věku.

Ale nezadají si s nimi ani rozmanité "tenisky" nebo polobotky. Ty zase mění přirozený způsob chůze ve zcela jiný. Prsty u nohou v nich zakrňují, křiví se, v uzavřeném prostoru na nich bují plísně, a neslouží svému účelu. Místo aby se jimi člověk odrážel, pohybuje se podivným houpavým způsobem.
A bohužel takové boty se pořizují už malým dětem, takže jejich nohy se vůbec nemají šanci normálně vyvinout.
Výsledkem jsou propadlé klenby a celá škála rozmanitých ortopedických ochoření.
A samozřejmě obrovské množství lidí, kteří vyrůstají a žijí bez přirozeného kontaktu se Zemí a s narušeným vztahem k vlastnímu tělu, které bez normálně funkčních chodidel celé nefunguje normálně.
Člověk se potřebuje dotýkat Země bosýma nohama, aby ji skutečně vnímal jako reálnou bytost. Nabíjí se tak z ní také energií (tohle nepíše pan Howell, to je moje vlastní zkušenost, jestli nevěříte, vyzkoušejte:)) A potřebuje stát a chodit bos, aby vůbec věděl, jak normálně stát a chodit.

 Navíc se k výrobě bot používají stovky rozmanitých chemikálií, které se z nich samozřejmě uvolňují.

Obuvnický průmysl je tedy další odvětví průmyslu (vedle potravinářského, farmaceutického, atd), které vydělává na nesmyslném ničení a deformování lidského těla a za tímto účelem šíří neuvěřitelný systém nepravd.
Je to úplně o tom samém, jako například když se ženy v 19. století svazovaly do absurdně úzkých šněrovaček, ve kterých nemohly dýchat.

Jak a proč tohle celé vzniklo, těžko říct, ale je to očividně tak.
Není to o tom, že jsem si přečetla jednu knihu, ta mi jen otevřela oči, skutečnost je na první pohled zřejmá.

A teď k tomu pozorování v reálném světě. Byla jsem devět dní na šamanském semináři, kde jsme skoro všichni a skoro pořád chodili bosi.
Většina účastníků byla už ve středním věku, i starších, převahu měly ženy. Všechno, co jsem viděla na fotografiích v knize pana Howella, jsem si tak mohla prohlédnout ve skutečném světě.
Vybočené a zkřivené palce u nohou a jejich zbytnělé klouby, k sobě stisklé a nefunkční ostatní prsty, zkrácené achilovky, propadlé klenby. Všechno to jsme měli, každý něco. A různé bolesti k tomu. A bílé těstovité přecitlivělé nohy, které se často léta nedotkly Země.

Kupodivu ale nikdo chozením bosky zjevně netrpěl. Naopak, všem se to líbilo. Všichni to vnímal, jak nám přibyl další smysl, jak se země pod nohama stala skutečnější a každý krok zajímavější.

A oproti našim byly fascinující zdravé nohy našeho učitele, amazonského Indiána, který očividně většinu života chodil bos. Pevné, silné, doslova svalnaté, rovné, od sebe oddělené a samostatně pohyblivé prsty u nohou. K ním vedoucí silné, jasně vyrýsované šlachy. Vysoký a stabilní oblouk klenby.

Bohužel to neznamená, že teď už všude chodím bosa. Jak říká pan Howell, na botách jsme závislí. Potřebujeme si postupně odvyknout. Já rozhodně. Jak jsem psala dříve, vlastně na tom pracuju už přes dva roky, a úzkost mě opouští velice postupně.

Co dělám je, že důsledně nosím jen výše popsané, minimalistické pružné boty, a sundám si je kdykoliv, kdy to zvládnu. Když chodím po přírodě, a není příliš zima a mokro. Doma. Při tanci. Na párty. Hraju si s prsty a snažím se pomoct jim obnovit normální funkci. Už zvládám chodit i po kamíncích a drobném štěrku, ono to vlastně nebolí, je to jen o tom, naučit se našlapovat a zvyknout si na nové pocity.
Další aspekt je sociální. To, že se chodit bosky "nemá". Je to prý "nebezpečné", "nevhodné" či dokonce zakázané.

Pan Howell o tom má v knize celou kapitolu. O mýtech okolo bosých nohou. Třeba, že rozbité sklo se rozhodně neválí všude, ani v Americe, ani u nás, a když už, bývá ohlazené deštěm a snadno viditelné a obejitelné. Bosé nohy jsou hygieničtější než boty, rozhodně se častěji myjí :) A chození bez bot není zakázáno žádným zákonem. Ba ani řízení.
Přesto si na chození po městě asi zase pořídím pětiprstky, Vibram Five Fingers. Jednu věc pan Howell nezmiňuje, a to je mastná černá městská špína z výfukových plynů. Tu na chodidlech nějak nechci. Chci se dotýkat Země, ne tohohle.
Tedy ale zase, projít se v Praze po kočičích hlavách má taky hodně do sebe, to jednou za čas udělám rádam, a nohy si pak umyju. I kontakt s rodným městem tak je o něčem jiném :)

Teď bude zima, a na chození bosky v chladu se necítím. Budu tedy potřebovat hodně tancovat bosa uvnitř, a shánět zimní minimalistické boty. A udělat si alespoň jeden výlet někam, kde je tepleji :) (nejen kvůli nohám:)

Oj oj, chci psát blog, ale tlačí mě čas, a tak píšu hodně rychle a spontánně. Tenhle text není tak vychytaný, jak by mohl být. Doufám, že se přesto dá číst a něco říká. Tohle, a další ta zásadní témata, o kterých všichni víme a skoro nikdo nemluví, chci brzy zpracovat nějak souhrnně a pořádně v promakanějším útvaru.

Mějte krásný den :)

Žonglování jako meditace a tvoření reality - i pro nás méně šikovné

Taky jste někdy sledovali  úžasnou show na srazech Tribo Fuego nebo jiných žonglérských akcích, a říkali si, že byste se taky zapojili, ale nějak si netroufáte :)
Jsem si celkem jistá, že takových lidí je dost. Buď těch, kteří to nikdy nezkusili, a fascinuje je to, ale mají pocit, že tohleto nikdy "nezvládnou".
Nebo těch, kdo si rádi v soukromí občas s něčím zatočí, ale protože nezvládají moc triků, při pohledu na ty pokročilé ztrácejí sebedůvěru.

Přestože si v hlavě uvědomuju, že to vlastně je úplně o něčem jiném, postihlo mě tohle nevěření si v poslední době taky. A dnes, po ranním točení na zahradě, jsem snad konečně přišla na to, jak z toho ven :)

Miluju žonglování, už léta, nesmírně intenzivně cítím, jak je to nádherná práce s energií, jak to člověku srovnává vibrace, vyrovnává obě půlky těla, umožňuje provádět krouživé pohyby ve všech kloubech, kterých je v naší civilizaci tak málo.

A pak v tom cítím ještě další, hlubší rovinu. Pomocí těch kruhů, s ohněm zvláště, si člověk pročišťuje své pole. A tvoří. Rozšiřuje svou realitu o všechny ty kruhy a pohyby, rozšiřuje svůj obzor a potenciál možností, vůbec ne jen těch tělesných.

Druhá věc je, že učit se klasické triky, všechny ty úžasné věci, co s mou oblíbenou hračkou, s tyčí, dělá tolik lidí, mi nějak moc nejde. Postupně, za léta, jsem jich zvládla okolo 10, jednoduchých :) A trvá mi řádově desítky tréninků ovládnout jeden prvek natolik, abych se do něj mohla ponořit, točit plynule, aby mi tyč nepadala.
Pokud bych se měla opravdu v tomto "něco naučit", musela bych na tom zřejmě pracovat několik hodin denně. Což vůbec nezní špatně, pokud bych měla několik paralelních životů, ale v praxi na to tolik času nemám, potřebuju dělat jiné věci, cítím že mám dělat jiné věci. Mám spíš tak půl hodiny, a ještě ne každý den.

A právě to mě v poslední době trápilo, a pořád jsem měla pocit, že dokud tomu ty hodiny nevěnuju, nestojí to za nic.

Až v posledních týdnech se začlo něco měnit. Začala jsem se smiřovat s tím, že kejklířka ovládající spousty složitých triků asi v žádné blízké době nebudu, a tím ze mně opadl ten pocit nedostatečnosti.

A to mi pomohlo všimnout si, co že to tedy opravdu dělám, co mě baví s tyčí dělat, když vypnu myšlení a vůbec to neřeším, nesnažím se nic "naučit".

Baví mě chvíli si projíždět to, co umím, ladit to, harmonizovat, a zkoušet si napojovat se pomocí těch pohybů na vesmír. S těmi zvládnutými to jde velice dobře.
Baví mě chvíli trénovat ten další jeden jednoduchý trik, který se zrovna snažím zvládnout :), a mám radost z těch malých pokroků, co přicházejí.

Zbytek času si hraju a dělám svoje vlastní věci, které si spontánně chce zkoušet moje tělo. Jsou hodně o kontaktu a o rovnováze. Přijde mi, že tyč při nich slouží hlavně k vycentrování, a prohloubení uvědomělosti pohybu, a rozšíření jeho energetického potenciálu. Neděje se s ní nic komplikovaného, často jen někde balancuje, ale ten pocit z toho je nádherný.

Tělo samotné je nástroj kontaktu s naší podstatou a tvoření reality, to děláme ve spontánním tanci, projevujeme sami sebe, pročišťujeme se a expandujeme do nových prostorů. Tyč nebo jiný nástroj rozšiřuje naše možnosti.

Nepochybně všichni ti opravdoví žongléři tohle cítí a milují, ať už to mají pojmenované nebo ne, a proto to dělají.
Ale člověk to může prožívat i bez vysoké úrovně dovednosti, stačí právě neřešit to a dovolit si splynout s nástrojem a nechat dít to, co se děje.

Přemýšlím vlastně už dlouho o tom, pořádat někdy něco jako meditační workshopy s žonglovacími hračkami, právě pro ty, kdo to ještě nezkusili, nebo si nevěří. Kde půjde jen o to, prožívat tu energii a nechat nápady a pohyby volně vystupovat zevnitř.

Koho to chytné, má pak spoustu možností učit se a trénovat. Ale zároveň bude vědět, že si může hrát i na té úplně nejzákladnější úrovni, a může ho to obohacovat a naplňovat a těšit.

A pokud má chuť, klidně si tak může hrát i na nějakém tom žonglovacím srazu :)

------------
Objevila jsem překrásný ilustrační obrázek, ale nejde nalinkovat, tak si kdyžtak klikněte.
Tohle se mi třeba líbí, zkoušet si, co co jde dělat nohama

Lanový park a důvěra k vesmíru

Navštívili jsme s kamarádem lanový park v Hostivaři, kam mě to už dávno přitahovalo.
Dvě úrovně lanových překážek ve výšce 5 a 10 metrů uprostřed překrásného borového lesa nad Hostivařskou přehradou.

Člověk si výborně protáhne tělo.
Jste samozřejmě perfektně jištěni, úzkostlivě se dbá, aby vám ani pět vteřin nehrozilo, že spadnete.

Přesto jsem tam nahoře měla strach. Můj celoživotní strach z výšek se odmítl vypnout jen proto, že jsem jištěná, a zůstal naprosto aktivní. Což v praxi vypadalo tak, že jsem se křečovitě držela lan a snažila se nikdy nepustit.

V hlavě jsem si tohle iracionální chování zdůvodnila tím, že to musí být nepříjemné, když spadnete a zachytí vás lano, zhoupnete se kdovíkam, nějak se drápete zpátky na ty překážky...zkrátka, že se tomu musím vyhnout. Ale chovala jsem se spíš, jako by mi hrozil opravdový pád.

Ještě skoro týden pak jsem měla namožené prsní a zádové svaly, a to je pravidelně trénuju v pozdravech Slunci - na 40 nebo kolik minut neustálého držení většiny váhy těla opravdu nebyly připravené.

Kamarád to pojal úplně jinak. Roztáhl ruce a klidně si hopkal po houpajících se prkýnkách. Věřil svému lanu a sedáku a užíval si to. Nenamohl si pochopitelně nic.

O dva dny později jsem poprvé v životě měla přednášku v kulturním centru, o ájurvédě.
Vím, že o tématu dokážu mluvit bez problémů z hlavy, a původně jsem si chtěla připravit jen soubor bodů, které mi pomohou nic podstatného nezapomenout.

Místo toho jsem nakonec několik hodin tvořila podrobnou prezentaci a během večera se jí držela. Jak těch lan.

Když jsem pak analyzovala, jaké to bylo, bylo zřejmé, že bez prezentace to mohlo být lepší.

Samozřejmě, na takové věci přijdete až, když je zkusíte.

A taky možná, že kdybych se bývala dokázala v neděli nedržet těch lan, v úterý bych našla odvahu mluvit napřímo.

Kolikrát v životě jsme vlastně v bezpečí, můžeme udělat to, co skutečně chceme, ale místo toho se nezbavíme úzkosti a křečovitě se dál něčeho držíme?

Osvícení lidé tvrdí dokonce, že se nám nemůže doopravdy stát vůbec nic. A dokáží se podle toho i chovat, jednat opravdu odvážně, podle nejhlubších přání své duše, a podstoupit i velká nebezpečí, když je to třeba.
To je samozřejmě hodně vysoká úroveň, my obyčejní lidé se bojíme ohrožení svého života, zdraví nebo živobytí, která jsou z našeho pohledu velmi skutečná.

Ale i na té naší úrovni se vyskytuje hodně úzkosti, která ani z toho našeho obyčejného pohledu není skutečně opodstatněná. Většinou je to o zvycích. Udržujeme nějaký zvyk nebo rutinu, přestože v tom nejsme šťastni. Proč? Bojíme se to změnit. Přitom stačí úplně obyčejný rozum obyčejného člověka na uvědomění, že když to změníme, vlastně se vůbec nic nestane. Svět nám obvykle nespadne na hlavu, když změníme práci nebo školu, začneme se něco nového učit, začneme jinak jíst nebo někomu začneme říkat NE.
Ale v hlavě jede generátor úzkosti, který tvrdí, že takovéhle kroky jsou nebezpečné. Pokud ho přistihneme, je zjevné, že plácá iracionální hlouposti. Ale často ho nepřistihneme. Necháme ho plácat.

Do toho lanového parku rozhodně musím jít znova. Jsem přesvědčená, že na druhý nebo nějaký další pokus už to dám :)

Dhánurvéda - jóga lukostřelby, jóga záměru a činu

Tělo mluví pravdu.
Dokud jsme v hlavě, v myšlenkách, knihách, virtuálních světech, můžeme si představovat, a někdy také namlouvat kde co.
Jakmile ale zkusíme fyzicky něco udělat, pravda se ukáže.

Třeba napnout luk, zamířit a vystřelit.

A o tom byl výjimečný seminář s Prashantim de Jaegerem v Tuněchodském mlýně u Stříbra začátkem května.

Střídavě jsme se učili - povídali si o principech - a stříleli venkju do terčů.

Mám z toho pocit, že takhle by měl probíhat snad každý duchovní seminář. S nějakou formou tělesné praxe, ve které si člověk vyzkouší to, co se učí.
Eliminovaly by se tím právě nejrozmanitější sebeklamy. Člověk by rovnou věděl, na čem je.

O sobě jsem zjistila, že se nové fyzické aktivity napřed bojím a stavím se k ní stylem "to stejně nezvládnu, nevím jak....", ale pokud tento stav překonám, můžu se neuvěřitelně rychle zlepšit. To se stalo jednoho odpoledne. Cosi se změnilo, najednou jsem věděla jak střílet, neskutečně mě to bavilo, a jeden šíp za druhým šel blízko středu.
Prashanti to komentoval, že jsem střílení "vzala za své", zatímco předtím to bylo něco cizího mimo mně, v čem jsem se jen tak nějak plácala.

Ale pak můžu do té nejistoty opět upadnout zpátky a zase se zhoršit. Což se stalo. A ty dva stavy se mi střídaly až do konce.

Jiní lidé to měli jinak. Co člověk, to průběh, vývoj, souhrn reakcí na úspěchy nebo neúspěchy.

Byli mezi námi přirození talenti. Lidé, kteří se rovnou postavili správně, všecky části těla perfektně geometricky uspořádané, podívali se přímo před sebe na střed terče a vpálili to tam :) Úplně v klidu.

Bylo vidět, jak se někteří podporují nebo naopak shazují svými myšlenkami a slovy. Jedna slečna pořád povídala něco o tom, jak není dost dobrá. První dva dny. Pak ji to asi přestalo bavit, zavřela pusu a začala se trefovat. Moc pěkně :)

Prashanti nás neustále upozorňoval na metafory.
Střílení z luku je dokonalá metafora práce se záměrem. Rozhodneme se pro něco, a pak to uskutečníme. Více nebo lépe umíme zaměřit se, soustředit se, vypnout všecko okolo, a zasáhnout.

Pro mně je výzvou zaměřit se vědomě. Kromě těch vzácných chvil, kdy se dařilo, jsem občas zasáhla "náhodou". Tedy podařilo se mi zřejmě intuitivně uspořádat všecko správně a trefit se blízko středu.
Takhle jsem ale zasáhla pokaždé jednou, pak zase ne.

Skutečně se soustředit, vědomě vykonat všechny pohyby správně a vědět, že zasáhnu, je úplně něco jiného. V těch pár krásných úsecích, kdy mi to šlo, to pro mně byl úplně nový pocit. Dobrý pocit.

Napadá mě, že v této společnosti se vlastně nic takového neučíme.
Neučíme se zvolit si vlastní cíl a systematicky vykonat správné úkony pro jeho zasažení.

Učíme se jen nastoupit jakousi předprogramovanou cestu, na ní si občas vybrat mezi několika dostupnými možnostmi (kterou školu? kterou práci? kterou hypotéku?), a zbytek času dělat, co se nám řekne.
A ve volnu, které zbyde po splnění standardních úkolů, pak být pasivní, nechat se postrkovat od jednoho nabídnutého požitku ke druhému.
Schopnost dosahovat cíle rozvíjíme jen v omezeném prostoru, v rámci zvenčí daných cílů a úkolů, například naučit se ke zkoušce.

Kdo chce žít samostatný život, střílet do svých vlastních terčů, ze své vlastní vůle (nepostrkován šéfem nebo termínem), musí se to naučit sám. Běžná škola ani výchova ho na to rozhodně nepřipraví.

Někteří z nás měli to štěstí, že jsme se to naučili od rodičů, pokud naši rodiče jsou silné, samorostlé osobnosti, které si tu schopnost samostatného myšlení a konání uchovaly i ve světě, jenž podporoval opak. Jestliže je to tak, buďme za to nesmírně vděčni, je to velké privilegium, velké plus do života.

Jestliže nám naši rodiče tuhle schopnost předat nemohli, protože ani je to nikdo nenaučil, je to čistě na nás naučit se jí. I to má výhody, protože pokud se něco učíme vědomě v dospělosti, je to sice těžší, zato si to ale opravdu plně uvědomujeme, každého pokroku si ceníme a celý proces si dobře zapamatujeme.

Jak se rozhodnout, zvolit cíl? Jak se připravit, jaký zaujmout postoj? Jak zvednout luk, jak zamířit, jak dýchat? Jak se chovat po zásahu?
------------------------------------------
A pro mně ještě jeden zajímavý aspekt, který tam zdá se vidí málokdo: střílet pravou rukou, levou, nebo oběma? Uvědomila jsem si, jak je pravá přetížená, jak pořád dělá všechno. U lukostřelby je to poznat okamžitě, protože je celkem namáhavá. Pokud střílím jen napravo, za chvíli mě tlačí celá pravá strana zad.
Naštěstí, příroda mě obdařila schopností používat obě ruce celkem rovnocenně, takže jsem prostě přehodila luk do levé.
Tuhle možnost zjevně nemá každý, a tak mnoha lidem zbývá jen dělat druhou rukou kompenzační cvičení.

Bohužel, co jsem se tak bavila s přítomnými lukostřelci, neberou tuto potřebu moc vážně, cvičí prý levou stranu "občas". Prostě si zvyknou na jednostrannost.

Je i tohle metafora něčeho? A zajímalo by mě, jak moc je jedna ruka dominantní od přírody, a jakou roli hraje ten neustálý trénink, to, že s ní prostě odmala všecko děláme, a moc si nezkoušíme dělat to tou druhou. Jasně, jedna je vždycky na některé jemné věci šikovnější. Ale je přirozeně O TOLIK šikovnější, že tou druhou nejdou vůbec? Nebo je to spíš kulturní zvyk? Ta asymetrie mi prostě přijde zvláštní.

Před časem jsem se naučila psát levou rukou. Samozřejmě, jde to pomaleji, písmo je kostrbatější. Ale hlavně je JINÉ. A píšu jiné věci. Stručnější, zásadnější. Pravá ruka je jaksi "ukecaná"...
-------------------------------------------------------

A na závěr cvičení, které jsme dělali v teoretické části.

Podívat se na svůj vztah k...

rodině - partnerovi - přátelům - práci - tělu - zdraví - jídlu - přírodě....(doplňte si sami tabulku důležitých vztahů)

Uvidět, jak jsem na tom v tom vztahu, co můžu zlepšit.
To je nový terč, nový cíl...
A na ten zamířit...
:)

Vjemy a my

Ájurvéda říká, že všechny smyslové vjemy, které přijmeme, musíme trávit, podobně jako trávíme potravu. Slouží nám k tomu trávicí orgány energetického těla.

My všichni jsme vyrostli v kultuře, která se naopak tvářila, že na nás vjemy nemají žádný vliv. Můžeme žít v šedivých, znečištěných městech plných hluku, a máme být zdraví, veselí a výkonní. Můžeme hodiny denně sledovat násilí, vulgárnost a negativní zprávy v televizi a máme být psychicky vyrovnaní. Pokud nejsme, vjemy zvenčí s tím v žádném případě nemají nic společného.

Přitom instinktivně a ze zkušenosti to ve skutečnosti pořád všichni víme: když odjedeme na chalupu někam, kde zpívají ptáci, proudí čistá voda a vane svěží vítr, projasní se nám nálada, vyčistí hlava, lépe se soustředíme.
Když shlédneme inspirující a povznášející film, příběh, který se dotkne našeho srdce, který odráží hluboké otázky našeho života, nebo je naopak lehký a plný radosti...nebo obojí....cítíme se jinak než po televizním seriálu, kde na sebe podivně pokřivené postavy nesmyslně ječí kvůli svým egoistickým záležitostem.
Když si čteme o tom, co kde na světě lidé tvoří, o těch kdo řeší problémy, těch kdo se baví a radují, těch kdo budují, cítíme se jinak, než když si necháme naservírovat koktejl toho nejhoršího, co se kde stalo, který je navíc cíleně sestaven, aby vyvolával strach a pocirt bezmoci.

Můj učitel ájurvédy doporučuje takzvaný "Fast from impressions", tedy "Vjemový půst".

Spočívá v tom, že po stanovenou dobu přijímáte omezené množství nových informací, a důsledně je filtrujete tak, aby byly co nejvíce pozitivní a posilující.
Zároveň se snažíte celkově vystavit své smysly více vjemům, jež vaši duši vyživují a méně takovým, které ji bolí a vyčerpávají.

Jak to v praxi probíhá? Například dva týdny nesledujete televizi, nekupujete a nečtete noviny ani časopisy. Můžete vynechat i internet, je-li to možné. Nebo se rozhodnete používat ho pouze v nutné míře. Nebo čas na něm omezíte a zvolíte si, jakým typům obsahu chcete svou pozornost věnovat - něčemu, co vám dělá dobře a přináší radost, vzdělávání v oblasti, která je pro vás důležitá, a tak podobně. Je to na vás, může to klidně být hodina chatování s milovanou osobou, která je daleko :)
Pro mně to třeba znamená nezaplétat se do diskusí o některých negativních tématech nebo neklikat na zbytečné zpravodajské články, a zaměřit se místo toho na některý z nespočetných zdrojů, které mi pomáhají v mém zkoumání. A nebo se opravdu chvíli nezaměřovat na nic :)

Když tohle občas uděláte, stane se to samé, jako když zkvalitníte složení své stravy. Vaše jemné smysly se stanou vnímavější a vy si začnete ještě mnohem více všímat, které informace zvenčí vás vyživují, a které vás vyčerpávají nebo narušují vaši vnitřní rovnováhu.

Zároveň při vjemovém půstu zvýšíte podíl příjemných, krásných a posilujících vjemů v celé své realitě, a zredukujete ty ostatní.

Jak je to jen možné, omezíte pohyb v prostředí plném výfukových plynů, prachu, hluku nebo zoufalých lidí. Pro mně to třeba znamená jít na nádraží o patnáct minut déle lesem, místo abych šla po ulici, kde pořád jezdí auta. Ve městě pak vyhledat krásu malebných uliček a vyhnout se místům, kde se koncentruje chudoba a utrpení nebo naopak přepjatý byznys. Kde můžu, jít pěšky místo jízdy hromadnou dopravou. Vyhnout se super- nebo dokonce hypermarketům a nakoupit v malém obchůdku nebo na tržišti.

Co dalšího můžete dělat? Chodíte na procházky přírodou. Pracujete na zahradě. Prohlížíte si umělecká díla nebo jdete na koncert. Hrajete si se zvířaty. Sedíte u řeky. Díváte se na hvězdy. A cokoli dalšího, co vám dává hřejivý pocit, co vyživuje vašeho ducha a duši.

Takový program pročistí mysl, přijdou nové nápady, otevřou se nové obzory, všechno se ztiší a zklidní. Jakmile znovu začneme přijímat svůj běžný objem informací, lépe víme, které jsou pro nás důležité. Možná některé ty malé změny si už ponecháme, možná třeba tu procházku lesem nebo pod hvězdami budeme chtít začlenit do každodenního života, a bez něčeho jiného se naopak už pořád obejdeme.

Už to vidím, jak negativisté, kteří se považují za realisty, vybuchnou: "To se jako chcete schovávat před skutečným světem, nebo co?"
Není to o schování se. Ostatně, to ani nejde. Je to o volbě, čemu chci věnovat svou pozornost. Čím lepší "vjemová výživa", tím lépe mi je, a tím větší mám šanci ve světě něco užitečného dělat.

Samozřejmě, mohu ke své životní cestě potřebovat informace o spoustě méně příjemných věcí. Dobře to vím, protože samotnou mě celá řada "temných" jevů zajímá. Některé jsou po praktické stránce velice důležité, třeba právě to, jak fungují a jak na nás působí média - potřebuju si to uvědomovat, abych se podle toho mohla zařídit.
Ale důležité podle mně je, jaké ty informace si vybírám, jestli vím proč to dělám, k čemu je potřebuju a jak je konstruktivně využiju, a také jestli znám míru.

On je velký rozdíl například mezi studiem problematiky závislostí, když nás zajímá jejich léčení, a mezi tím, když se automaticky necháme zaplavovat vraždami a drby z televize a věříme pak, že takový je svět.
Nepotřebuju ke svému životu vědět, kdo komu ublížil v Horní Dolní, pro takové informace nemám absolutně žádné využití. Podobně jako fastfood nebo polotovary, taková informace není výživa, ale zbytečná toxická věc, od které se pak musí moje mysl detoxifikovat. Tak proč ji vůbec pouštět dovnitř?

Potřebujeme ty opačné, ty dobré vjemy: každý z nás, ať se věnuje čemukoli, potřebuje svou dávku pozitivna, radosti a klidu.

Tomuhle věřím.
Tenhle text vznikl tak trochu pro mou mámu. Jsem zvědavá, co mi na něj řekne :) Ráda bych našla způsob, jak tuhle informaci sdílet s její generací. Informaci, že na tom, co vnímáme, čemu se otevíráme, opravdu záleží.

Usmívej se...mrač se...společenské konvence u nás a za oceánem

Takový malý postřeh, po šesti týdnech zpátky doma.

V Austrálii mi to přišlo chvílemi až moc...
Od člověka se čeká, že se bude, kudy chodí, pořád usmívat a na neustálé otázky "How you going?" odpovídat zářivým "Great!".....  Taková je společenská konvence.

Neexistuje chodit a tvářit se jako kakabus. Jestliže se mračíte, lidé si toho všimnou, začnou předpokládat, že se děje něco fakt vážného, a ptát se, o co jde a jak mohou pomoci....

Občas, když vám třeba skvěle není, je to namáhavé. Občas to i u některých jiných lidí působí trochu nepřirozeně, jako maska, zejména u vystresovaných žen.

Ale mnohem častěji je to příjemné. Mnohem častěji lidé vypadají, že i je samotné to baví. Třeba přijít do práce a tam se celý den usmívat, ať se děje co se děje:) A i mně samotnou to bavilo. Bez ohledu na to, jak mi bylo, jakmile jsem přišla mezi lidi, bylo třeba se narovnat, usmát, začít myslet na pozitivní věci a mluvit o nich. Právě ve chvílích, kdy mi vůbec do zpěvu nebylo, mi to obvykle udělalo dobře.
A stejně tak mi dělalo dobře, že společnost celkově vyžaduje, abyste vypadali zdravě, spokojeně a v pohodě, tedy se i podle svých možností snažili opravdu takoví být.

Doopravdy ocenit to dokážu až zpátky tady.

Teprve po téhle zkušenosti vidím, jaká je společenská konvence u nás. Normální je se mračit. Vypadat rezignovaně, zoufale, vyčerpaně. To je standard, průměrní lidé se za to nijak nestydí, neskrývají to a hlavně se s tím nepokoušejí nic dělat. Ani s tím stavem, ani s tím výrazem v obličeji. Panuje jakýsi konsenzus, že to je prostě lidský úděl, tak co to neukázat...
Říkali mi to všichni kamarádi, co vycestovali někam, kde to normální není, ale mně to došlo pořádně až teď. Každého to trkne. A každému se líbí víc v prostředí, kde je zvykem něco jiného.

Na úrovni běžné komunikace je pak normální pronášet věty "Ále nic moc...", "Stojí to za..." a podobně. Považuje se to za upřímnost a realismus. A u některých lidí pak následuje nadávání na něco, jako běžný předmět hovoru.

Tohle je taková zvláštní chmurnost, která zřejmě z určitých historických a kulturních důvodů postihla nás Středoevropany (myslím, že to v nějaké podobě asi mají i další slovanské národy, rozhodně jsem slyšela podobně nadávat a viděla se podobně tvářit Rusa, Poláka, Srba...).

To je druhý extrém.

Samozřejmě oba extrémy mají své nevýhody.

Úplně nejlepší by byla společnost, kde se lidé celkem přirozeně aktivně snaží být zdraví a spokojení a přemýšlejí pozitivně, protože to tak chtějí, protože vědí, že to je lepší možnost.
Pokud jim ale zrovna někdy dobře není, nic nepředstírají a klidně to dají najevo, a to se taky bere v pohodě.

Když bych si ale měla vybrat mezi těma dvěmi nedokonalými modely, vyberu si ten australský...

Samozřejmě, i u nás se to mění. Ti probuzenější a zdravější lidé se poznají na první pohled třeba podle toho, že vypadají spokojeněji. Třeba v tom MHD myslí si na své věci, poslouchají příjemnou hudbu nebo si čtou nebo povídají a netváří se tragicky.
A každý takový člověk mění o chloupek svět kolem sebe.

Poslední léta si hodně všímám, že pozitivnějším kukučem i tématy hovoru se projevuje probuzení u úplně obyčejných lidí. V obchodech, na přepážkách, na veřejném WC. Že se víc usmívají. A víc si povídají o tom, co je baví a těší, spíš než o tom, co je sere.  Víc se radují z drobností každodenního života.

U nás je tohle moc, moc důležité. Každý úsměv a každý pozitivní rozhovor pomáhá naší zemi probudit se z depky a znova si uvědomit všecko krásné, co tu je.

Aha, a začít můžu třeba tím, že si budu víc všímat, jak se tvářím já :)

hezký den