Škola nepohodlí

„Milé děti: pokud to vaše tělo bolí, nevšímejte si toho, tvařte se, že je to normální, a dělejte to dál.“

Co většinu z nás vlastně naučila a spoustu lidí pořád dál učí běžná výchova v tomhle světě?

To, co bychom se do života opravdu potřebovali naučit, jako třeba jak být sami sebou, najít a dělat to, co máme skutečně rádi, rozumět si s ostatními lidmi, být zdraví, a tak dále, nás vzdělávací systém zatím moc neučí. Pokud jsme měli štěstí, naučili nás o tom něco naši rodiče. A dnešní děti mají čím dál víc štěstí na osvícené učitele a vychovatele, kteří je některé z těch důležitých věcí učí také.

Ale systém výchovy, tak jak je v současnosti nastaven, nás učí hlavně několik základních věcí – o kterých se nemluví. A tento blog je hlavně o zjevných faktech, o kterých se ze zvláštních důvodů nemluví :), takže pojďme se podívat na jednu z těch věcí.

Všimla jsem si toho už jako malé dítě:

Na každém kroku se ode mně očekávalo, že budu snášet věci, které byly mému tělu strašně nepříjemné, a tvářit se, jako by bylo všechno v pořádku.

Pro mně jako malou holčičku to bylo třeba:

Jít po ulici plné dusivého dýmu z aut a nedávat najevo, že je mi zle.

Pít odpornou hustou přeslazenou chemickou „šťávu“ nebo „čaj“, vypít až do dna, nestěžovat si.

Sníst všechno jídlo, i když ho na mně bylo moc a bylo mi pak špatně.

Nechat si umýt hlavu strašlivě štípajícím chemickým šampónem, ze kterého mě svěděla hlava, lámaly se a zacuchávaly vlasy a pálily oči, neřvat, nebránit se.

SEDĚT!!! SEDĚT!!! SEDĚT!!! Každou chvíli někde hodiny klidně sedět, potlačovat všechny impulzy tělíčka, které se chtělo hýbat, zkoušet si nové pohyby, posilovat svaly, protahovat šlachy, rozhýbávat metabolismus....neboli, slovy dospělých: „šít sebou“, „zlobit“, „dělat ostudu“... Nedávat najevo, že je mi to nepříjemné, být klidná.

Dospělí v tom ale byli mistři a dělali věci pro mě nepředstavitelné:

Ženy chodily na vysokých podpatcích a tvářily se, že je to normální...i když si potom stěžovaly, jak je bolí nohy a záda, a ty starší a tlustší měly ty nohy na první pohled oteklé a zdeformované.

Vysedávali v zakouřených hospodách, a tenkrát ještě i kancelářích, a vypadali, že se v tom jedovatém prostředí cítí pohodlně.

Nosili oblečení těsně stažené v pase, někdy tak, že jim přes pásek přetékal kus těla, a tvářili se, jako by je to neškrtilo.

Pořád seděli a seděli a seděli, u toho pořád jedli, a vypadali, že ani jedno z toho už jim nevadí, ba dokonce že jim to vyhovuje. Sice si stěžovali na tloušťku, špatné trávení, bolesti všeho možného, ale zdálo se, jako by si ty věci nedávali dohromady. Seděli a seděli dál, dokonce i když je k tomu nikdo nenutil.

Pamatuju si přesně, že v nějakém momentě, asi v šesti letech, jsem si tohleto v hlavičce spojila a uvědomila si vzorec: očekává se ode mě, že se naučím považovat nepříjemné za příjemné. Až to budu dokonale umět, budu dospělá.

A to mě teprve čekala školní docházka.

Škola, v podobě, jaká je pořád ještě běžná a nejčastější, je v zásadě trénink sezení a nudy. Dává to smysl: ve společenském systému, ve kterém žijeme, se od většiny lidí očekává, že svůj pracovní život prosedí: v kanceláři nebo při ovládání strojů. To je pro lidskou bytost nepředstavitelně nepřirozené, vůbec na to není stavěná, dává tedy smysl, že je s tréninkem nutno začít co nejdřív a musí být intenzivní: pro malinké šestileté děti zpočátku čtyři, pět, hodin denně, ale dávky se rychle zvyšují, a u teenagerů se už dostávají na standardních osm hodin, které se očekávají od dospělých.

Každé dítě musí povinně absolvovat minimálně deset let tohoto výcviku. Za tuto dobu se dá očekávat, že otupí, zvykne si, naučí se to vydržet, zpočátku to přijme jako nutné zlo, později to začne považovat za normální stav věcí....

A pak ho čekají taková lákadla, jako třeba billboardy ekonomických škol, které mně nepřestávají fascinovat v metru. Jsou na nich zdravě a spokojeně vypadající rozesmátí mladí lidé. Reklama jim slibuje zářnou budoucnost.

V čem ta budoucnost doslova fyzicky spočívá?

Sedět v krabici – sedět v krabici – sedět v krabici - sedět v krabici - sedět v krabici - sedět v krabici.....(max 4 týdny v roce pauza, možnost volného pohybu)....sedět v krabici...důchod....

I když člověk v té krabici na své obrazovce, ve své hlavě, ve virtuálním světě a ve vztazích s kolegy krabičáky dělá a prožívá zajímavé a uspokojující věci.....stejně je to nějaké zvláštní. Myslím, že nebýt toho předchozího výcviku odmala, bylo by těžké najít lidi, kteří by chtěli strávit život v krabici.

Sedět v krabici je nepohodlné. Bolí z toho celé tělo, chybí slunce, čerstvý vzduch, pohled na volný obzor. Byli jsme vycvičeni, abychom na to nepohodlí zapomněli, ba dokonce abychom ten stav považovali za komfort.

Ale čím dál víc lidí se z toho probouzí. Potkávám další a další, kteří říkají, že sedět v krabici už nechtějí, nemohou, ať byla sebevíc luxusní, a ať za to dostávali sebevíc peněz a výhod....

Možná namítnete, že kdyby to odmítli všichni, svět by přestal fungovat. Ale tak to není. Kdyby si všichni přiznali, že jim sezení v krabicích vadí, prostě by se musely hodně rychle vyvinout nové technologie, při jejichž ovládání by se lidé mohli volně pohybovat. A musel by se změnit systém, jak lidé pracují, tak, aby odpovídal potřebám lidského těla a ducha.
A nejspíš by to přispělo k tomu, aby se taky přestala dělat spousta naprosto zbytečných činností, okolo kterých je spousta úřadování v krabici....zbytečná byrokracie, výroba zbytečných, jedovatých a nekvalitních věcí, záplava zbytečných prázdných pseudoinformací.

Obojí se v zásadě do jisté míry už děje: statisíce lidí experimentují s hledáním takového životního stylu, který by jim umožňoval pracovat a přitom žít i normálně v těle jako lidé...práce s domova, částečné úvazky, budování, tvoření a pěstování věcí vlastníma rukama ve volném čase, ježdění na kole místo ježdění v pojízdné krabici.... A rozhodně dělá pokroky i vývoj technologií, které půjde ovládat celým tělem.

A možná proto je správná chvíle na celý ten fenomén ignorování nepohodlí upozornit, pojmenovat ho. Protože je nejvyšší čas s tím skončit, a přestat to učit naše děti, učit je naopak, jak si uvědomovat, jak se cítí, a zařídit se podle toho.

Před dvaceti lety by nemělo žádný smysl tenhle text psát, protože 99% čtenářů by si jen poklepalo na čelo. Teď je ale doba, kdy se o všech těch věcech, o kterých se nemluvilo, začíná mluvit.

Dalším takovým fenoménem je prostředí, ve kterém žijeme.

Když jsem byla malá, všichni se tvářili, že dýchat špinavý vzduch je úplně normální a každý moderní člověk to prostě musí umět snášet.

Ne...je to složitější. Oni si stěžovali. Stěžovali si na smog, na to, že my děti jsme pořád nemocné, na únavu... Ale pak se šlo ven a chodilo se po frekventovaných ulicích, jako by to bylo v pořádku. Bydlelo se dál uprostřed města, jako by to byla jediná možnost. Zkrátka nic se neudělalo.

A dodnes se chová úplně stejně velmi mnoho lidí. Někdy je to neuvěřitelné, na extrémně zamořených místech, jako jsou některé křižovatky v Praze, kde mi přijde přiměřené strávit maximálně pár sekund s šátkem přes nos, se davy lidí vesele baví, pojídají pizzu, vypadá to, že opravdu nevnímají tu nesnesitelnou směs plynů a prachu. Přitom jejich těla to bezpochyby vnímají. Všem těmto dospělým se podařilo naučit se téměř dokonale se oddělit od pocitů svých těl.

Ale i z tohoto transu se lidé probouzejí, víc a víc lidí, a to jsou ti, kteří se stěhují z měst, zařizují si život tak, aby se na takových křižovatkách nemuseli zdržovat, nebo bojují za omezení provozu aut v centrech.

Kdybychom se z toho probudili všichni....co by se stalo? Problém by se musel řešit doopravdy, jeho centrální příčina. Což znamená, že by se musela najít hned alternativa k technologii spalovacích motorů, to hlavně. Pokud něco vytváří nepřijatelné životní podmínky pro všechny lidi, prostě se to nemůže používat. A když to navíc stejně je neudržitelné....

Na dnešním stupni lidské technologické vynalézavosti nalezení alternativy nemůže být problém. Nejspíš už dávno alternativy existují, jen se nezavádějí do praxe, protože z té ropy pořád teče tolik peněz....

Koukám, tady existuje zjevný důvod, proč se zrovna o tomhle druhu nepříjemna mluví tak málo. Mluví se o něm, ale když si vezmete, jak obrovský je to problém, jak nepředstavitelné množství lidí úplně všude znečištěný vzduch každý den trápí – vlastně se mu pozornost nevěnuje skoro vůbec. Rozhodně není na jednom z prvních míst žebříčku záležitostí k řešení, jak by si zasloužil.

Tolerování tělesného nepohodlí tedy není jenom osobní věc. Masy lidí, kteří snáší tělesné nepříjemno a tváří se jakoby nic, dovolují aby se děly věci, které ničí život. O tom to celé je. Proto jsme byli k tolerování nepohodlí vycvičeni, abychom se nebránili, i když se s námi na globální úrovni dějí věci, které rozhodně nejsou v našem zájmu. V čím zájmu jsou, o co tu jde, těžko říct. Ale to nevšímání si, že se člověk necítí dobře, je jedním ze základů.

Pak tady máme třeba všelijaká nepohodlí spojená s jídlem. V každé restauraci vidím lidi, kteří tu obrovskou porci zjevně nepotřebují, ale naučili je „dojídat“, tento zvyk jim byl v dětství vtlučen do hlavy tak silně, že to do sebe prostě nacpou, i když ke konci se zjevným úsilím (vidíte je, jak těžce oddechují, dávají si pauzy, aplikují hromady soli a pepře, už to jídlo očividně není radost ale tvrdá práce...). Pokud ten člověk není k té porci přiměřeně velký a hladový, nemůže nadměrné množství jídla být jeho tělu příjemné. Jíst víc, než potřebujeme, je velmi nepohodlné, celé tělo tím intenzivně trpí.

Přitom celkem zjevně spousta lidí se od vnímání těla oddělila natolik, že to naopak považují za zásadní požitek.

Představte si tu absurditu z pohledu mimozemšťana, který se na to dívá zvenku, vidí člověka, jak dělá něco, čím trpí, a zároveň si v tom libuje.

A s takovými příklady by se dalo pokračovat dál a dál. Třeba všechny možné chemické kosmetické produkty, které si miliony lidí aplikují na tělo. Můžeme je používat jen, protože jsme na to celoživotně zvyklí, a protože v hlavě věříme frázím, které nás naučila reklama. Jakmile na chvíli přestaneme, obnoví se nám normální citlivost, a zjistíme, že spousta těch věcí je dráždivých, nepříjemných, vysušujících...že dobře nám dělají jen ty přírodní. Tedy, ona to spousta lidí zjistí i bez vysazení, obrovské počty lidí z chemické drogerie trpí spoustou zdravotních následků. Jen se z toho na úrovni společnosti zatím nevyvozují logické důsledky, které by vyvodila zdravá civilizace, jako například určité složky nebo praktiky prostě přestat používat – to musí teprve přijít.

Ve skutečnosti jsme naprosto dostatečně smyslově vybaveni, abychom posoudili, co pro nás je dobré a není. Často je to na první pohled či pocit zřejmé. Často je to taky známé a vědecky dokázané. Všichni víme, že člověk nebyl stvořen k životu v sedě ani ke vdechování zplodin ze spalování ropy. Ale mnoho lidí dál jedná, jako by to nevěděli.

Ke změně stačí jednoduše si uvědomit, co vnímám, a zařídit se podle toho. Například: Jak se mně osobně líbí sezení v krabici? Jak to zvládá moje tělo a duše? Dokážu to snést? Pokud ano, co v ní musím dělat, abych to zvládala? (Já to například snáším docela dobře, pokud píšu vlastní texty nebo komunikuju se zajímavými lidmi....dělat něco rutinního a nekreativního ale už nesnesu, začnu v krabici šílet.) Jak moc toho dokážu snést? Co potřebuju dělat ve svém ostatním čase, aby mi bylo dobře? Můžu to dělat každý den dlouhodobě nebo musím mít mezitím období, kdy dělám úplně něco jiného?

Co si myslí moje vlasy a kůže na mé hlavě o tom šampónu? Jakou porci jídla opravdu potřebuju?

Učili nás také nevěřit tomu, co vnímáme. Důvěřovat místo toho „expertům“ a přizpůsobovat se chování okolí. Pokud se všichni tváří, jakoby nic (protože i je učili tvářit se jakoby nic), je asi všechno v pořádku. Pokud se něco smí prodávat, je to asi neškodné. Pokud všichni sedí v krabicích, je to asi normální a je to asi rozumný život.....a takhle se to všechno do sebe cyklí, lidé dělají něco a snášejí něco, protože to dělají a snášejí i ostatní.

Další faktor: mnoho z nás věří, že v mnoha věcech nemáme možnost volby. Ale to je v naší bohatší části světa jen výjimečně úplně pravda. Ti, kdo si svoji možnost volby uvědomují, ji obvykle mají. Ať je jejich situace jakákoliv, dokáží na nějakou alternativu přijít, vytvořit si ji, třeba postupně. Potkala jsem už doslova stovky lidí, kteří našli všechna možná řešení, jak žít tak, aby byli spokojeni a bylo jim dobře, kteří překonali program "musím trpět" a začali přemýšlet "co můžu reálně dělat?" "jak to změnit?".

Důležité mi tu přijde, že jít dlouhodobě proti svým skutečným potřebám není nikdy výhodné, ani ekonomicky, ani společensky. Protože pokud se moc dlouho nutíme do věcí, které jsou nám nepříjemné, onemocníme z toho. Pokud najdeme způsob, jak se cítit dobře, daleko spíš si uchováme zdraví a energii, na dělání praktických věcí, vydělávání peněz, péči o rodinu....

Je to jednoduchý princip: dobré je jen jedno. Co je dobré pro naše tělo, je dobré i pro naše vztahy a naši peněženku. Co je skutečně dobré pro jednotlivého člověka, prospívá mu na všech úrovních, je dobré i pro společnost a pro Zemi. A naopak, co ničí Život, ničí i nás. Nejde to oddělit.

O tom je celý problém naší civilizace. Disociace. Oddělení mysli od těla. Tiché násilí na vlastním těle, které se považuje za normální. Oddělení vědění a jednání, slova a činu. Víme věci a tváříme se, jako bychom je nevěděli.

A přijde mi, že tohle je vlastně také věc, kterou řešíme my všichni, kdo si to celé začínáme uvědomovat. Jak sami v sobě ty věci znovu propojit a zintegrovat. Jak najít rovnováhu.

Každý, kdo si uvědomí, co opravdu vnímá, a začne hledat, jak se podle toho prakticky zařídit, přispívá svým malým kouskem ke změně.

Pohyby těla a duše

Workshop “I ty můžeš” s masérkou a umělkyní pohybu Jitkou Eridani Sedlákovou.

Jitku znám už léta a vím, že má úžasný cit pro lidské tělo, pohyb a veškerou práci s obojím. Proto jsem se hodně těšila na první víkendový seminář. Taky se zajímám o spontánní pohyb, a chtěla jsem vědět, jaké to je, když s ním pracuje někdo, kdo má o věci opravdu hluboké znalosti.

 

Sešli jsme se čtyři, pro mě byl jen jeden člověk nový, s ostatními dvěma dámami se znám léta. Pocit intimity, pohody, rodinného prostředí, kde se může všechno. 

Vstupovala jsem do semináře trošku rozcitlivěná po první hodině rolfingu předchozí den. Myslím, že mi víkend dost pomohl se uzemnit a uvědomit si, co se děje.

Proces pro mě začal už seznámením, kde jsem si vyzkoušela říct o sobě trochu jiné věci, než obvykle. Napřed jsem vybrala ze své reality jen to nejhezčí, takovou ideální verzi toho, čím bych chtěla být. Byla to v zásadě pravda, ale bez kontextu to znělo divně, odtrženě od reality. Tak divně, že jsem cítila potřebu se „opravit“, a naopak šla do zranitelnosti a řekla něco o minulosti, bolesti a citlivých tématech. A pozorovala jsem, co to udělalo, hlavně se mnou. Výsledkem bylo pochopení, že to nejlepší by bylo bývalo někde mezi oběma možnostmi. Ani si nehrát na totální zdraví, ani moc nemluvit o nemoci, říct, co je teď, praktické, reálné věci.

Nejspíš důsledkem rolfingu, což je metoda, při které se uvolňuje energie z hodně starých vrstev uložených v těle, mi pak po celých dalších 24 hodin vystupovaly do vědomí různé pocity spojené se sebevědomím, sebehodnocením a otázkou, jak mě vidí ostatní. Na začátku to bylo dost nepříjemné, vrátila se mi totální nejistota, kterou jsem trpívala kdysi před lety. Ale techniky, které jsme praktikovali, mi téměř okamžitě začaly pomáhat, uvědomovala jsem si díky nim hlouběji, co se vlastně děje, místo abych se to snažila potlačit, jak jsem to dělávala v minulosti. A díky pochopení pak pocity ustupovaly, až druhý den mi už bylo zase dobře a cítila jsem normální příjemné spojení mezi námi všemi.

Na začátku a na konci jsme zpívali, zvuky odpovídající jednotlivým čakrám. Fungovalo to. Přestože mi občas ujížděly myšlenky, cítila jsem, jak se centra pootvírala, asi poprvé můžu říct, že jsem to vnímala naprosto reálně, jak vibrace rozechvívají tělo a něco dělají v uzlových bodech energetického pole.

Jak se to chce hýbat?

Několikrát během semináře pak přišel blok, kdy jsme se měli prostě spontánně protahovat každý po svém. Bylo to pro mě hodně podnětné, uvědomila jsem si totiž, kolik znám svých vlastních unikátních energetických pohybů. A mám tendenci si jich moc nevážit, praktikovat je spíš náhodně, prostě nepřikládat jim takový význam jako pohybům, které jsem se naučila z vnějších zdrojů, například z jógy. Přitom jsou zjevně minimálně stejně hodnotné, moje tělo si je vynašlo pro své vlastní potřeby a prostě fungují.

Takový je přístup naší společnosti, učíme se přikládat váhu jen tomu, co nám bylo vštípeno zvenčí, a nevšímat si své vlastní vnitřní pravdy. Techniky a nástroje zvenčí mohou být moc dobré a užitečné, ale to, co přichází zevnitř, je důležité taky, často ještě důležitější...

Zatím už dělám to, že si například jógovou praxi upravuju a skládám podle svého, samozřejmě se znalostí základních principů, a sem tam zařadím svou vlastní ásanu. Ale cítím, že by bylo skvělé vytvořit si úplně vlastní pohybovou praxi a provozovat ji pravidelně, třeba 15 minut, ale natolik často, abych mohla její prvky dále rozvíjet.

Až tenhle text dopíšu, pustím si hudbu a takovou praxi si dám :)

Slastné drbání

Večer přišlo zábavné cvičení, kdy jeden z nás byl strom a druhý zvíře, které se o něj drbe. Zkoušeli jste to už někdy ? :) Drbat a třít se o tělo jiného člověka tak, abyste si udělali co nejvíc dobře? Využít všecky možné výčnělky, výstupky a hrbolky, různé povrchy, různě pevná nebo měkká místa? Dozvíte se opravdu hodně o těle svém (co mu dělá dobře, co si chce podrbat, jak ho k tomu natočit:), i o těle „stromu“. A tedy, zajímavá je i dynamika, kdy ten, kdo se hýbe, si uvědomuje své možnosti jako zvířete s darem pohybu :), a ten, kdo stojí, zase prožívá klid, stabilitu a pevnost bytosti, co jen stojí a vnímá a dává.

A pak zviřátko stromeček za odměnu pořádně pohladí :)

Propletenec

Na závěr večera jsme provozovali tibetskou léčebnou techniku, kdy si lidé lehnou, všelijak se propletou a pak tam prostě spolu jsou. Je to zajímavá forma meditace, hřeje to a dělá to podivuhodné věci, které se nedají moc popsat, musíte vyzkoušet :)

Noc jsme strávili společně ve spacácích a dekách v seminární místnosti. Odloučení od vnějšího světa mi přišlo pro proces moc dobré.

Ráno jsme si zatančili a vrhli se na zlatý hřeb programu.

Miminko se učí hýbat

Představte si, že jste se právě narodili. Umíte jen ležet a třepat ručičkama a nožičkama, natáhnout se po prsu a sát, a pak spát :)

Všechno ostatní se musíte teprve naučit. To je váš studijní plán pro nejbližší roky: zvládnutí lidského pohybového repertoáru.

A teď se do toho jako dospělí zkuste vžít, vrátit se tam, a vyzkoušejte si to. Jaké je to, snažit se vykoumat, jak se převalit? Objevovat techniku plazení? Postavit se na všechny čtyři? Nebo dokonce na obě dvě... Jak se postavím, když nožičky mám ještě slabé a nevím moc, jak se ovládají? A jak se pak ve stoje udržím?

I když si s tím hrajeme jen chvilku, je to fascinující zkušenost. Už jsem kdysi někde četla, že malé dítě pracuje a učí se daleko tvrději než špičkový vědec. Usmála jsem se, pokývala hlavou, ale představit jsem si to doopravdy nedokázala. Už dokážu. Je to tak. Miminko provádí experimentální výzkum lidského pohybu, okamžitě aplikuje poznatky a naučené intenzivně procvičuje, po většinu svého bdělého času. Přijít na to, jak navzdory všem možným omezením úspěšně uskutečnit nějaký pohyb, je úctyhodný duševní výkon, spojený s velmi intenzivní a náročnou fyzickou prací.

Teď mi říkala spolubydlící, že prý někdo dělal experiment, kdy se vrcholoví sportovci snažili napodobit všechny pohyby batolat. Vydrželi to prý pár hodin, pak odpadli únavou :)

Pro mně byl nejzajímavější projekt postavit se. To opravdu není jen tak. Vemte si, jak je to vysoko:) A kolik komplikovaných pohybů je k tomu zapotřebí. Je třeba vykoumat různé možné strategie, všechny je zkoušet, sbírat se z nevyhnutelných pádů a zkoušet znova...

Přicházela u toho taky spousta pocitů. Některé z nich byly spojeny se vzpomínkami. Jsem si jistá jedním: všechno to úsilí malého výzkumníka je motivováno snahou o nezávislost. Moct se volně pohybovat po prostoru jako dospělí lidé, dělat si, co chci, dojít k zajímavým věcem, popadnout je a hrát si s nimi, jít pryč od ošklivých věcí.

Když jsem se konečně postavila, pokoušela jsem se vžít do stavu miminka. Nedávno jsem pozorovala roční holčičku známých při jejích prvních pokusech, takže nějaký materiál jsem k tomu měla.

Nožičky prtěte jsou samozřejmě ještě slabé, měkkounké, sotva ho udrží. Nemá rozvinutý smysl pro rovnováhu, musí se teprve naučit najít své těžiště, uzemnit se, rozvinout stabilitu.

A najednou mi došla souvislost s tématem, které mě zajímá odjakživa a je o něm předchozí post Chodiči a nechodiči.
Naše nezávislost je úzce spojena se schopností chodit. Chůzí to začalo. A zůstává důležitá. Schopnost volně, samostatně a koordinovaně se pohybovat prostorem po vlastních nohou je základním znakem člověka, který vyrostl z batolecího věku.

Co se pak ale stane, pokud se jí dobrovolně vzdáme? Pokud se prostorem nepohybujeme? Pokud se vrátíme k sezení v omezených ohrádkách? (tentokrát v nich už ale ani nelezeme, ani se neplazíme ani si nehrajeme, jen dřepíme jak pecky)

Nevrací nás to tak trochu do batolecího věku?

Nedivila bych se tomu.

Občas vidím starší lidi, kteří zjevně nechodí a nechodí a nechodí už mnoho let, jak se batolí svých pár kroků k autu. Klidně bych řekla batolí, vypadá to tak totiž. Jejich nožičky (zdrobnělina se jeví na místě) vypadají jako z těsta, přesně jako končetiny malých dětí. Jsou často všelijak křivé, jako by už nevěděli, jak na nich stát rovně. Jsou zjevně tak slabé, že je sotva nesou. Člověk cupitá, a hlasitě u toho funí, očividně ho každý krok obtěžuje a namáhá – už aby byl za volantem. Podobně, jako děti při svých prvních krůčcích tvrdě makají, ty si to ale alespoň užívají.

Co to asi dělá s psychikou? Ten pocit, že člověk sám sotva ujde pár kroků? A to ještě není starý, je v produktivním věku, je mu třeba čtyřicet... A když to navíc považuje za normální, vůbec si neuvědomuje, že jeho stav je prudce nepřirozený, škodlivý a do budoucna mu bude působit čím dál víc utrpení, jak se nepoužívaná struktura těla nevyhnutelně rozpadá.... Místo toho mu to přijde v pořádku, jak tomu batoleti (u kterého to ale na rozdíl od dospělého v pořádku je).

Bezmocnost? Nesamostatnost? Odtržení od reality? Takové souvislosti se nabízejí. Jistě, ten člověk může být a nejspíš je šikovný a praktický ve spoustě věcí, ale na nějaké úrovni ho jeho stav ovlivňovat prostě musí. Někde, v názorech, ve vědomí možností, v pružnosti a schopnosti změny, vliv tam bude...

Jak by se asi změnila naše civilizace, kdyby miliony lidí hromadně znovu začaly pořádně používat své nohy, vědomě na nich stát a chodit jimi po Zemi? Nebo po ní dokonce běhat? :) Nejspíš by jim to pomohlo uvědomit si spoustu věcí, nehledě na to, že by si zachránili klouby a zdraví vůbec.

Doufám, že se toho dočkáme. Spousta lidí ve spoustě zemí už na to přišla, snad se uvědomění bude šířit.

Tak, to byla malá odbočka k obvyklým tématům tohoto blogu.

Ale byla podle mě k věci, protože právě v tomhle vidím potenciál takových seminářů. Skrze tělo se člověk učí nejen o těle a práci s ním, ale i o vlastních pocitech, psychice, a jako v tomhle případě dokonce o principech, které mají vliv na celou společnost. A to poznání je daleko hlubší a bezprostřednější, než kdyby se o tématech jen mluvilo.

Vést a nechat se vést

Poslední cvičení nás učilo další dovednosti, která má co dělat s celým naším zapojením do lidského světa.

Pohybovali jsme se ve dvojicích, dotýkali se rukama a jeden jemnými pohyby vedl druhého. A různě jsme si to prohazovali. Uvědomila jsem si na tom, jak se tohle neustále přirozeně mění v každodenních interakcích. Různě se střídáme v tom, kdo určuje, co se zrovna stane, a je to tak v pořádku. Pokud člověk dokáže s tímto procesem přirozeně plynout, je to krásný volný tanec.

Ale sama v sobě jsem rozpoznala všelijaké překážky toho proudění. Zjevně jsou z výchovy a jsou to všelijaké pocity, že něco musím nebo bych měla. Buď nenechat se vést, aby mě „neovládali“, nebo naopak nevést, příliš dlouho, abych se „příliš neprosazovala“, jakési divné úzkosti, které chtějí natlačit skutečnost do nějakých omezení. Výsledkem pak je, že nefunguje přirozené předávání vedení, kdy se to stane prostě tehdy, když se to stát má, druhý už vám svým vedením dal všecko, co bylo zrovna na místě, a teď jste připraveni vy vést zase jeho, tak jdete na to. Pokud tomu necháte volný průběh a nemotají se vám tam ty myšlenky.

Jitka nám pak k tomu řekla druhý základní princip: aby člověk mohl dobře vést, musí umět být veden. Taky důležité a dobré si uvědomit. Umět být veden, a umět cítit okamžik, kdy je čas pro změnu vést.

A to už bylo vše.

Moc se mi líbil způsob, jak to Jitka vedla, krásná kombinace rozsáhlých znalostí a intuitivního výběru, které techniky zrovna sednou k náladě v sále.

Těším se na další :)

Chodiči a nechodiči

Malé zamyšlení nad radostí z chození po nohou, a tím jak a proč tahle radost některé lidi míjí...a jak jde zkoumat a objevovat :)
-------------------------------

V lednu jsme na Tenerife strávily pár dní s kamarádkou, cestovatelkou, která už léta stopuje, couchsurfuje, woofuje, zkrátka putuje. A jak už to tak bývá, když jste na novém místě, toulaly jsme se trochu kolem, po vesničce, kde jsem byla ubytovaná na farmě, a jejím okolí. Pak si Alenka dala tripa a já ji doprovázela, a to se člověk toulá ještě víc :)

Alenka (jméno změněno:) sice najezdí tisíce kilometrů, převážně stopem, ale na chození moc není. Toho jsem si všimla, a sama to i řekla, už když jsme se potkaly minule, v Amsterdamu. Už po hodince procházky po rovince kolem kanálů ji bolely nohy a chtěla si sednout.

V Los Silos to měla daleko těžší, jako celé Tenerfie se totiž i tohle místo skládá ze samých svahů a srázů. Pořád chodíte z kopce a do kopce, jinak to nejde. Alenka pochází z rovinaté země a do kopců se v životě moc nenachodila, přesněji řečeno snad dokonce vůbec.

Brzy jsme narazily na velký rozdíl v tom, jak vnímáme chůzi.

Pro mně je chození prostě základní běžná aktivita, jako sezení nebo stání. Nevnímám ho jako zvláštní námahu, nepotřebuju k němu moc energie. Unavím se po pár hodinách, a i pak můžu jít dál.

Vděčím za to dvěma věcem: jednak asi svému přirozenému založení, hodně ale také rodičům. Celé mé dětství jsme s mámou a babičkou chodili na dlouhé pěší procházky po městě i venkově, a celé prázdniny jsme trávili túrami na horách. Takže vím, že chodit je příjemné, přirozené, že se přitom a potom cítím dobře, že jenom pěšky pořádně poznám místa, kde žiju... Vím i, že dokonce i když jsem začala znova chodit na výlety po několika týdnech nemoci a ležení v posteli, tělo si vždycky během pár dní zase zvyklo a udělalo mu to moc dobře. Nikdy jsem chodit nepřestala, vyrazit ven a prostě jít a jít pro mě byl způsob relaxace i v obdobích největší lenosti a workoholismu u počítače.

Až dnes chápu, jaký dar to je, a to právě díky setkávání s lidmi, kteří to mají jinak.

Alenka si začne stěžovat na únavu tak po dvou kilometrech, tedy po půl hodině chůze. Dřív, pokud je to do kopce. Když má před sebou zhruba kilometrovou vzdálenost k nějakému místu, připadá jí to “daleko”, a dobře si rozmyslí, jestli se tam vydat. Chůzi zjevně vnímá jako namáhavé cvičení - vyslovila mnoho výroků na toto téma, které mě vždycky znova naplnily údivem.

Protože na tripu lidé rádi věci zkoumají, daly jsme se o tomto tématu do řeči. Sama se nad tím zamyslela, jestli je to normální, považovat chůzi za takovou námahu. Položila si otázku, jestli za tím není nějaký zdravotní problém, třeba se srdcem.

To je samozřejmě možné. Těžko posoudit. Může jí něco být.

Ale když jsem se nad tím zamyslela, uvědomila jsem si, že zdaleka není první, koho jsem potkala, kdo o chození říká takovéhle věci a chová se, jako by výstup na menší kopeček byl div ne maratón.

Spíš naopak: takových lidí je hodně. A všichni vykazují zhruba stejné příznaky. Nechce se jim dobrovolně chodit víc než tak kilometr, maximálně dva. Hodinová procházka už je pro ně sportovní výkon, ze kterého si pak potřebují odpočinout. Vidí-li před sebou vzdálenost delší než pár set metrů, překonat ji pro ně představuje podstatný výdej energie a musí pro to mít vážný důvod, v žádném případě tam například nepůjdou jen tak dvakrát, nebo tam a zpátky, když to nemusí nutně být. Výstup na kopec je sportovní výkon na druhou, a často si zvolí raději se o něj ani nepokoušet (jet autem, lanovkou, zůstat dole).

A když jsem přemýšlela dál, došlo mi, že stav těch lidí vlastně chápu, protože ho sama znám. Cítila jsem se přesně tak, když jsem bývala nemocná s průduškami. Nedávno se mi to opakovalo, takže to mám v živé paměti. Při infekci horních cest dýchacích se člověku špatně dýchá, jeho aerobní kapacita velmi klesne, a tak se každý pohyb stává namáhavější. Chůze se změní ve sportovní výkon, který vyžaduje energii, a velice dobře si rozmyslíte, kolik kroků opravdu musíte udělat. Pohodlí, které poskytují auta, vlaky a výtahy, se najednou stává zásadní a životně důležité, pokud ho nemáte, těžce dýcháte, potíte se a je vám velmi nepříjemně.

Ale to ještě není přesně ono. Vlasntě jsem zažila stav, který byl situaci nechodících lidí ještě bližší: ten samý. A také nedávno. Před rokem, v roce 2012. Začalo to právě ošklivou bronchitidou, která se táhla asi měsíc. A sotva jsem se zotavila, onemocněla jsem znova a všechno se opakovalo. Výsledek: skoro dva měsíce bez pohybu. Občas jsem musela ven, ale právě proto, že se mi špatně dýchalo, jsem jezdila všude autem (začala jsem řídit pár měsíců předtím). Tedy chovala jsem se zhruba stejně, jako se tisíce lidí chovají pořád, i když jsou zdraví: autem od domu na nádraží, po městě pár kroků a jinak tramvají, autem na nákup, domů, doma sedět, ležet.

Co bylo výsledkem? Dostala jsem se přesně do toho stavu, ve kterém pravděpodobně žijí všichni nechodiči. Když jsem se nakonec uzdravila, byla jsem tak slabá, že jít pěšky na nádraží (necelé 2 km) pro mě byl sportovní výkon, ze kterého jsem se unavila a zadýchala. A nějakou dobu jsem se mu vyhýbala. Když jsem přijela na párty, připadalo mi jako “pohyb”, že tam musím chodit sem a tam, mezi tábořištěm a stagí. Když jsem se šla projít do lesa, zhruba po hodině jsem měla “dost” a bolely mě nohy.

Protože na takový stav nejsem zvyklá, a už je to mnoho let, co jsem bývala nemocná, nepamatovala jsem si, co se s tím musí dělat, že pomůže jen prostě to “rozchodit”. Tuším ještě další asi 2 měsíce jsem fungovala v cyklu únavy a lenosti, kdy jsem se “námaze” vyhýbala a jezdila autem.

Výsledek: strašlivě mě bolela záda. Zjistila jsem, že moje záda, aby si udržela základní pružnost, nutně vyžadují chůzi. Jinak ztuhnou na kámen, speciálně okolo bederní páteře, a každé probuzení je utrpení. Jóga ani jiné cvičení nestačí. Zkrátka nejsou dělaná na celodenní sezení.

To mě nakonec přimělo probrat se, spolu s jarním počasí. Začala jsem zase chodit pěšky, vyrážet na výlety, a dalo se to do pořádku.

A teď už si plně uvědomuju, že jezdit autem je past. Ty kroky, které člověk neudělá, mu chybí, opravdu chybí.

Dnes si svoje kroky hlídám. Tato zkušenost mě naučila, že potřebuju každý den nachodit okolo 4 km, abych se cítila normálně a udržovala své tělo v normálním stavu, abych měla uvolněná záda, aby mi fungovalo trávení, zkrátka ze spousty důvodů.

Jak je to tedy s těmi lidmi? Myslím si, že hlavní příčinou jejich stavu je ve většině případů prostě...nechození. Není to žádná zvláštní nemoc, je to stav zesláblosti způsobený nedostatečným používáním vlastních nohou.

Obzvláště těžké případy bývají lidé okolo aut, automechanici a tak. Protože ti jezdí autem opravdu pořád a všude. Všimli jste si toho taky? Pokud by chlapík ze servisu měl ujít 300m k vozu zaparkovanému za rohem, vezme si na to auto :)

Dobrá zpráva na tom je, že se ten stav dá velice snadno napravit. Stačí jít se každý den projít, a během pár dnů už to nebude námaha ale radost, a za měsíc to bude nejsamozřejmější věc na světě. A zároveň přibyde energie, vnitřní pohody a jakéhosi vnitřního prostoru uvnitř sebe. To myslím vážně. Když se nehýbete, energie uvnitř stagnuje. Když se rozhýbe, začne proudit, vytvoří se uvnitř čistější a volnější prostor – a ten se může zaplnit novými myšlenkami, nápady, vizemi....

Když jsem byla malá, někdy jsem měsíc ležela se zápalem plic, a pak jsme přijeli do Krkonoš, a hned začali chodit 15km denně. První tři dny to bylo těžké. Ale vydržela jsem, protože jsem věděla, jaká bude odměna: po těch pár dnech tělo začalo fungovat, a začala jsem se cítit naprosto nádherně :) Tak snadné to je.

Samozřejmě, tohle je až zbytečně extrémní přístup, to není třeba, podvečerní potoulání po okolí domova nebo lesoparku za paneláky úplně stačí.

A mimochodem, nebylo to mládím, že jsem to zvládala tak snadno. Tenkrát s námi na túry vyrážela babička, které bylo v období, kdy jsme chodili nejintenzivněji, okolo 75 let. 30 km za den jí nedělalo problém. A to ani nebyla nějak zvlášť trénovaná. Prostě jen věděla, že je to normální, přirozené, příjemné a dělá jí to dobře. Užívala si s námi čerstvý vzduch, stromy, kameny, modrou oblohu, a šla. Neviděla v tom dřinu nebo trénink, jen radost.

A když člověk chodí pěšky, dá mu to úplně novou úroveň spojení s místem, kde žije. Pozná místa, o kterých by jinak vůbec nevěděl. Cítí půdu, kopce, stromy, lidská sídla, ví přesně, kde co je, kudy kam dojít, co se děje, jak se daří živým tvorům, potoku i lidem.

V západních zemích člověk vídá lidi, kteří praktikují chůzi jako “fitness”. Dozvěděli se z médií, že chození je nezbytné pro zdraví, a tak ho provozují jako “trénink”. Poznáte je na první pohled: kráčí rázně až toporně, ve sportovním oblečení, se sluchátky na uších, často s úporným výrazem. Plní si další povinnost, kterou už chtějí mít za sebou.

Je asi lepší, když to dělají alespoň takhle, než kdyby to nedělali. Chůze je důležitá i pro psychické zdraví. Tělo, které je z nedostatku kroků celé ztuhlé a stagnuje v něm potrava, způsobuje frustraci, nerudnost, nervozitu. I ten “fitness-chodič” pravděopodobně bude mít díky své aktivitě o něco lepší náladu a bude lépe vycházet se svými blízkými.

Ale chodit takhle je trochu škoda. Člověk přichází o většinu radosti.

Přijde mi daleko lepší o nic se nesnažit. Zapomenout na ideu, že provozuju nějaké „cvičení“, a vnímat procházku jako příjemný klidný čas pro sebe. Jít svým tempem, a kam mě nohy nesou. Vnímat svět kolem sebe, vydávat se po cestičkách, které mě přitahují. Nacházím tak svoje vlastní magická místa, místa kde se mi líbí, která mě nabíjejí a ráda se tam vracím.

Kdysi jsem někde objevila termín „lokální šamanismus“... To je ono. Být šamanem ve svém vlastním malém světě – tím, kdo důvěrně zná svůj prostor, je v kontaktu s duchem různých míst v okolí svého domova, komunikuje s nimi, přináší jim svou úctu a pozornost, a odnáší si uvolnění, jasnost, moudrost. A tím se stává uzemněnější, víc spojený se skutečností, a to mu zase umožňuje větší rozlet do jakýchkoli dimenzí.

To můžete třeba zkusit i vy, pokud to zatím neděláte:). Nebo k tomu zkusit inspirovat své blízké, kteří to ještě nedělají :) Prostě jen chodit, dívat se, pozorovat, mít rádi místa, živé tvory, kameny, domy, povídat si s nimi a naslouchat jim. Doma i na cestách. Na cestách je to taky něco úžasného: prostě se sebrat a pořádně to nové místo prolézt :)

A příjemným vedlejším účinkem pak je, že když chodíte po městě, nenamáhá vás to a nebolí vás nohy. Když máte před sebou vinoucí se kilometrovou cestu k majáku nad oceánem, nepotřebujete si 10x rozmyslet, jestli je to smysluplné využití vaší omezené energie, prostě vyrazíte a jdete se tam podívat, jen tak pro radost. Kdekoli potřebujete chodit, můžete se plně soustředit na to, kudy chodíte, co se kolem děje, co prožíváte, vaše tělo se vám nepřipomíná, neruší vás bolestí nebo únavou, protože chůze je pro něj samozřejmost.

Pokračování příště, chtěla jsem napsat ještě něco o chození do kopců, ale to je ještě jiný krásný příběh a zaslouží si vlastní text.

Ťapání zdar :)

Jít za svou hvězdou

"Steering by Starlight" je útlá knížka, kterou napsala americká životní koučka Martha Beck. Setkala jsem se s ní poprvé před pěti lety, ve zlomovém období, kdy jsem hledala, co dál. Přečetla jsem od dětství stovky a stovky knih, a jen o několika z nich mohu říct, že mi skutečně změnily život. Tato k nim patří. Nevyšla česky, a tak bych to nejlepší z ní ráda zkusila sdílet alespoň tímto článkem.

Autorka je typem "samouka", k povolání koučky se dostala skrze vlastní pestrou životní cestu plnou těžkých "šamanských zkoušek". V knize čerpá ze své mnohaleté zkušenosti s pomáháním klientům, z vlastních zážitků v procesu osvobození a sebeobjevování, ale i z moudrosti původních kultur, především australských Aboridžinců.

Základní ideou knihy je, že každý z nás v sobě má část, která přesně ví, proč tu jsme, zná naši unikátní cestu a poslání.
S touto částí sebe se potřebujeme dostat do kontaktu a její vedení následovat, protože jen tak můžeme být v životě doopravdy šťastní - když jsme skutečně sami sebou. 
Martha Beck této části naší osobnosti říká Stargazer. Doslova to znamená "ten, kdo hledí na hvězdy". Ponechám ale v dalším textu anglické slovo, protože je krásné, výstižné a krátké, a nemá vhodný český ekvivalent.
Kniha "Steering by Starlight", tedy "Jít za svou hvězdou", je příručkou k procesu osobní transformace, kdy se zbavujeme toho, co v naší mysli překáží, a učíme se následovat svou vnitřní pravdu.

Na mnoha místech budu přímo citovat věty, které mě hluboce oslovily. Knížka je plná užitečných cvičení, jež může kdokoli použít k práci sám se sebou. Pokusím se jich zde co nejvíce reprodukovat, takže si je můžete vyzkoušet sami.

Úvodní přehled: Tři fáze osvobození

1.  Rozpuštění (překážek, které nám brání v pohledu na hvězdy)

Když se housenka zakuklí, aby se proměnila v motýla, ze všeho nejdříve se musí totálně rozpustit. Stane se z ní kašička z nerozlišených buněk, kde nezůstanou žádné struktury z jejího předchozího života.
"Nemusíte se učit, jaké je vaše poslání, váš osud. Už ho znáte. Potřebujete se jen odnaučit myšlenkám, které vás zaslepují, takže pravdu nevidíte."
Zaslepují nás různé druhy myšlenek. Některé se jeví zářivé a pozitivní: "Mám tak skvělou práci, když mě ještě povýší a dostanu přidáno, budu se cítit úplně naplněný..." Jiné jsou negativní: "Nic nemá cenu, celý svět je proti mně. Nemůžu nic dělat, jen se tu válet a chlastat..." Ale ať jsou naše představy jakékoli, pokud zakrývají a zamlžují to, co by nám přineslo pocit radosti a smyslu, jsou falešné.
Abychom mohli vidět svou cestu jasně, musíme rozpustit své staré mentální struktury. A to bývá těžké. Protože s nimi se může začít rozpadat i naše ego. "A ega nesnáší, když je ohrožena jejich existence."

"Musíte se vzdát života, který jste si naplánovali, abyste dostali život, jenž na vás čeká." (Joseph Campbell)

2. Snění (utváření vize budoucího života)

Jakmile je housenka v kukle úplně rozpuštěná, její DNA začne říkat buňkám, jak se přeskládat v úplně nového tvora.
To samé se děje, když rozpustíme struktury své mysli. Začneme vidět první záblesky své skutečné pravdy, začneme snít nový sen, ze kterého se pomalu začne formovat mapa naší cesty, našeho pravého života. A v realitě okolo nás se začne dít spousta malých událostí, synchronicit, které nám s tímto procesem pomáhají.

3. Odvaha (jít naší skutečnou cestou)

To, že je nová cesta správná, ještě neznamená, že bude snadná. Často musíme bojovat. Ale to je v pořádku.
Když je čerstvě utvořený motýl uvnitř kukly připraven, začne se dobývat ven. Je to těžký a nebezpečný proces a nové stvoření je měkké a zranitelné, když se vysouká do vnějšího světa. Ale čím delší a těžší je opouštění kukly, tím silnější pak motýl bude a tím déle bude žít.

Kapitola první: Začínáme od konce

Následující cvičení a techniky vám pomohou navštívit hvězdnou observatoř ve vaší hlavě a zažít, jaký to bude pocit, žít jako Stargazer.

1. Dostat to, co chci
Napište seznam několika věcí, které opravdu chcete:

Opravdu chci:
1. .......................................................
2. .......................................................
3. .......................................................
4. .......................................................
5. .......................................................

Většina lidí zde uvede věci, úspěchy, partnery... Ale to jsou jen prostředky. Ve skutečnosti nám jde o pocity.
Zkusme to tedy znovu.

Jak se budu cítit, když získám to, co chci (použijte váš předchozí seznam):

1. Když získám 1., budu cítit......
2. Když získám 2., budu cítit......
3. Když získám 3., budu cítit......
4. Když získám 4., budu cítit......
5. Když získám 5., budu cítit......

Máme spoustu různých přání, ve skutečnosti ale toužíme jen po několika jednoduchých pocitech. Obvykle k nim patří klid a mír, bezpečí, někam patřit, pohodlí, láska, radost, svoboda...
Často si myslíme, že jich dosáhneme, když získáme milion dolarů, olympijskou medaili, vysněný dům nebo srdce Miss World. Říkáme věci jako:
"Až mě povýší, budu konečně vědět, že jsem dost dobrý."
"Kdyby mě moje žena přestala kritizovat, mohl bych se uvolnit."
"Až zhubnu, budu moct chodit na rande."

Ono je to ale přesně naopak:
"Vnější okolnosti nevytváří naše citové stavy. Naše citové stavy vytváří vnější okolnosti."
Pokud si věříte a cítíte se dost dobří, daleko pravděpodobněji vás v práci povýší. Když se uvolníte, budete s lidmi lépe vycházet a budou vás méně kritizovat. Rozhodnete-li se mít rádi svoje tělo teď hned, cítit se krásní a odvážně vyrazit na schůzku s tím, kdo vás přitahuje, bude ve vašem životě radost a dobrodružství, a daleko spíš zhubnete, než kdybyste zůstali doma, s jídlem jako jediným potěšením. Zkrátka je to všechno úplně obráceně.

Všimněte si, o kolik příjemnější je spolupracovat a setkávat se s limi, kteří se chovají, jako by všechny jejich potřeby již byly naplněny, jsou klidní, spokojení, veselí, než s lidmi, kteří se projevují pasivně-agresivně - visí na vás, stěžují si na životní útrapy, vyčítají, bědují, pořád něco vyžadují.
"Zažijete mnohem víc úspěchů ve všech oblastech života, když budete procházet dnem s pocitem, jako byste svého cíle již dosáhli."
Místo, abyste usilovali o přijetí a souhlas ostatních, představte si, že už vás totálně přijímají, že je to naprostá samozřejmost.
Když máte sami sebe rádi, věříte si, přemýšlíte o sobě pozitivně, přitahujete ostatní a je jim s vámi dobře.

Představte si, jak jistě a bezpečně byste se cítili, kdybyste byli bohatí, nebo jakou extázi byste prožívali, kdybyste už byli zamilovaní do svého vysněného partnera. Použijte svou obrazotvornost a přeneste se do tohoto stavu teď hned. Tím už si dáváte přesně to, po čem toužíte.

2. Naučit se mládnout

Většina z nás si za život uložila hluboko do nervového systému pocity strachu, vzteku a smutku. S těmito pocity se nerodíme. Miminka mají od narození jen dva strachy: z hlasitých zvuků a z pádu. Když se strachů začneme zbavovat, náš mozek a naše vědomí začne "mládnout", postupně se vracet blíž a blíž ke svému původnímu stavu, kdy bylo téměř beze strachu. Naše těla sice budou dál pomalu stárnout, ale budete žasnout, o kolik mladší se budete cítit, když omladíte svůj mozek.
Potřebujeme změnit strukturu svého mozku tím, že se naučíme pozitivnímu myšlení a cítění. Velmi k tomu pomáhá meditace.

3. Užívat si budoucnosti: teď hned

Cvičení:
Vyhraďte si 10-minutovou přestávku od zbytku svého života.
Vyberte si jednu položku ze seznamu svých přání a po celých 10 minut si živě představujte, že se splnila. Všemi smysly a do nejmenších detailů. Dělejte to každý den celý měsíc.


4. Ti, kdo nezapadají

Také jste někdy v životě "nezapadali"? Šli jste proti tomu, co vašemu okolí připadalo normální, rozumné a správné? Tak to jste v dobré společnosti. Velká část úspěšných a slavných lidí na tom byla úplně stejně. Z klientů Marthy Beck třeba známá moderátorka, které ve škole, když byla upovídaná, říkali "ve skutečném světě tě nikdo nebude poslouchat". Nebo vynálezce, jenž zažil tvrdou bitvu se svým otcem, když dal výpověď z dobře placené práce programátora, aby začal realizovat "jakési sny" o dosud neexistujících nových přístrojích. Jiná klientka byla celé dětství nemocna, a dnes jako dospělá provází turisty po nebezpečných horách a džunglích....
Všichni tito lidé už od počátku tušili něco o svém osudu. Toužili po věcech, které jejich okolí připadaly nerealistické a nerozumné. Ale oni hluboko uvnitř věděli.... Pocity nezapadání jsou totiž semínka našeho osudu, která se snaží vzklíčit.
Zamyslete se, kdy jste vy sami byli v dětství v rozporu se svým okolím.

Jak jsem nezapadal/a:
Situace 1: ...................................
Situace 2: ....................................
Situace 3: ...................................

Pocity nezapadání, které jsem měl/a jako dítě. Odpovězte co nejvíc dětinsky, i když dnes jste dospělí a rozumní, vžijte se do toho, jak jste se cítili, dozvíte se o sobě něco:
1. Nehodím se do téhle situace, na tohle místo, k těmhle lidem, protože nejsem....
2. Nesnáším tyhle lidi, protože oni nevidí, že já.....
3. Kdybych byl/a ve správném prostředí, s lidmi, jako jsem já, každý by chápal, že jsem....
4. Bylo by mi o tolik líp s lidmi, kteří ne....
5. Je tak frustrující, že ode mně tihle lidé očekávají...
6. Ve srovnání se všemi tady jsem o tolik....
7. Tahle situace je příliš....
8. Nemůžu se dočkat, až se dostanu pryč od lidí, kteří....
9. V téhle situaci se mi chce řvát, protože.....
10. Zlobím se, protože mi tu nikdo nechce dovolit....

Možná se na to vzteklé dítě v sobě, které si tohle myslelo, dodnes zlobíte. Je důležité ho přijmout. Čím více ho dokážete mít rádi, tím tolerantnější a uvolněnější budete ve vztahu k ostatním lidem.
Je velice pravděpodobné, že vaše odpovědi jsou prosté, upřímné, jasné výroky o tom, co pro vás není, a jak má vypadat váš skutečný život.

5. Váš životní příběh pozpátku

Zkuste si pro změnu neuvažovat o životě lineárně, od začátku do konce, ale naopak. Začněte tím, co je dnes. A vracejte se k událostem, na jejichž základě jste dnes tam, kde jste.

To nejlepší v mém životě (vztahy, situace, věci...)
1..............................................
2...............................................
3...............................................

A teď díky čemu jste je získali:

Šťastná událost, která přispěla k tomu, že mám to nejlepší v mém životě
.................................................................................
.................................................................................

Vraťte se dále do minulosti. Co se stalo předtím? Co předcházelo oné šťastné události, co ji umožnilo?

Předchozí šťastná událost, která přispěla k tomu, že mám to nejlepší v mém životě
.................................................................................
.................................................................................

Sledujte řetězec příčin a následků ještě hlouběji do minulosti, až narazíte na události, které jste považovali za nepřijemné a nešťastné, přitom ale přispěly k uskutečnění toho nejlepšího ve vašem životě. Například vás vyhodili ze školy a díky tomu jste založili firmu a potkali svou ženu...

"Nešťastná" událost, která přispěla k tomu, že mám to nejlepší v mém životě
.................................................................................
.................................................................................

A teď změňte perspektivu. Místo abyste si představovali, že jste dosáhli úspěchu navzdory nešťastným událostem, podívejte se na věc tak, že "špatné" věci se přihodily proto, aby vám pomohly stát se tím, kým jste.

Například moderátorka Jennifer si původně myslela: "Narodila jsem se jako dyslektička, proto jsem nesnášela školu, odešla z ní a začala pracovat v rádiu."
Nový pohled na věc: "Mým osudem bylo pracovat v rádiu. Proto jsem se narodila jako dyslektička a nesnášela školu."
Průvodkyně Eileen říká: "Mým osudem bylo žít jako dobrodružka a cestovat divočinou. Proto jsem měla jako malá spostu zdravotních problémů. Naučilo mě to snášet bolest a nade všechno milovat svobodu."

Příběh o tom, jak jsem dosáhl/a toho nejlepšího ve svém životě. Jak to vidí Stargazer:

Bylo mým osudem dosáhnout/získat/potkat.......(uveďte jednu z těch nejlepších věcí ve svém životě).
..........................................................
Proto se stalo něco negativního (uveďte "špatnou" událost, kterou jste zmínili výše)
..........................................................
To naštěstí vedlo k.......(napiště, co bylo důsledkem)
..........................................................
A díky tomu se stala ta další věc
..........................................................
A takhle mě osud přivedl k tomu nejlepšímu, co dnes v životě mám.

Takto můžete převyprávět celý svůj životní příběh.
Možná vám to připadá jako neobjektivní hra s fakty.
Ale když vyprávíte svůj život jako soubor náhodných událostí, které často dopadají špatně, nebo dokonce jako zoufalý boj, kde je všechno proti vám, nejste o nic objektivnější.
Neexistuje žádný důkaz, že některý z těchto pohledů je více "reálný" než ty ostatní. Negativní, nihilistická verze není o nic ověřitelnější než optimistická a kreativní.

Obrovský rozdíl je v tom, jaký vliv má příběh, který sami sobě vyprávíte, na vás samotné. Je jen na vás, jestli chcete věřit, že máte za sebou temnou bolestnou cestu slzavým údolím, nebo se rozhodnete vidět ve svých dosavadních prožitcích smysl, sílu a nespočet zázraků, které vás udělaly tím, kým dnes jste.


Baví vás to? Chcete s hvězdnou perspektivou pracovat dál? Pokračování příště: další kapitola pojednává o našem vnitřním generátoru strachu, a jak ho zvládnout.

Co je rodina?

Jak se pozná skutečná rodina?

Kdo je naše rodina? Lidé, se kterými jsme blízce příbuzní, nebo naše spřízněné duše bez ohledu na pokrevní vztahy?

Poslední dobou se nad tím hodně zamýšlím, co vlastně pro mě znamená rodina.

K následujícím třem bodům jsem došla, z mnoha let zkušeností, s biologickou rodinou, i s rodinou blízkých lidí, se kterými jsme se sami našli ve světě.

1. Důvěra

Rodina jsou lidé, kteří nám důvěřují, a kterým můžeme důvěřovat my. Vědí, že bychom jim nikdy vědomě neublížili, a my se zase můžeme spolehnout, že by totéž nikdy neudělali oni.

Důvěra je základ. Bez důvěry není rodina.

Za svou rodinou můžete kdykoli přijít, je samozřejmé vědět, co její členové dělají, vidět jak žijí, můžete se na ně s něčím obrátit a oni na vás. Všichni zúčastnění vědí, že na všech stranách panují dobré úmysly.

Pokud důvěra uvnitř biologické rodiny nefunguje, je to jako rodinu nemít. Někdy to má rozumné příčiny – například jeden člen rodiny důvěru ztratil, kvůli svým špatným činům a rozhodnutím. V takovém případě je někdy ještě šance to napravit, pokud se dotyčný trvale změní. A někdy už ne, třeba u těžkých případů násilí, takovému člověku prostě už věřit nejde.

Někdy ale bohužel důvěra není přítomna z iracionálních důvodů, aniž by ten, komu je nevěřeno, něco udělal, kvůli nepodloženým představám, starým traumatům, kvůli hněvu na bývalého partnera, který se přenáší i na děti, apod.

V takovém případě, pokud ti kdo nedůvěřují nejsou ochotni ke změně, nezbývá než jít a hledat opravdovou rodinu někde jinde. Lidé, kteří nám nevěří, nás jen budou pořád dál zraňovat.

2. Sdílení

Rodina jsou lidé, se kterými můžeme otevřeně a bez obav sdílet svůj život. Můžeme se svěřit s tím, co prožíváme, co nás trápí nebo na čem nám záleží. Samozřejmě, pořád jsme samostatné bytosti, a nemusíme nutně každému členovi rodiny prozradit všechno, máme i svůj osobní svět, a je v pořádku, že některé části jsou jen naše. Ale celkově, o většinu své reality se dělíme. Členům naší rodiny můžeme říct, co se s námi děje, co nás trápí a na čem nám záleží. I když jsou naše cesty v něčem jiné, víme, že nás neodsoudí, že u nich najdeme porozumění a podporu.

Sdílení je podmnožina, jemnější forma důvěry. Ani bez něj není skutečná rodina – zejména vlastní rodina (tedy vlastní manželství a děti). Sdílení je základ partnerství. Pokud spolu žijí lidé, kteří před sebou musí podstatné věci skrývat, žádné opravdové partnerství to není. A ani rodiče nejsou rodina, když si s nimi nemůžeme nic na rovinu říct.

V dnešní době někdy sdílení úplně nefunguje mezi rodiči a dětmi ani v jinak harmonických rodinách. Je to kvůli rychlosti vývoje a propasti mezi generacemi. Někdy nás rodiče milují, ale prostě jim nemůžeme říct některé věci, které jsou v našem světě normální a v pořádku, protože jejich generace o nich měla zcela jiné, velmi zkreslené informace a prostě by je nepochopili a nepřijali. Je to škoda, a je úžasné, pokud někteří rodiče dokáží tuto bariéru překonat a nový svět přijmout, ale když je jinak přítomna láska a pochopení ve všem ostatním, jde i s tímhle problémem pořád o rodinu. Stejně pak ale vzniká zásadní potřeba najít si jinou rodinu venku, rodinu přátel, kde můžeme být úplně pravdiví.

3. Respekt

Naše skutečná rodina nás respektuje jako samostatné a jedinečné bytosti. Lidi, kteří vědí, co dělají, dokáží posoudit, co je pro ně dobré, mají svou cestu, zodpovídají za svá rozhodnutí.

Jenom na takovém respektu mohou být založeny zdravé vztahy.

Členové naší opravdové rodiny nás přijímají takové, jací jsme, jací jsme si zvolili být, nemají pocit, že nás musí změnit. Mohou s námi nesouhlasit a řeknou nám svůj názor, ale nepovažují se za autoritu přes náš život. Pokud se k něčemu rozhodneme, vidí za tím nás (nehledají vysvětlení, viníky, výmluvy, někde mimo nás), očekávají že my si za tím budeme stát a poneseme důsledky, které z toho plynou. Vybrali si sdílet s námi čas, prostor, blízkost, život, to, co my i oni v životě vytváříme, a za to rozhodnutí si zodpovídají zase oni.

Lidé, kteří si myslí, že vědí, co je pro nás dobré, a co bychom měli dělat, a vnucují nám to, přejí si, abychom na nich byli závislí, nebo nás považují za nesvéprávné malé děti, které jsou šoupány sem a tam vnějšími vlivy, nejsou opravdová rodina – i když bohužel tyhle formy chování jsou velmi časté v biologické rodině. Život nebo kontakt s takovým člověkem není dobrý pro naši duši, a je vhodné se od něj odpoutat, jakmile je to možné, a nedovolit mu, aby na nás měl vliv.

A zase, tady je malá výjimka pro naše rodiče: u rodičů je přirozené, že do určité míry mají představy, co by si pro nás přáli nebo co je pro nás dobré. A starali se o nás, když jsme opravdu byli malí, závislí, ovlivnitelní. V našem světě nefungují přechodové rituály, a proto je pro rodiče často těžké, ve správný čas pochopit, že dítě už není dítě. Zaslouží si shovívavost, když se nezbaví některých „rodičovských“ zvyků a občas říkají věci, které by od jiných lidí byly opravdu nemístné. Ale všeho s mírou. Pokud se rodiče chovají k dospělému dítěti jako k batoleti, také nezbývá než dát se na útěk a hledat normální rodinu u jiných lidí.

Biologická rodina a duchovní rodina

Někde jsem četla, že naše biologická rodina je ne vždy jedno a to samé jako naše duchovní rodina.

Samozřejmě, pokud se shodují, pokud je naše původní fyzická rodina i duchovní rodinou, je to nádherné. Máme pak jakési pevné základní jádro, ze kterého můžeme budovat všechny ostatní vztahy, a kam se můžeme kdykoliv bezpečně vracet.

V té knížce psali, že ale někdy je to tak, že naše biologická rodina nám přináší zkoušky, to, co se naše duše chtěla naučit na počátku života, a jinak s námi nemá tak moc společného. Když pak dospějeme, odcházíme, a nacházíme si svou duchovní rodinu – své vlastní partnery, a přátele, lidi, kteří jsou podobně naladění, na podobné cestě, se kterými si rozumíme a sdílíme. A s těmi se pak vzájemně podporujeme v tom, co jsme na tomto světě přišli udělat.

Pokud biologická rodina nefunguje a nerozumíme si s ní, udržujeme s ní nějaké základní vztahy, takové, jaké udržovat jdou, co nejpozitivnější, snažíme se vážit si těch lidí, respektovat je, sdílet s nimi to, co jde, ale neočekáváme, že budou naše duchovní rodina, protože to nemohou.

Někdy nás může biologická rodina po letech ještě příjemně překvapit, někdy ne, pak je dobré stav věcí přijmout.

Souhlasím s tímhle pohledem na věc, tak nějak to zažívám. Spoustu dobrých a krásných lidí okolo mě trápí, že si nerozumí se svými biologickými rodinami. Někteří ale naopak vyprávějí úplně nádherné věci o tom, jak to porozumění nacházejí. A pár šťastných jedinců má pokrevní rodinu, která opravdu funguje, je nesmírně inspirující potkávat je, dívat se, jak fungují, slyšet je vyprávět.

Napadá mě, že to, co jsme sem všichni přišli dělat, by se dalo popsat jako uzdravování rodin. Všichni, z naší generace, kdo si to uvědomujeme. Chceme uzdravit rodinu lidskou i rodinu živých bytostí. A proto je moc a moc důležité vytvářet zdravá spojení mezi lidmi, opravdové malé i velké rodiny všeho druhu.

Ájurvéda a denní život našince

Tento textík jsem napsala pro kamarádův web, je to krátký úvod do ájurvédy pro ty, kdo se s tímto pojmem zatím setkali jen letmo. Doufám, že poskytne základní představu a případně inspiraci k dalšímu zkoumání :)

-------------------------------------------

Ájurvéda je prastará indická nauka o životě ve zdraví a harmonii. Zahrnuje kompletní učení o léčbě chorob, pro současného západního člověka má však patrně ještě větší význam jako systém, který umožňuje skutečně účinnou prevenci a udržování zdraví na základě pochopení našich individuálních potřeb.

V ájurvédě neexistuje „jedno zdravé pro všechny“. Celý svět, všechno okolo nás, i naše vlastní tělo, je kombinací tří základních energií, takzvaných dóš – Váty (větru), Pitty (ohně) a Kaphy (vody a Země). I každý člověk v sobě jedinečným způsobem propojuje tyto tři síly. Tomu se říká osobní konstituce.

V konstituci konkrétního člověka obvykle převládá jedna nebo dvě dóši. Jen výjimečně se vyskytují lidé, u nichž jsou všechny tři v rovnováze.

Podle toho rozlišujeme tři základní a tři kombinované typy.

Svůj typ si člověk může určit za pomoci dotazníků dostupných na internetu a v knihách, které se ptají na dále uvedené charakteristiky. Nebo může navštívit ájurvédského lékaře. Ten určí kombinaci odborně a přesněji – dokáže to i z pouhého pulzu, a po kompletním diagnostickém rozhovoru vám poví do detailu, jak se jednotlivé energie projevují ve vašem těle a mysli, a co to pro vás znamená.

Nejzákladnější určení typu je však u mnoha lidí velmi jednoduché a konstituce je zřejmá na první pohled – zejména tam, kde výrazně převládá jedna základní energie.

Charakteristika Váty

Lidé typu Váta jsou jemné a křehké tělesné stavby, s úzkými rameny a lehkými kostmi. Bývají velmi vysocí nebo naopak drobní. Pohybují se a mluví rychle, jsou velice živí a aktivní. Snadno se unaví a vyčerpají, ale také se rychle zregenerují. Jsou nositeli změny, přichází se spoustou nových nápadů, snadno se učí a přizpůsobují proměnám a vývoji prostředí. Je pro ně ale těžší uvádět myšlenky do každodenní praxe, mívají potíže se soustředěním, sice věci snadno začnou, pak je ale často zase opustí. Jejich energie je jako vítr, vanoucí a přelétavá.

Mívají slabé a citlivé trávení, jsou velmi senzitivní ke kvalitě potravin a jejich kombinacím. Mají silný sklon k nevyrovnanému, chaotickému životnímu stylu, a ten jim zároveň ze všech typů nejvíc škodí.

Jsou velmi citliví na chlad.

Vysocí lidé typu Váta bývají celý život hubení, jsou to ti, kdo „nepřiberou, ať snědí cokoli. Drobnější Váty přibrat mohou, obvykle proto, že se snaží potlačit svou nervozitu nebo se uzemnit přejídáním a mlsáním sladkostí. Snadno a rychle ale zase zhubnou. Pokud jedí trvale tolik, že si udrží nadváhu, velmi jim nesluší, jsou rozměklí, nepohybliví a trpí, protože jejich lehká tělesná konstrukce váhu navíc těžce snáší.

Psychicky bývají lidé typu Váta bystří, s velkým rozhledem, často intelektuálové. Jsou-li v harmonii, jsou plni nadšení a energie do života a dodávají ji i ostatním. Běžným problémem pro ně je sklon k nervozitě, strachu a úzkosti. Jestliže se dostanou hodně daleko mimo rovnováhu, inklinují k závislostem, sebedestrukci, poruchám pozornosti a duševním chorobám.

Co potřebují?

Lidé typu Váta potřebují vše, co je opakem energie Váty.

Klid, teplo, pohodlí, teplou, kvalitní, výživnou stravu, pravidelnost, řád a jasně vymezené úkoly.

Velmi důležitý je pro ně také pravidelný tělesný pohyb. Je pro ně naprostou nezbytností, musí si aktivně udržovat určitý stupeň svalové síly a pružnosti, jinak je jejich tělo ztuhlé a hrozí jim v pozdějším věku vážná onemocnění pohybového aparátu a kloubů. Prospívá jim jóga, chůze, běh, plavání a mnoho dalších aktivit. Neměli by se přepínat a nutit do extrémních výkonů, potřebují najít správnou rovnováhu mezi námahou a odpočinkem. Tělesné vybití je zásadní i pro jejich duševní rovnováhu. Pokud jsou fyzicky pasivní, což se v našem světě často stává, cyklí se jejich nesmírně pohyblivá větrná energie jen v hlavě, například v intelektuálních konstrukcích a virtuálních světech, což znamená nezdravé jednostranné přetížení a může vést k problémům.

Váty se zkrátka potřebují uzemnit, zklidnit a soustředit svou energii, aby mohla sloužit něčemu užitečnému. I tak zůstanou Vátami, ale pokud o sebe budou pečovat a snažit se kompenzovat své sklony, aby se udrželi v harmonii, budou daleko šťastnější, vyrovnanější a výkonnější a projeví se spíše kladné vlastnosti jejich typu.

Charakteristika Pitty

Lidé typu Pitta jsou ohnivé povahy. Jsou rázní, aktivní, jasně a rychle se rozhodují, mají tendenci organizovat a vést ostatní.

Pitta transformuje, je to energie, která nám umožňuje přeměnit myšlenku v čin. A také rozlišuje, vymezuje, zaměřuje se. Rozpoznává, co je dobré a co ne, co kam patří, co je třeba vykonat.

Osoby s převahou Pitty bývají střední postavy, mohou být vysocí, pokud cvičí, snadno získají atletické tělo. Vyznačují se nesmírnou energií, když jdou za svým cílem, jsou k nezastavení, a snadno mohou „utahat“ ostatní.

Mají ostře řezané rysy a často předčasně šediví.

Jejich metabolismus je rychlý, silný a odolný, jako oheň, který všechno spálí – nejlépe ze všech typů snáší například složité kombinace potravin, syrovou stravu nebo větší množství jídla. Často si neuvědomují potřebu se o své tělo starat, protože má tolik energie a tolik vydrží.

Je jim málokdy zima, v létě a v teplých krajích však velmi trpí horkem.

K jejich povaze patří jistá agresivita. Ta může být využita pozitivně, jsou-li v harmonii – pak jsou skvělými manažery, politiky, vojáky či učiteli. V průměrném stavu je člověk typu Pitta výkonný a rázný jedinec, který ale snadno „vybuchne“ a dostane se do hádky, může být znám jako cholerik. Pokud Pitta upadne do hluboké disharmonie, může z ní být nebezpečný rváč nebo zločinec.

Co potřebují?

Pitty potřebují svou úpornou cílevědomost a soutěživost tlumit a kompenzovat. Potřebují odpočívat, věnovat se uklidňujícím činnostem, kde „o nic nejde“, jako jsou procházky, poslech hudby nebo umělecká tvorba jen tak pro radost.

Dělá jim dobře ochlazující strava – syrové ovoce a zelenina, čerstvé šťávy a bio mléko. Naopak neměli by vůbec jíst ostře kořeněné pokrmy a smažené jídlo, protože pálivá koření a horký olej mají vlastnosti Pitty. Velmi nebezpečný je pro ně tvrdý alkohol, který je velmi podobné povahy jako Pitta. Měli by se vyhnout také všem stimulantům, které je rovněž přehřívají a zvyšují jejich sklon k workoholismu a přepracování.

Je pro ně dobré snažit se ovládnout svůj sklon tvrdě soudit ostatní a místo toho rozvíjet porozumění, soucit, empatii. Pitta se obvykle domnívá, že má vždy pravdu. Pokud dokáže toto přesvědčení překonat a přiznat možnost, že se někdy mýlí nebo chybuje a ostatní něco vědí třeba i lépe, je to pro ni velký pokrok.

Svou energii potřebují smysluplně nasměrovat a dosahovat výsledků, aby byli spokojeni. Harmonická Pitta zhodnotí situaci, rozhodne se a jedná. Nemá pak čas na zbytečné hádky, frustraci a agresi.

Charakteristika Kaphy

Lidé typu Kapha jsou mohutní, mají široká ramena, velké kosti a od přírody silné svaly. I jejich obličej bývá široký, s plnými rty a velkýma očima.

Bývají dobrosrdečné povahy, pomalí, klidní a rozvážní.

Kapha je energií lásky a péče, lidé typu Kapha mají velké srdce a jsou-li v harmonii, jsou tu přirozeně pro ostatní. Archetypem Kaphy je matka pečující o své dítě – u všech žen se v těhotenství a v počáteční fázi mateřství velmi zvýší Kapha, ať jsou jakékoli konstituce.

Jejich metabolismus je také pomalý, stabilní a velmi efektivní – snadno přibývají na váze, nesnadno hubnou. V naší společnosti má většina lidí typu Kapha mírnou nebo i větší nadváhu. Pokud se Kaphy optimálně stravují a hodně pohybují, je jejich tělo krásně tvarované a svalnaté – Kaphy se obecně ale tělesné námaze vyhýbají, kde jen mohou, a jsou ze všech typů nejpasivnější. I to je o efektivitě – neradi vydávají energii, pokud si nejsou absolutně jisti, že je to nutné a důležité.

Jsou trpěliví a vytrvalí a jejich přirozenou silnou stránkou je dlouhodobé tvoření trvalých hodnot – budování firem, stavění domů, výchova dětí – vše, co vyžaduje pravidelnou rutinu a péči po mnoho let.

Nejsou-li v harmonii, mají tendenci upadat do strnulosti, lenosti a přílišného materialismu.

Co potřebují?

Kaphy potřebují bojovat se svým sklonem ke stagnaci, neměnnosti, nehybnosti.

Prospívá jim veškerý pohyb – fyzický i mentální – cestování, sport, nové myšlenky a nápady, zkrátka stimulace všeho druhu. Je pro ně dobré přimět se občas změnit své zvyky a naučit se něco nového, přestože k tomu netíhnou přirozeně sami od sebe jako například Váty.

Svědčí jim lehká strava s malým obsahem tuků.

Měli by se vyhnout sladkostem, červenému masu a fastfoodu – po těchto těžkých potravinách budou ještě pomalejší a extrémně po nich tloustnou. Protože potřebují doopravdy relativně málo jídla, mělo by všechno, co jedí, být kvalitní, čerstvé, plné živin – celozrnné obiloviny a luštěniny, zelenina a ovoce, oříšky a semena, živočišné výrobky v biokvalitě. To platí pro všechny typy, ale Kaphy si doslova nemohou dovolit jíst žádné zbytečné prázdné kalorie a zbytečnou hmotu. Kapha má v těle konzistenci hlenu, a proto by lidé tohoto typu měli minimalizovat i vše hlenotvorné, tedy např. sladké, mléčné výrobky a bílé pečivo, jinak trpí zahleněním. Je pro ně dobré také všemožné koření, které stimuluje metabolismus.

Pro Kaphy je ideální najít si způsob života, který přirozeně zahrnuje fyzickou aktivitu a nové podněty, například mít vlastní hospodářství, dílnu či pracovat jako dobrovolníci.

Pokud nemohou být tělesně aktivní v práci, je pro ně naprosto zásadní vytvořit si rutinu pohybu, zvyknout si například na pravidelnou jógu a běhání. Když se z těchto činností stane dlouhodobý zvyk, nebudou pro ně už obtížné, budou v nich dobří, budou na svém těle vidět krásné výsledky a bude je to bavit. Je ale nutné se zvyku držet. Kaphy příliš nevnímají přirozenou potřebu pohybu, ze všech typů se cítí nejpohodlněji v našem současném civilizačním životním stylu. Protože mají tělo od přírody silné a klouby dobře promazané, dlouho je nic nebolí, mohou dvacet let jen sedět a mít pocit, že je to komfort – po této dlouhé době však ale někdy přichází těžké následky v podobě vážných nemocí, občas už nevratné nebo vyžadující roky léčby. Proto je pro Kaphy důležité překonat se a naučit se vyváženému životnímu stylu včas.

Kombinované typy

U některých lidí převládají dvě základní energie, které jsou u nich zhruba v rovnováze.

Možné kombinace:

Váta-Pitta

Pitta-Kapha

Váta-Kapha

Tyto typy potřebují především doplňovat do svého života třetí energii, která jim chybí.

Váta-Pitta

Lidé velmi aktivní, tvořiví, zvídaví, inteligentní.

Měli by vyhledávat uzemnění, zpomalení, klid, láskyplnou péči – Kaphu. Znamená to odpočinek, přírodu, regulovat přísun informací i počet aktivit, dbát na uvolnění a rovnováhu.

Pitta-Kapha

Nesmírně odolní a houževnatí lidé, skvělí pracanti, vůdčí typy. Chybí jim pružnost a otevřenost novému, mají tendenci jet si jako buldozer stále tou svou cestou – potřebují společnost lidí typu Váta, nové informace, podněty, činnosti...

Váta-Kapha

Jemní, citliví, umělečtí, empatičtí. Chybí oheň: rozhodnost, jasnost, síla k akci. Potřebují podpůrné struktury, v rámci kterých dokáží jednat (jako je škola, firma, rodina, komunita), jinak snadno upadají do pasivity a prázdného snění.

Vyvažování

Jak jste si už asi sami všimli v popisech, co různé typy potřebují, stejné posiluje stejné a protiklady se vzájemně vyvažují.

Všechno okolo nás má vlastnosti Váty, Pitty a Kaphy. Pokud se Pitta bude přejídat ostrým jídlem, pít kávu a panáky, pracovat dlouho do noci a v hospodě s podobně naladěnými kumpány nadávat na poměry, bude mít tento člověk energie Pitta příliš mnoho, a navíc neharmonické, a to nebude dobře ani pro něj, ani pro ostatní: příliš mnoho ohně může vyvolat vředy, infekce, agresivitu a výbuchy vzteku, apod.

Jestliže si ten samý člověk dopřeje klid a odpočinek, sladké ovocné šťávy, zeleninové saláty, uklidňující společnost lidí typu Kapha a kontakt s osvěžující energií Váty, výlety do hor či k moři, kde vane svěží vítr, a vůbec pravidelné pauzy od všeho usilování a soutěžení, bude jeho oheň hořet jasně a čistě a s přiměřenou intenzitou a bude pozitivní a tvořivou silou.

Nemusíte ani znát ájurvédu, abyste mohli z této moudrosti čerpat.

Stačí naučit se všímat si, pozorovat sami sebe. Jací jste? Jaké máte přirozeně sklony a vlastnosti? V jakých oblastech tíhnete k extrémům? Co vás vyvažuje, a co vaše sklony k nerovnováze ještě zhoršuje? Jací lidé jste, jaké prostředí, jaké činnosti vám dělají skutečně, dlouhodobě dobře, a co vás naopak sice chvilkově přitahuje, ale vlastně vám z toho dobře není?

Můžete si přečíst spoustu moudrých knih o ájurvédě plných doporučení, co a jak přesně dělat a nedělat.

Ale ještě dále se dostanete, když začnete zevniř. Sami si odpovíte na otázky, co vaše jedinečná konstituce potřebuje. Hluboko uvnitř to dobře víte.

Pak vám ájurvéda může být inspirací. Doporučení v textech nebudou zase další „měl bych“, ale spíše doplní a rozvinou to, na co už jste přišli sami.

Přeji hodně radosti z objevování

Příběh jedné posedlosti

Tento blog bude na neobvyklé téma, které na první pohled mezi ostatní příspěvky nezapadá. Není tomu úplně tak, do tematiky se ve skutečnosti docela hodí (viz. dále:). 

Potřebuju o tom příběhu něco napsat, abych ho konečně dostala z hlavy :)

Normálně nekoukám na seriály. Nebaví mě tak dlouho sedět před obrazovkou. Proti většině lidí okolo sebe jsem viděla minimum filmů, ze stejného důvodu. Pohyblivé obrázky pro mě musí mít v nějakém směru opravdu obrovskou přitažlivost, musí mi něco hodně hlubokého sdělovat, abych byla ochotna věnovat jim čas a omezovat kvůli nim svobodu svého těla. Není to pro mě normální způsob trávení času. Nestává se to často.

Stalo se mi to před časem v případě seriálu Breaking Bad, česky Perníkový táta, opravdu dokonalá studie proměny uťáplého profesora chemie v gangstera. Nadchl mě tolik, že jsem mu propadla a nadšeně stahovala díl za dílem – a pak se s ostatními těšila na pokračování. A teď to přišlo znovu, tentokrát v ještě větší míře, protože ten příběh měl 96 dílů. Jakživa bych nevěřila, že něco takového dobrovolně absolvuju. Jedná se o seriál Dexter.

Jde o obrovský popkulturní fenomén, takže dost pravděpodobně znáte, alespoň základní zápletku. Anebo víc. Ale přijde mi důležité popsat, o co jde, vlastními slovy.

Prosím nečtěte dále, pokud jste seriál neviděli, podívat se na něj chcete, a máte pocit, že by vám zkazilo prožitek, kdybyste se předem dozvěděli příliš mnoho. (takzvaný SPOILER ALERT !!! :)

Příběh

(pokud ho dobře znáte, možná to přeskočte – a možná ne:)

Příběh seriálu začal před 40 lety, neštěstím, které potkalo malého kluka, tříletého Dextera Mosera, v roce 1973. Jeho máma, Laura Moserová, byla závislá na drogách a živila se obchodem s kokainem. A okrádala své obchodní partnery. A k tomu si ještě přivydělávala donášením policii, a spala s policistou, pro kterého pracovala, jistým Harrym Morganem. Tenhle nebezpečný životní styl skončil tragédií: tři muži, kterým kradla kokain, ji překvapili v lodním kontejneru v přístavu a rozřezali ji motorovou pilou před očima jejích dvou malých synů. Kluci tam zůstali s mrtvou mámou, v krvi, zavření bez vody a jídla, tři dny.

Pak teprve dorazila policie, jako první právě detektiv Morgan. Popadl malého Dextera a odvezl si ho k sobě. A už nikdy ho neopustil. Adoptoval ho a staral se o něj jako o vlastní dítě až do své smrti.

Není to v seriálu jasně vysloveno, ale je dost pravděpodobné, že Dexter byl Harryho syn.

Starší chlapec Brian skončil v ústavu.

Dexter vyrůstal v rodině Morganových, která byla navzdory tátovým dobrodružstvím naprosto fungující, harmonická, láskyplná. Harryho žena Doris a dcera Debra ho přijaly za vlastního.

Když bylo Dexterovi okolo 10 let, začal si jeho táta všímat, že kluk je divný. Jiný, zvláštní. Měl odlišné zájmy než ostatní, neprojevoval normální emoce, místo basketbalových hráčů obdivoval sériové vrahy. Vymohl si na tátovi návštěvu v práci, na místě činu, místě vraždy. A tam nebyl šokovaný ale zjevně fascinovaný. A pak se v okolí začala ztrácet domácí zvířata a jednoho dne našel Harry na zahradě hrob plný psích a kočičích kostí. Uhodil na syna, a ten se přiznal, že má nezvladatelné puzení něco živého zabíjet.

Musela mezi nimi s Harrym být úžasná důvěra a blízkost – dokázali i o takovéhle věci mluvit otevřeně, Dexter se nebál poctivě svěřit, nic neskrýval, popsal, co se s ním děje. A přiznal, že by chtěl zabíjet i lidi, jen si zatím netroufl. Protože by se to tátovi a mámě nelíbilo.

Zděšený Harry vyhledal pomoc – psychiatričku Dr. Vogelovou, specialistku na psychopaty. Ta mu potvrdila to, co si myslel: že jeho syn zřejmě je v důsledku prodělaného extrémního traumatu trvale poznamenaný a jeho vražedné impulzy půjdou těžko potlačit.

Harrymu na Dexterovi nesmírně záleželo a nedokázal si představit nechat ho zavřít do nějaké instituce. Ale zároveň věděl, že nejde nedělat nic, nemůže čekat, až jeho syn vyroste a opravdu někomu vezme život.

Dr. Vogelová to chápala. Ke své specializaci se dostala tak, že její vlastní syn, psychopat, někoho zabil, a pak skončil v ústavu. Nikdy se přes to nepřenesla. Chtěla, aby malý Dexter dopadl jinak. A tak společně vymysleli plán. Rozhodli se naučit Dextera jeho nutkání kontrolovat, a zaměřit ho určitým směrem.

Harry se ve své práci detektiva vyšetřujícího vraždy často setkával s nepotrestanými zločinci. Vrahy a násilníky, které nebylo možno usvědčit, nenašlo se dost důkazů, „proklouzli systémem“ a vesele páchali zločiny dál. Občas z toho doslova šílel bezmocí. A právě tohle zoufalství ho dovedlo k přesvědčení, že pro někoho, jako je jeho syn, může na světě být užitečné místo.

Pod vedením Dr. Vogelové učil Dextera „kodexu“ - souboru pravidel, za kterých bude jednoho dne moct opravdu vyhovět svému puzení a zabíjet lidi. Prvním pravidlem bylo „Nenech se chytit.“ Druhým: „Jdi jen po těch, kdo si to zaslouží.“ Což bylo naprosto přesně definováno: měli to být pouze vrazi, o jejichž vině je jednoznačný důkaz, a kteří se rovněž prokazatelně chystají znovu zabíjet. Další pravidla už se točila kolem technického provedení: jako policista Harry vštípil nevlastnímu synovi principy a pravidla, jak se vyhnout dopadení.

Výuka probíhala na pravidelných loveckých výpravách. Zabíjení velkých zvířat přinášelo Dexterovi dočasnou úlevu od vnitřního tlaku, a Harry mu přitom vštěpoval pravidla kodexu a učil ho praktickým věcem.

Zároveň ho v běžném životě vedl tak, aby nebyl nápadný. Učil ho, jak předstírat, že je jako ostatní lidé. Předstírat normální emoce, normální zájmy, empatii, i když toho moc necítil.

Byla to zvláštní situace. Dexter na jednu stranu dostával totální podporu, totální přijetí. A na druhou dospíval s jasným obrazem sebe sama jako zrůdy.

Až když bylo Dexterovi 20 let, učivo zvládl perfektně a opakovaně otestoval „nanečisto“, dovolil mu umírající Harry poprvé zabít, zdravotní sestru, která vraždila nemohoucí pacienty.

V dalším životě pokračoval Dexter s jasným záměrem zařídit se tak, aby mohl být „sám sebou“. S vyznamenáním vystudoval medicínu, pak se ale, místo aby se stal lékařem specializoval na forenzní vědy. Zároveň studoval bojová umění.

Na začátku seriálu se setkáváme s dospělým Dexterem, třicátníkem, který pracuje jako specialista na krev na oddělení vražd policie v Miami. Ve svém denním životě je to po všech stránkách bezúhonný člověk – slušný a spolehlivý, pracovitý a pečlivý, přátelský ke kolegům.

Ve své profesi má spoustu příležitostí dostat se k materiálům o své „cílové skupině“ - nebezpečných a nenapravitelných vrazích. Vybírá si je většinou v práci, pokud si někoho vytipuje mimo zaměstnání, využívá policejní zdroje k získání důkazů. A pak, ve svém volném čase, tyto vrahy loví a zabíjí. Dělá to rituálním způsobem, kdy každého zločince napřed zneškodní zvířecím sedativem, přiváže nahého ke stolu v místnosti obložené plastovou fólií, pak ho probudí, přinutí podívat se na fotografie obětí a vede s ním rozhovor o tom, co spáchal. A pak ho zabije, obvykle bodnutím nožem, příležitostně jinými způsoby.

Tento postup vlastně má ledacos společného s „prací“ všelijakých filmových superhrdinů, kteří v podstatě dělají úplně to samé, jen o něco méně chladnokrevně. Ale Dexter si nic nenamlouvá. Ví, že skutečným nejhlubším motivem je jeho vnitřní nutkání, ví, že vraždí proto, že mu to přináší hluboké uspokojení.

Přitom ale i jeho motivace spravedlností je zjevně upřímná. A je rád, když může zachránit život nevinných lidí, které by jeho oběti jinak zavraždily. To vidíme mnohokrát v průběhu seriálu. Postava je plná paradoxů – na jedné straně očividný a reálný smysl pro spravedlnost a férovost a touha ochránit nevinné, na druhé ještě více očividná radost z brutálního násilí.

Je také zvláštním způsobem fascinován psychopaty, které vraždí. Je si vědom, že to jsou převážně lidé velice podobní jemu samotnému, liší se pouze tím, že jednají bez kodexu, bez pravidel. Ve svých konverzacích s nimi se snaží přijít na kloub jejich myšlení.

Těžko říct, jestli by někdo takový mohl v reálu existovat. Psychologové a psychiatři, kteří se k seriálu vyjadřovali, ale v zásadě říkají, že teoreticky ano: pokud by se skutečně stal tak nepravděpodobný příběh, kdy vraždící maniak je v přípravě na svou dráhu veden rodičem, jakým byl Harry.

V denním životě se Dexter naučil „zapadnout“, chovat se jako normální člověk, i když se jím vnitřně necítí. Pořád se ale dostává do situací, kdy si není jistý, jak jednat, jak reagovat, kdy si připadá neohrabaně a nemístně.

Na začátku seriálu se mu právě po mnoha pokusech podařilo navázat trvalý vztah. Našel si přítelkyni, ženu se dvěma dětmi, hluboce traumatizovanou z předchozího manželství s násilnickým narkomanem. Dexter je ve svém „oficiálním“ životě dokonalým opakem někoho takového, vzorným přítelem a partnerem, a Rita je šťastná, že konečně našla slušného muže.

Seriál je doslova „vyprávěn v první osobě“, neustále je v něm totiž přítomen vnitřní hlas hlavního hrdiny, který všechno komentuje. Divák je tak vtažen do jeho světa a stává se tichým komplicem.

Dozvídáme se, jak Dexter vnímá sám sebe – a velice brzy zjistíme, že ne vždycky říká úplnou pravdu. Například soustavně tvrdí, že nic necítí. Z jeho činů a reakcí ale je jasné, že mu opravdu záleží minimálně na jedné osobě na světě, nevlastní sestře Deb. Ta s ním pracuje na stejném oddělení, její životní touhou totiž bylo stát se policistkou. V první sérii se jí to podaří, a v dalším průběhu udělá na oddělení vražd slušnou kariéru. Paradoxně pak je hlavní náplní její práce chytat přesně takové lidi, jako je její bratr.

A ten jí v práci slušně pomáhá – svou pozoruhodnou intuicí ohledně všeho, co se týká vrahů.

V průběhu seriálu pak Dexter prožije mnoho zkušeností, v důsledku kterých začne lidských pocitů zažívat daleko víc, v podstatě se probouzí ze svého stavu vnitřního chladu, čím dál víc poznává opravdové spojení s jinými lidmi, a začíná mít i jiné priority než svůj „koníček“, který ho dříve úplně pohlcoval. Jeho vztah s Ritou postupně přestane být „zástěrkou“ a čím dál víc je doopravdy. Zjišťuje, že mu na ní a nevlastních dětech skutečně záleží, má je rád, chce se o ně starat, chránit je, sdílet s nimi radost. Ožení se s Ritou. Zplodí vlastního syna, kterého opravdu miluje a chce mu být dobrým tátou.

Zároveň ale pořád dál páchá své vraždy. Nedokáže přestat, jsou pro něj zásadní, pro udržování vnitřní rovnováhy, vlastně je potřebuje, aby mohl zbytek času vést svůj normální a stále uspokojivější denní život. Z toho samozřejmě vznikají obtížné situace. Musí svůj tajný život skrývat před rodinou. Občas dochází ke kolizím. Pořád se musí přetvařovat a lhát, i když nechce.

Později v seriálu jeho manželka tragicky zahyne, a on pozná jiné ženy, které o něm vědí víc... Pochopí, že jediné řešení je najít takovou, před kterou by mohl být opravdu sám sebou. Ale může někdo takový existovat? (neřeknu:)

Seriál pracuje s absurdní dynamikou, kdy hlavní hrdina v jednu chvíli celý od krve se spokojeným výrazem odklízí mrtvolu, vzápětí mu zazvoní telefon, a on se řítí pomoct ženě nebo sestře, okamžitě se přepne do naprosto normálního, slušného a sympatického člověka.

A postupně prochází transformací, kdy normálním člověkem čím dál víc opravdu chce být, ale neví jak, a občas je ze sebe naprosto zoufalý. A pak zase přijde chvíle, kdy se jeho „schopnosti“ opravdu hodí a on má pocit, že má na světě místo takový, jaký je, a je tu potřeba. Tyhle dva stavy se během seriálu přepnou mnohokrát.

Tím se samozřejmě prolínají příběhy případů sériových vrahů, které řeší oddělení vražd, a vždycky do nějaké míry i Dexter sám. A velice realisticky zpracované lidské příběhy jeho kolegů a jeho sestry.

Tolik story. Zdržím se dalších podrobností, pro případ, že jste neviděli a třeba byste se chtěli dívat. A naoopak, pokud byste další vyprávění chtěli, všechno je na Wikipedii :)

Co je na tom fascinující

Příběh lidské izolace

S tím se nejspíš identifikuje nejvíc lidí na všech kontinentech, všude v „civilizovaném“ světě. Nepotřebujete být zrovna vraždící maniak, abyste se cítili jako alien, který nerozumí ostatním lidem. Citová narušenost nějakého druhu je v našem světě tak častá, že už je snad skoro normální. Kdekdo zažil v dětství traumata, i když ne tak extrémní a krvavá - „jen“ obyčejnější a smutně běžné druhy psychického a fyzického násilí, a výsledkem je nějaká forma vnitřní prázdnoty a pocitu oddělenosti od ostatních.

Nikdy předtím mě vlastně nenapadlo si tyhle dvě věci spojit. Tedy to, že ten pocit izolace nějak souvisí s odlišným prožíváním emocí, a to zase souvisí se zážitky v minulosti. Samozřejmě že ano, je to logické, dává to smysl: ten, kdo zažil extrémní věci v době, kdy na to jako malé dítě nebyl vůbec připravený, musel utlumit a změnit svoje citové prožívání, aby vůbec přežil a vydržel. A to, co bylo tenkrát dobrou strategií, se později stává přítěží a překážkou spojení s ostatními lidmi. A je otázkou, jak z toho ven. A to, co vidíme v seriálu, je asi nejpřirozenější cesta – člověk napřed předstírá, snaží se ty věci dělat alespoň navenek, a postupně, skrze vztahy, třeba něco přijde doopravdy.

Tajemství, lež a pravda, důvěra

Všichni máme svá tajemství, i když třeba ne tak temná. Kolik toho můžeme odhalit ostatním lidem? Co už by nepřijali? Kdy je chránit, kdy je to v jejich zájmu a je vlastně slušné a fér neříct pravdu, a kdy naopak? Jsou možné intimní vztahy bez absolutní pravdy a sdílení, jsou skutečné?

Dexter má opravdu rád Ritu, ale na určité úrovni nejsou nikdy spolu. Ona nemůže vědět, s kým žije, kdyby se to dozvěděla, byl by konec. Ze všech jejich společných situací podle mě plyne jasné poučení, že takhle vztah nikdy doopravdy fungovat nemůže, i když je v něm láska.

To už dávají daleko víc smyslu jeho další vztahy, se ženami, které o jeho temnotě vědí víc, třeba jí i kus sdílejí – jsou opravdovější, i když třeba časem skončí nebo dopadnou špatně.

Tajemství nemusí vždycky být o zlu. Může být o něčem, co není nějak absolutně špatné, ale ten druhý by to prostě nepochopil, nepřijal, protože je z jiného světa. V této podobě myslím, že něčím srovnatelné situace mohou znát i docela normální lidé.

Nutkání a obsese

I to je nesmírně běžné. Představitel Dextera, Michael C. Hall, v jednom rozhovoru říká, že ve svém ztělesnění postavy samozřejmě nemohl čerpat ze svých vlastních vražedných impulzů, ty nemá, ale snažil se pracovat s nutkáními, která zná, a těch samozřejmě má svou vlastní sbírku.

V jedné části seriálu Dextera jeho žena podezřívá, že bere tvrdé drogy, protože neví, jak jinak si vysvětlit jeho divné chování a toulání po nocích. A Dexter zase už neví, co by jí řekl, a tak se „přizná“ a nechá se přinutit začít chodit na setkání „Narcotics Anonymous“. Napřed se tam neuvěřitelně nudí, pak ale šokovaně zjistí, že to, o čem ostatní účastníci na schůzkách mluví, je mu nesmírně povědomé. Narkomani hovoří o vnitřní prázdnotě, nezvladatelném nutkání, a krátkodobém vnitřním uvolnění, které nastane, když podlehnou. Je to úplně to samé, co prožívá on, jen jejich způsob vybití je jiný.

A s narkomany Dexter sdílí i pocit posedlosti, pocit, že v něm žije cosi temného, co ho odděluje od lidí a nutí do násilí, co touží být „nakrmeno“. Jen u něj jde o mimořádně extrémní a destruktivní způsob krmení, to je jediný rozdíl.

(Zase ale, jeden psycholog v jednom textu poznamenává, že sice naštěstí většina lidí nemá temnou stránku tak brutální, jako filmový Dexter, málokdo ji ale zase tak důkladně kontroluje a přebírá za ni tolik zodpovědnosti.)

A opět, nemusíme jít do těchto extrémů, nemusíme být ani zabijáci, ani závislí na tvrdých drogách, abychom znali tenhle pocit. Já teda závislá na tvrdých drogách kdysi byla, takže vím úplně přesně, o čem to ti všichni mluví, je to v seriálu popsané perfektně, tak realisticky, až z toho jde husí kůže.

Ale v zásadě i „menší“ nutkavé obsese, ty „obyčejné“, které zažívají miliony lidí, fungují na podobném principu, je to jen otázka intenzity. I když třeba ty „velké“ překonáte, ta prázdnota, která se dožaduje zaplnění něčím vnějším, obvykle ne zcela konstruktivním, je tam pořád. Rozpustit ji a transformovat je úkol na celý život, pokud tedy hodně, hodně moc chcete....

Spravedlnost

Náš svět je plný nespravedlnosti. Anonymní, masová průmyslová společnost vytváří mnohem více psychopatů a různě deformovaných jedinců, než jich kdy bylo v přírodních společnostech, a zároveň jim dává podmínky, jak operovat skrytě, nepozorovaně a beztrestně. Setkala jsem se s tím už jako malé dítě, že bohužel existují lidé, kteří soustavně ubližují ostatním, a zároveň jsou ve společnosti uznávaní a akceptovaní a nikdo je nezastaví a nepotrestá.

Je to smutně normální. Na naší planetě prý žije miliarda znásilněných žen. Celkem zjevně většině pachatelů těchto činů se nikdy nestane absolutně nic, dělá se jakoby nic. A tak je to i s množstvím dalšího násilí.

Určitě i proto Dexterovy činy působí často téměř sympaticky, a rozhodně jsou nás miliony, kdo seriálovému zabijákovi běžně drží palce, aby ty konkrétní gaunery dostal. I Dexterův představitel sám říká, že natáčení vražedných scén měl rád, že přinášelo katarzi, uvolnění. Dexterovy oběti jsou přesně ti jedinci, kteří by potrestáni opravdu být měli – a často nejsou, protože svoje zločiny umějí skrývat, umějí vytvářet slušnou fasádu.

Dokonalým příkladem je sériový vrah Trinity ve čtvrté sérii. Šedesátiletý pán s napohled dokonalou harmonickou rodinou, který po celé zemi buduje dobročinné stavby, chodí do kostela a pořád mluví o Bohu. A jinak šílenec, násilník, ve svém tajném životě vrah žen a dětí, doma terorizující vlastní manželku a dospívajícího syna a dceru až k totálnímu psychickému zničení.

Jak už jsem zmínila výše, antropologům je dobře známo, že v kmenových společenstvích byl výskyt takových extrémních zločinů minimální. Jsou produktem městské společnosti s nadvládou jedněch nad druhými, válkami, bohatými a chudými, anonymitou, tím vším, čemu říkáme civilizace. I kdyby se v kmeni takový šílenec jako Trinity vyskytl, byl by velice rychle rozpoznán a zpacifikován. V malé skupině lidí, kteří žijí spolu, spolupracují a sdílí všechno, by mu to jednoduše neprošlo. Ve velkoměstě jako Miami ano.

A proto je v mnoha z nás neuspokojená touha po férovosti, právu a spravedlnosti, a seriál Dexter k ní promlouvá.

Potlačená temnota, potlačená agrese

Souvisí velmi s předchozím bodem. Naše společnost nás učí nebrat právo do vlastních rukou, spoléhat se na systém. Dává to v našich podmínkách smysl, ve stavu, v jakém společnost je, by to asi ani jinak nešlo, protože kdyby tomu bylo jinak, vynořila by se spousta pokřivených samozvaných mstitelů.

Zároveň to ale vyvolává tlak a deformace. Zvláště pokud systém nefunguje, pokud je nedostačující nebo zkorumpovaný. Slušní lidé zažívají frustraci, když nemají jak se bránit.

A někdy se nebráníme ani tam, kde bychom mohli a měli. Kde nejde o to někoho zabít, ale třeba někoho praštit (to je extrém), zakřičet, říct NE, zkrátka bránit se, obhajovat přirozená práva a zájmy své i svých blízkých. Kolik lidí tohle všechno potlačuje, a předstírá, že se řídí podivným pravidlem „nastavit druhou tvář“, protože to prý je „ušlechtilé“? A přitom si všechen ten vztek hromadí uvnitř.

Jistá míra agrese je podle mě přirozenou součástí života, patří do určitých situací. Temnota je druhou stránkou světla a také patří k životu. Opravdu nebezpečná se stává, pokud se snažíme ji popřít a zašlapat do země. 

Stává se, že ti nejodpornější násilníci jsou zároveň uťáplí chudáčci, co se v té „světlé“ polovině svého života nechají každým postrkovat sem a tam. Kdyby dokázali projevit normální, zdravou agresi, tam kde by byla na místě, říct třeba NE své matce, možná by si pak nemuseli svůj vztek vybíjet na nevinných.

A i kvůli tomuhle zřejmě je uvolňující dívat se na Dextera, jako na velkého a silného chlapa, který se násilí opravdu nebojí a občas ho použije někde, kde je skutečně na místě. Například zmlátí nevlastního otce kamarádky své dcery, když zjistí, že ten chlap tu holčičku systematicky bije. Na místech těla, kde to nebylo vidět. Což je zrovna jedna z těch častých a obvykle nepotrestaných forem násilí okolo nás.

Dexter vystrašil dotyčného chlapa k smrti a donutil ho, ať tu rodinu opustí. Nezabil ho, neublížil mu trvale, ale ukázal mu velmi jednoznačně, že mu jeho jednání nemusí projít. 
Což mimochodem vůbec nebylo podle jeho kodexu, podle toho by se do takových věcí plést neměl, aby na sebe neupozorňoval. To už právě začal zjišťovat, že mu jde o něco trochu jiného než původně....

Nemůžu si  pomoct, přišlo mi to naprosto na místě. Viděla jsem v tom projevení archetypu bojovníka, síly, která v našem světě je často potlačená a deformovaná, a přitom občas, ve výjimečných, extrémních situacích, je jí třeba.
Některé formy chování prostě nelze tolerovat. Každý by měl vědět, že ať se v jeho hlavě děje cokoliv, nemůže si dovolit pro nějaké své vybití či uspokojení týrat děti. A pokud je natolik šílený, že mu to samotnému divné nepřijde, vědět, že tvrdě narazí, že to nepřipustí lidé kolem něho.

----------------------------

Ačkoliv pocit diváka z Dexterových vražd je často spíše pozitivní, seriál jako celek je nijak neglorifikuje. Spíše naopak. Řekla bych, že naprosto realisticky ukazuje základní problém s něčím takovým – násilí plodí další násilí. Hlavní hrdina sice svými činy často zachrání nevinné lidi, ale sám sobě přitahuje do života další neštěstí. Doplácí na to jeho blízcí, těch pár lidí, na kterých mu záleží. 

Přestože sám necítí výčitky svědomí kvůli vraždění jako takovému, neustále trpí dalšími a dalšími následky svého jednání, neustále ho dohání, neustále se děje něco, co ho pak opravdu bolí. Jako když přijde o svou ženu, nechtěně ublíží svému synovi, své sestře... Je to bludný kruh. Ač to na první pohled má všechno tak dobře pořešené, a často vypadá chvilkově spokojeně, jako celek je jeho život noční můra. Vidíme, kam vede násilí....nebo v menším, kam vede život založený na uspokojování temných nutkání. Vidíme, že to je něco, co by si dobrovolně nikdo nevybral.

Jistě, takovéhle seriály jsou svým způsobem také kanálem, jak mohou lidé vybít to nahromaděné napětí ze všeho, co okolo nich a v nich nefunguje, aniž by se něco doopravdy změnilo.

A proto je určitě někteří moji přátelé nemají rádi. Jako projev toho samého divného světa, jako jeden z prvků, které to celé udržují v chodu.

Ale pokud jde o takhle inteligentní příběh, který se dotýká tolika základních otázek, vyvolává tolik zamyšlení, ze kterého se pozorný divák sledováním vlastních reakcí může dozvědět tolik o sobě samotném, vidím v jeho existenci smysl, jsem pro.

Je také vidět, že se na seriálu podílela spousta dobrých a zajímavých lidí. Museli mít důvod, proč je to drželo, tolik let. Podle mě měli řadu dobrých důvodů. Jsem vděčná, že jsem se s tímhle fenoménem mohla setkat, přinesl mi hodně pochopení.