Cukr a chleba – tentokrát pohled odborníků

Před časem jsem tu publikovala výsledky svého experimentu s nepožíváním cukru a pečiva. Nejedla jsem tyto potraviny měsíc a byla jsem velmi překvapená, o kolik mám více energie, lepší náladu, jasnější mysl a větší schopnost aktivně něco dělat a tvořit.

Teď jsem narazila na zajímavá videa od lidí, kteří se tímto tématem zabývají profesionálně, a chtěla bych tu posdílet odkazy, a pro ty, kdo by to raději česky, pár stručných informací, co tam říkají:).

Jsem objevením těchto přednášek celkem nadšená. Moje experimenty byly založeny na vlastním vnímání, co ty potraviny se mnou dělají. Ale když takhle vnímáte něco, co zdá se většina lidí okolo vás na vědomí nebere, je celkem snadné říct si, že se vám to zdá, a začít být zase “normální” a na věc zapomenout....

Ukazuje se ale, že se mi to zřejmě nezdá. Obsah níže uvedených videjí potvrzuje úplně přesně to, co jsem se pokoušela laicky popsat před rokem. A vypadá to, že si ve světě už tisíce lidí uvědomují to samé, a dělají odpovídající změny ve své životosprávě, a minimálně desítky vědců na tato témata provádí výzkum.

https://www.youtube.com/watch?v=UbBURnqYVzw

Dr. William Davis: Pšenice, nezdravá obilnina

• Současná pšenice je oproti dřívějším variantám geneticky vysoce modifikovaná v něco zcela jiného, než jedli naši předkové. Aktuální forma je na trhu cca 30 let, což odpovídá období explozivního nárůstu obezity v USA i jinde.
• Dnes běžná pšenice působí na opioidní receptory v mozku tak, že mj. zvyšuje chuť k jídlu
• Chléb má vyšší glykemický index než rafinovaný cukr, způsobuje tedy ještě více prudký a krátký nárůst krevního cukru. To dělá z pečiva návykovou drogu, ještě návykovější než cukr. Platí to i pro celozrnný chléb, dokonce více
  (pozn., z jiného zdroje: v posledních 20 letech se tvrdí, že celozrnné obiloviny jsou velmi zdravé a máme jich jíst hodně, původ tohoto tvrzení, které obrovsky zvýšilo především spotřebu pšenice, protože většina lidí si koupí celozrnný chleba a další obiloviny neřeší, je nyní zpochybňován, je možné, že od začátku souvisel s obchodními zájmy, viz. např. kniha Death By Food Pyramid).
• Pšenice zvyšuje propustnost střeva, narušuje jeho přirozené obranné mechanismy, takže může do krve proniknout více toxických látek. Jedním z možných důsledků je tekutý průjem. Tento stav přispívá i k zánětům kloubů, dýchacích cest a dalších orgánů
• Bezlepková dieta (ať už máme opravdu netoleranci lepku, nebo ji volíme dobrovolně), je dobrá věc, pokud to znamená, že nejíme obilniny. Pokud jíme komerční “bezlepkové” produkty, moc si nepomůžeme, protože jejich výrobci používají náhražky, které mají glykemický index často ještě vyšší než pšenice a další negativní vlastnosti
  (pozn. moje vlastní: Přečtěte si někdy složení bezlepkového chleba nebo něčeho. četla jsem to, a ještě nikdy jsem nekoupila. Pejsek s kočičkou vařili dort...:)...neuvěřitelná směs příliš mnoha divných věcí, která nemůže jít strávit....)
• Při vyloučení pšenice ze stravy nastává rychlý úbytek hmotnosti (eliminují se záněty v těle a s tím odchází přebytečná voda, a samozřejmě také ztrácíme nadbytečný tuk)
  (pozn. moje: Věřím tomu. Znám to tedy spíš naopak: když pečivo atd. nejím, což se mi někdy daří týdny i měsíce, udržuju si váhu, která mi vyhovuje, jakmile zase začnu, neboli zrelapsuju do závislosti na něm, za chvíli si všimnu, že mi na těle překáží měkký rosolovitý tuk. Je celkem jasné, že opravdu obézní lidé, kteří měli tu závislost léta patrně daleko těžší, začnou rychle hubnout, když přestanou. Přestože samozřejmě pšenice je u nich jen jeden z řady faktorů, ale ono když člověk změní jeden faktor, často je překvapen:)
• Bez pšenice má člověk více energie a jasnější mysl.
  (pozn. moje: Potvrzuji, loni na jaře jsem přesně to vnímala při svém měsíčním experimentu s totálním vyloučením cukru a pečiva, připadalo mi to ale jako “příliš divoké teorie”...)
• Pšenice je lehce psychoaktivní, mechanismus ještě není prozkoumán, ale tento fakt je znám. Je doloženo, že u schizofreniků přispívá konzumace pečiva ke zhoršení symptomů (hlasy, atd.), a jeho úplné vysazení k výraznému zlepšení.

Kniha od autora této přednášky:

Pšeničné břicho

A tady je zkrácená, veselá, animovaná verze toho samého

Kniha o důsledcích nadbytku cukru a uhlohydrátů pro náš mozek:

http://www.amazon.com/Grain-Brain-Surprising-Sugar-Your-Killers/dp/031623480X

A další pěkná přednáška o pšenici:

https://www.youtube.com/watch?v=yCFQNUG97HQ

V 80. letech se začalo věřit, že srdeční choroby způsobuje tuk, a proto potřebujeme snížit jeho spotřebu. Všechno muselo být najednou “nízkotučné”. A čím byl nahrazen tuk? Obilninami a cukrem. Patřila k tomu i oficiální ideologie, která začíná teprve dnes být zpochybňována – že obilniny jsou přirozeným a zdravým základem stravy – a cukr – o tom se moc nemluvilo, zřejmě nevadí ;)

Proč je dnešní pšenice jiná? Produkt intenzivního systematického šlechtění od 40. let minulého století, které bylo prováděno za účelem předejít hladu, uživit rostoucí populaci Země. Pochopitelný a dobrý cíl, vznikla při něm ale potravina, která je původní pšenici geneticky vzdálenější než člověk opicím.

Dva pěkné citáty:

„Skutečná reforma systému zdravotní péče = změna způsobu, jak lidé pečují sami o sebe“

„Definice šílenství: Dělat věci tak, jak jste je vždycky dělali, a očekávat, že se něco změní.“

A teď o cukru:

Cukr: Hořká pravda

https://www.youtube.com/watch?v=dBnniua6-oM

Zajímavosti:

Coca Cola obsahuje sůl (hodně), a kofein – tedy diuretika vyvolávající žízeň. A cukr, který maskuje sůl a hořkost kofeinu :)

Když budete rok každý den pít jednu půllitrovou kolu, přiberete 12 kg tuku.

Základní fakta:

Jak souvisí cukr s epidemií obezity:

• Naše tělo má přirozenou schopnost registrovat, že už jsme sytí a naše buňky nepotřebují další energii. Cukr tuto schopnost narušuje, takže jíme více, než potřebujeme (pozn. moje: zřejmě právě PROTO všechny ty cukrové tekutiny jako nápoje k jídlu – nepochybně se tím ohromně zvyšují zisky potravinářského průmyslu)
• Cukr způsobuje rychlý nárůst a pak rychlý pokles krevního cukru. Jakmile nastane pokles, silně toužíme zase něco sníst, ze všeho nejvíce další cukr, a to i když naše tělo doopravdy ještě nepotřebuje další kalorie.
• Prázdné kalorie z cukru neuspokojí naši potřebu skutečných živin. Celkem přirozeně proto chceme kromě cukru i normální jídlo. Což znamená, že pak snadno sníme i několikrát více celkových kalorií, než bychom jedli, kdybychom cukr prostě nepožívali. Pokud to neděláme, a spokojíme se s cukrovými pochoutkami místo skutečného jídla, tak možná nepřibereme, ale důležité živiny nám pak zase chybějí.

A i pro ty, kdo tuk neřeší:
- Cukr je také psychoaktivní, a to hodně. Má prokázané účinky na náladu a schopnost soustředění. Souvisí to s těmi prudkými výkyvy krevního cukru, které vyvolává. Je doložen vliv na schopnost učení a koncentrace u dětí, ty by ho ideálně vůbec neměly požívat (mimo jiné i proto, že čím dříve se s takovou drogou začne, tím závislejší na ní člověk v dalším životě je).

Pozn.: v jednom ájurvédském zdroji jsem četla, že u dětí s ADHD v mnoha případech nastane zásadní zlepšení, když se udělá jedna jediná změna životosprávy: zcela se vyloučí cukr...
Ájurvéda říká také, že cukr narušuje trávení ostatních potravin, pokud se požívá současně s nimi, nebo předtím, než bylo předchozí jídlo stráveno.

---------------------

Je samozřejmě jen na vás, jestli vás takovéhle informace zajímají, a už teprve, jak s nimi naložíte :))

Neříkám, že by ty věci někdo neměl jíst... Sama se s tím potýkám a vím, jak je to těžké, i když je omezit opravdu CHCETE.... Je snadné je z běžné stravy vyloučit a nahradit spoustou extrémně dobrých věcí. Ale je těžké vzdorovat pak chuti na ně, chuti na ten specifický pocit ;-) ve chvílích, kdy jsou všude kolem vás k dispozici, zvláště když je tak snadné říct si „dělají to všichni, nemůže to přece být takový problém....dám si tohleto, dám si támhleto, pro jednou se nic neděje....“

Myslím si pořád, že dávat si ty věci občas pro radost, je pro zdravého člověka v pohodě. Ale je opravdu, opravdu snadné zase začít dělat to každý den ;)... A pak zase po nějakém čase mrkat na ty důsledky...

A pak samozřejmě záleží, jak moc ty potraviny působí právě na vás. Na mně hodně. Někdy stačí i jednou, abych měla sračku a zkažený večer. Nebo týden či měsíc jednou denně, abych byla celkově otupělejší a unavenější. Možná že na vás působí málo, možná pro váš život jsou v pohodě. 

Ale tedy, pokud jste dočetli až sem, je docela pravděpodobné, že i vám, respektive vašemu tělu, připadají nějak podezřelé :)

Myslím si ale, že dobrý začátek je vůbec si uvědomit, že obě tyto skupiny potravinářských produktů dnes jíme spíš pro jejich psychické účinky, pro příjemné pocity z prudkého nárůstu krevního cukru, a pro pocity klidu a uvolnění, než proto, že by si to přálo naše tělo.

Na tom není nutně nic špatného. Příjemné pocity jsou pro život důležité. Ale je dobré vědět, že to příjemné něco slouží čistě jen pro radost/uklidnění, a to spíše mysli než těla. Není to tělu moc užitečné a má to i problematické vlastnosti. Pokud si tohle uvědomujeme, budeme k tomu možná v budoucnu přistupovat trochu jinak, než dokud jsme to považovali za „základní potravinu“.

Začínám tímto další experiment.

V loňském roce pro mně byla poslední opravdu úpornou a pořád se vracející závislostí právě pšenice. Pořád nějaké mlsání nějakého chleba a pečiva, i když už dávno a moc dobře vím, že to moje tělo nechce, a mám naprosto funkční a příjemný systém stravování, který se bez moučných produktů zcela obejde.

Ale vždycky jsem měla tendenci dát si je „navíc“...jako zákusek, během chození po městě, a tak. Občas jsem s tím na nějakou dobu přestala – a zase začala. Vytvořila jsem si dokonce vyložený zvyk, po normálním jídle si chtít dát kousek chleba, s pocitem, že bez něj nejsem úplně spokojená.

A dělo se přesně to, co popisuje pán v prvním videu, přesně takové důsledky. A pořád jsem se nějak pokoušela namluvit si, že pečivo vlastně není až takový problém, že pro mě je problém třeba ten cukr, to vím, na ten si dávám pozor...ale to pečivo přece néé, to bych si přece mohla nechat ;)

Zpětně vidím, k čemu to vedlo, jaké další věci se děly v každém „chlebovém“ období.

Časem se o tom rozepíšu víc, zatím se mi nechce, je to příliš současné.

Zatím s tím prostě budu něco dělat, tedy prostě to už nebudu jíst, a po čase budu reportovat výsledky :)

David Suzuki - jak vidět pravdu a přitom zůstat pozitivní

Narazila jsem v jedné diskusi na tenhle citát:

"We are in a giant car heading toward a brick wall and everyone is arguing over where they are going to sit."
("Jsme v obrovském autě, které se řítí proti zdi. A dohadujeme se, kde kdo bude sedět.")
               David Suzuki

 Zaujalo. Opravdu výstižně shrnuto do jedné věty. Chtěla jsem vědět, kdo je ten pan Suzuki, který má odvahu tak stručně a jasně říkat pravdu. A co dalšího řekl či napsal. Trochu jsem pogooglila.

Na youtubu má mimo jiné dvě krátká průrazná videjka:

https://www.youtube.com/watch?v=NMQik5PlBYI 

Věděli jste, že před pár lety asi 1500 špičkových světových vědců podepsalo dokument obsahující závažné varování globální společnosti ohledně stavu biosféry?Jestli ne, nemůžete za to. Globální média totiž tuto skutečnost prakticky vyignorovala. Místo aby informace, které jsou o přežití nás všech, zaujaly místo na prvních stránkách a ve všech hlavních zpravodajstvích a další roky se jimi zabývali všichni, kdo na Zemi o něčem rozhodují, proběhly jakési drobné zmínky.
Slyšela jsem o tom tenkrát. Nic konkrétního. Jen že hodně vědců podpepsalo jakýsi dokument. Dál ticho po pěšině.
A pan Suzuki se nad tím rozčiluje, jako by měl každý zdravý a příčetný člověk.

https://www.youtube.com/watch?v=UN1l0cZloYQ

A tohle je lahůdka:): Na jakémsi zasedání pan Suzuki udělal účastníkům malou přednášku o toxinech obsažených v lososovi z lososí farmy, kterého právě spořádali. Pravda o rybích farmách, další z malých složek té velké pravdy o té jízdě proti zdi....
Mrkněte na jejich obličeje ;)

A pak jsem se podívala na jeho web.

Obsahuje další nepříjemné a naprosto zásadní pravdy, třeba o jedech v drogerii a kosmetice - tedy to, že prakticky cokoli z drogérie, co není výslovně bio, obsahuje celou plejádu jedovatých a dráždivých látek, které poškozují lidské tělo na tisíc způsobů.

http://www.davidsuzuki.org/issues/health/science/toxics/dirty-dozen-cosmetic-chemicals/
 
Většina z nás nechce tohle všechno vidět, protože se bojíme, že bychom to neunesli.
Že by to nešlo, připustit si, co se v našem světě opravdu děje, a dál v něm žít.

David Suzuki si ty věci zjevně uvědomuje, přitom ale je z tematiky jeho stránek zřejmé, že nepropadá panice, depresi nebo negativitě.

Kromě textů upozorňujících na nepříjemná fakta, najdeme na webu velice pozitivní reálné nápady, co by mohlo pomoct zlepšit vztah nás lidí k přírodě - a zároveň pomoci nám.

Například:
http://30x30.davidsuzuki.org/

Chodit denně do přírody, měsíc alespoň na půl hodiny, a vidět co to udělá.
Tak zásadní.
Chodit do přírody je základní potřeba. Je to nutné, aby člověk byl pořádně při smyslech a měl jasný úsudek, i ve věcech, které s přírodou nijak přímo nesouvisí... Je to nutné pro zdraví.... Tenhle webový projekt, dostat hodně lidí na půl h denně do přírody, je minimálně stejně důležitý jako různé přímé formy ekologického aktivismu.

Výzva pro rodiny chodit v zimě ven
http://davidsuzuki.org/what-you-can-do/fall-family-challenge-2013/

Propojování s přírodou pro děti / jejich učitele (dokument ke stažení zdarma)
http://www.davidsuzuki.org/what-you-can-do/connecting-youth-with-nature/

Dál už čist nestíhám, jestli vás zaujalo, je to na vás, počtěte si, každopádně velmi inspirativní :)

Naše opravdová rodina

Následující obrázek jsem si namalovala na semináři o védské nauce Vastu Shastra, což je učení o tom, jak vědomě tvořit (říká se mu také „indické Feng-Shuej“, ale rozsah aplikací je mnohem širší než jen na design obytných prosto).

Byli jsme vyzváni, abychom namalovali symbol své rodiny. S tím, že to ale nemusí být naše fyzická rodina. Mohou to být lidé, které vnímáme jako svoji duchovní rodinu.

Pokud se naše fyzická a duchovní rodina překrývá, je to obrovské štěstí a požehnání. V reálu je to podle mě dost vzácné. Ze spousty důvodů, za které často nikdo ze zúčasněných nemůže, jako například rozdíly mezi generacemi...

Jestliže je váš táta, máma nebo brácha zároveň vaším nejlepším přítelem a sdílíte s ním či ní všechno, co je pro vás opravdu důležité, podařilo se vám opravdu dobře narodit :)

Ale i když to tak je, nepochybně jsou další lidé, se kterými sdílíte svoji nejhlubší pravdu, kteří už k vaší fyzické rodině nepatří. Přitom ale rodina jsou.

Touto mandalou jsem zkusila vyjádřit, jak cítím vlastní rodinu. 

Zlatá spirála uprostřed je to, co v ní všichni sdílíme: proud energie, informací, napojení, uvědomění. To, co přináší do světa a do našich životů touhu po změně k lepšímu, po probuzení, uzdravení, vývoji – a myšlenky, nápady, nástroje, vize, jak na to.

Zelené lístečky okolo spirály jsou lidé, blízcí lidé, lidé se kterými se známe a jsme spojení, vzájemně se podporujeme a propojujeme.

A ty spousty teček, to jsou další lidé, kteří se znají zase s námi :)

A kolem, v okvětních lístcích, jsem se pokusila znázornit energie, které procesu pomáhají: tanec a pohyb, příroda, knihy, internet i tradiční učení, láska a respekt, bylinky a přírodní medicíny, tvoření všeho druhu....a dosud nepopsané a nepoznané síly :) (to měl být úplněk a létající talíře tam :)

Moje technická schopnost kreslit konkrétní věci je dost omezená, jak vidíte :) Asi na ní budu muset pracovat, a nebo ještě spíš požádat někoho, kdo kreslit už umí, aby s těmi lístky pomohl, a vytvořil nějakou lepší verzi, kde bude všechno vidět pořádně.

Ale přesto, i v téhle nedokonalé podobě, bych to tu ráda sdílela, teď, na Vánoce.

Na Vánoce je zvykem potkávat se s naší fyzickou rodinou, a to je dobře. Ale úplně stejně dobře je určitě připomenout si tuhle naši druhou, životní rodinu, jak je důležitá, jak je vzácná. A třeba se sní potkat :)

Ta naše je obrovská. Pořád potkávám další její členy, klidně na druhém konci světa – a hned se poznáme a hned si rozumíme.

Myslím si, že dnes jsou na Zemi tisíce takových zlatých kruhů, všechny vzájemně propojené a každý s mraky teček.

Nebo ještě spíš je to všechno jeden takový kruh.

Mějte krásné svátky plné tepla lidského i fyzikálního:), klidu a útulna.

Můj vzdělaný spolubydlící předevčírem říkal, že prý původním smyslem Vánoc bylo hledání daru v sobě.

Tak ať se nám to daří: nacházet dar v sobě i vidět, jakým darem jsou ostatní.

Esencialismus: Jak disciplinovaně dělat méně

Naše doba je posedlá idejemi jako „dělat toho více“, „stihnout toho více“, „stíhat to všechno“.

Za tím se skrývají další koncepty jako třeba „zavděčit se všem“.

Bojíme se, že nám něco uteče, že se na nás někdo naštve, že něco prošvihneme.

A tak se mnozí z nás řítí od jedné věci ke druhé, a život utíká, a nějaké kloudné výsledky nikde.

Kniha Grega McKeowna Essentialism: The Disciplined Pursuit of Less se věnuje opačnému přístupu.

Jak dělat co nejméně věcí, přesně ty pravé, a dělat je pořádně.

Následuje shrnutí základních myšlenek, stručně, v duchu sdělení knihy :)

1. Nemůžete “to” stihnout všechno. Prostě ne. Není to možné. Není možné zavděčit se všem, věnovat se všemu, využít všech příležitostí, naučit se všechno, být nejlepší ve všem. Zkrátka to NEJDE.
   
   
2. V dnešním světě si MUSÍTE stanovit priority. Co opravdu chci? Co je pro mně zásadní? Co se mi opravdu líbí? Které věci opravdu používám? Jaké zdroje informací potřebuju? V čem jsem dobrý a chci to dál rozvíjet?.....atd.. Pokud si své priority nestanovíme sami, stanoví nám je automaticky jiní lidé. A spokojení, produktivní a opravdu užiteční jsme pouze když žijeme svůj VLASTNÍ život.
   
   
3. Nepotřebujete do svého život přidávat pořád další věci. Nepotřebujete zázračné metody, jak do dne nacpat další schůzku nebo aktivitu. Potřebujete ubírat, ELIMINOVAT nepodstatné, abyste udělali prostor pro podstatné. Potřebujete identifikovat to nepodstatné, co jen zbytečně zabírá čas/prostor, a pak to musíte AKTIVNĚ odstranit – vyškrtat schůzky z diáře, vyházet věci ze skříně, vystoupit z organizací, cokoli abyste se od toho osvobodili.
   
   
4. Nepodstatné je skoro všechno. Život se skládá z 90% “šumu” a několika málo činností, na kterých opravdu záleží. Vyjasněte si, které to jsou. Na kom/čem vám nejvíce záleží? Co vás nejvíce naplňuje? K čemu máte největší talent? Čím můžete ve světě nejvíce přispět?
   
   
5. Vybrat si jednu věc znamená vzdát se jiných. Smiřte se s tím. 
    
6. Mnoho z nás zapomnělo, že máme v životě na výběr – říká se tomu naučená bezmocnost. Myslíme si, že něco „musíme“. Ve skutečnosti tomu jen věříme. Pokud si uvědomíme svou svobodu rozhodnutí, vždy existují alternativy. I když něco skutečně musíme, obvykle se najdou způsoby, jak to dělat jinak a lépe.

7. Abychom rozlišili důležité, potřebujeme PROSTOR – udělat si čas, kdy nejsme rušeni, čas na přemýšlení, čas hrát si, čas zkoumat, čas číst.
   
   
8. Hledejte ESENCI informací. Řiďte se intuicí: Které informace vás fascinují? Co cítíte pod povrchem sdělení?
   
   
9. SPÁNEK je priorita. Člověk, který řádně a dostatečně spí a odpočívá, je výkonnější a kreativnější a zachovává si plnou schopnost rozlišovat, co je opravdu důležité. Tuto schopnost si musíme hlídat, a proto je zásadní dobře se starat o potřeby svého těla.
   
   
10. Když se pro něco rozhodujeme, měla by odpověď být buď TOTÁLNÍ ANO – milujeme tu možnost/věc/činnost, absolutně nás fascinuje – nebo NE. Nedělejte/nekupujte/nevolte si věci, které se vám líbí „jen trochu“. Ptejte se: Hledám PŘESNĚ tohle?
    
    
11. Esenciální záměr: udělejte jedno rozhodnutí, které eliminuje 1000 dalších: Kterým jsměrem chci jít?
    
    
12. Říkejte NE, jasně a důstojně.
    
    
13. Stanovujte si přesně definované, konkrétní záměry (například „napíšu 15 stránek o xxx do příštího úterý“). Identifikujte, co vám v tom brání, a překážky odstraňte. Určete si přesně a jasně, JAK to provedete.
    
    
14. Vizuálně se odměňujte za pokrok, vytvořte si pomůcky, které vám umožní vidět, jak jste se posunuli (např. graf postupu). Povzbudí vás to.
    
    
15. Vytvořte si denní rutinu, kde je to nejdůležitější ZÁKLADEM. Nedovolte, aby vám většinu času automaticky vyplnily nedůležité  činnosti. Využijte sílu zvyku ve svůj prospěch.

Velice doporučuji četbu celé knihy, je opravdu velmi inspirativní.

Ale pokud bude člověk skutečně aplikovat v praxi těchto 15 bodů, myslím, že to úplně stačí :)

Jiný pohled na maso

„Jíš maso?“ „Občas. A jenom ze zdravých zvířat.“

Touhle odpovědí lidi často zaskočím, a je docela zábavné ji pak vysvětlovat.

Naše společnost už si v zásadě zvykla na vegetariány, tedy lidi, kteří maso prostě nejedí, žádné a vůbec. Rozlišovat maso na přijatelné a nepřijatelné, a rozlišovat, jak často ho opravdu potřebujeme, je zdá se celkem novinka. Ale také už nás je víc, kdo to tak vidíme, a v mém okolí takových lidí viditelně přibývá.

Je to naprosto logické. Pro člověka může být v principu přijatelné jíst maso, ale to ještě neznamená, že bude dobrovolně jíst nekvalitní maso plné jedovatých látek. Pro člověka může být v principu přijatelné zabití zvířete jako takové – ale může pro něj být naprosto nepřijatelné, když je zvíře po celý svůj život nepředstavitelně krutě týráno. Člověk může mít maso rád, ale to ještě neznamená, že si jím bude přetěžovat organismus 2x denně.

Jak to tedy vidím, sama za sebe? Jím maso a mám ho ráda. V praxi si ho dám jednou za měsíc, dva, tři, někdy i déle, protože si prostě nevzpomenu a necítím potřebu, někdy naopak častěji, třeba protože zrovna je příležitost:) (taková návštěva daňčí farmy například), nebo třeba když je zima a trávím hodně času venku (maso zahřívá).

Jím jen maso v biokvalitě nebo z divokých zvířat. „Standardní maso“ z velkochovů, vepřové, kuřecí, hovězí, nejím nikdy, nepovažuju ho za poživatelné (snědla bych ho v situaci dejme tomu hladomoru, pokud by to byla jediná možnost, dokud je ale na výběr jiné jídlo, tak prostě ne).

Co je za tím? V principu mi nevadí zabití zvířete, člověk od nepaměti lovil zvěř a nemyslím si, že by to samo o sobě bylo špatně. Důležitější mi přijdou tři věci: jak to zvíře žilo, vzít si toho masa jako potravy přesně akorát, jen tolik, kolik mé tělo opravdu užitečně využije, a udělat to s úctou, opravdu hluboce si toho zvířete vážit.

Tahle dvě pravidla by vlastně měla platit pro každé jídlo. I rostliny si zaslouží slušné zacházení, a čím lépe se k nim člověk chová, tím kvalitnější potravu mu dávají. A i rostlinného jídla by mělo být akorát, a jednou z nejsmutnějších věcí je plýtvání a neúcta – tedy to, že se jídlo zbytečně vyhazuje, že se z něj vyrábějí zbytečné, nekvalitní průmyslové produkty – nebo že se člověk nějakou věcí přejídá, takže jeho tělo už energii z ní nemůže užitečně použít a jen si škodí.

Masné velkochovy jsou podle mě čiré šílenství. Člověk týrá miliardy živých bytostí, způsobem, který strašlivě ničí životní prostředí, aby vyprodukoval tuny a tuny otráveného masa, kterým se potom lidé zbytečně přecpávají, protože nás ve 20. století systematické marketingové kampaně naučily jíst ho pořád. Pokud člověk není těžce fyzicky pracující v chladném podnebí, rozhodně nepotřebuje maso denně, nebo dokonce víckerát denně. Existuje naprostý dostatek vědeckých důkazů o tom, že nadbytek masa naše těla přetěžuje a škodí jim, každopádně z něj nemají žádný užitek, takže utrpení všech těch tvorů je navíc naprosto zbytečné.

Pokud byste se náhodou s informacemi o velkochovech ještě nesetkali, tak stručně: Například prasata a kuřata se vůbec nemohou přirozeně hýbat, jsou nacpaná na minimálním prostoru, aby se zvýšila „efektivita“, a aby „neplýtvala“ energií na pohyb a jen nabírala hmotu. Jejich svalovina tedy vůbec nemůže mít přirozenou strukturu, která vzniká jen pohybem. Nevěřím, že jedením takového materiálu může člověk získat nějakou sílu, bude z něj jen nafouklé nic, jako z toho zvířete... Pohyb se „nahrazuje“ umělou stimulací růstu pomocí koktejlu chemikálií a všech možných dalších metod. Zvířata se otupují léky, aby do porážky všechna nepošla. Představte si, že byste v takové situaci byli vy. Jsem přesvědčená, že tak extrémní pocity, jaké ta zvířata zažívají, se musí přenášet do jejich masa a pak v nějaké míře často i na spotřebitele: frustrace, zoufalství, vztek, nesnesitelná vnitřní stagnace z nemožnosti se pohnout..., šílený strach.... Jsem o tom přesvědčená mimo jiné z vlastní zkušenosti, jak se mi po vysazení takového masa změnily emoce, kterou popisuji níže.

Něco takového, jako je průmyslové maso, prostě nemůžu jíst, to je pro mě otázka základní úcty k sobě samotné a k životu na Zemi.

Příklad velkochovů jasně ukazuje základní princip: zájem Života, skutečný zájem lidstva a skutečný zájem jednotlivce jsou vždycky jedno a to samé a nemůže to být jinak.

Myslet si něco jiného je vždycky iluze. Pořád dál se ukazuje, že každá metoda, která škodí životu, se nakonec obrací proti člověku.

Průmyslová nadprodukce masa, která brutálně vykořisťuje zvířata, ve skutečnosti škodí úplně všem zúčastněným: zvířatům, Zemi, a lidem, kteří výslednou produkci jedí. Jsem přesvědčená, že nikomu nepřináší nějaké zvláštní dobro jíst toxické maso. A ostatně, člověk neustále může číst zprávy o tom, co se děje v „rozvíjejících“ se zemích, kde se masný velkoprůmysl právě teď rozjíždí a spotřeba jeho produktů v bohatnoucí populaci stoupá: rozhodně se nezdá, že by z toho lidé byli zdravější a šťastnější, místo toho v těch zemích prudce přibývá všech možných nemocí, které se předtím vyskytovaly minimálně, a vědci některé z nich dávají jednoznačně do vztahu právě s nadspotřebou masa.

Pokud bychom chtěli mít na této planetě k masu harmonický vztah, znamenalo by to podle mně chovat daleko méně zvířat, chovat je v přirozených a zdravých podmínkách, a jíst je jen v té míře, která dává smysl. Což pro spoustu lidí znamená vůbec: jsou vegetariány a vegany a nic jim nechybí. Pro další to znamená občas, jako pro mě. A pro další třeba pravidelně, ale myslím si, že pokud bychom poctivě prozkoumali své skutečné potřeby, zbavili se uměle vytvořených a vnucených návyků a seznámili se se všemi možnými alternativami ke „standardní stravě“, tak lidí, kteří opravdu považují za nutné mít maso hodně často, nebude nijak mnoho.

Sama jsem byla vegetariánka šest let, 2002-8. Ze dne na den jsem tenkrát přestala jíst šunky, guláše, řízky, a to všechno, čím mě živili od dětství, z náhlého popudu. Potřebovala jsem změnit něco v životě, jiné věci, se kterými se mi nedařilo nic dělat. Nedokážu říct proč mě napadlo přestat jíst maso, ale každopdádně to pomohlo. Můj svět se stal jaksi lehčí, uvolněnější, ubylo v něm agrese a frustrace, a to přispělo ke změně k lepšímu u těch ostatních problémů. Když se na to dívám zpětně, bylo to, jako by se moje vědomí tak trochu vynořilo ze tmy, a získalo tím víc prostoru dělat něco nového.

Už po jednom měsíci jsem zjistila, že když chodím kolem výlohy řeznictví na rohu, připadají mi vystavené výrobky mírně řečeno nepřitažlivé. Eh, spíš nechutné. A dodnes mám takové pocity, pokud bych se například prošla kolem masného regálu v supermarketu a věnovala mu pozornost. Domnívám se, že to vnímám právě všechno to koncentrované nedobro, které je příběhem většiny toho masa.

Postupně jsem zjistila, že občas, tak zhruba jednou za půl roku, po mase toužím. Většinou tehdy, když jsem se cítila hodně slabá a neuzemněná. Ale nemohla jsem jíst to, co jsem jedla předtím, a tak jsem se naučila opatřit si kvalitní maso. Je dražší, ale to při této frekvenci spotřeby skutečně nebyl problém :) Když jsem si ho dala, vnímalo to mé tělo nesmírně pozitivně, jako něco důležitého.

Pak v roce 2008, jsem prodělala psychický kolaps po smrti blízkého člověka, a souhrou nepředvidatelných událostí jsem se octla uprostřed zimy (tamní) na farmě na Novém Zélandu, zcela bez prostředků. Tam jsem tři měsíce dělala těžkou fyzickou práci venku a jedla to, co šéf. Tedy maso, ovcí a krav, které strávily život na obrovských pastvinách, a pak byly zastřeleny nebo zabity nožem během pár minut, nikdy nepoznaly ani uzavřené chovy ani průmyslová jatka. Pobyt tam mi pomohl, vnímala jsem to tak, že přesně tohle jsem potřebovala, po všech stránkách. A zjistila jsem, že proti takovému masu nemám opravdu nic.

Později, při studiu ájurvédy, jsem pochopila i proč tomu tak bylo, k čemu je člověku mé konstituce maso energeticky, zvláště v krizových situacích, a dává to perfektní smysl (a to prosím ájurvéda obecně maso moc nedoporučuje....ale vysvětlí vám jeho vlastnosti).

Od té doby maso „oficiálně“ jím. Což mi nijak nebrání být v praxi klidně měsíce vegetariánka, někdy i veganka, protože maso ve městě jednoduše nepotřebuju. Ale pokud se mě na něj někdo ptá, ráda odpovídám, že ho jím :), z nějakého důvodu to lidé nečekají a jak jsem zmínila, vyměnit s nimi o tom pár vět bývá zábavné.

Znám i jiné lidi, kteří došli k něčemu podobnému. Po většinu času praktikují různé formy převážně vegetariánské zdravé výživy, ale maso si občas dají a mají pocit, že to přispívá k jejich zdraví a rovnováze.

Tento text se možná nebude líbit některým vegetariánům nebo veganům, pokud ho tedy budou číst :), to chápu.

Jestli je vůbec přijatelné zabít zvíře, je samozřejmě věc názoru. Každý to má jinak, a každý se rozhoduje za sebe. Pokud je někdo přesvědčen, že prostě NE, má na takový názor právo a osobně ho naprosto respektuju. Mám kamarádku, která chová koně, miluje kočky a psy a všechna zvířata a komunikace s nimi pro ni je základem života, je úplná vegetariánka z principu, a chápu, že to je její pravda, že taková blízkost se zvířaty a jejich zabíjení se pro ni vylučuje. A pak znám jinou mladou dámu, která je myslivka :) Zvířat si také hluboce váží, ale jinak. Nevidí problém v tom zastřelit divočáka a sníst ho, je to pro ni součást koloběhu života, ostatně, je jich moc. 

Jiní lidé zase namítnou, že ani biochovy nejsou pro zvířata nic super úžasného, a že i tam může docházet k utrpení, stejně jako při porážce, takže ani jedení takového masa není etické. Že bio není nutně zárukou takového způsobu chovu, se kterým bych skutečně souhlasila, jsem si vědoma. Tady už člověk narazí na praktickou realitu, pokud tedy nějaké maso chcete, a ne ze standardního velkochovu, a nemáte vlastní hospodářství ani vedle nějakého nežijete, nezbývá těch možností tak moc. Bioprodukce má svá přesně definovaná pravidla, zvířata musí mít více místa, musí být krmena přírodním krmivem, některé metody se nesmí používat. Je to rozdíl. Za sebe jsem se rozhodla, že to pro mě v tuto chvíli je akceptovatelné. Je možné, že to časem budu chtít řešit víc do hloubky, například kupovat jen někde, kde budu opravdu znát konkrétní podmínky. A samozřejmě chápu, že pro někoho jiného ani biomaso přijatelné není, že by snědl jedině slepici, co běhala babičce po zahradě nebo rybu, kterou si sám chytil....a nebo vůbec žádné zvíře.

Myslím si, že ohledně masa není jedna pevně daná odpověď pro všechny. Jsou tu určitá fakta, o kterých je hodně tento text: jak je to s průmyslovou produkcí masa a s jeho velkospotřebou. Ale co z nich vyvodíme, to už je na nás. Každý má svou vlastní odpověď, každý má trochu jiné potřeby, a taký každý cítí trochu jinak tu hranici, co je ještě přijatelné a co ne.

Znám i pár velice vědomých lidi, kteří si i to maso z velkochovů dají. Spíš jen občas, ale když už, moc to neřeší, jsou s tím zdá se smíření, že to je prostě to, co je k dispozici. Očividně si toho jídla váží, děkují za něj a dobře ho využijí. Neptala jsem se jich, jak to vnímají, zjevně si to přebrali nějak jinak, než jak popisuju výše, a v jejich světě to nějak funguje. Nemůžu posoudit, jestli je to zrovna pro ně tak v pořádku, nebo jestli je to detail, který třeba ještě neřešili a časem ho budou chtít změnit, obojí je možné (stejně tak jako je možné, že já ještě někdy v životě usoudím, že vlastně maso nepotřebuju vůbec...:). Jídlo není to nejdůležitější, důležitější je, jak žijeme, myslíme, chováme se.

Každý z nás musí vědět sám, jaké vlivy a energie jsou v jeho světě přijatelné a jaké tam chce.

Smyslem tohoto textu bylo zamyšlení nad masem z trochu jiného úhlu pohledu, než jsme zvyklí. Ani vegetariánského, ani „masariánského“. Vyberte si z něj to, co rezonuje s vámi :)

Nejlepší a nejlevnější jídlo zároveň ? :)

Zdá se, že většina lidí si myslí, že kvalitní jídlo je drahé. Speciálně pokud se jedná o biopotraviny. O těch mnozí automaticky prohlásí: "to si prostě nemůžu dovolit".
Ale je to opravdu tak? Co je opravdu drahé? A je to i kvalitní?

Dlouhodobě mě toto téma fascinuje, mám totiž pocit, že je tomu do značné míry naopak. Nejdražší jsou věci s minimální výživnou hodnotou. Stojí klidně snad i tisíckrát víc než suroviny, ze kterých jsou vyrobeny. Naopak, jídlo z velmi kvalitních bio surovin si bez problémů uvařím s náklady okolo 10 Kč na porci.
Jak je to možné?

Klíčová informace je zde tato:
Největší výživnou hodnotu mají potraviny, které jsou co nejblíže své původní přírodní podobě. Samozřejmě některé potraviny je potřeba vařit nebo jinak tepelně upravit, to je v pořádku, ale ideálně by taková úprava měla proběhnout jen jedna, a pak by se připravené jídlo mělo co nejdříve sníst (některé věci je přijatelné ještě jednou ohřát, některé už jsou pak k ničemu).
Každým dalším tepelným nebo průmyslovým zpracováním výživná hodnota ubývá.
To je známá věc, je známá i oficiální vědě, která je schopna měřit, že čím více zpracované ("processed") něco je, tím méně je v tom vitamínů, minerálů, enzymů, atd..
A samozřejmě to vědí všechny celostní systémy výživy. Ty navíc hovoří o životní energii, které se říká různě. Například v ájurvédě je to prána, životní síla.
Jakýmkoliv mechanickým zpracováním, opakovaným ohříváním či chlazením, průmyslovým konzervováním, atd, se narušuje původní struktura živé hmoty, a prána tím z ní ubývá. V extrému (třeba takový předem připravený mražený hamburger u stánku:) nakonec nezbyde téměř nic: vznikne "mrtvá" potravina, která sice obsahuje nějaké ty sacharidy, bílkoviny, tuky, takže zajistí holé přežití, ale spousta dalších věcí nutných pro zdraví organismu v ní prostě není.
A v podstatě to často intuitivně víme, pokud jíme takové věci, že jaksi "nestačí". Člověk, který se živí jen takovým jídlem, není zdravý, viz. obézní Američané s popelavě šedou uhrovitou pletí....

A teď se podívejme na ty ceny.
Co je nejdražší? Průmyslové produkty. Vemte si takovou čokoládovou tyčinku. To je asi dobrý příklad totálně průmyslového jídla, všechny suroviny prošly nevím kolika procesy. Co to reálně je? Trošičku kakaového másla, hodně bílého cukru, palmový tuk nebo něco podobného. Jaká může být hodnota těch surovin? Podle mně haléře. Kolik produkt stojí? 15, 20 nebo i 30 Kč.
To samé platí o jakýchkoliv polotovarech. Polévka z prášku. Zpracovaná natolik, že by byla totálně bez chuti - kdyby nebyla vylepšená glutamátem a dalšími látkami. Kolik mohla stát ta trošička rozemleté zeleniny, luštěniny nebo něčeho, kdovíjaké kvality? Padesátník? Kolik stojí výsledný produkt v hezkém sáčku?
Prý že tím ušetříte čas....prášek vysypete do hrnce, zabere to minutu. Nakrájet normální suroviny a dát je do hrnce zabere třeba 5 minut.....je to takový rozdíl?
To samé běžný jogurt, vyrobený z odstřeďovaného, homogenizovaného a kdovíjak ještě -izovaného mléka vylepšeného polévkovou lžící bílého cukru....
Úplně největší síla je pečivo. Pečivo = obvykle bílá mouka (to už je sama o sobě surovina zbavená hodnoty, odstraněním slupek, ve kterých je všecko, co je tělu užitečné), plus nějaké další obilné směsi, pokud se jedná o pečivo "speciální", plus nějaké ty chemky (někdy klidně 5 a víc). A jeden kus toho pak stojí, 5, 10, 20, v luxusní podobě někdy už i 40 Kč.
Nic proti pečivu, sama ho mám ráda, ale je teda drahé, pořádně. Což mi teda ale až tak nevadí, protože ho považuju spíš za pochutinu pro radost občas než za potravinu na každý den, tolik ho vůbec není třeba...  

Většina supermarketu je plná takových produktů. Jejich výrobci nakoupili suroviny, zpracováním v továrně z nich udělali divnou věc s minimální výživnou hodnotou, a výsledek prodávají za stonásobek ceny těch surovin. Po pravdě řečeno, je to dost neuvěřitelné plýtvání potravinami.

A pak tam máte ten jeden regál, kde mají základní opravdové suroviny na přípravu teplého jídla. Obilniny, luštěniny.
Většinou jsou v půlkilových pytlích, obyčejné od 20 Kč, v biokvalitě třeba za 40-60. Z každého toho pytle připravíte mnoho porcí.
Lidé si často myslí, že je to strašně složité, není to ale pravda, obvykle stačí dát do hrnce, přidat koření, dát vařit a nějakou chvíli počkat. Případně dát namočit (1 min času) a za pár hodin uvařit. Vaření u mnoha surovin netrvá o nic déle, než byste seděli v restauraci a čekali, až vám přinesou omáčku z prášku s houskovým knedlíkem z továrny. Výsledek má logicky mnohem intenzivnější a zajímavější chuť než cokoli z těch zpracovaných věcí. Opravdovější.

Když k tomu dokoupím kvalitní olej a oříšky, už může vzniknout dobré jídlo.

Složitější je to se zeleninou, ta do zdravého jídla určitě patří, je ale opravdu drahá. Přijde mi, že kupovat ji v supermarketu nemá smysl, tam bývá tak nekvalitní, že za ty peníze nestojí (dovezená příliš z daleka, tedy stará, pěstovaná příliš průmyslově, atd...). Člověk si potřebuje najít nějaký dobrý zdroj, místní tržiště nebo farmu, kde alespoň dostane kvalitu. Čím dál víc lidí, co znám, pěstuje samo, baví je to a je to zadarmo, ale jasně, na to nemá každý čas nebo povahu.

To samé živočišné výrobky, tam je to také fakt, za kvalitu zaplatíme. Podle mě vůbec nemá smysl kupovat ty z velkochovů, způsob jejich výroby je tak nepřijatelný, že to není jídlo pro lidi.
Naštěstí mám tohle jednodušší o to, že vím, že živočišného jídla nepotřebuju moc. To je stejně důležitý poznatek jako ten o životní energii. Není nutné mít tyhle věci na stole každý den. A potom to není takový problém. Pokud si dám maso jednou za měsíc, nevadí, že porce vyšla na stovku (ostatně, i ten nejobyčejnější průmyslový řízek bude stát taky stovku, když si ho objednám v restauraci).

Ale i když zrovna nakoupím dobrou zeleninu, bio sýry a dokonce třeba kus bio masa, rozhodně to nestojí víc, než co platí lidé, kteří tlačí plný košík těch čokoládových tyčinek, sušenek, koblih, lupínků, lahví koly, cornflaků, konzerv a toho všeho.
Často jsou to zjevně chudí lidé, přesně ti, kdo prohlásí, že si v žádném případě nemohou dovolit bio pohanku.
Je to legrační svět.

O soustředění na to pravé

http://focusmanifesto.s3.amazonaws.com/FocusFree.pdf

Moc zajímavá kniha
Jak se soustředit, ve Věku vyrušování (Age of Distractions :)

Poslední dobou mi čím dál víc dochází, že tohle je, co opravdu chci.

Strávila jsem hodně času obklopená takovým tím hippie přístupem. Dělat toho co nejmíň, pokud možno v klidu, v přírodě, venku, mít čas, dělat, co se člověku zrovna chce. Vydělat si na to nějak nějaké minimum peněz, a jen tak bejt.
Typickým příkladem je odjet na Kanáry a tam s podobně založenými lidmi měsíce vegetit na pláži :)

To je samo o sobě super :), zejména jako perioda uzdravení pro člověka, který předtím dělal léta příliš mnoho věcí, které vlastně ani nechtěl, pořád ve spěchu, ve stresu, zkrátka klasický "normální život". Od toho je rozhodně potřeba si odpočinout, srovnat se, vyčistit si hlavu, spojit se znova s tělem, se životem...
A je to v podstatě velice snadno realizovatelné, svět je plný takových míst, kde jde žít zadarmo, nebo za trochu práce, s fajn lidmi, a učit se u toho i různým zajímavým věcem....

Ale čím dál víc zjišťuju, že jako celková životní filosofie pro mně tohleto není, že je to dlouhodobě dokonce hluboce neuspokojivé...teď procházím takovou fází, že mně tenhle styl často vyloženě irituje (třeba když mi někdo na té pláži začne zapáleně vykládat "zůstaň tu s náma, tohle je jedinej správnej způsob, jak žít, co bys dělala jinýho, co bys dělala v Babylonu..."....BREKEKE, nebýt to taková krásná bytost, praštím ji palmovým listem ;-D)...

Jediné, co mi přijde, že pro mně může vést ke spokojenosti, je dělat věci, které považuju osobně za svou cestu, doopravdy, a dotahovat je do konce.

Co mi v tom dlouhodobě překáží je právě to rušení a roztříštěnost. Tendence hyperaktivní mysli ztratit se v tisíci drobností a chtít moc věcí najednou.

Co vnímám jako jediné řešení je právě to, o čem je ta kniha. Vytvořit nějaký stav jednoduchosti se zaměřením na dělání (tvoření) pár základních věcí, vůbec jich nemusí být moc, a v těch vidět pokrok a výsledky.
A mám pocit, že teprve pak bych si mohla opravdu a v klidu užít jít na víkend, na odpoledne nebo na měsíc, nebo klidně i na déle do výše popsaného prostředí a tam provozovat ten totální relax :)

On navíc ten totální relax ten problém neřeší. Můžu odjet kamkoliv a tam dělat cokoliv toho typu, ale když se pak vrátím do normálního života, nic se nezměnilo...pořád se neumím soustředit na to podstatné.

Autor přirovnává rozptýlení k závislosti. Závislost na pořád nových informacích, podnětech a komunikacích.
A ono to tak je. Nabízí se srovnání se situací závislého na drogách, který jde do léčebny. Tam je také v pohodě, v uměle zvenčí vytvořeném relax stavu, kdy má rozumný a zdravý denní režim a nemůže jinak. A má to svůj smysl, pro člověka, který na tom byl hodně špatně. Stejně jako pro člověka, který byl roky zavřený zoufalý v kanceláři, kde být nechtěl a myslel, že musí, má smysl odjet žít půl roku na té pláži :) (pokud mu to samozřejmě jeho osobní situace dovoluje, jinak musí hledat jiné možnosti....)

Ale sama za sebe jsem na léčebny nikdy nevěřila, protože mi bylo jasné, že z takového místa bych se pak stejně vrátila do normálního života, a nic by nebylo vyřešené, a stejně by bylo potřeba od začátku se učit, jak prakticky žít, jak si organizovat den, jak se svou vlastní silou přimět ke správným rozhodnutím.

A stejnou zkušenost mám s cestami a úniky všeho druhu. Ta zkušenost je sama o sobě super, a léčivá, ale základní otázku, jak dělat, co opravdu chci, nikdy nevyřešila.

Ještě mě napadá jiný příklad: tripy. Na tripu to člověk často všechno vidí, co chce, kam jde, co dělat. Ale tím se to ještě neudělá, a trip sám o sobě k tomu nedá ani sílu, jen inspiraci.

Jediné, co podle mé zkušenosti nakonec funguje, jsou malé praktické kroky a změny v tom úplně normálním každodenním životě. Třeba dvacet minut se soustředit na jednu důležitou věc, i kdyby to bylo dvacet minut denně. I pět minut pomůže, prostě pět minut HNED dělat tu věc, co jsem odkládala, třeba učit se španělsky (dělám to tak cca půl roku, pár minut sem, pár tam, sem tam, video, text sem a tam, a nějaké výsledky už jsou, radost:)
Nebo když vím, že mi dělá dobře hrabat se na zahradě, udělat si na to čas před cestou do města, i když je to taky jen 10 minut....
Myslím, že jen tímhle způsobem jde život nakonec překonfigurovat v něco opravdu uspokojujícího.

Tenhle text jsem psát neplánovala, vznikl úplně spontánně, větu za větou :)
Ale protože určitě nejsem jediná, kdo řeší podobné věci, zveřejním ho :o)
A jdu koukat zpátky do té fajn knížky :)