Škola nepohodlí

„Milé děti: pokud to vaše tělo bolí, nevšímejte si toho, tvařte se, že je to normální, a dělejte to dál.“

Co většinu z nás vlastně naučila a spoustu lidí pořád dál učí běžná výchova v tomhle světě?

To, co bychom se do života opravdu potřebovali naučit, jako třeba jak být sami sebou, najít a dělat to, co máme skutečně rádi, rozumět si s ostatními lidmi, být zdraví, a tak dále, nás vzdělávací systém zatím moc neučí. Pokud jsme měli štěstí, naučili nás o tom něco naši rodiče. A dnešní děti mají čím dál víc štěstí na osvícené učitele a vychovatele, kteří je některé z těch důležitých věcí učí také.

Ale systém výchovy, tak jak je v současnosti nastaven, nás učí hlavně několik základních věcí – o kterých se nemluví. A tento blog je hlavně o zjevných faktech, o kterých se ze zvláštních důvodů nemluví :), takže pojďme se podívat na jednu z těch věcí.

Všimla jsem si toho už jako malé dítě:

Na každém kroku se ode mně očekávalo, že budu snášet věci, které byly mému tělu strašně nepříjemné, a tvářit se, jako by bylo všechno v pořádku.

Pro mně jako malou holčičku to bylo třeba:

Jít po ulici plné dusivého dýmu z aut a nedávat najevo, že je mi zle.

Pít odpornou hustou přeslazenou chemickou „šťávu“ nebo „čaj“, vypít až do dna, nestěžovat si.

Sníst všechno jídlo, i když ho na mně bylo moc a bylo mi pak špatně.

Nechat si umýt hlavu strašlivě štípajícím chemickým šampónem, ze kterého mě svěděla hlava, lámaly se a zacuchávaly vlasy a pálily oči, neřvat, nebránit se.

SEDĚT!!! SEDĚT!!! SEDĚT!!! Každou chvíli někde hodiny klidně sedět, potlačovat všechny impulzy tělíčka, které se chtělo hýbat, zkoušet si nové pohyby, posilovat svaly, protahovat šlachy, rozhýbávat metabolismus....neboli, slovy dospělých: „šít sebou“, „zlobit“, „dělat ostudu“... Nedávat najevo, že je mi to nepříjemné, být klidná.

Dospělí v tom ale byli mistři a dělali věci pro mě nepředstavitelné:

Ženy chodily na vysokých podpatcích a tvářily se, že je to normální...i když si potom stěžovaly, jak je bolí nohy a záda, a ty starší a tlustší měly ty nohy na první pohled oteklé a zdeformované.

Vysedávali v zakouřených hospodách, a tenkrát ještě i kancelářích, a vypadali, že se v tom jedovatém prostředí cítí pohodlně.

Nosili oblečení těsně stažené v pase, někdy tak, že jim přes pásek přetékal kus těla, a tvářili se, jako by je to neškrtilo.

Pořád seděli a seděli a seděli, u toho pořád jedli, a vypadali, že ani jedno z toho už jim nevadí, ba dokonce že jim to vyhovuje. Sice si stěžovali na tloušťku, špatné trávení, bolesti všeho možného, ale zdálo se, jako by si ty věci nedávali dohromady. Seděli a seděli dál, dokonce i když je k tomu nikdo nenutil.

Pamatuju si přesně, že v nějakém momentě, asi v šesti letech, jsem si tohleto v hlavičce spojila a uvědomila si vzorec: očekává se ode mě, že se naučím považovat nepříjemné za příjemné. Až to budu dokonale umět, budu dospělá.

A to mě teprve čekala školní docházka.

Škola, v podobě, jaká je pořád ještě běžná a nejčastější, je v zásadě trénink sezení a nudy. Dává to smysl: ve společenském systému, ve kterém žijeme, se od většiny lidí očekává, že svůj pracovní život prosedí: v kanceláři nebo při ovládání strojů. To je pro lidskou bytost nepředstavitelně nepřirozené, vůbec na to není stavěná, dává tedy smysl, že je s tréninkem nutno začít co nejdřív a musí být intenzivní: pro malinké šestileté děti zpočátku čtyři, pět, hodin denně, ale dávky se rychle zvyšují, a u teenagerů se už dostávají na standardních osm hodin, které se očekávají od dospělých.

Každé dítě musí povinně absolvovat minimálně deset let tohoto výcviku. Za tuto dobu se dá očekávat, že otupí, zvykne si, naučí se to vydržet, zpočátku to přijme jako nutné zlo, později to začne považovat za normální stav věcí....

A pak ho čekají taková lákadla, jako třeba billboardy ekonomických škol, které mně nepřestávají fascinovat v metru. Jsou na nich zdravě a spokojeně vypadající rozesmátí mladí lidé. Reklama jim slibuje zářnou budoucnost.

V čem ta budoucnost doslova fyzicky spočívá?

Sedět v krabici – sedět v krabici – sedět v krabici - sedět v krabici - sedět v krabici - sedět v krabici.....(max 4 týdny v roce pauza, možnost volného pohybu)....sedět v krabici...důchod....

I když člověk v té krabici na své obrazovce, ve své hlavě, ve virtuálním světě a ve vztazích s kolegy krabičáky dělá a prožívá zajímavé a uspokojující věci.....stejně je to nějaké zvláštní. Myslím, že nebýt toho předchozího výcviku odmala, bylo by těžké najít lidi, kteří by chtěli strávit život v krabici.

Sedět v krabici je nepohodlné. Bolí z toho celé tělo, chybí slunce, čerstvý vzduch, pohled na volný obzor. Byli jsme vycvičeni, abychom na to nepohodlí zapomněli, ba dokonce abychom ten stav považovali za komfort.

Ale čím dál víc lidí se z toho probouzí. Potkávám další a další, kteří říkají, že sedět v krabici už nechtějí, nemohou, ať byla sebevíc luxusní, a ať za to dostávali sebevíc peněz a výhod....

Možná namítnete, že kdyby to odmítli všichni, svět by přestal fungovat. Ale tak to není. Kdyby si všichni přiznali, že jim sezení v krabicích vadí, prostě by se musely hodně rychle vyvinout nové technologie, při jejichž ovládání by se lidé mohli volně pohybovat. A musel by se změnit systém, jak lidé pracují, tak, aby odpovídal potřebám lidského těla a ducha.
A nejspíš by to přispělo k tomu, aby se taky přestala dělat spousta naprosto zbytečných činností, okolo kterých je spousta úřadování v krabici....zbytečná byrokracie, výroba zbytečných, jedovatých a nekvalitních věcí, záplava zbytečných prázdných pseudoinformací.

Obojí se v zásadě do jisté míry už děje: statisíce lidí experimentují s hledáním takového životního stylu, který by jim umožňoval pracovat a přitom žít i normálně v těle jako lidé...práce s domova, částečné úvazky, budování, tvoření a pěstování věcí vlastníma rukama ve volném čase, ježdění na kole místo ježdění v pojízdné krabici.... A rozhodně dělá pokroky i vývoj technologií, které půjde ovládat celým tělem.

A možná proto je správná chvíle na celý ten fenomén ignorování nepohodlí upozornit, pojmenovat ho. Protože je nejvyšší čas s tím skončit, a přestat to učit naše děti, učit je naopak, jak si uvědomovat, jak se cítí, a zařídit se podle toho.

Před dvaceti lety by nemělo žádný smysl tenhle text psát, protože 99% čtenářů by si jen poklepalo na čelo. Teď je ale doba, kdy se o všech těch věcech, o kterých se nemluvilo, začíná mluvit.

Dalším takovým fenoménem je prostředí, ve kterém žijeme.

Když jsem byla malá, všichni se tvářili, že dýchat špinavý vzduch je úplně normální a každý moderní člověk to prostě musí umět snášet.

Ne...je to složitější. Oni si stěžovali. Stěžovali si na smog, na to, že my děti jsme pořád nemocné, na únavu... Ale pak se šlo ven a chodilo se po frekventovaných ulicích, jako by to bylo v pořádku. Bydlelo se dál uprostřed města, jako by to byla jediná možnost. Zkrátka nic se neudělalo.

A dodnes se chová úplně stejně velmi mnoho lidí. Někdy je to neuvěřitelné, na extrémně zamořených místech, jako jsou některé křižovatky v Praze, kde mi přijde přiměřené strávit maximálně pár sekund s šátkem přes nos, se davy lidí vesele baví, pojídají pizzu, vypadá to, že opravdu nevnímají tu nesnesitelnou směs plynů a prachu. Přitom jejich těla to bezpochyby vnímají. Všem těmto dospělým se podařilo naučit se téměř dokonale se oddělit od pocitů svých těl.

Ale i z tohoto transu se lidé probouzejí, víc a víc lidí, a to jsou ti, kteří se stěhují z měst, zařizují si život tak, aby se na takových křižovatkách nemuseli zdržovat, nebo bojují za omezení provozu aut v centrech.

Kdybychom se z toho probudili všichni....co by se stalo? Problém by se musel řešit doopravdy, jeho centrální příčina. Což znamená, že by se musela najít hned alternativa k technologii spalovacích motorů, to hlavně. Pokud něco vytváří nepřijatelné životní podmínky pro všechny lidi, prostě se to nemůže používat. A když to navíc stejně je neudržitelné....

Na dnešním stupni lidské technologické vynalézavosti nalezení alternativy nemůže být problém. Nejspíš už dávno alternativy existují, jen se nezavádějí do praxe, protože z té ropy pořád teče tolik peněz....

Koukám, tady existuje zjevný důvod, proč se zrovna o tomhle druhu nepříjemna mluví tak málo. Mluví se o něm, ale když si vezmete, jak obrovský je to problém, jak nepředstavitelné množství lidí úplně všude znečištěný vzduch každý den trápí – vlastně se mu pozornost nevěnuje skoro vůbec. Rozhodně není na jednom z prvních míst žebříčku záležitostí k řešení, jak by si zasloužil.

Tolerování tělesného nepohodlí tedy není jenom osobní věc. Masy lidí, kteří snáší tělesné nepříjemno a tváří se jakoby nic, dovolují aby se děly věci, které ničí život. O tom to celé je. Proto jsme byli k tolerování nepohodlí vycvičeni, abychom se nebránili, i když se s námi na globální úrovni dějí věci, které rozhodně nejsou v našem zájmu. V čím zájmu jsou, o co tu jde, těžko říct. Ale to nevšímání si, že se člověk necítí dobře, je jedním ze základů.

Pak tady máme třeba všelijaká nepohodlí spojená s jídlem. V každé restauraci vidím lidi, kteří tu obrovskou porci zjevně nepotřebují, ale naučili je „dojídat“, tento zvyk jim byl v dětství vtlučen do hlavy tak silně, že to do sebe prostě nacpou, i když ke konci se zjevným úsilím (vidíte je, jak těžce oddechují, dávají si pauzy, aplikují hromady soli a pepře, už to jídlo očividně není radost ale tvrdá práce...). Pokud ten člověk není k té porci přiměřeně velký a hladový, nemůže nadměrné množství jídla být jeho tělu příjemné. Jíst víc, než potřebujeme, je velmi nepohodlné, celé tělo tím intenzivně trpí.

Přitom celkem zjevně spousta lidí se od vnímání těla oddělila natolik, že to naopak považují za zásadní požitek.

Představte si tu absurditu z pohledu mimozemšťana, který se na to dívá zvenku, vidí člověka, jak dělá něco, čím trpí, a zároveň si v tom libuje.

A s takovými příklady by se dalo pokračovat dál a dál. Třeba všechny možné chemické kosmetické produkty, které si miliony lidí aplikují na tělo. Můžeme je používat jen, protože jsme na to celoživotně zvyklí, a protože v hlavě věříme frázím, které nás naučila reklama. Jakmile na chvíli přestaneme, obnoví se nám normální citlivost, a zjistíme, že spousta těch věcí je dráždivých, nepříjemných, vysušujících...že dobře nám dělají jen ty přírodní. Tedy, ona to spousta lidí zjistí i bez vysazení, obrovské počty lidí z chemické drogerie trpí spoustou zdravotních následků. Jen se z toho na úrovni společnosti zatím nevyvozují logické důsledky, které by vyvodila zdravá civilizace, jako například určité složky nebo praktiky prostě přestat používat – to musí teprve přijít.

Ve skutečnosti jsme naprosto dostatečně smyslově vybaveni, abychom posoudili, co pro nás je dobré a není. Často je to na první pohled či pocit zřejmé. Často je to taky známé a vědecky dokázané. Všichni víme, že člověk nebyl stvořen k životu v sedě ani ke vdechování zplodin ze spalování ropy. Ale mnoho lidí dál jedná, jako by to nevěděli.

Ke změně stačí jednoduše si uvědomit, co vnímám, a zařídit se podle toho. Například: Jak se mně osobně líbí sezení v krabici? Jak to zvládá moje tělo a duše? Dokážu to snést? Pokud ano, co v ní musím dělat, abych to zvládala? (Já to například snáším docela dobře, pokud píšu vlastní texty nebo komunikuju se zajímavými lidmi....dělat něco rutinního a nekreativního ale už nesnesu, začnu v krabici šílet.) Jak moc toho dokážu snést? Co potřebuju dělat ve svém ostatním čase, aby mi bylo dobře? Můžu to dělat každý den dlouhodobě nebo musím mít mezitím období, kdy dělám úplně něco jiného?

Co si myslí moje vlasy a kůže na mé hlavě o tom šampónu? Jakou porci jídla opravdu potřebuju?

Učili nás také nevěřit tomu, co vnímáme. Důvěřovat místo toho „expertům“ a přizpůsobovat se chování okolí. Pokud se všichni tváří, jakoby nic (protože i je učili tvářit se jakoby nic), je asi všechno v pořádku. Pokud se něco smí prodávat, je to asi neškodné. Pokud všichni sedí v krabicích, je to asi normální a je to asi rozumný život.....a takhle se to všechno do sebe cyklí, lidé dělají něco a snášejí něco, protože to dělají a snášejí i ostatní.

Další faktor: mnoho z nás věří, že v mnoha věcech nemáme možnost volby. Ale to je v naší bohatší části světa jen výjimečně úplně pravda. Ti, kdo si svoji možnost volby uvědomují, ji obvykle mají. Ať je jejich situace jakákoliv, dokáží na nějakou alternativu přijít, vytvořit si ji, třeba postupně. Potkala jsem už doslova stovky lidí, kteří našli všechna možná řešení, jak žít tak, aby byli spokojeni a bylo jim dobře, kteří překonali program "musím trpět" a začali přemýšlet "co můžu reálně dělat?" "jak to změnit?".

Důležité mi tu přijde, že jít dlouhodobě proti svým skutečným potřebám není nikdy výhodné, ani ekonomicky, ani společensky. Protože pokud se moc dlouho nutíme do věcí, které jsou nám nepříjemné, onemocníme z toho. Pokud najdeme způsob, jak se cítit dobře, daleko spíš si uchováme zdraví a energii, na dělání praktických věcí, vydělávání peněz, péči o rodinu....

Je to jednoduchý princip: dobré je jen jedno. Co je dobré pro naše tělo, je dobré i pro naše vztahy a naši peněženku. Co je skutečně dobré pro jednotlivého člověka, prospívá mu na všech úrovních, je dobré i pro společnost a pro Zemi. A naopak, co ničí Život, ničí i nás. Nejde to oddělit.

O tom je celý problém naší civilizace. Disociace. Oddělení mysli od těla. Tiché násilí na vlastním těle, které se považuje za normální. Oddělení vědění a jednání, slova a činu. Víme věci a tváříme se, jako bychom je nevěděli.

A přijde mi, že tohle je vlastně také věc, kterou řešíme my všichni, kdo si to celé začínáme uvědomovat. Jak sami v sobě ty věci znovu propojit a zintegrovat. Jak najít rovnováhu.

Každý, kdo si uvědomí, co opravdu vnímá, a začne hledat, jak se podle toho prakticky zařídit, přispívá svým malým kouskem ke změně.