středa 22. listopadu 2017

Denní rituály tvořivých lidí

Moc dobrá kniha. Velice ji doporučuji každému, kdo cítí potřebu ve svém životě něco konkrétního sám za sebe tvořit, tedy pracuje individuálně, musí si svou práci sám rozvrhnout, motivovat se k ní, vydržet u ní.



Autor dal dohromady informace o denním režimu cca 160 známých lidí, převážně spisovatelů, ale i malířů, hudebníků, atd.

Co si z toho jde vzít, i pro kohokoli z nás obyčejných lidí?

Obrovská rozmanitost. Každý jsme jiný. Zjevně nemá smysl srovnávat se a nutit se do nějaké „správné“ jednotné cesty, jak na to. Například je tu nekonečná variabilita v tom, kdy komu vyhovuje pracovat (noc, den, odpoledne, kratší či delší bloky).
Ale zároveň platí určitá obecná pravidla.

Někteří z těch slavných mužů a žen vedli asketický život, jiní byli nehorázní pařiči a hedonisté. Někteří žili ve víru společenských aktivit, jiní v totálním ústraní.

Ale všichni si na svou práci našli čas. Pravidelně. Obvykle každý den ve stejnou dobu. Zajímavé bylo, že i ti, kdo trávili celou noc pitkami, vesměs ráno vstali, někdy vyloženě brzo, a hodiny a hodiny tvořili. Zřejmě na to měli dost energie, zvládat obojí. Kdyby jí neměli, předpokládám, že by přednost dostalo tvoření.

Naprostá většina ale vedla rozumný, vyvážený, klidný život. Jejich hlavním dobrodružstvím byla jejich tvorba. Jejich režim byl pravidelný. Téměř všichni chodili na procházky, někdy vyloženě dlouhé. Většinou měli ve svém dni nějaký vyhrazený prostor pro pohodu s rodinou a přáteli, a velké, pevně dané bloky času na svou práci, na které se nesahalo.

Řada jich také musela chodit do zaměstnání nebo měli jiné pevně dané povinnosti. Pak si našli čas na tvoření brzy ráno, v noci, apod.. Jejich kreativita v nalézání řešení je obdivuhodná. Stanoveným režimem se řídili, klidně dlouhá léta, než se jejich situace zase nějak změnila.

Kniha vyvrací představu o bláznivých bohémech. Pokud jsou ti popsaní lidé nějakým reprezentativním vzorkem, pak většina lidí, kteří něco pořádného vytvořili, měla ve svém životě řád. I ve svých zvycích, dokonce i ve svých zlozvycích a závislostech.

To je velice zajímavé u těch, kdo žili v minulém či předminulém století. Třeba i takový zvyk jako kouření měl svá pravidla. Dotyčný věděl, že si v ty a ty hodiny v klidu sedne a vychutná si dýmku nebo cigaretu. Často s limitem, kolik a jak dlouho.
Tak nějak si myslím, že to bylo daleko zdravější, než dělat to samé nevědomě a bez jakéhokoli systému (odhlédněme-li ještě od toho, že jejich kuřivo, pití, atd bylo bez chemických přísad).

Zajímavé je, že většina těch lidí měla velice dlouhý život. Samozřejmě převážně ti klidnější a rozumnější :), ale našly se i výjimky, tedy kaliči, co si vesele žili do 90 let:). Zdá se, že tvořivost je zdravá.
Jedinci, kteří se uštvali v 50, případně umřeli ještě mladší, tvoří jasnou menšinu, rozhodně to nevypadá, že by to byli typičtí umělci.

Co mají ještě společného? Všichni byli posedlí touhou předat nebo sdělit něco světu. A místo aby ji v sobě pohřbili, šli za ní a věnovali jí čas.

Někdy obrovské množství času. To je další myšlenka důležitá pro dnešní dobu. My většinou chceme výsledky hned. Pokud se to nedá udělat a hodit online do 3 dnů, je to pro mnoho lidí už moc nadlouho :)
Někteří z lidí v této knize pracovali na svém životním díle 10-20 let, než ho zveřejnili. Trpělivě hledali správnou podobu, studovali, vytvářeli verze a pak je roztrhali....

A to poslední – z výše uvedeného už to vlastně vyplývá: nerušenost. Rozhodně u práce nekontrolovali Facebook. Je tam pár žijících, současných autorů, a ti většinou říkají, že pracují na počítači bez Internetu. Všichni se ponořují do toho, co dělají.

Kniha se snadno čte, textíky o jednotlivých umělcích jsou na pár odstavců a můžete je zhltnout kdekoliv, kde máte minutu času. Stojí za to.