Organnic: Síť Života: O nohách, po nohách, na nohách

Včera jsem navštívila seminář Jóga chůze v pražském studiu Akasha. Bylo to o nohách, ještě přesněji řečeno o chodidlech. Tedy o částech těla, na kterých celý život stojíme a chodíme, které se starají o naše spojení se Zemí.

Čtyři hodiny jsme zkoumali své chodidlo, schopnosti a dovednosti svých prstů, a (bohužel), všemožné deformace a průšvihy, které jsme s nohami měli všichni. Vlastně všechny, přišly jen ženy.

Chodidla jsou malý zázrak, umějí tolik věcí, jsou tak šikovná, inteligentní, moudrá, když jim to dovolíme. A je s nimi sranda :)

Základní zjištění z toho: pácháme jako civilizace, jako společnost, neuvěřitelné násilí na vlastních nohách. Je to další forma násilí, o které na jednu stranu všichni víme (a velkou část z nás od středního věku dál denodenně bolí), na druhou stranu se tváříme, jako by nebyla, jako by to nebylo důležité.
Jak se to děje? Především nosíme nevhodné boty. A pak neznáme své nohy, nezabýváme se jimi, nepozorujeme je, neuvědomujeme si, jak stojíme či chodíme, dokonce ani když víme, že tam něco není zcela normální, často tomu nepřikládáme váhu, dokud to nezačne bolet.

Znovu mně napadá, že něco, co bolí většinu populace, by mělo být na prvních stránkách novin, místo těch blbostí, co tam jsou. Ale četli jste už někdy článek v masmédiu o našich chodidlech? Jako by všechno, co je základní, bylo nějak podřadné, protože základy jsou dole, a důležité je přece jen to nahoře.... Tak pro začátek alespoň na blog :))

A teď k tomu pozitivnímu: Pozoruhodné je, jak úžasnou schopnost probuzení, obnovy a regenerace má lidský pohybový systém. Podobně jako slepice zachráněná z velkochovu začne za chviličku znova chodit, hrabat, protahovat si křídla, lidské nohy zachráněné z nepřirozené obuvi, které začnou dostávat alespoň trochu normální úcty a pozornosti, se začnou zotavovat a objevovat k čemu jsou.

Vím to, protože jsem na tom semináři byla po lektorce zřejmě „nejpokročilejší“. A to jsem toho tedy zatím udělala jen trošičku....

První vzpomínka, co mám, ohledně probouzení chodidel, je z jednoho psychedelického stavu. Ležela jsem na zádech, nohy ve vzduchu, pohled upřený na bosá chodidla. Hýbala jsem prsty, kroužila v kotnících, vlnila klenbou, zkrátka dělala všecko možné, čeho byly nohy schopné. A pozorovala jsem přitom, že obě chodila jsou vlastně takové malé samostatné bytosti, entity. Že mají jistou formu vědomí, vnímají a cítí. Bavilo je navzájem komunikovat, dělala na sebe opičky.

Ten samý rok mě začala jedna noha bolet. Když jsem se zmínila kamarádce, prohlásila, že musím okamžitě k ortopedovi, aby mi předepsal ortopedické vložky.

Nevěřím na umělé pomůcky, které zakonzervují nepřirozený stav.

Místo doktora jsem udělala to, o co si říkalo moje tělo. Vyhodila jsem boty s tvrdými podrážkami a začala jsem nosit „pětiprstky“, Vibram Fivefingers, takové návleky na nohu, co vám dovolují stejnou dynamiku chůze, jako byste chodili bosi, protože každý prstík má vlastní pružnou kapsičku. Problémy zmizely. Okamžitě. V pětiprstkách mě to místo nebolelo ani jednou. Problém zjevně nějak souvisel s chůzí v uzavřené botě na tlusté podrážce, kde prsty nejsou k ničemu a člověk klade váhu nepřirozeným způsobem.

Pak jsem zjistila, že pro moje nohy jsou přijatelné jakékoliv boty s hodně tenkou a pružnou podrážkou, skrze kterou cítím Zemi.

Přečetla jsem si k tomu teorii a ukázalo se, že ono se o tom vlastně ví. Kdo hledá, najde, knížky, texty, výzkumy, odborníky, kteří říkají, že většina současné obuvi není pro člověka přirozená a její nošení vede časem k problémům. Zejména všechny tvrdé podrážky, podpatky, a všelijaké "sportovní" odpružené podrážky, na nichž člověk může chodit způsobem, jakým ještě nikdy žádný primát nechodil.
Že si pěstujeme všelijak křivé prsty, propadlé klenby a kdovíkolik různých problémů, a mnoho z nich je odstranitelných, když se nohám dá volnost.

V pětiprstkách jsem začala objevovat nový svět. Povrchy, po kterých chodíme, jsou tak zajímavé. Prsty milují si je ohmatávat, prozkoumávat je.

Samozřejmě ještě lepší je chodi úplně bosky.

To jsem si ověřila loni v létě na dalším tripu. Tam jsem přímo vnímala, jak funguje nabíjení člověka ze Země. Uprostřed chodidel jsou vstupní body, vypadá to, jak malé pusinky :) Když chodíme bosi po Zemi, nasávají z ní životodárnou sílu.

Včera jsem se na ty tlamičky koukla, střízlivá, a viděla jsem, jak jsou po zimě hladové a těší se.

Ty dva roky, co tohle všechno objevuju, jsem teda chodila úplně bosky jen občas. Vadilo mi, že na některých površích mě to bolí. Na kamíncích, speciálně.

Na to mi včerejší seminář pomohl. Paní nám totiž řekla, čím to je. Bolest je způsobená napětím v těle. Ploška chodidla věrně odráží stav těla, a kdo v něm máme hodně napětí a stažení, cítíme na hranatých kamíncich bolest. S naší kůží to vůbec moc nesouvisí, té kamínky nevadí, příjemně se promasíruje a rychle si zvykne.

Aha. Proto malé australské děti se svými droboučkými měkkými nožičkami, po těch kamíncích tam vesele běhaly, zatímco já se svými ztuhlými zády křivila obličej bolestí.

Dobrá zpráva je, že když to chvíli vydržíme, masáž nohou kamínky nám začne pomáhat uvolnit všechno to ostatní v těle, co je s nimi spojené.

Těšííím se :o)))))

Další úžasná věc, kterou jsme se dozvěděli, byla, že prstíky na nohou jsou ovladatelné a pohyblivé každý zvlášť. Opravdu. Nejsou a nemají být srostlé, spojené, neoddělitelné.

Zkoušeli jsme si to, a ono je to fakt. Naprosto jasně jsem cítila, jak vysílám nervové impulsy do každého prstíku zvlášť. Akorát u těch prostředních, které na to vůbec nejsou zvyklé, to nic moc nedělalo. Poslala jsem příkaz pohnout se, a bylo z toho spíš takové zachvění, třeba o milimetr. Ale bylo z naprosto zřejmé, že to je jen nepoužíváním, že se to dá trénovat, že potenciál by tam byl.

Malíčky, které údajně většině lidí ovládat jdou nejhůř, jsem hýbala samostatně bez problémů. Jak jsou na kraji, tak při chození v přirozených botách je prostě používáte :)

Účili jsme se všelijaké zábavné „ásány“ pro nohy. Zvedat mince, míčky, tužky. Něco nakreslit nebo se podepsat. Svlékat a oblékat ponožky jen pomocí nohou, sobě nebo jinému člověku.

Navzájem jsme si koukali na nohy a říkali si postřehy, jak všelijak křivě stojíme a chodíme. Podnětné. Prapodivné, jak často to nevíme, přestože nás to ovlivňuje doslova na každém kroku. Moje pravá noha má tendenci vytáčet se a pajdat po vnějším okraji. Jak to, že jsem si toho zatím nevšimla...když to vlastně vím...vím, že moje tělo to ví, celou dobu.

A samozřejmě jsem tam nebyla jediná, kdo o sobě zjistil takové věci, a ostatní byli starší, většinou ženy přes 50 let, které tam dohnala bolest. Které už mají za sebou všelijaké lékařské zákroky, ale uvědomovat si nohy a chodit je nikdo neučil.

Pak jsme si zkoušeli, jak se chodí správně. Moc příjemné. A objev. Pár let jsem teď věřila, že přirozeně bosi chodíme správně špičkou napřed. To je taky nedostatek pozorování reality. Špičkou napřed bosi běháme. To dává smysl. Při normální chůzi došlapujeme jemně patou.

Co je nepřirozené, je jen běh s dopadem na patu ve sportovních botách. To je brutálnost.

Kromě "minimalistických" bot s tenkou podrážkou a pětiprstek nám paní doporučila ještě...žabky. Samozřejmě pokud možno taky tenké, ne s 3cm plastovou podrážkou, ale co nejtenčí. Dobrá věc na nich je, že jak je držíme mezi palcem a prvním prstíkem a zvedáme pořád nohu, trénujeme klenbu i přirozenou polohu prstů.

Ukazovali jsme si také, co s námi dělají podpatky. Jakkoli vysoké, samozřejmě čím vyšší, tím horší. Uf. V zásadě je to mučicí nástroj na zničení nohou, kloubů a páteře. Měl by být masově bojkotován, firmy, které nutí ženy to nosit, by měly být terčem žalob...stejně jako jakákoli reklama na tu šílenost.

A moje maminka a babička dosud věří, že „kramflek“ okolo 4 cm je zdravější než normální bota, ještě v 90. letech se to naprosto vážně tvrdilo :(

Doufám, že doba, kdy si budeme natolik vážit sami sebe, že opravdu takové věci masově zahodíme a odmítneme, přichází.

Ono to není jen o té bolesti, o tom ničení našich těl a trápení ducha, je to hlavně o porušeném spojení se Zemí. Abychom tu přežili, abychom našli způsob, jak žít rozumně a v míru se Životem, potřebujeme stát na Zemi a chodit po Zemi. Doslova.

Chodila jsou základ. V nějakém dalším textu se budu věnovat zkušenostem s tím nad nimi, lýtky, stehny, pánví, zadkem, zkrátka s tím, jaký rozdíl v životě je mít nebo nemít funkční, silné nohy, které aktivně chodí po světě, z kopce i do kopce :)

Na závěr doporučím knihu, kterou jsem si tam listovala:

Daniel Howell: Naboso.