Den, kdy mi rozsvítili

Bylo to zřejmě někdy na sklonku léta 1980. Podle světla. Světlo padající dovnitř okny kuchyně, mělo zvláštní ostrost, kterou si dnes spojuju s babím létem, nebo s počátkem podzimu.

Šla jsem právě z ložnice přes předsíň, směrem do kuchyně našeho bytu v Braníku. Předsíň neměla okno, takže světlo bylo přede mnou, dovnitř dopadalo jen slabě a odráželo se v zrcadle na stěně.
Bylo chladno, zřejmě už nebylo teplo a ještě se netopilo.

To všechno jsem si uvědomila v okamžiku, kdy se z mlhy, z kašovitého oparu jednotlivých, nepropojených okamžiků, najednou vynořilo vědomí.

Jako když rozsvítíte laser. Stisknete tlačítko a na místě, kde se předtím nacházelo jen rozptýlené světlo, je najednou paprsek, který začíná v jediném bodě, je jasnější než slunce a svítí v ostré přímce jedním směrem, kde se rozplývá v nerozpoznatelné dálce.

Otočila jsem hlavu doprava, k zrcadlu. Měřila jsem zřejmě okolo metru, byla jsem akorát tak velká, že jsem viděla přes jeho spodní okraj. Když jsem povyskočila, dokázala jsem zahlédnout úplně celé hubené tělíčko s krátkýma nožičkama a ručičkama. "Tak, už jsem velká," řekla jsem si.

Od té doby jsem to já. Jsem ta samá bytost, ta samá osobnost, která se tam tenkrát probudila, jen s mnohem více zkušenostmi, a mnohem více propojená s tímto světem, a o něco méně napojená do jiných světů. Ale tak, jak jsem se tam objevila, už jsem byla člověk jako teď, normální osobnost, samostatně myslící, cítící a jednající. Poznávám se v myšlenkách i pocitech toho drobka v tom momentě i v dalších dnech, jak se ta nová osoba začala rozhlížet, a svým novým jasným vědomím poznávat svůj svět.

Ještě jsem nepotkala nikoho jiného, kdo by si ten okamžik pamatoval, a tak jsem se na to dlouho dívala jako na podivnou anomálii, o které je lepší nemluvit.

Zejména tenkrát bylo lepší nedávat to nové vědomí moc najevo, na to jsem přišla velice rychle. V té době v naší zemi byly malé děti podle všeho považovány za něco mezi robotem a zvířátkem. Rozhodně ne za osoby, které by mohly chápat, myslet, nebo si pamatovat. A pokud projevovaly známky něčeho takového, bylo to nežádoucí. Dokonce tak nežádoucí, že se člověk mohl dostat do nemalých potíží....a dokonce se do nich mohli dostat i jeho rodiče, jak jsem zjistila mnohem později.

Až když jsem teď strávila několik měsíců v Austrálii, v komunitě plné alternativních rodičů z 21. století, zjistila jsem, že na mé zkušenosti vůbec nic anomálního není.
Byly mi tenkrát necelé čtyři roky.

V komunitě pobíhala celá řada tří- až čtyřletých dětí, které naprosto jednoznačně už tenhle okamžik zažily. Byly to osobnosti, vědomé bytosti jasně zažívající svět, svůj život, svou realitu. A co bylo úžasné: jejich rodiče je tak brali.

Asi je neobvyklé si to pamatovat. Ale kdo ví. Vůbec bych se nedivila, jestli si někteří z těchhle malých Australanů ty okamžiky pamatovat budou.

Byli tam dva sourozenci, tříletý Odin a ještě ne dvouletá Alva. Odin už se probudil. Měl jasné oči a bystrý rozum. Věděl, co právě zkoumá, co ho zajímá, co zažil včera a co před měsícem.
Alva se teprve naučila chodit, začínala žvatlat, formovat věty, a poprvé se samostatně pohybovat světem a zkoušet si, co ji baví. Viděla jsem, že ona ještě žije v tom světě nekonečných nepropojených TEĎ - teď se batolí do kopečka, od kůlny, směrem k mámě, a těch několik set metrů je pro ni velkou expedicí. TEĎ si ode mně půjčila žonglovací tyč, a je očividně fascinovaná - a talentovaná, dokáže s tou obrovskou věcí, delší než ona, skoro hned pozoruhodné kousky. TEĎ uslyší mámu na schůzi zeptat se "Kdo bude vést zápisky", a z jejího klína spontánně vykřikne: "Já!"
Ale není tu ještě přítomna. Je při vědomí, intenzivně pozoruje a učí se, ale žije od záblesku k záblesku. Ty záblesky už odráží kdo je, kdo bude tahle bytost, až dorazí.
Její bratr si uvědomuje ten rozdíl, a má z miminka legraci :), i pozorování téhleté bytosti je pro něj úžasným předmětem výzkumu nového světa.

Je mi jasné, že dnes už se to ví, i u nás. Tedy, mezi lidmi otevřenými novým věcem a novému vnímání světa.

Tyhle zkušenosti mě vedly k tomu, poprvé si povídat s mámou o tom, jak si pamatuju ty nejstarší doby. Je z toho nervózní. Občas prohlašuje něco jako "Ale tohle si nemůžeš pamatovat, tohle nemůžeš vědět." Jako by měla pocit ztráty soukromí z toho, že tam tenkrát celou dobu někdo byl, o kom nevěděla. Zvláštní, je mi záhadou, jak se to stalo, jak lidé mohli natolik ztratit kontakt s realitou, že neviděli, nebrali vážně někoho, kdo tam naprosto zjevně BYL.
Tedy, ale velice si vážím mámy za to, že tenhle stav byl dočasný, už když mi bylo asi pět, všimla si, a začaly jsme komunikovat jako inteligentní osoba s inteligentní osobou :)

Proč tohle píšu? Pro kohokoli, kdo se potkává s malými bytostmi. Abych přispěla svou malou kapkou k novému světu, kde všichni víme, že vědomí vlastně nikdy nekončí, má mnoho podob, a i v té naši, dospělé, myslící, začíná skoro tam někde na začátku.