čtvrtek 25. prosince 2014

Naše opravdová rodina

Následující obrázek jsem si namalovala na semináři o védské nauce Vastu Shastra, což je učení o tom, jak vědomě tvořit (říká se mu také „indické Feng-Shuej“, ale rozsah aplikací je mnohem širší než jen na design obytných prosto).

Byli jsme vyzváni, abychom namalovali symbol své rodiny. S tím, že to ale nemusí být naše fyzická rodina. Mohou to být lidé, které vnímáme jako svoji duchovní rodinu.

Pokud se naše fyzická a duchovní rodina překrývá, je to obrovské štěstí a požehnání. V reálu je to podle mě dost vzácné. Ze spousty důvodů, za které často nikdo ze zúčasněných nemůže, jako například rozdíly mezi generacemi...
Jestliže je váš táta, máma nebo brácha zároveň vaším nejlepším přítelem a sdílíte s ním či ní všechno, co je pro vás opravdu důležité, podařilo se vám opravdu dobře narodit :)

Ale i když to tak je, nepochybně jsou další lidé, se kterými sdílíte svoji nejhlubší pravdu, kteří už k vaší fyzické rodině nepatří. Přitom ale rodina jsou.

Touto mandalou jsem zkusila vyjádřit, jak cítím vlastní rodinu. 



Zlatá spirála uprostřed je to, co v ní všichni sdílíme: proud energie, informací, napojení, uvědomění. To, co přináší do světa a do našich životů touhu po změně k lepšímu, po probuzení, uzdravení, vývoji – a myšlenky, nápady, nástroje, vize, jak na to.

Zelené lístečky okolo spirály jsou lidé, blízcí lidé, lidé se kterými se známe a jsme spojení, vzájemně se podporujeme a propojujeme.
A ty spousty teček, to jsou další lidé, kteří se znají zase s námi :)

A kolem, v okvětních lístcích, jsem se pokusila znázornit energie, které procesu pomáhají: tanec a pohyb, příroda, knihy, internet i tradiční učení, láska a respekt, bylinky a přírodní medicíny, tvoření všeho druhu....a dosud nepopsané a nepoznané síly :) (to měl být úplněk a létající talíře tam :)

Moje technická schopnost kreslit konkrétní věci je dost omezená, jak vidíte :) Asi na ní budu muset pracovat, a nebo ještě spíš požádat někoho, kdo kreslit už umí, aby s těmi lístky pomohl, a vytvořil nějakou lepší verzi, kde bude všechno vidět pořádně.
Ale přesto, i v téhle nedokonalé podobě, bych to tu ráda sdílela, teď, na Vánoce.

Na Vánoce je zvykem potkávat se s naší fyzickou rodinou, a to je dobře. Ale úplně stejně dobře je určitě připomenout si tuhle naši druhou, životní rodinu, jak je důležitá, jak je vzácná. A třeba se sní potkat :)

Ta naše je obrovská. Pořád potkávám další její členy, klidně na druhém konci světa – a hned se poznáme a hned si rozumíme.
Myslím si, že dnes jsou na Zemi tisíce takových zlatých kruhů, všechny vzájemně propojené a každý s mraky teček.
Nebo ještě spíš je to všechno jeden takový kruh.




Mějte krásné svátky plné tepla lidského i fyzikálního:), klidu a útulna.
Můj vzdělaný spolubydlící předevčírem říkal, že prý původním smyslem Vánoc bylo hledání daru v sobě.
Tak ať se nám to daří: nacházet dar v sobě i vidět, jakým darem jsou ostatní.

úterý 23. září 2014

Esencialismus: Jak disciplinovaně dělat méně


Naše doba je posedlá idejemi jako „dělat toho více“, „stihnout toho více“, „stíhat to všechno“.
Za tím se skrývají další koncepty jako třeba „zavděčit se všem“.
Bojíme se, že nám něco uteče, že se na nás někdo naštve, že něco prošvihneme.
A tak se mnozí z nás řítí od jedné věci ke druhé, a život utíká, a nějaké kloudné výsledky nikde.

Kniha Grega McKeowna Essentialism: The Disciplined Pursuit of Less se věnuje opačnému přístupu.
Jak dělat co nejméně věcí, přesně ty pravé, a dělat je pořádně.



Následuje shrnutí základních myšlenek, stručně, v duchu sdělení knihy :)
  1. Nemůžete “to” stihnout všechno. Prostě ne. Není to možné. Není možné zavděčit se všem, věnovat se všemu, využít všech příležitostí, naučit se všechno, být nejlepší ve všem. Zkrátka to NEJDE.

  2. V dnešním světě si MUSÍTE stanovit priority. Co opravdu chci? Co je pro mně zásadní? Co se mi opravdu líbí? Které věci opravdu používám? Jaké zdroje informací potřebuju? V čem jsem dobrý a chci to dál rozvíjet?.....atd.. Pokud si své priority nestanovíme sami, stanoví nám je automaticky jiní lidé. A spokojení, produktivní a opravdu užiteční jsme pouze když žijeme svůj VLASTNÍ život.

  3. Nepotřebujete do svého život přidávat pořád další věci. Nepotřebujete zázračné metody, jak do dne nacpat další schůzku nebo aktivitu. Potřebujete ubírat, ELIMINOVAT nepodstatné, abyste udělali prostor pro podstatné. Potřebujete identifikovat to nepodstatné, co jen zbytečně zabírá čas/prostor, a pak to musíte AKTIVNĚ odstranit – vyškrtat schůzky z diáře, vyházet věci ze skříně, vystoupit z organizací, cokoli abyste se od toho osvobodili.

  4. Nepodstatné je skoro všechno. Život se skládá z 90% “šumu” a několika málo činností, na kterých opravdu záleží. Vyjasněte si, které to jsou. Na kom/čem vám nejvíce záleží? Co vás nejvíce naplňuje? K čemu máte největší talent? Čím můžete ve světě nejvíce přispět?

  5. Vybrat si jednu věc znamená vzdát se jiných. Smiřte se s tím. 
     
  6. Mnoho z nás zapomnělo, že máme v životě na výběr – říká se tomu naučená bezmocnost. Myslíme si, že něco „musíme“. Ve skutečnosti tomu jen věříme. Pokud si uvědomíme svou svobodu rozhodnutí, vždy existují alternativy. I když něco skutečně musíme, obvykle se najdou způsoby, jak to dělat jinak a lépe.
  1. Abychom rozlišili důležité, potřebujeme PROSTOR – udělat si čas, kdy nejsme rušeni, čas na přemýšlení, čas hrát si, čas zkoumat, čas číst.

  2. Hledejte ESENCI informací. Řiďte se intuicí: Které informace vás fascinují? Co cítíte pod povrchem sdělení?

  3. SPÁNEK je priorita. Člověk, který řádně a dostatečně spí a odpočívá, je výkonnější a kreativnější a zachovává si plnou schopnost rozlišovat, co je opravdu důležité. Tuto schopnost si musíme hlídat, a proto je zásadní dobře se starat o potřeby svého těla.

  4. Když se pro něco rozhodujeme, měla by odpověď být buď TOTÁLNÍ ANO – milujeme tu možnost/věc/činnost, absolutně nás fascinuje – nebo NE. Nedělejte/nekupujte/nevolte si věci, které se vám líbí „jen trochu“. Ptejte se: Hledám PŘESNĚ tohle?

  5. Esenciální záměr: udělejte jedno rozhodnutí, které eliminuje 1000 dalších: Kterým jsměrem chci jít?

  6. Říkejte NE, jasně a důstojně.

  7. Stanovujte si přesně definované, konkrétní záměry (například „napíšu 15 stránek o xxx do příštího úterý“). Identifikujte, co vám v tom brání, a překážky odstraňte. Určete si přesně a jasně, JAK to provedete.

  8. Vizuálně se odměňujte za pokrok, vytvořte si pomůcky, které vám umožní vidět, jak jste se posunuli (např. graf postupu). Povzbudí vás to.

  9. Vytvořte si denní rutinu, kde je to nejdůležitější ZÁKLADEM. Nedovolte, aby vám většinu času automaticky vyplnily nedůležité  činnosti. Využijte sílu zvyku ve svůj prospěch.
Velice doporučuji četbu celé knihy, je opravdu velmi inspirativní.
Ale pokud bude člověk skutečně aplikovat v praxi těchto 15 bodů, myslím, že to úplně stačí :)

neděle 29. června 2014

Jiný pohled na maso

„Jíš maso?“ „Občas. A jenom ze zdravých zvířat.“
Touhle odpovědí lidi často zaskočím, a je docela zábavné ji pak vysvětlovat.
Naše společnost už si v zásadě zvykla na vegetariány, tedy lidi, kteří maso prostě nejedí, žádné a vůbec. Rozlišovat maso na přijatelné a nepřijatelné, a rozlišovat, jak často ho opravdu potřebujeme, je zdá se celkem novinka. Ale také už nás je víc, kdo to tak vidíme, a v mém okolí takových lidí viditelně přibývá.


Je to naprosto logické. Pro člověka může být v principu přijatelné jíst maso, ale to ještě neznamená, že bude dobrovolně jíst nekvalitní maso plné jedovatých látek. Pro člověka může být v principu přijatelné zabití zvířete jako takové – ale může pro něj být naprosto nepřijatelné, když je zvíře po celý svůj život nepředstavitelně krutě týráno. Člověk může mít maso rád, ale to ještě neznamená, že si jím bude přetěžovat organismus 2x denně.

Jak to tedy vidím, sama za sebe? Jím maso a mám ho ráda. V praxi si ho dám jednou za měsíc, dva, tři, někdy i déle, protože si prostě nevzpomenu a necítím potřebu, někdy naopak častěji, třeba protože zrovna je příležitost:) (taková návštěva daňčí farmy například), nebo třeba když je zima a trávím hodně času venku (maso zahřívá).
Jím jen maso v biokvalitě nebo z divokých zvířat. „Standardní maso“ z velkochovů, vepřové, kuřecí, hovězí, nejím nikdy, nepovažuju ho za poživatelné (snědla bych ho v situaci dejme tomu hladomoru, pokud by to byla jediná možnost, dokud je ale na výběr jiné jídlo, tak prostě ne).

Co je za tím? V principu mi nevadí zabití zvířete, člověk od nepaměti lovil zvěř a nemyslím si, že by to samo o sobě bylo špatně. Důležitější mi přijdou tři věci: jak to zvíře žilo, vzít si toho masa jako potravy přesně akorát, jen tolik, kolik mé tělo opravdu užitečně využije, a udělat to s úctou, opravdu hluboce si toho zvířete vážit.
Tahle dvě pravidla by vlastně měla platit pro každé jídlo. I rostliny si zaslouží slušné zacházení, a čím lépe se k nim člověk chová, tím kvalitnější potravu mu dávají. A i rostlinného jídla by mělo být akorát, a jednou z nejsmutnějších věcí je plýtvání a neúcta – tedy to, že se jídlo zbytečně vyhazuje, že se z něj vyrábějí zbytečné, nekvalitní průmyslové produkty – nebo že se člověk nějakou věcí přejídá, takže jeho tělo už energii z ní nemůže užitečně použít a jen si škodí.

Masné velkochovy jsou podle mě čiré šílenství. Člověk týrá miliardy živých bytostí, způsobem, který strašlivě ničí životní prostředí, aby vyprodukoval tuny a tuny otráveného masa, kterým se potom lidé zbytečně přecpávají, protože nás ve 20. století systematické marketingové kampaně naučily jíst ho pořád. Pokud člověk není těžce fyzicky pracující v chladném podnebí, rozhodně nepotřebuje maso denně, nebo dokonce víckerát denně. Existuje naprostý dostatek vědeckých důkazů o tom, že nadbytek masa naše těla přetěžuje a škodí jim, každopádně z něj nemají žádný užitek, takže utrpení všech těch tvorů je navíc naprosto zbytečné.

Pokud byste se náhodou s informacemi o velkochovech ještě nesetkali, tak stručně: Například prasata a kuřata se vůbec nemohou přirozeně hýbat, jsou nacpaná na minimálním prostoru, aby se zvýšila „efektivita“, a aby „neplýtvala“ energií na pohyb a jen nabírala hmotu. Jejich svalovina tedy vůbec nemůže mít přirozenou strukturu, která vzniká jen pohybem. Nevěřím, že jedením takového materiálu může člověk získat nějakou sílu, bude z něj jen nafouklé nic, jako z toho zvířete... Pohyb se „nahrazuje“ umělou stimulací růstu pomocí koktejlu chemikálií a všech možných dalších metod. Zvířata se otupují léky, aby do porážky všechna nepošla. Představte si, že byste v takové situaci byli vy. Jsem přesvědčená, že tak extrémní pocity, jaké ta zvířata zažívají, se musí přenášet do jejich masa a pak v nějaké míře často i na spotřebitele: frustrace, zoufalství, vztek, nesnesitelná vnitřní stagnace z nemožnosti se pohnout..., šílený strach.... Jsem o tom přesvědčená mimo jiné z vlastní zkušenosti, jak se mi po vysazení takového masa změnily emoce, kterou popisuji níže.
Něco takového, jako je průmyslové maso, prostě nemůžu jíst, to je pro mě otázka základní úcty k sobě samotné a k životu na Zemi.
Příklad velkochovů jasně ukazuje základní princip: zájem Života, skutečný zájem lidstva a skutečný zájem jednotlivce jsou vždycky jedno a to samé a nemůže to být jinak.
Myslet si něco jiného je vždycky iluze. Pořád dál se ukazuje, že každá metoda, která škodí životu, se nakonec obrací proti člověku.

Průmyslová nadprodukce masa, která brutálně vykořisťuje zvířata, ve skutečnosti škodí úplně všem zúčastněným: zvířatům, Zemi, a lidem, kteří výslednou produkci jedí. Jsem přesvědčená, že nikomu nepřináší nějaké zvláštní dobro jíst toxické maso. A ostatně, člověk neustále může číst zprávy o tom, co se děje v „rozvíjejících“ se zemích, kde se masný velkoprůmysl právě teď rozjíždí a spotřeba jeho produktů v bohatnoucí populaci stoupá: rozhodně se nezdá, že by z toho lidé byli zdravější a šťastnější, místo toho v těch zemích prudce přibývá všech možných nemocí, které se předtím vyskytovaly minimálně, a vědci některé z nich dávají jednoznačně do vztahu právě s nadspotřebou masa.
Pokud bychom chtěli mít na této planetě k masu harmonický vztah, znamenalo by to podle mně chovat daleko méně zvířat, chovat je v přirozených a zdravých podmínkách, a jíst je jen v té míře, která dává smysl. Což pro spoustu lidí znamená vůbec: jsou vegetariány a vegany a nic jim nechybí. Pro další to znamená občas, jako pro mě. A pro další třeba pravidelně, ale myslím si, že pokud bychom poctivě prozkoumali své skutečné potřeby, zbavili se uměle vytvořených a vnucených návyků a seznámili se se všemi možnými alternativami ke „standardní stravě“, tak lidí, kteří opravdu považují za nutné mít maso hodně často, nebude nijak mnoho.
Sama jsem byla vegetariánka šest let, 2002-8. Ze dne na den jsem tenkrát přestala jíst šunky, guláše, řízky, a to všechno, čím mě živili od dětství, z náhlého popudu. Potřebovala jsem změnit něco v životě, jiné věci, se kterými se mi nedařilo nic dělat. Nedokážu říct proč mě napadlo přestat jíst maso, ale každopdádně to pomohlo. Můj svět se stal jaksi lehčí, uvolněnější, ubylo v něm agrese a frustrace, a to přispělo ke změně k lepšímu u těch ostatních problémů. Když se na to dívám zpětně, bylo to, jako by se moje vědomí tak trochu vynořilo ze tmy, a získalo tím víc prostoru dělat něco nového.
Už po jednom měsíci jsem zjistila, že když chodím kolem výlohy řeznictví na rohu, připadají mi vystavené výrobky mírně řečeno nepřitažlivé. Eh, spíš nechutné. A dodnes mám takové pocity, pokud bych se například prošla kolem masného regálu v supermarketu a věnovala mu pozornost. Domnívám se, že to vnímám právě všechno to koncentrované nedobro, které je příběhem většiny toho masa.

Postupně jsem zjistila, že občas, tak zhruba jednou za půl roku, po mase toužím. Většinou tehdy, když jsem se cítila hodně slabá a neuzemněná. Ale nemohla jsem jíst to, co jsem jedla předtím, a tak jsem se naučila opatřit si kvalitní maso. Je dražší, ale to při této frekvenci spotřeby skutečně nebyl problém :) Když jsem si ho dala, vnímalo to mé tělo nesmírně pozitivně, jako něco důležitého.
Pak v roce 2008, jsem prodělala psychický kolaps po smrti blízkého člověka, a souhrou nepředvidatelných událostí jsem se octla uprostřed zimy (tamní) na farmě na Novém Zélandu, zcela bez prostředků. Tam jsem tři měsíce dělala těžkou fyzickou práci venku a jedla to, co šéf. Tedy maso, ovcí a krav, které strávily život na obrovských pastvinách, a pak byly zastřeleny nebo zabity nožem během pár minut, nikdy nepoznaly ani uzavřené chovy ani průmyslová jatka. Pobyt tam mi pomohl, vnímala jsem to tak, že přesně tohle jsem potřebovala, po všech stránkách. A zjistila jsem, že proti takovému masu nemám opravdu nic.
Později, při studiu ájurvédy, jsem pochopila i proč tomu tak bylo, k čemu je člověku mé konstituce maso energeticky, zvláště v krizových situacích, a dává to perfektní smysl (a to prosím ájurvéda obecně maso moc nedoporučuje....ale vysvětlí vám jeho vlastnosti).
Od té doby maso „oficiálně“ jím. Což mi nijak nebrání být v praxi klidně měsíce vegetariánka, někdy i veganka, protože maso ve městě jednoduše nepotřebuju. Ale pokud se mě na něj někdo ptá, ráda odpovídám, že ho jím :), z nějakého důvodu to lidé nečekají a jak jsem zmínila, vyměnit s nimi o tom pár vět bývá zábavné.

Znám i jiné lidi, kteří došli k něčemu podobnému. Po většinu času praktikují různé formy převážně vegetariánské zdravé výživy, ale maso si občas dají a mají pocit, že to přispívá k jejich zdraví a rovnováze.

Tento text se možná nebude líbit některým vegetariánům nebo veganům, pokud ho tedy budou číst :), to chápu.
Jestli je vůbec přijatelné zabít zvíře, je samozřejmě věc názoru. Každý to má jinak, a každý se rozhoduje za sebe. Pokud je někdo přesvědčen, že prostě NE, má na takový názor právo a osobně ho naprosto respektuju. Mám kamarádku, která chová koně, miluje kočky a psy a všechna zvířata a komunikace s nimi pro ni je základem života, je úplná vegetariánka z principu, a chápu, že to je její pravda, že taková blízkost se zvířaty a jejich zabíjení se pro ni vylučuje. A pak znám jinou mladou dámu, která je myslivka :) Zvířat si také hluboce váží, ale jinak. Nevidí problém v tom zastřelit divočáka a sníst ho, je to pro ni součást koloběhu života, ostatně, je jich moc. 

Jiní lidé zase namítnou, že ani biochovy nejsou pro zvířata nic super úžasného, a že i tam může docházet k utrpení, stejně jako při porážce, takže ani jedení takového masa není etické. Že bio není nutně zárukou takového způsobu chovu, se kterým bych skutečně souhlasila, jsem si vědoma. Tady už člověk narazí na praktickou realitu, pokud tedy nějaké maso chcete, a ne ze standardního velkochovu, a nemáte vlastní hospodářství ani vedle nějakého nežijete, nezbývá těch možností tak moc. Bioprodukce má svá přesně definovaná pravidla, zvířata musí mít více místa, musí být krmena přírodním krmivem, některé metody se nesmí používat. Je to rozdíl. Za sebe jsem se rozhodla, že to pro mě v tuto chvíli je akceptovatelné. Je možné, že to časem budu chtít řešit víc do hloubky, například kupovat jen někde, kde budu opravdu znát konkrétní podmínky. A samozřejmě chápu, že pro někoho jiného ani biomaso přijatelné není, že by snědl jedině slepici, co běhala babičce po zahradě nebo rybu, kterou si sám chytil....a nebo vůbec žádné zvíře.

Myslím si, že ohledně masa není jedna pevně daná odpověď pro všechny. Jsou tu určitá fakta, o kterých je hodně tento text: jak je to s průmyslovou produkcí masa a s jeho velkospotřebou. Ale co z nich vyvodíme, to už je na nás. Každý má svou vlastní odpověď, každý má trochu jiné potřeby, a taký každý cítí trochu jinak tu hranici, co je ještě přijatelné a co ne.

Znám i pár velice vědomých lidi, kteří si i to maso z velkochovů dají. Spíš jen občas, ale když už, moc to neřeší, jsou s tím zdá se smíření, že to je prostě to, co je k dispozici. Očividně si toho jídla váží, děkují za něj a dobře ho využijí. Neptala jsem se jich, jak to vnímají, zjevně si to přebrali nějak jinak, než jak popisuju výše, a v jejich světě to nějak funguje. Nemůžu posoudit, jestli je to zrovna pro ně tak v pořádku, nebo jestli je to detail, který třeba ještě neřešili a časem ho budou chtít změnit, obojí je možné (stejně tak jako je možné, že já ještě někdy v životě usoudím, že vlastně maso nepotřebuju vůbec...:). Jídlo není to nejdůležitější, důležitější je, jak žijeme, myslíme, chováme se.
Každý z nás musí vědět sám, jaké vlivy a energie jsou v jeho světě přijatelné a jaké tam chce.

Smyslem tohoto textu bylo zamyšlení nad masem z trochu jiného úhlu pohledu, než jsme zvyklí. Ani vegetariánského, ani „masariánského“. Vyberte si z něj to, co rezonuje s vámi :)


pondělí 12. května 2014

Nejlepší a nejlevnější jídlo zároveň ? :)


Zdá se, že většina lidí si myslí, že kvalitní jídlo je drahé. Speciálně pokud se jedná o biopotraviny. O těch mnozí automaticky prohlásí: "to si prostě nemůžu dovolit".
Ale je to opravdu tak? Co je opravdu drahé? A je to i kvalitní?

Dlouhodobě mě toto téma fascinuje, mám totiž pocit, že je tomu do značné míry naopak. Nejdražší jsou věci s minimální výživnou hodnotou. Stojí klidně snad i tisíckrát víc než suroviny, ze kterých jsou vyrobeny. Naopak, jídlo z velmi kvalitních bio surovin si bez problémů uvařím s náklady okolo 10 Kč na porci.
Jak je to možné?


Klíčová informace je zde tato:
Největší výživnou hodnotu mají potraviny, které jsou co nejblíže své původní přírodní podobě. Samozřejmě některé potraviny je potřeba vařit nebo jinak tepelně upravit, to je v pořádku, ale ideálně by taková úprava měla proběhnout jen jedna, a pak by se připravené jídlo mělo co nejdříve sníst (některé věci je přijatelné ještě jednou ohřát, některé už jsou pak k ničemu).
Každým dalším tepelným nebo průmyslovým zpracováním výživná hodnota ubývá.
To je známá věc, je známá i oficiální vědě, která je schopna měřit, že čím více zpracované ("processed") něco je, tím méně je v tom vitamínů, minerálů, enzymů, atd..
A samozřejmě to vědí všechny celostní systémy výživy. Ty navíc hovoří o životní energii, které se říká různě. Například v ájurvédě je to prána, životní síla.
Jakýmkoliv mechanickým zpracováním, opakovaným ohříváním či chlazením, průmyslovým konzervováním, atd, se narušuje původní struktura živé hmoty, a prána tím z ní ubývá. V extrému (třeba takový předem připravený mražený hamburger u stánku:) nakonec nezbyde téměř nic: vznikne "mrtvá" potravina, která sice obsahuje nějaké ty sacharidy, bílkoviny, tuky, takže zajistí holé přežití, ale spousta dalších věcí nutných pro zdraví organismu v ní prostě není.
A v podstatě to často intuitivně víme, pokud jíme takové věci, že jaksi "nestačí". Člověk, který se živí jen takovým jídlem, není zdravý, viz. obézní Američané s popelavě šedou uhrovitou pletí....

A teď se podívejme na ty ceny.
Co je nejdražší? Průmyslové produkty. Vemte si takovou čokoládovou tyčinku. To je asi dobrý příklad totálně průmyslového jídla, všechny suroviny prošly nevím kolika procesy. Co to reálně je? Trošičku kakaového másla, hodně bílého cukru, palmový tuk nebo něco podobného. Jaká může být hodnota těch surovin? Podle mně haléře. Kolik produkt stojí? 15, 20 nebo i 30 Kč.
To samé platí o jakýchkoliv polotovarech. Polévka z prášku. Zpracovaná natolik, že by byla totálně bez chuti - kdyby nebyla vylepšená glutamátem a dalšími látkami. Kolik mohla stát ta trošička rozemleté zeleniny, luštěniny nebo něčeho, kdovíjaké kvality? Padesátník? Kolik stojí výsledný produkt v hezkém sáčku?
Prý že tím ušetříte čas....prášek vysypete do hrnce, zabere to minutu. Nakrájet normální suroviny a dát je do hrnce zabere třeba 5 minut.....je to takový rozdíl?
To samé běžný jogurt, vyrobený z odstřeďovaného, homogenizovaného a kdovíjak ještě -izovaného mléka vylepšeného polévkovou lžící bílého cukru....
Úplně největší síla je pečivo. Pečivo = obvykle bílá mouka (to už je sama o sobě surovina zbavená hodnoty, odstraněním slupek, ve kterých je všecko, co je tělu užitečné), plus nějaké další obilné směsi, pokud se jedná o pečivo "speciální", plus nějaké ty chemky (někdy klidně 5 a víc). A jeden kus toho pak stojí, 5, 10, 20, v luxusní podobě někdy už i 40 Kč.
Nic proti pečivu, sama ho mám ráda, ale je teda drahé, pořádně. Což mi teda ale až tak nevadí, protože ho považuju spíš za pochutinu pro radost občas než za potravinu na každý den, tolik ho vůbec není třeba...  

Většina supermarketu je plná takových produktů. Jejich výrobci nakoupili suroviny, zpracováním v továrně z nich udělali divnou věc s minimální výživnou hodnotou, a výsledek prodávají za stonásobek ceny těch surovin. Po pravdě řečeno, je to dost neuvěřitelné plýtvání potravinami.

A pak tam máte ten jeden regál, kde mají základní opravdové suroviny na přípravu teplého jídla. Obilniny, luštěniny.
Většinou jsou v půlkilových pytlích, obyčejné od 20 Kč, v biokvalitě třeba za 40-60. Z každého toho pytle připravíte mnoho porcí.
Lidé si často myslí, že je to strašně složité, není to ale pravda, obvykle stačí dát do hrnce, přidat koření, dát vařit a nějakou chvíli počkat. Případně dát namočit (1 min času) a za pár hodin uvařit. Vaření u mnoha surovin netrvá o nic déle, než byste seděli v restauraci a čekali, až vám přinesou omáčku z prášku s houskovým knedlíkem z továrny. Výsledek má logicky mnohem intenzivnější a zajímavější chuť než cokoli z těch zpracovaných věcí. Opravdovější.

Když k tomu dokoupím kvalitní olej a oříšky, už může vzniknout dobré jídlo.

Složitější je to se zeleninou, ta do zdravého jídla určitě patří, je ale opravdu drahá. Přijde mi, že kupovat ji v supermarketu nemá smysl, tam bývá tak nekvalitní, že za ty peníze nestojí (dovezená příliš z daleka, tedy stará, pěstovaná příliš průmyslově, atd...). Člověk si potřebuje najít nějaký dobrý zdroj, místní tržiště nebo farmu, kde alespoň dostane kvalitu. Čím dál víc lidí, co znám, pěstuje samo, baví je to a je to zadarmo, ale jasně, na to nemá každý čas nebo povahu.

To samé živočišné výrobky, tam je to také fakt, za kvalitu zaplatíme. Podle mě vůbec nemá smysl kupovat ty z velkochovů, způsob jejich výroby je tak nepřijatelný, že to není jídlo pro lidi.
Naštěstí mám tohle jednodušší o to, že vím, že živočišného jídla nepotřebuju moc. To je stejně důležitý poznatek jako ten o životní energii. Není nutné mít tyhle věci na stole každý den. A potom to není takový problém. Pokud si dám maso jednou za měsíc, nevadí, že porce vyšla na stovku (ostatně, i ten nejobyčejnější průmyslový řízek bude stát taky stovku, když si ho objednám v restauraci).

Ale i když zrovna nakoupím dobrou zeleninu, bio sýry a dokonce třeba kus bio masa, rozhodně to nestojí víc, než co platí lidé, kteří tlačí plný košík těch čokoládových tyčinek, sušenek, koblih, lupínků, lahví koly, cornflaků, konzerv a toho všeho.
Často jsou to zjevně chudí lidé, přesně ti, kdo prohlásí, že si v žádném případě nemohou dovolit bio pohanku.
Je to legrační svět.

čtvrtek 8. května 2014

O soustředění na to pravé

http://focusmanifesto.s3.amazonaws.com/FocusFree.pdf

Moc zajímavá kniha
Jak se soustředit, ve Věku vyrušování (Age of Distractions :)


Poslední dobou mi čím dál víc dochází, že tohle je, co opravdu chci.

Strávila jsem hodně času obklopená takovým tím hippie přístupem. Dělat toho co nejmíň, pokud možno v klidu, v přírodě, venku, mít čas, dělat, co se člověku zrovna chce. Vydělat si na to nějak nějaké minimum peněz, a jen tak bejt.
Typickým příkladem je odjet na Kanáry a tam s podobně založenými lidmi měsíce vegetit na pláži :)

To je samo o sobě super :), zejména jako perioda uzdravení pro člověka, který předtím dělal léta příliš mnoho věcí, které vlastně ani nechtěl, pořád ve spěchu, ve stresu, zkrátka klasický "normální život". Od toho je rozhodně potřeba si odpočinout, srovnat se, vyčistit si hlavu, spojit se znova s tělem, se životem...
A je to v podstatě velice snadno realizovatelné, svět je plný takových míst, kde jde žít zadarmo, nebo za trochu práce, s fajn lidmi, a učit se u toho i různým zajímavým věcem....

Ale čím dál víc zjišťuju, že jako celková životní filosofie pro mně tohleto není, že je to dlouhodobě dokonce hluboce neuspokojivé...teď procházím takovou fází, že mně tenhle styl často vyloženě irituje (třeba když mi někdo na té pláži začne zapáleně vykládat "zůstaň tu s náma, tohle je jedinej správnej způsob, jak žít, co bys dělala jinýho, co bys dělala v Babylonu..."....BREKEKE, nebýt to taková krásná bytost, praštím ji palmovým listem ;-D)...

Jediné, co mi přijde, že pro mně může vést ke spokojenosti, je dělat věci, které považuju osobně za svou cestu, doopravdy, a dotahovat je do konce.

Co mi v tom dlouhodobě překáží je právě to rušení a roztříštěnost. Tendence hyperaktivní mysli ztratit se v tisíci drobností a chtít moc věcí najednou.

Co vnímám jako jediné řešení je právě to, o čem je ta kniha. Vytvořit nějaký stav jednoduchosti se zaměřením na dělání (tvoření) pár základních věcí, vůbec jich nemusí být moc, a v těch vidět pokrok a výsledky.
A mám pocit, že teprve pak bych si mohla opravdu a v klidu užít jít na víkend, na odpoledne nebo na měsíc, nebo klidně i na déle do výše popsaného prostředí a tam provozovat ten totální relax :)

On navíc ten totální relax ten problém neřeší. Můžu odjet kamkoliv a tam dělat cokoliv toho typu, ale když se pak vrátím do normálního života, nic se nezměnilo...pořád se neumím soustředit na to podstatné.

Autor přirovnává rozptýlení k závislosti. Závislost na pořád nových informacích, podnětech a komunikacích.
A ono to tak je. Nabízí se srovnání se situací závislého na drogách, který jde do léčebny. Tam je také v pohodě, v uměle zvenčí vytvořeném relax stavu, kdy má rozumný a zdravý denní režim a nemůže jinak. A má to svůj smysl, pro člověka, který na tom byl hodně špatně. Stejně jako pro člověka, který byl roky zavřený zoufalý v kanceláři, kde být nechtěl a myslel, že musí, má smysl odjet žít půl roku na té pláži :) (pokud mu to samozřejmě jeho osobní situace dovoluje, jinak musí hledat jiné možnosti....)

Ale sama za sebe jsem na léčebny nikdy nevěřila, protože mi bylo jasné, že z takového místa bych se pak stejně vrátila do normálního života, a nic by nebylo vyřešené, a stejně by bylo potřeba od začátku se učit, jak prakticky žít, jak si organizovat den, jak se svou vlastní silou přimět ke správným rozhodnutím.

A stejnou zkušenost mám s cestami a úniky všeho druhu. Ta zkušenost je sama o sobě super, a léčivá, ale základní otázku, jak dělat, co opravdu chci, nikdy nevyřešila.

Ještě mě napadá jiný příklad: tripy. Na tripu to člověk často všechno vidí, co chce, kam jde, co dělat. Ale tím se to ještě neudělá, a trip sám o sobě k tomu nedá ani sílu, jen inspiraci.

Jediné, co podle mé zkušenosti nakonec funguje, jsou malé praktické kroky a změny v tom úplně normálním každodenním životě. Třeba dvacet minut se soustředit na jednu důležitou věc, i kdyby to bylo dvacet minut denně. I pět minut pomůže, prostě pět minut HNED dělat tu věc, co jsem odkládala, třeba učit se španělsky (dělám to tak cca půl roku, pár minut sem, pár tam, sem tam, video, text sem a tam, a nějaké výsledky už jsou, radost:)
Nebo když vím, že mi dělá dobře hrabat se na zahradě, udělat si na to čas před cestou do města, i když je to taky jen 10 minut....
Myslím, že jen tímhle způsobem jde život nakonec překonfigurovat v něco opravdu uspokojujícího.

Tenhle text jsem psát neplánovala, vznikl úplně spontánně, větu za větou :)
Ale protože určitě nejsem jediná, kdo řeší podobné věci, zveřejním ho :o)
A jdu koukat zpátky do té fajn knížky :)

neděle 20. dubna 2014

Škola nepohodlí


Milé děti: pokud to vaše tělo bolí, nevšímejte si toho, tvařte se, že je to normální, a dělejte to dál.“
Co většinu z nás vlastně naučila a spoustu lidí pořád dál učí běžná výchova v tomhle světě?



To, co bychom se do života opravdu potřebovali naučit, jako třeba jak být sami sebou, najít a dělat to, co máme skutečně rádi, rozumět si s ostatními lidmi, být zdraví, a tak dále, nás vzdělávací systém zatím moc neučí. Pokud jsme měli štěstí, naučili nás o tom něco naši rodiče. A dnešní děti mají čím dál víc štěstí na osvícené učitele a vychovatele, kteří je některé z těch důležitých věcí učí také.

Ale systém výchovy, tak jak je v současnosti nastaven, nás učí hlavně několik základních věcí – o kterých se nemluví. A tento blog je hlavně o zjevných faktech, o kterých se ze zvláštních důvodů nemluví :), takže pojďme se podívat na jednu z těch věcí.

Všimla jsem si toho už jako malé dítě:
Na každém kroku se ode mně očekávalo, že budu snášet věci, které byly mému tělu strašně nepříjemné, a tvářit se, jako by bylo všechno v pořádku.

Pro mně jako malou holčičku to bylo třeba:
Jít po ulici plné dusivého dýmu z aut a nedávat najevo, že je mi zle.
Pít odpornou hustou přeslazenou chemickou „šťávu“ nebo „čaj“, vypít až do dna, nestěžovat si.
Sníst všechno jídlo, i když ho na mně bylo moc a bylo mi pak špatně.
Nechat si umýt hlavu strašlivě štípajícím chemickým šampónem, ze kterého mě svěděla hlava, lámaly se a zacuchávaly vlasy a pálily oči, neřvat, nebránit se.
SEDĚT!!! SEDĚT!!! SEDĚT!!! Každou chvíli někde hodiny klidně sedět, potlačovat všechny impulzy tělíčka, které se chtělo hýbat, zkoušet si nové pohyby, posilovat svaly, protahovat šlachy, rozhýbávat metabolismus....neboli, slovy dospělých: „šít sebou“, „zlobit“, „dělat ostudu“... Nedávat najevo, že je mi to nepříjemné, být klidná.

Dospělí v tom ale byli mistři a dělali věci pro mě nepředstavitelné:
Ženy chodily na vysokých podpatcích a tvářily se, že je to normální...i když si potom stěžovaly, jak je bolí nohy a záda, a ty starší a tlustší měly ty nohy na první pohled oteklé a zdeformované.
Vysedávali v zakouřených hospodách, a tenkrát ještě i kancelářích, a vypadali, že se v tom jedovatém prostředí cítí pohodlně.
Nosili oblečení těsně stažené v pase, někdy tak, že jim přes pásek přetékal kus těla, a tvářili se, jako by je to neškrtilo.
Pořád seděli a seděli a seděli, u toho pořád jedli, a vypadali, že ani jedno z toho už jim nevadí, ba dokonce že jim to vyhovuje. Sice si stěžovali na tloušťku, špatné trávení, bolesti všeho možného, ale zdálo se, jako by si ty věci nedávali dohromady. Seděli a seděli dál, dokonce i když je k tomu nikdo nenutil.

Pamatuju si přesně, že v nějakém momentě, asi v šesti letech, jsem si tohleto v hlavičce spojila a uvědomila si vzorec: očekává se ode mě, že se naučím považovat nepříjemné za příjemné. Až to budu dokonale umět, budu dospělá.

A to mě teprve čekala školní docházka.
Škola, v podobě, jaká je pořád ještě běžná a nejčastější, je v zásadě trénink sezení a nudy. Dává to smysl: ve společenském systému, ve kterém žijeme, se od většiny lidí očekává, že svůj pracovní život prosedí: v kanceláři nebo při ovládání strojů. To je pro lidskou bytost nepředstavitelně nepřirozené, vůbec na to není stavěná, dává tedy smysl, že je s tréninkem nutno začít co nejdřív a musí být intenzivní: pro malinké šestileté děti zpočátku čtyři, pět, hodin denně, ale dávky se rychle zvyšují, a u teenagerů se už dostávají na standardních osm hodin, které se očekávají od dospělých.
Každé dítě musí povinně absolvovat minimálně deset let tohoto výcviku. Za tuto dobu se dá očekávat, že otupí, zvykne si, naučí se to vydržet, zpočátku to přijme jako nutné zlo, později to začne považovat za normální stav věcí....

A pak ho čekají taková lákadla, jako třeba billboardy ekonomických škol, které mně nepřestávají fascinovat v metru. Jsou na nich zdravě a spokojeně vypadající rozesmátí mladí lidé. Reklama jim slibuje zářnou budoucnost.
V čem ta budoucnost doslova fyzicky spočívá?
Sedět v krabici – sedět v krabici – sedět v krabici - sedět v krabici - sedět v krabici - sedět v krabici.....(max 4 týdny v roce pauza, možnost volného pohybu)....sedět v krabici...důchod....

I když člověk v té krabici na své obrazovce, ve své hlavě, ve virtuálním světě a ve vztazích s kolegy krabičáky dělá a prožívá zajímavé a uspokojující věci.....stejně je to nějaké zvláštní. Myslím, že nebýt toho předchozího výcviku odmala, bylo by těžké najít lidi, kteří by chtěli strávit život v krabici.

Sedět v krabici je nepohodlné. Bolí z toho celé tělo, chybí slunce, čerstvý vzduch, pohled na volný obzor. Byli jsme vycvičeni, abychom na to nepohodlí zapomněli, ba dokonce abychom ten stav považovali za komfort.
Ale čím dál víc lidí se z toho probouzí. Potkávám další a další, kteří říkají, že sedět v krabici už nechtějí, nemohou, ať byla sebevíc luxusní, a ať za to dostávali sebevíc peněz a výhod....

Možná namítnete, že kdyby to odmítli všichni, svět by přestal fungovat. Ale tak to není. Kdyby si všichni přiznali, že jim sezení v krabicích vadí, prostě by se musely hodně rychle vyvinout nové technologie, při jejichž ovládání by se lidé mohli volně pohybovat. A musel by se změnit systém, jak lidé pracují, tak, aby odpovídal potřebám lidského těla a ducha.
A nejspíš by to přispělo k tomu, aby se taky přestala dělat spousta naprosto zbytečných činností, okolo kterých je spousta úřadování v krabici....zbytečná byrokracie, výroba zbytečných, jedovatých a nekvalitních věcí, záplava zbytečných prázdných pseudoinformací.

Obojí se v zásadě do jisté míry už děje: statisíce lidí experimentují s hledáním takového životního stylu, který by jim umožňoval pracovat a přitom žít i normálně v těle jako lidé...práce s domova, částečné úvazky, budování, tvoření a pěstování věcí vlastníma rukama ve volném čase, ježdění na kole místo ježdění v pojízdné krabici.... A rozhodně dělá pokroky i vývoj technologií, které půjde ovládat celým tělem.

A možná proto je správná chvíle na celý ten fenomén ignorování nepohodlí upozornit, pojmenovat ho. Protože je nejvyšší čas s tím skončit, a přestat to učit naše děti, učit je naopak, jak si uvědomovat, jak se cítí, a zařídit se podle toho.
Před dvaceti lety by nemělo žádný smysl tenhle text psát, protože 99% čtenářů by si jen poklepalo na čelo. Teď je ale doba, kdy se o všech těch věcech, o kterých se nemluvilo, začíná mluvit.

Dalším takovým fenoménem je prostředí, ve kterém žijeme.
Když jsem byla malá, všichni se tvářili, že dýchat špinavý vzduch je úplně normální a každý moderní člověk to prostě musí umět snášet.
Ne...je to složitější. Oni si stěžovali. Stěžovali si na smog, na to, že my děti jsme pořád nemocné, na únavu... Ale pak se šlo ven a chodilo se po frekventovaných ulicích, jako by to bylo v pořádku. Bydlelo se dál uprostřed města, jako by to byla jediná možnost. Zkrátka nic se neudělalo.
A dodnes se chová úplně stejně velmi mnoho lidí. Někdy je to neuvěřitelné, na extrémně zamořených místech, jako jsou některé křižovatky v Praze, kde mi přijde přiměřené strávit maximálně pár sekund s šátkem přes nos, se davy lidí vesele baví, pojídají pizzu, vypadá to, že opravdu nevnímají tu nesnesitelnou směs plynů a prachu. Přitom jejich těla to bezpochyby vnímají. Všem těmto dospělým se podařilo naučit se téměř dokonale se oddělit od pocitů svých těl.
Ale i z tohoto transu se lidé probouzejí, víc a víc lidí, a to jsou ti, kteří se stěhují z měst, zařizují si život tak, aby se na takových křižovatkách nemuseli zdržovat, nebo bojují za omezení provozu aut v centrech.
Kdybychom se z toho probudili všichni....co by se stalo? Problém by se musel řešit doopravdy, jeho centrální příčina. Což znamená, že by se musela najít hned alternativa k technologii spalovacích motorů, to hlavně. Pokud něco vytváří nepřijatelné životní podmínky pro všechny lidi, prostě se to nemůže používat. A když to navíc stejně je neudržitelné....
Na dnešním stupni lidské technologické vynalézavosti nalezení alternativy nemůže být problém. Nejspíš už dávno alternativy existují, jen se nezavádějí do praxe, protože z té ropy pořád teče tolik peněz....
Koukám, tady existuje zjevný důvod, proč se zrovna o tomhle druhu nepříjemna mluví tak málo. Mluví se o něm, ale když si vezmete, jak obrovský je to problém, jak nepředstavitelné množství lidí úplně všude znečištěný vzduch každý den trápí – vlastně se mu pozornost nevěnuje skoro vůbec. Rozhodně není na jednom z prvních míst žebříčku záležitostí k řešení, jak by si zasloužil.

Tolerování tělesného nepohodlí tedy není jenom osobní věc. Masy lidí, kteří snáší tělesné nepříjemno a tváří se jakoby nic, dovolují aby se děly věci, které ničí život. O tom to celé je. Proto jsme byli k tolerování nepohodlí vycvičeni, abychom se nebránili, i když se s námi na globální úrovni dějí věci, které rozhodně nejsou v našem zájmu. V čím zájmu jsou, o co tu jde, těžko říct. Ale to nevšímání si, že se člověk necítí dobře, je jedním ze základů.

Pak tady máme třeba všelijaká nepohodlí spojená s jídlem. V každé restauraci vidím lidi, kteří tu obrovskou porci zjevně nepotřebují, ale naučili je „dojídat“, tento zvyk jim byl v dětství vtlučen do hlavy tak silně, že to do sebe prostě nacpou, i když ke konci se zjevným úsilím (vidíte je, jak těžce oddechují, dávají si pauzy, aplikují hromady soli a pepře, už to jídlo očividně není radost ale tvrdá práce...). Pokud ten člověk není k té porci přiměřeně velký a hladový, nemůže nadměrné množství jídla být jeho tělu příjemné. Jíst víc, než potřebujeme, je velmi nepohodlné, celé tělo tím intenzivně trpí.
Přitom celkem zjevně spousta lidí se od vnímání těla oddělila natolik, že to naopak považují za zásadní požitek.
Představte si tu absurditu z pohledu mimozemšťana, který se na to dívá zvenku, vidí člověka, jak dělá něco, čím trpí, a zároveň si v tom libuje.

A s takovými příklady by se dalo pokračovat dál a dál. Třeba všechny možné chemické kosmetické produkty, které si miliony lidí aplikují na tělo. Můžeme je používat jen, protože jsme na to celoživotně zvyklí, a protože v hlavě věříme frázím, které nás naučila reklama. Jakmile na chvíli přestaneme, obnoví se nám normální citlivost, a zjistíme, že spousta těch věcí je dráždivých, nepříjemných, vysušujících...že dobře nám dělají jen ty přírodní. Tedy, ona to spousta lidí zjistí i bez vysazení, obrovské počty lidí z chemické drogerie trpí spoustou zdravotních následků. Jen se z toho na úrovni společnosti zatím nevyvozují logické důsledky, které by vyvodila zdravá civilizace, jako například určité složky nebo praktiky prostě přestat používat – to musí teprve přijít.

Ve skutečnosti jsme naprosto dostatečně smyslově vybaveni, abychom posoudili, co pro nás je dobré a není. Často je to na první pohled či pocit zřejmé. Často je to taky známé a vědecky dokázané. Všichni víme, že člověk nebyl stvořen k životu v sedě ani ke vdechování zplodin ze spalování ropy. Ale mnoho lidí dál jedná, jako by to nevěděli.

Ke změně stačí jednoduše si uvědomit, co vnímám, a zařídit se podle toho. Například: Jak se mně osobně líbí sezení v krabici? Jak to zvládá moje tělo a duše? Dokážu to snést? Pokud ano, co v ní musím dělat, abych to zvládala? (Já to například snáším docela dobře, pokud píšu vlastní texty nebo komunikuju se zajímavými lidmi....dělat něco rutinního a nekreativního ale už nesnesu, začnu v krabici šílet.) Jak moc toho dokážu snést? Co potřebuju dělat ve svém ostatním čase, aby mi bylo dobře? Můžu to dělat každý den dlouhodobě nebo musím mít mezitím období, kdy dělám úplně něco jiného?
Co si myslí moje vlasy a kůže na mé hlavě o tom šampónu? Jakou porci jídla opravdu potřebuju?

Učili nás také nevěřit tomu, co vnímáme. Důvěřovat místo toho „expertům“ a přizpůsobovat se chování okolí. Pokud se všichni tváří, jakoby nic (protože i je učili tvářit se jakoby nic), je asi všechno v pořádku. Pokud se něco smí prodávat, je to asi neškodné. Pokud všichni sedí v krabicích, je to asi normální a je to asi rozumný život.....a takhle se to všechno do sebe cyklí, lidé dělají něco a snášejí něco, protože to dělají a snášejí i ostatní.

Další faktor: mnoho z nás věří, že v mnoha věcech nemáme možnost volby. Ale to je v naší bohatší části světa jen výjimečně úplně pravda. Ti, kdo si svoji možnost volby uvědomují, ji obvykle mají. Ať je jejich situace jakákoliv, dokáží na nějakou alternativu přijít, vytvořit si ji, třeba postupně. Potkala jsem už doslova stovky lidí, kteří našli všechna možná řešení, jak žít tak, aby byli spokojeni a bylo jim dobře, kteří překonali program "musím trpět" a začali přemýšlet "co můžu reálně dělat?" "jak to změnit?".

Důležité mi tu přijde, že jít dlouhodobě proti svým skutečným potřebám není nikdy výhodné, ani ekonomicky, ani společensky. Protože pokud se moc dlouho nutíme do věcí, které jsou nám nepříjemné, onemocníme z toho. Pokud najdeme způsob, jak se cítit dobře, daleko spíš si uchováme zdraví a energii, na dělání praktických věcí, vydělávání peněz, péči o rodinu....

Je to jednoduchý princip: dobré je jen jedno. Co je dobré pro naše tělo, je dobré i pro naše vztahy a naši peněženku. Co je skutečně dobré pro jednotlivého člověka, prospívá mu na všech úrovních, je dobré i pro společnost a pro Zemi. A naopak, co ničí Život, ničí i nás. Nejde to oddělit.

O tom je celý problém naší civilizace. Disociace. Oddělení mysli od těla. Tiché násilí na vlastním těle, které se považuje za normální. Oddělení vědění a jednání, slova a činu. Víme věci a tváříme se, jako bychom je nevěděli.

A přijde mi, že tohle je vlastně také věc, kterou řešíme my všichni, kdo si to celé začínáme uvědomovat. Jak sami v sobě ty věci znovu propojit a zintegrovat. Jak najít rovnováhu.

Každý, kdo si uvědomí, co opravdu vnímá, a začne hledat, jak se podle toho prakticky zařídit, přispívá svým malým kouskem ke změně.





pátek 7. března 2014

Pohyby těla a duše


Workshop “I ty můžeš” s masérkou a umělkyní pohybu Jitkou Eridani Sedlákovou.

Jitku znám už léta a vím, že má úžasný cit pro lidské tělo, pohyb a veškerou práci s obojím. Proto jsem se hodně těšila na první víkendový seminář. Taky se zajímám o spontánní pohyb, a chtěla jsem vědět, jaké to je, když s ním pracuje někdo, kdo má o věci opravdu hluboké znalosti.
 

Sešli jsme se čtyři, pro mě byl jen jeden člověk nový, s ostatními dvěma dámami se znám léta. Pocit intimity, pohody, rodinného prostředí, kde se může všechno. 

Vstupovala jsem do semináře trošku rozcitlivěná po první hodině rolfingu předchozí den. Myslím, že mi víkend dost pomohl se uzemnit a uvědomit si, co se děje.

Proces pro mě začal už seznámením, kde jsem si vyzkoušela říct o sobě trochu jiné věci, než obvykle. Napřed jsem vybrala ze své reality jen to nejhezčí, takovou ideální verzi toho, čím bych chtěla být. Byla to v zásadě pravda, ale bez kontextu to znělo divně, odtrženě od reality. Tak divně, že jsem cítila potřebu se „opravit“, a naopak šla do zranitelnosti a řekla něco o minulosti, bolesti a citlivých tématech. A pozorovala jsem, co to udělalo, hlavně se mnou. Výsledkem bylo pochopení, že to nejlepší by bylo bývalo někde mezi oběma možnostmi. Ani si nehrát na totální zdraví, ani moc nemluvit o nemoci, říct, co je teď, praktické, reálné věci.
Nejspíš důsledkem rolfingu, což je metoda, při které se uvolňuje energie z hodně starých vrstev uložených v těle, mi pak po celých dalších 24 hodin vystupovaly do vědomí různé pocity spojené se sebevědomím, sebehodnocením a otázkou, jak mě vidí ostatní. Na začátku to bylo dost nepříjemné, vrátila se mi totální nejistota, kterou jsem trpívala kdysi před lety. Ale techniky, které jsme praktikovali, mi téměř okamžitě začaly pomáhat, uvědomovala jsem si díky nim hlouběji, co se vlastně děje, místo abych se to snažila potlačit, jak jsem to dělávala v minulosti. A díky pochopení pak pocity ustupovaly, až druhý den mi už bylo zase dobře a cítila jsem normální příjemné spojení mezi námi všemi.

Na začátku a na konci jsme zpívali, zvuky odpovídající jednotlivým čakrám. Fungovalo to. Přestože mi občas ujížděly myšlenky, cítila jsem, jak se centra pootvírala, asi poprvé můžu říct, že jsem to vnímala naprosto reálně, jak vibrace rozechvívají tělo a něco dělají v uzlových bodech energetického pole.

Jak se to chce hýbat?

Několikrát během semináře pak přišel blok, kdy jsme se měli prostě spontánně protahovat každý po svém. Bylo to pro mě hodně podnětné, uvědomila jsem si totiž, kolik znám svých vlastních unikátních energetických pohybů. A mám tendenci si jich moc nevážit, praktikovat je spíš náhodně, prostě nepřikládat jim takový význam jako pohybům, které jsem se naučila z vnějších zdrojů, například z jógy. Přitom jsou zjevně minimálně stejně hodnotné, moje tělo si je vynašlo pro své vlastní potřeby a prostě fungují.
Takový je přístup naší společnosti, učíme se přikládat váhu jen tomu, co nám bylo vštípeno zvenčí, a nevšímat si své vlastní vnitřní pravdy. Techniky a nástroje zvenčí mohou být moc dobré a užitečné, ale to, co přichází zevnitř, je důležité taky, často ještě důležitější...
Zatím už dělám to, že si například jógovou praxi upravuju a skládám podle svého, samozřejmě se znalostí základních principů, a sem tam zařadím svou vlastní ásanu. Ale cítím, že by bylo skvělé vytvořit si úplně vlastní pohybovou praxi a provozovat ji pravidelně, třeba 15 minut, ale natolik často, abych mohla její prvky dále rozvíjet.
Až tenhle text dopíšu, pustím si hudbu a takovou praxi si dám :)

Slastné drbání

Večer přišlo zábavné cvičení, kdy jeden z nás byl strom a druhý zvíře, které se o něj drbe. Zkoušeli jste to už někdy ? :) Drbat a třít se o tělo jiného člověka tak, abyste si udělali co nejvíc dobře? Využít všecky možné výčnělky, výstupky a hrbolky, různé povrchy, různě pevná nebo měkká místa? Dozvíte se opravdu hodně o těle svém (co mu dělá dobře, co si chce podrbat, jak ho k tomu natočit:), i o těle „stromu“. A tedy, zajímavá je i dynamika, kdy ten, kdo se hýbe, si uvědomuje své možnosti jako zvířete s darem pohybu :), a ten, kdo stojí, zase prožívá klid, stabilitu a pevnost bytosti, co jen stojí a vnímá a dává.
A pak zviřátko stromeček za odměnu pořádně pohladí :)

Propletenec

Na závěr večera jsme provozovali tibetskou léčebnou techniku, kdy si lidé lehnou, všelijak se propletou a pak tam prostě spolu jsou. Je to zajímavá forma meditace, hřeje to a dělá to podivuhodné věci, které se nedají moc popsat, musíte vyzkoušet :)

Noc jsme strávili společně ve spacácích a dekách v seminární místnosti. Odloučení od vnějšího světa mi přišlo pro proces moc dobré.

Ráno jsme si zatančili a vrhli se na zlatý hřeb programu.

Miminko se učí hýbat

Představte si, že jste se právě narodili. Umíte jen ležet a třepat ručičkama a nožičkama, natáhnout se po prsu a sát, a pak spát :)
Všechno ostatní se musíte teprve naučit. To je váš studijní plán pro nejbližší roky: zvládnutí lidského pohybového repertoáru.
A teď se do toho jako dospělí zkuste vžít, vrátit se tam, a vyzkoušejte si to. Jaké je to, snažit se vykoumat, jak se převalit? Objevovat techniku plazení? Postavit se na všechny čtyři? Nebo dokonce na obě dvě... Jak se postavím, když nožičky mám ještě slabé a nevím moc, jak se ovládají? A jak se pak ve stoje udržím?
I když si s tím hrajeme jen chvilku, je to fascinující zkušenost. Už jsem kdysi někde četla, že malé dítě pracuje a učí se daleko tvrději než špičkový vědec. Usmála jsem se, pokývala hlavou, ale představit jsem si to doopravdy nedokázala. Už dokážu. Je to tak. Miminko provádí experimentální výzkum lidského pohybu, okamžitě aplikuje poznatky a naučené intenzivně procvičuje, po většinu svého bdělého času. Přijít na to, jak navzdory všem možným omezením úspěšně uskutečnit nějaký pohyb, je úctyhodný duševní výkon, spojený s velmi intenzivní a náročnou fyzickou prací.
Teď mi říkala spolubydlící, že prý někdo dělal experiment, kdy se vrcholoví sportovci snažili napodobit všechny pohyby batolat. Vydrželi to prý pár hodin, pak odpadli únavou :)

Pro mně byl nejzajímavější projekt postavit se. To opravdu není jen tak. Vemte si, jak je to vysoko:) A kolik komplikovaných pohybů je k tomu zapotřebí. Je třeba vykoumat různé možné strategie, všechny je zkoušet, sbírat se z nevyhnutelných pádů a zkoušet znova...

Přicházela u toho taky spousta pocitů. Některé z nich byly spojeny se vzpomínkami. Jsem si jistá jedním: všechno to úsilí malého výzkumníka je motivováno snahou o nezávislost. Moct se volně pohybovat po prostoru jako dospělí lidé, dělat si, co chci, dojít k zajímavým věcem, popadnout je a hrát si s nimi, jít pryč od ošklivých věcí.

Když jsem se konečně postavila, pokoušela jsem se vžít do stavu miminka. Nedávno jsem pozorovala roční holčičku známých při jejích prvních pokusech, takže nějaký materiál jsem k tomu měla.
Nožičky prtěte jsou samozřejmě ještě slabé, měkkounké, sotva ho udrží. Nemá rozvinutý smysl pro rovnováhu, musí se teprve naučit najít své těžiště, uzemnit se, rozvinout stabilitu.

A najednou mi došla souvislost s tématem, které mě zajímá odjakživa a je o něm předchozí post Chodiči a nechodiči.
Naše nezávislost je úzce spojena se schopností chodit. Chůzí to začalo. A zůstává důležitá. Schopnost volně, samostatně a koordinovaně se pohybovat prostorem po vlastních nohou je základním znakem člověka, který vyrostl z batolecího věku.
Co se pak ale stane, pokud se jí dobrovolně vzdáme? Pokud se prostorem nepohybujeme? Pokud se vrátíme k sezení v omezených ohrádkách? (tentokrát v nich už ale ani nelezeme, ani se neplazíme ani si nehrajeme, jen dřepíme jak pecky)
Nevrací nás to tak trochu do batolecího věku?
Nedivila bych se tomu.

Občas vidím starší lidi, kteří zjevně nechodí a nechodí a nechodí už mnoho let, jak se batolí svých pár kroků k autu. Klidně bych řekla batolí, vypadá to tak totiž. Jejich nožičky (zdrobnělina se jeví na místě) vypadají jako z těsta, přesně jako končetiny malých dětí. Jsou často všelijak křivé, jako by už nevěděli, jak na nich stát rovně. Jsou zjevně tak slabé, že je sotva nesou. Člověk cupitá, a hlasitě u toho funí, očividně ho každý krok obtěžuje a namáhá – už aby byl za volantem. Podobně, jako děti při svých prvních krůčcích tvrdě makají, ty si to ale alespoň užívají.

Co to asi dělá s psychikou? Ten pocit, že člověk sám sotva ujde pár kroků? A to ještě není starý, je v produktivním věku, je mu třeba čtyřicet... A když to navíc považuje za normální, vůbec si neuvědomuje, že jeho stav je prudce nepřirozený, škodlivý a do budoucna mu bude působit čím dál víc utrpení, jak se nepoužívaná struktura těla nevyhnutelně rozpadá.... Místo toho mu to přijde v pořádku, jak tomu batoleti (u kterého to ale na rozdíl od dospělého v pořádku je).
Bezmocnost? Nesamostatnost? Odtržení od reality? Takové souvislosti se nabízejí. Jistě, ten člověk může být a nejspíš je šikovný a praktický ve spoustě věcí, ale na nějaké úrovni ho jeho stav ovlivňovat prostě musí. Někde, v názorech, ve vědomí možností, v pružnosti a schopnosti změny, vliv tam bude...

Jak by se asi změnila naše civilizace, kdyby miliony lidí hromadně znovu začaly pořádně používat své nohy, vědomě na nich stát a chodit jimi po Zemi? Nebo po ní dokonce běhat? :) Nejspíš by jim to pomohlo uvědomit si spoustu věcí, nehledě na to, že by si zachránili klouby a zdraví vůbec.
Doufám, že se toho dočkáme. Spousta lidí ve spoustě zemí už na to přišla, snad se uvědomění bude šířit.

Tak, to byla malá odbočka k obvyklým tématům tohoto blogu.

Ale byla podle mě k věci, protože právě v tomhle vidím potenciál takových seminářů. Skrze tělo se člověk učí nejen o těle a práci s ním, ale i o vlastních pocitech, psychice, a jako v tomhle případě dokonce o principech, které mají vliv na celou společnost. A to poznání je daleko hlubší a bezprostřednější, než kdyby se o tématech jen mluvilo.

Vést a nechat se vést

Poslední cvičení nás učilo další dovednosti, která má co dělat s celým naším zapojením do lidského světa.
Pohybovali jsme se ve dvojicích, dotýkali se rukama a jeden jemnými pohyby vedl druhého. A různě jsme si to prohazovali. Uvědomila jsem si na tom, jak se tohle neustále přirozeně mění v každodenních interakcích. Různě se střídáme v tom, kdo určuje, co se zrovna stane, a je to tak v pořádku. Pokud člověk dokáže s tímto procesem přirozeně plynout, je to krásný volný tanec.

Ale sama v sobě jsem rozpoznala všelijaké překážky toho proudění. Zjevně jsou z výchovy a jsou to všelijaké pocity, že něco musím nebo bych měla. Buď nenechat se vést, aby mě „neovládali“, nebo naopak nevést, příliš dlouho, abych se „příliš neprosazovala“, jakési divné úzkosti, které chtějí natlačit skutečnost do nějakých omezení. Výsledkem pak je, že nefunguje přirozené předávání vedení, kdy se to stane prostě tehdy, když se to stát má, druhý už vám svým vedením dal všecko, co bylo zrovna na místě, a teď jste připraveni vy vést zase jeho, tak jdete na to. Pokud tomu necháte volný průběh a nemotají se vám tam ty myšlenky.

Jitka nám pak k tomu řekla druhý základní princip: aby člověk mohl dobře vést, musí umět být veden. Taky důležité a dobré si uvědomit. Umět být veden, a umět cítit okamžik, kdy je čas pro změnu vést.


A to už bylo vše.
Moc se mi líbil způsob, jak to Jitka vedla, krásná kombinace rozsáhlých znalostí a intuitivního výběru, které techniky zrovna sednou k náladě v sále.
Těším se na další :)

úterý 25. února 2014

Chodiči a nechodiči

Malé zamyšlení nad radostí z chození po nohou, a tím jak a proč tahle radost některé lidi míjí...a jak jde zkoumat a objevovat :)
-------------------------------
V lednu jsme na Tenerife strávily pár dní s kamarádkou, cestovatelkou, která už léta stopuje, couchsurfuje, woofuje, zkrátka putuje. A jak už to tak bývá, když jste na novém místě, toulaly jsme se trochu kolem, po vesničce, kde jsem byla ubytovaná na farmě, a jejím okolí. Pak si Alenka dala tripa a já ji doprovázela, a to se člověk toulá ještě víc :)


Alenka (jméno změněno:) sice najezdí tisíce kilometrů, převážně stopem, ale na chození moc není. Toho jsem si všimla, a sama to i řekla, už když jsme se potkaly minule, v Amsterdamu. Už po hodince procházky po rovince kolem kanálů ji bolely nohy a chtěla si sednout.
V Los Silos to měla daleko těžší, jako celé Tenerfie se totiž i tohle místo skládá ze samých svahů a srázů. Pořád chodíte z kopce a do kopce, jinak to nejde. Alenka pochází z rovinaté země a do kopců se v životě moc nenachodila, přesněji řečeno snad dokonce vůbec.

Brzy jsme narazily na velký rozdíl v tom, jak vnímáme chůzi.

Pro mně je chození prostě základní běžná aktivita, jako sezení nebo stání. Nevnímám ho jako zvláštní námahu, nepotřebuju k němu moc energie. Unavím se po pár hodinách, a i pak můžu jít dál.

Vděčím za to dvěma věcem: jednak asi svému přirozenému založení, hodně ale také rodičům. Celé mé dětství jsme s mámou a babičkou chodili na dlouhé pěší procházky po městě i venkově, a celé prázdniny jsme trávili túrami na horách. Takže vím, že chodit je příjemné, přirozené, že se přitom a potom cítím dobře, že jenom pěšky pořádně poznám místa, kde žiju... Vím i, že dokonce i když jsem začala znova chodit na výlety po několika týdnech nemoci a ležení v posteli, tělo si vždycky během pár dní zase zvyklo a udělalo mu to moc dobře. Nikdy jsem chodit nepřestala, vyrazit ven a prostě jít a jít pro mě byl způsob relaxace i v obdobích největší lenosti a workoholismu u počítače.
Až dnes chápu, jaký dar to je, a to právě díky setkávání s lidmi, kteří to mají jinak.

Alenka si začne stěžovat na únavu tak po dvou kilometrech, tedy po půl hodině chůze. Dřív, pokud je to do kopce. Když má před sebou zhruba kilometrovou vzdálenost k nějakému místu, připadá jí to “daleko”, a dobře si rozmyslí, jestli se tam vydat. Chůzi zjevně vnímá jako namáhavé cvičení - vyslovila mnoho výroků na toto téma, které mě vždycky znova naplnily údivem.

Protože na tripu lidé rádi věci zkoumají, daly jsme se o tomto tématu do řeči. Sama se nad tím zamyslela, jestli je to normální, považovat chůzi za takovou námahu. Položila si otázku, jestli za tím není nějaký zdravotní problém, třeba se srdcem.

To je samozřejmě možné. Těžko posoudit. Může jí něco být.
Ale když jsem se nad tím zamyslela, uvědomila jsem si, že zdaleka není první, koho jsem potkala, kdo o chození říká takovéhle věci a chová se, jako by výstup na menší kopeček byl div ne maratón.

Spíš naopak: takových lidí je hodně. A všichni vykazují zhruba stejné příznaky. Nechce se jim dobrovolně chodit víc než tak kilometr, maximálně dva. Hodinová procházka už je pro ně sportovní výkon, ze kterého si pak potřebují odpočinout. Vidí-li před sebou vzdálenost delší než pár set metrů, překonat ji pro ně představuje podstatný výdej energie a musí pro to mít vážný důvod, v žádném případě tam například nepůjdou jen tak dvakrát, nebo tam a zpátky, když to nemusí nutně být. Výstup na kopec je sportovní výkon na druhou, a často si zvolí raději se o něj ani nepokoušet (jet autem, lanovkou, zůstat dole).

A když jsem přemýšlela dál, došlo mi, že stav těch lidí vlastně chápu, protože ho sama znám. Cítila jsem se přesně tak, když jsem bývala nemocná s průduškami. Nedávno se mi to opakovalo, takže to mám v živé paměti. Při infekci horních cest dýchacích se člověku špatně dýchá, jeho aerobní kapacita velmi klesne, a tak se každý pohyb stává namáhavější. Chůze se změní ve sportovní výkon, který vyžaduje energii, a velice dobře si rozmyslíte, kolik kroků opravdu musíte udělat. Pohodlí, které poskytují auta, vlaky a výtahy, se najednou stává zásadní a životně důležité, pokud ho nemáte, těžce dýcháte, potíte se a je vám velmi nepříjemně.

Ale to ještě není přesně ono. Vlasntě jsem zažila stav, který byl situaci nechodících lidí ještě bližší: ten samý. A také nedávno. Před rokem, v roce 2012. Začalo to právě ošklivou bronchitidou, která se táhla asi měsíc. A sotva jsem se zotavila, onemocněla jsem znova a všechno se opakovalo. Výsledek: skoro dva měsíce bez pohybu. Občas jsem musela ven, ale právě proto, že se mi špatně dýchalo, jsem jezdila všude autem (začala jsem řídit pár měsíců předtím). Tedy chovala jsem se zhruba stejně, jako se tisíce lidí chovají pořád, i když jsou zdraví: autem od domu na nádraží, po městě pár kroků a jinak tramvají, autem na nákup, domů, doma sedět, ležet.

Co bylo výsledkem? Dostala jsem se přesně do toho stavu, ve kterém pravděpodobně žijí všichni nechodiči. Když jsem se nakonec uzdravila, byla jsem tak slabá, že jít pěšky na nádraží (necelé 2 km) pro mě byl sportovní výkon, ze kterého jsem se unavila a zadýchala. A nějakou dobu jsem se mu vyhýbala. Když jsem přijela na párty, připadalo mi jako “pohyb”, že tam musím chodit sem a tam, mezi tábořištěm a stagí. Když jsem se šla projít do lesa, zhruba po hodině jsem měla “dost” a bolely mě nohy.

Protože na takový stav nejsem zvyklá, a už je to mnoho let, co jsem bývala nemocná, nepamatovala jsem si, co se s tím musí dělat, že pomůže jen prostě to “rozchodit”. Tuším ještě další asi 2 měsíce jsem fungovala v cyklu únavy a lenosti, kdy jsem se “námaze” vyhýbala a jezdila autem.
Výsledek: strašlivě mě bolela záda. Zjistila jsem, že moje záda, aby si udržela základní pružnost, nutně vyžadují chůzi. Jinak ztuhnou na kámen, speciálně okolo bederní páteře, a každé probuzení je utrpení. Jóga ani jiné cvičení nestačí. Zkrátka nejsou dělaná na celodenní sezení.
To mě nakonec přimělo probrat se, spolu s jarním počasí. Začala jsem zase chodit pěšky, vyrážet na výlety, a dalo se to do pořádku.
A teď už si plně uvědomuju, že jezdit autem je past. Ty kroky, které člověk neudělá, mu chybí, opravdu chybí.

Dnes si svoje kroky hlídám. Tato zkušenost mě naučila, že potřebuju každý den nachodit okolo 4 km, abych se cítila normálně a udržovala své tělo v normálním stavu, abych měla uvolněná záda, aby mi fungovalo trávení, zkrátka ze spousty důvodů.

Jak je to tedy s těmi lidmi? Myslím si, že hlavní příčinou jejich stavu je ve většině případů prostě...nechození. Není to žádná zvláštní nemoc, je to stav zesláblosti způsobený nedostatečným používáním vlastních nohou.
Obzvláště těžké případy bývají lidé okolo aut, automechanici a tak. Protože ti jezdí autem opravdu pořád a všude. Všimli jste si toho taky? Pokud by chlapík ze servisu měl ujít 300m k vozu zaparkovanému za rohem, vezme si na to auto :)

Dobrá zpráva na tom je, že se ten stav dá velice snadno napravit. Stačí jít se každý den projít, a během pár dnů už to nebude námaha ale radost, a za měsíc to bude nejsamozřejmější věc na světě. A zároveň přibyde energie, vnitřní pohody a jakéhosi vnitřního prostoru uvnitř sebe. To myslím vážně. Když se nehýbete, energie uvnitř stagnuje. Když se rozhýbe, začne proudit, vytvoří se uvnitř čistější a volnější prostor – a ten se může zaplnit novými myšlenkami, nápady, vizemi....

Když jsem byla malá, někdy jsem měsíc ležela se zápalem plic, a pak jsme přijeli do Krkonoš, a hned začali chodit 15km denně. První tři dny to bylo těžké. Ale vydržela jsem, protože jsem věděla, jaká bude odměna: po těch pár dnech tělo začalo fungovat, a začala jsem se cítit naprosto nádherně :) Tak snadné to je.

Samozřejmě, tohle je až zbytečně extrémní přístup, to není třeba, podvečerní potoulání po okolí domova nebo lesoparku za paneláky úplně stačí.

A mimochodem, nebylo to mládím, že jsem to zvládala tak snadno. Tenkrát s námi na túry vyrážela babička, které bylo v období, kdy jsme chodili nejintenzivněji, okolo 75 let. 30 km za den jí nedělalo problém. A to ani nebyla nějak zvlášť trénovaná. Prostě jen věděla, že je to normální, přirozené, příjemné a dělá jí to dobře. Užívala si s námi čerstvý vzduch, stromy, kameny, modrou oblohu, a šla. Neviděla v tom dřinu nebo trénink, jen radost.

A když člověk chodí pěšky, dá mu to úplně novou úroveň spojení s místem, kde žije. Pozná místa, o kterých by jinak vůbec nevěděl. Cítí půdu, kopce, stromy, lidská sídla, ví přesně, kde co je, kudy kam dojít, co se děje, jak se daří živým tvorům, potoku i lidem.

V západních zemích člověk vídá lidi, kteří praktikují chůzi jako “fitness”. Dozvěděli se z médií, že chození je nezbytné pro zdraví, a tak ho provozují jako “trénink”. Poznáte je na první pohled: kráčí rázně až toporně, ve sportovním oblečení, se sluchátky na uších, často s úporným výrazem. Plní si další povinnost, kterou už chtějí mít za sebou.

Je asi lepší, když to dělají alespoň takhle, než kdyby to nedělali. Chůze je důležitá i pro psychické zdraví. Tělo, které je z nedostatku kroků celé ztuhlé a stagnuje v něm potrava, způsobuje frustraci, nerudnost, nervozitu. I ten “fitness-chodič” pravděopodobně bude mít díky své aktivitě o něco lepší náladu a bude lépe vycházet se svými blízkými.
Ale chodit takhle je trochu škoda. Člověk přichází o většinu radosti.

Přijde mi daleko lepší o nic se nesnažit. Zapomenout na ideu, že provozuju nějaké „cvičení“, a vnímat procházku jako příjemný klidný čas pro sebe. Jít svým tempem, a kam mě nohy nesou. Vnímat svět kolem sebe, vydávat se po cestičkách, které mě přitahují. Nacházím tak svoje vlastní magická místa, místa kde se mi líbí, která mě nabíjejí a ráda se tam vracím.

Kdysi jsem někde objevila termín „lokální šamanismus“... To je ono. Být šamanem ve svém vlastním malém světě – tím, kdo důvěrně zná svůj prostor, je v kontaktu s duchem různých míst v okolí svého domova, komunikuje s nimi, přináší jim svou úctu a pozornost, a odnáší si uvolnění, jasnost, moudrost. A tím se stává uzemněnější, víc spojený se skutečností, a to mu zase umožňuje větší rozlet do jakýchkoli dimenzí.
To můžete třeba zkusit i vy, pokud to zatím neděláte:). Nebo k tomu zkusit inspirovat své blízké, kteří to ještě nedělají :) Prostě jen chodit, dívat se, pozorovat, mít rádi místa, živé tvory, kameny, domy, povídat si s nimi a naslouchat jim. Doma i na cestách. Na cestách je to taky něco úžasného: prostě se sebrat a pořádně to nové místo prolézt :)

A příjemným vedlejším účinkem pak je, že když chodíte po městě, nenamáhá vás to a nebolí vás nohy. Když máte před sebou vinoucí se kilometrovou cestu k majáku nad oceánem, nepotřebujete si 10x rozmyslet, jestli je to smysluplné využití vaší omezené energie, prostě vyrazíte a jdete se tam podívat, jen tak pro radost. Kdekoli potřebujete chodit, můžete se plně soustředit na to, kudy chodíte, co se kolem děje, co prožíváte, vaše tělo se vám nepřipomíná, neruší vás bolestí nebo únavou, protože chůze je pro něj samozřejmost.

Pokračování příště, chtěla jsem napsat ještě něco o chození do kopců, ale to je ještě jiný krásný příběh a zaslouží si vlastní text.

Ťapání zdar :)


pátek 21. února 2014

Jít za svou hvězdou


"Steering by Starlight" je útlá knížka, kterou napsala americká životní koučka Martha Beck. Setkala jsem se s ní poprvé před pěti lety, ve zlomovém období, kdy jsem hledala, co dál. Přečetla jsem od dětství stovky a stovky knih, a jen o několika z nich mohu říct, že mi skutečně změnily život. Tato k nim patří. Nevyšla česky, a tak bych to nejlepší z ní ráda zkusila sdílet alespoň tímto článkem.



Autorka je typem "samouka", k povolání koučky se dostala skrze vlastní pestrou životní cestu plnou těžkých "šamanských zkoušek". V knize čerpá ze své mnohaleté zkušenosti s pomáháním klientům, z vlastních zážitků v procesu osvobození a sebeobjevování, ale i z moudrosti původních kultur, především australských Aboridžinců.

Základní ideou knihy je, že každý z nás v sobě má část, která přesně ví, proč tu jsme, zná naši unikátní cestu a poslání.
S touto částí sebe se potřebujeme dostat do kontaktu a její vedení následovat, protože jen tak můžeme být v životě doopravdy šťastní - když jsme skutečně sami sebou. 
Martha Beck této části naší osobnosti říká Stargazer. Doslova to znamená "ten, kdo hledí na hvězdy". Ponechám ale v dalším textu anglické slovo, protože je krásné, výstižné a krátké, a nemá vhodný český ekvivalent.
Kniha "Steering by Starlight", tedy "Jít za svou hvězdou", je příručkou k procesu osobní transformace, kdy se zbavujeme toho, co v naší mysli překáží, a učíme se následovat svou vnitřní pravdu.

Na mnoha místech budu přímo citovat věty, které mě hluboce oslovily. Knížka je plná užitečných cvičení, jež může kdokoli použít k práci sám se sebou. Pokusím se jich zde co nejvíce reprodukovat, takže si je můžete vyzkoušet sami.

Úvodní přehled: Tři fáze osvobození

1.  Rozpuštění (překážek, které nám brání v pohledu na hvězdy)

Když se housenka zakuklí, aby se proměnila v motýla, ze všeho nejdříve se musí totálně rozpustit. Stane se z ní kašička z nerozlišených buněk, kde nezůstanou žádné struktury z jejího předchozího života.
"Nemusíte se učit, jaké je vaše poslání, váš osud. Už ho znáte. Potřebujete se jen odnaučit myšlenkám, které vás zaslepují, takže pravdu nevidíte."
Zaslepují nás různé druhy myšlenek. Některé se jeví zářivé a pozitivní: "Mám tak skvělou práci, když mě ještě povýší a dostanu přidáno, budu se cítit úplně naplněný..." Jiné jsou negativní: "Nic nemá cenu, celý svět je proti mně. Nemůžu nic dělat, jen se tu válet a chlastat..." Ale ať jsou naše představy jakékoli, pokud zakrývají a zamlžují to, co by nám přineslo pocit radosti a smyslu, jsou falešné.
Abychom mohli vidět svou cestu jasně, musíme rozpustit své staré mentální struktury. A to bývá těžké. Protože s nimi se může začít rozpadat i naše ego. "A ega nesnáší, když je ohrožena jejich existence."

"Musíte se vzdát života, který jste si naplánovali, abyste dostali život, jenž na vás čeká." (Joseph Campbell)

2. Snění (utváření vize budoucího života)

Jakmile je housenka v kukle úplně rozpuštěná, její DNA začne říkat buňkám, jak se přeskládat v úplně nového tvora.
To samé se děje, když rozpustíme struktury své mysli. Začneme vidět první záblesky své skutečné pravdy, začneme snít nový sen, ze kterého se pomalu začne formovat mapa naší cesty, našeho pravého života. A v realitě okolo nás se začne dít spousta malých událostí, synchronicit, které nám s tímto procesem pomáhají.

3. Odvaha (jít naší skutečnou cestou)

To, že je nová cesta správná, ještě neznamená, že bude snadná. Často musíme bojovat. Ale to je v pořádku.
Když je čerstvě utvořený motýl uvnitř kukly připraven, začne se dobývat ven. Je to těžký a nebezpečný proces a nové stvoření je měkké a zranitelné, když se vysouká do vnějšího světa. Ale čím delší a těžší je opouštění kukly, tím silnější pak motýl bude a tím déle bude žít.

Kapitola první: Začínáme od konce

Následující cvičení a techniky vám pomohou navštívit hvězdnou observatoř ve vaší hlavě a zažít, jaký to bude pocit, žít jako Stargazer.

1. Dostat to, co chci
Napište seznam několika věcí, které opravdu chcete:

Opravdu chci:
1. .......................................................
2. .......................................................
3. .......................................................
4. .......................................................
5. .......................................................

Většina lidí zde uvede věci, úspěchy, partnery... Ale to jsou jen prostředky. Ve skutečnosti nám jde o pocity.
Zkusme to tedy znovu.

Jak se budu cítit, když získám to, co chci (použijte váš předchozí seznam):

1. Když získám 1., budu cítit......
2. Když získám 2., budu cítit......
3. Když získám 3., budu cítit......
4. Když získám 4., budu cítit......
5. Když získám 5., budu cítit......

Máme spoustu různých přání, ve skutečnosti ale toužíme jen po několika jednoduchých pocitech. Obvykle k nim patří klid a mír, bezpečí, někam patřit, pohodlí, láska, radost, svoboda...
Často si myslíme, že jich dosáhneme, když získáme milion dolarů, olympijskou medaili, vysněný dům nebo srdce Miss World. Říkáme věci jako:
"Až mě povýší, budu konečně vědět, že jsem dost dobrý."
"Kdyby mě moje žena přestala kritizovat, mohl bych se uvolnit."
"Až zhubnu, budu moct chodit na rande."

Ono je to ale přesně naopak:
"Vnější okolnosti nevytváří naše citové stavy. Naše citové stavy vytváří vnější okolnosti."
Pokud si věříte a cítíte se dost dobří, daleko pravděpodobněji vás v práci povýší. Když se uvolníte, budete s lidmi lépe vycházet a budou vás méně kritizovat. Rozhodnete-li se mít rádi svoje tělo teď hned, cítit se krásní a odvážně vyrazit na schůzku s tím, kdo vás přitahuje, bude ve vašem životě radost a dobrodružství, a daleko spíš zhubnete, než kdybyste zůstali doma, s jídlem jako jediným potěšením. Zkrátka je to všechno úplně obráceně.

Všimněte si, o kolik příjemnější je spolupracovat a setkávat se s limi, kteří se chovají, jako by všechny jejich potřeby již byly naplněny, jsou klidní, spokojení, veselí, než s lidmi, kteří se projevují pasivně-agresivně - visí na vás, stěžují si na životní útrapy, vyčítají, bědují, pořád něco vyžadují.
"Zažijete mnohem víc úspěchů ve všech oblastech života, když budete procházet dnem s pocitem, jako byste svého cíle již dosáhli."
Místo, abyste usilovali o přijetí a souhlas ostatních, představte si, že už vás totálně přijímají, že je to naprostá samozřejmost.
Když máte sami sebe rádi, věříte si, přemýšlíte o sobě pozitivně, přitahujete ostatní a je jim s vámi dobře.

Představte si, jak jistě a bezpečně byste se cítili, kdybyste byli bohatí, nebo jakou extázi byste prožívali, kdybyste už byli zamilovaní do svého vysněného partnera. Použijte svou obrazotvornost a přeneste se do tohoto stavu teď hned. Tím už si dáváte přesně to, po čem toužíte.

2. Naučit se mládnout

Většina z nás si za život uložila hluboko do nervového systému pocity strachu, vzteku a smutku. S těmito pocity se nerodíme. Miminka mají od narození jen dva strachy: z hlasitých zvuků a z pádu. Když se strachů začneme zbavovat, náš mozek a naše vědomí začne "mládnout", postupně se vracet blíž a blíž ke svému původnímu stavu, kdy bylo téměř beze strachu. Naše těla sice budou dál pomalu stárnout, ale budete žasnout, o kolik mladší se budete cítit, když omladíte svůj mozek.
Potřebujeme změnit strukturu svého mozku tím, že se naučíme pozitivnímu myšlení a cítění. Velmi k tomu pomáhá meditace.

3. Užívat si budoucnosti: teď hned

Cvičení:
Vyhraďte si 10-minutovou přestávku od zbytku svého života.
Vyberte si jednu položku ze seznamu svých přání a po celých 10 minut si živě představujte, že se splnila. Všemi smysly a do nejmenších detailů. Dělejte to každý den celý měsíc.


4. Ti, kdo nezapadají

Také jste někdy v životě "nezapadali"? Šli jste proti tomu, co vašemu okolí připadalo normální, rozumné a správné? Tak to jste v dobré společnosti. Velká část úspěšných a slavných lidí na tom byla úplně stejně. Z klientů Marthy Beck třeba známá moderátorka, které ve škole, když byla upovídaná, říkali "ve skutečném světě tě nikdo nebude poslouchat". Nebo vynálezce, jenž zažil tvrdou bitvu se svým otcem, když dal výpověď z dobře placené práce programátora, aby začal realizovat "jakési sny" o dosud neexistujících nových přístrojích. Jiná klientka byla celé dětství nemocna, a dnes jako dospělá provází turisty po nebezpečných horách a džunglích....
Všichni tito lidé už od počátku tušili něco o svém osudu. Toužili po věcech, které jejich okolí připadaly nerealistické a nerozumné. Ale oni hluboko uvnitř věděli.... Pocity nezapadání jsou totiž semínka našeho osudu, která se snaží vzklíčit.
Zamyslete se, kdy jste vy sami byli v dětství v rozporu se svým okolím.

Jak jsem nezapadal/a:
Situace 1: ...................................
Situace 2: ....................................
Situace 3: ...................................

Pocity nezapadání, které jsem měl/a jako dítě. Odpovězte co nejvíc dětinsky, i když dnes jste dospělí a rozumní, vžijte se do toho, jak jste se cítili, dozvíte se o sobě něco:
1. Nehodím se do téhle situace, na tohle místo, k těmhle lidem, protože nejsem....
2. Nesnáším tyhle lidi, protože oni nevidí, že já.....
3. Kdybych byl/a ve správném prostředí, s lidmi, jako jsem já, každý by chápal, že jsem....
4. Bylo by mi o tolik líp s lidmi, kteří ne....
5. Je tak frustrující, že ode mně tihle lidé očekávají...
6. Ve srovnání se všemi tady jsem o tolik....
7. Tahle situace je příliš....
8. Nemůžu se dočkat, až se dostanu pryč od lidí, kteří....
9. V téhle situaci se mi chce řvát, protože.....
10. Zlobím se, protože mi tu nikdo nechce dovolit....

Možná se na to vzteklé dítě v sobě, které si tohle myslelo, dodnes zlobíte. Je důležité ho přijmout. Čím více ho dokážete mít rádi, tím tolerantnější a uvolněnější budete ve vztahu k ostatním lidem.
Je velice pravděpodobné, že vaše odpovědi jsou prosté, upřímné, jasné výroky o tom, co pro vás není, a jak má vypadat váš skutečný život.

5. Váš životní příběh pozpátku

Zkuste si pro změnu neuvažovat o životě lineárně, od začátku do konce, ale naopak. Začněte tím, co je dnes. A vracejte se k událostem, na jejichž základě jste dnes tam, kde jste.

To nejlepší v mém životě (vztahy, situace, věci...)
1..............................................
2...............................................
3...............................................

A teď díky čemu jste je získali:

Šťastná událost, která přispěla k tomu, že mám to nejlepší v mém životě
.................................................................................
.................................................................................

Vraťte se dále do minulosti. Co se stalo předtím? Co předcházelo oné šťastné události, co ji umožnilo?

Předchozí šťastná událost, která přispěla k tomu, že mám to nejlepší v mém životě
.................................................................................
.................................................................................

Sledujte řetězec příčin a následků ještě hlouběji do minulosti, až narazíte na události, které jste považovali za nepřijemné a nešťastné, přitom ale přispěly k uskutečnění toho nejlepšího ve vašem životě. Například vás vyhodili ze školy a díky tomu jste založili firmu a potkali svou ženu...

"Nešťastná" událost, která přispěla k tomu, že mám to nejlepší v mém životě
.................................................................................
.................................................................................

A teď změňte perspektivu. Místo abyste si představovali, že jste dosáhli úspěchu navzdory nešťastným událostem, podívejte se na věc tak, že "špatné" věci se přihodily proto, aby vám pomohly stát se tím, kým jste.

Například moderátorka Jennifer si původně myslela: "Narodila jsem se jako dyslektička, proto jsem nesnášela školu, odešla z ní a začala pracovat v rádiu."
Nový pohled na věc: "Mým osudem bylo pracovat v rádiu. Proto jsem se narodila jako dyslektička a nesnášela školu."
Průvodkyně Eileen říká: "Mým osudem bylo žít jako dobrodružka a cestovat divočinou. Proto jsem měla jako malá spostu zdravotních problémů. Naučilo mě to snášet bolest a nade všechno milovat svobodu."

Příběh o tom, jak jsem dosáhl/a toho nejlepšího ve svém životě. Jak to vidí Stargazer:

Bylo mým osudem dosáhnout/získat/potkat.......(uveďte jednu z těch nejlepších věcí ve svém životě).
..........................................................
Proto se stalo něco negativního (uveďte "špatnou" událost, kterou jste zmínili výše)
..........................................................
To naštěstí vedlo k.......(napiště, co bylo důsledkem)
..........................................................
A díky tomu se stala ta další věc
..........................................................
A takhle mě osud přivedl k tomu nejlepšímu, co dnes v životě mám.

Takto můžete převyprávět celý svůj životní příběh.
Možná vám to připadá jako neobjektivní hra s fakty.
Ale když vyprávíte svůj život jako soubor náhodných událostí, které často dopadají špatně, nebo dokonce jako zoufalý boj, kde je všechno proti vám, nejste o nic objektivnější.
Neexistuje žádný důkaz, že některý z těchto pohledů je více "reálný" než ty ostatní. Negativní, nihilistická verze není o nic ověřitelnější než optimistická a kreativní.

Obrovský rozdíl je v tom, jaký vliv má příběh, který sami sobě vyprávíte, na vás samotné. Je jen na vás, jestli chcete věřit, že máte za sebou temnou bolestnou cestu slzavým údolím, nebo se rozhodnete vidět ve svých dosavadních prožitcích smysl, sílu a nespočet zázraků, které vás udělaly tím, kým dnes jste.


Baví vás to? Chcete s hvězdnou perspektivou pracovat dál? Pokračování příště: další kapitola pojednává o našem vnitřním generátoru strachu, a jak ho zvládnout.