úterý 5. prosince 2017

Procházka – ztracená radost


Kde jsou všichni? Tahle otázka mě napadá pořád znova, když chodím překrásným okolím svého bydliště, lesy a loukami, otevřenou krajinou s výhledem na Šumavu.
Když jsem byla malá, potkávali jsme na takových místech všude lidi. Důchodce s holí a pejskem. Maminky s dětmi. Hrající si větší děti. Zamilované párečky. O víkendech kdekoho, každého, mladí i staří prostě vyrazili na vzduch.



Ještě před dvaceti lety, když už jsem chodila na své denní procházky do přírody, které potřebuju k životu, sama, byla všude spousta lidí. Ubylo samotných dětí, ale zůstali důchodci, maminky a kdokoli, kdo zrovna měl volno a chuť být venku.

Dnes nikde nikdo. NIKDO. Když vyrazím ven v létě, o víkendu, v překrásný den zalitým sluncem, potkám dva, tři lidi, běžce, jednoho pejskaře, celé.
Mimo víkend nikoho. Zdá se, že důchodci, maminky, nebo lidé pracující v noci už čerstvý vzduch a les nepotřebují.
V zimě nebo při jakémkoli jiném než horkém a jasném počasí také nikoho. Koulování a sáňkování očividně už nefrčí.
Dnes je krásný zimní den. Leží sníh. V lese to vypadá jako v televizních pohádkách :) Akorát ty děti tam nejsou.
Je teplo, mírně nad nulou, v bundě a oteplovačkách žádný problém.

Vím, že nějací lidé do přírody ještě chodí. Jen ne do té okolo naší vesnice. Musí to být Příroda s velkým P: oficiální turistické stezky na atraktivních místech. Kdybych se sebrala a jela hodinu autobusem a vlakem ke slavné hoře Kleť, a vyšlápla ji po hlavní značené cestě, pár sportovců tam potkám i dnes. O víkendu tam je lidí docela hodně. Vystoupají na kopec. Všichni stejnou cestou. Na těch ostatních nepotkáte nikoho. Trvá to zhruba hodinu. Zpátky sjedou lanovkou nebo na koloběžce, ti nejodolnější půjdou po asfaltce.
Ale to je Akce. Akce s velkým A, Sport s velkým S. Jede se autem někam, a tam se dělá Něco. A dělá se to v drtivé většině případů jen jednou za čas.

Zdá se, že prostě vyjít z domu a zapadnout do krásného lesa přímo za ním už se nepovažuje za dostatečně atraktivní.
Někdy si připadám jako poslední člověk s touhou jen tak se toulat ve stínu korun živých bytostí, na svěžím pošumavském vzduchu."Bez důvodu“: není to ani trénink, ani nemám psa, ani to není Výlet. Prostě se jen jdu projít.
Když jsem to zmínila před lidmi, že potřebuju, nejlépe každý den, nebo co to jde, chodit chvíli jen tak přírodou, už se mě pár známých v úžasu zeptalo „co mi to dává“. Jako by člověk musel mít nějaký speciální důvod chtít chodit venku.

Chápu, že mnoho lidí nemá čas. Taky ho tak moc nemám, některé dny se nepodaří, jindy je to chvilička. Je toho opravdu hodně k dělání. Ale "mít čas" je taky o prioritách. Jestli ve chvíli, kdy už nemůžete a potřebujete vypnout, vyjdete z domu, nebo uděláte něco jiného. Dnes je asi zvykem spíš to něco jiného.

Už jsem to skoro přijala, že chodit "jen tak" ven je zvláštní zvyk, teď jsem si ale přečetla pěknou knihu o zvycích mnoha slavných spisovatelů, malířů, skladatelů a dalších tvořivých lidí. Většina z nich žila v 19. a 20. století. A všichni, nebo téměř všichni, 150 ze 160 lidí nebo tak nějak, chodili denně na procházky. Někteří mnohem delší než já, třeba 4 hodiny. Přišlo jim to jako samozřejmá potřeba, když trávili tolik času u stolu nebo v ateliéru.
Takže ta touha, co cítím, je normální. Nebo alespoň byla.

Co se s ní stalo?

Často se divím, kde všichni ti lidé jsou. Co dělají, když tedy už nechodí ven? Co dělají v těch místnostech?

Nejvíc mě to napadalo, když jsem žila v Praze Modřanech. Bylo to tam stejné jako v mém současném bydlišti na jihu Čech. Modřanská rokle a Cholupický les, krásné příměstské lesoparky, byly liduprázdné. Po hlavní asfaltce v rokli sem tam produsal běžec se sluchátky. Jinde nikdo.
Všude kolem těch lesů se tyčí paneláky. Žije tam okolo asi sto tisíc lidí. To tráví všechen svůj volný čas v maličkých, nízkých panelákových pokojících? CO TAM DĚLAJÍ?

Taky mám ráda internet, youtube, knížky. Ale když jsem příliš dlouho v místnosti, začnu se cítit stísněně a potřebuju ven.
Vyvinul se, aniž bych si toho všimla, nějaký nový druh člověka, člověk pokojový, který podobné potíže už necítí? Přijde z práce, zavře se v pokoji, časem jde spát, ráno vstane, jde na autobus, či sedne do své osobní malé krabice na kolech, jede do velké krabice, kde pracuje, večer se vrátí do malé krabice, necítí žádné nepohodlí, nenapadne ho vyjít ven a prozkoumat okolí?
Zdá se, že tomu tak je. K opuštění domovské krabice musíme mít ten Důvod. Obvykle setkání s jinými lidmi v jiné krabici.

A nebo má většina opravdu tak extrémně málo volna, že nezbývá sebemenší prostor a energie? I to je možné, a pokud to tak je, je to docela drsné.
Ale každopádně, to vědomí, že vyjít do volného prostoru je základní potřeba, se opravdu nějak vytratilo.

Žasnu, když jedu na párty na horské chatě. Většinu účastníků celý víkend vůbec nenapadne objekt opustit. Zůstanou namačkaní v teple a smrádku uvnitř. Krásná příroda stačí za oknem. Kamarády třeba ani nenapadne přivézt si vhodnou obuv a oblečení, aby se mohli jít projít. A pak se jede zpátky do města.

Zdá se, že mnoho lidí si dovolí být venku teprve tehdy, když za to zaplatí mnoho peněz. A tak cestují do vzdálených zemí a tam putují po horách a národních parcích. A často se na blozích dočtete, jak je to úžasné, že konečně našli liduprázdná místa bez turistů.
Kdyby se šli projít doma za barákem, našli by naprosto liduprázdná místa úplně zadarmo :)

Cestování na krásná místa v přírodě je úžasná věc a jsem pro. Ale moc nerozumím, proč je to něco, co se dělá jen o dovolené a jen v cizině, nebo alespoň někde daleko, kde je ta oficiální Příroda.

Představuju si, co asi bude za dalších 20 let. Moc tedy doufám, že ještě budou lesy. Kamarád, který má velké hospodářství, lesy vlastní a stará se o ně, říká, že lesy, jak je známe, pomalu usychají kvůli klimatickým změnám. Ač se to letos nezdá, prostě není dost vody, prostě neprší, neprší tak jako dřív, vláhy je čím dál méně. Smrky a borovice nezvládají, umírají jeden za druhým a musí se kácet. Můžeme se snadno dočkat holých pahorků.
Většina lidí si toho ani nevšimne.

Pokud to dopadne nějak lépe a lesy vydrží, možná za dvacet let budou úplně pusté, lidská noha tam nevkročí, pokud tam nebude v práci.... Moc doufám, že pracovat se tam bude dál, že se tam bude hospodařit, lesníci tam budou svými traktory udržovat cesty, a díky tomu nevznikne neproniknutelná divočina, kterou už by se nedalo chodit....

Ale kdo ví, třeba se trend změní. A nebo se nezmění, ale vznikne malá semknutá menšina těch, kdo si budou přát dál používat své nohy, dýchat vzduch a vnímat volný prostor, a s těmi budeme v těch pustopustých lesích společně stárnout, a užívat si toho klidu, ticha a prázdna.

Co bude s ostatními? Bude jim uvnitř dobře?
Nebo nás to čeká časem všechny, že už to půjde jen uvnitř, až už bude příliš velké horko? A současná fáze je přípravou?
V tom případě chci chodit ven, dokud to jde.

Když jsem byla malá, mluvívalo se o hulvátech, kteří v lese řvou nebo kouří, o tom, jak se v lese chovat a nechovat. S tím už opravdu není problém. Takoví lidé většinou zůstanou doma. Maximálně na ně narazíte v hospodě před horskou chatou. Výjimečně na některé z těch frekventovaných cest. Alespoň nějaká výhoda.

Říkám si, že bych chtěla zkusit častěji vylákat ven další lidi. Zřejmě k tomu ale budu muset vymyslet ty Důvody s velkým D.

Vědci jsou na mé straně. Prokázali, že chůze podporuje myšlení, integraci informací, pochopení... Proto také Steve Jobs pořádal místo porad dlouhé výlety:)
Pak jsou tu samozřejmě takové drobnosti jako že chození je nezbytné k normální funkci metabolismu, to se ví už dávno.
Nepochybně i o čerstvém vzduchu a volném prostoru takové studie existují, měla bych je vygooglit :) Dnešní lidé chtějí věděcká data.
Duchovní autority zase říkají, že jde o důležitou formu meditace.

To jsou dobré základy, pak to ale bude chtít dát pěkně do slov, jak to cítím já. Co že to tedy dává:)) O tom napíšu zas nějaký příští den.


pondělí 4. prosince 2017

Absurdnosti světa: Pizza s automobilovou příchutí


Nádražní třída je jedna z nejfrekventovanějších ulic v Českých Budějovicích. Auto za autem, ve čtyřech pruzích, hustý provoz nebo zácpa po většinu času.

Bohužel se tu před nádražím nachází rovněž zastávka autobusu, na které občas musím chvíli čekat, jiné zastávky jsou opravdu daleko a nejde se na ně příjemným prostředím.
Samozřejmě si dám pozor, abych tam nebyla ani o minutu déle, než je nezbytné, pokud přijdu dřív, počkám do posledního okamžiku uvnitř nádraží.

Pak si dám na obličej masku nebo šátek, protože na zastávce se dýchat opravdu nedá. Asi nemusím podotýkat, že nikdo jiný to nedělá, tento nepochopitelný fenomén už jsem zmínila v dřívějším příspěvku. Lidé tam sedí, stojí, klábosí.

Teď ale přibyl jev ještě bláznivější.
Přímo na zastávce otevřeli pizza okénko. Pán v něm stojí, od rána do večera. Kousky pizzy v něm leží, sice za sklem, ale samozřejmě hustá směs jedovatého plynu neváhá vstoupit za okno.



Lidi to kupují. A jedí. Někteří přímo na zastávce.
Chápete to?
Kromě toho, že ten bordel dýchají, ještě si ho dávat nalepený na pizze a polykat ho spolu se sousty? A vůbec jim to nepřijde divné. Co mají se smysly? Ale to už se opakuju, o tom už jsem psala....

Teď jsem se tam nachomýtla nějak blízko. Měli v akci pizza tyčinky. Vystavené přímo na pultíku, tedy nechráněné absolutně nijak, ani tím plexisklem, jako ta pizza.

Pán mě oslovil a začal mi je nabízet. Zadarmo.
Říkám, že děkuju, nechci.
Nechápal. Jak můžu odmítnout něco zadarmo?

Vypadaly opravdu dobře, propečeně, zdařile. Kdyby neležely na tak hrozném místě, dala bych si.

Tak jsem mu to řekla. Proč je nechci. Že přece nebudu jíst něco, co se povalovalo v tom mastném čmoudu tady.

Vyvalil na mě oči. Změnil se mu výraz. Vypadalo to, jako by si na maličkou chvíli uvědomil, kde je a co dělá. Možná, možná, možná, ho i napadlo doslova, co dělá on: že za pár korun na hodinu dobrovolně celý den dýchá strašný koktejl chemikálií. Že by třeba mohl dělat podobnou práci raději někde na normálním místě...
Pak se mu oči zase zamlžily a odvrátil se. Nechtěl to vědět.
Mně přijel autobus.

Začala jsem přemýšlet nad dalšími strategiemi, jak se tomu smutnému místu vyhnout úplně.