Jak vzniklo, komu a co může dát
Pohybem tvoříme svůj osobní vesmír, svou realitu.
Jak souvisí pohyb se schopností jednat, žít v realitě a mít úspěch?
Jak se může bezpečně, zdravě, hravě a radostně rozhýbat i dospělý, který ve svém životě normální stav síly a pružnosti třeba dokonce ještě nikdy nepoznal?
Jaké jsou naše pohyby? Pestré, hravé, pod všemi úhly a do všech směrů, lehké a uvolněné?
Nebo spíš ztuhlé, omezené, jen v několika málo směrech a v malém rozsahu?
U každého z nás jak kdy, podle našeho momentálního stavu
Ale celkově, čím větší pohybová svoboda, tím větší svoboda mysli, vnímání, života.
Spirálové snění je pohyb jako meditace, při které své Bytí tvoříme vědomě, a rozvíjíme přesně to, co potřebuje jak naše tělo, tak náš duch, pro optimální fungování fyzické, i pro svou vnitřní cestu a pro jednání a tvoření ve vnějším světě.
Moje pohybová historie: První virtuální dítě
I člověk, který strávil prvních 20 let života jako totální nemehlo, se zesláblým, zdeformovaným, nemocným, nepoužitelným tělem se může ještě ve středním věku úplně rozhýbat - a užívat si to:)
Začala jsem svůj život dost podobně jako dnešní „virtuální děti“, které velkou část dětství prosedí zavřené doma u počítače. Jen o dvě generace dříve. Počítače sice ještě nebyly, ale virtuální realitu si samozřejmě jde vytvořit i z knížek, příběhů, her, filmů a myšlenek. Nesměla jsem si hrát venku. Učení fyzickým dovednostem a jakékoli kolektivní aktivity považovala moje maminka za příliš nebezpečné. Jedinou povolenou tělesnou činností byla chůze, dlouhé procházky po městě, parcích a příměstských lesích, v létě po horách. Pod dozorem, většinou za doprovodu babičky. Ještě že tak, za to jsem vděčná, některé ty virtuální děti dnes zjevně nemají ani to, vídám venku 15-leté, kteří tak podivně používají své nohy, zdá se mi, že za svůj život udělali tak málo kroků, že techniku chůze nikdy pořádně nezvládli, doslova se nenaučili pořádně používat své nohy… Dost mě to děsí po pravda.
Nový systém, který už léta vytvářím, může podle mě mimo jiné pomoct právě takovým lidem, až si okolo třicítky bolestivě uvědomí, že nikdy normálně nepoužívané tělo už se rozpadá... A budou to CHTÍT řešit. A hledat, jak do toho, s tělem, které přirozený stav vůbec nezná.
Jen samotná chůze k normálnímu rozvoji dětského těla nestačí. A omezené běhání a lezení jen v malém bytě těžko. Asi aby hraní si uvnitř jakžtakž stačilo, museli by k tomu dospělí vědomě pomoct: dát k dispozici všecky možné pohybové hračky a vychytávky, zajistit dostatečně velké prostory, vést a inspirovat v tom, jaký pohyb je možný, a taky umožnit, aby si společně hrálo těch dětí víc…. A mnoho hodin denně.
Mým dvěma dospělým osobám to bylo jedno, důležitost pohybu a dokonce ani společenského kontaktu pro vývoj nechápaly, věřily jen v intelekt, vězely mentálně ještě hluboce ve starém světě, kde děti běhaly v tlupě po lesích okolo vesnice, pomáhaly v hospodářství, jejich fyzická kondice a společenské dovednosti se o sebe v zásadě postaraly samy a dospělí potřebovali dohlížet jen na jejich školu a studium. Vůbec to nevnímaly, že se něco zásadně změnilo. Dítě bylo potřeba ochránit před riziky a vést k mentální aktivitě, nic víc.
Takže měla jen ty místnosti, v druhé polovině dětství jen jednu, přecpanou nábytkem. Navíc jsem byla neustále nemocná s průduškami a zápaly plic, takže jsem spoustu času trávila buď v leže, nebo ještě častěji v sedě v posteli čtením. Shrbená, protože s kulatou páteří se mi lépe dýchalo.
Do dospívání jsem vstoupila s minimální fyzickou kondicí, s téměř žádným vědomím těla, s chronickými bolestmi zad, totálně hrbatá, celá ztuhlá a extrémně slabá, zejména ve středu těla jsem neměla sílu žádnou. Kromě toho jsem vůbec nerozvinula spoustu základních pohybových schopností, které byly pro tehdejší děti samozřejmé. Školní tělocvik byl utrpení a neustálé ponížení, protože se po mně chtěly věci zhola nemožné. Nedokázala jsem přeskočit kozu ani chytit míč. Každý druhý rok nebo tak nějak se našim podařilo mi opatřit z tělocviku omluvenku, byla to úleva, protože hodiny tělocviku za socialismu opravdu nebyly prostředí, kde by nešikovné dítě mělo šanci své nedostatky dohnat. Hrubost, donucování, výsměch.
Přitom jsem sama vlastně odjakživa toužila být fyzicky zdatná. Jakmile se mi konečně podařilo vydobýt si klíče od bytu a právo chodit sama ven, začala jsem navštěvovat kurzy karate, chodit sama na svižné procházky, plavat a posléze do posilovny.
Chyběl mi ale jakýkoli smysl pro mé reálné možnosti. Představovala jsem si, že po pár trénincích budu svalnatá atletka. Neměla jsem výdrž, navíc moje snažení pořád dál přerušovaly nemoci.
V osmnácti jsem objevila taneční párty a okamžitě si zamilovala pocit z dlouhého tance, tu lehkost, která se dostaví po hodinách intenzivního pohybu do rytmu, kdy splynete s hudbou.
Tou dobou jsem také strávila rok ve „vzduchoprázdnu“. Opustila jsem školu a nevěděla jsem, co dál. Toužila jsem se osamostatnit, takže vydělávat, ale s nedokončenou střední školou, a nulovou představou o světě se to jevilo velice obtížné. Rok jsem byla jen tak doma, chodila na brigády, a vlastně jediné, čemu jsem se pořádně věnovala, byl pohyb: posilovna poctivě pravidelně, mnohahodinové procházky a tanec. Poprvé jsem opravdu trochu zesílila. A zřejmě právě to mi pomohlo najít energii a odhodlání – po tom roce jsem začala úspěšně podnikat a brzy jsem si mohla dovolit pronajmout byt. Neuniklo mi, že tu zřejmě je nějaká souvislost.
Pak jsem se ale hýbat zase zapomněla. Stala se ze mě workoholička, zhlédla jsem se v cyberpunku, kde bledí hrdinové tráví celé noci za počítači, obdivovala jsem Billa Gatese, který prý při budování Microsoftu prý spal tři hodiny denně… Skoro mě to zabilo, a taky zruinovalo - spolu s příšernou stravou vedl tenhle životní styl k naprosté ztrátě motivace, soustředění a disciplíny.
Po dvou letech jsem se probrala a pochopila, že se musím snažit dávat svému tělu, co potřebuje. Začala jsem zase chodit do přírody, na dlouhé výlety po příměstských lesích, snažila jsem se trochu běhat, objevila jsem jógu, a od jara do podzimu jsem trávila každý druhý víkend na openair technech, kde jsem tančila od začátku do konce a mezitím pobíhala po lesích. Můj život se projasnil.
A pak jsem to zase ztratila, moje touha „dohnat“ společenský život, který mi byl v dětství a pubertě úplně odepřen, vedla k příliš divokému „paření“ a nekonečnému cyklu vyčerpanosti po něm.
Další lepší období nastalo, když jsme si s mým nejlepším kamarádem našli bydlení na okraji Prahy, u Hostivařského lesoparku. Tam jsem si vytvořila pravidelnou rutinu denně chodit několik kilometrů lesem, cvičit jednoduchou sestavu jógy, a jiného energetického cvičení, Tensegrity. Připadalo mi, že takhle už jsem na tom opravdu dobře. Hodinka cvičení, dvě h procházky a cca 10 hodin denně u počítače. To je přece normální, ne?:)
Zpětně to vidím jinak. Protahování a energetické pohyby jsou samozřejmě lepší než nic, ale pro získání skutečné kondice u někoho, jako jsem já, naprosto nedostačující. A tak dlouhé sezení je prostě příliš, ať ho „kompenzujete“ jakkoli.
Jedna teorie: mám pocit, že člověk má jakýsi „základní stav“ fyzické kondice, který vychází z toho, na co bylo jeho tělo zvyklé v dětství. Když nic zvláštního nedělá, jeho tělo se do tohoto stavu vrací. Kdo byl jako dítě zdatný, může si dlouho uchovat poměrně dobrý základní stav, i když se moc nesnaží. Kdo nebyl, jako já, může to změnit – ale musí na sobě permanentně pracovat. Moje tělo se docela rychle adaptuje a zlepší sílu i výkonnost, ale je potřeba to udržovat, každý den, jinak rychle klouže zpátky dolů.
Myslím si, že podobně to budou mít i ty virtuální děti dnes. Pokud chtějí nepřirozený stav svého těla napravit, jde to, i když začnou až v dospělosti, ale bude to vyžadovat pravidelnost a vytrvalost. Což je vlastně dobře.
Naprosto speciální dar dostalo moje tělo v roce 2008, kdy jsem strávila půl roku na Novém Zélandu. Shodou nepravděpodobných náhod jsem se octla jako pomocnice na farmě, a kromě vedení domácnosti byl můj hlavní úkol nakládat dřevo:) Šéf ho řezal motorovou pilou, já jsem házela polena na korbu náklaďáku. Dělala jsem to tři měsíce, a neuvěřitelně mi to pomohlo fyzicky i psychicky. Musela jsem neustále provádět točivé, spirálové pohyby se zátěží na hranici mých možností. Rozvinula jsem svaly, které předtím žádnou zátěž nezažily. U toho jsem si uvědomila, jak „hranaté“ jsou pohybové vzorce průměrného člověka. U nejběžnějších činností jako je práce na počítači nebo řízení auta, se pohybujeme jen dopředu-dozadu-doprava-doleva. Nekroužíme. Svaly, které umožňují krouživé pohyby, míváme ochablé a ztuhlé.
A začala jsem vnímat, že tohle omezení pohybového rozsahu těla souvisí se schopností mysli uvědomovat si víc možností. Hranatý člověk si často myslí, že je jen pár způsobů, jak žít, například je fixovaný na jeden druh a způsob práce a nedokáže si představit živit se něčím úplně jiným.
Házení polen mě z téhle ztuhlosti dostalo, a jsem si jistá, že mi to pak doma pomohlo začít úplně nový život.
Po návratu domů jsem objevila systém Ashtanga jógy, nadchla se pro ni, naučila se sestavu a asi rok a půl ji praktikovala poctivě téměř denně. Ashtanga se od běžné pomalé hathajógy liší tím, že skutečně a velice komplexně posiluje tělo. Když cvičíte hodinovou sestavu každý den, za chvíli máte krásně vyvinuté svalstvo. Vůbec poprvé v životě jsem zjistila, jak se cítí člověk, který není slabý. Úžasně:)
A opět se stalo to samé jako kdysi v osmnácti. Nový pocit z těla, nový stav síly a pružnosti, mi neuvěřitelně pomohl začít úplně novou práci a etapu života.
Ale dlouhodobě to nebylo udržitelné, právě kvůli své celkové celoživotní svalové nerovnováze jsem totiž pozice zřejmě neprováděla správně, a obecně se pro mě tahle velice náročná sestava, původně samozřejmě určená mužům, energeticky až tak moc nehodí. Začala jsem trpět opravdu nepříjemnými bolestmi zad a zápěstí a nakonec jsem to vzdala a vrátila se k jemnějším formám jógy.
A pak jsem byla opakovaně nemocná, plus jsem začala řídit a jezdit všude autem, a zase jsem se vrátila na nulu:(, a začínala od začátku, od rychlé chůze, chození po lese, několika pozdravů Slunci…
Tou dobou mě poprvé začalo napadat, že možná odpověď pro mě nejsou pohybové systémy vytvořené někým jiným, ale dát si dohromady svůj vlastní, přesně z těch prvků, které potřebuju a nejvíc mi dělají dobře.
Z ásán, kterých se moje tělo nejvíc dožadovalo, jsem si sestavila svou vlastní půlhodinovou sestavu jógy. Dělala mi víc dobře než kterákoliv předtím. Začala jsem doma pravidelně tančit, zařídila jsem si na to speciální rituální prostor. Jako alternativu tance jsem zařazovala žonglování s tyčí, venku nebo uvnitř.
A konečně jsem si uvědomila, že potřebuju nějakou formu posilování středu a horní poloviny těla. Nejprve jsem prostě praktikovala pár jednoduchých posilovacích cviků, pak jsem objevila pružné lano na SM-systém. To je cvičení k nápravě nemocí páteře, samo o sobě mě neoslovilo, ale hrát si s tou pružnou gumou podle svého je úžasné:) Posilujete a protahujete zároveň, výsledný pocit v těle je boží:)
Někdy před rokem jsem se naposled pokusila seriózně věnovat józe, několik měsíců jsem praktikovala podle knihy B.K.S Yiengara, snažila jsem se poctivě učit jeho dlouhé a náročné sestavy. Praxe často zabrala přes dvě hodiny. A pak mi najednou došlo, že když věnuju tolik času a energie józe, nezbývá mi pak na všechny ty rytmické, tančivé, zábavné věci, které bych chtěla dělat daleko víc:)
Na youtube jsem narazila na systém Animal Flow, který se inspiruje pohybem zvířat, a na lektory spontánního pohybu, lidi, co prostě provádí sami se sebou spoustu fascinujících věcí.
Také jsem přišla na to, jak příjemné věci se mnou dělá cvičení v závěsu. V létě používám venkovní prolézačky, domů jsem si pořídila malou vnitřní, a tzv.jógovou houpačku, yoga trapeze, něco jako lehoučkou hamaku, ve které a za kterou se můžete různě vyvěšovat. A několik dalších pomůcek, jako gymnastický míč, Bosu, teď nejnověji kettlebelly. Kromě prolézačky všechno za pár korun – a nezaplacení :) Bydlím v horách, daleko od města, jezdit někam do tělocvičny by bylo časově velice náročné. Tělocvična hned nad postelí a vedle postele je daleko praktičtější :)
Mám tedy prostředí, kde můžu vytvářet doslova stovky různých druhů a kombinací pohybů na posílení a protažení celého těla. Tak mě to baví nejvíc. Jednoho typu pohybu provádím třeba pár minut, což je tak akorát na mou pozornost a trpělivost :). Někdy se věnuju jednomu prvku třeba po dobu jedné písničky. Cvičím vždycky při hudbě.
Venku je pro mě nejdůležitější pohybová praxe chození do kopce:) Pokud mám omezený čas, vyberu si co nejprudší svah, třeba výstup na Kraví horu, který začíná hned za domem. To je prostě daleko „výživnější“, než rovinka:) Miluju také pohyb mimo cesty, divokým terénem, ideálně škrábat se z balvanu na balvan:) A obecně se snažím pokud možno každý den ujít alespoň okolo 5 km, to mi přijde jako takové minimum, aby mi normálně fungoval metabolismus a aby mi nehrabalo:) Když to vůbec není možné, tančím místo toho, to se dá dělat třeba i ve vlaku :)
Na tomhle systému je skvělé, že je bezpečný. Dělám to, co mi tělo dovolí, o co si řekne. Nepřetěžuju ho, netlačím ho do něčeho, čím by si mohlo ublížit.
A druhé důležité plus: provádět všechny ty radostné pohyby do hudby je forma meditace. Snažím se je tak dělat vědomě, s dechem, vizualizací, někdy určitým záměrem. Čím víc udržím soustředěnou mysl, tím lépe pohyb funguje.
Je fascinující, jak je to úplně jiný pocit ze života, s aktivnějším tělem. Nikdy předtím jsem se takhle necítila. Záda, která mě bolela, co se znám, už v 5 letech, se mi teď nepřipomínají. Je zvláštní vzpomenout si, že jsem před pár lety, v těch horších obdobích, vnímala jako námahu třeba 10 minut prudké chůze do kopce na autobus.
Ale vlastně jsem pořád na začátku, to je zřejmé, když se podívám na ty krásné lidi v těch videjích. Neudělám třeba pořád ještě ani jeden shyb. Je mi to celkem trapné a moc nechápu, jak je to možné, ale zjevně to chce trpělivost, pořád dál se zavěšovat, přitahovat, posilovat střed, ramena, paže. Vím, že až to dokážu, bude to další průlom. Myslím si, že by člověk měl dokázat uzvednout sám sebe.
Proč tohle píšu? Asi tím chci hlavně říct, že i někdo, kdo se „nikdy nehýbal“, začal od nuly, neví co se svým tělem, nezná jeho možnosti, necítí ho, může tohle všechno změnit, pokud chce, a najde si způsoby, které mu dělají radost.
Systém, který pořád dál vytvářím, je ideální právě pro takového člověka. Nemusíte dělat to, co já. Jde jen o to, inspirovat se, co všechno je možné, a pak si hrát, zkoumat, co vás baví, co vám dělá dobře, a přijít na své vlastní pohybové řádění :)
