úterý 9. listopadu 2010

Feng-Shuej

Článek o feng-shuej

Zase jeden z těch prima článků o starobylém umění, které člověku okamžitě dají praktické tipy použitelné v denním životě.

Pro mně se tady například konečně našla motivace mýt okna :) Nebaví mě to a moc to nedělám ;) Tušila jsem, že bych měla, a to ne z nějakých povrchních důvodů. Tady je pěkně uveden ten opravdový.

Feng-Shuej člověku vůbec pomáhá objevit skutečné důvody, proč udržovat pořádek a čistotu ("závody v naleštěnosti" našich maminek mi nic neříkají). Většinou jsou to energetické důvody.

To s těmi starými věcmi, věčné téma. Opět, nová motivace, konečně dát do pytle a odnést nejnovější várku oblečení, co nenosím, kontejner na něj máme hned pod kopcem. A to samé rozbitý kávovar. Mám tendenci to odkládat jako "nedůležité". Takovéhle texty člověku připomínají, že všechno je důležité.

Stejně dobře funguje přijít domů na tripu a rozhlédnout se ;-D

Respektive, ono to funguje i za střízliva, naprosto dostatečně, stačí chtít. Zastavit se, rozhlédnout se, věci co potřebují být udělány se ozvou samy :)

čtvrtek 20. května 2010

Televize a rituál jídla

Podařilo se mi shodou okolností nastěhovat do společné domácnosti, jejímž aktivním členem je televize. Už jsme ji takto nezažila dávno. Žiju bez ní 12 let, co jsem opustila byt mámy s babičkou. Skoro nikdo z mých přátel televizi nemá. V mém světě je to věc minulosti, záležitost předchozí generace. Skoro jsem zapomněla, že se na ní inteligentní lidé podobného věku ještě dobrovolně dívají. A to pravděpodobně masově.

Kdybych si všimla předem, možná bych se ani nenastěhovala. Tento vliv v domově, kde mám trávit každý večer, bych opravdu neuvítala. Ale nedošlo mi to, nedošlo mi, proč v rohu obýváku stojí ten monitor, a proč je obývák podivně nezařízený, není vůbec vyzdoben a uzpůsoben pro život, pro společnost živých lidí, jako v bytech přátel. Proč jsou v něm vlastně jen křesla natočená jedním směrem.

A tak jsem měla možnost připomenout si ten zvláštní rituál, kdy dospělí a zdraví lidé dobrovolně přijdou, zapnou si proud podivných informací a v něm pak tráví své chvíle volna, často očividně ve formě transu – velmi uvolněné tělo, skelný pohled. Někdy dokonce v tom proudu i spí. A jedí.

Obsah televizního proudění je pořád stejný, jak si ho pamatuju. S tak velkým odstupem vidím jeho principy velmi jasně. Je to v zásadě programování myšlení a chování lidí. Televize vám říká, co je důležité, co potřebujete, jak je normální žít, jak vypadají vztahy mezi lidmi, co je radost, co je úspěch. Dělá to velmi natvrdo, způsobem až vulgárním, a vzorce opakuje pořád dokola. Zabalené jsou přitom do několika málo schematických obalů. Soutěživost, vzájemný boj o majetek a postavení, přehnané emoce, ubližování si, povrchní okukování „zajímavého“. Věci-věci-věci-zábava-věci. Velmi neutěšený svět. Aktivity těch nejvíce pokřivených jedinců. Vymyšlené aktivity velmi pokřivených jedinců (věřím, že takové procento jako v televizním světě jich ve skutečnosti není). Jistě, občas se tam najde i něco zajímavého a kvalitního. Ale celek je opravdu podivný – a v našem domečku se často sleduje stylem – padnout do křesla, uchopit ovladač, pustit „něco“....jako by se prostor stal lepším, když v něm to „něco“ mluví a dělá zvuky.
Co mi přijde ještě tak relativně neutrální, jsou sportovní přenosy. Sice je to taky přehnaná soutěživost, a obrovská show na zaplácnutí vědomí lidí, aby si nevšímali reálných problémů, svých ani světa....ale alespoň je to hra.
Ale ta energie se z té bedýnky valí pořád, i když je obsah snesitelný. Pokud jsem v jejím dosahu, necítím relativní soukromí vlastního obýváku, připadám si v proudu něčeho. V proudu něčeho, co jsem si nevybrala, a vybírají to lidé, ke kterým naprosto nemám důvěru.

Jak už jsem se zmínila, mým spolubydlícím přijde OK v tom spát. Trvalo mi chvíli si na ten pohled zvyknout.
Ale ještě víc mě zasáhlo, že považují za naprosto normální, přirozené, a dokonce správné, v tom jíst. O přípravě jídla nemluvě. Ta probíhá v kuchyni spojené s obývákem, ze které na televizi není vidět, ale jejím zvukům uniknout nejde.

Úplně každý celostní systém péče o zdraví člověka vám řekne, že jídlo je nesmírně důležitá, zásadní a posvátná činnost. Že při jídle má člověk pobývat v klidném, příjemném a harmonickém prostředí a velmi dbát na to, na co myslí, o čem mluví a v jakém je rozpoložení. Protože všechno, co při jídle prožívá, se ukládá hluboko do jeho těla, jeho tělo se z toho doslova staví.

Pro mě to znamená, pokud je zapnutá televize, odnést si jídlo po schodech do pokoje do patra.
Párkrát se mi nechtělo, byla jsem unavená, a tak jsem si řekla, že to zkusím filtrovat a udržovat pozitivní vědomí. Na obrazovku nekoukám. Ve všech případech v tu chvíli šel nějaký program, který vypadal přijatelně. A ve všech případech nejpozději do několika minut začala být řeč o vraždách, ošklivých nemocech, lidé na sebe začali ječet nebo mi několik vemlouvavých hlasů začalo vnucovat láhev jakéhosi chemického alkoholu. Zkrátka věci, které do jídla prostě nepatří, nikdy.

Ptala jsem se na to slečny, se kterou si u nás nejvíc rozumím, medituje a zajímá se o mnoho podobných věcí jako já. Nerozuměla mi, byla překvapená. Prý jíst při televizi je pro ně s bráchou prostě od mala normální a přišlo by jí naopak zvláštní u toho nic „puštěného“ nemít.

Tohle je tedy velmi efektivní program. Nekonečná konzumace médií.
Naučit lidi odmala pouštět si „systém“ do hlavy při těch nejdůležitějších činnostech.
Zdá se, jako by pak měli sami pocit, že je správné a užitečné „využít“ každou volnou chvilku příjmem médií. Možná by jídlo bylo nezajímavé, bez „informací“ či „zábavy“, možná by to byl „ztracený čas“. Zdá se, že by něco chybělo. Společnost nechce, abychom se soustředili na zásadní složku vlastního života, důležitější je podle ní vnímat umělý svět, na který máme být naladěni.

Tak jako svět potravin je plný „virů“, produktů, které nám nedávají živiny, vitamíny, minerály, nic užitečného, dávají jen chemickou iluzi a berou si za to naše peníze a životní energii, tak je svět médií plný informačních virů. Jejich hodnota pro příjemce je rovněž nulová. Berou si jeho pozornost, tedy také životní energii, a za to mu „dávají“ manipulaci, cizí a lživou pseudorealitu.

Protože mám srovnání se životy mnoha lidí, kteří se televizi nevystavují (a samozřejmě znám lidi starší generace nebo skalní příznivce tohoto média ve své), vidím její účinky na člověka. Celkem pochopitelné a očekavatelné. Fixuje člověka ve vzorcích myšlení, které se v systému považují za normální. Pro člověka, který se tomuto vlivu vystavuje, je mnohem těžší žít po svém. Televize ho učí, co má dělat a čeho se má bát, na čem mu má záležet, co si má kupovat... I když si to neuvědomuje, ovlivňuje ho to. Je to vidět.

čtvrtek 15. dubna 2010

Příležitost nebo past ?

Před pár dny mi zavolala kolegyně, že nestíhá překlad, cosi o autech, a jestli bych jí pomohla třeba s 20 stránkami do rána. A že se to musí dělat v jistém překladatelském software (takové programy, které trhají text na kousky a dělají z nudného opisování pořád stejných nesmyslů už úplnou hypernudu, řešíte vždycky jednu větu....).
Moje první reakce byla NEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEE. Takovej příjemnej večer, těšila jsem se přijít domů, dát si meditaci, jógu, jít spát. Místo toho se celou noc soustředit na tupé nesmysly na monitoru?

Vzala jsem si půl hodiny na rozmyšlenou, ale už za 10 minut jsem zavolala zpátky.
Řekla jsem ANO. Práce je málo, a byly by z toho velmi slušné peníze. Tak slušné, že se jevilo prostě iracionální odmítnout.

Moje duše křičela NEEEE. Nechce. Prostě neeeeeeeeeeeeeeeeeeeeee...........brečela, prosila.
Snažila jsem se přesvědčit ji, že to bude ok. Jedna noc. To ji přece nezabije. To vydržíme. Muzika, čaj, mezi blokama práce jóga....
Zašla jsem do příjemného bioobchůdku a udělala nákup, samé dobré věci, kvalitní oleje, tofu. Koupila jsem si sladké trubičky a obilnou kávu a odnesla si to na lavičku na náměstí. Trochu se mi ulevilo. Bylo zřejmé, že konzumovat něco pomáhá. Touha konzumovat byla obrovská. Budu přece mít ty peníze. A místo toho času a volného prostoru, a jako kompenzaci za to, jak to bude bolet, potřebuju alespoň něco.

Ale nespravilo se to. Celou cestu domů jsem doufala, že ten strašnej program na mém starém počítači nepůjde nainstalovat a tím mě osvobodí.
Odkládala jsem příchod domů, jak to šlo. Pak jsem si pomaaalu udělala večeři. Pak jsem šla k počítači, pro ten okamžik pravdy a hrůzy.

Už jsem měla mít v poště ten software, nebo odkaz na něj. Nebyl tam.
Ulevilo se mi, že jsem svým lelkováním ještě nic nepokazila. A narodila se naděje.

Pak jsem zavolala kolegyni, jak tedy.

....

Když moje duše se svým pláčem neuspěla u mně, když narazila na totální tvrdost a přesvědčení, že ty peníze prostě mít musím, křičela ještě hlasitěji. Křičela tak hlasitě, až ji uslyšela ta mladá dáma. A rozhodla se, že ten překlad nemá smysl zadávat někomu jinému, že než bych se do toho dostala, moc by se to zkomplikovalo....zkrátka že to musí dodělat sama.

Uf. Nepředstavitelná úleva.

Ale příště už to budu muset dokázat sama. Rozhodnout se úplně jednoduše správně.

Pokud mě nabídka práce bolí, vyvolává zoufalství a strašnou touhu konzumovat, není to příležitost. Je to past.

neděle 31. ledna 2010

O roce 2012

Rok 2012 je mezi lidmi, kteří se zajímají o transformaci a vývoj světa, velmi populární. Vztahuje se k němu řada údajných předpovědí, zejména mayské civilizace. Zdá se, že tímto datem cosi končí, co přesně, je otázkou. Samozřejmě je to často vykládáno jako "konec světa". S termínem 21.12.2012 se pojí spousta strachů i nadějí. Na serveru nyx.cz se rozhořela živá debata o tom, zda jsou ty předpovědi pravé a seriózní. Mnoho lidí hlouběji seznámených s fakty je zpochybňuje.
Následující text se věnuje významu fenoménu "roku 2012", smyslu, který pro nás může mít.



Záleží opravdu na tom, jestli nějaké staré civilizace něco přesně na to konkrétní datum 21.12.2012 předpověděly?

Už je natolik populární, že do něj rozhodně budou soustředěna různá očekávání, strachy a naděje obrovského počtu lidí. I kdyby to nemělo absolutně žádnou jinou příčinu, tenhle fakt zvyšuje pravděpodobnost, že se něco stane, nějaká změna.

Jaká, to hodně záleží na rozpoložení těch zúčastněných lidí, a hodně těch, kdo se rozhodnou k tomu datu něco tvořit nějak aktivně. Takže kdo si přeje pozitivní transformaci a probuzení, ideálně pro to v roce 2012 (a předtím) něco podniknout, a maximálně se na to soustředit :o), Podle mého názoru cokoli radostného, mírumilovného a zaměřeného na pokračování a uzdravení života na planetě prospěje :o)

Taky si myslím, že vůbec není co řešit ohledně konce světa. Konec světa bude. Bude konec téhleté civilizace, tak jak ji známe, s kořistnickým paradigmatem (vykořistit co nejvíc "pro sebe" za každou cenu), s centrální kontrolou a přinucováním jiných lidí k čemusi, s technologiema, které bolí a ničí život. Jsou dvě možnosti. Buď skončí sama, tím že dojde tam, kam teď směřuje. Tj. ke zničení biosféry. To nebude v roce 2012, ale současným tempem by to trvalo řekla bych max. dalších pár desítek let a patrně všichni bychom se následků dožili (a v nich zemřeli). Tedy konec světa.

Druhá možnost je, že se lidská společnost probudí. Stihne včas probudit. Transformuje se. Změní svůj přístup. Zaměří veškerou pozornost na vývoj nových technologií slučitelných se životem. Naučí se toleranci a soužití v míru. Uvolní pravidla, dá prostor, zaměří se na vnitřní rozvoj, naučí se lépe vychovávat děti. Bude si vybírat za vedoucí osobnosti moudré a rozumné lidi....

(Malá poznámka: Kdo teď bude hlasitě volat, že toto je nesmysl a utopie a prostě to nejde , je tedy zastáncem toho prvního konce světa a přeje si ho??? Ono si ho mnoho lidí přeje, právě ti, kdo věří, že lidstvo je špatné a nemá pozitivní potenciál. To je součást problému, a takoví lidé, každý sám, ten konec spoluvytváří... Úplně to chápu, sama jsem byla dlouho taková, jevilo se mi to beznadějné, ale pokud jsou jen ty dvě možnosti, na co se zaměřit, kterou si vyberete?)

Děje se spousta věcí, které nasvědčují pozitivnímu vývoji na úrovni jednotlivců i skupin, mnoho lidí ze všech sil hledá způsoby, jak uzdravit sebe, své komunity, jak najít lepší řešení ve všech možných oblastech lidské činnosti.

Otázka je, jestli se to "stihne", jestli se změna včas stihne rozšířit do opravdu vysokých struktur civilizace, tak aby měla opravdu globální dopad, což zatím nemá.


Možná, že rok 2012 a mystika okolo něj představuje příležitost. Možná, že ta naděje, která se do něj vkládá, může přispět k probuzení kritického počtu dalších lidí. Možná jde ve spojení s ním hodně informovat, hodně sdílet, uspořádat hodně akcí, které se přímo a nepřímo dotknou dalších myslí a duší.

Pozitivní alternativy existují, není to ale obecně známo. Ti, kdo vydělávají na příšerném stavu tohoto světa, preferují, aby to obecná populace viděla beznadějně, a honem ještě makala a konzumovala, dokud to jde (místo aby viděla naději, pustila se do něčeho smysluplného a na celou hru se jim vykašlala).

Moje vlastní víra v nevyhnutelný konec světa byla založená na neznalosti. Jednoduše pokud jsou některé věci utajené, či o nich média neinformují, tak z pouhého rozhlédnutí kolem sebe to moc dobře nevypadá. Je potřeba šířit fakta o všem pozitivním, co se děje, a všech možnostech.

Diskuse o tom, jak je to tedy s předpověďmi o 2012, je zajímavá potud, že se tedy podle výroků informovaných lidí zdá, že předpovědi jsou sporné. Ale zase bych toto nepřeceňovala, protože v současné době mediálního mlžení není problém zadupat do země ani velmi jasné informace. Když jde utajit a zpochybnit výpovědi tisíců důvěryhodných svědků z armády, vědy, atd. o UFO, proč by nešlo utajit pár předpovědí, zdiskreditovat je nebo přes ně navršit informace svědčící o opaku?

A nebo mají odpůrci 2012 pravdu a opravdu jsou to nepodložené new age teorie vytvořené kdoví proč. Nebo dokonce nějaký účelový projekt systému, něco k čemu na chvíli zaměřit myšlení velmi inteligentních lidí, aby se „zabavili“.

Ale v konečném důsledku je to podle mě jedno. O čem bude 2012 a speciálně to slavné datum, záleží na tom, čím ho naplníme.