úterý 30. dubna 2013

Výsledky experimentu Bez cukru, bez chleba


Měsíc jsem nejedla žádný cukr a pečivo. 

Původní příspěvek zde:

Tedy, bylo tam několik malých úletů, konkrétně asi 3x kousek chapátí nebo potravina slazená nějakým sirupem, ale bylo to výjimečně a cukr jako takový jsem neměla ani jednou, pečivo také ne :)

Napsala jsem včera cosi, ale nebylo to ono, takže teď znovu, upravené.

Výsledky a dojmy z experimentu, stručně v bodech:

- Cukr i pečivo šlo vynechat bez větších potíží. Rozhodně už jsem zažila mnoho situací, kdy vzdát se něčeho bylo daleko těžší. 
- Obojí očividně není k životu nutné a dá se naprosto v pohodě fungovat bez toho. 
- Z těch dvou mi více chybělo pečivo. Po 14 dnech jsem začala mít chvílema doslova craving. Přitom jsem zároveň začala vnímat všecko to pečivo, co pojídají lidé kolem, jako takovou zbytečnou drogu (všecky ty bílé rohlíky, chleby a obložrené housky....)....většina z toho vůbec není jídlo (téměř žádné živiny, žádné minerály, vitamíny, atd...) a přitom to všichni pořád jedí, divné....
- Cukr jako takový mi nechyběl skoro vůbec.
- Po cca 2 týdnech jsem pocítila zvýšenou touhu po sladké chuti, což je přirozené. Šlo to snadno řešit ovocem a ovocnými šťávami.
- Asi 3x jsem měla lžičku medu, zjistila jsem, že jeho léčivé účinky se daleko víc projeví, když tělo není zatížené každodenní spotřebou cukru.
- Mám silný dojem, že cukr souvisí s emocemi, konkrétně s rozhodností/nerozhodností, s citovou stabilitou, se stavy přecitlivělosti a plačtivosti.
- Jsem si naprosto jistá, že mi cukr ovlivňuje celkovou hladinu energie, a to negativně, celkově větší únava. Dává to smysl, cukr je takový "speed", dělá okamžité nakopnutí následované propadem, a každý stimulant člověku celkově nějakou energii ubere.
- Standardní pečivo (prázdné průmyslové pečivo z bílé mouky) je podle mně takový udržovač standardní reality, spíš droga než jídlo. Jíme chleba, jezdíme MHD, datlíme do počítače :) Vyloženě tam tu funkci vidím. Když ho kousek sním, stává se realita taková víc "suchá", víc se naladím na takové to materialistické, zúžené, omezené, jen bezprostřední povinnosti v systému, žádné velké sny...(ono taky kde by člověk na ně vzal energii, pokud se živí něčím takovým). Je velmi tlumivé, navozuje pseudo pocit uspokojení.
- Kvalitní pečivo, celozrnné, bio, je jídlo, dobré :) Pro různé lidi různě vhodné, já ho třeba mám ráda, ale dost těžko ho trávím a není pro mně dobré jíst ho často, s odstupem měsíce si tuhle skutečnost prostě musím přiznat.
- Když nejím pečivo, jím daleko víc ovoce, zeleniny, a dalších kvalitních potravin
- Když si vyberu sníst něco, nemám už místo na něco jiného, proto je důležité, aby to něco bylo kvalitní jídlo, prázdná plnidla nebo nevhodné věci zbytečně zabírají místo ;)
- Zaběhlý způsob stravování se dá změnit, a jde si s ním různě hrát a hledat optimální cestu, není to těžké, složité ani drahé, stačí trochu protáhnout mozkové buňky a vymyslet nová praktická řešení :) Mozek má z toho procesu docela milej, svěží pocit.

A teď ukecaný podrobný report pro ty, kdo na něj mají čas a náladu:) 

Celkové dojmy

Už po týdnu jsem si všimla podivuhodného nárůstu energie. Takový rozdíl jsem opravdu nečekala. Cítila jsem se, jako když mi bylo 18, najednou jsem si uměla představit třeba být většinu noci vzhůru nebo si dát spoustu aktivit za sebou.
A po pravdě, začala jsem toho trochu zneužívat a ponocovat a dělat příliš mnoho věcí ;)

A také jsem měla pocit daleko větší síly vůle, schopnosti rozhodnout se a něco udělat. Jako by s těmi vynechanými potravinami nějak souvisela jistá "rozplizlost", která mi dlouhodobě v životě vadila.

Ve druhém týdnu jsem se rozhodla úplně se nevzdávat obilnin, a naopak zaexperimentovat s tím, co se bude dít, když ty, které mám doma (pohanka, kroupy, hnědá rýže) budu jíst.
Vnímala jsem, že dodávají jistý druh síly, ale lehkosti, rozhodnosti a energie trochu ubylo. Jsou mírně sedativní. Rozhodně se s nimi dá v pohodě fungovat, ale mám pocit, že pro mně je o něco vhodnější styl výživy, kde je jich méně, než styly, které jsou na obilninách vyloženě založené.

V druhé polovičce mi sladké věci i pečivo víc chyběly. Na nový stav jsem si zvykla a nebyl už tak výrazný. Poslední týden už jsem se hodně těšila na konec :) A kupodivu, jakmile jsem skončila, zjistila jsem, že vlastně chci pokračovat :) Viz.dále.

Cukr

První dva týdny mi vůbec nechyběl. Podobně, jako když vysadíte nějakou tvrdou drogu, úleva, pocit, že ta věc je naprosto zbytečná, a údiv proč jsem ji proboha pořád užívala ?:)
(užívala jsem cukr sice celkem s mírou, ale denně, např.denně sladkej nápoj a případně i nějaká sladkost)

Všimla jsem si jednoznačně větší emoční stability. Daleko míň se mi stávalo, že bych na něco „neměla náladu“, či se mi „nechtělo“. Přijde mi, že prudké kolísání cukru v krvi vyvolané jedením koncentrovaného cukru u mě vede i k výkyvům nálad. Je to paradoxní, cukr jsem si obvykle dávala ve chvíli, kdy jsem potřebovala sílu, nebo psychické povzbuzení, jako asi my všichni:) Ale jakmile se podívám s troškou odstupu, vidím tu druhou stránku – že v těch samých dnech pak zažívám stavy velké slabosti a jakési plačtivosti, kdy všechno vypadá těžké, uf, achich, ouvej.
To se jednoduše přestalo dít.
Možná jsem na tento efekt cukru přecitlivělá, jako ostatně vůbec na kdejaký efekt civilizačních drog, určitě není možné, aby takhle působil obecně, to by ho snad lidi nejedli :)

Po dvou týdnech jsem začala mít silné chutě na sladkou chuť. Což je asi v pořádku, vím že ji člověk potřebuje. Řešila jsem to ovocem, ovocnými šťávami. Párkrát jsem si dala něco se sladidlem typu agávový syrup, apod. Když jsem to udělala, cítila jsem, že mě to okamžitě hází zpátky do „cukrového“ modu, tak rychle, až jsem žasla. Například jsem po „high“ ihned pocítila vyčerpanost.

Asi 3x jsem také snědla lžičku kvalitního medu. To bylo zajímavé. Med zjevně není jen cukr, má i další účinky, léčivé. A přišlo mi, že teprve když můj organismus nebyl přetížen denní konzumací cukru, byl schopen pozitivní účinek medu vůbec vnímat. Když jsem si ho dávala předtím, obvykle na něj tělo reagovalo stylem „zase další cukr, nejez to...“ ;)

V posledním týdnu mi začal cukr chybět jiným způsobem. Několikrát jsem měla pocit, že ho opravdu fyzicky k něčemu potřebuju, že teď a tady by se hodil, protože by mě okamžitě uvedl do rovnováhy.

Z toho mám dojem, že cukr, podobně jak ten med, je spíš lék než potravina. Tedy, ve správných dávkách ve správnou chvíli lék:) Pro mně se určitě nehodí ke každodennímu požívání v jídle a nápojích, ale může mít své místo k vyřešení nějakého akutního stavu.

Budu na něj ale velice opatrná, protože je to pro mě zjevně velmi návyková droga. Přestože ho užívat obvykle nemám v úmyslu a nijak zvlášť nechci, pokud si ho ve svém vnitřním systému povolím:) a vědomě nehlídám, mám tendenci jaksi bezděčně se vrátit k užívání každý den. Jako by se mi do života vplížil, nebo si ho tam spíš nějaká část mně nenápadně pašuje, vždycky „jen jednu dávku“, s nějakým malým zdůvodněním....

Ještě bych k tomu dodala, co se stalo v prvních pár dnech po ukončení experimentu. Vrátila jsem se k běžným zvykům, nějaká ta dobrota, sladký nápoj. A chleba. Co se stalo: ten pocit kontroly, vůle, jisté vnitřní kompaktnosti, se rozpadl. Doslova rozpadl, během pár dnů zase staré zvyky, a dva dny jsem se úplně ztratila a dělala doslova blbosti. A divné pocity, nejsitota, strach. A stará známá únava.

Mohlo to mít a nepochybně mělo více příčin, ale koncentrace těchto pocitů a zážitků v těch pár dnech byla opravdu značná. Pokud je to mj. tím cukrem, tak mi to opět připomíná jiné návykové drogy: když jim člověk odvykne, a pak zase začne užívat, zpočátku vnímá negativní účinky daleko silněji, respektive opravdu jsou silnější. Pak si na ně zase zvykne a všechno se vrátí do starých kolejí.

Závěr z toho: existují sladké dobroty, kterých se nechci vzdávat. Patří k radostem v životě. Takové makové koláče třeba :) Ale zřejmě je budu považovat za výjimečné radosti. A hlavně je důležité vybrat si vědomě to, co opravdu potěší....a dát pak pozor na těch 10 dalších věcí v dalších dnech, co už jsou úplně zbytečné.... Tak tak je to asi se vším...

Pečivo

V těch pár případech, kdy jsem snědla něco z mouky, třeba tu chapátí, jsem to vnímala jako velice silně sedativní, zpomalující, utlumující. Což bylo někdy příjemné, někdy ne.

Když nejím pečivo, naprosto očividně jím kvalitnější stravu. Většina pečiva je takové plnidlo. Pokud si ho nedám, jsem nucená vymyslet něco jiného, ať už je to ovoce, zelenina, ořechy, sýr, brambory, vajíčko....a to něco jiného moje tělo prakticky bez výjimky vnímá jako smysluplnější. Je to vlastně jasné, pokud se rozhodnu žaludek zaplnit něčím nepříliš hodnotným, nezbyde už místo pro něco lepšího. Což platí tedy zejména u nás s malinkým žaludkem :)

Tohle je samozřejmě moje osobní situace. Dělá mi potíže suchost pečiva, a zřejmě ne moc dobře zvládám kvásek, zejména v průmyslovém pečivu (tuším se tam místo klasického procesu používá nějaká rychlochemka). Je celkem jasné, že pro jiného člověka to tak být nemusí.

Ale celkově, když jsem v polovině experimentu pozorovala lidi, jak všude pojídají ty chleby a rohlíky, obvykle právě toho totálně nejméně hodnotného druhu (průmyslové rychlopečivo z bílé mouky), začlo mi to připadat jako dost divný zvyk. Jídlo to není, tak proč to jíst? Spíš druh drogy, zvyk, něco, co tady docela významně udržuje tu "standardní" realitu.

Zároveň tedy ale musím přiznat, že mně samotné pečivo chybělo, z těch dvou věcí rozhodně víc.

Po cca 10 dnech jsem začla zažívat vyložený craving, silnou touhu dát si alespoň trochu něčeho z mouky.  Představovala jsem si, jak to bude super koupit si můj oblíbený kysaný bio chleba Ason. Vytvořila jsem si situace, kdy jsem „musela“ sníst kousek té čapátí (:) - dala jsem si někde něco ostrého přesoleného u Indů nebo Arabů.
Pohled na pečivo všude kolem se stal paradoxní – na jednu stranu to zesílené vnímání, jak je to něco zbytečného, na druhou touha po tom :)

To mám mimochodem ještě teď. Zrovna jsem byla v Bille. Pár za mnou kupoval skoro samé pečivo. Jedna část mně koukala na chleba a měla na něj chuť:) Jiná část koukala na ně, a na jejich nákup, a divila se, jak z tohohle, z téhle divné prázdné hmoty, vůbec mohou žít...

Poslední den jsem si koupila ten vytoužený bio chleba. Vydržel mi tři dny, na párty, a bylo opravdu zajímavé pozorovat, co se mění v těle a vědomí. Už bych to hlouběji nerozebírala, ono je těžké oddělit to od toho cukru, a všeho ostatního.

Výsledek z toho je, že takovýhle kvalitní chléb je mňamka, určitě to je jídlo, a občas ho jíst budu, ale určitě ne denně, jako běžnou základní potravinu. A určitě ne víc než jednou denně, když už doma je... Mám tendenci, když je doma chleba, být líná vařit a jíst ho příliš často ;) Ale to už je o osobní disciplíne, ne o chlebu...

---------------
Teď mě napadá, že většinu toho, na co jsem tady přišla, vlastně vím odmalička.

Odmalička vím, co se mnou dělá cukr, že mě oslabuje a rozhazuje, a že lepší je ho nejíst, ale že jak si ho dám, má divnou vlastnost: budu stejně chtít další. Pamatuju si, jak jsem o tom přemýšlela, když mi bylo třeba šest, sedm...
Odmalička jsem měla cosi proti bílému chlebu a pečivu, a nijak nemilovala nadměrné hromady „příloh“ a chtěla jich jenom trochu.
Vždycky jsem věděla, jak to mám, ale pak to překryla spousta vnucených zvyků – buď „normální“, dělej to takhle.

Kolik z nás je na tom asi podobně? Věděli jsme, co nám vyhovovalo, a pak jsme to zapomněli?
Ale pěkné je, že pak stačí trochu zaexperimentovat a není těžké znova to objevit.
---------------

Stejně tak mám odmalička i to, že si těch věcí všímám. Zajímá mě, co a jak mě a jiné lidi ovlivňuje. Tyhlety zdánlivě malé, každodenní vlivy mně fascinují. Zajímá mě, jak se změní svět, když změníme něco, co jsme odmala považovali za normální. Proto tenhle experiment, a proto budu s takovými věcmi experimentovat dál :)


středa 24. dubna 2013

Den, kdy mi rozsvítili

Bylo to zřejmě někdy na sklonku léta 1980. Podle světla. Světlo padající dovnitř okny kuchyně, mělo zvláštní ostrost, kterou si dnes spojuju s babím létem, nebo s počátkem podzimu.

Šla jsem právě z ložnice přes předsíň, směrem do kuchyně našeho bytu v Braníku. Předsíň neměla okno, takže světlo bylo přede mnou, dovnitř dopadalo jen slabě a odráželo se v zrcadle na stěně.
Bylo chladno, zřejmě už nebylo teplo a ještě se netopilo.

To všechno jsem si uvědomila v okamžiku, kdy se z mlhy, z kašovitého oparu jednotlivých, nepropojených okamžiků, najednou vynořilo vědomí.

Jako když rozsvítíte laser. Stisknete tlačítko a na místě, kde se předtím nacházelo jen rozptýlené světlo, je najednou paprsek, který začíná v jediném bodě, je jasnější než slunce a svítí v ostré přímce jedním směrem, kde se rozplývá v nerozpoznatelné dálce.

Otočila jsem hlavu doprava, k zrcadlu. Měřila jsem zřejmě okolo metru, byla jsem akorát tak velká, že jsem viděla přes jeho spodní okraj. Když jsem povyskočila, dokázala jsem zahlédnout úplně celé hubené tělíčko s krátkýma nožičkama a ručičkama. "Tak, už jsem velká," řekla jsem si.

Od té doby jsem to já. Jsem ta samá bytost, ta samá osobnost, která se tam tenkrát probudila, jen s mnohem více zkušenostmi, a mnohem více propojená s tímto světem, a o něco méně napojená do jiných světů. Ale tak, jak jsem se tam objevila, už jsem byla člověk jako teď, normální osobnost, samostatně myslící, cítící a jednající. Poznávám se v myšlenkách i pocitech toho drobka v tom momentě i v dalších dnech, jak se ta nová osoba začala rozhlížet, a svým novým jasným vědomím poznávat svůj svět.

Ještě jsem nepotkala nikoho jiného, kdo by si ten okamžik pamatoval, a tak jsem se na to dlouho dívala jako na podivnou anomálii, o které je lepší nemluvit.

Zejména tenkrát bylo lepší nedávat to nové vědomí moc najevo, na to jsem přišla velice rychle. V té době v naší zemi byly malé děti podle všeho považovány za něco mezi robotem a zvířátkem. Rozhodně ne za osoby, které by mohly chápat, myslet, nebo si pamatovat. A pokud projevovaly známky něčeho takového, bylo to nežádoucí. Dokonce tak nežádoucí, že se člověk mohl dostat do nemalých potíží....a dokonce se do nich mohli dostat i jeho rodiče, jak jsem zjistila mnohem později.

Až když jsem teď strávila několik měsíců v Austrálii, v komunitě plné alternativních rodičů z 21. století, zjistila jsem, že na mé zkušenosti vůbec nic anomálního není.
Byly mi tenkrát necelé čtyři roky.

V komunitě pobíhala celá řada tří- až čtyřletých dětí, které naprosto jednoznačně už tenhle okamžik zažily. Byly to osobnosti, vědomé bytosti jasně zažívající svět, svůj život, svou realitu. A co bylo úžasné: jejich rodiče je tak brali.

Asi je neobvyklé si to pamatovat. Ale kdo ví. Vůbec bych se nedivila, jestli si někteří z těchhle malých Australanů ty okamžiky pamatovat budou.

Byli tam dva sourozenci, tříletý Odin a ještě ne dvouletá Alva. Odin už se probudil. Měl jasné oči a bystrý rozum. Věděl, co právě zkoumá, co ho zajímá, co zažil včera a co před měsícem.
Alva se teprve naučila chodit, začínala žvatlat, formovat věty, a poprvé se samostatně pohybovat světem a zkoušet si, co ji baví. Viděla jsem, že ona ještě žije v tom světě nekonečných nepropojených TEĎ - teď se batolí do kopečka, od kůlny, směrem k mámě, a těch několik set metrů je pro ni velkou expedicí. TEĎ si ode mně půjčila žonglovací tyč, a je očividně fascinovaná - a talentovaná, dokáže s tou obrovskou věcí, delší než ona, skoro hned pozoruhodné kousky. TEĎ uslyší mámu na schůzi zeptat se "Kdo bude vést zápisky", a z jejího klína spontánně vykřikne: "Já!"
Ale není tu ještě přítomna. Je při vědomí, intenzivně pozoruje a učí se, ale žije od záblesku k záblesku. Ty záblesky už odráží kdo je, kdo bude tahle bytost, až dorazí.
Její bratr si uvědomuje ten rozdíl, a má z miminka legraci :), i pozorování téhleté bytosti je pro něj úžasným předmětem výzkumu nového světa.

Je mi jasné, že dnes už se to ví, i u nás. Tedy, mezi lidmi otevřenými novým věcem a novému vnímání světa.

Tyhle zkušenosti mě vedly k tomu, poprvé si povídat s mámou o tom, jak si pamatuju ty nejstarší doby. Je z toho nervózní. Občas prohlašuje něco jako "Ale tohle si nemůžeš pamatovat, tohle nemůžeš vědět." Jako by měla pocit ztráty soukromí z toho, že tam tenkrát celou dobu někdo byl, o kom nevěděla. Zvláštní, je mi záhadou, jak se to stalo, jak lidé mohli natolik ztratit kontakt s realitou, že neviděli, nebrali vážně někoho, kdo tam naprosto zjevně BYL.
Tedy, ale velice si vážím mámy za to, že tenhle stav byl dočasný, už když mi bylo asi pět, všimla si, a začaly jsme komunikovat jako inteligentní osoba s inteligentní osobou :)

Proč tohle píšu? Pro kohokoli, kdo se potkává s malými bytostmi. Abych přispěla svou malou kapkou k novému světu, kde všichni víme, že vědomí vlastně nikdy nekončí, má mnoho podob, a i v té naši, dospělé, myslící, začíná skoro tam někde na začátku.













pondělí 22. dubna 2013

O nohách, po nohách, na nohách


Včera jsem navštívila seminář Jóga chůze v pražském studiu Akasha. Bylo to o nohách, ještě přesněji řečeno o chodidlech. Tedy o částech těla, na kterých celý život stojíme a chodíme, které se starají o naše spojení se Zemí.
Čtyři hodiny jsme zkoumali své chodidlo, schopnosti a dovednosti svých prstů, a (bohužel), všemožné deformace a průšvihy, které jsme s nohami měli všichni. Vlastně všechny, přišly jen ženy.

Chodidla jsou malý zázrak, umějí tolik věcí, jsou tak šikovná, inteligentní, moudrá, když jim to dovolíme. A je s nimi sranda :)


Základní zjištění z toho: pácháme jako civilizace, jako společnost, neuvěřitelné násilí na vlastních nohách. Je to další forma násilí, o které na jednu stranu všichni víme (a velkou část z nás od středního věku dál denodenně bolí), na druhou stranu se tváříme, jako by nebyla, jako by to nebylo důležité.
Jak se to děje? Především nosíme nevhodné boty. A pak neznáme své nohy, nezabýváme se jimi, nepozorujeme je, neuvědomujeme si, jak stojíme či chodíme, dokonce ani když víme, že tam něco není zcela normální, často tomu nepřikládáme váhu, dokud to nezačne bolet.
Znovu mně napadá, že něco, co bolí většinu populace, by mělo být na prvních stránkách novin, místo těch blbostí, co tam jsou. Ale četli jste už někdy článek v masmédiu o našich chodidlech? Jako by všechno, co je základní, bylo nějak podřadné, protože základy jsou dole, a důležité je přece jen to nahoře.... Tak pro začátek alespoň na blog :)) 

A teď k tomu pozitivnímu: Pozoruhodné je, jak úžasnou schopnost probuzení, obnovy a regenerace má lidský pohybový systém. Podobně jako slepice zachráněná z velkochovu začne za chviličku znova chodit, hrabat, protahovat si křídla, lidské nohy zachráněné z nepřirozené obuvi, které začnou dostávat alespoň trochu normální úcty a pozornosti, se začnou zotavovat a objevovat k čemu jsou.

Vím to, protože jsem na tom semináři byla po lektorce zřejmě „nejpokročilejší“. A to jsem toho tedy zatím udělala jen trošičku....

První vzpomínka, co mám, ohledně probouzení chodidel, je z jednoho psychedelického stavu. Ležela jsem na zádech, nohy ve vzduchu, pohled upřený na bosá chodidla. Hýbala jsem prsty, kroužila v kotnících, vlnila klenbou, zkrátka dělala všecko možné, čeho byly nohy schopné. A pozorovala jsem přitom, že obě chodila jsou vlastně takové malé samostatné bytosti, entity. Že mají jistou formu vědomí, vnímají a cítí. Bavilo je navzájem komunikovat, dělala na sebe opičky.

Ten samý rok mě začala jedna noha bolet. Když jsem se zmínila kamarádce, prohlásila, že musím okamžitě k ortopedovi, aby mi předepsal ortopedické vložky.

Nevěřím na umělé pomůcky, které zakonzervují nepřirozený stav.

Místo doktora jsem udělala to, o co si říkalo moje tělo. Vyhodila jsem boty s tvrdými podrážkami a začala jsem nosit „pětiprstky“, Vibram Fivefingers, takové návleky na nohu, co vám dovolují stejnou dynamiku chůze, jako byste chodili bosi, protože každý prstík má vlastní pružnou kapsičku. Problémy zmizely. Okamžitě. V pětiprstkách mě to místo nebolelo ani jednou. Problém zjevně nějak souvisel s chůzí v uzavřené botě na tlusté podrážce, kde prsty nejsou k ničemu a člověk klade váhu nepřirozeným způsobem.

Pak jsem zjistila, že pro moje nohy jsou přijatelné jakékoliv boty s hodně tenkou a pružnou podrážkou, skrze kterou cítím Zemi.

Přečetla jsem si k tomu teorii a ukázalo se, že ono se o tom vlastně ví. Kdo hledá, najde, knížky, texty, výzkumy, odborníky, kteří říkají, že většina současné obuvi není pro člověka přirozená a její nošení vede časem k problémům. Zejména všechny tvrdé podrážky, podpatky, a všelijaké "sportovní" odpružené podrážky, na nichž člověk může chodit způsobem, jakým ještě nikdy žádný primát nechodil. 
Že si pěstujeme všelijak křivé prsty, propadlé klenby a kdovíkolik různých problémů, a mnoho z nich je odstranitelných, když se nohám dá volnost.

V pětiprstkách jsem začala objevovat nový svět. Povrchy, po kterých chodíme, jsou tak zajímavé. Prsty milují si je ohmatávat, prozkoumávat je.

Samozřejmě ještě lepší je chodi úplně bosky.

To jsem si ověřila loni v létě na dalším tripu. Tam jsem přímo vnímala, jak funguje nabíjení člověka ze Země. Uprostřed chodidel jsou vstupní body, vypadá to, jak malé pusinky :) Když chodíme bosi po Zemi, nasávají z ní životodárnou sílu.

Včera jsem se na ty tlamičky koukla, střízlivá, a viděla jsem, jak jsou po zimě hladové a těší se.

Ty dva roky, co tohle všechno objevuju, jsem teda chodila úplně bosky jen občas. Vadilo mi, že na některých površích mě to bolí. Na kamíncích, speciálně.

Na to mi včerejší seminář pomohl. Paní nám totiž řekla, čím to je. Bolest je způsobená napětím v těle. Ploška chodidla věrně odráží stav těla, a kdo v něm máme hodně napětí a stažení, cítíme na hranatých kamíncich bolest. S naší kůží to vůbec moc nesouvisí, té kamínky nevadí, příjemně se promasíruje a rychle si zvykne.

Aha. Proto malé australské děti se svými droboučkými měkkými nožičkami, po těch kamíncích tam vesele běhaly, zatímco já se svými ztuhlými zády křivila obličej bolestí.

Dobrá zpráva je, že když to chvíli vydržíme, masáž nohou kamínky nám začne pomáhat uvolnit všechno to ostatní v těle, co je s nimi spojené.
Těšííím se :o)))))

Další úžasná věc, kterou jsme se dozvěděli, byla, že prstíky na nohou jsou ovladatelné a pohyblivé každý zvlášť. Opravdu. Nejsou a nemají být srostlé, spojené, neoddělitelné.
Zkoušeli jsme si to, a ono je to fakt. Naprosto jasně jsem cítila, jak vysílám nervové impulsy do každého prstíku zvlášť. Akorát u těch prostředních, které na to vůbec nejsou zvyklé, to nic moc nedělalo. Poslala jsem příkaz pohnout se, a bylo z toho spíš takové zachvění, třeba o milimetr. Ale bylo z naprosto zřejmé, že to je jen nepoužíváním, že se to dá trénovat, že potenciál by tam byl.
Malíčky, které údajně většině lidí ovládat jdou nejhůř, jsem hýbala samostatně bez problémů. Jak jsou na kraji, tak při chození v přirozených botách je prostě používáte :)

Účili jsme se všelijaké zábavné „ásány“ pro nohy. Zvedat mince, míčky, tužky. Něco nakreslit nebo se podepsat. Svlékat a oblékat ponožky jen pomocí nohou, sobě nebo jinému člověku.

Navzájem jsme si koukali na nohy a říkali si postřehy, jak všelijak křivě stojíme a chodíme. Podnětné. Prapodivné, jak často to nevíme, přestože nás to ovlivňuje doslova na každém kroku. Moje pravá noha má tendenci vytáčet se a pajdat po vnějším okraji. Jak to, že jsem si toho zatím nevšimla...když to vlastně vím...vím, že moje tělo to ví, celou dobu.
A samozřejmě jsem tam nebyla jediná, kdo o sobě zjistil takové věci, a ostatní byli starší, většinou ženy přes 50 let, které tam dohnala bolest. Které už mají za sebou všelijaké lékařské zákroky, ale uvědomovat si nohy a chodit je nikdo neučil.

Pak jsme si zkoušeli, jak se chodí správně. Moc příjemné. A objev. Pár let jsem teď věřila, že přirozeně bosi chodíme správně špičkou napřed. To je taky nedostatek pozorování reality. Špičkou napřed bosi běháme. To dává smysl. Při normální chůzi došlapujeme jemně patou.
Co je nepřirozené, je jen běh s dopadem na patu ve sportovních botách. To je brutálnost.

Kromě "minimalistických" bot s tenkou podrážkou a pětiprstek nám paní doporučila ještě...žabky. Samozřejmě pokud možno taky tenké, ne s 3cm plastovou podrážkou, ale co nejtenčí. Dobrá věc na nich je, že jak je držíme mezi palcem a prvním prstíkem a zvedáme pořád nohu, trénujeme klenbu i přirozenou polohu prstů.

Ukazovali jsme si také, co s námi dělají podpatky. Jakkoli vysoké, samozřejmě čím vyšší, tím horší. Uf. V zásadě je to mučicí nástroj na zničení nohou, kloubů a páteře. Měl by být masově bojkotován, firmy, které nutí ženy to nosit, by měly být terčem žalob...stejně jako jakákoli reklama na tu šílenost.
A moje maminka a babička dosud věří, že „kramflek“ okolo 4 cm je zdravější než normální bota, ještě v 90. letech se to naprosto vážně tvrdilo :(

Doufám, že doba, kdy si budeme natolik vážit sami sebe, že opravdu takové věci masově zahodíme a odmítneme, přichází.

Ono to není jen o té bolesti, o tom ničení našich těl a trápení ducha, je to hlavně o porušeném spojení se Zemí. Abychom tu přežili, abychom našli způsob, jak žít rozumně a v míru se Životem, potřebujeme stát na Zemi a chodit po Zemi. Doslova.

Chodila jsou základ. V nějakém dalším textu se budu věnovat zkušenostem s tím nad nimi, lýtky, stehny, pánví, zadkem, zkrátka s tím, jaký rozdíl v životě je mít nebo nemít funkční, silné nohy, které aktivně chodí po světě, z kopce i do kopce :)

Na závěr doporučím knihu, kterou jsem si tam listovala:

Daniel Howell: Naboso.


Je v ní zdá se všechno o botách, o dynamice nohy, o aktuálních výzkumech a vědeckých poznatcích o tom všem. Rozhodně si ji pořídím :)

Příjemný den, jdu se proběhnout do lesa :)

čtvrtek 18. dubna 2013

Trocha jarního feng-šuej: co udělá přerovnání poliček, a proč stagnace není legrace


Knihovna mě dráždila už dlouho, a včera přišel ten pocit, že je to akutní. Že to přerovnání a přesouvání je bezprostřední priorita, která se musí řešit HNED.
Nevěděla jsem, proč to cítím, dokud jsem svůj improvizovaný systém poliček nerozebrala.
Dokud byl vcelku, vypadal moc pěkně. Je to moje oblíbené malé dílko, tenkrát před rokem jsem měla velikou radost, když jsem přišla na funkční a přitom hezký způsob, jak to dát dohromady.

Jakmile jsem to odsunula od stěny, objevila jsem vrstvy prachu. Zezadu, na skrytých částech, trochu i na některých nepoužívaných knížkách. Jasně, logicky, prach tam nemohl nebýt, ale stejně překvapil. Aha. Samozřejmě. Skladiště prachu v osobním prostoru nejsou dobrá a musí se občas zlikvidovat, to byl jasně jeden důvod toho impulsu.
Pak jsem začala vyndavat knížky a zjistila, že pořádek v nich je zdánlivý. Tedy, vlastně, není tam pořádek. Není to funkční, odráží to minulost, stav před pár měsíci. Některé knihy by tu být nemusely. Jiné tu být mají, a nejsou, jsou někde jinde. Jsou chaoticky proházené, takže nevím, co tu opravdu je a co není.
A když jsem vyndala všechny, a začla vytírat poličky, ovanula mě nezaměnitelná energie stagnace. Knihovna byla zřejmě v místnosti jejím aktuálně největším zdrojem, a proto se tak akutně dožadovala pozornosti. Nemohu si dovolit žádné zdroje stagnace okolo sebe.
V loňském roce jsem měla poměrně negativní období, a některé knihy byly únikem. A některým se chtěla věnovat, ale místo toho jsem dělala méně smysluplné věci, a energie frustrace z toho na nich také ulpěla. Bylo potřeba to všechno protřepat a tyhle vibrace setřást, udělat restart, začít znova :)

Sestavila jsem knihovnu znovu, novým způsobem, který vytvořil víc prostoru i pro nové knihy. Roztřídila jsem knihy podle užívanosti: z čím aktuálně pracuju nebo chci pracovat, podle priorit a témat. Co je pro referenci. A pak knihy, které odpočívají. Mám je ráda, chci jejich energii v prostoru, a možná se k nim někdy vrátím.
Zůstala malá hromádka sporných knih. Nejsem si jistá, zda mají jít pryč nebo tu zůstat. Ještě ji dořeším, zatím je ale lokalizovaná, a minimálně vím, že je, a co v ní je.

Nová knihovna působí svěže a živě, dělá mi radost se na ni podívat.

Trvalo mi dlouho se tohle naučit, pořád se to učím. Přitom to vlastně mám odjakživa v sobě, nemusela jsem se učit odnikud z venku, odjakživa cítím touhu zbavovat se průběžně všeho nepotřebného a v potřebném udržovat řád a čistotu, vnímám, jak mě to ovlivňuje – stačí jen naslouchat svému nitru a řídit se těmi impulzy.

Proti tomu u mě stojí lenost, setrvačnost, zvyk – nechat něco dlouho jak to je znamená, že se to stane součástí mé zóny pohodlí a část mně na tom začne lpět. A také působí vliv společnosti, kde tohle vůbec není zvykem. Zvykem je obklopit se hromadami věcí a nechat je stagnovat. Tak dlouho a tak moc, až pak některým lidem doslova fyzicky brání v životě se někam pohnout.

Dlouho jsme si myslela, že řešením je vlastnit co nejméně věcí. Už si to nemyslím. Zrovna knih potřebuju spoustu a vždycky budu potřebovat. Je to to tom, naučit se vlastnit věci správně. Tak, aby žily a sloužily, a aby v nich nestagnovaly staré struktury a myšlenky.

Na druhou stranu tuším, že až to dobře vyřeším uvnitř sebe, budu to daleko méně řešit kolem sebe, protože se to bude řešit samo. Že vytvořím systém knihovny, který tak klidně může zůstat léta, a budu jen utírat ten prach a věnovat pozornost tomu, k čemu ty knihy jsou.

Kdo má opravdu jasno uvnitř, přirozeně si vytváří kolem sebe fyzické struktury, které mu slouží k dělání toho, co chce, podporují ho. A pak v nich není stagnace, naopak, nabíjejí se pozitivní energíí živosti a svěžesti.

Ale dokud jsme v procesu, zotavujeme se, uzdravujeme se, rozhýbáváme se, myslím si, že vliv prostoru okolo nás je důležitý a někdy dělá opravdu hodně. Baví mě to, učit se nacházet, jak využívat pozitivní vlastnosti věci, a včas si všimnout, pokud se tvoří něco negativního, a experimentovat, jak to změnit a obrátit dobrým směrem.
Narozdíl od stagnace, tenhle proces JE legrace :)

pondělí 1. dubna 2013

Bojím se, ale udělám to....další tip na zásadní knížku

Možná jsem se kdysi někde setkala s titulem téhle knihy. Jen titulem. Netušila jsem ani, že jde o celou knihu.
A už ten titul samotný mi jako náctileté zásadně pomohl, postavila jsem si na něm celou jednu strategii chování, která mi ve spoustě klíčových okamžiků umožnila jednat - pokud jsem si na ni dokázala vzpomenout a použít ji:).
A nebo jsem o té knize nikdy neslyšela a přišla jsem na to sama :)
Každopádně věta, kterou uvnitř používám, je úplně navlas stejná jako název té knihy. Tedy, její originální název: jedná se o knihu Susan Jeffers: Feel the Fear and Do It Anyway.
Feel the Fear and Do It Anyway
V češtině vyšla pod poněkud méně úderným názvem:
Uvědom si svůj strach a překonej ho
- ale dobře, že ji v češtině máme :)


A nedávno jsem se dozvěděla, že to tedy je celá kniha, a okamžitě jsem si ji objednala. Protože i když tu strategii v nejzákladnější podobě už používám třeba 20 let, pořád ji potřebuju používat mnohem víc.

Je to útlá knížka o tom, jak a proč se bojíme v rozmanitých oblastech svého života, co nám to přináší, bát se a nehýbat se z místa - a hlavně jak se z toho dostat :) Jak změnit pohled na životní situace, jak přijmout zodpovědnost za vlastní realitu a přestat si stěžovat a kritizovat a místo toho něco dělat:)

Je legrační, že kniha byla před 20 lety odmítnuta desítkami vydavatelů, někdy i s hrubými slovy, jak tohle nemůže nikoho zajímat. Zřejmě bylo příslušným pracovníkům nepříjemné zamyslet se nad otázkou vlastních strachů. Autorka to dokonce na rok málem vzdala, ale pak cítila, že to musí zkusit znova, že to prostě je potřeba vydat, protože text opravdu může pomoct moc lidem.
A když se konečně podařilo a nakladatel se našel, stala se kniha obrovským bestsellerem, byla přeložena do desítek jazyků a po 20 letech se stále prodává...:)
Tahle informace mi přináší radost. Že je tolik lidí, kteří se nebojí podívat na svůj strach, kteří ji číst chtějí a pomáhá jim.