Knihovna mě dráždila už
dlouho, a včera přišel ten pocit, že je to akutní. Že to
přerovnání a přesouvání je bezprostřední priorita, která se
musí řešit HNED.
Nevěděla jsem, proč to
cítím, dokud jsem svůj improvizovaný systém poliček
nerozebrala.
Dokud byl vcelku, vypadal
moc pěkně. Je to moje oblíbené malé dílko, tenkrát před rokem
jsem měla velikou radost, když jsem přišla na funkční a přitom
hezký způsob, jak to dát dohromady.
Jakmile jsem to odsunula
od stěny, objevila jsem vrstvy prachu. Zezadu, na skrytých částech,
trochu i na některých nepoužívaných knížkách. Jasně,
logicky, prach tam nemohl nebýt, ale stejně překvapil. Aha.
Samozřejmě. Skladiště prachu v osobním prostoru nejsou dobrá a
musí se občas zlikvidovat, to byl jasně jeden důvod toho impulsu.
Pak jsem začala vyndavat
knížky a zjistila, že pořádek v nich je zdánlivý. Tedy,
vlastně, není tam pořádek. Není to funkční, odráží to
minulost, stav před pár měsíci. Některé knihy by tu být
nemusely. Jiné tu být mají, a nejsou, jsou někde jinde. Jsou
chaoticky proházené, takže nevím, co tu opravdu je a co není.
A když jsem vyndala
všechny, a začla vytírat poličky, ovanula mě nezaměnitelná
energie stagnace. Knihovna byla zřejmě v místnosti jejím aktuálně
největším zdrojem, a proto se tak akutně dožadovala pozornosti.
Nemohu si dovolit žádné zdroje stagnace okolo sebe.
V loňském roce
jsem měla poměrně negativní období, a některé knihy byly
únikem. A některým se chtěla věnovat, ale místo toho jsem
dělala méně smysluplné věci, a energie frustrace z toho na nich
také ulpěla. Bylo potřeba to všechno protřepat a tyhle vibrace
setřást, udělat restart, začít znova :)
Sestavila jsem knihovnu
znovu, novým způsobem, který vytvořil víc prostoru i pro nové
knihy. Roztřídila jsem knihy podle užívanosti: z čím aktuálně
pracuju nebo chci pracovat, podle priorit a témat. Co je pro
referenci. A pak knihy, které odpočívají. Mám je ráda, chci
jejich energii v prostoru, a možná se k nim někdy vrátím.
Zůstala malá hromádka
sporných knih. Nejsem si jistá, zda mají jít pryč nebo tu
zůstat. Ještě ji dořeším, zatím je ale lokalizovaná, a
minimálně vím, že je, a co v ní je.
Nová knihovna působí
svěže a živě, dělá mi radost se na ni podívat.
Trvalo mi dlouho se tohle
naučit, pořád se to učím. Přitom to vlastně mám odjakživa v
sobě, nemusela jsem se učit odnikud z venku, odjakživa cítím
touhu zbavovat se průběžně všeho nepotřebného a v potřebném
udržovat řád a čistotu, vnímám, jak mě to ovlivňuje – stačí
jen naslouchat svému nitru a řídit se těmi impulzy.
Proti tomu u mě stojí
lenost, setrvačnost, zvyk – nechat něco dlouho jak to je znamená,
že se to stane součástí mé zóny pohodlí a část mně na tom
začne lpět. A také působí vliv společnosti, kde tohle vůbec
není zvykem. Zvykem je obklopit se hromadami věcí a nechat je
stagnovat. Tak dlouho a tak moc, až pak některým lidem doslova
fyzicky brání v životě se někam pohnout.
Dlouho jsme si myslela, že
řešením je vlastnit co nejméně věcí. Už si to nemyslím.
Zrovna knih potřebuju spoustu a vždycky budu potřebovat. Je to to
tom, naučit se vlastnit věci správně. Tak, aby žily a sloužily,
a aby v nich nestagnovaly staré struktury a myšlenky.
Na druhou stranu tuším,
že až to dobře vyřeším uvnitř sebe, budu to daleko méně
řešit kolem sebe, protože se to bude řešit samo. Že vytvořím
systém knihovny, který tak klidně může zůstat léta, a budu jen
utírat ten prach a věnovat pozornost tomu, k čemu ty knihy jsou.
Kdo má opravdu jasno
uvnitř, přirozeně si vytváří kolem sebe fyzické struktury,
které mu slouží k dělání toho, co chce, podporují ho. A pak v
nich není stagnace, naopak, nabíjejí se pozitivní energíí
živosti a svěžesti.
Ale dokud jsme v procesu,
zotavujeme se, uzdravujeme se, rozhýbáváme se, myslím si, že
vliv prostoru okolo nás je důležitý a někdy dělá opravdu
hodně. Baví mě to, učit se nacházet, jak využívat pozitivní
vlastnosti věci, a včas si všimnout, pokud se tvoří něco
negativního, a experimentovat, jak to změnit a obrátit dobrým
směrem.
Narozdíl od stagnace,
tenhle proces JE legrace :)
