Výsledky experimentu Bez cukru, bez chleba

Měsíc jsem nejedla žádný cukr a pečivo. 

Původní příspěvek zde:

http://organnic.blogspot.cz/2013/03/experiment-bez-cukru-bez-chleba-na-jare.html

Tedy, bylo tam několik malých úletů, konkrétně asi 3x kousek chapátí nebo potravina slazená nějakým sirupem, ale bylo to výjimečně a cukr jako takový jsem neměla ani jednou, pečivo také ne :)

Napsala jsem včera cosi, ale nebylo to ono, takže teď znovu, upravené.

Výsledky a dojmy z experimentu, stručně v bodech:

- Cukr i pečivo šlo vynechat bez větších potíží. Rozhodně už jsem zažila mnoho situací, kdy vzdát se něčeho bylo daleko těžší. 
- Obojí očividně není k životu nutné a dá se naprosto v pohodě fungovat bez toho. 
- Z těch dvou mi více chybělo pečivo. Po 14 dnech jsem začala mít chvílema doslova craving. Přitom jsem zároveň začala vnímat všecko to pečivo, co pojídají lidé kolem, jako takovou zbytečnou drogu (všecky ty bílé rohlíky, chleby a obložrené housky....)....většina z toho vůbec není jídlo (téměř žádné živiny, žádné minerály, vitamíny, atd...) a přitom to všichni pořád jedí, divné....
- Cukr jako takový mi nechyběl skoro vůbec.
- Po cca 2 týdnech jsem pocítila zvýšenou touhu po sladké chuti, což je přirozené. Šlo to snadno řešit ovocem a ovocnými šťávami.
- Asi 3x jsem měla lžičku medu, zjistila jsem, že jeho léčivé účinky se daleko víc projeví, když tělo není zatížené každodenní spotřebou cukru.
- Mám silný dojem, že cukr souvisí s emocemi, konkrétně s rozhodností/nerozhodností, s citovou stabilitou, se stavy přecitlivělosti a plačtivosti.
- Jsem si naprosto jistá, že mi cukr ovlivňuje celkovou hladinu energie, a to negativně, celkově větší únava. Dává to smysl, cukr je takový "speed", dělá okamžité nakopnutí následované propadem, a každý stimulant člověku celkově nějakou energii ubere.
- Standardní pečivo (prázdné průmyslové pečivo z bílé mouky) je podle mně takový udržovač standardní reality, spíš droga než jídlo. Jíme chleba, jezdíme MHD, datlíme do počítače :) Vyloženě tam tu funkci vidím. Když ho kousek sním, stává se realita taková víc "suchá", víc se naladím na takové to materialistické, zúžené, omezené, jen bezprostřední povinnosti v systému, žádné velké sny...(ono taky kde by člověk na ně vzal energii, pokud se živí něčím takovým). Je velmi tlumivé, navozuje pseudo pocit uspokojení.
- Kvalitní pečivo, celozrnné, bio, je jídlo, dobré :) Pro různé lidi různě vhodné, já ho třeba mám ráda, ale dost těžko ho trávím a není pro mně dobré jíst ho často, s odstupem měsíce si tuhle skutečnost prostě musím přiznat.
- Když nejím pečivo, jím daleko víc ovoce, zeleniny, a dalších kvalitních potravin
- Když si vyberu sníst něco, nemám už místo na něco jiného, proto je důležité, aby to něco bylo kvalitní jídlo, prázdná plnidla nebo nevhodné věci zbytečně zabírají místo ;)
- Zaběhlý způsob stravování se dá změnit, a jde si s ním různě hrát a hledat optimální cestu, není to těžké, složité ani drahé, stačí trochu protáhnout mozkové buňky a vymyslet nová praktická řešení :) Mozek má z toho procesu docela milej, svěží pocit.

A teď ukecaný podrobný report pro ty, kdo na něj mají čas a náladu:) 

Celkové dojmy

Už po týdnu jsem si všimla podivuhodného nárůstu energie. Takový rozdíl jsem opravdu nečekala. Cítila jsem se, jako když mi bylo 18, najednou jsem si uměla představit třeba být většinu noci vzhůru nebo si dát spoustu aktivit za sebou.

A po pravdě, začala jsem toho trochu zneužívat a ponocovat a dělat příliš mnoho věcí ;)

A také jsem měla pocit daleko větší síly vůle, schopnosti rozhodnout se a něco udělat. Jako by s těmi vynechanými potravinami nějak souvisela jistá "rozplizlost", která mi dlouhodobě v životě vadila.

Ve druhém týdnu jsem se rozhodla úplně se nevzdávat obilnin, a naopak zaexperimentovat s tím, co se bude dít, když ty, které mám doma (pohanka, kroupy, hnědá rýže) budu jíst.

Vnímala jsem, že dodávají jistý druh síly, ale lehkosti, rozhodnosti a energie trochu ubylo. Jsou mírně sedativní. Rozhodně se s nimi dá v pohodě fungovat, ale mám pocit, že pro mně je o něco vhodnější styl výživy, kde je jich méně, než styly, které jsou na obilninách vyloženě založené.

V druhé polovičce mi sladké věci i pečivo víc chyběly. Na nový stav jsem si zvykla a nebyl už tak výrazný. Poslední týden už jsem se hodně těšila na konec :) A kupodivu, jakmile jsem skončila, zjistila jsem, že vlastně chci pokračovat :) Viz.dále.

Cukr

První dva týdny mi vůbec nechyběl. Podobně, jako když vysadíte nějakou tvrdou drogu, úleva, pocit, že ta věc je naprosto zbytečná, a údiv proč jsem ji proboha pořád užívala ?:)

(užívala jsem cukr sice celkem s mírou, ale denně, např.denně sladkej nápoj a případně i nějaká sladkost)

Všimla jsem si jednoznačně větší emoční stability. Daleko míň se mi stávalo, že bych na něco „neměla náladu“, či se mi „nechtělo“. Přijde mi, že prudké kolísání cukru v krvi vyvolané jedením koncentrovaného cukru u mě vede i k výkyvům nálad. Je to paradoxní, cukr jsem si obvykle dávala ve chvíli, kdy jsem potřebovala sílu, nebo psychické povzbuzení, jako asi my všichni:) Ale jakmile se podívám s troškou odstupu, vidím tu druhou stránku – že v těch samých dnech pak zažívám stavy velké slabosti a jakési plačtivosti, kdy všechno vypadá těžké, uf, achich, ouvej.

To se jednoduše přestalo dít.

Možná jsem na tento efekt cukru přecitlivělá, jako ostatně vůbec na kdejaký efekt civilizačních drog, určitě není možné, aby takhle působil obecně, to by ho snad lidi nejedli :)

Po dvou týdnech jsem začala mít silné chutě na sladkou chuť. Což je asi v pořádku, vím že ji člověk potřebuje. Řešila jsem to ovocem, ovocnými šťávami. Párkrát jsem si dala něco se sladidlem typu agávový syrup, apod. Když jsem to udělala, cítila jsem, že mě to okamžitě hází zpátky do „cukrového“ modu, tak rychle, až jsem žasla. Například jsem po „high“ ihned pocítila vyčerpanost.

Asi 3x jsem také snědla lžičku kvalitního medu. To bylo zajímavé. Med zjevně není jen cukr, má i další účinky, léčivé. A přišlo mi, že teprve když můj organismus nebyl přetížen denní konzumací cukru, byl schopen pozitivní účinek medu vůbec vnímat. Když jsem si ho dávala předtím, obvykle na něj tělo reagovalo stylem „zase další cukr, nejez to...“ ;)

V posledním týdnu mi začal cukr chybět jiným způsobem. Několikrát jsem měla pocit, že ho opravdu fyzicky k něčemu potřebuju, že teď a tady by se hodil, protože by mě okamžitě uvedl do rovnováhy.

Z toho mám dojem, že cukr, podobně jak ten med, je spíš lék než potravina. Tedy, ve správných dávkách ve správnou chvíli lék:) Pro mně se určitě nehodí ke každodennímu požívání v jídle a nápojích, ale může mít své místo k vyřešení nějakého akutního stavu.

Budu na něj ale velice opatrná, protože je to pro mě zjevně velmi návyková droga. Přestože ho užívat obvykle nemám v úmyslu a nijak zvlášť nechci, pokud si ho ve svém vnitřním systému povolím:) a vědomě nehlídám, mám tendenci jaksi bezděčně se vrátit k užívání každý den. Jako by se mi do života vplížil, nebo si ho tam spíš nějaká část mně nenápadně pašuje, vždycky „jen jednu dávku“, s nějakým malým zdůvodněním....

Ještě bych k tomu dodala, co se stalo v prvních pár dnech po ukončení experimentu. Vrátila jsem se k běžným zvykům, nějaká ta dobrota, sladký nápoj. A chleba. Co se stalo: ten pocit kontroly, vůle, jisté vnitřní kompaktnosti, se rozpadl. Doslova rozpadl, během pár dnů zase staré zvyky, a dva dny jsem se úplně ztratila a dělala doslova blbosti. A divné pocity, nejsitota, strach. A stará známá únava.

Mohlo to mít a nepochybně mělo více příčin, ale koncentrace těchto pocitů a zážitků v těch pár dnech byla opravdu značná. Pokud je to mj. tím cukrem, tak mi to opět připomíná jiné návykové drogy: když jim člověk odvykne, a pak zase začne užívat, zpočátku vnímá negativní účinky daleko silněji, respektive opravdu jsou silnější. Pak si na ně zase zvykne a všechno se vrátí do starých kolejí.

Závěr z toho: existují sladké dobroty, kterých se nechci vzdávat. Patří k radostem v životě. Takové makové koláče třeba :) Ale zřejmě je budu považovat za výjimečné radosti. A hlavně je důležité vybrat si vědomě to, co opravdu potěší....a dát pak pozor na těch 10 dalších věcí v dalších dnech, co už jsou úplně zbytečné.... Tak tak je to asi se vším...

Pečivo

V těch pár případech, kdy jsem snědla něco z mouky, třeba tu chapátí, jsem to vnímala jako velice silně sedativní, zpomalující, utlumující. Což bylo někdy příjemné, někdy ne.

Když nejím pečivo, naprosto očividně jím kvalitnější stravu. Většina pečiva je takové plnidlo. Pokud si ho nedám, jsem nucená vymyslet něco jiného, ať už je to ovoce, zelenina, ořechy, sýr, brambory, vajíčko....a to něco jiného moje tělo prakticky bez výjimky vnímá jako smysluplnější. Je to vlastně jasné, pokud se rozhodnu žaludek zaplnit něčím nepříliš hodnotným, nezbyde už místo pro něco lepšího. Což platí tedy zejména u nás s malinkým žaludkem :)

Tohle je samozřejmě moje osobní situace. Dělá mi potíže suchost pečiva, a zřejmě ne moc dobře zvládám kvásek, zejména v průmyslovém pečivu (tuším se tam místo klasického procesu používá nějaká rychlochemka). Je celkem jasné, že pro jiného člověka to tak být nemusí.

Ale celkově, když jsem v polovině experimentu pozorovala lidi, jak všude pojídají ty chleby a rohlíky, obvykle právě toho totálně nejméně hodnotného druhu (průmyslové rychlopečivo z bílé mouky), začlo mi to připadat jako dost divný zvyk. Jídlo to není, tak proč to jíst? Spíš druh drogy, zvyk, něco, co tady docela významně udržuje tu "standardní" realitu.

Zároveň tedy ale musím přiznat, že mně samotné pečivo chybělo, z těch dvou věcí rozhodně víc.

Po cca 10 dnech jsem začla zažívat vyložený craving, silnou touhu dát si alespoň trochu něčeho z mouky.  Představovala jsem si, jak to bude super koupit si můj oblíbený kysaný bio chleba Ason. Vytvořila jsem si situace, kdy jsem „musela“ sníst kousek té čapátí (:) - dala jsem si někde něco ostrého přesoleného u Indů nebo Arabů.

Pohled na pečivo všude kolem se stal paradoxní – na jednu stranu to zesílené vnímání, jak je to něco zbytečného, na druhou touha po tom :)

To mám mimochodem ještě teď. Zrovna jsem byla v Bille. Pár za mnou kupoval skoro samé pečivo. Jedna část mně koukala na chleba a měla na něj chuť:) Jiná část koukala na ně, a na jejich nákup, a divila se, jak z tohohle, z téhle divné prázdné hmoty, vůbec mohou žít...

Poslední den jsem si koupila ten vytoužený bio chleba. Vydržel mi tři dny, na párty, a bylo opravdu zajímavé pozorovat, co se mění v těle a vědomí. Už bych to hlouběji nerozebírala, ono je těžké oddělit to od toho cukru, a všeho ostatního.

Výsledek z toho je, že takovýhle kvalitní chléb je mňamka, určitě to je jídlo, a občas ho jíst budu, ale určitě ne denně, jako běžnou základní potravinu. A určitě ne víc než jednou denně, když už doma je... Mám tendenci, když je doma chleba, být líná vařit a jíst ho příliš často ;) Ale to už je o osobní disciplíne, ne o chlebu...

---------------

Teď mě napadá, že většinu toho, na co jsem tady přišla, vlastně vím odmalička.

Odmalička vím, co se mnou dělá cukr, že mě oslabuje a rozhazuje, a že lepší je ho nejíst, ale že jak si ho dám, má divnou vlastnost: budu stejně chtít další. Pamatuju si, jak jsem o tom přemýšlela, když mi bylo třeba šest, sedm...

Odmalička jsem měla cosi proti bílému chlebu a pečivu, a nijak nemilovala nadměrné hromady „příloh“ a chtěla jich jenom trochu.

Vždycky jsem věděla, jak to mám, ale pak to překryla spousta vnucených zvyků – buď „normální“, dělej to takhle.

Kolik z nás je na tom asi podobně? Věděli jsme, co nám vyhovovalo, a pak jsme to zapomněli?

Ale pěkné je, že pak stačí trochu zaexperimentovat a není těžké znova to objevit.

---------------

Stejně tak mám odmalička i to, že si těch věcí všímám. Zajímá mě, co a jak mě a jiné lidi ovlivňuje. Tyhlety zdánlivě malé, každodenní vlivy mně fascinují. Zajímá mě, jak se změní svět, když změníme něco, co jsme odmala považovali za normální. Proto tenhle experiment, a proto budu s takovými věcmi experimentovat dál :)