Takový malý postřeh, po šesti týdnech zpátky doma.
V Austrálii mi to přišlo chvílemi až moc...
Od člověka se čeká, že se bude, kudy chodí, pořád usmívat a na neustálé otázky "How you going?" odpovídat zářivým "Great!"..... Taková je společenská konvence.
Neexistuje chodit a tvářit se jako kakabus. Jestliže se mračíte, lidé si toho všimnou, začnou předpokládat, že se děje něco fakt vážného, a ptát se, o co jde a jak mohou pomoci....
Občas, když vám třeba skvěle není, je to namáhavé. Občas to i u některých jiných lidí působí trochu nepřirozeně, jako maska, zejména u vystresovaných žen.
Ale mnohem častěji je to příjemné. Mnohem častěji lidé vypadají, že i je samotné to baví. Třeba přijít do práce a tam se celý den usmívat, ať se děje co se děje:) A i mně samotnou to bavilo. Bez ohledu na to, jak mi bylo, jakmile jsem přišla mezi lidi, bylo třeba se narovnat, usmát, začít myslet na pozitivní věci a mluvit o nich. Právě ve chvílích, kdy mi vůbec do zpěvu nebylo, mi to obvykle udělalo dobře.
A stejně tak mi dělalo dobře, že společnost celkově vyžaduje, abyste vypadali zdravě, spokojeně a v pohodě, tedy se i podle svých možností snažili opravdu takoví být.
Doopravdy ocenit to dokážu až zpátky tady.
Teprve po téhle zkušenosti vidím, jaká je společenská konvence u nás. Normální je se mračit. Vypadat rezignovaně, zoufale, vyčerpaně. To je standard, průměrní lidé se za to nijak nestydí, neskrývají to a hlavně se s tím nepokoušejí nic dělat. Ani s tím stavem, ani s tím výrazem v obličeji. Panuje jakýsi konsenzus, že to je prostě lidský úděl, tak co to neukázat...
Říkali mi to všichni kamarádi, co vycestovali někam, kde to normální není, ale mně to došlo pořádně až teď. Každého to trkne. A každému se líbí víc v prostředí, kde je zvykem něco jiného.
Na úrovni běžné komunikace je pak normální pronášet věty "Ále nic moc...", "Stojí to za..." a podobně. Považuje se to za upřímnost a realismus. A u některých lidí pak následuje nadávání na něco, jako běžný předmět hovoru.
Tohle je taková zvláštní chmurnost, která zřejmě z určitých historických a kulturních důvodů postihla nás Středoevropany (myslím, že to v nějaké podobě asi mají i další slovanské národy, rozhodně jsem slyšela podobně nadávat a viděla se podobně tvářit Rusa, Poláka, Srba...).
To je druhý extrém.
Samozřejmě oba extrémy mají své nevýhody.
Úplně nejlepší by byla společnost, kde se lidé celkem přirozeně aktivně snaží být zdraví a spokojení a přemýšlejí pozitivně, protože to tak chtějí, protože vědí, že to je lepší možnost.
Pokud jim ale zrovna někdy dobře není, nic nepředstírají a klidně to dají najevo, a to se taky bere v pohodě.
Když bych si ale měla vybrat mezi těma dvěmi nedokonalými modely, vyberu si ten australský...
Samozřejmě, i u nás se to mění. Ti probuzenější a zdravější lidé se poznají na první pohled třeba podle toho, že vypadají spokojeněji. Třeba v tom MHD myslí si na své věci, poslouchají příjemnou hudbu nebo si čtou nebo povídají a netváří se tragicky.
A každý takový člověk mění o chloupek svět kolem sebe.
Poslední léta si hodně všímám, že pozitivnějším kukučem i tématy hovoru se projevuje probuzení u úplně obyčejných lidí. V obchodech, na přepážkách, na veřejném WC. Že se víc usmívají. A víc si povídají o tom, co je baví a těší, spíš než o tom, co je sere. Víc se radují z drobností každodenního života.
U nás je tohle moc, moc důležité. Každý úsměv a každý pozitivní rozhovor pomáhá naší zemi probudit se z depky a znova si uvědomit všecko krásné, co tu je.
Aha, a začít můžu třeba tím, že si budu víc všímat, jak se tvářím já :)
hezký den
