Tělo mluví pravdu.
Dokud jsme v hlavě, v myšlenkách, knihách, virtuálních světech, můžeme si představovat, a někdy také namlouvat kde co.
Jakmile ale zkusíme fyzicky něco udělat, pravda se ukáže.
Třeba napnout luk, zamířit a vystřelit.
A o tom byl výjimečný seminář s Prashantim de Jaegerem v Tuněchodském mlýně u Stříbra začátkem května.
Střídavě jsme se učili - povídali si o principech - a stříleli venkju do terčů.
Mám z toho pocit, že takhle by měl probíhat snad každý duchovní seminář. S nějakou formou tělesné praxe, ve které si člověk vyzkouší to, co se učí.
Eliminovaly by se tím právě nejrozmanitější sebeklamy. Člověk by rovnou věděl, na čem je.
O sobě jsem zjistila, že se nové fyzické aktivity napřed bojím a stavím se k ní stylem "to stejně nezvládnu, nevím jak....", ale pokud tento stav překonám, můžu se neuvěřitelně rychle zlepšit. To se stalo jednoho odpoledne. Cosi se změnilo, najednou jsem věděla jak střílet, neskutečně mě to bavilo, a jeden šíp za druhým šel blízko středu.
Prashanti to komentoval, že jsem střílení "vzala za své", zatímco předtím to bylo něco cizího mimo mně, v čem jsem se jen tak nějak plácala.
Ale pak můžu do té nejistoty opět upadnout zpátky a zase se zhoršit. Což se stalo. A ty dva stavy se mi střídaly až do konce.
Jiní lidé to měli jinak. Co člověk, to průběh, vývoj, souhrn reakcí na úspěchy nebo neúspěchy.
Byli mezi námi přirození talenti. Lidé, kteří se rovnou postavili správně, všecky části těla perfektně geometricky uspořádané, podívali se přímo před sebe na střed terče a vpálili to tam :) Úplně v klidu.
Bylo vidět, jak se někteří podporují nebo naopak shazují svými myšlenkami a slovy. Jedna slečna pořád povídala něco o tom, jak není dost dobrá. První dva dny. Pak ji to asi přestalo bavit, zavřela pusu a začala se trefovat. Moc pěkně :)
Prashanti nás neustále upozorňoval na metafory.
Střílení z luku je dokonalá metafora práce se záměrem. Rozhodneme se pro něco, a pak to uskutečníme. Více nebo lépe umíme zaměřit se, soustředit se, vypnout všecko okolo, a zasáhnout.
Pro mně je výzvou zaměřit se vědomě. Kromě těch vzácných chvil, kdy se dařilo, jsem občas zasáhla "náhodou". Tedy podařilo se mi zřejmě intuitivně uspořádat všecko správně a trefit se blízko středu.
Takhle jsem ale zasáhla pokaždé jednou, pak zase ne.
Skutečně se soustředit, vědomě vykonat všechny pohyby správně a vědět, že zasáhnu, je úplně něco jiného. V těch pár krásných úsecích, kdy mi to šlo, to pro mně byl úplně nový pocit. Dobrý pocit.
Napadá mě, že v této společnosti se vlastně nic takového neučíme.
Neučíme se zvolit si vlastní cíl a systematicky vykonat správné úkony pro jeho zasažení.
Učíme se jen nastoupit jakousi předprogramovanou cestu, na ní si občas vybrat mezi několika dostupnými možnostmi (kterou školu? kterou práci? kterou hypotéku?), a zbytek času dělat, co se nám řekne.
A ve volnu, které zbyde po splnění standardních úkolů, pak být pasivní, nechat se postrkovat od jednoho nabídnutého požitku ke druhému.
Schopnost dosahovat cíle rozvíjíme jen v omezeném prostoru, v rámci zvenčí daných cílů a úkolů, například naučit se ke zkoušce.
Kdo chce žít samostatný život, střílet do svých vlastních terčů, ze své vlastní vůle (nepostrkován šéfem nebo termínem), musí se to naučit sám. Běžná škola ani výchova ho na to rozhodně nepřipraví.
Někteří z nás měli to štěstí, že jsme se to naučili od rodičů, pokud naši rodiče jsou silné, samorostlé osobnosti, které si tu schopnost samostatného myšlení a konání uchovaly i ve světě, jenž podporoval opak. Jestliže je to tak, buďme za to nesmírně vděčni, je to velké privilegium, velké plus do života.
Jestliže nám naši rodiče tuhle schopnost předat nemohli, protože ani je to nikdo nenaučil, je to čistě na nás naučit se jí. I to má výhody, protože pokud se něco učíme vědomě v dospělosti, je to sice těžší, zato si to ale opravdu plně uvědomujeme, každého pokroku si ceníme a celý proces si dobře zapamatujeme.
Jak se rozhodnout, zvolit cíl? Jak se připravit, jaký zaujmout postoj? Jak zvednout luk, jak zamířit, jak dýchat? Jak se chovat po zásahu?
------------------------------------------
A pro mně ještě jeden zajímavý aspekt, který tam zdá se vidí málokdo: střílet pravou rukou, levou, nebo oběma? Uvědomila jsem si, jak je pravá přetížená, jak pořád dělá všechno. U lukostřelby je to poznat okamžitě, protože je celkem namáhavá. Pokud střílím jen napravo, za chvíli mě tlačí celá pravá strana zad.
Naštěstí, příroda mě obdařila schopností používat obě ruce celkem rovnocenně, takže jsem prostě přehodila luk do levé.
Tuhle možnost zjevně nemá každý, a tak mnoha lidem zbývá jen dělat druhou rukou kompenzační cvičení.
Bohužel, co jsem se tak bavila s přítomnými lukostřelci, neberou tuto potřebu moc vážně, cvičí prý levou stranu "občas". Prostě si zvyknou na jednostrannost.
Je i tohle metafora něčeho? A zajímalo by mě, jak moc je jedna ruka dominantní od přírody, a jakou roli hraje ten neustálý trénink, to, že s ní prostě odmala všecko děláme, a moc si nezkoušíme dělat to tou druhou. Jasně, jedna je vždycky na některé jemné věci šikovnější. Ale je přirozeně O TOLIK šikovnější, že tou druhou nejdou vůbec? Nebo je to spíš kulturní zvyk? Ta asymetrie mi prostě přijde zvláštní.
Před časem jsem se naučila psát levou rukou. Samozřejmě, jde to pomaleji, písmo je kostrbatější. Ale hlavně je JINÉ. A píšu jiné věci. Stručnější, zásadnější. Pravá ruka je jaksi "ukecaná"...
-------------------------------------------------------
A na závěr cvičení, které jsme dělali v teoretické části.
Podívat se na svůj vztah k...
rodině - partnerovi - přátelům - práci - tělu - zdraví - jídlu - přírodě....(doplňte si sami tabulku důležitých vztahů)
Uvidět, jak jsem na tom v tom vztahu, co můžu zlepšit.
To je nový terč, nový cíl...
A na ten zamířit...
:)
