Dvě úrovně lanových překážek ve výšce 5 a 10 metrů uprostřed překrásného borového lesa nad Hostivařskou přehradou.
Člověk si výborně protáhne tělo.
Jste samozřejmě perfektně jištěni, úzkostlivě se dbá, aby vám ani pět vteřin nehrozilo, že spadnete.
Přesto jsem tam nahoře měla strach. Můj celoživotní strach z výšek se odmítl vypnout jen proto, že jsem jištěná, a zůstal naprosto aktivní. Což v praxi vypadalo tak, že jsem se křečovitě držela lan a snažila se nikdy nepustit.
V hlavě jsem si tohle iracionální chování zdůvodnila tím, že to musí být nepříjemné, když spadnete a zachytí vás lano, zhoupnete se kdovíkam, nějak se drápete zpátky na ty překážky...zkrátka, že se tomu musím vyhnout. Ale chovala jsem se spíš, jako by mi hrozil opravdový pád.
Ještě skoro týden pak jsem měla namožené prsní a zádové svaly, a to je pravidelně trénuju v pozdravech Slunci - na 40 nebo kolik minut neustálého držení většiny váhy těla opravdu nebyly připravené.
Kamarád to pojal úplně jinak. Roztáhl ruce a klidně si hopkal po houpajících se prkýnkách. Věřil svému lanu a sedáku a užíval si to. Nenamohl si pochopitelně nic.
O dva dny později jsem poprvé v životě měla přednášku v kulturním centru, o ájurvédě.
Vím, že o tématu dokážu mluvit bez problémů z hlavy, a původně jsem si chtěla připravit jen soubor bodů, které mi pomohou nic podstatného nezapomenout.
Místo toho jsem nakonec několik hodin tvořila podrobnou prezentaci a během večera se jí držela. Jak těch lan.
Když jsem pak analyzovala, jaké to bylo, bylo zřejmé, že bez prezentace to mohlo být lepší.
Samozřejmě, na takové věci přijdete až, když je zkusíte.
A taky možná, že kdybych se bývala dokázala v neděli nedržet těch lan, v úterý bych našla odvahu mluvit napřímo.
Kolikrát v životě jsme vlastně v bezpečí, můžeme udělat to, co skutečně chceme, ale místo toho se nezbavíme úzkosti a křečovitě se dál něčeho držíme?
Osvícení lidé tvrdí dokonce, že se nám nemůže doopravdy stát vůbec nic. A dokáží se podle toho i chovat, jednat opravdu odvážně, podle nejhlubších přání své duše, a podstoupit i velká nebezpečí, když je to třeba.
To je samozřejmě hodně vysoká úroveň, my obyčejní lidé se bojíme ohrožení svého života, zdraví nebo živobytí, která jsou z našeho pohledu velmi skutečná.
Ale i na té naší úrovni se vyskytuje hodně úzkosti, která ani z toho našeho obyčejného pohledu není skutečně opodstatněná. Většinou je to o zvycích. Udržujeme nějaký zvyk nebo rutinu, přestože v tom nejsme šťastni. Proč? Bojíme se to změnit. Přitom stačí úplně obyčejný rozum obyčejného člověka na uvědomění, že když to změníme, vlastně se vůbec nic nestane. Svět nám obvykle nespadne na hlavu, když změníme práci nebo školu, začneme se něco nového učit, začneme jinak jíst nebo někomu začneme říkat NE.
Ale v hlavě jede generátor úzkosti, který tvrdí, že takovéhle kroky jsou nebezpečné. Pokud ho přistihneme, je zjevné, že plácá iracionální hlouposti. Ale často ho nepřistihneme. Necháme ho plácat.
Do toho lanového parku rozhodně musím jít znova. Jsem přesvědčená, že na druhý nebo nějaký další pokus už to dám :)
