Čím by se měli opravdu zabývat politici

Pokaždé, když přijdu do kontaktu s aktuálním obsahem médií, žasnu, co to ti politici řeší. Co to řeší za blbosti, zástupné problémy, nebo přinejlepším podružné a sekundární problémy.

A kdy už proboha budou řešit ty zásadní věci.
Ty, které se mě nejvíc dotýkají jako živé bytosti a potenciální matky v tomto světě. Ty, které přímo souvisí s přežitím nás všech:

Například:

- Kvůli chemickému zemědělství každý rok ubývá orné půdy. Půda se vyčerpává, její kvalita klesá, ekosystém je rozvrácen. Je to vědecky doložený proces, a detaily mi umí vysvětlit každý, kdo hospodaří nebo zemědělství rozumí.
JAK TO, ŽE SE S TÍM NIC NEDĚLÁ? Bude se čekat, až začneme umírat hladem? Kamarád hospodář říká, že při tomto tempu vydrží orná půda v místech, kde jí je nejvíce, maximálně 100 let, pak nebude žádná. Což nejspíš znamená, že pokud se něco zásadního nezmění, průser s nedostatkem potravin bude dávno předtím, a že my mladší a střední generace se ho všichni dožijeme. A co budou jíst naše děti? Tak obrovský problém vyžaduje systémové řešení, úplně nově koncipované zákony a pravidla, a zaměření moře lidského talentu na nalezení nových postupů.
Místo toho dál trávíme Zemi tisícem sraček vyrobených z ropy, aby si ropná lobby honem ještě trochu vydělala, než bude planeta vydrancovaná úplně a nevratně. CO TO MÁ ZNAMENAT? Kdy si o tomhle přečtu v novinách, kdy se o tom bude mluvit ve sněmovně?

- V naší zemi jsme zcela závislí na technologické úpravě a rozvodu vody. Stačí se rozhlédnout - jak dlouho byste přežili, kdybyste měli pít z potoka - nebo ze studny na vašem pozemku?? A co kdyby nebyla elektřina? Nebo ropa? Co budeme pít?
Stav, kdy většina povrchové a přirozeně dostupné vody v naší zemi je kontaminovaná chemikáliemi z polí a dalších projektů nebo lidskými splašky natolik, že se nedá bez úpravy pít, považuju za obecné ohrožení. A opět se ptám, co se s tím bude dělat, a KDY? A pokud se s tím dost rychle dělat nedá, jsou systémy, které úpravu zajišťují, bezpečné? Jsou zabezpečena náhradní řešení pro případ energetické krize, jasná, přesně definovaná řešení, tedy jak a odkud dostaneme všichni vodu a jak se případně zabrání totálnímu zamoření odpadními vodami, kdyby nejely čističky??
Například kořenové čističky nepotřebují elektřinu, kde všude by se měly vybudovat, co všechno mohou zvládnout?
O detailech TOHOTO problému by se mělo diskutovat v parlamentu, místo všech těch keců.
Při vší úctě, voda mě zajímá podstatně víc než kdo co ukradl, manželství homosexuálů nebo legalizace marihuany. Tyhle věci mají svůj význam a místo, ale až ZA primárními problémy.

- Nepředstavitelně se plýtvá úplně vším. Je mi špatně, když vidím všechny ty nesmyslné kelímky, papírové ručníčky a další tisíce zbytečných věcí na jedno použití. Ty suroviny, které zpracujeme ve výrobek, jednou se ho dotkneme a zahodíme ho do odpadu, kdo a jak je nahradí? Co řekneme našim vnukům, až nebudou mít suroviny žádné, a budou zoufale kutat v těch horách odpadků, aby si zachovali nejzákladnější civilizační potřeby? Tedy, pokud budou mít co jíst a pít.
Současné zákony a předpisy neslouží potřebám života nás všech, slouží co největší spotřebě. Aby se vyrobilo co nejvíc věcí a co nejrychleji se vyhodily. A tak je používání a vyhození všech těch věcí často dokonce nařízeno zákonem. Mělo by to být přesně naopak. Měly by být zákonem zakázány. Ať má každý svůj hrneček, džbán, ručník, jako když moje generace byla malá, ono nás neubyde, když přijdeme o ten "komfort" moct tu věc okamžitě odhodit.
Drogérie jsou plné věcí, které vůbec nepotřebujeme, jsou to uměle vytvořené "potřeby", vymyšlené reklamou. Ty výrobky jsou obvykle plné toxických chemikálií, které zákazníkům prokazatelně škodí. Co má znamenat tohle? Nejen že se plýtvá, ale ještě se poškozuje zdraví zákazníka. Kdy a jak se bude tohle řešit? Jak je možné,
Obchody jsou plné věcí vyrobených tak, aby se co nejrychleji nebo v plánovaném čase rozpadly a museli jsme si koupit nové. I to by mělo být zakázané. Vyrábět takové věci. Výrobce zboží denní potřeby by měl mít zákonnou povinnost snažit se dosáhnout v dané kvalitativní třídě co největší trvanlivosti produktu, ne naopak, a pokud se prokáže, že něco je úmyslně nekvalitní, měl by mít velké problémy.
A jídlo, toho se vyhazuje asi polovina. Kdyby se jím neplýtvalo, nepotřebujeme vůbec tak intenzivní zemědělství. Mohli bychom všichni dál jíst, kolik jíme, a přitom snížit zátěž našich polí a řek a mít budoucnost. Ale pravidla by musela být jiná. Například ty statisíce tun potravin, které vyhodí denně supermarkety jen proto, že jsou nějak poškozené, pomačkané nebo jim ten den končí trvanlivost, by se měly povinně a plánovaně rozdávat. Dnešní freegani, lidé, kteří se rozhodli tyto přebytky zužitkovat, musí přelézat ploty a vyhýbat se ochrankám, které hlídají "majetek". Někde dokonce čerstvě vyhozené, poživatelné potraviny polijí jedem, aby si je nikdo nemohl vzít. A všude je házejí do páchnoucích kontejnerů k těm již zkaženým. Co je to za šílenost? Opět, absurdně se jde po co nejvyšší spotřebě, jde o to, aby byly ty potraviny "spotřebovány" a tím podporovaly "růst", i když je nikdo nesnědl, nikdo nevyužil.
Nebo jednotné porce v restauracích. Porce jsou takové, aby uspokojily těžce pracujícího stokilového zedníka. Osoba menší postavy, fyzicky nepracující, by se z nich mnohdy mohla najíst dvakrát, i třikrát. Co udělá? Buď má tak vypláchlý mozek výchovou k "dojídání", že se přecpe. I tím se jídlo vyplýtvá, protože přecpaný člověk potravu nestráví a nevyužije, buď ji uloží jako zbytečný tuk, nebo skončí v kanalizaci. Pokud se má ta drobnější a méně hladová osoba více ráda, zbytečné jídlo obvykle nechá, a ono se vyhodí (jen málokdo si ho nechá zabalit). Tuny a tuny a tuny dobrého, kvalitního jídla, rozhlédněte se v restauraci, co všechno je na odnášených talířích. Tahle praxe je taky šílená a měla by se systémově a povinně změnit. Řešením jsou buď švédské stoly, kde si nabere každý sám, nebo alespoň dvě, tři velikosti porcí na výběr. Principem by mělo být maximální využití všeho a minimum odpadu. A vyhazovat jen to, co skutečně patří vyhodit.

Tohle už zní skoro legračně, představa, že by se politici v parlamentu bavili o porcích v restauraci. Ale statisíce tun vyplýtvaného jídla nejsou legrační vůbec.

Mohla bych pokračovat, každodenními věcmi okolo nás
Třeba
- Kvalita vzduchu, který v každém městě denodenně dýcháme my a naše dět
- Problém fyzické pasivity, dospělých, a zejména dětí, vyrůstá generace, kde značná skupina nemá základní pohybové návyky a nerozvíjí vůbec nic, kromě dovedností virtuálního světa, kam to vede, nechají se, až dospějí, zavřít někam do virtuální reality? Nechat dítě ve fázi, kdy se nejbouřlivěji vyvíjí jeho tělo, a také se klade základ jeho schopnosti komunikovat a tvořit vztahy s živými lidmi, celé dny sedět a zírat na obrazovku, je další neuvěřitelné šílenství, a masově se to děje.
- Otázka výchovy vůbec, jak učit děti to, co je pro život skutečně důležité, tedy práci s vlastním duchem a tělem, vztahům k ostatním lidem, vztahu k životu jako celku..... Dělá se spousta dobré práce na úrovni jednotlivců a malých subjektů, ale i tohle volá po systémovém řešení, které by mělo být předmětem veřejné diskuse.

atd, atd, atd.. Zkusím se asi na tomto blogu postupně k dalším těm tématům vrátit.

Kdy budou všechna tato témata na denním programu ve sněmovně a na prvních stránkách novin?
Doufám že včas.

Kde potkáte v téhle civilizaci nejzdravěji vypadající lidi

Zatím na to znám dvě odpovědi, z míst, kde jsem byla:
Na Rainbow festivalech.A na psytrancových festivalech :)
Na těchto akcích se pohybuje nejvíc lidí, kteří vypadají, že jsou v normálním přirozeném tělesném a energetickém stavu, jehož obraz si odmalička nosím někde hluboko v sobě. Mají svaly na správných místech a přirozeně tvarované, projevují pružnost, život, vitalitu, je vidět, že jim energie správně proudí.

To dává zajímavé odpovědi na otázku, jakými aktivitami toho stavu dosáhnout. Obě skupiny zjevně soustavně a dlouhodobě kempují v přírodě, je to podstatná část jejich životního stylu. To znamená spoustu různorodých fyzických činností.

Psytrancáři tančí. A tančí a tančí a tančí. Hodiny a hodiny, každý den, co stráví na party, což mohou v létě být týdny. Vypadá to, že to samo o sobě v zásadě stačí, ke zotavení ze života v krabicích a postupnému návratu do přirozeného stavu. Spolu s tělem se probouzí i duch, rozsvěcují se oči, objevují se nové nápady a myšlenky.

V obou skupinách se hodně žongluje. 
Na Rainbow je hodně lidí, co praktikují jógu a další cvičení.

 Připadá mi, že ve skutečnosti hlavní jsou ty činnosti, které probíhají spontánně, neplánovaně, nesystematicky, právě všechno to chození, bydlení v kempu a tancování, činnosti, které nejsou míněny jako „cvičení“, dějí se buď proto, že jsou potřeba, nebo jen tak pro radost.

Takový člověk má v sobě jistou přirozenost a uvolněnost, která třeba kulturistovi chybí... A taky vypadá jinak. Je vidět, že jeho tělo je aktivní tisícem různých způsobů, neopakuje donekonečna denně stejné pohyby.

Není to jen o těle, je to daleko víc o energii, o vitalitě, a zároveň o KLIDU, který vyzařuje člověk, jehož tělo má naplněné své přirozené potřeby.

K tomuto textu mě inspiroval festival Ozora, ty tisíce lidí tam. Žasla jsem nad tím, jak ten tanec stačí, i když většina z nich nejspíš nedělá nic dalšího systematicky.

Pro prvotní zotavení a probouzení člověka, ze stadia otroka do stadia bytosti, která se pro začátek přinejmenším dokáže rozhodnout, co je jí příjemné a co si přeje dělat, stačí tančit. Tančit svůj vlastní tanec, nikým a ničím jiným neurčované vlastní energetické pohyby vycházející zevnitř, z duše. Ponořit se, dělat to pořádně, a dlouho.
A ono se něco stane.