úterý 26. března 2013

Co si koupí umývač nádobí v nejdražší zemi světa


Tohle jsem psala ještě v Austálii :)...proto přítomný čas. Pár finančních reálií, pár tipů jak přežít a zamyšlení nad životní úrovní a jak kdo ji využívá.


---------------------------
Lidi mi to říkali, že Austrálie je drahá země (mimochodem, k nadpisu: nevím, jestli je opravdu nejdražší, ale určitě jedna z nejdražších).
Lidi kroutili hlavou nad plánem být tu pět měsíců. Nějak mi to nedošlo. Finanční plánování je něco, co se musím ještě hodně učit. Neměla jsem realistickou představu, nespočetla jsem si to, prostě jsem nevěděla. Přišlo mi, že jsem za tři roky šetření uspořila dost, abych tu mohla skromně ale normálně fungovat jako turistka :)
Přitom ono by bývalo stačilo přepočítat si minimální mzdu na koruny a nad výsledkem se zamyslet. Znala jsem ji. Nenapadlo mě to. Až na místě jsem zjistila, že jsem tu naprosto totální socka ;-D

Což je nakonec dobře, protože díky tomu to dopadlo přesně tak, jak to dopadnout mělo: jsem na místě, kde mám být, a dělám, co mám dělat.
Kdybych měla víc peněz, je tu tolik věcí, mezi které bych rozdělila pozornost, tolik co ocestovat, objevovat, zažít, vyzkoušet, jak se znám, snadno bych se v tom ztratila a přehlédla to opravdu důležité.

Vyřešila jsem to nakonec tak, že bydlím v komunitě, kde život nestojí skoro nic (bydlení za práci, jídlo extrémně levně), a podnikám občasné výpravy někam jinam :)

A protože musím opravdu hodně přemýšlet nad cenou úplně čehokoliv, mám dost dobrý přehled o cenách. A je zajímavé se zamyslet, jak to funguje, z hlediska globálního nastavení ekonomického systému.

Vždycky jsem měla pocit, že prakticky celá „západní civilizace“ je v jistém smyslu řízená centrálně. Některé věci jsou prostě všude stejné, a jen se nastavují různé parametry podle lokálních podmínek.

Podívejme se tedy na toho australského umyvače nádobí :)
Vydělá si 25 dolarů na hodinu. To je 500 Kč, a z toho plyne celý ten průšvih, co jsem si nespočítala.

Zkrátka, i chudí pracující lidé tady mají na hodinu částku, která prakticky pro každého Čecha už není zanedbatelná. Takže třeba 5 dolarů je pro ně maličkost. Káva nebo čaj v kavárně vyjde na 3-5 dolarů, podobně stojí láhev vody v supermarketu. Obložená houska okolo 8 dolarů....reálné jídlo samozřejmě 2x tolik.....atd, asi si začínáte umět představit.....

Naštěstí nejsou věci doslova 5x dražší než u nás , to už by opravdu nešlo, to už bych byla zpátky doma ;-D Je tu vyšší reálná životní úroveň než v ČR, tedy člověk si za peníze opravdu koupí víc věcí. Největší problém pro našince je jídlo, které stojí 2-3x víc. Podobně je to s ubytováním, asi tak 2x víc, pokud se držíte toho nejlevnějšího. Stan v kempu si postavíte za 25 dolarů, postel v hostelu dostanete za 25-35, jak kde. Drahá je taky pozemní doprava.
Oproti tomu některé věci stojí úplně stejně jako v ČR, takže pro Australany jsou zadarmo :) - letenky, oblečení, počítače, elektronika. Taky tu má každý Iphone a Ipad:)

Turisté ze západních zemí, kteří si mohou ve většině světa všechno dovolit a jen relaxují: Němci, Angličané, Američané, Skandinávci, tady pracují. Jejich země mají s Austrálií smlouvu o Working Holiday Visa, takže dostanou snadno vízum s pracovním povolením na rok, a pilně sbírají plody, obsluhují ve fastfoodech nebo prodávají na trhu, a prokládají to cestováním.
I oni musí pořád šetřit. Nejreálnější řešení pro takovéhle lidi, kteří nějaké ty peníze mají, je koupit si dodávku s kuchyňským vybavením, a v ní bydlet a vařit. Ušetří tím pádem za ubytování, a jídlo mohou řešit tím nejlevnějším způsobem: nakoupit velká balení levných surovin a vařit si sami.
Auta jsou ale drahá, i za starou dodávku dáte třeba 4-5000 dolarů.

My Češi tuhle dohodu s Austrálií nemáme a legálně pracovat nemůžeme. Jediný reálný způsob, jak tu fungovat, který vidím, je pohybovat se mezi různými komunitami a farmami a tam provozovat WWOOFING či dobrovolnictví, tedy práci za jídlo a stravu. Pokud nemáte našetřeno, pohybovat se nejspíš stopem :) Nebo to prokládat ilegální prací, pokud na to máte náturu ptát se a shánět, prý to není tak těžké, mnoha farmářům je to prý jedno a klidně vám zaplatí cash.
Nemám ale vlastní představu a netuším, jak moc složité je kdy a kde takovou práci sehnat. Potíž vidím v tom, že se vždycky najde dost zájemců s Working Holiday Visa. Samozřejmě, pokud máte nějaký jiný plán, co dělat, tak prostě potřeba počítat s těmi reálnými náklady. Ten Australan s platem 25,- na hodinu si vydělá měsíčně 4000 dolarů. Tak třeba s takovou částkou na měsíc už byste tu mohli fungovat v pohodě a i si zacestovat :) Když máte méně, prostě to znamená odříct si spoustu věcí, které jsou doma samozřejmé.

Tolik k cestovatelské stránce věci. Ale co jsem myslela tím globálním nastavením?
Připadá mi, že bez ohledu na to, jaká je v různých „rozvinutých“ zemích konkrétní situace, ceny a platy jsou nastaveny tak, aby si lidé mohli (a nemohli) koupit určité věci.

Čech s platem 100,- Kč na hodinu a Australan s platem 25,- dolarů si za svoje peníze pořídí zhruba stejné množství alkoholu;) Oba si mohou nějak dovolit opít se každý den, pokud si to přejí. Přijde mi, že to je jeden ze základních pilířů téhle civilizace.
Australan s minimální mzdou si stejně jako Čech může dovolit dostatek nekvalitního jídla ze supermarketu, případně i kvalitní jídlo z bioobchodu, ale o tom už musí přemýšlet. Zaplatí nájem (i nájem je cca 2x vyšší než u nás). Zbyde mu víc peněz navíc než Čechovi, takže například víc cestuje a může si většinou dovolit mít vlastní dům. Tato země je tedy v globálním systému „privilegovanější“.
Přijde mi chvílemi, že je to skoro takový experiment systému, prostě si zvolili tuhle zemi, že se budou snažit dát v ní lidem co nejlepší podmínky a relativní volnost, že to bude taková „vyvolená“ země, která se nechá relativně víc v pořádku, než je světový průměr.

A nebo to opravdu je soubor šťastných historických náhod :)

Je zajímavé pozorovat, co to dělá. Málo tlaku, celkem pohoda, dost všeho, čistá a krásná příroda.
Dělá to dva druhy věcí, jako vždycky. Ty lepší a ty horší.

Začněme od horších – jednou z nich je past přílišného pohodlí – pokud člověk nechce, nemusí se prakticky vůbec pohnout, a může si dovolit totální konzum a nadspotřebu, a na to někteří prostí lidé těžce doplácejí.
Pak taky někteří lidé využívají všechen ten prostor, čas a energii k tomu, dělat si spoustu starostí s hloupostmi – na úrovni jednotlivců je to třeba obsese osobním image, „dokonalostí“, na úrovni společnosti všelijakými strachy a s nimi spojeným přehnaným množstvím pravidel a předpisů (někdo prohlásil, že australský stát se o své občany stará jako o miminka, není to daleko od pravdy...). Někdy je to absurdní nebo komické, například stát platí (dobře platí) tisíce pracovníků, kteří postávají na silnicích v rizikových místech, rozhlíží se za řidiče a ukazují jim, kdy čekat a kdy jet, pomocí cedule "stop" / "slow".

Vypadá to ale, že hodně běžných lidí své možnosti využívá pozitivně. Cestují, vypravují se do přírody, provozují všemožný pohyb a starají se o svoje lokální komunity. Řekla bych, že oproti Evropě si větší procento lidí aktivně užívá života, vypadají zdravě a spokojeně, snaží se ve svém volnu dělat věci, které opravdu chtějí.
Napřed mě rozčilovalo, že například v Byron Bay okolo čtvrté hodiny zavře většina kaváren, obchodů a služeb. Ale když mi došlo, o čem to je, zvykla jsem si. Pracující lidé chtějí po práci žít vlastní život. Zamknou obchod nebo kancelář a jdou třeba surfovat. Mohou si to dovolit. A považují to za samozřejmost. A díky tomu jsou plní života, nejde z nich frustrace, ale radost a energie.

A ti vyloženě vědomější dělají spoustu úžasných věcí. Tvoří, vymýšlejí, studují, léčí. V Austrálii naleznete každý myslitelný směr alternativní medicíny, udržitelného rozvoje nebo sociálního aktivismu, a moře lidí žijících uměním. Australané cestují po světě a snaží se dělat dobré věci. Je moc dobře, že takové země existují, kde ten, kdo chce, má opravdu, opravdu dobré podmínky a šance rozvíjet se, pracovat na sobě a uskutečňovat věci.

A pro našince je zajímavé a inspirující takovou společnost navštívit. I když u nás jsou podmínky jiné, jde si z toho ledacos vzít. Náladu, postoj, nápady, pocit, že všechno je možné. 

A taky veliký respekt pro všechny, kdo dělají ty samé pozitivní věci třeba u nás v Čechách, i když materiální podmínky jsou těžší a času a prostoru je méně :) - a u nás se toho děje hodně, moc:)

pondělí 25. března 2013

Experiment: Bez cukru, bez chleba, na jaře netřeba :)

Zkoušela jsem to už loni na jaře, spontánně, pod vlivem zážitků na jistém tripu: asi tři týdny jsem jedla jen bio zeleninu, bio maso, vajíčka, oříšky, vynechala jsem úplně všechny obilniny.


Bylo to super, hodilo mě to do úplně jiné dimenze, mnohem akčnější, schopnost uskutečňovat věci šla nahoru min. o 100%.

Což bych teď tak nějak potřebovala...:)

Bohužel, nepostavila jsem se k tomu tehdy dost vědomě, a vrátila jsem se pak k závislosti na pečivu a cukru, nedošlo mi, že jaksi o to tam šlo.

Tak se tímto zavazuju, že si dám totální pauzu od těchto dobrot znova, tentokrát vědoměji, a poctivě omrknu, co to dělá.
Tentokrát netřeba tak extrémně, v rozumné míře rýži, luštěniny, nelepkové obilniny, můžu, ale vynechám veškeré pečivo, mouku, pšenici, a jakékoliv koncentrované cukry, na měsíc.

Pak sem napíšu report, jaké to bylo či je :)

A teprv pak přidám něco o nějaké teorii k tomu, proč tahle změna PRO NĚKOHO a NĚKDY může zřejmě být fajn. Před tím rokem jsem ani žádnou teorii neznala, nejdřív jsem to otestovala, a pak teprve na ni narazila :)
Teorie jsou stejně vedlejší. Podstatné je, co komu funguje v praxi.

Zajímavé je, že třeba i ájurvéda, která obecně považuje obilí za základ stravy a kvalitní cukr v rozumné míře za lék, doporučuje občas půst s vynecháním obojího. Když jsem to poprvé četla, zírala jsem na to: to má být půst? Co tím chtějí říct ? :)

Každopádně zřejmě to je právě teď právě pro mně správně, protože když se podívám na fotky receptů typu "paleo", např. tu na začátku příspěvku, úplně se mi sbíhají sliny a mám z nich nehorázně dobrej pocit :), zatímco když se podívám na chleba, vydává tělo divné zvuky ;)

Tak za měsíc :)



středa 20. března 2013

Silné stránky naší země


Co jsem se v poslední době cestováním naučila o přednostech naší české země?



Řekla jsem si, že takovýhle text je třeba, protože jednou z našich naopak slabých stránek je tendence podceňovat se a příliš sami sebe kritizovat, a to dobré nevidět, nebo na to klást malý důraz. Určitě potřebujeme být sami na sebe víc hrdí, víc si věřit, a víc vidět výhody naší současnost a dědictví našich předků.

Myslím si, že je velice těžké říct, že by na tom lidé někde byli „lépe“ nebo „hůře“. Všude je určitá směs silnějších a slabších stránek, dobrého a méně dobrého, poctivých a nepoctivých, rozumných a méně rozumných lidí. Všude jsou prospěšné i neprospěšné kulturní zvyklosti a tradice. Věřím, že většina lidí na světě je převážně dobrých a chce pozitivní věci – ale všude na světě také působí faktory pokřivení, zla a chaosu.
Prakticky nejde srovnávat. Jediné, k čemu je srovnání dobré, je právě to uvědomění JAKÉ jsou ty konkrétní přednosti i slabosti, na čem můžeme stavět a na čem potřebujeme pracovat. Není to dobré ani špatné, lepší ani horší, prostě to je.

Několik výhod, které podle mě má v procesu transformace česká země, jak to vidím teď:

  • Ta první je čistě praktické povahy: Je nás hodně na malém prostoru. Máme k sobě blízko. Cestovat, stýkat se, scházet se, komunikovat, je snadné a levné. Vysoká hustota populace znamená i hodně vědomých lidí na malém prostoru. A to znamená hodně pozitivních aktivit a projektů. Znamená to moci žít mezi lidmi, kteří se probouzejí, a navzájem se podporovat a spolupracovat.
  • Z historických důvodů my Češi nemáme nijak pevnou víru v „systém“. Nemyslíme si úplně automaticky, že protože něco přišlo „shora“, protože je to oficiální, protože to do nás troubí média, musí to být pravda, dobré nebo správné. Samozřejmě, také podléháme manipulacím, ale máme v sobě jistou dávku zdravé nedůvěry. Je pro nás snadnější uvědomit si, že nám systém nemusí říkat pravdu – než pro lidi, kteří své zemi, tomu „svému systému“ tradičně více důvěřují.
  • S tím souvisí jistá úroveň nezávislosti. Udělat si sami, zařídit si věci sami či s pomocí známých a kamarádů, vlastními silami, mimo systém a jeho pravidla. Uvařit si doma jídlo. Nespoléhat se jen na vnější struktury, že se o nás postarají. Nemyslet si, že něco je „správně“, jen protože je to podle předpisů.
  • Generace našich dědů zavrhla církev a organizované náboženství, jako jedna z prvních v západním světě, a udělala z nás „nejateističtější národ planety“. My, vnuci, už si sotva uvědomujeme, jaké je to požehnání. Mimo jiné nám to dává šanci objevovat skutečné, vnitřní, duchovní cesty, pokud po tom toužíme – včetně té křesťanské. Atmosféra se vyčistila, udělal se prostor pro přímou zkušenost a opravdové hodnoty. To, co naši předkové odmítli, byla mocenská struktura církve, která kontrolovala soukromý život člověka a vnucovala mu, co je „správné“, a co si má myslet.
  • Naše společnost je relativně rovnostářská. V běžném životě nedostáváte moc pocítit, jestli máte nebo nemáte peníze. Za tohle zase vděčíme komunismu, a přestože jsem asi poslední člověk, který by komunismu fandil, tohle je dobře. Zase, naši předkové měli až po krk všeho toho „milostpaní“ a „rukulíbám“ z první republiky, a zbavili se toho, a dobře udělali. V anglosaské kultuře hrají peníze a společenská třída očividně větší roli. Běžný život je sice přísně „politicky korektní“ a nedává se to v něm najevo, ale jsou situace, kde si všimnete. Víc se hraje na oblečení a vzhled, kterým se zařazujete do nějaké skupiny. Chudí lidé jsou podezřelí.
  • Dáme více na obsah než na image a prezentaci. Když přijdu v Čechách na workshop či kurz, standard kvality je velmi vysoký. Téměř vždy ten, kdo něco nabízí, to opravdu umí. Prezentuje to ale opatrně a střízlivě, protože u nás moc nedůvěřujeme velkým slovům. I image učitele bývá skromné, nemusí být obrazem dokonalosti ve všech směrech, stačí, když je mistrem svého oboru.

Samozřejmě, podle toho, z jakého úhlu se na to podíváte, mohou být některé tyto výhody zároveň nevýhodami. A některé skrývají potenciál k růstu a překonání vlastních omezení. Ale v každém tom bodu vidím sílu, proto jsem ho uvedla.

Nerada bych, aby tohle vytvořilo nějaký pokřivený obraz Austrálie. Samozřejmě, každý ten bod naznačuje určité nevýhody tam. Ty se ale netýkají všech. Ve skutečnosti jsem strávila většinu času mezi úžasnými alternativními lidmi, kteří jsou velice svobodní a netýká se jich prakticky nic z toho. Ale každý ten bod jsem si uvědomila díky něčemu, co jsem tam v nějakém okamžiku pocítila při kontaktu s „mainstreamem“:
Aha, tohle u nás je jinak. A je dobře, že je to jinak. A budu si toho od teď víc vážit a budu za to víc vděčná.“

Některé body jsou paradoxní, třeba ten o nezávislosti. V Austrálii existuje na jedné straně mnohem větší nezávislost, než je běžná u nás, a na druhé i větší závislost.

V tom, jak je to tam, je zase mnoho jiného přínosného a pozitivního a pro nás poučného a podnětného, a o tom zase jindy.

úterý 19. března 2013

Země, která je zpívána


Co dáváme my Zemi a co Země nám? Jak se má země, když je o ni pečováno? A jak se mají lidé, když pečují o svou zemi?


Zažila jsem teď novou zkušenost: zkušenost země, která stále ještě má své původní pečovatele. Tedy lidi, kteří s ní zůstali spojeni, nikdy spojení neztratili, a kteří dosud věří, že je jejich povinností nejen se svou zemí žít v harmonii, neubližovat jí a udržovat její rovnováhu, ale také o ni přímo duchovně pečovat: pomocí zpěvů, rituálů a ceremonií udržovat její energetickou strukturu.

Že ten obrovský rozdíl, který vnímám, je tím, jsem si uvědomila až v Alice Springs, centrálním městě Severních Teritorií Austrálie, kde je asi největší koncentrace možností dozvědět se víc o aboridžinské kultuře. Četla jsem si a poslouchala příběhy a mýty o posvátných horách, stromech a zvířatech. Pro Aboridžince je veškerá příroda chrámem. Tak jako kdysi bývala pro lidi všude na světě. Když přijdete do kulturního centra u Uluru, hory, která byla vrácena původním vlastníkům, je na to kladen nekonečný důraz: jste na posvátném místě, poznejte jeho význam, chovejte se k němu s úctou.


Bohužel tedy, je to tak už jen pro některé Aboridžince, k tomu se dostanu. Ale tradice je zatím stále živá, čerstvá, nepřerušená. Možná, že tam někde jsme byli u nás počátkem středověku, když většina obyvatel přijala křesťanství, ale mnoho lidí ještě tajně praktikovalo staré rituály a uctívalo řeky, stromy, zvířata a Slunce.

Jaký je pocit z takové země? Vibruje jinak. Silněji. Už jsem o tom psala v předešlém příspěvku – mluví k vám, zpívá k vám. A lidi to slyší, vnímají, i bílí lidi. Je daleko těžší být odtržení a nevnímat zemi, která se projevuje tak nahlas.
Myslela jsem si, že je to tím, že je prostě fyzicky zdravější. Není otrávená a utrápená průmyslem a přelidněním. Lidí je tak akorát, s jejich aktivitami příroda dokáže žít. Přírody je víc než lidí, a je poměrně dost respektována a brána na vědomí.

(Bohužel, i tady je nutno říct smutné slovo „zatím“, protože členové australské vlády zřejmě patří k těm, kdo jsou od přírody odtržení dostatečně, a vláda prosazuje šílené projekty jako např. Coal Seam Gas Extraction, nepředstavitelně destruktivní těžbu zemního plynu).

Ale není to jen o fyzickém zdraví. Lidé, kteří v té zemi žijí, i běloši, kteří nemají nic společného s původní kulturou, jako by často byli nějak celkově více otevřeni magické dimenzi života. Můžete daleko otevřeněji mluvit o vizích a neobvyklých zážitcích, občas jsem se s tímto tématem setkala v situacích, kde mně opravdu překvapilo (rozhovor dvou dam s dětmi na pizza večírku :). Přijde mi, že krajina je v tom podporuje, že jak jsou obklopeni vším tím kouzlem a mytologií udržovaných starých příběhů, a živým, barvitým světem zvířat a rostlin, je snadnější vidět to hlubší, a méně snadné trvat na suché, přehnané „racionalitě“.

Tím se dostávám k otázce, jak to funguje naopak, tedy jaký vliv má na lidi jejich spojení nebo nespojení s jejich zemí.

Už dávno jsem o tom měla určitou teorii, vytvořila jsem si ji v Čechách. Jsem přesvědčená, že spojení se Zemí je naprosto zásadní pro duševní pohodu lidí. Člověk má být součástí sítě života, má v ní být užitečnou buňkou propojenou se vším, která plní své přirozené funkce.

Pokud se to neděje, třeba proto, že lidé žijí v nezdravé společnosti založené na nepřirozených principech, která se obrátila proti životu, jejich duše trpí. Jejich vztahy trpí. Jejich těla trpí a jsou nemocná. Všechno bolí.
Když se rozhlédnu u nás, a vidím všechnu tu devastaci a drancování krajiny, není divu, jak vypadají vztahy v ní. Jsou toho přímým odrazem. Běžně to nevidíme, ale když člověk ničí zemi, ničí sám sebe. Když s ní ztratí spojení, ztratí spojení s vlastní duší. Když přijedu do vesnice, a protékající potok páchne, vím, že podobně páchnou i mezilidské situace v rodinách v betonových domcích okolo, kde se všichni tváří jakoby nic, jako by páchnoucí potok byl normální.
A lidé, kteří žijí ve městech, na ničení se nepodílejí fyzicky, ale nepřímo, a tráví všechen čas v místnostech a pojízdných krabicích, obklopeni technologií, zase bojují se ztrátou duše...je pro ně velkou výzvou najít smysl, a naopak velice snadné ztratit se, zatoulat se v umělých světech.

Hodně lidí se dnes probouzí, a hledá způsoby, jak žít v míru se Zemí a Životem, jak dělat věci lépe, šetrněji, rozumněji. A úplně od pohledu, takoví lidé jsou zdravější. Šťastnější. Klidnější.

Tím se dostávám zpátky k Aboridžincům, ke smutné většině Aboridžinců. To jsou lidé, kteří ztratili kontakt se svou zemí docela nedávno. Místo aby chodili, sbírali, lovili, tábořili, zpívali a tancovali, žijí v šedivých přízemních domcích ve městech, pobírají sociální dávky a celé dny vysedávají pod stromy. Jedí nejhorší ne-jídlo bílého muže, všechny ty pseudopotraviny z továren na bázi bílé mouky, cukru, nekvalitních tuků a chemikálií. Většina jich je obézních. Nemají žádný vztah k životu ve městě, podle toho vypadají ty jejich domky a zahrady. Návyky, které jim v přírodě pomáhaly přežít, jsou v civilizaci vražedné – samozřejmě že v poušti se hýbali jen tolik, kolik museli, v tom horku. Ale pokud jediné, co musí, je vybrat z bankomatu a jít do supermarketu, těla se jim rozpadají.
Musí jim být opravdu těžko, není divu, že hledají úlevu a zaplňují díru v duši alkoholem a jakýmikoliv drogami, ke kterým se dostanou. Není divu, že jsou frustrovaní a zoufalí a bují mezi nimi násilí. Jejich situace je extrémem situace, ve které jsme všichni, protože oni jsou v té situaci noví a nevědí si s ní rady, nevědí, jak si zařídit život, který by fungoval alespoň trochu, jak si v naší civilizaci najít něco pozitivního, nevědí jak si vybrat. A hlavně, ta bolest ze ztráty domova, ze ztráty blízkosti se zemí, je čerstvá, je to otevřená rána, i když si to bohužel většina neuvědomuje.
Někteří naštěstí ano, a očividně je silné hnutí za obnovu tradic, udržení tradičního způsobu života nebo návrat k němu. Někde to ještě je možné. Někde ne, protože bílí lidé, se svým nepředstavitelným plýtváním vodou, už nevratně narušili rovnováhu krajiny, takže už v ní přežít nejde.

I to je situace, ve které jsme i my. Pro nás není cesta zpátky, nemůžeme se vrátit k životu našich pohanských předků, před pány a poddanými, před říšemi, před organizacemi s monopolem na duchovno. Je to příliš dávno, všechno je jinak, je nás hodně, a naše země je vyčerpaná. A ani bychom nechtěli, protože na tom, co jsme jako lidé vytvořili, je i dost dobrého a užitečného.

Takže potřebujeme hledat novou cestu. Cestu, jak změnit naši civilizaci, v něco nového, co nám umožní znovu být správci Země. Jak si vybrat to dobré z dědictví naší kultury, a vzdát se nedobrého, odložit všechny násilné zvyky.

Austrálie mi ukázala, že spojení se Zemí je to nejdůležitější. To je to, co jsme ztratili, a co znovu objevujeme. Spojení se Zemí je to samé jako spojení s vlastní duší a vlastním tělem. Možná ještě lepším výrazem je spojení s duší vesmíru, s inteligencí Života.

Naší civilizaci se stalo to, že jsme kdysi, z nějakých důvodů, sešli z cesty, a to spojení jsme ztratili. Začali jsme se dopouštět násilí na Zemi, a násilí jeden na druhém, a předstírat, že je to v pořádku. A tahle lež je to, co nás ničí a hrozí zabít. Násilí není v pořádku, nikdy. Všechna naše řešení, celá naše cesta musí být založená na respektu. Brát si to, co potřebujeme, způsoby, které jsou ohleduplné k ostatnímu životu, a dobře to využít.
A abychom tohle dokázali změnit, potřebujeme obnovit své spojení s přírodou. Pro nás jednotlivce to znamená být venku, žít venku, nejvíc co můžeme, navštěvovat hory, řeky, kopce. Kde jen to je možné, chodit bosi, cítit vibraci Země, nechat se od ní nabíjet skrze chodidla. Jíst přirozené jídlo, nosit přirozené oblečení, k péči o sebe užívat byliny a přírodní produkty, odložit jedovaté, toxické, dusivé věci, protože ty nás všechny od přírody oddělují.
Spojení s přírodou je i spojení s přirozeností, a to znamená dělat, co opravdu chceme. Nebýt kolečky v nesmyslném stroji na ničení, být sami sebou, magickou bytostí, která je tu, aby dělala to, co si přeje její duše. Naše duše je součástí duše vesmíru, a přináší sem talenty, schopnosti, touhy a zkušenosti, a přeje si je využívat, a ví, proč tu je, pokud se naučíme jí naslouchat.
Potřebujeme nové rituály. Uvolněné, přirozené, spontánní, ale zároveň brané vážně. Duch země se probouzí, když je vnímán. Mnoho lidí i v naší zemi, mnoho jednotlivců a skupin, už se probudilo a s krajinou komunikuje, ale pomoct může každý z nás. Stačí jít do lesa, do parku, na kopec, a být tam přítomen, vnímat ten nekonečný živý organismus, vnímat, že to není jen hmota, že má duši, tisíce duší, přivítat se s nimi, povídat si s nimi..... A pokud k tomu máme sklony, pokud nás to přitahuje, můžeme se učit o energii krajiny a dělat něco dalšího. A každý oheň nebo bubnovačka na kopci je takovým rituálem, každá taneční party...pokud se s místem a jeho inteligencemi pozdravíme, a chováme se k nim s úctou.

V Austrálii jsem jednoho odpoledne zažila vizi energetické struktury krajiny, zdravé, aktivní struktury. Jsou to bytosti, vědomé, vnímající bytosti. Duchové stromů, lesů, údolí, tůní. Větší duchové, celých území. Obrovské bytosti, jejichž těla a vědomí pokrývají rozlehlé oblasti kontinentu.

Jsme součástí rodiny inteligencí, které touží, abychom se vrátili, abychom s nimi znovu byli, mluvili s nimi a naslouchali jim, abychom společně přišli na to, jak na téhle planetě žít dál a jak ji uzdravit.

pondělí 18. března 2013

Extrémně užitečná kniha o tom, jak inteligentně využít čas

Tim Ferris: The Four Hour Week - http://www.fourhourworkweek.com
Knihu jsme objevila v knihovně svého couchsurfing hostitele v Melbourne a nadchla mě tak, že jsem ji poslední noc před odletem četla skoro do rána :) A už ji mám objednanou, za 6eur z Amazon.de....

O co jde?
Název je hodně provokativní, jak už názvy mají být, ale podstatou věci je umění dělat to, co je pro nás skutečně důležité, a opravdu to má výsledky.
Autor knihy má celkem fascinující a poněkud šílený životopis, rozhodně se k tématu má nárok vyjadřovat, a činí tak velice svěže a vtipně.
Mně nejvíc oslovily jeho myšlenky ohledně filtrování informací a říkání NE...teď jsem doma a najednou mi dochází, kolik prostoru v hlavě i času mi zabíraly málo podstatné věci a snaha vyhovět pořád všem.

A samozřejmě jeho nápady, jak si zařídit praktický život, stojí taky za to :)
Příjemné čtení :)