Co jsem se v
poslední době cestováním naučila o přednostech naší
české země?
Řekla jsem si, že
takovýhle text je třeba, protože jednou z našich naopak slabých
stránek je tendence podceňovat se a příliš sami sebe kritizovat,
a to dobré nevidět, nebo na to klást malý důraz. Určitě
potřebujeme být sami na sebe víc hrdí, víc si věřit, a víc
vidět výhody naší současnost a dědictví našich předků.
Myslím si, že je
velice těžké říct, že by na tom lidé někde byli „lépe“
nebo „hůře“. Všude je určitá směs silnějších a slabších
stránek, dobrého a méně dobrého, poctivých a nepoctivých,
rozumných a méně rozumných lidí. Všude jsou prospěšné i
neprospěšné kulturní zvyklosti a tradice. Věřím, že většina
lidí na světě je převážně dobrých a chce pozitivní věci –
ale všude na světě také působí faktory pokřivení, zla a
chaosu.
Prakticky nejde
srovnávat. Jediné, k čemu je srovnání dobré, je právě to
uvědomění JAKÉ jsou ty konkrétní přednosti i slabosti, na čem
můžeme stavět a na čem potřebujeme pracovat. Není to dobré ani
špatné, lepší ani horší, prostě to je.
Několik výhod,
které podle mě má v procesu transformace česká země, jak to
vidím teď:
- Ta první je čistě praktické povahy: Je nás hodně na malém prostoru. Máme k sobě blízko. Cestovat, stýkat se, scházet se, komunikovat, je snadné a levné. Vysoká hustota populace znamená i hodně vědomých lidí na malém prostoru. A to znamená hodně pozitivních aktivit a projektů. Znamená to moci žít mezi lidmi, kteří se probouzejí, a navzájem se podporovat a spolupracovat.
- Z historických důvodů my Češi nemáme nijak pevnou víru v „systém“. Nemyslíme si úplně automaticky, že protože něco přišlo „shora“, protože je to oficiální, protože to do nás troubí média, musí to být pravda, dobré nebo správné. Samozřejmě, také podléháme manipulacím, ale máme v sobě jistou dávku zdravé nedůvěry. Je pro nás snadnější uvědomit si, že nám systém nemusí říkat pravdu – než pro lidi, kteří své zemi, tomu „svému systému“ tradičně více důvěřují.
- S tím souvisí jistá úroveň nezávislosti. Udělat si sami, zařídit si věci sami či s pomocí známých a kamarádů, vlastními silami, mimo systém a jeho pravidla. Uvařit si doma jídlo. Nespoléhat se jen na vnější struktury, že se o nás postarají. Nemyslet si, že něco je „správně“, jen protože je to podle předpisů.
- Generace našich dědů zavrhla církev a organizované náboženství, jako jedna z prvních v západním světě, a udělala z nás „nejateističtější národ planety“. My, vnuci, už si sotva uvědomujeme, jaké je to požehnání. Mimo jiné nám to dává šanci objevovat skutečné, vnitřní, duchovní cesty, pokud po tom toužíme – včetně té křesťanské. Atmosféra se vyčistila, udělal se prostor pro přímou zkušenost a opravdové hodnoty. To, co naši předkové odmítli, byla mocenská struktura církve, která kontrolovala soukromý život člověka a vnucovala mu, co je „správné“, a co si má myslet.
- Naše společnost je relativně rovnostářská. V běžném životě nedostáváte moc pocítit, jestli máte nebo nemáte peníze. Za tohle zase vděčíme komunismu, a přestože jsem asi poslední člověk, který by komunismu fandil, tohle je dobře. Zase, naši předkové měli až po krk všeho toho „milostpaní“ a „rukulíbám“ z první republiky, a zbavili se toho, a dobře udělali. V anglosaské kultuře hrají peníze a společenská třída očividně větší roli. Běžný život je sice přísně „politicky korektní“ a nedává se to v něm najevo, ale jsou situace, kde si všimnete. Víc se hraje na oblečení a vzhled, kterým se zařazujete do nějaké skupiny. Chudí lidé jsou podezřelí.
- Dáme více na obsah než na image a prezentaci. Když přijdu v Čechách na workshop či kurz, standard kvality je velmi vysoký. Téměř vždy ten, kdo něco nabízí, to opravdu umí. Prezentuje to ale opatrně a střízlivě, protože u nás moc nedůvěřujeme velkým slovům. I image učitele bývá skromné, nemusí být obrazem dokonalosti ve všech směrech, stačí, když je mistrem svého oboru.
Samozřejmě, podle
toho, z jakého úhlu se na to podíváte, mohou být některé tyto
výhody zároveň nevýhodami. A některé skrývají potenciál k
růstu a překonání vlastních omezení. Ale v každém tom bodu
vidím sílu, proto jsem ho uvedla.
Nerada bych, aby
tohle vytvořilo nějaký pokřivený obraz Austrálie. Samozřejmě,
každý ten bod naznačuje určité nevýhody tam. Ty se ale netýkají
všech. Ve skutečnosti jsem strávila většinu času mezi úžasnými
alternativními lidmi, kteří jsou velice svobodní a netýká se
jich prakticky nic z toho. Ale každý ten bod jsem si uvědomila
díky něčemu, co jsem tam v nějakém okamžiku pocítila při
kontaktu s „mainstreamem“:
„Aha, tohle u nás
je jinak. A je dobře, že je to jinak. A budu si toho od teď víc
vážit a budu za to víc vděčná.“
Některé body jsou
paradoxní, třeba ten o nezávislosti. V Austrálii existuje na
jedné straně mnohem větší nezávislost, než je běžná u nás,
a na druhé i větší závislost.
V tom, jak je to
tam, je zase mnoho jiného přínosného a pozitivního a pro nás
poučného a podnětného, a o tom zase jindy.
