Země, která je zpívána

Co dáváme my Zemi a co Země nám? Jak se má země, když je o ni pečováno? A jak se mají lidé, když pečují o svou zemi?

Zažila jsem teď novou zkušenost: zkušenost země, která stále ještě má své původní pečovatele. Tedy lidi, kteří s ní zůstali spojeni, nikdy spojení neztratili, a kteří dosud věří, že je jejich povinností nejen se svou zemí žít v harmonii, neubližovat jí a udržovat její rovnováhu, ale také o ni přímo duchovně pečovat: pomocí zpěvů, rituálů a ceremonií udržovat její energetickou strukturu.

Že ten obrovský rozdíl, který vnímám, je tím, jsem si uvědomila až v Alice Springs, centrálním městě Severních Teritorií Austrálie, kde je asi největší koncentrace možností dozvědět se víc o aboridžinské kultuře. Četla jsem si a poslouchala příběhy a mýty o posvátných horách, stromech a zvířatech. Pro Aboridžince je veškerá příroda chrámem. Tak jako kdysi bývala pro lidi všude na světě. Když přijdete do kulturního centra u Uluru, hory, která byla vrácena původním vlastníkům, je na to kladen nekonečný důraz: jste na posvátném místě, poznejte jeho význam, chovejte se k němu s úctou.

Bohužel tedy, je to tak už jen pro některé Aboridžince, k tomu se dostanu. Ale tradice je zatím stále živá, čerstvá, nepřerušená. Možná, že tam někde jsme byli u nás počátkem středověku, když většina obyvatel přijala křesťanství, ale mnoho lidí ještě tajně praktikovalo staré rituály a uctívalo řeky, stromy, zvířata a Slunce.

Jaký je pocit z takové země? Vibruje jinak. Silněji. Už jsem o tom psala v předešlém příspěvku – mluví k vám, zpívá k vám. A lidi to slyší, vnímají, i bílí lidi. Je daleko těžší být odtržení a nevnímat zemi, která se projevuje tak nahlas.

Myslela jsem si, že je to tím, že je prostě fyzicky zdravější. Není otrávená a utrápená průmyslem a přelidněním. Lidí je tak akorát, s jejich aktivitami příroda dokáže žít. Přírody je víc než lidí, a je poměrně dost respektována a brána na vědomí.

(Bohužel, i tady je nutno říct smutné slovo „zatím“, protože členové australské vlády zřejmě patří k těm, kdo jsou od přírody odtržení dostatečně, a vláda prosazuje šílené projekty jako např. Coal Seam Gas Extraction, nepředstavitelně destruktivní těžbu zemního plynu).

Ale není to jen o fyzickém zdraví. Lidé, kteří v té zemi žijí, i běloši, kteří nemají nic společného s původní kulturou, jako by často byli nějak celkově více otevřeni magické dimenzi života. Můžete daleko otevřeněji mluvit o vizích a neobvyklých zážitcích, občas jsem se s tímto tématem setkala v situacích, kde mně opravdu překvapilo (rozhovor dvou dam s dětmi na pizza večírku :). Přijde mi, že krajina je v tom podporuje, že jak jsou obklopeni vším tím kouzlem a mytologií udržovaných starých příběhů, a živým, barvitým světem zvířat a rostlin, je snadnější vidět to hlubší, a méně snadné trvat na suché, přehnané „racionalitě“.

Tím se dostávám k otázce, jak to funguje naopak, tedy jaký vliv má na lidi jejich spojení nebo nespojení s jejich zemí.

Už dávno jsem o tom měla určitou teorii, vytvořila jsem si ji v Čechách. Jsem přesvědčená, že spojení se Zemí je naprosto zásadní pro duševní pohodu lidí. Člověk má být součástí sítě života, má v ní být užitečnou buňkou propojenou se vším, která plní své přirozené funkce.

Pokud se to neděje, třeba proto, že lidé žijí v nezdravé společnosti založené na nepřirozených principech, která se obrátila proti životu, jejich duše trpí. Jejich vztahy trpí. Jejich těla trpí a jsou nemocná. Všechno bolí.

Když se rozhlédnu u nás, a vidím všechnu tu devastaci a drancování krajiny, není divu, jak vypadají vztahy v ní. Jsou toho přímým odrazem. Běžně to nevidíme, ale když člověk ničí zemi, ničí sám sebe. Když s ní ztratí spojení, ztratí spojení s vlastní duší. Když přijedu do vesnice, a protékající potok páchne, vím, že podobně páchnou i mezilidské situace v rodinách v betonových domcích okolo, kde se všichni tváří jakoby nic, jako by páchnoucí potok byl normální.

A lidé, kteří žijí ve městech, na ničení se nepodílejí fyzicky, ale nepřímo, a tráví všechen čas v místnostech a pojízdných krabicích, obklopeni technologií, zase bojují se ztrátou duše...je pro ně velkou výzvou najít smysl, a naopak velice snadné ztratit se, zatoulat se v umělých světech.

Hodně lidí se dnes probouzí, a hledá způsoby, jak žít v míru se Zemí a Životem, jak dělat věci lépe, šetrněji, rozumněji. A úplně od pohledu, takoví lidé jsou zdravější. Šťastnější. Klidnější.

Tím se dostávám zpátky k Aboridžincům, ke smutné většině Aboridžinců. To jsou lidé, kteří ztratili kontakt se svou zemí docela nedávno. Místo aby chodili, sbírali, lovili, tábořili, zpívali a tancovali, žijí v šedivých přízemních domcích ve městech, pobírají sociální dávky a celé dny vysedávají pod stromy. Jedí nejhorší ne-jídlo bílého muže, všechny ty pseudopotraviny z továren na bázi bílé mouky, cukru, nekvalitních tuků a chemikálií. Většina jich je obézních. Nemají žádný vztah k životu ve městě, podle toho vypadají ty jejich domky a zahrady. Návyky, které jim v přírodě pomáhaly přežít, jsou v civilizaci vražedné – samozřejmě že v poušti se hýbali jen tolik, kolik museli, v tom horku. Ale pokud jediné, co musí, je vybrat z bankomatu a jít do supermarketu, těla se jim rozpadají.

Musí jim být opravdu těžko, není divu, že hledají úlevu a zaplňují díru v duši alkoholem a jakýmikoliv drogami, ke kterým se dostanou. Není divu, že jsou frustrovaní a zoufalí a bují mezi nimi násilí. Jejich situace je extrémem situace, ve které jsme všichni, protože oni jsou v té situaci noví a nevědí si s ní rady, nevědí, jak si zařídit život, který by fungoval alespoň trochu, jak si v naší civilizaci najít něco pozitivního, nevědí jak si vybrat. A hlavně, ta bolest ze ztráty domova, ze ztráty blízkosti se zemí, je čerstvá, je to otevřená rána, i když si to bohužel většina neuvědomuje.

Někteří naštěstí ano, a očividně je silné hnutí za obnovu tradic, udržení tradičního způsobu života nebo návrat k němu. Někde to ještě je možné. Někde ne, protože bílí lidé, se svým nepředstavitelným plýtváním vodou, už nevratně narušili rovnováhu krajiny, takže už v ní přežít nejde.

I to je situace, ve které jsme i my. Pro nás není cesta zpátky, nemůžeme se vrátit k životu našich pohanských předků, před pány a poddanými, před říšemi, před organizacemi s monopolem na duchovno. Je to příliš dávno, všechno je jinak, je nás hodně, a naše země je vyčerpaná. A ani bychom nechtěli, protože na tom, co jsme jako lidé vytvořili, je i dost dobrého a užitečného.

Takže potřebujeme hledat novou cestu. Cestu, jak změnit naši civilizaci, v něco nového, co nám umožní znovu být správci Země. Jak si vybrat to dobré z dědictví naší kultury, a vzdát se nedobrého, odložit všechny násilné zvyky.

Austrálie mi ukázala, že spojení se Zemí je to nejdůležitější. To je to, co jsme ztratili, a co znovu objevujeme. Spojení se Zemí je to samé jako spojení s vlastní duší a vlastním tělem. Možná ještě lepším výrazem je spojení s duší vesmíru, s inteligencí Života.

Naší civilizaci se stalo to, že jsme kdysi, z nějakých důvodů, sešli z cesty, a to spojení jsme ztratili. Začali jsme se dopouštět násilí na Zemi, a násilí jeden na druhém, a předstírat, že je to v pořádku. A tahle lež je to, co nás ničí a hrozí zabít. Násilí není v pořádku, nikdy. Všechna naše řešení, celá naše cesta musí být založená na respektu. Brát si to, co potřebujeme, způsoby, které jsou ohleduplné k ostatnímu životu, a dobře to využít.

A abychom tohle dokázali změnit, potřebujeme obnovit své spojení s přírodou. Pro nás jednotlivce to znamená být venku, žít venku, nejvíc co můžeme, navštěvovat hory, řeky, kopce. Kde jen to je možné, chodit bosi, cítit vibraci Země, nechat se od ní nabíjet skrze chodidla. Jíst přirozené jídlo, nosit přirozené oblečení, k péči o sebe užívat byliny a přírodní produkty, odložit jedovaté, toxické, dusivé věci, protože ty nás všechny od přírody oddělují.

Spojení s přírodou je i spojení s přirozeností, a to znamená dělat, co opravdu chceme. Nebýt kolečky v nesmyslném stroji na ničení, být sami sebou, magickou bytostí, která je tu, aby dělala to, co si přeje její duše. Naše duše je součástí duše vesmíru, a přináší sem talenty, schopnosti, touhy a zkušenosti, a přeje si je využívat, a ví, proč tu je, pokud se naučíme jí naslouchat.

Potřebujeme nové rituály. Uvolněné, přirozené, spontánní, ale zároveň brané vážně. Duch země se probouzí, když je vnímán. Mnoho lidí i v naší zemi, mnoho jednotlivců a skupin, už se probudilo a s krajinou komunikuje, ale pomoct může každý z nás. Stačí jít do lesa, do parku, na kopec, a být tam přítomen, vnímat ten nekonečný živý organismus, vnímat, že to není jen hmota, že má duši, tisíce duší, přivítat se s nimi, povídat si s nimi..... A pokud k tomu máme sklony, pokud nás to přitahuje, můžeme se učit o energii krajiny a dělat něco dalšího. A každý oheň nebo bubnovačka na kopci je takovým rituálem, každá taneční party...pokud se s místem a jeho inteligencemi pozdravíme, a chováme se k nim s úctou.

V Austrálii jsem jednoho odpoledne zažila vizi energetické struktury krajiny, zdravé, aktivní struktury. Jsou to bytosti, vědomé, vnímající bytosti. Duchové stromů, lesů, údolí, tůní. Větší duchové, celých území. Obrovské bytosti, jejichž těla a vědomí pokrývají rozlehlé oblasti kontinentu.

Jsme součástí rodiny inteligencí, které touží, abychom se vrátili, abychom s nimi znovu byli, mluvili s nimi a naslouchali jim, abychom společně přišli na to, jak na téhle planetě žít dál a jak ji uzdravit.