Kdo jsem, co dělám, kam jdu

Před rokem a půl, po mé první ayahuaskové ceremonii, mi při závěrečném sdílení šaman Augustin řekl:

"Ty víš spoustu věcí. A potřebuješ je začít sdílet. Jen tak ti bude dobře. Můžeš se učit dál a dál, donekonečna, ale abys byla v rovnováze, musíš to, co se naučíš, předávat dál."

To bylo shrnutí toho, co na mně během ceremonie viděl. Při sdílení říká lidem to základní, co mu o nich liána ukázala.
Zasáhlo mně to, cítila jsem, že je to hluboká pravda.
Ale trvalo mi dalšího rok a půl, než se cítím jakžtakž :) připravená začít se tím řídit.

V poslední fázi mi moc pomohla tahle kniha (jeden z předchozích příspěvků).

Díky ní jsem konečně začala chápat, jaký smysl měly všechny ty věci, kterým se celý život věnuju, a proč to mám, jak to mám.

Zajímá mě spousta věcí. Je jim společné téma transformace, léčení a uzdravení světa, a taky chápání jeho nemoci. Což zahrnuje mnoho a mnoho témat. Něco jsou nástroje a cesty - jakmile narazím na transformační energii, která funguje, ať je to cvičení, léčení, celostní systém, psychologický náhled či párty kultura:)), fascinuje mě a chci vědět víc a jít hlouběji. Něco jsou informace a zdroje vedoucí k hlubšímu pochopení. Na ty když narazím, ponořím se do nich, a vstřebávám tak dlouho, až dojdu k tomu porozumění, které hledám.
V nějakém bodě pak dosáhnu toho, o co mé duši jde, a pak většinou zjistím, že už nemám potřebu jít dál, pokračovat, specializovat se na tu věc víc a víc. Místo toho objevím něco nového. To minulé téma zařadím do repertoáru znalostí a dovedností nebo jako střípek do obrazu chápání světa, který postupně skládám.

Tohle se netýká všeho. Některé cesty jsou prostě ty správné přesně pro mně, a jsou na celý život. Třeba taneční párty v přírodě :) Některé nástroje jsou užitečné trvale, a ponechávám si je a pracuju s nimi dál a dál, protože jsou perfektní a jsou o dlouhodobé každodenní praxi. Tam se obvykle rozhodnu, jak hluboko chci jít a co jsou pro mně priority...například jógu vím, že chci a potřebuju praktikovat pořád, a že pro mně je důležité prohlubovat uvědomění těla v pozicích a práci s dechem....ale není pro mně důležité zvládnout složité a krkolomné pozice, v jednoduchých je pro mé účely potenciálu dost :)

Už nějakých dvacet let takhle sbírám střípky a poznatky, a hodně času z toho jsem měla pocit, že časem a energií plýtvám. Protože mi nikdo nikdy neřekl, že tohle má smysl, všude jsem se setkávala jen s představou, že člověk má být zaměřen na jednu věc...a nebo na "praktické věci", tedy na vydělávání peněz, dělání kariéry, atd, znáte to....a všecko ostatní je "zábava".
Zároveň, v těch světlých chvílích, intuitivně cítím, že to tak vůbec není. Když jsem v tom stavu fascinace něčím, není vůbec pochyb, že dělám správnou věc, vím to.

A teď konečně chápu, že to úplně všecko mělo smysl. Všecko to byla příprava pro mou opravdovou práci, kterou teď můžu pomalu začít dělat. Všechno to má své místo. Dokonce i všechny mé karamboly a průsery, protože i k těm jsem vždycky zároveň přistupovala jako výzkumník :), snažila se pochopit, co se to děje, proč, s čím to souvisí, co to znamená.
--------------------------
Proč to bylo tak těžké, to pochopit?
Nesu si velkou zátěž strachu z odmítnutí, strachu, že nejsem dost dobrá, pocitu, že musím být absolutně totálně dokonalá odbornice, jinak se mi všichni vysmějou.....a tak dokonalá, abych se toho pocitu zbavila, být nejde, ani kdybych v té věci měla tři vysoké školy.

Tahle zátěž není jen záležitost moje nebo našeho rodu. Je bohužel typická pro naši zemi. V naši zemi bylo a někde nejspíš ještě je smutným zvykem ponižovat děti, zpochybňovat jejich schopnosti, potlačovat jejich přirozené projevy a vysmívat se jim, když se o něco neohrabaně pokoušejí poprvé. Asi skoro každý z nás to v nějaké podobě zažil, někdy, někde, od někoho, ve škole, doma, na táboře.... Někteří lidé se s tím vyrovnají snadněji, někteří jsou na to hodně vnímaví, a v té které oblasti se zablokují a přestanou si věřit... Když se nad tím zamyslím, opravdu hodně lidí, co znám, má nějaký takový blok (a já celou sbírku;). Nevěří, že mohou tancovat, malovat, zpívat, vařit.....a raději tu věc už ani nezkusí, aby se "neztrapnili". A i když něco umějí a jde jim to, je často těžké věřit si a udělat ten další krok a třeba to ukázat jiným lidem, začít se tomu opravdu pořádně věnovat, udělat nějaký projekt.... Je u nás hodně silný takový tlak na to, být "obyčejní, malí, praktičtí lidé", kteří jen chodí do obyčejné práce a ve volném čase mají nějaké ty koníčky....

Přitom ve skutečnosti jsme všichni magické bytosti, které mohou úplně všechno, které mohou přispět na tomhle světě něčím naprosto unikátním, jedinečnou a neopakovatelnou kombinací svých schopností a zkušeností, a opravdu stojí za to experimentovat s tím, co v nás je. Je to výzva pro nás všechny, se z toho malého šedého světa probudit, a poznat, že jsme nekonečná vesmírná energie :)
A tím zároveň léčit i naši zemi. A když opravdu rozvineme svůj potenciál, naučí se to od nás naše děti...a budou to umět už odmalička:)

Hodně si tohle teď uvědomuju díky tomu, že jsem v jiné zemi a jiném prostředí, kde jsou jiné zvyky a jiné problémy. Jsem v komunitě plné dětí. Jejich rodiče jsou hodně vědomí a alternativní, a zrovna ten výše popsaný zlozvyk opravdu nemají. Ani jednou jsem se tu nesetkala s tím, že by bylo nějaké dítě nesmyslně kritizováno nebo sráženo. Spíš naopak, když dítě něco nového zkusí, je chváleno, když něco navrhne, dospělí to berou vážně, a pokud je to trochu možné, třeba to opravdu udělají.....jakou mantru si dnes zazpíváme před večeří? .....uííííííí? super....jedeme UÍÍÍÍÍÍ.....:)......iniciativa je podporována, pokud prtě chce vymyslet program na večer nebo na odpoledne v kempu, táta s mámou mu fandí, neokřiknou ho, že plácá blbosti.
A asi je to do nějaké míry obecnější věc, protože tu všude běhá spousta dospělých, kteří se opravdu vůbec nebojí ukázat, co v nich je, a dělají a tvoří všecko možné... Je to různě zdařilé, někdy moc a moc, někdy méně, zkrátka dělají, co umějí, trofnou si, jdou s kůží na trh:), a publikum si vybere :)
......ahaaa, a teď mi právě došlo, že dokonce ani ty dva workshopy, které jsem tu navštívila, a byla jejich kvalitou opravdu zklamaná, nebyly vyhozený čas a peníze....ukázaly mi totiž, že to samé bych mohla udělat lépe, a to bylo zajímavé a užiteční poznání :)
Ty ostatní byly kvalitní, vedli je opravdoví profesionálové, byly obrovskou inspirací a ukázaly mi, jak se můžu naučit věci dělat, když na tom budu hodně a dlouho pracovat, kam cesta vede....

Takže, celá ta léta jsem měla pocit, že nejsem dost dobrá, abych s těmi věcmi, co se učím, mohla něco dělat.
Zdá se, že teď a tady se z toho uzdravuju. Chci dělat věci, tak budu :)
Na začátku to určitě nebude dokonalé, tak se z toho poučím. Například chci psát, tak budu praktikovat, třeba psaním tohohle blogu, a budu zkoumat, jakou praxí je to potřeba podpořit v denním životě, a postupně se doberu toho, že to bude skutečně mít tu krásnou čistou formu, kterou vidím ve svých vizích.....teda, nejspíš se jí to nějak přiblíží :), a taky se vytříbí témata i způsob jejich sdělování. Jinak než zkoušením to nejde.
---------------------------------
A ráda bych vytvořila prostor, kde si takové věci budeme moci zkoušet všichni. Tedy náš okruh lidí (do kterého patří každý, kdo cítí, že do něj patří, komu tohle sdělení něco říká:). Zkoumat svůj potenciál, hrát si, zjišťovat, co nás baví a co nám jde. Sdílet to, co umíme, co děláme, co zkoumáme, co se skrze nás chce projevit, nebo co užitečného jsme objevili. Mluvit o tom, co prožíváme, jak probíhá naše probuzení, co se děje, s čím se potýkáme, co se nám podařilo, a jak jsme to udělali. Sdílet sny a pomáhat si je realizovat, kde to jde :)

To bude projekt Organnic, a více o něm v nějakém příštím textu :)

Příroda na druhou :)

Nebo také opravdu-opravdová příroda.
Příroda, jaká určitě byla i u nás - před průmyslem, a před stovkou obyvatel na kilometr čtvereční.

Jdete lesem, a jste obklopeni zvuky v asi desetkrát vyšší intenzitě, než znáte z lesů našich. Oproti tomu jsou naše lesy tichá místa. A není to jen o rozdílu v přírodě jako takové. Shodli jsme se tady se všemi Evropany, že i v našich zemích určitě bývalo víc zvířat, víc ptáků, víc....dění.... Vzpomínám si, jak jsem jako dítě četla různé pohádky a příběhy z dřívějších století, odehrávající se v našich lesích. I z pouhých slov a popisů na papíře dýchala ta samá živost, jakou jsem našla až tady. Byla tam.

Tady všude něco kráká, šustí, běhá, sviští, bzučí. Země pod nohama vibruje životem. Nejpříjemnější je chodit bosi, při každém kroku cítíte, jak vás Život nabíjí energií, skrze naše malé nasávací energetické tlamičky uprostřed chodidel.
Proto tak místní hipíci bosi chodí, prakticky všude, kde není vyloženě společensky vyžadováno vzít si boty :)

Pocit, že jste obklopeni jedním jediným živým organismem, je přímo hmatatelný. Buš je těžké brát jako "kulisu", jako často vnímáme přírodu u nás. Obklopuje vás a prostupuje vámi. A mluví s vámi.

Objevování zvířat nebo aktivity hmyzu nejsou náhodné. Jsou to všechno buňky toho organismu, a reagují na vaše vibrace a myšlenky. Podle toho, na co myslím, jaký mám záměr, jak jsem naladěná, je prostor různě přátelský a chová se ke mně různě. Takhle mě při necitlivém chování bodla včela. Nic jsem jí neudělala. Prostě přiletěla a bodla mě. Nikdy jindy se mi to nestalo.
A stejně tak mě kousli mravenci, když jsem zabloudila do jejich teritoria s hlavou plnou divných myšlenek, a nechali mě na pokoji při stovce jiných příležitostí.
Nejhlubší zážitky jsem měla na party na tripu. Dokud jsem se chovala vhodně a správně, jak je v přírodním chrámu na místě, komunikovala, projevovala respekt, cítila jsem se úžasně doma a v bezpečí, obklopená přáteli. Když jsem udělala něco nesprávného, okolí se mnou přestalo mluvit, a najednou jsem byla sama, izolovaná. Tedy, vlastně ne sama....jen s lidmi....sama v lidském společenství odděleném od přírody.

I doma mě přitahují silná místa, přírodní zákoutí, kdekoli jsem, vylezu si na kopec, zalezu do rokle, lehám si zády na kameny a objímám stromy. Ale slyšet jejich sdělení v Čechách, a v Austrálii, je rozdíl mezi šepotem a burácením hromu. Šepot se dá snadno zapomenout nebo zpochybnit. Burácení popřete těžko.

To je jeden z důvodů, proč jsem sem přijela. Tedy, předem jsem to spíš jen tušila, teď je to úplně jasné. Prožít takovouhle přírodu. Přírodu, která je ještě celistvá. Les, kde jsou víly a skřítci, všichni ti duchové, malí a velcí, a starají se každý o svou část, a cítíte je. Přírodu, která na vás mluví jasným hlasem a ví přesně, co chce a potřebuje.
Z toho samého důvodu bych sem ráda přivedla víc lidí od nás. Přijde mi, že každému, kdo se narodil na našem přelidněném a přecivilizovaném starém kontinentu, to může být prospěšné. Můžeme si tady pročistit hlavu, ujasnit si, co je důležité, popovídat si s místní přírodou, a díky tomu pak třeba lépe vědět, jak podpořit přírodu u nás, která nesmírně potřebuje naši energii , pozornost a pomoc.

Odpady a my, odpady a já

http://www.cleanair.org/Waste/wasteFacts.html ....odpady v USA, podnětný čtení

Spousta statistických faktů o odpadech. Většina z nich relevantní i pro naši zemi.

Tady v tom seznamu faktů je pár nadějných informací o tom, že různě po světě se ledacost dělá.

Nejvíc mě potěšílo, že jsou země, které ZAKÁZALY jednorázové plastové nádobí :))) To je přesně ten typ kroku, jaký to chce na úrovni států a legislativy....
Pak jsou země, které zpoplatnily plastové tašky a snížily jejich spotřebu na zlomek. Taky super :)
A už to, že někdo dal dohromady ten seznam, je úžasný, ten, kdo ho sestavil, měl zjevně velice jasnou představu o realitě a dobrý záměr, a umí hodně jasně upozornit na podstatné věci....

Přesně taková opatření jsem měla na mysli před časem v poněkud rozohněném příspěvku o tom, čím by se měli zabývat politici místo blbostí.
Ale samozřejmě psát takové příspěvky není samo o sobě moc platné, nebo jen maličko (třeba někoho na něco upozorní....)... Pokud bych s tím vážně něco chtěla dělat na téhle úrovni, znamenalo by to založit nějaký druh občanské iniciativy, nebo politickou stranu, s takovými věcmi v programu :) Na to se zatím necítím :), ale podílet se na tom někdy v budoucnu by mi přišlo jako dobrý nápad.

Co tedy zbývá dělat teď? :) Samozřejmě uklidit si před vlastním prahem, podívat se na to, které věci nemusím používat vůbec, u kterých se pořádně zamyslet, jestli je opravdu potřebuju, a které zvyky můžu změnit.

Už dlouho zažívám to, že pokud například zbytečně použiju něco jednorázového a zahodím to, pocítím okamžitě neurčitou nevolnost. Pokud to udělám v jednom dnu vícekrát (třeba při cestování je to hned), ta energie mi vylošeně narušuje den, je z toho taková tíha a nečistota.....když se na ten pocit zaměřím, ono je to nejspíš přesně to, co tím dělám Zemi: bezprostředně mě to nezabije ani nevyřadí, ale tíží to, tlačí to, překáží to v mém energetickém poli, narušuje vnímání, jasnost a proudění.... Když žiju relativně čistě, jako třeba teď v komunitě, kde jediná jednorázová věc je recyklovaný toaletní papír, cítím se v tomhle směru jednoznačně lépe, jasně, lehce....

Tady ten seznam faktů o odpadech nabízí spoustu nápadů, ze kterých si jednotlivec může vybrat změny podle toho, co se ho týká.

Například nápoje v plechovkách. Průměrný pracující Američan vypije 2.5 za den. Já sice jen pár za rok, ale když se nad tím zamyslím, nepotřebuju vůbec žádné. Bez výjimky jsou to fakt divné tekutiny, které mi absolutně nic dobrého nepřinášejí.

Asi nejvíc se mě týkají kelímky... Teplý nápoj na ulici, na nádraží nebo na akci pro mně hodně znamená....je to takové uzemnění uprostřed tady toho světa, a často dost podstatný zdroj tělesného komfortu....
Nebudu se jich vzdávat úplně. Když je mi třeba hodně zima a jiná možnost není, ten čaj si koupím.... A už teď si prakticky zásadně vybírám ty prodejce, kteří nalévají do papíru nebo bioplastu, z plastu mi tak jako tak nechutná.... Biologicky rozložitelné kelímky jsou rozhodně menší zlo.

Ale určitě jich můžu spotřebovat míň... Můžu si nosit termosku. Někde můžu mít svůj hrneček nebo keramickou misku. V teplém prostředí můžu častěji prostě jen pít vodu :)

Poslední dobou mi tohle naskakuje čím dál víc, a u všech těch věcí. Toaletní papír, kapesníčky, papírové utěrky, vložky, žiletka... Nejradši bych se uměla obejít bez všech...ale zkušenost mě naučila nejít do extrému, pokud jiné funkční řešení zatím nemám, tak se po něm poohlížím, a snažím se té věci nespotřebovávat moc a brát si ji jenom tam, kde je opravdu potřeba.
A zase ten samý pocit.... Pokud doma v usmrkaném období protočím karton kapesníčků za týden, je mi z toho divně. Přestože mají zjevně své opodstatnění, jaksi znečišťují prostor... Pokud se snažím, kde to jde, používat kapesníky, a jenom u věcí, co opravdu musí pryč okamžitě, užít jednorázový kapesníček, je mi lépe...
Taky pomáhá, když jsou recyklované... Ještě lepší kdyby byly bio, bez toxických chemikálií, ale to je moc drahé....

Toaletní papír zatím nevím, jak v běžném životě nahradit, ale už vím, že jsou lidé, i v mém okruhu, co to vyřešili...
Tady máme tabákové listy. Jsou naprosto nejlepší, tisíckrát příjemnější... Ale jak v běžném dni v civilizaci? Teď mi vytanula představa kompostovacího WC vedle skupinky vhodných keřů s velikými listy :) V rámci domácnosti by to řešit šlo, těším se na to, že si takovou časem zařídím :)
Tak zatím ho alespoň rozhodně můžu zkusit spotřebovat méně... Zrovna moje zvyky z dětství jsou v tomto směru dost neekologické.

Zní to divně, trapně, uvažovat nad svými zvyky při utírání zadních a předních částí...

Ale ony jsou to všechno takové zvyky. Zvyky, jak nás naučili starat a "starat" se o naše těla. Protože na každodenních lidských potřebách se vydělá nejvíc. Naučili nás takovým zvykům, abychom toho co nejvíce spotřebovali. Z toho vychází naše představy, co je normální nebo hygienické. Z něčích obchodních zájmů. Protože mít zákazníky, kteří jsou přesvědčeni, že určité produkty jsou jejich samozřejmá základní potřeba, o které vůbec neuvažují, je úplně nejlepší byznys.

Jsem člověk, ne něčí cvičená opice na generování zisku a odpadu.
A to znamená přezkoumat všechny zvyky, zamyslet se, jestli slouží zájmům Života, a pokud ne, porozhlédnout se po možnostech a inspiraci, jak to dělat jinak, hledat optimální řešení nebo pro začátek alespoň nějakou střední cestu....

Příroda jako téma pokecu u piva :)

Všimla jsem si toho snad hned prvních pár dnů, a pořád dál mi to dělá radost.
Australané si daleko víc povídají o přírodě než kteříkoli jiní lidé někde jinde, které jsem zatím potkala.
Těžko říct, nakolik je to záležitost alternativních lidí, se kterými trávím čas. Přijde mi, že zrovna tohle je obecnější věc, všimla jsem si toho i u obyčejných lidí.

Zkrátka, lidé si povídají o vodopádech, buši, stromech, oceánu a zvířatech, a to hodně, často a s úžasem a respektem.

Ono to nepochybně souvisí s tím, kolik tu té přírody je, a jak je zdravá a plná života, což je na celý samostatný příspěvek.
Je celkem jasné, že příroda zaujímá víc místa v myslích lidí, když je všude kolem, zatímco lidé nahuštění ve městech si potřebují najít jiná témata.
Ale stejně je to příjemné, osvěžující, připadá mi to tak nějak dobře.

A pak další věc, to už ale zjevně je víc typické pro alternativní hipíky, redneckové to určitě budou mít jinak.

Fascinuje mě způsob, jak se třeba tady na farmě přistupuje k živým tvorům všeho druhu, jak se o nich mluví, co se říká dětem.
Žádný tvor není fuj, hnus, nežádoucí. Tvorové si dělají svou věc, a jsou zajímaví a úžasní. Pokud se ta jejich věc nějak kříží s tou naší, jako třeba v případě hadů nebo pijavic, prostě si dáváme bacha :) Ale nejsou kvůli tomu zlí nebo špatní, neděsíme se jich. Pijavici prostě sundáme, jsou i tací, kteří si ji nechají, prý čistí krev. Hadovi se vyhneme. Stejně tak pavoukům jdeme z cesty, zároveň jsme ale rádi, že tam jsou, protože žerou bodavej hmyz :)
Samozřejmě nikdo nepěje chválu na komáry....ale nezaregistrovala jsem ani žádný odpor ke hmyzu. Bez hmyzu by nic nerostlo. Prostě si dáme do okna síťku.
V kuchyni, a kdejaké škvíře jsou švábi jako hrom, vylézají v noci. Když jsem o nich předtím slyšela a četla, vždycky to bylo  ve smyslu hrůza, hnus, nejvíc mi utkvěl pan Burroughs, jak v protichemické masce chodil vystříkávat prostory. Tady jsou prostě fact of life, nezaznamenala jsem jedinou reakci někoho na jejich existenci, negativní ani jinou....
Ono to ostatně ani jinak nejde, ve městě jde prostory odhmyzit, ale uprostřed buše tvorové prostě přijdou, kdyby se člověk na hlavu postavil, takže jediné rozumné je je přijmout, a chápat jak fungují, takže prostě jídlo se musí přikrýt, jinak ho něco začne jíst ;-D, pokud chceme držet počet tvorů v kuchyni na rozumné úrovni, musí být čistá, atd.

Občas narazíme někde, při práci nebo tak, na nějaký obzvláště velký exemplář hmyzu, velký třeba jako pěst (moje pěst, malinká, nebojte:). Lidi se seběhnou a žasnou nad ním :)), volají vás, ať se přijdete taky podívat. Panuje obecná snaha rozhodně mu zbytečně neublížit, pokud překáží nějaké práci, počká se, až odejde.

Myš v noci v pokoji je legrační zajímavé stvoření produkující záhadné šramoty, ne zdroj křiku a útěku ;-D Tedy, utíká samozřejmě ona, když na ni třeba posvítíme, ne člověk :) Včera jsme si prohlíželi atlas místních zvířat, a každý jsme identifikovali různé tvory, které jsme viděli u sebe v pokoji nebo v noci cestou na WC. V pokojích hlodavci, netopýři, venku possumové.

Ale to už není o místních, místní tam byl jeden, zřejmě jsme se tu sešli, z rozmanitých zemí, samí takoví lidé, kteří to cítí podobně. Ono už na webových stránkách je varování na 10 řádek, nejezděte sem, pokud vám vadí ti a ti a ti tvorové ;-D

Věděli jste, že ve vnitrozemí Austrálie žije asi milión divokých velbloudů? Přivezli je tam někdy začátkem 20. století z Afghánistánu, tedy asi 200 jich bylo, a velbloudáři. Zalíbilo se jim tam. Nikdo neví co s nima. Arabové by je prý koupili, ale nenašel se investor, co by stavěl lodě na jejich přepravu.
A do pahorků za Nimbinem chodí lidi lovit divoké krávy.
A divokých koček různých velikostí je nejvíc moc po celém kontinentu.

Zvířata jsou nekonečné téma, protože je jich tolik a všude, ale to už je opravdu na ten další příspěvek :)

Moc dobrá kniha pro nás chaotické multitalenty :)

Barbara Sher: Refuse To Choose

Taky přemýšlíte tak rychle a máte tolik nápadů a zájmů, že sami sebe nestíháte? A je těžké něco dotáhnout?

Tohle je kniha pro lidi, kteří nejsou a nikdy nebudou specialisté na jednu věc, zato ale mají přehled o všem možném a zajímají se pořád o něco nového.

Jak zvládnout sebe sama a opravdu něco udělat a dotáhnout do konce a přitom si to užít?
Jaká povolání se hodí pro různé typy nás "Scannerů"?
Jaké nástroje nám pomohou se v tom všem vyznat?

Ta kniha je zázrak ! Moc ji doporučuju všem takovým lidem :)

Po týdnech bez průmyslového jídla....

Dnešní pozorování dost souvisí s včerejším, a je tentokrát o tom, co pozoruju sama u sebe.

Tady v komunitě, kde jsem, je možné nejíst téměř žádné jídlo, které "prošlo systémem". Zhruba polovinu talíře tvoří čerstvě utržená bio zelenina. Máme lokální bio mléko a občas maso. Zbytek jsou bio suroviny nakoupené po pytlích. Průmyslové potraviny libovolného druhu jsou jen občasným doplňkem (máslo, někdy chleba, či placka.

Když jsem přijela, část surovin nebyla bio, z finančních důvodů, ale stálí obyvatelé s rodinami si stěžovali, že sice rádi chodí na společně vařené jídlo, ale pokud je to z nebio surovin, nechtějí to dávat dětem... Tak se to změnilo, a opravdu dost důsledně, tak na 80%, jsou nákupy bio.

Čeho jsem si všimla:
- Mám daleko jasnější hlavu a snadněji se zaměřuju na to podstatné, co opravdu chci, a co se předtím pořád nějak "rozplizávalo". Celé roky jsem měla v hlavě jeden projekt, a ten najednou nabyl konkrétní proveditelné podoby...
- Jsem klidnější, méně roztěkaná, vydržím déle u jedné činnosti.
Obě tyhle věci nepochybně souvisí i s klidným a čistým prostředím, a s řádem tady, a taky s morální podporou:), takže jídlo považuju za jeden z faktorů. Ale faktorem je určitě. To vidím, jakmile vyrazím do "civilizace" a začnu jíst méně kvalitní věci.

Ale třetí věc je jednoznačná:
- Průmyslové potraviny jsou návykové. Když jich je takto málo, člověku "chybí", i mně, pozoruju touhu po nich, jako po něčem speciálním, jakmile se objeví.
- Pokud nějaké sním po delší pauze, všímám si, že pot a další výměšky divně smrdí. Včera jsem měla wheat bix, což je místní standardní průmyslová forma pšeničného pečiva, a to teda už jíst nebudu ;-D, i když se mi líbí jak křupou...neumím si představit, co do toho dávají, brekeke, ten pocit v těle byl opravdu moc zvláštní, a ten pach při čurání. A to prý v nich je jen 99% celozrnné pšenice.

Co z toho pro mně plyne:
Ono to čisté jídlo je naprosto proveditelné. Hodně jsem podléhala takové představě, že je to nějak těžké a složité. Není. Samozřejmě, pokud si člověk zeleninu nevypěstuje sám, musí si najít nějakou farmu, kde ji nakupovat, nebo objednávat přes bedýnkové systémy. Ale to mi nepřijde nějak vysoká cena za skutečné jídlo. Nejlepší by mi asi přišlo najít nějaký lokální nadšenecký zdroj, farmu, co nemá certifikát, ale nepoužívá chemii....

Co se týče vynaloženého času, asi nejlepší přístup je společné vaření v rámci domácnosti o několika lidech, nebo ještě ve více lidech. Tady vaříme 2x denně pro cca 20 lidí a je to neuvěřitelně efektivní.

Morální podpora od pana Huxleyho

Hodně se tady věnuju psaní, snažím se udělat si pořádek v těch tématech, která mě zajímají, a začínám v tom vidět úplně jasnej vzorec.

Asi ze všeho nejvíc cítím potřebu psát o tom, co všichni víme, a obecně se to ignoruje. A taky se snažím přijít na kloub tomu, proč to tak je.
Pak jsou tam další témata, která mě dlouhodobě fascinují, ale tohle je asi nejsilnější.

Protože věci se neignorují jen tak pro srandu králíkům, ale jsou za tím docela zásadní mechanismy, mnoha lidem je nepříjemné, když se o nich mluví, a reagují na to negativně.
Což mě často vede k pochybnostem, jestli má cenu vůbec to psát, říkat, apod.
Ale tak kdyby uvažovali všichni, byla by iluze úplná.

Spíš asi jde o to přijít na to, jak to dělat správně :)

Tohle mě rozbrečelo....

http://www.youtube.com/watch?feature=player_embedded&v=A-rEb0KuopI

a zároveň potvrdilo, že nejsem sama, když mám pocit, že takhle nemá žít žádná lidská duše.

Vědomí v Byron Shire

Pozoruju zajímavou věc.

Tady v Byron Shire jsou lidi úplně obecně vědomější ohledně věcí, o kterých se člověk v Čechách snadno dostane do bezvýchodných hádek.

Nemají žádné iluze o politice, korporacích nebo farmaceutickém průmyslu, vědí, že nám systém lže, vědí neuvěřitelně moc třeba o tom, co je zač běžná strava nebo drogérie, a co obsahuje a čím je dobré ty věci nahradit. Vědí třeba taky, že chemtrails existují, není to předmět diskuse nebo dokonce boje, jako u nás, je to v obecném povědomí.

Vědí, že je na Zemi potřeba vytvořit úplně nový způsob života, a různě se na tom podílejí.

Mluvím o docela velké oblasti a tisících lidí.

Normálních lidí všeho věku, kteří se věnují hospodaření, rozmanitým povoláním nebo umění, vychovávají děti a podílejí se na životě lokálního společenství.

Samozřejmě v Čechách je nás taky hodně, kdo tyhle věci víme, ale jsme roztroušeni mezi většinovou společností, pokud vím neobsadili jsme zatím ještě ani jednu celou vesnici (i když myslím, že k tomu brzo dojde ;). 

A spousta lidí v Čechách je jaksi na půl cestě: sice si uvědomují potřebu změny a v řadě oblastí jsou velice tvořiví a aktivní, ale některá ta drsnější fakta o systému prostě nějak nemohou přijmout. Třeba že jejich tělový krém je toxický a narušuje hormonální rovnováhu a jediný rozumný přístup je ho zahodit....svět, kde se taková věc normálně prodává v drogérii, by byl příliš děsivej. A taky by v něm bylo potřeba vymyslet, čím tu věc nahradit.

Zdá se, že mamina od dětí v Byron Bay takhle neuvažuje. Zná informace a opravdu na sebe a už vůbec ne na děti nechce patlat ftaláty a spol. a "standardní" sprchový gel či krém si nekoupí. A ví, že "normální" zelenina v supermarketu není normální, ale pěstovaná za pomoci toxických pesticidů, a je fakt lepší mít vlastní nebo nakoupit na trhu od sousedů. A musí být takových mamin nejen v Byron hodně tisíc, když se výrobci na obalech většiny sortimentu v místním obchodě předhánějí v uvádění, že jejich produkt ty které toxiny (o některých jsem slyšela vůbec poprvé) neobsahuje.

Je zajímavé zamýšlet se nad tím, čím to. Napadá mě řada věcí o tom, jak se vzájemně ovlivňuje životní styl a schopnost uvědomovat si jasně některé věci a nebát se jich, a přitom být pozitivní a prostě hledat, co rozumného můžu dělat.

Jednoznačně vliv na to má to, že lidi tu víc žijí v přírodě, s přírodou, venku, nikdo není celé dny obklopen jen betonem a auty. Je tu víc životního prostoru, průměrný člověk má vlastní dům a pozemek, tím pádem dělá spoustu rozmanitých věcí ve fyzickém světě, procento lidí, kteří by žili čistě jen v hlavě a u počítače, je daleko nižší než u nás.

Lidi si hodně uvědomují, že potřebují pohyb, a hýbou se, na všecky možné způsoby, běhají, chodí, cvičí jógu, plavou, surfují, fyzicky pracují, jsou pružní, mají svaly, výdrž...i staří :0), což je úžasný pohled :)

To nepochybně vede k větší uzemněnosti a ukotvenosti ve fyzické realitě.

Je lepší přístup k čerstvému, lokálnímu jídlu, prakticky NIC se sem nedováží tisíce kilometrů, povědomí, co je kvalitní jídlo, je vysoké, jak už zmíněno, a to rozhodně má zpětně vliv na schopnost přímo vnímat věci.

Lidi se hodně setkávají a informace sdílejí, třeba skrze místní trhy, kde si všichni povyměňují své výrobky a služby a na konci se několik hodin společně tancuje při bubnech.

Nejvíc je to asi prostě tím, že se tu před 40 lety, v roce 1972, potkali hippies z celého světa a už tu zůstali, a proto tradice alternativního způsobu myšlení je tu nekonečně větší a koncentrovanější než jinde na světě.

Je to ohromně inspirující. Pro mně je to poprvé pocit, že svět kolem mně je normální, dává smysl, lidé se v něm chovají a uvažují rozumně a logicky. 

Austrálie jako celek na tom asi s vědomím není o nic lépe než ČR, v žádném případě ji tímto nechci vynášet do nebes:). Je tu sice obecně o něco větší povědomí ohledně tělesné aktivity a kontaktu s přírodou, ale zase jsou tu nepříjemné fenomény, spojené se společností a náboženstvím, které u nás naštěstí neáme. Ve městech je tu dokonce hodně lidí, co jsou na tom hůře než průměrný Čech - rozplizlí gumoví medvídci, kteří jedí jen fastfood a neudělají pěšky ani krok a je na ně fakt smutný pohled, syndrom "americké" kultury totální odtrženosti od života.

Byron Shire je jedinečnej fenomén, pravděpodobně globálně. Myslím, že pro každého, kdo taky cítí tu potřebu transformace sebe i světa, tohle místo stojí za navštívení a může být obrovskou inspirací.