Kdo jsem, co dělám, kam jdu

Před rokem a půl, po mé první ayahuaskové ceremonii, mi při závěrečném sdílení šaman Augustin řekl:

"Ty víš spoustu věcí. A potřebuješ je začít sdílet. Jen tak ti bude dobře. Můžeš se učit dál a dál, donekonečna, ale abys byla v rovnováze, musíš to, co se naučíš, předávat dál."

To bylo shrnutí toho, co na mně během ceremonie viděl. Při sdílení říká lidem to základní, co mu o nich liána ukázala.
Zasáhlo mně to, cítila jsem, že je to hluboká pravda.
Ale trvalo mi dalšího rok a půl, než se cítím jakžtakž :) připravená začít se tím řídit.

V poslední fázi mi moc pomohla tahle kniha (jeden z předchozích příspěvků).

Díky ní jsem konečně začala chápat, jaký smysl měly všechny ty věci, kterým se celý život věnuju, a proč to mám, jak to mám.

Zajímá mě spousta věcí. Je jim společné téma transformace, léčení a uzdravení světa, a taky chápání jeho nemoci. Což zahrnuje mnoho a mnoho témat. Něco jsou nástroje a cesty - jakmile narazím na transformační energii, která funguje, ať je to cvičení, léčení, celostní systém, psychologický náhled či párty kultura:)), fascinuje mě a chci vědět víc a jít hlouběji. Něco jsou informace a zdroje vedoucí k hlubšímu pochopení. Na ty když narazím, ponořím se do nich, a vstřebávám tak dlouho, až dojdu k tomu porozumění, které hledám.
V nějakém bodě pak dosáhnu toho, o co mé duši jde, a pak většinou zjistím, že už nemám potřebu jít dál, pokračovat, specializovat se na tu věc víc a víc. Místo toho objevím něco nového. To minulé téma zařadím do repertoáru znalostí a dovedností nebo jako střípek do obrazu chápání světa, který postupně skládám.

Tohle se netýká všeho. Některé cesty jsou prostě ty správné přesně pro mně, a jsou na celý život. Třeba taneční párty v přírodě :) Některé nástroje jsou užitečné trvale, a ponechávám si je a pracuju s nimi dál a dál, protože jsou perfektní a jsou o dlouhodobé každodenní praxi. Tam se obvykle rozhodnu, jak hluboko chci jít a co jsou pro mně priority...například jógu vím, že chci a potřebuju praktikovat pořád, a že pro mně je důležité prohlubovat uvědomění těla v pozicích a práci s dechem....ale není pro mně důležité zvládnout složité a krkolomné pozice, v jednoduchých je pro mé účely potenciálu dost :)

Už nějakých dvacet let takhle sbírám střípky a poznatky, a hodně času z toho jsem měla pocit, že časem a energií plýtvám. Protože mi nikdo nikdy neřekl, že tohle má smysl, všude jsem se setkávala jen s představou, že člověk má být zaměřen na jednu věc...a nebo na "praktické věci", tedy na vydělávání peněz, dělání kariéry, atd, znáte to....a všecko ostatní je "zábava".
Zároveň, v těch světlých chvílích, intuitivně cítím, že to tak vůbec není. Když jsem v tom stavu fascinace něčím, není vůbec pochyb, že dělám správnou věc, vím to.

A teď konečně chápu, že to úplně všecko mělo smysl. Všecko to byla příprava pro mou opravdovou práci, kterou teď můžu pomalu začít dělat. Všechno to má své místo. Dokonce i všechny mé karamboly a průsery, protože i k těm jsem vždycky zároveň přistupovala jako výzkumník :), snažila se pochopit, co se to děje, proč, s čím to souvisí, co to znamená.
--------------------------
Proč to bylo tak těžké, to pochopit?
Nesu si velkou zátěž strachu z odmítnutí, strachu, že nejsem dost dobrá, pocitu, že musím být absolutně totálně dokonalá odbornice, jinak se mi všichni vysmějou.....a tak dokonalá, abych se toho pocitu zbavila, být nejde, ani kdybych v té věci měla tři vysoké školy.

Tahle zátěž není jen záležitost moje nebo našeho rodu. Je bohužel typická pro naši zemi. V naši zemi bylo a někde nejspíš ještě je smutným zvykem ponižovat děti, zpochybňovat jejich schopnosti, potlačovat jejich přirozené projevy a vysmívat se jim, když se o něco neohrabaně pokoušejí poprvé. Asi skoro každý z nás to v nějaké podobě zažil, někdy, někde, od někoho, ve škole, doma, na táboře.... Někteří lidé se s tím vyrovnají snadněji, někteří jsou na to hodně vnímaví, a v té které oblasti se zablokují a přestanou si věřit... Když se nad tím zamyslím, opravdu hodně lidí, co znám, má nějaký takový blok (a já celou sbírku;). Nevěří, že mohou tancovat, malovat, zpívat, vařit.....a raději tu věc už ani nezkusí, aby se "neztrapnili". A i když něco umějí a jde jim to, je často těžké věřit si a udělat ten další krok a třeba to ukázat jiným lidem, začít se tomu opravdu pořádně věnovat, udělat nějaký projekt.... Je u nás hodně silný takový tlak na to, být "obyčejní, malí, praktičtí lidé", kteří jen chodí do obyčejné práce a ve volném čase mají nějaké ty koníčky....

Přitom ve skutečnosti jsme všichni magické bytosti, které mohou úplně všechno, které mohou přispět na tomhle světě něčím naprosto unikátním, jedinečnou a neopakovatelnou kombinací svých schopností a zkušeností, a opravdu stojí za to experimentovat s tím, co v nás je. Je to výzva pro nás všechny, se z toho malého šedého světa probudit, a poznat, že jsme nekonečná vesmírná energie :)
A tím zároveň léčit i naši zemi. A když opravdu rozvineme svůj potenciál, naučí se to od nás naše děti...a budou to umět už odmalička:)

Hodně si tohle teď uvědomuju díky tomu, že jsem v jiné zemi a jiném prostředí, kde jsou jiné zvyky a jiné problémy. Jsem v komunitě plné dětí. Jejich rodiče jsou hodně vědomí a alternativní, a zrovna ten výše popsaný zlozvyk opravdu nemají. Ani jednou jsem se tu nesetkala s tím, že by bylo nějaké dítě nesmyslně kritizováno nebo sráženo. Spíš naopak, když dítě něco nového zkusí, je chváleno, když něco navrhne, dospělí to berou vážně, a pokud je to trochu možné, třeba to opravdu udělají.....jakou mantru si dnes zazpíváme před večeří? .....uííííííí? super....jedeme UÍÍÍÍÍÍ.....:)......iniciativa je podporována, pokud prtě chce vymyslet program na večer nebo na odpoledne v kempu, táta s mámou mu fandí, neokřiknou ho, že plácá blbosti.
A asi je to do nějaké míry obecnější věc, protože tu všude běhá spousta dospělých, kteří se opravdu vůbec nebojí ukázat, co v nich je, a dělají a tvoří všecko možné... Je to různě zdařilé, někdy moc a moc, někdy méně, zkrátka dělají, co umějí, trofnou si, jdou s kůží na trh:), a publikum si vybere :)
......ahaaa, a teď mi právě došlo, že dokonce ani ty dva workshopy, které jsem tu navštívila, a byla jejich kvalitou opravdu zklamaná, nebyly vyhozený čas a peníze....ukázaly mi totiž, že to samé bych mohla udělat lépe, a to bylo zajímavé a užiteční poznání :)
Ty ostatní byly kvalitní, vedli je opravdoví profesionálové, byly obrovskou inspirací a ukázaly mi, jak se můžu naučit věci dělat, když na tom budu hodně a dlouho pracovat, kam cesta vede....

Takže, celá ta léta jsem měla pocit, že nejsem dost dobrá, abych s těmi věcmi, co se učím, mohla něco dělat.
Zdá se, že teď a tady se z toho uzdravuju. Chci dělat věci, tak budu :)
Na začátku to určitě nebude dokonalé, tak se z toho poučím. Například chci psát, tak budu praktikovat, třeba psaním tohohle blogu, a budu zkoumat, jakou praxí je to potřeba podpořit v denním životě, a postupně se doberu toho, že to bude skutečně mít tu krásnou čistou formu, kterou vidím ve svých vizích.....teda, nejspíš se jí to nějak přiblíží :), a taky se vytříbí témata i způsob jejich sdělování. Jinak než zkoušením to nejde.
---------------------------------
A ráda bych vytvořila prostor, kde si takové věci budeme moci zkoušet všichni. Tedy náš okruh lidí (do kterého patří každý, kdo cítí, že do něj patří, komu tohle sdělení něco říká:). Zkoumat svůj potenciál, hrát si, zjišťovat, co nás baví a co nám jde. Sdílet to, co umíme, co děláme, co zkoumáme, co se skrze nás chce projevit, nebo co užitečného jsme objevili. Mluvit o tom, co prožíváme, jak probíhá naše probuzení, co se děje, s čím se potýkáme, co se nám podařilo, a jak jsme to udělali. Sdílet sny a pomáhat si je realizovat, kde to jde :)

To bude projekt Organnic, a více o něm v nějakém příštím textu :)