Televize a rituál jídla

Podařilo se mi shodou okolností nastěhovat do společné domácnosti, jejímž aktivním členem je televize. Už jsme ji takto nezažila dávno. Žiju bez ní 12 let, co jsem opustila byt mámy s babičkou. Skoro nikdo z mých přátel televizi nemá. V mém světě je to věc minulosti, záležitost předchozí generace. Skoro jsem zapomněla, že se na ní inteligentní lidé podobného věku ještě dobrovolně dívají. A to pravděpodobně masově.

Kdybych si všimla předem, možná bych se ani nenastěhovala. Tento vliv v domově, kde mám trávit každý večer, bych opravdu neuvítala. Ale nedošlo mi to, nedošlo mi, proč v rohu obýváku stojí ten monitor, a proč je obývák podivně nezařízený, není vůbec vyzdoben a uzpůsoben pro život, pro společnost živých lidí, jako v bytech přátel. Proč jsou v něm vlastně jen křesla natočená jedním směrem.

A tak jsem měla možnost připomenout si ten zvláštní rituál, kdy dospělí a zdraví lidé dobrovolně přijdou, zapnou si proud podivných informací a v něm pak tráví své chvíle volna, často očividně ve formě transu – velmi uvolněné tělo, skelný pohled. Někdy dokonce v tom proudu i spí. A jedí.

Obsah televizního proudění je pořád stejný, jak si ho pamatuju. S tak velkým odstupem vidím jeho principy velmi jasně. Je to v zásadě programování myšlení a chování lidí. Televize vám říká, co je důležité, co potřebujete, jak je normální žít, jak vypadají vztahy mezi lidmi, co je radost, co je úspěch. Dělá to velmi natvrdo, způsobem až vulgárním, a vzorce opakuje pořád dokola. Zabalené jsou přitom do několika málo schematických obalů. Soutěživost, vzájemný boj o majetek a postavení, přehnané emoce, ubližování si, povrchní okukování „zajímavého“. Věci-věci-věci-zábava-věci. Velmi neutěšený svět. Aktivity těch nejvíce pokřivených jedinců. Vymyšlené aktivity velmi pokřivených jedinců (věřím, že takové procento jako v televizním světě jich ve skutečnosti není). Jistě, občas se tam najde i něco zajímavého a kvalitního. Ale celek je opravdu podivný – a v našem domečku se často sleduje stylem – padnout do křesla, uchopit ovladač, pustit „něco“....jako by se prostor stal lepším, když v něm to „něco“ mluví a dělá zvuky.
Co mi přijde ještě tak relativně neutrální, jsou sportovní přenosy. Sice je to taky přehnaná soutěživost, a obrovská show na zaplácnutí vědomí lidí, aby si nevšímali reálných problémů, svých ani světa....ale alespoň je to hra.
Ale ta energie se z té bedýnky valí pořád, i když je obsah snesitelný. Pokud jsem v jejím dosahu, necítím relativní soukromí vlastního obýváku, připadám si v proudu něčeho. V proudu něčeho, co jsem si nevybrala, a vybírají to lidé, ke kterým naprosto nemám důvěru.

Jak už jsem se zmínila, mým spolubydlícím přijde OK v tom spát. Trvalo mi chvíli si na ten pohled zvyknout.
Ale ještě víc mě zasáhlo, že považují za naprosto normální, přirozené, a dokonce správné, v tom jíst. O přípravě jídla nemluvě. Ta probíhá v kuchyni spojené s obývákem, ze které na televizi není vidět, ale jejím zvukům uniknout nejde.

Úplně každý celostní systém péče o zdraví člověka vám řekne, že jídlo je nesmírně důležitá, zásadní a posvátná činnost. Že při jídle má člověk pobývat v klidném, příjemném a harmonickém prostředí a velmi dbát na to, na co myslí, o čem mluví a v jakém je rozpoložení. Protože všechno, co při jídle prožívá, se ukládá hluboko do jeho těla, jeho tělo se z toho doslova staví.

Pro mě to znamená, pokud je zapnutá televize, odnést si jídlo po schodech do pokoje do patra.
Párkrát se mi nechtělo, byla jsem unavená, a tak jsem si řekla, že to zkusím filtrovat a udržovat pozitivní vědomí. Na obrazovku nekoukám. Ve všech případech v tu chvíli šel nějaký program, který vypadal přijatelně. A ve všech případech nejpozději do několika minut začala být řeč o vraždách, ošklivých nemocech, lidé na sebe začali ječet nebo mi několik vemlouvavých hlasů začalo vnucovat láhev jakéhosi chemického alkoholu. Zkrátka věci, které do jídla prostě nepatří, nikdy.

Ptala jsem se na to slečny, se kterou si u nás nejvíc rozumím, medituje a zajímá se o mnoho podobných věcí jako já. Nerozuměla mi, byla překvapená. Prý jíst při televizi je pro ně s bráchou prostě od mala normální a přišlo by jí naopak zvláštní u toho nic „puštěného“ nemít.

Tohle je tedy velmi efektivní program. Nekonečná konzumace médií.
Naučit lidi odmala pouštět si „systém“ do hlavy při těch nejdůležitějších činnostech.
Zdá se, jako by pak měli sami pocit, že je správné a užitečné „využít“ každou volnou chvilku příjmem médií. Možná by jídlo bylo nezajímavé, bez „informací“ či „zábavy“, možná by to byl „ztracený čas“. Zdá se, že by něco chybělo. Společnost nechce, abychom se soustředili na zásadní složku vlastního života, důležitější je podle ní vnímat umělý svět, na který máme být naladěni.

Tak jako svět potravin je plný „virů“, produktů, které nám nedávají živiny, vitamíny, minerály, nic užitečného, dávají jen chemickou iluzi a berou si za to naše peníze a životní energii, tak je svět médií plný informačních virů. Jejich hodnota pro příjemce je rovněž nulová. Berou si jeho pozornost, tedy také životní energii, a za to mu „dávají“ manipulaci, cizí a lživou pseudorealitu.

Protože mám srovnání se životy mnoha lidí, kteří se televizi nevystavují (a samozřejmě znám lidi starší generace nebo skalní příznivce tohoto média ve své), vidím její účinky na člověka. Celkem pochopitelné a očekavatelné. Fixuje člověka ve vzorcích myšlení, které se v systému považují za normální. Pro člověka, který se tomuto vlivu vystavuje, je mnohem těžší žít po svém. Televize ho učí, co má dělat a čeho se má bát, na čem mu má záležet, co si má kupovat... I když si to neuvědomuje, ovlivňuje ho to. Je to vidět.