pondělí 4. prosince 2017

Absurdnosti světa: Pizza s automobilovou příchutí


Nádražní třída je jedna z nejfrekventovanějších ulic v Českých Budějovicích. Auto za autem, ve čtyřech pruzích, hustý provoz nebo zácpa po většinu času.

Bohužel se tu před nádražím nachází rovněž zastávka autobusu, na které občas musím chvíli čekat, jiné zastávky jsou opravdu daleko a nejde se na ně příjemným prostředím.
Samozřejmě si dám pozor, abych tam nebyla ani o minutu déle, než je nezbytné, pokud přijdu dřív, počkám do posledního okamžiku uvnitř nádraží.

Pak si dám na obličej masku nebo šátek, protože na zastávce se dýchat opravdu nedá. Asi nemusím podotýkat, že nikdo jiný to nedělá, tento nepochopitelný fenomén už jsem zmínila v dřívějším příspěvku. Lidé tam sedí, stojí, klábosí.

Teď ale přibyl jev ještě bláznivější.
Přímo na zastávce otevřeli pizza okénko. Pán v něm stojí, od rána do večera. Kousky pizzy v něm leží, sice za sklem, ale samozřejmě hustá směs jedovatého plynu neváhá vstoupit za okno.



Lidi to kupují. A jedí. Někteří přímo na zastávce.
Chápete to?
Kromě toho, že ten bordel dýchají, ještě si ho dávat nalepený na pizze a polykat ho spoulu se sousty? A vůbec jim to nepřijde divné. Co mají se smysly? Ale to už se opakuju, o tom už jsem psala....

Teď jsem se tam nachomýtla nějak blízko. Měli v akci pizza tyčinky. Vystavené přímo na pultíku, tedy nechráněné absolutně nijak, ani tím plexisklem, jako ta pizza.

Pán mě oslovil a začal mi je nabízet. Zadarmo.
Říkám, že děkuju, nechci.
Nechápal. Jak můžu odmítnout něco zadarmo?

Vypadaly opravdu dobře, propečeně, zdařile. Kdyby neležely na tak hrozném místě, dala bych si.

Tak jsem mu to řekla. Proč je nechci. Že přece nebudu jíst něco, co se povalovalo v tom mastném čmoudu tady.

Vyvalil na mě oči. Změnil se mu výraz. Vypadalo to, jako by si na maličkou chvíli uvědomil, kde je a co dělá. Možná, možná, možná, ho i napadlo doslova, co dělá on: že za pár korun na hodinu dobrovolně celý den dýchá strašný koktejl chemikálií. Že by třeba mohl dělat podobnou práci raději někde na normálním místě...
Pak se mu oči zase zamlžily a odvrátil se. Nechtěl to vědět.
Mně přijel autobus.

Začala jsem přemýšlet nad dalšími strategiemi, jak se tomu smutnému místu vyhnout úplně.