Nádražní třída je jedna z
nejfrekventovanějších ulic v Českých Budějovicích. Auto za
autem, ve čtyřech pruzích, hustý provoz nebo zácpa po většinu
času.
Bohužel se tu před nádražím
nachází rovněž zastávka autobusu, na které občas musím chvíli
čekat, jiné zastávky jsou opravdu daleko a nejde se na ně
příjemným prostředím.
Samozřejmě si dám pozor, abych tam
nebyla ani o minutu déle, než je nezbytné, pokud přijdu dřív,
počkám do posledního okamžiku uvnitř nádraží.
Pak si dám na obličej masku nebo
šátek, protože na zastávce se dýchat opravdu nedá. Asi nemusím
podotýkat, že nikdo jiný to nedělá, tento nepochopitelný
fenomén už jsem zmínila v dřívějším příspěvku. Lidé tam
sedí, stojí, klábosí.
Teď ale přibyl jev ještě
bláznivější.
Přímo na zastávce otevřeli pizza
okénko. Pán v něm stojí, od rána do večera. Kousky pizzy v něm
leží, sice za sklem, ale samozřejmě hustá směs jedovatého
plynu neváhá vstoupit za okno.
Lidi to kupují.
A jedí. Někteří
přímo na zastávce.
Chápete
to?
Kromě
toho, že ten bordel dýchají, ještě si ho dávat nalepený na
pizze a polykat ho spolu se sousty? A vůbec jim to nepřijde divné.
Co mají se smysly? Ale to už se opakuju, o tom už jsem psala....
Teď
jsem se tam nachomýtla nějak blízko. Měli v akci pizza tyčinky.
Vystavené přímo na pultíku, tedy nechráněné absolutně nijak,
ani tím plexisklem, jako ta pizza.
Pán
mě oslovil a začal mi je nabízet. Zadarmo.
Říkám,
že děkuju, nechci.
Nechápal.
Jak můžu odmítnout něco zadarmo?
Vypadaly
opravdu dobře, propečeně, zdařile. Kdyby neležely na tak hrozném
místě, dala bych si.
Tak
jsem mu to řekla. Proč je nechci. Že přece nebudu jíst něco, co
se povalovalo v tom mastném čmoudu tady.
Vyvalil
na mě oči. Změnil se mu výraz. Vypadalo to, jako by si na
maličkou chvíli uvědomil, kde je a co dělá. Možná, možná,
možná, ho i napadlo doslova, co dělá on: že za pár korun na
hodinu dobrovolně celý den dýchá strašný koktejl chemikálií.
Že by třeba mohl dělat podobnou práci raději někde na normálním
místě...
Pak se
mu oči zase zamlžily a odvrátil se. Nechtěl to vědět.
Mně
přijel autobus.
Začala
jsem přemýšlet nad dalšími strategiemi, jak se tomu smutnému
místu vyhnout úplně.
