Moc zajímavá kniha
Jak se soustředit, ve Věku vyrušování (Age of Distractions :)
Poslední dobou mi čím dál víc dochází, že tohle je, co opravdu chci.
Strávila jsem hodně času obklopená takovým tím hippie přístupem. Dělat toho co nejmíň, pokud možno v klidu, v přírodě, venku, mít čas, dělat, co se člověku zrovna chce. Vydělat si na to nějak nějaké minimum peněz, a jen tak bejt.
Typickým příkladem je odjet na Kanáry a tam s podobně založenými lidmi měsíce vegetit na pláži :)
To je samo o sobě super :), zejména jako perioda uzdravení pro člověka, který předtím dělal léta příliš mnoho věcí, které vlastně ani nechtěl, pořád ve spěchu, ve stresu, zkrátka klasický "normální život". Od toho je rozhodně potřeba si odpočinout, srovnat se, vyčistit si hlavu, spojit se znova s tělem, se životem...
A je to v podstatě velice snadno realizovatelné, svět je plný takových míst, kde jde žít zadarmo, nebo za trochu práce, s fajn lidmi, a učit se u toho i různým zajímavým věcem....
Ale čím dál víc zjišťuju, že jako celková životní filosofie pro mně tohleto není, že je to dlouhodobě dokonce hluboce neuspokojivé...teď procházím takovou fází, že mně tenhle styl často vyloženě irituje (třeba když mi někdo na té pláži začne zapáleně vykládat "zůstaň tu s náma, tohle je jedinej správnej způsob, jak žít, co bys dělala jinýho, co bys dělala v Babylonu..."....BREKEKE, nebýt to taková krásná bytost, praštím ji palmovým listem ;-D)...
Jediné, co mi přijde, že pro mně může vést ke spokojenosti, je dělat věci, které považuju osobně za svou cestu, doopravdy, a dotahovat je do konce.
Co mi v tom dlouhodobě překáží je právě to rušení a roztříštěnost. Tendence hyperaktivní mysli ztratit se v tisíci drobností a chtít moc věcí najednou.
Co vnímám jako jediné řešení je právě to, o čem je ta kniha. Vytvořit nějaký stav jednoduchosti se zaměřením na dělání (tvoření) pár základních věcí, vůbec jich nemusí být moc, a v těch vidět pokrok a výsledky.
A mám pocit, že teprve pak bych si mohla opravdu a v klidu užít jít na víkend, na odpoledne nebo na měsíc, nebo klidně i na déle do výše popsaného prostředí a tam provozovat ten totální relax :)
On navíc ten totální relax ten problém neřeší. Můžu odjet kamkoliv a tam dělat cokoliv toho typu, ale když se pak vrátím do normálního života, nic se nezměnilo...pořád se neumím soustředit na to podstatné.
Autor přirovnává rozptýlení k závislosti. Závislost na pořád nových informacích, podnětech a komunikacích.
A ono to tak je. Nabízí se srovnání se situací závislého na drogách, který jde do léčebny. Tam je také v pohodě, v uměle zvenčí vytvořeném relax stavu, kdy má rozumný a zdravý denní režim a nemůže jinak. A má to svůj smysl, pro člověka, který na tom byl hodně špatně. Stejně jako pro člověka, který byl roky zavřený zoufalý v kanceláři, kde být nechtěl a myslel, že musí, má smysl odjet žít půl roku na té pláži :) (pokud mu to samozřejmě jeho osobní situace dovoluje, jinak musí hledat jiné možnosti....)
Ale sama za sebe jsem na léčebny nikdy nevěřila, protože mi bylo jasné, že z takového místa bych se pak stejně vrátila do normálního života, a nic by nebylo vyřešené, a stejně by bylo potřeba od začátku se učit, jak prakticky žít, jak si organizovat den, jak se svou vlastní silou přimět ke správným rozhodnutím.
A stejnou zkušenost mám s cestami a úniky všeho druhu. Ta zkušenost je sama o sobě super, a léčivá, ale základní otázku, jak dělat, co opravdu chci, nikdy nevyřešila.
Ještě mě napadá jiný příklad: tripy. Na tripu to člověk často všechno vidí, co chce, kam jde, co dělat. Ale tím se to ještě neudělá, a trip sám o sobě k tomu nedá ani sílu, jen inspiraci.
Jediné, co podle mé zkušenosti nakonec funguje, jsou malé praktické kroky a změny v tom úplně normálním každodenním životě. Třeba dvacet minut se soustředit na jednu důležitou věc, i kdyby to bylo dvacet minut denně. I pět minut pomůže, prostě pět minut HNED dělat tu věc, co jsem odkládala, třeba učit se španělsky (dělám to tak cca půl roku, pár minut sem, pár tam, sem tam, video, text sem a tam, a nějaké výsledky už jsou, radost:)
Nebo když vím, že mi dělá dobře hrabat se na zahradě, udělat si na to čas před cestou do města, i když je to taky jen 10 minut....
Myslím, že jen tímhle způsobem jde život nakonec překonfigurovat v něco opravdu uspokojujícího.
Tenhle text jsem psát neplánovala, vznikl úplně spontánně, větu za větou :)
Ale protože určitě nejsem jediná, kdo řeší podobné věci, zveřejním ho :o)
A jdu koukat zpátky do té fajn knížky :)
