úterý 25. února 2014

Chodiči a nechodiči

Malé zamyšlení nad radostí z chození po nohou, a tím jak a proč tahle radost některé lidi míjí...a jak jde zkoumat a objevovat :)
-------------------------------
V lednu jsme na Tenerife strávily pár dní s kamarádkou, cestovatelkou, která už léta stopuje, couchsurfuje, woofuje, zkrátka putuje. A jak už to tak bývá, když jste na novém místě, toulaly jsme se trochu kolem, po vesničce, kde jsem byla ubytovaná na farmě, a jejím okolí. Pak si Alenka dala tripa a já ji doprovázela, a to se člověk toulá ještě víc :)


Alenka (jméno změněno:) sice najezdí tisíce kilometrů, převážně stopem, ale na chození moc není. Toho jsem si všimla, a sama to i řekla, už když jsme se potkaly minule, v Amsterdamu. Už po hodince procházky po rovince kolem kanálů ji bolely nohy a chtěla si sednout.
V Los Silos to měla daleko těžší, jako celé Tenerfie se totiž i tohle místo skládá ze samých svahů a srázů. Pořád chodíte z kopce a do kopce, jinak to nejde. Alenka pochází z rovinaté země a do kopců se v životě moc nenachodila, přesněji řečeno snad dokonce vůbec.

Brzy jsme narazily na velký rozdíl v tom, jak vnímáme chůzi.

Pro mně je chození prostě základní běžná aktivita, jako sezení nebo stání. Nevnímám ho jako zvláštní námahu, nepotřebuju k němu moc energie. Unavím se po pár hodinách, a i pak můžu jít dál.

Vděčím za to dvěma věcem: jednak asi svému přirozenému založení, hodně ale také rodičům. Celé mé dětství jsme s mámou a babičkou chodili na dlouhé pěší procházky po městě i venkově, a celé prázdniny jsme trávili túrami na horách. Takže vím, že chodit je příjemné, přirozené, že se přitom a potom cítím dobře, že jenom pěšky pořádně poznám místa, kde žiju... Vím i, že dokonce i když jsem začala znova chodit na výlety po několika týdnech nemoci a ležení v posteli, tělo si vždycky během pár dní zase zvyklo a udělalo mu to moc dobře. Nikdy jsem chodit nepřestala, vyrazit ven a prostě jít a jít pro mě byl způsob relaxace i v obdobích největší lenosti a workoholismu u počítače.
Až dnes chápu, jaký dar to je, a to právě díky setkávání s lidmi, kteří to mají jinak.

Alenka si začne stěžovat na únavu tak po dvou kilometrech, tedy po půl hodině chůze. Dřív, pokud je to do kopce. Když má před sebou zhruba kilometrovou vzdálenost k nějakému místu, připadá jí to “daleko”, a dobře si rozmyslí, jestli se tam vydat. Chůzi zjevně vnímá jako namáhavé cvičení - vyslovila mnoho výroků na toto téma, které mě vždycky znova naplnily údivem.

Protože na tripu lidé rádi věci zkoumají, daly jsme se o tomto tématu do řeči. Sama se nad tím zamyslela, jestli je to normální, považovat chůzi za takovou námahu. Položila si otázku, jestli za tím není nějaký zdravotní problém, třeba se srdcem.

To je samozřejmě možné. Těžko posoudit. Může jí něco být.
Ale když jsem se nad tím zamyslela, uvědomila jsem si, že zdaleka není první, koho jsem potkala, kdo o chození říká takovéhle věci a chová se, jako by výstup na menší kopeček byl div ne maratón.

Spíš naopak: takových lidí je hodně. A všichni vykazují zhruba stejné příznaky. Nechce se jim dobrovolně chodit víc než tak kilometr, maximálně dva. Hodinová procházka už je pro ně sportovní výkon, ze kterého si pak potřebují odpočinout. Vidí-li před sebou vzdálenost delší než pár set metrů, překonat ji pro ně představuje podstatný výdej energie a musí pro to mít vážný důvod, v žádném případě tam například nepůjdou jen tak dvakrát, nebo tam a zpátky, když to nemusí nutně být. Výstup na kopec je sportovní výkon na druhou, a často si zvolí raději se o něj ani nepokoušet (jet autem, lanovkou, zůstat dole).

A když jsem přemýšlela dál, došlo mi, že stav těch lidí vlastně chápu, protože ho sama znám. Cítila jsem se přesně tak, když jsem bývala nemocná s průduškami. Nedávno se mi to opakovalo, takže to mám v živé paměti. Při infekci horních cest dýchacích se člověku špatně dýchá, jeho aerobní kapacita velmi klesne, a tak se každý pohyb stává namáhavější. Chůze se změní ve sportovní výkon, který vyžaduje energii, a velice dobře si rozmyslíte, kolik kroků opravdu musíte udělat. Pohodlí, které poskytují auta, vlaky a výtahy, se najednou stává zásadní a životně důležité, pokud ho nemáte, těžce dýcháte, potíte se a je vám velmi nepříjemně.

Ale to ještě není přesně ono. Vlasntě jsem zažila stav, který byl situaci nechodících lidí ještě bližší: ten samý. A také nedávno. Před rokem, v roce 2012. Začalo to právě ošklivou bronchitidou, která se táhla asi měsíc. A sotva jsem se zotavila, onemocněla jsem znova a všechno se opakovalo. Výsledek: skoro dva měsíce bez pohybu. Občas jsem musela ven, ale právě proto, že se mi špatně dýchalo, jsem jezdila všude autem (začala jsem řídit pár měsíců předtím). Tedy chovala jsem se zhruba stejně, jako se tisíce lidí chovají pořád, i když jsou zdraví: autem od domu na nádraží, po městě pár kroků a jinak tramvají, autem na nákup, domů, doma sedět, ležet.

Co bylo výsledkem? Dostala jsem se přesně do toho stavu, ve kterém pravděpodobně žijí všichni nechodiči. Když jsem se nakonec uzdravila, byla jsem tak slabá, že jít pěšky na nádraží (necelé 2 km) pro mě byl sportovní výkon, ze kterého jsem se unavila a zadýchala. A nějakou dobu jsem se mu vyhýbala. Když jsem přijela na párty, připadalo mi jako “pohyb”, že tam musím chodit sem a tam, mezi tábořištěm a stagí. Když jsem se šla projít do lesa, zhruba po hodině jsem měla “dost” a bolely mě nohy.

Protože na takový stav nejsem zvyklá, a už je to mnoho let, co jsem bývala nemocná, nepamatovala jsem si, co se s tím musí dělat, že pomůže jen prostě to “rozchodit”. Tuším ještě další asi 2 měsíce jsem fungovala v cyklu únavy a lenosti, kdy jsem se “námaze” vyhýbala a jezdila autem.
Výsledek: strašlivě mě bolela záda. Zjistila jsem, že moje záda, aby si udržela základní pružnost, nutně vyžadují chůzi. Jinak ztuhnou na kámen, speciálně okolo bederní páteře, a každé probuzení je utrpení. Jóga ani jiné cvičení nestačí. Zkrátka nejsou dělaná na celodenní sezení.
To mě nakonec přimělo probrat se, spolu s jarním počasí. Začala jsem zase chodit pěšky, vyrážet na výlety, a dalo se to do pořádku.
A teď už si plně uvědomuju, že jezdit autem je past. Ty kroky, které člověk neudělá, mu chybí, opravdu chybí.

Dnes si svoje kroky hlídám. Tato zkušenost mě naučila, že potřebuju každý den nachodit okolo 4 km, abych se cítila normálně a udržovala své tělo v normálním stavu, abych měla uvolněná záda, aby mi fungovalo trávení, zkrátka ze spousty důvodů.

Jak je to tedy s těmi lidmi? Myslím si, že hlavní příčinou jejich stavu je ve většině případů prostě...nechození. Není to žádná zvláštní nemoc, je to stav zesláblosti způsobený nedostatečným používáním vlastních nohou.
Obzvláště těžké případy bývají lidé okolo aut, automechanici a tak. Protože ti jezdí autem opravdu pořád a všude. Všimli jste si toho taky? Pokud by chlapík ze servisu měl ujít 300m k vozu zaparkovanému za rohem, vezme si na to auto :)

Dobrá zpráva na tom je, že se ten stav dá velice snadno napravit. Stačí jít se každý den projít, a během pár dnů už to nebude námaha ale radost, a za měsíc to bude nejsamozřejmější věc na světě. A zároveň přibyde energie, vnitřní pohody a jakéhosi vnitřního prostoru uvnitř sebe. To myslím vážně. Když se nehýbete, energie uvnitř stagnuje. Když se rozhýbe, začne proudit, vytvoří se uvnitř čistější a volnější prostor – a ten se může zaplnit novými myšlenkami, nápady, vizemi....

Když jsem byla malá, někdy jsem měsíc ležela se zápalem plic, a pak jsme přijeli do Krkonoš, a hned začali chodit 15km denně. První tři dny to bylo těžké. Ale vydržela jsem, protože jsem věděla, jaká bude odměna: po těch pár dnech tělo začalo fungovat, a začala jsem se cítit naprosto nádherně :) Tak snadné to je.

Samozřejmě, tohle je až zbytečně extrémní přístup, to není třeba, podvečerní potoulání po okolí domova nebo lesoparku za paneláky úplně stačí.

A mimochodem, nebylo to mládím, že jsem to zvládala tak snadno. Tenkrát s námi na túry vyrážela babička, které bylo v období, kdy jsme chodili nejintenzivněji, okolo 75 let. 30 km za den jí nedělalo problém. A to ani nebyla nějak zvlášť trénovaná. Prostě jen věděla, že je to normální, přirozené, příjemné a dělá jí to dobře. Užívala si s námi čerstvý vzduch, stromy, kameny, modrou oblohu, a šla. Neviděla v tom dřinu nebo trénink, jen radost.

A když člověk chodí pěšky, dá mu to úplně novou úroveň spojení s místem, kde žije. Pozná místa, o kterých by jinak vůbec nevěděl. Cítí půdu, kopce, stromy, lidská sídla, ví přesně, kde co je, kudy kam dojít, co se děje, jak se daří živým tvorům, potoku i lidem.

V západních zemích člověk vídá lidi, kteří praktikují chůzi jako “fitness”. Dozvěděli se z médií, že chození je nezbytné pro zdraví, a tak ho provozují jako “trénink”. Poznáte je na první pohled: kráčí rázně až toporně, ve sportovním oblečení, se sluchátky na uších, často s úporným výrazem. Plní si další povinnost, kterou už chtějí mít za sebou.

Je asi lepší, když to dělají alespoň takhle, než kdyby to nedělali. Chůze je důležitá i pro psychické zdraví. Tělo, které je z nedostatku kroků celé ztuhlé a stagnuje v něm potrava, způsobuje frustraci, nerudnost, nervozitu. I ten “fitness-chodič” pravděopodobně bude mít díky své aktivitě o něco lepší náladu a bude lépe vycházet se svými blízkými.
Ale chodit takhle je trochu škoda. Člověk přichází o většinu radosti.

Přijde mi daleko lepší o nic se nesnažit. Zapomenout na ideu, že provozuju nějaké „cvičení“, a vnímat procházku jako příjemný klidný čas pro sebe. Jít svým tempem, a kam mě nohy nesou. Vnímat svět kolem sebe, vydávat se po cestičkách, které mě přitahují. Nacházím tak svoje vlastní magická místa, místa kde se mi líbí, která mě nabíjejí a ráda se tam vracím.

Kdysi jsem někde objevila termín „lokální šamanismus“... To je ono. Být šamanem ve svém vlastním malém světě – tím, kdo důvěrně zná svůj prostor, je v kontaktu s duchem různých míst v okolí svého domova, komunikuje s nimi, přináší jim svou úctu a pozornost, a odnáší si uvolnění, jasnost, moudrost. A tím se stává uzemněnější, víc spojený se skutečností, a to mu zase umožňuje větší rozlet do jakýchkoli dimenzí.
To můžete třeba zkusit i vy, pokud to zatím neděláte:). Nebo k tomu zkusit inspirovat své blízké, kteří to ještě nedělají :) Prostě jen chodit, dívat se, pozorovat, mít rádi místa, živé tvory, kameny, domy, povídat si s nimi a naslouchat jim. Doma i na cestách. Na cestách je to taky něco úžasného: prostě se sebrat a pořádně to nové místo prolézt :)

A příjemným vedlejším účinkem pak je, že když chodíte po městě, nenamáhá vás to a nebolí vás nohy. Když máte před sebou vinoucí se kilometrovou cestu k majáku nad oceánem, nepotřebujete si 10x rozmyslet, jestli je to smysluplné využití vaší omezené energie, prostě vyrazíte a jdete se tam podívat, jen tak pro radost. Kdekoli potřebujete chodit, můžete se plně soustředit na to, kudy chodíte, co se kolem děje, co prožíváte, vaše tělo se vám nepřipomíná, neruší vás bolestí nebo únavou, protože chůze je pro něj samozřejmost.

Pokračování příště, chtěla jsem napsat ještě něco o chození do kopců, ale to je ještě jiný krásný příběh a zaslouží si vlastní text.

Ťapání zdar :)