-------------------------------
V lednu jsme na Tenerife strávily pár
dní s kamarádkou, cestovatelkou, která už léta stopuje,
couchsurfuje, woofuje, zkrátka putuje. A jak už to tak bývá, když
jste na novém místě, toulaly jsme se trochu kolem, po vesničce,
kde jsem byla ubytovaná na farmě, a jejím okolí. Pak si Alenka dala tripa a já ji doprovázela, a to se člověk toulá ještě víc :)
Alenka (jméno změněno:) sice najezdí
tisíce kilometrů, převážně stopem, ale na chození moc není.
Toho jsem si všimla, a sama to i řekla, už když jsme se potkaly
minule, v Amsterdamu. Už po hodince procházky po rovince kolem
kanálů ji bolely nohy a chtěla si sednout.
Brzy jsme narazily na velký rozdíl v
tom, jak vnímáme chůzi.
Pro mně je chození prostě základní
běžná aktivita, jako sezení nebo stání. Nevnímám ho jako
zvláštní námahu, nepotřebuju k němu moc energie. Unavím se po
pár hodinách, a i pak můžu jít dál.
Vděčím za to dvěma věcem: jednak
asi svému přirozenému založení, hodně ale také rodičům. Celé
mé dětství jsme s mámou a babičkou chodili na dlouhé pěší
procházky po městě i venkově, a celé prázdniny jsme trávili
túrami na horách. Takže vím, že chodit je příjemné,
přirozené, že se přitom a potom cítím dobře, že jenom pěšky
pořádně poznám místa, kde žiju... Vím i, že dokonce i když
jsem začala znova chodit na výlety po několika týdnech nemoci a
ležení v posteli, tělo si vždycky během pár dní zase zvyklo a
udělalo mu to moc dobře. Nikdy jsem chodit nepřestala, vyrazit ven
a prostě jít a jít pro mě byl způsob relaxace i v obdobích
největší lenosti a workoholismu u počítače.
Až dnes chápu, jaký dar to je, a to
právě díky setkávání s lidmi, kteří to mají jinak.
Alenka si začne stěžovat na únavu
tak po dvou kilometrech, tedy po půl hodině chůze. Dřív, pokud
je to do kopce. Když má před sebou zhruba kilometrovou vzdálenost
k nějakému místu, připadá jí to “daleko”, a dobře si
rozmyslí, jestli se tam vydat. Chůzi zjevně vnímá jako namáhavé
cvičení - vyslovila mnoho výroků na toto téma, které mě
vždycky znova naplnily údivem.
Protože na tripu lidé rádi věci
zkoumají, daly jsme se o tomto tématu do řeči. Sama se nad tím
zamyslela, jestli je to normální, považovat chůzi za takovou
námahu. Položila si otázku, jestli za tím není nějaký
zdravotní problém, třeba se srdcem.
To je samozřejmě možné. Těžko
posoudit. Může jí něco být.
Ale když jsem se nad tím zamyslela,
uvědomila jsem si, že zdaleka není první, koho jsem potkala, kdo
o chození říká takovéhle věci a chová se, jako by výstup na
menší kopeček byl div ne maratón.
Spíš naopak: takových lidí je
hodně. A všichni vykazují zhruba stejné příznaky. Nechce se jim
dobrovolně chodit víc než tak kilometr, maximálně dva. Hodinová
procházka už je pro ně sportovní výkon, ze kterého si pak
potřebují odpočinout. Vidí-li před sebou vzdálenost delší než
pár set metrů, překonat ji pro ně představuje podstatný výdej
energie a musí pro to mít vážný důvod, v žádném případě
tam například nepůjdou jen tak dvakrát, nebo tam a zpátky, když
to nemusí nutně být. Výstup na kopec je sportovní výkon na
druhou, a často si zvolí raději se o něj ani nepokoušet (jet
autem, lanovkou, zůstat dole).
A když jsem přemýšlela dál, došlo
mi, že stav těch lidí vlastně chápu, protože ho sama znám.
Cítila jsem se přesně tak, když jsem bývala nemocná s
průduškami. Nedávno se mi to opakovalo, takže to mám v živé
paměti. Při infekci horních cest dýchacích se člověku špatně
dýchá, jeho aerobní kapacita velmi klesne, a tak se každý pohyb
stává namáhavější. Chůze se změní ve sportovní výkon,
který vyžaduje energii, a velice dobře si rozmyslíte, kolik kroků
opravdu musíte udělat. Pohodlí, které poskytují auta, vlaky a
výtahy, se najednou stává zásadní a životně důležité, pokud
ho nemáte, těžce dýcháte, potíte se a je vám velmi nepříjemně.
Ale to ještě není přesně ono.
Vlasntě jsem zažila stav, který byl situaci nechodících lidí
ještě bližší: ten samý. A také nedávno. Před rokem, v roce
2012. Začalo to právě ošklivou bronchitidou, která se táhla asi
měsíc. A sotva jsem se zotavila, onemocněla jsem znova a všechno se
opakovalo. Výsledek: skoro dva měsíce bez pohybu. Občas jsem
musela ven, ale právě proto, že se mi špatně dýchalo, jsem
jezdila všude autem (začala jsem řídit pár
měsíců předtím). Tedy chovala jsem se zhruba stejně,
jako se tisíce lidí chovají pořád, i když jsou zdraví: autem od domu na nádraží,
po městě pár kroků a jinak tramvají, autem na nákup, domů,
doma sedět, ležet.
Co bylo výsledkem? Dostala jsem se
přesně do toho stavu, ve kterém pravděpodobně žijí všichni nechodiči. Když
jsem se nakonec uzdravila, byla jsem tak slabá, že jít pěšky na
nádraží (necelé 2 km) pro mě byl sportovní výkon, ze kterého
jsem se unavila a zadýchala. A nějakou dobu jsem se mu vyhýbala.
Když jsem přijela na párty, připadalo mi jako “pohyb”, že
tam musím chodit sem a tam, mezi tábořištěm a stagí. Když jsem
se šla projít do lesa, zhruba po hodině jsem měla “dost” a
bolely mě nohy.
Protože na takový stav nejsem zvyklá,
a už je to mnoho let, co jsem bývala nemocná, nepamatovala jsem
si, co se s tím musí dělat, že pomůže jen prostě to “rozchodit”.
Tuším ještě další asi 2 měsíce jsem fungovala v cyklu únavy
a lenosti, kdy jsem se “námaze” vyhýbala a jezdila autem.
Výsledek: strašlivě mě bolela záda.
Zjistila jsem, že moje záda, aby si udržela základní pružnost,
nutně vyžadují chůzi. Jinak ztuhnou na kámen, speciálně okolo
bederní páteře, a každé probuzení je utrpení. Jóga ani jiné
cvičení nestačí. Zkrátka nejsou dělaná na celodenní sezení.
To mě nakonec přimělo probrat se,
spolu s jarním počasí. Začala jsem zase chodit pěšky, vyrážet na výlety, a dalo
se to do pořádku.
A teď už si plně uvědomuju, že
jezdit autem je past. Ty kroky, které člověk neudělá, mu chybí,
opravdu chybí.
Dnes si svoje kroky hlídám. Tato
zkušenost mě naučila, že potřebuju každý den nachodit okolo
4 km, abych se cítila normálně a udržovala své tělo v normálním
stavu, abych měla uvolněná záda, aby mi fungovalo trávení,
zkrátka ze spousty důvodů.
Jak je to tedy s těmi lidmi? Myslím
si, že hlavní příčinou jejich stavu je ve většině případů
prostě...nechození. Není to žádná zvláštní nemoc, je to stav
zesláblosti způsobený nedostatečným používáním vlastních
nohou.
Obzvláště těžké případy bývají
lidé okolo aut, automechanici a tak. Protože ti jezdí autem
opravdu pořád a všude. Všimli jste si toho taky? Pokud by chlapík
ze servisu měl ujít 300m k vozu zaparkovanému za rohem, vezme si
na to auto :)
Dobrá zpráva na tom je, že se ten
stav dá velice snadno napravit. Stačí jít se každý den projít,
a během pár dnů už to nebude námaha ale radost, a za měsíc to
bude nejsamozřejmější věc na světě. A zároveň přibyde
energie, vnitřní pohody a jakéhosi vnitřního prostoru uvnitř
sebe. To myslím vážně. Když se
nehýbete, energie uvnitř stagnuje. Když se rozhýbe, začne
proudit, vytvoří se uvnitř čistější a volnější prostor –
a ten se může zaplnit novými myšlenkami, nápady, vizemi....
Když jsem byla malá, někdy jsem
měsíc ležela se zápalem plic, a pak jsme přijeli do Krkonoš, a
hned začali chodit 15km denně. První tři dny to bylo těžké.
Ale vydržela jsem, protože jsem věděla, jaká bude odměna: po
těch pár dnech tělo začalo fungovat, a začala jsem se cítit
naprosto nádherně :) Tak snadné to je.
Samozřejmě, tohle je až zbytečně
extrémní přístup, to není třeba, podvečerní potoulání po
okolí domova nebo lesoparku za paneláky úplně stačí.
A mimochodem, nebylo to mládím, že
jsem to zvládala tak snadno. Tenkrát s námi na túry vyrážela
babička, které bylo v období, kdy jsme chodili nejintenzivněji,
okolo 75 let. 30 km za den jí nedělalo problém. A to ani nebyla
nějak zvlášť trénovaná. Prostě jen věděla, že je to
normální, přirozené, příjemné a dělá jí to dobře. Užívala
si s námi čerstvý vzduch, stromy, kameny, modrou oblohu, a šla.
Neviděla v tom dřinu nebo trénink, jen radost.
A když člověk chodí pěšky, dá mu
to úplně novou úroveň spojení s místem, kde žije. Pozná
místa, o kterých by jinak vůbec nevěděl. Cítí půdu, kopce,
stromy, lidská sídla, ví přesně, kde co je, kudy kam dojít, co
se děje, jak se daří živým tvorům, potoku i
lidem.
V západních zemích člověk vídá
lidi, kteří praktikují chůzi jako “fitness”. Dozvěděli se z
médií, že chození je nezbytné pro zdraví, a tak ho provozují
jako “trénink”. Poznáte je na první pohled: kráčí rázně
až toporně, ve sportovním oblečení, se sluchátky na uších, často s
úporným výrazem. Plní si další povinnost, kterou už chtějí
mít za sebou.
Je asi lepší, když to dělají
alespoň takhle, než kdyby to nedělali. Chůze je důležitá i
pro psychické zdraví. Tělo, které je z nedostatku kroků celé
ztuhlé a stagnuje v něm potrava, způsobuje frustraci, nerudnost,
nervozitu. I ten “fitness-chodič” pravděopodobně bude mít
díky své aktivitě o něco lepší náladu a bude lépe vycházet
se svými blízkými.
Ale chodit takhle je trochu škoda.
Člověk přichází o většinu radosti.
Přijde mi daleko lepší
o nic se nesnažit. Zapomenout na ideu, že provozuju nějaké
„cvičení“, a vnímat procházku jako příjemný klidný čas
pro sebe. Jít svým tempem, a kam mě nohy nesou. Vnímat svět
kolem sebe, vydávat se po cestičkách, které mě přitahují.
Nacházím tak svoje vlastní magická místa, místa kde se mi líbí,
která mě nabíjejí a ráda se tam vracím.
Kdysi jsem někde objevila
termín „lokální šamanismus“... To je ono. Být šamanem ve
svém vlastním malém světě – tím, kdo důvěrně zná svůj
prostor, je v kontaktu s duchem různých míst v okolí svého
domova, komunikuje s nimi, přináší jim svou úctu a pozornost, a
odnáší si uvolnění, jasnost, moudrost. A tím se stává
uzemněnější, víc spojený se skutečností, a to mu zase
umožňuje větší rozlet do jakýchkoli dimenzí.
To můžete třeba zkusit
i vy, pokud to zatím neděláte:). Nebo k tomu zkusit inspirovat
své blízké, kteří to ještě nedělají :) Prostě jen chodit,
dívat se, pozorovat, mít rádi místa, živé tvory, kameny, domy,
povídat si s nimi a naslouchat jim. Doma i na cestách. Na cestách
je to taky něco úžasného: prostě se sebrat a pořádně to nové
místo prolézt :)
A příjemným vedlejším
účinkem pak je, že když chodíte po městě, nenamáhá vás to a
nebolí vás nohy. Když máte před sebou vinoucí se kilometrovou
cestu k majáku nad oceánem, nepotřebujete si 10x rozmyslet, jestli
je to smysluplné využití vaší omezené energie, prostě vyrazíte
a jdete se tam podívat, jen tak pro radost. Kdekoli potřebujete
chodit, můžete se plně soustředit na to, kudy chodíte, co se
kolem děje, co prožíváte, vaše tělo se vám nepřipomíná,
neruší vás bolestí nebo únavou, protože chůze je pro něj
samozřejmost.
Pokračování příště,
chtěla jsem napsat ještě něco o chození do kopců, ale to je
ještě jiný krásný příběh a zaslouží si vlastní text.
Ťapání zdar :)
