Pohyby těla a duše

Workshop “I ty můžeš” s masérkou a umělkyní pohybu Jitkou Eridani Sedlákovou.

Jitku znám už léta a vím, že má úžasný cit pro lidské tělo, pohyb a veškerou práci s obojím. Proto jsem se hodně těšila na první víkendový seminář. Taky se zajímám o spontánní pohyb, a chtěla jsem vědět, jaké to je, když s ním pracuje někdo, kdo má o věci opravdu hluboké znalosti.

 

Sešli jsme se čtyři, pro mě byl jen jeden člověk nový, s ostatními dvěma dámami se znám léta. Pocit intimity, pohody, rodinného prostředí, kde se může všechno. 

Vstupovala jsem do semináře trošku rozcitlivěná po první hodině rolfingu předchozí den. Myslím, že mi víkend dost pomohl se uzemnit a uvědomit si, co se děje.

Proces pro mě začal už seznámením, kde jsem si vyzkoušela říct o sobě trochu jiné věci, než obvykle. Napřed jsem vybrala ze své reality jen to nejhezčí, takovou ideální verzi toho, čím bych chtěla být. Byla to v zásadě pravda, ale bez kontextu to znělo divně, odtrženě od reality. Tak divně, že jsem cítila potřebu se „opravit“, a naopak šla do zranitelnosti a řekla něco o minulosti, bolesti a citlivých tématech. A pozorovala jsem, co to udělalo, hlavně se mnou. Výsledkem bylo pochopení, že to nejlepší by bylo bývalo někde mezi oběma možnostmi. Ani si nehrát na totální zdraví, ani moc nemluvit o nemoci, říct, co je teď, praktické, reálné věci.

Nejspíš důsledkem rolfingu, což je metoda, při které se uvolňuje energie z hodně starých vrstev uložených v těle, mi pak po celých dalších 24 hodin vystupovaly do vědomí různé pocity spojené se sebevědomím, sebehodnocením a otázkou, jak mě vidí ostatní. Na začátku to bylo dost nepříjemné, vrátila se mi totální nejistota, kterou jsem trpívala kdysi před lety. Ale techniky, které jsme praktikovali, mi téměř okamžitě začaly pomáhat, uvědomovala jsem si díky nim hlouběji, co se vlastně děje, místo abych se to snažila potlačit, jak jsem to dělávala v minulosti. A díky pochopení pak pocity ustupovaly, až druhý den mi už bylo zase dobře a cítila jsem normální příjemné spojení mezi námi všemi.

Na začátku a na konci jsme zpívali, zvuky odpovídající jednotlivým čakrám. Fungovalo to. Přestože mi občas ujížděly myšlenky, cítila jsem, jak se centra pootvírala, asi poprvé můžu říct, že jsem to vnímala naprosto reálně, jak vibrace rozechvívají tělo a něco dělají v uzlových bodech energetického pole.

Jak se to chce hýbat?

Několikrát během semináře pak přišel blok, kdy jsme se měli prostě spontánně protahovat každý po svém. Bylo to pro mě hodně podnětné, uvědomila jsem si totiž, kolik znám svých vlastních unikátních energetických pohybů. A mám tendenci si jich moc nevážit, praktikovat je spíš náhodně, prostě nepřikládat jim takový význam jako pohybům, které jsem se naučila z vnějších zdrojů, například z jógy. Přitom jsou zjevně minimálně stejně hodnotné, moje tělo si je vynašlo pro své vlastní potřeby a prostě fungují.

Takový je přístup naší společnosti, učíme se přikládat váhu jen tomu, co nám bylo vštípeno zvenčí, a nevšímat si své vlastní vnitřní pravdy. Techniky a nástroje zvenčí mohou být moc dobré a užitečné, ale to, co přichází zevnitř, je důležité taky, často ještě důležitější...

Zatím už dělám to, že si například jógovou praxi upravuju a skládám podle svého, samozřejmě se znalostí základních principů, a sem tam zařadím svou vlastní ásanu. Ale cítím, že by bylo skvělé vytvořit si úplně vlastní pohybovou praxi a provozovat ji pravidelně, třeba 15 minut, ale natolik často, abych mohla její prvky dále rozvíjet.

Až tenhle text dopíšu, pustím si hudbu a takovou praxi si dám :)

Slastné drbání

Večer přišlo zábavné cvičení, kdy jeden z nás byl strom a druhý zvíře, které se o něj drbe. Zkoušeli jste to už někdy ? :) Drbat a třít se o tělo jiného člověka tak, abyste si udělali co nejvíc dobře? Využít všecky možné výčnělky, výstupky a hrbolky, různé povrchy, různě pevná nebo měkká místa? Dozvíte se opravdu hodně o těle svém (co mu dělá dobře, co si chce podrbat, jak ho k tomu natočit:), i o těle „stromu“. A tedy, zajímavá je i dynamika, kdy ten, kdo se hýbe, si uvědomuje své možnosti jako zvířete s darem pohybu :), a ten, kdo stojí, zase prožívá klid, stabilitu a pevnost bytosti, co jen stojí a vnímá a dává.

A pak zviřátko stromeček za odměnu pořádně pohladí :)

Propletenec

Na závěr večera jsme provozovali tibetskou léčebnou techniku, kdy si lidé lehnou, všelijak se propletou a pak tam prostě spolu jsou. Je to zajímavá forma meditace, hřeje to a dělá to podivuhodné věci, které se nedají moc popsat, musíte vyzkoušet :)

Noc jsme strávili společně ve spacácích a dekách v seminární místnosti. Odloučení od vnějšího světa mi přišlo pro proces moc dobré.

Ráno jsme si zatančili a vrhli se na zlatý hřeb programu.

Miminko se učí hýbat

Představte si, že jste se právě narodili. Umíte jen ležet a třepat ručičkama a nožičkama, natáhnout se po prsu a sát, a pak spát :)

Všechno ostatní se musíte teprve naučit. To je váš studijní plán pro nejbližší roky: zvládnutí lidského pohybového repertoáru.

A teď se do toho jako dospělí zkuste vžít, vrátit se tam, a vyzkoušejte si to. Jaké je to, snažit se vykoumat, jak se převalit? Objevovat techniku plazení? Postavit se na všechny čtyři? Nebo dokonce na obě dvě... Jak se postavím, když nožičky mám ještě slabé a nevím moc, jak se ovládají? A jak se pak ve stoje udržím?

I když si s tím hrajeme jen chvilku, je to fascinující zkušenost. Už jsem kdysi někde četla, že malé dítě pracuje a učí se daleko tvrději než špičkový vědec. Usmála jsem se, pokývala hlavou, ale představit jsem si to doopravdy nedokázala. Už dokážu. Je to tak. Miminko provádí experimentální výzkum lidského pohybu, okamžitě aplikuje poznatky a naučené intenzivně procvičuje, po většinu svého bdělého času. Přijít na to, jak navzdory všem možným omezením úspěšně uskutečnit nějaký pohyb, je úctyhodný duševní výkon, spojený s velmi intenzivní a náročnou fyzickou prací.

Teď mi říkala spolubydlící, že prý někdo dělal experiment, kdy se vrcholoví sportovci snažili napodobit všechny pohyby batolat. Vydrželi to prý pár hodin, pak odpadli únavou :)

Pro mně byl nejzajímavější projekt postavit se. To opravdu není jen tak. Vemte si, jak je to vysoko:) A kolik komplikovaných pohybů je k tomu zapotřebí. Je třeba vykoumat různé možné strategie, všechny je zkoušet, sbírat se z nevyhnutelných pádů a zkoušet znova...

Přicházela u toho taky spousta pocitů. Některé z nich byly spojeny se vzpomínkami. Jsem si jistá jedním: všechno to úsilí malého výzkumníka je motivováno snahou o nezávislost. Moct se volně pohybovat po prostoru jako dospělí lidé, dělat si, co chci, dojít k zajímavým věcem, popadnout je a hrát si s nimi, jít pryč od ošklivých věcí.

Když jsem se konečně postavila, pokoušela jsem se vžít do stavu miminka. Nedávno jsem pozorovala roční holčičku známých při jejích prvních pokusech, takže nějaký materiál jsem k tomu měla.

Nožičky prtěte jsou samozřejmě ještě slabé, měkkounké, sotva ho udrží. Nemá rozvinutý smysl pro rovnováhu, musí se teprve naučit najít své těžiště, uzemnit se, rozvinout stabilitu.

A najednou mi došla souvislost s tématem, které mě zajímá odjakživa a je o něm předchozí post Chodiči a nechodiči.
Naše nezávislost je úzce spojena se schopností chodit. Chůzí to začalo. A zůstává důležitá. Schopnost volně, samostatně a koordinovaně se pohybovat prostorem po vlastních nohou je základním znakem člověka, který vyrostl z batolecího věku.

Co se pak ale stane, pokud se jí dobrovolně vzdáme? Pokud se prostorem nepohybujeme? Pokud se vrátíme k sezení v omezených ohrádkách? (tentokrát v nich už ale ani nelezeme, ani se neplazíme ani si nehrajeme, jen dřepíme jak pecky)

Nevrací nás to tak trochu do batolecího věku?

Nedivila bych se tomu.

Občas vidím starší lidi, kteří zjevně nechodí a nechodí a nechodí už mnoho let, jak se batolí svých pár kroků k autu. Klidně bych řekla batolí, vypadá to tak totiž. Jejich nožičky (zdrobnělina se jeví na místě) vypadají jako z těsta, přesně jako končetiny malých dětí. Jsou často všelijak křivé, jako by už nevěděli, jak na nich stát rovně. Jsou zjevně tak slabé, že je sotva nesou. Člověk cupitá, a hlasitě u toho funí, očividně ho každý krok obtěžuje a namáhá – už aby byl za volantem. Podobně, jako děti při svých prvních krůčcích tvrdě makají, ty si to ale alespoň užívají.

Co to asi dělá s psychikou? Ten pocit, že člověk sám sotva ujde pár kroků? A to ještě není starý, je v produktivním věku, je mu třeba čtyřicet... A když to navíc považuje za normální, vůbec si neuvědomuje, že jeho stav je prudce nepřirozený, škodlivý a do budoucna mu bude působit čím dál víc utrpení, jak se nepoužívaná struktura těla nevyhnutelně rozpadá.... Místo toho mu to přijde v pořádku, jak tomu batoleti (u kterého to ale na rozdíl od dospělého v pořádku je).

Bezmocnost? Nesamostatnost? Odtržení od reality? Takové souvislosti se nabízejí. Jistě, ten člověk může být a nejspíš je šikovný a praktický ve spoustě věcí, ale na nějaké úrovni ho jeho stav ovlivňovat prostě musí. Někde, v názorech, ve vědomí možností, v pružnosti a schopnosti změny, vliv tam bude...

Jak by se asi změnila naše civilizace, kdyby miliony lidí hromadně znovu začaly pořádně používat své nohy, vědomě na nich stát a chodit jimi po Zemi? Nebo po ní dokonce běhat? :) Nejspíš by jim to pomohlo uvědomit si spoustu věcí, nehledě na to, že by si zachránili klouby a zdraví vůbec.

Doufám, že se toho dočkáme. Spousta lidí ve spoustě zemí už na to přišla, snad se uvědomění bude šířit.

Tak, to byla malá odbočka k obvyklým tématům tohoto blogu.

Ale byla podle mě k věci, protože právě v tomhle vidím potenciál takových seminářů. Skrze tělo se člověk učí nejen o těle a práci s ním, ale i o vlastních pocitech, psychice, a jako v tomhle případě dokonce o principech, které mají vliv na celou společnost. A to poznání je daleko hlubší a bezprostřednější, než kdyby se o tématech jen mluvilo.

Vést a nechat se vést

Poslední cvičení nás učilo další dovednosti, která má co dělat s celým naším zapojením do lidského světa.

Pohybovali jsme se ve dvojicích, dotýkali se rukama a jeden jemnými pohyby vedl druhého. A různě jsme si to prohazovali. Uvědomila jsem si na tom, jak se tohle neustále přirozeně mění v každodenních interakcích. Různě se střídáme v tom, kdo určuje, co se zrovna stane, a je to tak v pořádku. Pokud člověk dokáže s tímto procesem přirozeně plynout, je to krásný volný tanec.

Ale sama v sobě jsem rozpoznala všelijaké překážky toho proudění. Zjevně jsou z výchovy a jsou to všelijaké pocity, že něco musím nebo bych měla. Buď nenechat se vést, aby mě „neovládali“, nebo naopak nevést, příliš dlouho, abych se „příliš neprosazovala“, jakési divné úzkosti, které chtějí natlačit skutečnost do nějakých omezení. Výsledkem pak je, že nefunguje přirozené předávání vedení, kdy se to stane prostě tehdy, když se to stát má, druhý už vám svým vedením dal všecko, co bylo zrovna na místě, a teď jste připraveni vy vést zase jeho, tak jdete na to. Pokud tomu necháte volný průběh a nemotají se vám tam ty myšlenky.

Jitka nám pak k tomu řekla druhý základní princip: aby člověk mohl dobře vést, musí umět být veden. Taky důležité a dobré si uvědomit. Umět být veden, a umět cítit okamžik, kdy je čas pro změnu vést.

A to už bylo vše.

Moc se mi líbil způsob, jak to Jitka vedla, krásná kombinace rozsáhlých znalostí a intuitivního výběru, které techniky zrovna sednou k náladě v sále.

Těším se na další :)