Jiný pohled na maso

„Jíš maso?“ „Občas. A jenom ze zdravých zvířat.“

Touhle odpovědí lidi často zaskočím, a je docela zábavné ji pak vysvětlovat.

Naše společnost už si v zásadě zvykla na vegetariány, tedy lidi, kteří maso prostě nejedí, žádné a vůbec. Rozlišovat maso na přijatelné a nepřijatelné, a rozlišovat, jak často ho opravdu potřebujeme, je zdá se celkem novinka. Ale také už nás je víc, kdo to tak vidíme, a v mém okolí takových lidí viditelně přibývá.

Je to naprosto logické. Pro člověka může být v principu přijatelné jíst maso, ale to ještě neznamená, že bude dobrovolně jíst nekvalitní maso plné jedovatých látek. Pro člověka může být v principu přijatelné zabití zvířete jako takové – ale může pro něj být naprosto nepřijatelné, když je zvíře po celý svůj život nepředstavitelně krutě týráno. Člověk může mít maso rád, ale to ještě neznamená, že si jím bude přetěžovat organismus 2x denně.

Jak to tedy vidím, sama za sebe? Jím maso a mám ho ráda. V praxi si ho dám jednou za měsíc, dva, tři, někdy i déle, protože si prostě nevzpomenu a necítím potřebu, někdy naopak častěji, třeba protože zrovna je příležitost:) (taková návštěva daňčí farmy například), nebo třeba když je zima a trávím hodně času venku (maso zahřívá).

Jím jen maso v biokvalitě nebo z divokých zvířat. „Standardní maso“ z velkochovů, vepřové, kuřecí, hovězí, nejím nikdy, nepovažuju ho za poživatelné (snědla bych ho v situaci dejme tomu hladomoru, pokud by to byla jediná možnost, dokud je ale na výběr jiné jídlo, tak prostě ne).

Co je za tím? V principu mi nevadí zabití zvířete, člověk od nepaměti lovil zvěř a nemyslím si, že by to samo o sobě bylo špatně. Důležitější mi přijdou tři věci: jak to zvíře žilo, vzít si toho masa jako potravy přesně akorát, jen tolik, kolik mé tělo opravdu užitečně využije, a udělat to s úctou, opravdu hluboce si toho zvířete vážit.

Tahle dvě pravidla by vlastně měla platit pro každé jídlo. I rostliny si zaslouží slušné zacházení, a čím lépe se k nim člověk chová, tím kvalitnější potravu mu dávají. A i rostlinného jídla by mělo být akorát, a jednou z nejsmutnějších věcí je plýtvání a neúcta – tedy to, že se jídlo zbytečně vyhazuje, že se z něj vyrábějí zbytečné, nekvalitní průmyslové produkty – nebo že se člověk nějakou věcí přejídá, takže jeho tělo už energii z ní nemůže užitečně použít a jen si škodí.

Masné velkochovy jsou podle mě čiré šílenství. Člověk týrá miliardy živých bytostí, způsobem, který strašlivě ničí životní prostředí, aby vyprodukoval tuny a tuny otráveného masa, kterým se potom lidé zbytečně přecpávají, protože nás ve 20. století systematické marketingové kampaně naučily jíst ho pořád. Pokud člověk není těžce fyzicky pracující v chladném podnebí, rozhodně nepotřebuje maso denně, nebo dokonce víckerát denně. Existuje naprostý dostatek vědeckých důkazů o tom, že nadbytek masa naše těla přetěžuje a škodí jim, každopádně z něj nemají žádný užitek, takže utrpení všech těch tvorů je navíc naprosto zbytečné.

Pokud byste se náhodou s informacemi o velkochovech ještě nesetkali, tak stručně: Například prasata a kuřata se vůbec nemohou přirozeně hýbat, jsou nacpaná na minimálním prostoru, aby se zvýšila „efektivita“, a aby „neplýtvala“ energií na pohyb a jen nabírala hmotu. Jejich svalovina tedy vůbec nemůže mít přirozenou strukturu, která vzniká jen pohybem. Nevěřím, že jedením takového materiálu může člověk získat nějakou sílu, bude z něj jen nafouklé nic, jako z toho zvířete... Pohyb se „nahrazuje“ umělou stimulací růstu pomocí koktejlu chemikálií a všech možných dalších metod. Zvířata se otupují léky, aby do porážky všechna nepošla. Představte si, že byste v takové situaci byli vy. Jsem přesvědčená, že tak extrémní pocity, jaké ta zvířata zažívají, se musí přenášet do jejich masa a pak v nějaké míře často i na spotřebitele: frustrace, zoufalství, vztek, nesnesitelná vnitřní stagnace z nemožnosti se pohnout..., šílený strach.... Jsem o tom přesvědčená mimo jiné z vlastní zkušenosti, jak se mi po vysazení takového masa změnily emoce, kterou popisuji níže.

Něco takového, jako je průmyslové maso, prostě nemůžu jíst, to je pro mě otázka základní úcty k sobě samotné a k životu na Zemi.

Příklad velkochovů jasně ukazuje základní princip: zájem Života, skutečný zájem lidstva a skutečný zájem jednotlivce jsou vždycky jedno a to samé a nemůže to být jinak.

Myslet si něco jiného je vždycky iluze. Pořád dál se ukazuje, že každá metoda, která škodí životu, se nakonec obrací proti člověku.

Průmyslová nadprodukce masa, která brutálně vykořisťuje zvířata, ve skutečnosti škodí úplně všem zúčastněným: zvířatům, Zemi, a lidem, kteří výslednou produkci jedí. Jsem přesvědčená, že nikomu nepřináší nějaké zvláštní dobro jíst toxické maso. A ostatně, člověk neustále může číst zprávy o tom, co se děje v „rozvíjejících“ se zemích, kde se masný velkoprůmysl právě teď rozjíždí a spotřeba jeho produktů v bohatnoucí populaci stoupá: rozhodně se nezdá, že by z toho lidé byli zdravější a šťastnější, místo toho v těch zemích prudce přibývá všech možných nemocí, které se předtím vyskytovaly minimálně, a vědci některé z nich dávají jednoznačně do vztahu právě s nadspotřebou masa.

Pokud bychom chtěli mít na této planetě k masu harmonický vztah, znamenalo by to podle mně chovat daleko méně zvířat, chovat je v přirozených a zdravých podmínkách, a jíst je jen v té míře, která dává smysl. Což pro spoustu lidí znamená vůbec: jsou vegetariány a vegany a nic jim nechybí. Pro další to znamená občas, jako pro mě. A pro další třeba pravidelně, ale myslím si, že pokud bychom poctivě prozkoumali své skutečné potřeby, zbavili se uměle vytvořených a vnucených návyků a seznámili se se všemi možnými alternativami ke „standardní stravě“, tak lidí, kteří opravdu považují za nutné mít maso hodně často, nebude nijak mnoho.

Sama jsem byla vegetariánka šest let, 2002-8. Ze dne na den jsem tenkrát přestala jíst šunky, guláše, řízky, a to všechno, čím mě živili od dětství, z náhlého popudu. Potřebovala jsem změnit něco v životě, jiné věci, se kterými se mi nedařilo nic dělat. Nedokážu říct proč mě napadlo přestat jíst maso, ale každopdádně to pomohlo. Můj svět se stal jaksi lehčí, uvolněnější, ubylo v něm agrese a frustrace, a to přispělo ke změně k lepšímu u těch ostatních problémů. Když se na to dívám zpětně, bylo to, jako by se moje vědomí tak trochu vynořilo ze tmy, a získalo tím víc prostoru dělat něco nového.

Už po jednom měsíci jsem zjistila, že když chodím kolem výlohy řeznictví na rohu, připadají mi vystavené výrobky mírně řečeno nepřitažlivé. Eh, spíš nechutné. A dodnes mám takové pocity, pokud bych se například prošla kolem masného regálu v supermarketu a věnovala mu pozornost. Domnívám se, že to vnímám právě všechno to koncentrované nedobro, které je příběhem většiny toho masa.

Postupně jsem zjistila, že občas, tak zhruba jednou za půl roku, po mase toužím. Většinou tehdy, když jsem se cítila hodně slabá a neuzemněná. Ale nemohla jsem jíst to, co jsem jedla předtím, a tak jsem se naučila opatřit si kvalitní maso. Je dražší, ale to při této frekvenci spotřeby skutečně nebyl problém :) Když jsem si ho dala, vnímalo to mé tělo nesmírně pozitivně, jako něco důležitého.

Pak v roce 2008, jsem prodělala psychický kolaps po smrti blízkého člověka, a souhrou nepředvidatelných událostí jsem se octla uprostřed zimy (tamní) na farmě na Novém Zélandu, zcela bez prostředků. Tam jsem tři měsíce dělala těžkou fyzickou práci venku a jedla to, co šéf. Tedy maso, ovcí a krav, které strávily život na obrovských pastvinách, a pak byly zastřeleny nebo zabity nožem během pár minut, nikdy nepoznaly ani uzavřené chovy ani průmyslová jatka. Pobyt tam mi pomohl, vnímala jsem to tak, že přesně tohle jsem potřebovala, po všech stránkách. A zjistila jsem, že proti takovému masu nemám opravdu nic.

Později, při studiu ájurvédy, jsem pochopila i proč tomu tak bylo, k čemu je člověku mé konstituce maso energeticky, zvláště v krizových situacích, a dává to perfektní smysl (a to prosím ájurvéda obecně maso moc nedoporučuje....ale vysvětlí vám jeho vlastnosti).

Od té doby maso „oficiálně“ jím. Což mi nijak nebrání být v praxi klidně měsíce vegetariánka, někdy i veganka, protože maso ve městě jednoduše nepotřebuju. Ale pokud se mě na něj někdo ptá, ráda odpovídám, že ho jím :), z nějakého důvodu to lidé nečekají a jak jsem zmínila, vyměnit s nimi o tom pár vět bývá zábavné.

Znám i jiné lidi, kteří došli k něčemu podobnému. Po většinu času praktikují různé formy převážně vegetariánské zdravé výživy, ale maso si občas dají a mají pocit, že to přispívá k jejich zdraví a rovnováze.

Tento text se možná nebude líbit některým vegetariánům nebo veganům, pokud ho tedy budou číst :), to chápu.

Jestli je vůbec přijatelné zabít zvíře, je samozřejmě věc názoru. Každý to má jinak, a každý se rozhoduje za sebe. Pokud je někdo přesvědčen, že prostě NE, má na takový názor právo a osobně ho naprosto respektuju. Mám kamarádku, která chová koně, miluje kočky a psy a všechna zvířata a komunikace s nimi pro ni je základem života, je úplná vegetariánka z principu, a chápu, že to je její pravda, že taková blízkost se zvířaty a jejich zabíjení se pro ni vylučuje. A pak znám jinou mladou dámu, která je myslivka :) Zvířat si také hluboce váží, ale jinak. Nevidí problém v tom zastřelit divočáka a sníst ho, je to pro ni součást koloběhu života, ostatně, je jich moc. 

Jiní lidé zase namítnou, že ani biochovy nejsou pro zvířata nic super úžasného, a že i tam může docházet k utrpení, stejně jako při porážce, takže ani jedení takového masa není etické. Že bio není nutně zárukou takového způsobu chovu, se kterým bych skutečně souhlasila, jsem si vědoma. Tady už člověk narazí na praktickou realitu, pokud tedy nějaké maso chcete, a ne ze standardního velkochovu, a nemáte vlastní hospodářství ani vedle nějakého nežijete, nezbývá těch možností tak moc. Bioprodukce má svá přesně definovaná pravidla, zvířata musí mít více místa, musí být krmena přírodním krmivem, některé metody se nesmí používat. Je to rozdíl. Za sebe jsem se rozhodla, že to pro mě v tuto chvíli je akceptovatelné. Je možné, že to časem budu chtít řešit víc do hloubky, například kupovat jen někde, kde budu opravdu znát konkrétní podmínky. A samozřejmě chápu, že pro někoho jiného ani biomaso přijatelné není, že by snědl jedině slepici, co běhala babičce po zahradě nebo rybu, kterou si sám chytil....a nebo vůbec žádné zvíře.

Myslím si, že ohledně masa není jedna pevně daná odpověď pro všechny. Jsou tu určitá fakta, o kterých je hodně tento text: jak je to s průmyslovou produkcí masa a s jeho velkospotřebou. Ale co z nich vyvodíme, to už je na nás. Každý má svou vlastní odpověď, každý má trochu jiné potřeby, a taký každý cítí trochu jinak tu hranici, co je ještě přijatelné a co ne.

Znám i pár velice vědomých lidi, kteří si i to maso z velkochovů dají. Spíš jen občas, ale když už, moc to neřeší, jsou s tím zdá se smíření, že to je prostě to, co je k dispozici. Očividně si toho jídla váží, děkují za něj a dobře ho využijí. Neptala jsem se jich, jak to vnímají, zjevně si to přebrali nějak jinak, než jak popisuju výše, a v jejich světě to nějak funguje. Nemůžu posoudit, jestli je to zrovna pro ně tak v pořádku, nebo jestli je to detail, který třeba ještě neřešili a časem ho budou chtít změnit, obojí je možné (stejně tak jako je možné, že já ještě někdy v životě usoudím, že vlastně maso nepotřebuju vůbec...:). Jídlo není to nejdůležitější, důležitější je, jak žijeme, myslíme, chováme se.

Každý z nás musí vědět sám, jaké vlivy a energie jsou v jeho světě přijatelné a jaké tam chce.

Smyslem tohoto textu bylo zamyšlení nad masem z trochu jiného úhlu pohledu, než jsme zvyklí. Ani vegetariánského, ani „masariánského“. Vyberte si z něj to, co rezonuje s vámi :)