Zpráva spokojené uživatelky dýchací masky

Tento text jsem začala psát v Praze na podzim 2015. Od té doby jsem se z Prahy odstěhovala. Ale i v krajském městě, kam si jezdím nakoupit, jsou ulice, kde je maska velice prospěšná a vše, co píšu, plně platí.

Masku jsem si pořídila před třemi měsíci. Inspirovali mě čínští turisté, pro které byly elegantní, barevně sladěné roušky zřejmě samozřejmou výbavou na procházku městem. Ale dnes vím, že ty jejich nestály za moc, jen o něco lepší než kapesníček přes obličej :)

Já jsem zvolila britský produkt City Mask. Používají ho vzdělaní Evropané vážící si svého zdraví, když chodí v Londýně běhat :)

Když maska přišla, dva týdny mi ležela doma, než jsem našla odvahu vzít si ji ven.

A od té doby už bez ní ani ránu :) Tedy, ne že bych ji nosila pořád na obličeji, ale patří do kabelky či batohu, spolu s mobilem, penězi a klíči, a pokud ji zapomenu, chybí mi stejně zásadně jako kterýkoli z těchto předmětů.

Nasazuju ji, kdykoli je koncentrace výfukových plynů tak vysoká, že jejich smrad bezprostředně vnímám čichem. Neboli když vzduch nevoní po vzduchu ale po spalinách ropy a jejích aditivech. A pak také rovnou kdekoli, když vidím jet jedno auto za druhým.

A vytáhnu ji také, pokud musím projít příliš blízko lidí, kteří vdechují takový ten divný chemický plyn z těch úhledných bílých trubiček, víte co myslím, že? :) Divná, mastná, pestrobarevná, dusivá, prudce jedovatá a zvláštně psychoaktivní směs. Je daleko pohodlnější nasadit si masku, než obcházet oblaka toho svinstva velikým obloukem.

Bohužel ale, ani maska s mikrofiltrem zrovna na tohle úplně nefunguje. Mám pocit, že některé částice toho bordelu, co se do těch trubiček dává, musí být v nanorozměrech. Skrze masku vdechnu pouze to „aroma“, mastný chemický smrad, který vnímám i vizuálně, jako směs modrých, zelených, fialových a purpurových nepřirozených...čehosi.

Ostatně, stejně je to bohužel i s výfukovými plyny. Na to často zapomínáme, že ono to zdaleka není jen o spalinách ropy. Kdysi jsem překládala pro benzínky, a proto vím, že i do pohonných hmot se přidává ledacos, pro zlepšení jejich vlastností.

Ani s maskou tedy prostředí zamořené auty a cigaretovým kouřem není k životu. Nešla bych v ní běhat někde po frekventovaných ulicích jako ti Angličané. Ostatně, moc to nechápu, dýchat skrz ni není nejpohodlnější, a intenzivně se fyzicky namáhat by se mi nechtělo. A hlavně, proč proboha, když běhat nebo cvičit můžu jít do parku či lesa?

Ale když už se tedy, po nezbytně nutnou dobu, v zamořeném prostředí zdržovat musím, maska opravdu podstatně snižuje diskomfort. Dost efektivně zachytává velké prachové částice, takže je nemusím neustále průběžně a po každé „procházce“ pracně vykašlávat. Eliminuje tlak na plicích, který je pro mě jinak nevyhnutelným důsledkem pobytu v tom „normálním prostředí“ uprostřed města.

Samozřejmě jsem se obávala divných pohledů a komentářů, ale kupodivu, téměř nikdo si mě nevšímá. Lidé jsou tak zabraní do svých starostí (a svých mobilů), že se zdá, že vnější svět, včetně opravdu neobvyklých fenoménů, vnímají jen minimálně.

Ale i kdyby na mě všichni zírali jak na Bílou paní, úleva, kterou maska poskytuje, je natolik velká, že by mi za to stála. A vůbec, naštěstí jsem exhibicionistického založení a být jiná a budit pozornost mi nevadí.

Pokud si mě někdo všímá, je pozoruhodné, že jim zdá se vůbec nedochází účel věci. Obvykle se jedná o puberťáky, speciálně pak mladé Romy. Ti jsou snad poslední v prostředí, kde se pravidelně pohybuju, kdo si opravdu aktivně všímají fyzického světa kolem sebe. Hvízdají a komentují, jako by šlo o nějakou speciální atrakci, o způsob, jak být „drsná“. Ono to tedy souvisí s tím, že maska zakrývá půl obličeje, takže se snadno stane, že mě neidentifikují jako ženu středního věku a považují za svou vrstevnici. Nebo vrstevníka :)

Přitom nechápavě zírat bych podle veškerého zdravého rozumu měla já. Na všechny ty lidi, kteří čekají na zastávce nebo u přechodu před nádražím, v nesnesitelně hustém oblaku jedovatého plynu z odpolední dopravní zácpy, a nepoužívají žádné ochranné pomůcky. Nikdo další nemá masku, mokrý hadr přes obličej, nebo si alspoň nedrží přes nos a ústa kapesníček. Naopak, někteří lidi se v tom prostředí dokonce vykecávají, a ti největší extrémisté jsou tam schopni i pojídat jídlo, neboli polykat toxiny a dávat si je kromě plic ještě do trávicího traktu.

Chápete to?

Tedy, vy asi ano, protože nejspíš ani vy si toho nevšímáte, ještě jsem totiž nepotkala dalšího člověka, který by vypadal, že to opravdu vínmá.

Jak se tohle proboha stalo?

Úplně odpojedné smysly a pud sebezáchovy?

Jak se zapomnělo, že oxid uhelnatý je jedovatý plyn? 

V 50. a 60. letech si to lidé zdá se také ještě uvědomovali, protože tímto způsobem páchali sebevraždy: člověk, obvykle muž, který už nechtěl žít, se zavřel v garáži, nastartoval auto a lehl si pod výfuk.

Ale dnes se všichni tváří, jako by výfukové plyny byly úplně v pohodě. Naprosto normální prostředí pro život, kde se bez problémů zdržujeme a vodíme do těch oblaků i malé děti a ani jim nepořídíme žádné ochranné prostředky. Cože?

Samozřejmě, na otevřené ulici se smrtelných koncentrací jen tak nedosáhne. Lidé většinou neumírají hned. I to se tedy už stalo, a určitě i dál děje, četla jsem o smogových situacích v 60. letech v Londýně, kde zemřelo lidí snad několik tisíc, a pak teprve se o znečištění ovzduší začalo v Evropě mluvit a trochu s ním něco dělat.

https://en.wikipedia.org/wiki/Great_Smog_of_London

Nepochybuju o tom, že v asijských městech, kde pro smog nevidíte slunce, každý den na totéž také akutně umírá mnoho lidí, těch kdo jsou jakkoli oslabeni, starší, nemocní, apod.. Ale mezi těmi desítkami milionů obyvatel města se to zřejmě ztratí, a nezdá se, že by se to nějak řešilo. Rozhodně ne přiměřeně závažnosti věci, tedy jako obrovský globální problém, který by měl být v centru pozornosti celého lidstva.

My ostatní, momentálně odolnější, na to holt umíráme pomalu. Někde jsem četla, že znečištění ovzduší je jednou z nejčastějších příčin předčasného úmrtí dospělých na světě.

(jeden příklad odkazu např. zde: http://www.cnbc.com/2017/02/14/around-22-million-deaths-in-india-and-china-from-air-pollution-study.html)

Dává to smysl.

My jsme na tom ještě dobře. Chápu, že situace v jiných částech světa je milionkrát horší, a nejspíš víc těch, kdo opravdu prokazatelně umřou na problémy z tohohle, bude tam. Ale i tak, i u nás jsou příšerná místa v každém městě, i malém. A o spojení nekvalitního ovzduší a obrovského výskytu bronchtid a dalších onemocnění dýchacích cest se samozřejmě ví už mnoho let. A dech je přece základem života, je možné, že to někdo neví?? Přesto přetrvává u lidí, kteří se na těch místech zdržují, naprosto nevšímavé a netečné chování. Nechápu. A nebo...vlastně chápu. Protože předchozích 30 let jsem se chovala také tak...

Ochranné prostředky jsem začala řešit, protože mi otrávený vzduch v městském prostředí způsobuje opravdu velké nepohodlí. Dýchací cesty hlasitě protestují a do mozku vysílají panické signály:

„Co proboha děláš v oblaku jedovatého plynu? Uteč!“

Takhle to bylo vlastně odjakživa. Vybavuju si z dětství mnoho okamžiků, kdy jsem se dusila, kašlala a uvědomovala si, že prostředí okolo mně je strašné a nesnesitelné, že nemůžu dýchat a je mi zle a chci být z toho místa co nejrychleji pryč.

Občas šílený smrad a prach otráveně okomentovali i dospělí. Ale NIKDY SE TO NIJAK NEŘEŠILO. Nikdy mi nikdo nedal ten mokrý hadr přes obličej. Nikdy jsme se nezačali těm nejhorším místům vyhýbat, což dnes jako svobodná dospělá systematicky dělám. Nezabočili jsme do vedlejší ulice, šli jsme po hlavní.

A to jsem byla dítě trpící chronickými bronchitidami. Ani takový človíček si zjevně ochranu nezaslouží.

A tak jsem se naučila chovat se stejně. Cítit nepohodlí, ale nic s tím nedělat, brát to jako nutné zlo, které se musí prostě vydržet. A nedávat ani nic najevo, protože o tom se přece nemluví.

Tedy, to je zvláštní, tenkrát v těch 80. letech se o tom ještě občas mluvilo. Dnes se zdá, že se o tom opravdu nemluví doslova vůbec. Kdy jste naposled slyšeli někoho zmínit se, že procházka po hlavní ulici v jeho čtvrti je hrozný zážitek, protože se tam nedá dýchat? O tom se mezi slušnými lidmi nemluví. Společenská norma je dělat jakoby nic.

Jak jsem starší, potíže, které mi znečištěné ovzduší způsobuje, se zhoršují. Postupně jsem se víceméně podvědomě naučila právě tomu vyhýbání. V Praze, kde jsem prožila většinu života, vím naprosto přesně, na která místa nechci, a kde jsem ochotna pobývat jen nejnutnější minuty a sekundy. Rušné křižovatky, úzké ulice kde se plyny koncentrují mezi vysokými budovami, tramvajové ostrůvky uprostřed frekventované silnice. Nebudu tam stát, ustoupím někam stranou. Nezůstanu tam ani o pikosekundu déle než musím. Rozhodně tam nebudu jíst, mluvit ani se jakkoli fyzicky namáhat.

Ale i tak jsem problém dál popírala. Vždycky jsem si ho uvědomovala jen na okamžik, jen v tu chvíli, a sotva jsem byla za rohem nebo doma, hned jsem na něj úspěšně zase zapomněla. Vytvořila jsem si spoustu malých způsobů, jak utrpení zmírnit, ale nebyla jsem ochotná si problém přiznat, a hledat celková, systémová řešení.

Protože o tom to podle mě celé je. Aby se člověk mohl začít opravdu chránit, aby si dovolil naslouchat svému pudu sebezáchovy, musí si problém přiznat. Připustit, v jakém prostředí žije, co se to tu děje. A to je jednak děsivé, a jednak z toho plynou logické racionální důsledky. A těm se málokdo chce podívat do tváře. Ani já jsem nechtěla.

Jednotlivec, který si tento problém v plném rozsahu připustí, se samozřejmě začne ptát, jestli opravdu nutně musí žít na místě, kde je narušena jeho nejzákladnější životní potřeba: potřeba normálně volně dýchat. Jestli jakékoliv důvody, které k tomu má, mohou „stát za to“.

A tisíce inteligentních lidí, zejména těch, kdo mají, nebo se chystají mít děti, si na tuhle otázku samozřejmě už odpověděly. A řeší pak, kam odejít. Jak se tam živit, kde tam bydlet, s kým se přátelit, jak uspokojit své rozmanité potřeby a přání... A řešení nacházejí, protože kdo opravdu chce, kdo si uvědomuje, že jde doslova o život, ten na něco přijde.

Ale úplně o něčem jiném by bylo, kdyby si problém připustily větší skupiny lidí. Představte si, že bychom se probudili nějak všeobecněji. Masově. Že by to došlo milionům lidí a nikdo by už nechtěl dýchat jedovaté plyny? Všichni, nebo skoro všichni, by si uvědomili, že je to prostě naprosto totálně nepřijatelné, a rozhodli by se teď hned bojovat o život.

Situace by se nepochybně dala řešit. Kdyby se stala prioritou lidstva. Kdyby si už nikdo nechtěl kupovat zbytečně vyráběné a zbytečně přepravované věci, když by prostě všichni bojkotovali všechny ty neuvěřitelné nesmysly, které k ničemu nepotřebujeme, nechtěli by je kupovat, konzumovat, dělat, vymýšlet.

Když by se lidský potenciál místo vymýšlení her na mobily a nových a nových způsobů, jak spálit víc ropy, dal do okamžitého nalezení a zavedení rozumných technických a ekonomických řešení slučitelných se životem.

Kdyby by si obyčejný člověk uvědomil, že tady a teď jde o JEHO dech a tedy JEHO život.

Líbí se mi si něco takového představovat, ačkoli je to samozřejmě dnešní skutenčosti velmi vzdálené. Každá náprava nepřijatelných šíleností začala tím, že si ji nějací lidé dokázali představit.