Moc dobrá kniha. Velice ji doporučuji
každému, kdo cítí potřebu ve svém životě něco konkrétního
sám za sebe tvořit, tedy pracuje individuálně, musí si svou
práci sám rozvrhnout, motivovat se k ní, vydržet u ní.
Autor dal dohromady informace o denním
režimu cca 160 známých lidí, převážně spisovatelů, ale i
malířů, hudebníků, atd.
Co si z toho jde vzít, i pro kohokoli
z nás obyčejných lidí?
Obrovská rozmanitost. Každý jsme
jiný. Zjevně nemá smysl srovnávat se a nutit se do nějaké
„správné“ jednotné cesty, jak na to. Například je tu
nekonečná variabilita v tom, kdy komu vyhovuje pracovat (noc, den,
odpoledne, kratší či delší bloky).
Ale zároveň platí určitá obecná
pravidla.
Někteří z těch slavných mužů a
žen vedli asketický život, jiní byli nehorázní pařiči a
hedonisté. Někteří žili ve víru společenských aktivit, jiní
v totálním ústraní.
Ale všichni si na svou práci našli
čas. Pravidelně. Obvykle každý den ve stejnou dobu. Zajímavé
bylo, že i ti, kdo trávili celou noc pitkami, vesměs ráno vstali,
někdy vyloženě brzo, a hodiny a hodiny tvořili. Zřejmě na to
měli dost energie, zvládat obojí. Kdyby jí neměli, předpokládám,
že by přednost dostalo tvoření.
Naprostá většina ale vedla rozumný,
vyvážený, klidný život. Jejich hlavním dobrodružstvím byla
jejich tvorba. Jejich režim byl pravidelný. Téměř všichni
chodili na procházky, někdy vyloženě dlouhé. Většinou měli ve
svém dni nějaký vyhrazený prostor pro pohodu s rodinou a přáteli,
a velké, pevně dané bloky času na svou práci, na které se
nesahalo.
Řada jich také musela chodit do
zaměstnání nebo měli jiné pevně dané povinnosti. Pak si našli
čas na tvoření brzy ráno, v noci, apod.. Jejich kreativita v
nalézání řešení je obdivuhodná. Stanoveným režimem se
řídili, klidně dlouhá léta, než se jejich situace zase nějak
změnila.
Kniha vyvrací představu o bláznivých
bohémech. Pokud jsou ti popsaní lidé nějakým reprezentativním
vzorkem, pak většina lidí, kteří něco pořádného vytvořili,
měla ve svém životě řád. I ve svých zvycích, dokonce i ve
svých zlozvycích a závislostech.
To je velice zajímavé u těch, kdo
žili v minulém či předminulém století. Třeba i takový zvyk
jako kouření měl svá pravidla. Dotyčný věděl, že si v ty a
ty hodiny v klidu sedne a vychutná si dýmku nebo cigaretu. Často s
limitem, kolik a jak dlouho.
Tak nějak si myslím, že to bylo
daleko zdravější, než dělat to samé nevědomě a bez jakéhokoli
systému (odhlédněme-li ještě od toho, že jejich kuřivo, pití,
atd bylo bez chemických přísad).
Zajímavé je, že většina těch lidí
měla velice dlouhý život. Samozřejmě převážně ti klidnější
a rozumnější :), ale našly se i výjimky, tedy kaliči, co si
vesele žili do 90 let:). Zdá se, že tvořivost je zdravá.
Jedinci, kteří se uštvali v 50,
případně umřeli ještě mladší, tvoří jasnou menšinu,
rozhodně to nevypadá, že by to byli typičtí umělci.
Co mají ještě společného? Všichni
byli posedlí touhou předat nebo sdělit něco světu. A místo aby
ji v sobě pohřbili, šli za ní a věnovali jí čas.
Někdy obrovské množství času. To
je další myšlenka důležitá pro dnešní dobu. My většinou
chceme výsledky hned. Pokud se to nedá udělat a hodit online do 3
dnů, je to pro mnoho lidí už moc nadlouho :)
Někteří z lidí v této knize
pracovali na svém životním díle 10-20 let, než ho zveřejnili.
Trpělivě hledali správnou podobu, studovali, vytvářeli verze a
pak je roztrhali....
A to poslední – z výše uvedeného
už to vlastně vyplývá: nerušenost. Rozhodně u práce
nekontrolovali Facebook. Je tam pár žijících, současných
autorů, a ti většinou říkají, že pracují na počítači bez
Internetu. Všichni se ponořují do toho, co dělají.
Kniha se snadno čte, textíky o
jednotlivých umělcích jsou na pár odstavců a můžete je
zhltnout kdekoliv, kde máte minutu času. Stojí za to.
