Indie poprvé...

 Toto je začátek vyprávění o cestě do Indie, kterou jsem podnikla v září 2018.

Nějak jsem to pak nedokázala dopsat, což je dobře, protože kdybych to dopsala tehdy, bylo by to plné duchovních iluzí. Teď bude pokračování vypadat úplně jinak. 

Takže tohle je úvod:)

--------------

PRVNÍ ČÁST

Kontrasty. Země těch nejhlubších rozdílů a nejabsurdnějších kontrastů. Tak se dá shrnout má zkušenost s Indií. Krása a hnus. Pokrok a ztuhlost. Pracovitost a pasivita. Perfekcionismus a špína. Luxus a bída.

První typický zážitek lidí cestujících do Indie mám už v letadle. Letím s Air India a s chutí sním donesené jídlo, klasické indické menu, polévka, sabdží, dál, salát. Po zhruba třech hodinách jde všechno ven spodem, jako tekutina. Přičítám to nezvyku na ostrá indická koření. Předpokládám, že baktérie to ještě být nemohou, potraviny jsou z Británie, odkud letíme, a tohle si snad aerolinky ohlídají….

Přístup personálu v letadle je laxní, přijde mi, že dělají jen minimum, co absolutně musí. Připomíná mi to socialismus. Jsem překvapená. Ještě nevím, že on to socialismus je. Air India patří státu a podle novin funguje ve ztrátě. Tím si asi lze vysvětlit spoustu drobných nefunkčností: rozbitá klička, přezky, držák… Trochu nervózně si kladu otázku, jestli stejným způsobem přistupují i k údržbě motorů. Zdá se zatím, že realita potvrzuje předsudky o Indii, které jsem slýchala jako malá, víte co, takové ty představy, kterým se věřilo v době, kdy skoro nikdo nikam necestoval…

Překvapení teprve přijdou… Vedle mě sedí starý pán v turbanu. Stejně jako mě mu zřejmě nevyhovuje standardní poloha vsedě a místo toho dřepí na sedačce s jedním kolenem nahoře. První velký rozdíl oproti naší kultuře: u nás by 99% lidí v takovém věku tuhle polohu nedokázalo ani zaujmout, natož v ní pohodlně uvolněně sedět. Zapomněli jsme na polohu ve dřepu, místo ní používáme nepřirozenou na židli a máme z toho oddělané klouby. A ani si to už neuvědomujeme a házíme to často na věk. Jak teď vidím, věkem to není…

Projíždím palubní nabídku filmů. Před každým musí divák znovu a znovu shlédnout reklamu na krásy hlavního města Dillí. Památky, jasný den, nikde nikdo. Přemýšlím, jak dlouho čekal filmařský tým na den s tak jasnou oblohou nebo jestli ji dodělali ve fotoshopu. A kolik policistů udržovalo ta místa bez lidí.

Přistáváme. Uběhlo to rychle. Jsme tam. Před vstupem do haly jsem duševně připravená na zimu a ledový vítr, jak to znám z jiných tropických zemí, kde jsou posedlí klimatizací, ale v budově letiště je příjemně, tak akorát. Sterilně čisto, všechno se blýská.

U pasové kontroly mašinka oskenuje můj obličej, pípne a rozsvítí zelené světlo. Pak přichází řada na paní v budce s přístrojem na snímání otisků prstů. To už je složitější. Moje pokožka je po letu vyschlá a šupinatá a zjevně nemá tu správnou vodivost. Každý prst zkoušíme snad 10x. Paní v uniformě je trpělivá, ale nekompromisní. Očividně nepřichází v úvahu, že by mě pustila do země, dokud nepípne každý prst. Co když jsem Markétu R. zavraždila, ukradla jí obličej a pět prstů…

Konečně jsem venku. Čekám na kufr, měním peníze, kupuju vodu a jdu hledat svůj odvoz. Poprvé v životě totiž patřím k těm cestujícím, na které čekají ti řidiči s cedulkami se jménem.

Dvakrát projdu kolem dlouhé řady snědých pánů se jmény, ale svoje nenacházím.

A už mi jede hlava a přichází se všemi možnými zažitými strachy ohledně Indie. V e-mailech byla zmínka, že kdyby řidič náhodou nedorazil, což se v Indii stát může, máme si sami vzít taxi do hotelu. Pro jistotu jsem i na tuto možnost připravená, přečetla jsem si na netu něco o taxislužbách na letišti v Dillí a už se chystám hledat dispečink, když uvidím chlápka s cedulí „Novotel“. To je jméno našeho hotelu, tak předpokládám, že můj odvoz je tu. Neví o mě, zvláštní, ale zavolá do hotelu, ověří rezervaci a souhlasí, že mě odveze. Není to levné, stojí to dokonce o dost víc než stejná trasa taxíkem v ČR, ale to holt asi bude tím luxusním hotelem.

Do hotelu jedu proto, že ho zvolilo vedení naší ajurvédské skupiny. Mají v tomhle konkrétním hotelu kontakty a dobrou zkušenost, a to se v Indii počítá. Já sama jsem ještě nikdy v takovém hotelu ubytovaná nebyla a nenapadlo by mě to.

Řidič mluví perfektně anglicky, je kultivovaný a vzdělaný, je s ním příjemnější konverzace než s některými českými taxikáři.

Jakmile vyjdeme z letištní haly, udeří mě do prsou těžký vzduch. Věděla jsem, že Dillí je jedno z nejvíce znečistěných měst na světě, ale realita je vždycky jiná než očekávání.

Zatímco v českých městech nemůžu dýchat jen na rušných křižovatkách nebo v úzkých ulicích, kde se plyny kumulují, tady je vlhký horký vzduch nasycen koktejlem plynů prostě všude. Ihned vím, že tady venku prostě nemůžu fungovat. A další postřeh ještě z davů před letištěm: všude je hustý dav Indů. Nesnáším davy. Tady ale s úžasem zjišťuji, že v davu Indů se cítím výrazně lépe než v davu Čechů. Možná je to tím, že nikdo z lidí tady nemá ve tváři charakteristický lehce zpruzelý výraz běžný na českých nádražích a v dopravních prostředcích. Ne že by se všichni tvářili šťastně, ale jsou tak nějak klidní, smíření, uvolnění. A vlastně hned mě napadá, jestli to není tím, že naprostá většina z nich nemá na těle žádnou zbytečnou hmotu. Jsou prostě hubení, lehcí. Netahají s sebou desítky kil těžkého materiálu, který by měl na tělech přidělaný srovnatelný dav Čechů. Už to samo o sobě je dostatečné vysvětlení lepší kolektivní nálady. Až později zjistím, čím to je…

Do hotelu jedeme asi 10 minut. I po půlnoci je všude provoz jako v průměrném českém městě za bílého dne.

Aerospace District je něco jako hotelové ghetto: čtvrť složená ze samých luxusních hotelů. I v tuto hodinu jsou všude vidět spousty těch štíhlých lidí, vzorně čistých a upravených, kteří tu pracují: vrátní, hlídači, poslíčci a kdo ví, co všechno jsou. Hotely samotné jsou známé značky a vypadají zvenku jako všude jinde na světě.

Na bráně do hotelu kontroluje vůz uniformovaný muž se psem, hledá zřejmě zbraně a výbušniny. Pak musím se všemi zavazadly projít stejným scannerem jako na letišti.

A už mě uctivě vítá tým hotelu. A poprvé se setkávám s úplně novou situací – být na každém kroku obskakována lidmi, kteří se tváří, že tam nejsou, čekají na moji sebemenší potřebu, splní ji a očekávají za to spropitné.

První dny jsem z toho nervózní. Řídím se orientačními radami nastudovanými z internetu a mám tendenci se těm situacím vyhýbat. Pak si zvyknu.

Můj pokoj je rozkošně malá garsonka v 10. patře. Je tam všechno, co může jeden člověk potřebovat. Dokonce si můžu sama dělat čaj a kávu, luxus, který v mnoha českých penzionech nenajdete. Hotelová příručka služeb nabízí všechno, od jídel a nápojů 24 hodin denně, po vedenou lekci jógy.

Jsem vyčerpaná. Dávám si sprchu a jdu spát. Většinu dalšího dne odpočívám. Naše skupina dorazí až večer. Jsem tak unavená, že se mi nechce opouštět chráněné prostředí pokoje a zkoumat nové prostředí.

V hotelu mohu dýchat. Vzduch je tam nejen příjemně chladný, ale vyloženě jiný, svěží. Předpokládám, že ho filtrují a ionizují: neboli v tomhle městě se za čistý vzduch platí a ne málo. Rozdíl jsem viděla v lobby, kde se dveře otevírají ven: jakmile se otevřou, už mě tlačí na prsou.

Pořád ještě mám sračku z letadla. Snažím se ji léčit pitím indiánského čaje wayusy. Dochází mi voda z minibaru, dolů ani do interakcí s personálem se mi nechce, tak se rozhoduji vyzkoušet filtr, který nám doporučili si koupit. Měl by udělat bezpečnou vodu z řeky, předpokládám tedy, že i s vodou z vodovodu v Dillí si poradí. 

Chvíli mi trvá, než přijdu na to, jak ho použít správně. Jsem zvyklá na filtrační konvice Brita, kde natočíte vodu na filtr a ona se přefiltruje do nádržky. Tenhle funguje obráceně: naplníte gumovou „lahev“ vodou a pak z ní necháte přefiltrovanou tekutinu vytékat do sklenice nebo přímo do pusy. Než mi to dojde, zkusím to obráceně. Nefunguje to, voda neprotéká a dochází mi, že jsem kontaminovala filtr. Proplachuji ho eukalyptem a Francovkou, věřím, že kombinace těchto dvou dezinfekčních substancí by měla pomoci. Pak to zkouším znova správně. Ale stejně se mi ještě několikrát podaří zapomenout a musím proces opakovat.

Z přefiltrované vody si připravuji čaj Wayusu. Piju ho a ulevuje mi. Ale když zkusím pít vodu samotnou, je odporná. Kovová a chemická pachuť přetrvává. Nic se mi po ní nestane, takže zřejmě filtr funguje, a možná je i sama o sobě bezpečná jako naše voda z kohoutku, ale jen bakteriologicky, chemicky těžko. Ano: Co Vás nezabije hned, je ok, šílená poučka běžná kdekoli na světě.

----------

Je čas jít dolů. Už chvíli si s ostatními členy skupiny píšu přes Whats App. Vím, že prozatímní šéfka skupiny, učitelka ajurvédy Jutta ze San Diega a pár dalších lidí relaxují venku u bazénu. Mně relaxace v prostředí, kde se nedá dýchat, neláká, a tak čekám až na oficiální čas, kdy máme všichni sraz v lobby.

Když tam přicházím, objevuju skupinu pestře oblečených amerických hippies, převážně středního a staršího věku. Jak později zjistím, jsem druhá nejmladší účastnice, po jedné krásné tmavovlásce, které je 32.

Schází se nás okolo pěti, ostatní jsou ještě někde na cestě. Téměř všichni už chvíli cestují po Indii a jsou plni zážitků. A všichni mají obrovské kufry, klidně i několik kusů. Divím se tomu, já bych měla hrůzu cestovat po cizí zemi s několika těžkými věcmi. Jedna dáma, zkušená cestovatelka po Indii, mi záhadu ochotně vysvětluje: „Tady přece nemusíš nikdy nosit svoje zavazadla.“

Neznám program a děsím se představy, že se budu muset pohybovat v tom vzduchu venku. Považuju za nutné vzít si Juttu stranou a informovat ji, že se kvůli dýchacím potížím nemůžu zúčastnit žádného programu ve městě.

DRUHÁ ČÁST

Dozvídám se, že den ve městě máme naštěstí naplánován jen jeden: zítřek. Máme navštívit jakési luxusní ajurvédské centrum uprostřed Dillí. A ostatní samozřejmě mají zájem o památky a obchody.

Procházíme se hotelovým komplexem. Hotely jsou propojené, lze chodit z jednoho do druhého. Ve vedlejším je ještě lépe filtrovaný vzduch, téměř jako horský vánek. Za zavřenými dveřmi velkého sálu se natáčí nějaká místní televizní show. Zjevně právě tady v Aerospace Districtu, standardně probíhají všemožné akce celebrit, politiků, podnikatelů a další smetánky.

Následující den mám tedy volno a už se cítím na to, začít si osahávat novou realitu. Ráno vstávám, cvičím jógu, tančím a pak jdu na snídani. Hotelový bufet nabízí kompletní výběr asijské i evropské kuchyně. Evropské věci jako chléb, máslo, sýr, vypadají a chutnají lépe než v Evropě. Později pochopím, že protože místní pečivo s něčím nejedí, peče se zřejmě speciálně pro hotely, v malovýrobě kvalitnější než je evropská masová produkce. A co se týče mléčných výrobků, ty jsou v Indii prostě obecně lepší, proč, se dozvím později.

Tady si poprvé všímám výrazů ve tváři obsluhujícího personálu. Mám ve zvyku dívat se lidem do očí, ráda navazuji kontakt s jejich duší. Když to zkusím tady, odpověď je tvrdý prázdný pohled. Jako bych pro většinu těch lidí nebyla člověk, spřízněná bytost, nic takového. Jen objekt: objekt, který je třeba korektně obsloužit, protože za to je mzda a spropitné, ale tím kontakt končí. A víc než jednou jsem měla pocit, že to tvrdé prázdno vůbec není přátelské … Ale možná mě jen ovlivnila četba románu z Himalájí, který jsem si vzala do letadla. Popisuje povstání na hranici s Nepálem, někdy v 90. letech. Autor tam říká, že v každé otrokářské společnosti se otroci sem tam vzbouří a pozabíjejí otrokáře … Když se dívám do těch temných očí tvrdě pracujících lidí, kteří mají minimální šanci mít někdy i jen zlomek toho, co my hosté, chápu to. Možná se takhle tvářili sluhové a otroci ve všech dobách.

Zajímavé, tohle je úplně jiné než v Čechách. Nebo aspoň mně to tak připadá, že se na sebe s lidmi pracujícími v českých obchodech a službách tváříme v zásadě jako člověk na člověka:) Možná je to dáno kulturně, kastovním systémem, a určitě tím, že v Indii je mezi vyšší a nižší třídou několikanásobně větší rozdíl v příjmech i způsobu života.

Po snídani vybaluji svoji dýchací masku s mikrofiltrem. Doma se mi málokdy chce ji nasazovat, je nepohodlná a lidi se na Vás divně tváří (pozn. od covidu už to neplatí:). Tady takové hlouposti neřeším. Maska je holt nutnost.

Potřebuju si koupit praktičtější malý batoh: ten, který mám, se ukázal nedostačující. Už na letišti, hned po příjezdu jsem udělala správný krok – ke krosně jsem si přikoupila krásný nový kufr na kolečkách. Díky tomu už není krosna příliš těžká a poloprázdný kufr také ne. A když si pořídím ještě vhodný malý batoh, který budu moct vozit na kufru, mám spoustu místa a přitom svá zavazadla snadno sama zvládnu.

Nedokážu si představit spoléhat se na nosiče jako kolegové ze skupiny.

Nechám si poradit, kde je nejbližší obchodní centrum, a na pár pokusů přicházím na to, jak tam dojít pěšky – musím obejít celý komplex vedlejšího hotelu. Během 10 minut chůze u mě několikrát zastaví taxikáři a květnatě nabízí své služby. 

Na vstupu do areálu obchodního centra musím opět projít scannerem. Znuděná muslimka v šátku mě bere do budky se závěsem a sjíždí mě ručním detektorem. Když se jí dívám do očí, vidím zase tu samou temnou prázdnotu, žádný lidský kontakt.

Ze všeho nejdřív musím počkat: všechno otevírá až i v 10 nebo 11.

Nacházím už otevřenou kavárnu a dávám si tam čerstvou ovocnou šťávu a čaj. Menu odpovídá nejnovějším evropským trendům zdravé výživy: všechno bio, bez lepku, bez cukru, super potraviny, šťávy, byliny. Ceny jsou také podobné jako v Evropě. Zato postup je jiný: obsluhují mě jako královnu. A tady se dokonce i docela mile tváří. Připadá mi, že minimálně manažer je velice hrdý, že provozuje stejný typ kavárny jako frčí v Berlíně, Londýně i Praze.

Podle menu je všechno z filtrované vody, takže si mohu dát právě i ty šťávy nebo salát.

Předešlý den při večeři jsem byla důkladně poučena, jak jíst a pít v Indii a zůstat zdravá: jíst jen to, co je uvařené nebo smažené, horké, kouří se z toho. Cokoli syrového bylo nejspíš omyto místní vodou, která je pro náš organismus nebezpečná. Výjimkou jsou právě jen ty luxusní hotely a takové podniky: sem Indové nechodí, nebo jen ti nejbohatší, samozřejmě si kavárna nemůže dovolit, aby se host po jejich freshi posral.

Přesouvám se do vedlejšího obchodního centra. Vypadá naprosto identicky jako v Čechách, jediné, co je navíc, je oddělení „etnického oblečení“ v přízemí – tady si můžete koupit tradiční sárí, šátky, kaftany nebo muslimské hábity, vše samozřejmě továrně vyrobené v Číně, s cenovkou a čárovým kódem.

Na praktické a sportovní věci tady moc nejsou. V dámském oddělení nacházím jen jeden malý batůžek, v přepočtu za 2000,- Kč. Lehce vyšší česká cena. Ještě nevím, že to je 10x víc, než bych za stejnou věc zaplatila někde venku na tržišti. Nakonec nacházím malé oddělení sportu v suterénu. Indická značka batohů stojí dokonce i tady lehce méně než stejné věci u nás, kvalita se jeví srovnatelná. Vybírám si a jsem spokojená. Prodavač se mi ale pro jistotu pokusí prodat ještě cca. všechno ostatní, co mají v nabídce. Zjevně má provizi z tržeb a je těžké mu vysvětlit, že se mi něco prostě nelíbí nebo to nepotřebuju.

Přemýšlím nad tím, jak těžké asi je získat práci v takovém obchodním centru v Aerospace Districtu. Samozřejmostí je perfektní angličtina, práce s veškerou elektronikou, orientace v západních produktech. Nepřekvapilo by mě, kdyby se o každé takové místo ucházely desítky lidí. A vítězové působí opět jinak než lidé ve stejných profesích v Čechách, tentokrát ale pozitivně jinak. Přijde mi, že jsou hrdí na to, co dokázali. Ne jako v Čechách, kde je to prostě obyčejná práce.

V oddělení elekroniky si kupuju přenosný repráček, další užitečnou věc, na kterou jsem nepomyslela. Hraje skvěle. Ráda bych sluchátka, ale ta nemají. Zdá se, že jejich nošení tu není moc zvykem, žádného Inda se sluchátky jsem ještě neviděla.

Zpátky v hotelu si čtu noviny, které každé ráno doručuje pokojová služba. Je to významný deník vycházející v angličtině. Po projetí titulků už chápu, proč všechna ta bezpečnostní opatření: teroristické útoky, vraždy, únosy, atd. jsou v zemi zjevně běžná věc. Noviny obsahují informace o cca. 10 nedávných incidentech a redaktoři se nad tím nijak zvlášť nepozastavují, není to výjimečný stav.

Zaujme mě obsáhlý článek o problému s ovzduším v Dillí. Očividně se o věci ví a mluví – také noviny zmiňují tisíce hospitalizovaných a mrtvých každý rok. Vláda právě zavedla nové opatření: všichni majitelé starých náklaďáků, které nesplňují emisní limity, mají 90 dní na to pořídit si jiné auto nebo staré upravit, aby bylo podle předpisů. Pokud budou po uplynutí této lhůty přistiženi na silnici, o auto přijdou, bude bez diskuze zabaveno.

Žasnu. Takové rázné opatření by v Čechách politicky neprošlo. Jednalo by se o něm donekonečna nebo možná raději vůbec nejednalo. Pocítím respekt k místní správě, která se snaží šílené problémy nepředstavitelně přelidněného města řešit.

A takových věcí je víc. Z novin je vidět, kam si oficiálně přeje směřovat moderní Indie: k pořádku, prosperitě, moderní společnosti západního typu. Je mi jasné, že každodenní realita bude dost jiná, plná korupce, a že i při nejlepší vůli bude strašně těžké ty změny k lepšímu uskutečňovat. Přesto se mi ten přístup líbí. Noviny mi přijdou daleko víc o skutečných problémech a tématech než srovnatelné tiskoviny v Čechách. Místo nesmyslů a házení politické špíny jedno reálné téma vedle druhého (pozn. 2025, tohle už takhle tolik nevidím, možná se i to po covidu změnilo...:)

Kousek naděje mi dává velmi razantní text o postoji Indie k jednáním o klimatických změnách. Tropická Indie je globálním oteplováním jednoznačně primárně ohrožena a ví to. A tato obrovská nastupující velmoc má na globální scéně svou váhu. Pokud budou indičtí politici opravdu bojovat proti velice reálné hrozbě masového umírání ve své zemi, třeba máme všichni ještě šanci …

Snad … To, co zatím vidím kolem sebe totiž jednoznačně je další stádium toho, čemu říkám kolaps biosféry. Situace, kdy se nedá dýchat a pro smog nevidíte slunce a oslabení lidé v obrovských počtech umírají udušením, většina se ale v zásadě tváří jakoby nic. To, že je narušena naprosto základní potřeba lidského těla, není dostatečným důvodem pro řekněme masovou vzpouru proti systému. Naopak, do Dillí ve velkých počtech a zcela dobrovolně přichází lidé třeba z Himalájí, kam mířím. Lákají je peníze a větší svoboda moderního kosmopolitního prostředí. Což naprosto chápu. Společnost je prostě tak nastavená. Za příležitosti se platí tím, že místo vzduchu dýcháte strašlivý koktejl chemikálií. Tváříte se, že je to v pořádku. To je tak vlastně i u nás, jen tady je koktejl horší a není před ním úniku do klidné ulice nebo do parku. Taky tu má jedinec a lidské tělo zjevně menší hodnotu. 

Skupina se vrací z výletu po městě až před osmou večer. Z návštěvy ajurvédského centra jsou tihle američtí alternativní lidé rozpačití. Podle všeho je to extrémně luxusní místo i pro Američany, absolutně drahé, určené těm nejbohatším z nejbohatších Indů.

Mně připadá hlavně zvrhlé provozovat léčebné centrum uprostřed obrovského oblaku jedovatého plynu, ale to ostatní nevidí.

Po exkurzi prý nachodili spoustu kilometrů po centru. Všichni jsou k smrti unavení, popelaví a pokašlávají, přitom ale v typicky americkém stylu prohlašují, jak všechno bylo super „greatest“.

TŘETÍ ČÁST

Uvědomuju si, že moje cesta nebude jen o poznávání kultury Indie, ale i o seznámení se se společenskými normami, uvažováním a způsobem komunikace vzdělaných a relativně vědomých Američanů střední třídy. Čeho jsem si zatím všimla: první rozdíl, který člověka z českého prostředí zaujme, je až přemrštěná pozitivita. Všechno je skvělé, úžasné, nejlepší.

Z části mi to vyhovuje: určitě je to příjemnější než neustálé brblání, stěžování a strachy. Na druhou stranu ale, za chvíli mi to začne trochu vadit. Některé věci prostě nejsou „greatest“, hodně věcí. Proč bych měla pořád předstírat nadšení?

Ti lidé za to nemůžou. Vidím na nich, že jako jednotlivci jsou v pohodě, inteligentní, s přehledem, s dobrou vůlí. Jen prostě hluboce vstřebali tady ten standardní způsob chování: v jejich světě se musí každý pořád usmívat a jásat, ať má jakékoli problémy a ať to kolem něj vypadá jakkoli …

A ještě něčeho si všímám: pořád mi někdo klade nějaké podle mě irelevantní otázky o mé osobě: Třeba kolik mám sourozenců … Nejsem na tohle zvyklá. V prostředí, kde se pohybuji v Čechách, se lidé ptají jen na to, co v konverzaci přirozeně vyplyne. Tihle vypadají skoro jako by jeli podle nějakého programu. Později pochopím, že je to opravdu tak. Nemá být ticho, každá sekunda se má zaplnit „vztahy“, kontakty s jinými lidmi, a k tomu je nutné se o ně „zajímat“. Uf. Fakt nevím, jak by se mi tam žilo. Výrazně preferuji severoevropskou rezervovanost.

Zarazí mě situace, kdy jedna paní řeší detaily našeho účtu a zprudí číšníka, že nás „obral“ o pár rupií. Moc to nechápu. Podle mě jde o pár drobných, celé jídlo je směšně levné. Ale ona to, zdá se, považuje za svoji svatou povinnost.

Ráno vstávám do tropické noci, já mám budíka na 04.00, abych si před dlouhou cestou stihla zacvičit.

Jedeme mikrobusem na hlavní nádraží a konečně vidím „skutečné“ Dillí. Vypadá trochu, jako bychom si my Evropané představovali město po katastrofě: otlučené činžáky různých tvarů vypadají rády, že stojí, osvětlení a vedení slepené, jak se dá, všude hromady odpadků. A to jedeme po dálnici, do hlubin toho marasmu se nepouštíme.

Kolem dálnice pláčí umírající stromy, ještě dokonaleji ignorované, než u nás. I v tuhle hodinu visí všude opar smogu, a tady poprvé poznávám charakteristický pach lidských sídel v Indii. Hlavní roli v něm zjevně hrají lidské fekálie. A opět indické fekálie voní lépe než české: Bude to zdravějším systémem stravy. Ale ani tak není super příjemné čichat je pořád. A stejně jako se smogem i česká města smrdí hovny, a v létě je místy ten mastný sladký pach hustý k nesnesení. Ale je jen kolem kanálů. Kanály jsou sice všude, ale přece jen oblaka výparů se drží v jejich bezprostředním okolí.

V Indii je to jinak. Každé město i vesnice páchne do nebes už na dálku, i když jím jen projíždíte vlakem nebo autem. Místní jsou k tomu zdá se naprosto imunní, berou to jako normální stav věcí. Kde zůstalo přirozené vědomí přírodních národů, že ve vlastním tábořišti se hovna válet nemají? Tady umřelo už hodně dávno.

A všude mezi tím lidi, kteří tu trvale žijí. I v pět ráno jsou všude, čile něco kutí, pobíhají sem a tam, nosí věci, prodávají a kupují u stánků. Spousta jich tady spí, přímo na zemi na kusu kartonu, klidně vedle dálnice.

I česká nádraží jsou smutná místa, kde vedle moderní technologie, nablýskaných hal a luxusních obchodů uvidíte přehlídku lidského neštěstí.

Nádraží v Dillí je to samé, akorát na třetí … Různých tábořících nešťastníků jsou před ním stovky. Volně se proplétají s davem, který někam jede.

A mezi tím se sem tam důstojně a sebevědomě pohybují bohatí Indové, v čistém a nažehleném oblečení, často podle nejnovější západní módy, klidní a samozřejmí, zvyklí. 

Naši průvodci vystupují a vyjednávají s nosiči v červených košilích. Využít jejich služeb je nejen pohodlné, ale považuje se to skoro za slušnost. Před každým nádražím si takhle vydělávají na živobytí spousty mužů, nepochybně otců od rodin. Nedat jim vydělat by bylo zvláštní, a taky by se na Vás zvláštně tvářili.

Stojí to samozřejmě pakatel – každý dáváme na svůj kufr 100 rupií, tedy 25,- Kč.

Tady se vrátím k průvodcům. Když jsem se v hotelu sešla se skupinou, byl tam i náš hlavní průvodce, majitel místní cestovky, která náš výlet organizuje, a kamarád našeho učitele. Jediný bohatý Ind, kterého jsem za celou dobu viděla, co vypadal, že se hýbe a chodí ven: měl pěknou postavu, zdravou barvu a příjemný, spokojený úsměv. Hned jsem k němu pocítila sympatie, a zdálo se to vzájemné.

Ukázalo se, že na letišti pro mě jeho lidé byli, a 3 hodiny marně čekali. Nechápu, jak jsem je mohla přehlédnout. Zřejmě to bylo mými negativními očekáváními.

Průvodci za nás řeší veškerá jednání s náhodnými místními. Jsou zkušení, pozorní a všímám si jejich opatrnosti na každém kroku. Zřejmě jsou k opatrnosti opravdu důvody, a oni se velmi poctivě snaží ušetřit nás jakýchkoli nepříjemných zážitků.

Slyšela jsem o indických nádražích a vlacích ledaco: v zásadě, že je to chaos, kdy nikdy nevíte, zda něco pojede a kam, a místní trpělivě čekají třeba i celé dny.

Pokud to tak bylo i v Dillí, změnilo se to, a to zásadně. Všude svítí elektronické orientační panely s údaji o odjezdech a funkčnost působí stejně jako kdekoli jinde, kde jsem jela vlakem. Náš expres přijíždí a odjíždí na minutu přesně. Nebudu se ale vyjadřovat k jiným vlakům, protože náš expres je ta nejvyšší třída, pro smetánku a turisty. Jízdenka na 5-ti hodinovou cestu stojí 1000,- Kč, tedy o něco více než ve východní a o něco méně než v západní Evropě.

Vagóny vypadají navlas stejně jako 1. třída u nás. Jen je v nich větší zima. Zima a studený vítr uprostřed tropů, představa bohatých o luxusu. Ale jak už jsem zmínila, na to jsem připravená, mám svetřík, čepici, šátek, péřovou vestu. Postupně si oblékám všechno.

Z vedlejšího nástupiště odjíždí obyčejný vlak. Ze všeho nejvíc mi připomíná dobytčí vagóny, které se kdysi používaly, uvnitř je totiž prázdný. Místo klimatizace má dokořán otevřené nezakryté otvory. Uvnitř sedí spousty lidí jen tak na zemi. Někteří jedou i na střeše.

A opět ten zvláštní klid a mír těch lidí. Působí uvolněně. Nevypadají, že by trpěli, nestěžují si. Nedělají nic. Dokáží jen tak v klidu sedět. To u nás moc neuvidíte.

Vedle mě si sedá Nancy ze San Diega, mohutná padesátnice, která už v Indii byla, a všude možně jinde po třetím světě také. Ukazuje na druhý vlak, směje se a říká, že kdyby tu byla sama, jela by raději tak. Že má tenhle způsob cestování ráda. Člověk si upevní kufr visacím zámkem k madlu ve stěně a pak klidně spí, nebo si vyleze osvěžit se na střechu.

Náš vlak se od evropského Eurocity liší hlavně množstvím posádky. V Čechách nebo v Německu by takový vlak obsluhoval jeden průvodčí a jedna slečna s minibarem, případně tři lidé v jídelním voze.

Tady jsou zaměstnanců v červených uniformách indických drah doslova desítky. Až mi to připomíná socialistickou přezaměstnanost. Lidé jsou tu levní a dráhy zjevně bez problémů zaplatí obrovský tým, který dohlíží na všechno: správné obsazení míst, umístění kufrů, důkladná kontrola všech jízdenek, a hlavně roznášení občerstvení.

Dostáváme snídani v anglickém stylu: toustový chleba s máslem, oříšky, džus, a už nevím co. Samé umělé věci z továrny. Dělám chybu: něco sním, protože mám hlad a jsem zvyklá uzemňovat se jídlem. Po kvalitě v hotelu je tohle šok: hnus, chutná to jako popel, ještě horší než podobná průmyslová strava u nás. To ještě nevím, že obyčejní lidé na venkově takové věci nejedí. Tohle je opět ten luxus pro ty boháče. Chudý Ind by si dal čerstvé, živé věci z místních surovin.

A také je to na těch boháčích vidět. Zatímco chudí lidé vypadají tak akčně a vitálně, vyšší třída okolo nás je přehlídkou civilizačních chorob : obezita, svalová atrofie, pach zoufalého nedostatku pohybu a tělesné stagnace.

Později se dozvím asi jednu z hlavních příčin, proč jsou na tom ještě hůř než my – na každém kroku, i na sebemenší fyzickou činnost mají služebnictvo.

Všichni mluví perfektně anglicky, a to i mezi sebou. Jsou přátelští a komunikativní. Dávají se s námi do řeči, zajímají se, kdo jsme a kam cestujeme. A tohle je upřímný zájem. Těm lidem zdá se přináší radost se s námi bavit. Jsou hrdí na svoji zemi, na svůj moderní vlak, na své znalosti jazyka i západního světa.

Otevírám noviny, které jsem si vzala z hotelu, a čtu si dlouhý článek, psaný perfektní univerzitní angličtinou, o tom, proč je pro Indii dobré, že společným úředním i komunikačním jazykem je právě angličtina. Autor zapáleně argumentuje, že v obrovské zemi s desítkami jazyků je jeden společný potřeba. A vymezuje se proti snaze prosadit dominantní hindštinu do OSN, nebo ji snad dokonce zavést jako oficiální jazyk.

Hindsky sice hovoří stovky milionů lidí, ale jak by k tomu přišli třeba Bengálci, kterých je také hodně a mají naprosto jiný jazyk? To už je férovější používat řeč někdejších okupantů, dnes neutrální univerzální „esperanto“.

Člověk za mnou strašně kašle. Už chvíli mě to zneklidňuje. Má doslova záchvaty, dusí se a mezitím popotahuje totálně ucpaným nosem. Při návalech kašle se chudák celý ohýbá dopředu. A ve vagóně je takových lidí víc. A čím dále jedeme, jako by jim bylo hůř. Že by to bylo tou zimou? Oni samozřejmě sedí v košilích, přiměřené oblečení do patnácti stupňů a větru nemá kromě mě nikdo.

Bojím se. Moje imunita není nejúžasnější ani doma a čerstvě jsem slyšela, že indická chřipka je pro Evropana horor. Nasazuji si masku a sedím v ní, ale je to nepohodlné a pochybuji o účinnosti. Moje City Mask zachycuje prachové částice, její mikrofiltr je určen hlavně na ochranu před hrubými složkami zplodin z aut, obávám se, že proti virům je k ničemu. Zvedám se a hledám, kam utéct.

V prostoru zádveří je malé sklopné sedátko, sedám si tam. Dveře jsou dokořán otevřené do ubíhající tropické krajiny, takže je tu teplo.

Vagón má dva záchody. Na dveřích toho vpravo je napsáno „Western Style“ – západní styl. Uvnitř mísa, jakou známe, čistá. Ale toaletní papír ani štětku tu nenajdete, lidi co se o záchody starají, zřejmě sami používají ten druhý a takové detaily neznají.

Vůbec, v Indii jsem poprvé v opravdu jiné kultuře. Jiné v tak základních věcech jako je způsob sezení, jedení a vylučování. Sezení už jsem zmínila. Dospělí, normální muži si klidně sednou ve skupince ve dřepu a něco řeší. Co se jídla týče: tradiční Ind jí rukama. Pravou rukou, velice šikovně si uhňácává sousta a podává je do pusy. A na záchodě, kterému my v Čechách říkáme „turecký“, dřepí na šlapkách s dírou uprostřed. Když skončí, omyje se vodou.

V hotelu i na letišti, i když tam byly záchody evropské, byla vždycky hadička nebo kohoutek s vodou. Dál z civilizace je to pak často jen džbánek nebo lahev.

Tenhle systém se mi líbí víc než ten náš. Poloha ve dřepu je pro vyprázdnění daleko vhodnější a opláchnout se vodou je mnohem rozumnější než spotřebovávat milióny tun papíru z živých stromů, Ale není mi jasné, jak to očišťování prakticky funguje, a během pobytu jsem nenašla odvahu požádat někoho, aby mi to vysvětlil nebo ukázal.

Je celkem jasné, že schopnost jíst a vylučovat západním způsobem je trochu věc prestiže a znak příslušnosti k modernímu světu, případně rovnou vyšší společenské třídě.

Za dveřmi ubíhá tropická krajina. Hustota sídel je podobná jako v Čechách, pár kilometrů močálů, křovisek a polí, a už je další město nebo vesnice. Ale v každém tom sídle žije mnohonásobně víc lidí.

Teď za jasného světla je lépe vidět a všechna místa vypadají stejně smutně jako Dillí. Smog, smrad, bezútěšné betonové domy v mizerném stavu, a davy, nekonečné množství lidí. Když zachytím pohledy lidských tváří na nástupištích, vidím spoustu temné prázdnoty a beznaděje. Připomíná mi to náladu v romských ghettech českých měst. Akorát že tohle je ghetto o tisících kilometrů čtverečních a nekonečných milionech lidí.

A i v tom nejsmradlavějším děsoměstě vystupují z našeho vlaku vymydlení bohatí. Na nástupišti se jich ujímají nosiči, před nádražím čekají jejich řidiči.

Menší vesnice mají trochu něco do sebe. Líbí se mi, s jakým málem dokáží jejich obyvatelé žít. Žádné zbytečné věci.

Ale ten bordel kolem. Okolo každého sídla se válí hory a hory odpadků. Místní tím klidně chodí jakoby nic. Jak se jim to stalo? Jak a proč ztratili obyvatelé tak nádherné, mocné země s tisíciletou tradicí tak masově nejzákladnější úctu sami k sobě? Chápu, že jsou chudí, ale to přece není důvod žít na skládce. Chudoba jim přece nebrání uklidit si kolem vlastního domu. A hlavně, občas to má někdo jinak. Občas je uprostřed toho marasmu hezký, čistý, barevný dům, s pěknou zahradou, kolem ani papírek …

Ale vlastně … bylo by to u nás o moc lepší, kdyby nefungovali popeláři? Nevím. Pamatuji ještě černé skládky 80. Let, kdy šílení bezohlední lidé klidně vyvezli do krásné lesní rokle své staré televize a ledničky, že je to pro les jedovaté, je nemohlo zajímat méně. U nás je asi touha po čistém prostředí o něco vyšší, ale těch, kdo by si tu skládku okolo sebe klidně udělali, kdyby se to smělo, bude určitě také dost.

Tady je to očividně na každém, správa děsivě přelidněné země to prostě nestihá. Uklizeno je jen tam, kde je k tomu nějaký důvod – místo pro turisty, vojenský tábor, chrám …

A na vině je určitě také celkem pochopitelný syndrom prostých lidí v tropech: po tisíciletí byli zvyklí, že příroda okamžitě pohltí všechno, co jim upadne z ruky. Plasty nepohltí. To je nová situace a zjevně nevědí, co s ní, a těm jednodušším to ještě ani pořádně nedošlo. Dojedí, obal zahodí, nepřemýšlí o tom.

Tahle ztuhlost zvyků je problémem velké části lidí po celém světě, a když se spojí s plastovými obaly, je z toho smutná záplava bordelu.

Přijíždíme do naší cílové stanice. Vítá nás hluk, smrad, špína a sehraný gang nosičů. Jinak je nádraží opět moderní a podobné našim. Přestupujeme do mikrobusu, který nás poveze do Himalájí.

A začíná další dlouhá cesta: asi pět hodin nekonečnými serpentýnami pořád do kopce.

Po cestě mnoho měst, městeček, vesnic. Osídlení téměř nepřestává. Připadá mi, že na sebemenším plochém místě, kde jde něco postavit, už stojí něčí dům. A strmé svahy jsou upraveny do úzkých teras, kde si místní pěstují, zdá se, úplně všechno. Tady vypadají sídla o něco lépe. Betonovou bezútěšnost nahrazují hezké, vizuálně zajímavé a barevné domy. A spousty krásných chrámů. Začíná se to trochu podobat magické Indii, jaká možná bývala …

Většina domů stojí přímo nalepena na silnici. Na jedinou silnici široko daleko – ona také nemohla být žádná legrace ji v těch horách postavit. Vládne na ní hustý provoz.

Před domy stojí a sedí lidé. Napřed žasnu, že se jim chce dýchat výfukové plyny a prach, když všude kolem je horská příroda. Chce. Zase to samé: být součástí lidského „dění“ je důležitější než vlastní dech a plíce …

A pozitivnější pohled na věc: líbí se mi, kolik lidí si tu najde čas jen tak si v klidu sednout a nedělat NIC. To u nás není. U nás je nutno pořád něco dělat nebo si něco cpát do hlavy. Kdy jste naposled viděli někoho jen tak v klidu sedět před domem a sledovat dění na ulici … ?

Myslím, že díky tomuhle mají místní v hlavě víc prostoru, a proto jsou pozornější než my – o tom později.

Co mě ale vyloženě bolí, jsou zase ty odpadky. Tak nádherná krajina – a za každým domem se dolů po svahu line řeka bordelu.

Naše první zastávka. Ašrám v krásném údolí. Jeho jméno jsem zapomněla a vlastně mi nepřijde důležité. Podstatná je energie, příběh, který tam začal.