Any person who undergoes a dramatic shift creates a ripple effect, requiring change from others around her/him.
Attention is a powerful nutrient. It amplifies and accelerates the situations on which it is focused.
To liberate our minds enough to begin seeing alternatives, we must realize, prosaic as it seems, that we are physically capable of not doing almost everything we think we have to do.
Begin making choices based on what makes you feel freer and happier, rather than how you think an ideal life should look. It’s the process of feeling our way toward happiness, not the realizing of some Platonic ideal, that creates our best lives.
The nonverbal brain knows things you haven't put in words. What do you almost know? Let it come into your awareness; speak it.
The more respect you give your night dreams, the sooner they will become day dreams: ideas for new adventures, enterprises, and life strategies you may never have thought up while physically awake.—
Every time I have managed to eliminate all past and future thoughts from my brain and then accept the present moment absolutely, I've experienced the Stargazer’s incredible bliss, the feeling I can't possibly describe and you can't possibly imagine unless you've been there yourself.
I try to use the phrase "Tell me where I'm wrong" at least four or five times a day. Try it. You'll see that while insisting that you're right is gratifying, accepting that you're wrong can be transformative.
Whereas the physical immune system may create inflammation (a "flame" in the body), anger is like fire in the soul. Repressed, it destroys from the inside, by slow burn or explosion. Misdirected, it can blaze a path of destruction through your life and the lives of others. Cared for and properly used, it can warm you, light your path, fuel your progress, and keep hostile interlopers at bay.
I’ve developed the habit of mentally listing things that make me optimistic about the future. The simple act of hopeful thinking can get you out of your fear zone and into your appreciation zone - a habit that can replace anxiety with happy anticipation.
It seems to me at this moment that laughing is a serious thing, that it connects us with truth and love and God.—
This very day, do something brave to reduce any duplicity in your life. Stand up for yourself with someone who you've allowed to bully you. Apologize to someone with whom you may not have been entirely honest. Immediately- this is a promise- you will find the things you have been longing for drawing nearer to you.—
Right now, think of something about your life that is troubling you, something you want to change. For the next five minutes, instead of worrying about this thing, find a bright spot in the situation. You'll find the bright spots start to pop out more and your negative judgments fade.
An apology is the end of our struggle with history, the act by which we untangle from our past by accepting what it actually was. From this truthful place we are free to move forward, whether or not we are forgiven. Apologizing doesn't make us perfect, but it shows our commitment to be honest about our imperfections and steadfast in our efforts to do better.
As the Stargazer, you see that you are absolutely continuous with the rest of creation. You therefore love everything as yourself and have no doubt, none whatsoever, that you are infinitely loved in return by the entirety of which you are a part.
pondělí 5. září 2011
Wisdom from Prashanti
Prashanti de Jaeger, ayurveda teacher, founder of Organic India, from a seminar on the 8 limbs of yoga in 2010
Main cause of disease: Not applying ourselves to what our heart really wants.
How you do anything is how you do everything.
Our thoughts and judgements about our personal impurity can be very toxic.
Experience is something you have. Wisdom is something you are.
It is the love, not the object, that intoxicates the free.
Always see the VICTOR, not the victim, in somebody.
Express honesty in a way that is digestible & nurturing to others.
Another name for peace is NOW
Another name for love is ALLOW
FIRST DO NO HARM.
Minimize AGITATION in the cosmic field
MEAT makes mind much more aggressive and rajasic, prone to see other
Be conscious of your power, your Prana and what you are giving it to
What influence has my way of holding my prana on the space around me?
The more sattvic you are, the more sattvic you become.
The SPIRIT of the law is alive and intelligent. The LETTER of the law is limited and stagnant.
Main cause of disease: Not applying ourselves to what our heart really wants.
How you do anything is how you do everything.
Our thoughts and judgements about our personal impurity can be very toxic.
Experience is something you have. Wisdom is something you are.
It is the love, not the object, that intoxicates the free.
Always see the VICTOR, not the victim, in somebody.
Express honesty in a way that is digestible & nurturing to others.
Another name for peace is NOW
Another name for love is ALLOW
FIRST DO NO HARM.
Minimize AGITATION in the cosmic field
MEAT makes mind much more aggressive and rajasic, prone to see other
Be conscious of your power, your Prana and what you are giving it to
What influence has my way of holding my prana on the space around me?
The more sattvic you are, the more sattvic you become.
The SPIRIT of the law is alive and intelligent. The LETTER of the law is limited and stagnant.
sobota 5. února 2011
John Holt o přirozeném učení
Pokud se dítě zabývá tím druhem učení, kterému se věnuje většina dětí ve škole, tj. polyká slova, aby je na požádání mohlo vyplivnout zpět na učitele, pak plýtvá svým časem, nebo spíše my plýtváme jeho časem. Takové znalosti nebudou trvalé ani podstatné ani užitečné. Ale dítě, které se učí přirozeně, které sleduje svou vlastní zvídavost, kamkoliv ho vede, které přidává ke svému duševnímu obrazu skutečnosti, cokoliv potřebuje a pro co umí nalézt místo, a které odmítá beze strachu nebo bez pocitu viny všechno, co nepotřebuje, takové dítě se rozvíjí, pokud jde o znalosti, o lásku k poznání a o schopnost se učit.
neděle 23. ledna 2011
Yiengar on Walking Through Life
Most of us walk through life like 18-month olds.
To live deliberately means to walk like an adult, to have balance, direction, purpose, to walk in growing freedom and assurance towards the ultimate freedom.
(B.K.S. Yiengar)
To live deliberately means to walk like an adult, to have balance, direction, purpose, to walk in growing freedom and assurance towards the ultimate freedom.
(B.K.S. Yiengar)
úterý 9. listopadu 2010
Feng-Shuej
Článek o feng-shuej
Zase jeden z těch prima článků o starobylém umění, které člověku okamžitě dají praktické tipy použitelné v denním životě.
Pro mně se tady například konečně našla motivace mýt okna :) Nebaví mě to a moc to nedělám ;) Tušila jsem, že bych měla, a to ne z nějakých povrchních důvodů. Tady je pěkně uveden ten opravdový.
Feng-Shuej člověku vůbec pomáhá objevit skutečné důvody, proč udržovat pořádek a čistotu ("závody v naleštěnosti" našich maminek mi nic neříkají). Většinou jsou to energetické důvody.
To s těmi starými věcmi, věčné téma. Opět, nová motivace, konečně dát do pytle a odnést nejnovější várku oblečení, co nenosím, kontejner na něj máme hned pod kopcem. A to samé rozbitý kávovar. Mám tendenci to odkládat jako "nedůležité". Takovéhle texty člověku připomínají, že všechno je důležité.
Stejně dobře funguje přijít domů na tripu a rozhlédnout se ;-D
Respektive, ono to funguje i za střízliva, naprosto dostatečně, stačí chtít. Zastavit se, rozhlédnout se, věci co potřebují být udělány se ozvou samy :)
Zase jeden z těch prima článků o starobylém umění, které člověku okamžitě dají praktické tipy použitelné v denním životě.
Pro mně se tady například konečně našla motivace mýt okna :) Nebaví mě to a moc to nedělám ;) Tušila jsem, že bych měla, a to ne z nějakých povrchních důvodů. Tady je pěkně uveden ten opravdový.
Feng-Shuej člověku vůbec pomáhá objevit skutečné důvody, proč udržovat pořádek a čistotu ("závody v naleštěnosti" našich maminek mi nic neříkají). Většinou jsou to energetické důvody.
To s těmi starými věcmi, věčné téma. Opět, nová motivace, konečně dát do pytle a odnést nejnovější várku oblečení, co nenosím, kontejner na něj máme hned pod kopcem. A to samé rozbitý kávovar. Mám tendenci to odkládat jako "nedůležité". Takovéhle texty člověku připomínají, že všechno je důležité.
Stejně dobře funguje přijít domů na tripu a rozhlédnout se ;-D
Respektive, ono to funguje i za střízliva, naprosto dostatečně, stačí chtít. Zastavit se, rozhlédnout se, věci co potřebují být udělány se ozvou samy :)
čtvrtek 20. května 2010
Televize a rituál jídla
Podařilo se mi shodou okolností nastěhovat do společné domácnosti, jejímž aktivním členem je televize. Už jsme ji takto nezažila dávno. Žiju bez ní 12 let, co jsem opustila byt mámy s babičkou. Skoro nikdo z mých přátel televizi nemá. V mém světě je to věc minulosti, záležitost předchozí generace. Skoro jsem zapomněla, že se na ní inteligentní lidé podobného věku ještě dobrovolně dívají. A to pravděpodobně masově.
Kdybych si všimla předem, možná bych se ani nenastěhovala. Tento vliv v domově, kde mám trávit každý večer, bych opravdu neuvítala. Ale nedošlo mi to, nedošlo mi, proč v rohu obýváku stojí ten monitor, a proč je obývák podivně nezařízený, není vůbec vyzdoben a uzpůsoben pro život, pro společnost živých lidí, jako v bytech přátel. Proč jsou v něm vlastně jen křesla natočená jedním směrem.
A tak jsem měla možnost připomenout si ten zvláštní rituál, kdy dospělí a zdraví lidé dobrovolně přijdou, zapnou si proud podivných informací a v něm pak tráví své chvíle volna, často očividně ve formě transu – velmi uvolněné tělo, skelný pohled. Někdy dokonce v tom proudu i spí. A jedí.
Obsah televizního proudění je pořád stejný, jak si ho pamatuju. S tak velkým odstupem vidím jeho principy velmi jasně. Je to v zásadě programování myšlení a chování lidí. Televize vám říká, co je důležité, co potřebujete, jak je normální žít, jak vypadají vztahy mezi lidmi, co je radost, co je úspěch. Dělá to velmi natvrdo, způsobem až vulgárním, a vzorce opakuje pořád dokola. Zabalené jsou přitom do několika málo schematických obalů. Soutěživost, vzájemný boj o majetek a postavení, přehnané emoce, ubližování si, povrchní okukování „zajímavého“. Věci-věci-věci-zábava-věci. Velmi neutěšený svět. Aktivity těch nejvíce pokřivených jedinců. Vymyšlené aktivity velmi pokřivených jedinců (věřím, že takové procento jako v televizním světě jich ve skutečnosti není). Jistě, občas se tam najde i něco zajímavého a kvalitního. Ale celek je opravdu podivný – a v našem domečku se často sleduje stylem – padnout do křesla, uchopit ovladač, pustit „něco“....jako by se prostor stal lepším, když v něm to „něco“ mluví a dělá zvuky.
Co mi přijde ještě tak relativně neutrální, jsou sportovní přenosy. Sice je to taky přehnaná soutěživost, a obrovská show na zaplácnutí vědomí lidí, aby si nevšímali reálných problémů, svých ani světa....ale alespoň je to hra.
Ale ta energie se z té bedýnky valí pořád, i když je obsah snesitelný. Pokud jsem v jejím dosahu, necítím relativní soukromí vlastního obýváku, připadám si v proudu něčeho. V proudu něčeho, co jsem si nevybrala, a vybírají to lidé, ke kterým naprosto nemám důvěru.
Jak už jsem se zmínila, mým spolubydlícím přijde OK v tom spát. Trvalo mi chvíli si na ten pohled zvyknout.
Ale ještě víc mě zasáhlo, že považují za naprosto normální, přirozené, a dokonce správné, v tom jíst. O přípravě jídla nemluvě. Ta probíhá v kuchyni spojené s obývákem, ze které na televizi není vidět, ale jejím zvukům uniknout nejde.
Úplně každý celostní systém péče o zdraví člověka vám řekne, že jídlo je nesmírně důležitá, zásadní a posvátná činnost. Že při jídle má člověk pobývat v klidném, příjemném a harmonickém prostředí a velmi dbát na to, na co myslí, o čem mluví a v jakém je rozpoložení. Protože všechno, co při jídle prožívá, se ukládá hluboko do jeho těla, jeho tělo se z toho doslova staví.
Pro mě to znamená, pokud je zapnutá televize, odnést si jídlo po schodech do pokoje do patra.
Párkrát se mi nechtělo, byla jsem unavená, a tak jsem si řekla, že to zkusím filtrovat a udržovat pozitivní vědomí. Na obrazovku nekoukám. Ve všech případech v tu chvíli šel nějaký program, který vypadal přijatelně. A ve všech případech nejpozději do několika minut začala být řeč o vraždách, ošklivých nemocech, lidé na sebe začali ječet nebo mi několik vemlouvavých hlasů začalo vnucovat láhev jakéhosi chemického alkoholu. Zkrátka věci, které do jídla prostě nepatří, nikdy.
Ptala jsem se na to slečny, se kterou si u nás nejvíc rozumím, medituje a zajímá se o mnoho podobných věcí jako já. Nerozuměla mi, byla překvapená. Prý jíst při televizi je pro ně s bráchou prostě od mala normální a přišlo by jí naopak zvláštní u toho nic „puštěného“ nemít.
Tohle je tedy velmi efektivní program. Nekonečná konzumace médií.
Naučit lidi odmala pouštět si „systém“ do hlavy při těch nejdůležitějších činnostech.
Zdá se, jako by pak měli sami pocit, že je správné a užitečné „využít“ každou volnou chvilku příjmem médií. Možná by jídlo bylo nezajímavé, bez „informací“ či „zábavy“, možná by to byl „ztracený čas“. Zdá se, že by něco chybělo. Společnost nechce, abychom se soustředili na zásadní složku vlastního života, důležitější je podle ní vnímat umělý svět, na který máme být naladěni.
Tak jako svět potravin je plný „virů“, produktů, které nám nedávají živiny, vitamíny, minerály, nic užitečného, dávají jen chemickou iluzi a berou si za to naše peníze a životní energii, tak je svět médií plný informačních virů. Jejich hodnota pro příjemce je rovněž nulová. Berou si jeho pozornost, tedy také životní energii, a za to mu „dávají“ manipulaci, cizí a lživou pseudorealitu.
Protože mám srovnání se životy mnoha lidí, kteří se televizi nevystavují (a samozřejmě znám lidi starší generace nebo skalní příznivce tohoto média ve své), vidím její účinky na člověka. Celkem pochopitelné a očekavatelné. Fixuje člověka ve vzorcích myšlení, které se v systému považují za normální. Pro člověka, který se tomuto vlivu vystavuje, je mnohem těžší žít po svém. Televize ho učí, co má dělat a čeho se má bát, na čem mu má záležet, co si má kupovat... I když si to neuvědomuje, ovlivňuje ho to. Je to vidět.
Kdybych si všimla předem, možná bych se ani nenastěhovala. Tento vliv v domově, kde mám trávit každý večer, bych opravdu neuvítala. Ale nedošlo mi to, nedošlo mi, proč v rohu obýváku stojí ten monitor, a proč je obývák podivně nezařízený, není vůbec vyzdoben a uzpůsoben pro život, pro společnost živých lidí, jako v bytech přátel. Proč jsou v něm vlastně jen křesla natočená jedním směrem.
A tak jsem měla možnost připomenout si ten zvláštní rituál, kdy dospělí a zdraví lidé dobrovolně přijdou, zapnou si proud podivných informací a v něm pak tráví své chvíle volna, často očividně ve formě transu – velmi uvolněné tělo, skelný pohled. Někdy dokonce v tom proudu i spí. A jedí.
Obsah televizního proudění je pořád stejný, jak si ho pamatuju. S tak velkým odstupem vidím jeho principy velmi jasně. Je to v zásadě programování myšlení a chování lidí. Televize vám říká, co je důležité, co potřebujete, jak je normální žít, jak vypadají vztahy mezi lidmi, co je radost, co je úspěch. Dělá to velmi natvrdo, způsobem až vulgárním, a vzorce opakuje pořád dokola. Zabalené jsou přitom do několika málo schematických obalů. Soutěživost, vzájemný boj o majetek a postavení, přehnané emoce, ubližování si, povrchní okukování „zajímavého“. Věci-věci-věci-zábava-věci. Velmi neutěšený svět. Aktivity těch nejvíce pokřivených jedinců. Vymyšlené aktivity velmi pokřivených jedinců (věřím, že takové procento jako v televizním světě jich ve skutečnosti není). Jistě, občas se tam najde i něco zajímavého a kvalitního. Ale celek je opravdu podivný – a v našem domečku se často sleduje stylem – padnout do křesla, uchopit ovladač, pustit „něco“....jako by se prostor stal lepším, když v něm to „něco“ mluví a dělá zvuky.
Co mi přijde ještě tak relativně neutrální, jsou sportovní přenosy. Sice je to taky přehnaná soutěživost, a obrovská show na zaplácnutí vědomí lidí, aby si nevšímali reálných problémů, svých ani světa....ale alespoň je to hra.
Ale ta energie se z té bedýnky valí pořád, i když je obsah snesitelný. Pokud jsem v jejím dosahu, necítím relativní soukromí vlastního obýváku, připadám si v proudu něčeho. V proudu něčeho, co jsem si nevybrala, a vybírají to lidé, ke kterým naprosto nemám důvěru.
Jak už jsem se zmínila, mým spolubydlícím přijde OK v tom spát. Trvalo mi chvíli si na ten pohled zvyknout.
Ale ještě víc mě zasáhlo, že považují za naprosto normální, přirozené, a dokonce správné, v tom jíst. O přípravě jídla nemluvě. Ta probíhá v kuchyni spojené s obývákem, ze které na televizi není vidět, ale jejím zvukům uniknout nejde.
Úplně každý celostní systém péče o zdraví člověka vám řekne, že jídlo je nesmírně důležitá, zásadní a posvátná činnost. Že při jídle má člověk pobývat v klidném, příjemném a harmonickém prostředí a velmi dbát na to, na co myslí, o čem mluví a v jakém je rozpoložení. Protože všechno, co při jídle prožívá, se ukládá hluboko do jeho těla, jeho tělo se z toho doslova staví.
Pro mě to znamená, pokud je zapnutá televize, odnést si jídlo po schodech do pokoje do patra.
Párkrát se mi nechtělo, byla jsem unavená, a tak jsem si řekla, že to zkusím filtrovat a udržovat pozitivní vědomí. Na obrazovku nekoukám. Ve všech případech v tu chvíli šel nějaký program, který vypadal přijatelně. A ve všech případech nejpozději do několika minut začala být řeč o vraždách, ošklivých nemocech, lidé na sebe začali ječet nebo mi několik vemlouvavých hlasů začalo vnucovat láhev jakéhosi chemického alkoholu. Zkrátka věci, které do jídla prostě nepatří, nikdy.
Ptala jsem se na to slečny, se kterou si u nás nejvíc rozumím, medituje a zajímá se o mnoho podobných věcí jako já. Nerozuměla mi, byla překvapená. Prý jíst při televizi je pro ně s bráchou prostě od mala normální a přišlo by jí naopak zvláštní u toho nic „puštěného“ nemít.
Tohle je tedy velmi efektivní program. Nekonečná konzumace médií.
Naučit lidi odmala pouštět si „systém“ do hlavy při těch nejdůležitějších činnostech.
Zdá se, jako by pak měli sami pocit, že je správné a užitečné „využít“ každou volnou chvilku příjmem médií. Možná by jídlo bylo nezajímavé, bez „informací“ či „zábavy“, možná by to byl „ztracený čas“. Zdá se, že by něco chybělo. Společnost nechce, abychom se soustředili na zásadní složku vlastního života, důležitější je podle ní vnímat umělý svět, na který máme být naladěni.
Tak jako svět potravin je plný „virů“, produktů, které nám nedávají živiny, vitamíny, minerály, nic užitečného, dávají jen chemickou iluzi a berou si za to naše peníze a životní energii, tak je svět médií plný informačních virů. Jejich hodnota pro příjemce je rovněž nulová. Berou si jeho pozornost, tedy také životní energii, a za to mu „dávají“ manipulaci, cizí a lživou pseudorealitu.
Protože mám srovnání se životy mnoha lidí, kteří se televizi nevystavují (a samozřejmě znám lidi starší generace nebo skalní příznivce tohoto média ve své), vidím její účinky na člověka. Celkem pochopitelné a očekavatelné. Fixuje člověka ve vzorcích myšlení, které se v systému považují za normální. Pro člověka, který se tomuto vlivu vystavuje, je mnohem těžší žít po svém. Televize ho učí, co má dělat a čeho se má bát, na čem mu má záležet, co si má kupovat... I když si to neuvědomuje, ovlivňuje ho to. Je to vidět.
čtvrtek 15. dubna 2010
Příležitost nebo past ?
Před pár dny mi zavolala kolegyně, že nestíhá překlad, cosi o autech, a jestli bych jí pomohla třeba s 20 stránkami do rána. A že se to musí dělat v jistém překladatelském software (takové programy, které trhají text na kousky a dělají z nudného opisování pořád stejných nesmyslů už úplnou hypernudu, řešíte vždycky jednu větu....).
Moje první reakce byla NEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEE. Takovej příjemnej večer, těšila jsem se přijít domů, dát si meditaci, jógu, jít spát. Místo toho se celou noc soustředit na tupé nesmysly na monitoru?
Vzala jsem si půl hodiny na rozmyšlenou, ale už za 10 minut jsem zavolala zpátky.
Řekla jsem ANO. Práce je málo, a byly by z toho velmi slušné peníze. Tak slušné, že se jevilo prostě iracionální odmítnout.
Moje duše křičela NEEEE. Nechce. Prostě neeeeeeeeeeeeeeeeeeeeee...........brečela, prosila.
Snažila jsem se přesvědčit ji, že to bude ok. Jedna noc. To ji přece nezabije. To vydržíme. Muzika, čaj, mezi blokama práce jóga....
Zašla jsem do příjemného bioobchůdku a udělala nákup, samé dobré věci, kvalitní oleje, tofu. Koupila jsem si sladké trubičky a obilnou kávu a odnesla si to na lavičku na náměstí. Trochu se mi ulevilo. Bylo zřejmé, že konzumovat něco pomáhá. Touha konzumovat byla obrovská. Budu přece mít ty peníze. A místo toho času a volného prostoru, a jako kompenzaci za to, jak to bude bolet, potřebuju alespoň něco.
Ale nespravilo se to. Celou cestu domů jsem doufala, že ten strašnej program na mém starém počítači nepůjde nainstalovat a tím mě osvobodí.
Odkládala jsem příchod domů, jak to šlo. Pak jsem si pomaaalu udělala večeři. Pak jsem šla k počítači, pro ten okamžik pravdy a hrůzy.
Už jsem měla mít v poště ten software, nebo odkaz na něj. Nebyl tam.
Ulevilo se mi, že jsem svým lelkováním ještě nic nepokazila. A narodila se naděje.
Pak jsem zavolala kolegyni, jak tedy.
....
Když moje duše se svým pláčem neuspěla u mně, když narazila na totální tvrdost a přesvědčení, že ty peníze prostě mít musím, křičela ještě hlasitěji. Křičela tak hlasitě, až ji uslyšela ta mladá dáma. A rozhodla se, že ten překlad nemá smysl zadávat někomu jinému, že než bych se do toho dostala, moc by se to zkomplikovalo....zkrátka že to musí dodělat sama.
Uf. Nepředstavitelná úleva.
Ale příště už to budu muset dokázat sama. Rozhodnout se úplně jednoduše správně.
Pokud mě nabídka práce bolí, vyvolává zoufalství a strašnou touhu konzumovat, není to příležitost. Je to past.
Moje první reakce byla NEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEE. Takovej příjemnej večer, těšila jsem se přijít domů, dát si meditaci, jógu, jít spát. Místo toho se celou noc soustředit na tupé nesmysly na monitoru?
Vzala jsem si půl hodiny na rozmyšlenou, ale už za 10 minut jsem zavolala zpátky.
Řekla jsem ANO. Práce je málo, a byly by z toho velmi slušné peníze. Tak slušné, že se jevilo prostě iracionální odmítnout.
Moje duše křičela NEEEE. Nechce. Prostě neeeeeeeeeeeeeeeeeeeeee...........brečela, prosila.
Snažila jsem se přesvědčit ji, že to bude ok. Jedna noc. To ji přece nezabije. To vydržíme. Muzika, čaj, mezi blokama práce jóga....
Zašla jsem do příjemného bioobchůdku a udělala nákup, samé dobré věci, kvalitní oleje, tofu. Koupila jsem si sladké trubičky a obilnou kávu a odnesla si to na lavičku na náměstí. Trochu se mi ulevilo. Bylo zřejmé, že konzumovat něco pomáhá. Touha konzumovat byla obrovská. Budu přece mít ty peníze. A místo toho času a volného prostoru, a jako kompenzaci za to, jak to bude bolet, potřebuju alespoň něco.
Ale nespravilo se to. Celou cestu domů jsem doufala, že ten strašnej program na mém starém počítači nepůjde nainstalovat a tím mě osvobodí.
Odkládala jsem příchod domů, jak to šlo. Pak jsem si pomaaalu udělala večeři. Pak jsem šla k počítači, pro ten okamžik pravdy a hrůzy.
Už jsem měla mít v poště ten software, nebo odkaz na něj. Nebyl tam.
Ulevilo se mi, že jsem svým lelkováním ještě nic nepokazila. A narodila se naděje.
Pak jsem zavolala kolegyni, jak tedy.
....
Když moje duše se svým pláčem neuspěla u mně, když narazila na totální tvrdost a přesvědčení, že ty peníze prostě mít musím, křičela ještě hlasitěji. Křičela tak hlasitě, až ji uslyšela ta mladá dáma. A rozhodla se, že ten překlad nemá smysl zadávat někomu jinému, že než bych se do toho dostala, moc by se to zkomplikovalo....zkrátka že to musí dodělat sama.
Uf. Nepředstavitelná úleva.
Ale příště už to budu muset dokázat sama. Rozhodnout se úplně jednoduše správně.
Pokud mě nabídka práce bolí, vyvolává zoufalství a strašnou touhu konzumovat, není to příležitost. Je to past.
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)
