Kniha o bosých nohou a vlastní pozorování téhož

Tak mi přišla kniha Daniela Howella: The Barefoot Book.
http://barefootprof.blogspot.cz/

Musím doporučit doslova každému, protože je o zdraví každého z nás.
Odhaluje jeden z dalších velkých mýtů, jednu z dalších velkých deformací naší civilizace.

Je to téma bot.
Už jsem o něm na tomto blogu psala, ale teprve po přečtení téhle knížky mi zase víc došlo, až jak závažné je.

Kniha obsahuje spoustu poznatků, nejnovější poznání o lidských nohou a vlivu bot na ně.

Ale vlastně člověk ani nepotřebuje vědecké poznatky. Stačí vypnout to, k čemu nás naprogramovali v dětství, a zapnout obyčejný zdravý selský rozum.

A ten nám řekne, že člověk statisíce let žil bos, jeho noha je k tomu uzpůsobena, a když si na ni teď přidělá nepružnou, nepohodlnou, neohebnou, neprodyšnou věc, není to přirozené.
A velice pravděpodobně to změní celý jeho postoj, stav nejen jeho nohou, ale celého těla, pravděpodobně ne k lepšímu.

Vychovali nás všechny v tom, že potřebujeme neustále nosit boty. Že je normální a dokonce zdravé nosit sportovní boty. Že je ve společnosti v pořádku, krásné a sexy chodit na vysokých podpatcích. Atd, atd

Podle pana Howella je to úplně jinak. Potřebujeme chodit bosi. Boty bychom měli nosit jenom, když je to naprosto nutné, tedy například když je velká zima nebo ve velmi rizikovém prostředí (průmyslové provozy...). A pokud je nosíme, měly by mít velmi tenkou, pružnou, rovnou podrážku. Což většina bot z obchodu nemá.
Po zdravotně přijatelných botách se člověk musí sám aktivně pídit, stejně jako si musí v "rozvinutém" světě sám a aktivně sehnat netoxické maso, zeleninu nebo léky, protože to, co mu je běžně nabídnuto, je toxické.

Všechny běžné druhy bot různými způsoby škodí našemu zdraví. Nejhorší jsou vysoké podpatky, jakkoli vysoké, které totálně a naprosto nepřirozeně mění rozložení hmotnosti těla. Vedou tak u stovek milionů lidí, především žen, k bolestivým nemocem v pozdějším věku.

Ale nezadají si s nimi ani rozmanité "tenisky" nebo polobotky. Ty zase mění přirozený způsob chůze ve zcela jiný. Prsty u nohou v nich zakrňují, křiví se, v uzavřeném prostoru na nich bují plísně, a neslouží svému účelu. Místo aby se jimi člověk odrážel, pohybuje se podivným houpavým způsobem.
A bohužel takové boty se pořizují už malým dětem, takže jejich nohy se vůbec nemají šanci normálně vyvinout.
Výsledkem jsou propadlé klenby a celá škála rozmanitých ortopedických ochoření.
A samozřejmě obrovské množství lidí, kteří vyrůstají a žijí bez přirozeného kontaktu se Zemí a s narušeným vztahem k vlastnímu tělu, které bez normálně funkčních chodidel celé nefunguje normálně.
Člověk se potřebuje dotýkat Země bosýma nohama, aby ji skutečně vnímal jako reálnou bytost. Nabíjí se tak z ní také energií (tohle nepíše pan Howell, to je moje vlastní zkušenost, jestli nevěříte, vyzkoušejte:)) A potřebuje stát a chodit bos, aby vůbec věděl, jak normálně stát a chodit.

 Navíc se k výrobě bot používají stovky rozmanitých chemikálií, které se z nich samozřejmě uvolňují.

Obuvnický průmysl je tedy další odvětví průmyslu (vedle potravinářského, farmaceutického, atd), které vydělává na nesmyslném ničení a deformování lidského těla a za tímto účelem šíří neuvěřitelný systém nepravd.
Je to úplně o tom samém, jako například když se ženy v 19. století svazovaly do absurdně úzkých šněrovaček, ve kterých nemohly dýchat.

Jak a proč tohle celé vzniklo, těžko říct, ale je to očividně tak.
Není to o tom, že jsem si přečetla jednu knihu, ta mi jen otevřela oči, skutečnost je na první pohled zřejmá.

A teď k tomu pozorování v reálném světě. Byla jsem devět dní na šamanském semináři, kde jsme skoro všichni a skoro pořád chodili bosi.
Většina účastníků byla už ve středním věku, i starších, převahu měly ženy. Všechno, co jsem viděla na fotografiích v knize pana Howella, jsem si tak mohla prohlédnout ve skutečném světě.
Vybočené a zkřivené palce u nohou a jejich zbytnělé klouby, k sobě stisklé a nefunkční ostatní prsty, zkrácené achilovky, propadlé klenby. Všechno to jsme měli, každý něco. A různé bolesti k tomu. A bílé těstovité přecitlivělé nohy, které se často léta nedotkly Země.

Kupodivu ale nikdo chozením bosky zjevně netrpěl. Naopak, všem se to líbilo. Všichni to vnímal, jak nám přibyl další smysl, jak se země pod nohama stala skutečnější a každý krok zajímavější.

A oproti našim byly fascinující zdravé nohy našeho učitele, amazonského Indiána, který očividně většinu života chodil bos. Pevné, silné, doslova svalnaté, rovné, od sebe oddělené a samostatně pohyblivé prsty u nohou. K ním vedoucí silné, jasně vyrýsované šlachy. Vysoký a stabilní oblouk klenby.

Bohužel to neznamená, že teď už všude chodím bosa. Jak říká pan Howell, na botách jsme závislí. Potřebujeme si postupně odvyknout. Já rozhodně. Jak jsem psala dříve, vlastně na tom pracuju už přes dva roky, a úzkost mě opouští velice postupně.

Co dělám je, že důsledně nosím jen výše popsané, minimalistické pružné boty, a sundám si je kdykoliv, kdy to zvládnu. Když chodím po přírodě, a není příliš zima a mokro. Doma. Při tanci. Na párty. Hraju si s prsty a snažím se pomoct jim obnovit normální funkci. Už zvládám chodit i po kamíncích a drobném štěrku, ono to vlastně nebolí, je to jen o tom, naučit se našlapovat a zvyknout si na nové pocity.
Další aspekt je sociální. To, že se chodit bosky "nemá". Je to prý "nebezpečné", "nevhodné" či dokonce zakázané.

Pan Howell o tom má v knize celou kapitolu. O mýtech okolo bosých nohou. Třeba, že rozbité sklo se rozhodně neválí všude, ani v Americe, ani u nás, a když už, bývá ohlazené deštěm a snadno viditelné a obejitelné. Bosé nohy jsou hygieničtější než boty, rozhodně se častěji myjí :) A chození bez bot není zakázáno žádným zákonem. Ba ani řízení.
Přesto si na chození po městě asi zase pořídím pětiprstky, Vibram Five Fingers. Jednu věc pan Howell nezmiňuje, a to je mastná černá městská špína z výfukových plynů. Tu na chodidlech nějak nechci. Chci se dotýkat Země, ne tohohle.
Tedy ale zase, projít se v Praze po kočičích hlavách má taky hodně do sebe, to jednou za čas udělám rádam, a nohy si pak umyju. I kontakt s rodným městem tak je o něčem jiném :)

Teď bude zima, a na chození bosky v chladu se necítím. Budu tedy potřebovat hodně tancovat bosa uvnitř, a shánět zimní minimalistické boty. A udělat si alespoň jeden výlet někam, kde je tepleji :) (nejen kvůli nohám:)

Oj oj, chci psát blog, ale tlačí mě čas, a tak píšu hodně rychle a spontánně. Tenhle text není tak vychytaný, jak by mohl být. Doufám, že se přesto dá číst a něco říká. Tohle, a další ta zásadní témata, o kterých všichni víme a skoro nikdo nemluví, chci brzy zpracovat nějak souhrnně a pořádně v promakanějším útvaru.

Mějte krásný den :)