Co je rodina?

Jak se pozná skutečná rodina?

Kdo je naše rodina? Lidé, se kterými jsme blízce příbuzní, nebo naše spřízněné duše bez ohledu na pokrevní vztahy?

Poslední dobou se nad tím hodně zamýšlím, co vlastně pro mě znamená rodina.

K následujícím třem bodům jsem došla, z mnoha let zkušeností, s biologickou rodinou, i s rodinou blízkých lidí, se kterými jsme se sami našli ve světě.

1. Důvěra

Rodina jsou lidé, kteří nám důvěřují, a kterým můžeme důvěřovat my. Vědí, že bychom jim nikdy vědomě neublížili, a my se zase můžeme spolehnout, že by totéž nikdy neudělali oni.

Důvěra je základ. Bez důvěry není rodina.

Za svou rodinou můžete kdykoli přijít, je samozřejmé vědět, co její členové dělají, vidět jak žijí, můžete se na ně s něčím obrátit a oni na vás. Všichni zúčastnění vědí, že na všech stranách panují dobré úmysly.

Pokud důvěra uvnitř biologické rodiny nefunguje, je to jako rodinu nemít. Někdy to má rozumné příčiny – například jeden člen rodiny důvěru ztratil, kvůli svým špatným činům a rozhodnutím. V takovém případě je někdy ještě šance to napravit, pokud se dotyčný trvale změní. A někdy už ne, třeba u těžkých případů násilí, takovému člověku prostě už věřit nejde.

Někdy ale bohužel důvěra není přítomna z iracionálních důvodů, aniž by ten, komu je nevěřeno, něco udělal, kvůli nepodloženým představám, starým traumatům, kvůli hněvu na bývalého partnera, který se přenáší i na děti, apod.

V takovém případě, pokud ti kdo nedůvěřují nejsou ochotni ke změně, nezbývá než jít a hledat opravdovou rodinu někde jinde. Lidé, kteří nám nevěří, nás jen budou pořád dál zraňovat.

2. Sdílení

Rodina jsou lidé, se kterými můžeme otevřeně a bez obav sdílet svůj život. Můžeme se svěřit s tím, co prožíváme, co nás trápí nebo na čem nám záleží. Samozřejmě, pořád jsme samostatné bytosti, a nemusíme nutně každému členovi rodiny prozradit všechno, máme i svůj osobní svět, a je v pořádku, že některé části jsou jen naše. Ale celkově, o většinu své reality se dělíme. Členům naší rodiny můžeme říct, co se s námi děje, co nás trápí a na čem nám záleží. I když jsou naše cesty v něčem jiné, víme, že nás neodsoudí, že u nich najdeme porozumění a podporu.

Sdílení je podmnožina, jemnější forma důvěry. Ani bez něj není skutečná rodina – zejména vlastní rodina (tedy vlastní manželství a děti). Sdílení je základ partnerství. Pokud spolu žijí lidé, kteří před sebou musí podstatné věci skrývat, žádné opravdové partnerství to není. A ani rodiče nejsou rodina, když si s nimi nemůžeme nic na rovinu říct.

V dnešní době někdy sdílení úplně nefunguje mezi rodiči a dětmi ani v jinak harmonických rodinách. Je to kvůli rychlosti vývoje a propasti mezi generacemi. Někdy nás rodiče milují, ale prostě jim nemůžeme říct některé věci, které jsou v našem světě normální a v pořádku, protože jejich generace o nich měla zcela jiné, velmi zkreslené informace a prostě by je nepochopili a nepřijali. Je to škoda, a je úžasné, pokud někteří rodiče dokáží tuto bariéru překonat a nový svět přijmout, ale když je jinak přítomna láska a pochopení ve všem ostatním, jde i s tímhle problémem pořád o rodinu. Stejně pak ale vzniká zásadní potřeba najít si jinou rodinu venku, rodinu přátel, kde můžeme být úplně pravdiví.

3. Respekt

Naše skutečná rodina nás respektuje jako samostatné a jedinečné bytosti. Lidi, kteří vědí, co dělají, dokáží posoudit, co je pro ně dobré, mají svou cestu, zodpovídají za svá rozhodnutí.

Jenom na takovém respektu mohou být založeny zdravé vztahy.

Členové naší opravdové rodiny nás přijímají takové, jací jsme, jací jsme si zvolili být, nemají pocit, že nás musí změnit. Mohou s námi nesouhlasit a řeknou nám svůj názor, ale nepovažují se za autoritu přes náš život. Pokud se k něčemu rozhodneme, vidí za tím nás (nehledají vysvětlení, viníky, výmluvy, někde mimo nás), očekávají že my si za tím budeme stát a poneseme důsledky, které z toho plynou. Vybrali si sdílet s námi čas, prostor, blízkost, život, to, co my i oni v životě vytváříme, a za to rozhodnutí si zodpovídají zase oni.

Lidé, kteří si myslí, že vědí, co je pro nás dobré, a co bychom měli dělat, a vnucují nám to, přejí si, abychom na nich byli závislí, nebo nás považují za nesvéprávné malé děti, které jsou šoupány sem a tam vnějšími vlivy, nejsou opravdová rodina – i když bohužel tyhle formy chování jsou velmi časté v biologické rodině. Život nebo kontakt s takovým člověkem není dobrý pro naši duši, a je vhodné se od něj odpoutat, jakmile je to možné, a nedovolit mu, aby na nás měl vliv.

A zase, tady je malá výjimka pro naše rodiče: u rodičů je přirozené, že do určité míry mají představy, co by si pro nás přáli nebo co je pro nás dobré. A starali se o nás, když jsme opravdu byli malí, závislí, ovlivnitelní. V našem světě nefungují přechodové rituály, a proto je pro rodiče často těžké, ve správný čas pochopit, že dítě už není dítě. Zaslouží si shovívavost, když se nezbaví některých „rodičovských“ zvyků a občas říkají věci, které by od jiných lidí byly opravdu nemístné. Ale všeho s mírou. Pokud se rodiče chovají k dospělému dítěti jako k batoleti, také nezbývá než dát se na útěk a hledat normální rodinu u jiných lidí.

Biologická rodina a duchovní rodina

Někde jsem četla, že naše biologická rodina je ne vždy jedno a to samé jako naše duchovní rodina.

Samozřejmě, pokud se shodují, pokud je naše původní fyzická rodina i duchovní rodinou, je to nádherné. Máme pak jakési pevné základní jádro, ze kterého můžeme budovat všechny ostatní vztahy, a kam se můžeme kdykoliv bezpečně vracet.

V té knížce psali, že ale někdy je to tak, že naše biologická rodina nám přináší zkoušky, to, co se naše duše chtěla naučit na počátku života, a jinak s námi nemá tak moc společného. Když pak dospějeme, odcházíme, a nacházíme si svou duchovní rodinu – své vlastní partnery, a přátele, lidi, kteří jsou podobně naladění, na podobné cestě, se kterými si rozumíme a sdílíme. A s těmi se pak vzájemně podporujeme v tom, co jsme na tomto světě přišli udělat.

Pokud biologická rodina nefunguje a nerozumíme si s ní, udržujeme s ní nějaké základní vztahy, takové, jaké udržovat jdou, co nejpozitivnější, snažíme se vážit si těch lidí, respektovat je, sdílet s nimi to, co jde, ale neočekáváme, že budou naše duchovní rodina, protože to nemohou.

Někdy nás může biologická rodina po letech ještě příjemně překvapit, někdy ne, pak je dobré stav věcí přijmout.

Souhlasím s tímhle pohledem na věc, tak nějak to zažívám. Spoustu dobrých a krásných lidí okolo mě trápí, že si nerozumí se svými biologickými rodinami. Někteří ale naopak vyprávějí úplně nádherné věci o tom, jak to porozumění nacházejí. A pár šťastných jedinců má pokrevní rodinu, která opravdu funguje, je nesmírně inspirující potkávat je, dívat se, jak fungují, slyšet je vyprávět.

Napadá mě, že to, co jsme sem všichni přišli dělat, by se dalo popsat jako uzdravování rodin. Všichni, z naší generace, kdo si to uvědomujeme. Chceme uzdravit rodinu lidskou i rodinu živých bytostí. A proto je moc a moc důležité vytvářet zdravá spojení mezi lidmi, opravdové malé i velké rodiny všeho druhu.