Jemné rozlišování čemu věnovat čas

Život ve 21. století je hodně, nesmírně moc, o učení rozlišovat, co je pro nás opravdu důležité, na čem nám opravdu záleží, a na čem ne.

Fascinuje mě pozorovat tento proces, jak pokračuje.

Souvisí to i s věkem, samozřejmě: mnoho věcí, které by mě dříve na chvíli bezvýhradně nadchly, dnes okamžitě „prokouknu“ jako něco, co není úplně pro mě.

Ale ta jemnost rozlišování je zčásti nová.

Už po několika sekundách sledováni videa na youtubu si všimnu, jaký pocit ve mně vyvolává. Nadšení? Souznění? Nuda? Nezájem? Něco nesedí?

Pokud to stoprocentně „necítím“ nemám na to čas.
Jak říká jedna slavná autorka knih o vyhazování zbytečných věcí: v dnešním světě potřebujeme jen to, co cítíme jako hluboké, stoprocentní ANO. 

Právě jsem si toho všimla při zkoumání tématu taneční terapie. Klikla jsem na web jisté školy spontánního tance, o které jsem se doslechla, a dozvěděla se, že výcvik této metody je přístupný pouze vysokoškolsky vzdělaným s x terapeutickými kurzy, atd, atd. Tím se během několika sekund vyjasnilo, že certifikovanou učitelkou se nestanu:).
A nevadí mi to. Není to moje cesta. Jsem samouk a věřím ve věci, které jsou přístupné každému, kdo má (a prokáže, svým nasazením a přístupem) dostatečně hluboký zájem.
Jasně že v některých oborech vzdělání být musí, kdyby to byl kurz pro chirurgy, chápala bych ty podmínky :) Ale když jde o spontánní tanec, něco, co přece je přirozené každému....:)....?

Tak jsem se o té metodě chtěla alespoň poučit z youtube. Našla jsem si sedmidílný seriál o ní. Spustila jsem první díl a během několika minut se ukázalo, že to není ono. Pro mě je to příliš řízené, příliš konkrétní, příliš „terapeutické“.... Líbí se mi, co říkají někteří účastníci o tanci obecně, ale to je tak všechno. Mám k tomu respekt, věřím, že je to dobrá věc, která pomáhá lidem, ale vlastně se mi to ani moc nechce dělat.... Projela jsem rychle další dva díly, hotovo.

Přitom jsem se ale zároveň dozvěděla něco o tom, co pro mě je „ono“. Právě tím kontrastem. To je někdy velice užitečný vedlejší produkt toho uvědomění, že něco "nesedí" - zasoustředit se chvíli a položit si otázku, co by tedy sedělo :)

Věřím v hluboké ponoření do tance, kdy se člověk propojí se svým zdrojem, nechá spontánně vyvstávat pohyb a dospívá tím k pochopení, vizi, a také k uspořádání a uzemnění své energie. Tento proces potřebuje rámec, jistá pravidla, zároveň ale potřebuje být „nechán na pokoji“. Vstupujeme do něj se záměrem, vystupujeme z něj s výsledkem......ale aplikovat mezitím nějaká „cvičení“, je pro mě cosi navíc. Dokonce i slavný tanec 5 Rytmů, přestože této škole velice fandím, je na mě příliš strukturovaný, struktura mě ruší od meditace.....

Uf, takže už vím, co se nemusím učit :)

Ale o to větší výzva je pracovat opravdu s tím, co se učit potřebuju :)

Hned zavřít to, co není ono, opustit, odejít, nejít, atd, je jedna část. Druhá část je opravdu dělat to, co po veškerém tříbení zbyde :) A na tom doopravdy záleží.