Nachlazení versus pohyb, jídlo a emoce

Tento text jsem sepsala na podzim 2014. Dnes už naštěstí ve velkoměstě nežiji a hromadnou dopravou nejezdím. Ale jistě může oslovit mnoho lidí, kteří se v davech jiných lidí musí pohybovat dál. 

Každý den jezdím pražskou hromadnou dopravou. V tuto roční dobu je plná nemocných lidí. Nemohu tomu prostředí uniknout, tak alespoň pozoruju. Jací lidé kašlou a kýchají nejčastěji?

Okolo imunity a ochrany před nachlazením existuje několik jednoduchých principů, které jsem měla to štěstí pochytit v posledních letech.

Některé pocházejí z ájurvédy, konkrétně především ze seminářů Prashantiho de Jagera. Další jsou prostě selský rozum, pozorování sebe a reality.

Když se dívám kolem sebe, žasnu nad tím, že tak základní věci nejsou obecně známé. Vždyť by se je měly učit už děti v předškolním věku. Ale nejsou, zjevně nejsou. Především pořád vidím nemocné lidi baštit zahleňující potraviny, které jejich stav nutně musí zhoršit.

Samozřejmě, něco o imunitě každý víme, každý známe nějaké “babské rady”, jako citron, zázvor, česnek, každý máme nějakou individuální odolnost proti chladu a tak víme, že si třeba potřebujeme vzít šálu nebo čepici a když to neuděláme, bude zle.

Nejspíš jsme zaregistrovali i to, že odolnost se velmi sníží, když jsme vyčerpaní, málo spíme, příliš pracujeme.

Ale existují ještě další velice užitečné základní informace.

Ráda bych v pár slovech zkusila některé ty věci posdílet.

Strava

1. Hlen, chlad, vlhkost

Zimní měsíce jsou chladné a vlhké a svou samotnou povahou podporují tvorbu hlenu v těle. Zejména u lidí, kteří k tomu mají svou konstitucí sklony (to o sobě jistě každý ze zkušenosti víme sami). Pokud k tomu hodně jíme potraviny, jejichž povaha je také chladná a vlhká, zvyšujeme pravděpodobnost problémů. Které to jsou? Zejména všechny sladkosti (cukr) a mléčné výrobky – mléko, sýry, jogurty.... Týká se to i velkého množství sladkých ovocných šťáv, ale například i extrémně sladkého tropického ovoce - jíst tropické ovoce v naší zimě je velmi nepřirozené, jeho ochlazující povaha celkově uvádí tělo ve zmatek. Je prý dokonce statisticky prokázáno, že okolo Vánoc, kdy jsou děti krmeny spoustou pomerančů a sladkostí, prudce stoupne výskyt jejich onemocnění. Nemám zdroj, ale připadá mi to logické.

A dále do téhle kategorie patří bílé pečivo, to zvláštní plnidlo bez výživné hodnoty, které je v naši kultuře ze záhadných důvodů zvykem jíst po tunách (přitom je to spíš droga, kterou si dáváme jenom kvůli chuti a známému pocitu, tedy pro radost, než jídlo pro každý den...).

Odhleňuje naopak například syrová cibule, česnek, zázvor a další zahřívající koření, prospěšné je všechno, co nás prohřeje a povzbudí zažívání.

To neznamená, že bychom zahleňující potraviny nemohli, záleží na našem individuálním zdraví a odolnosti, ale prostě se hodí s jejich efektem v zimě počítat. Zmírní ho, když si spolu s nimi dáme právě třeba tu cibuli, zázvor, skořici, apod.. Pokud jsme nachlazení, je vhodné je vynechat.

Je docela pravděpodobné, že v případě bílého cukru je tu ještě jedna zdravotní souvislost: tato extrémně demineralizovaná nepřirozená substance při metabolizaci připravuje naše tělo o důležité látky a tím nepochybně ještě snižuje jeho obranyschopnost. (pozn. po letech: je tomu skutečně tak)

A k tomu pozorování z praxe: K nejvíce posmrkávajícím lidem v autobuse patří korpulentní dámy neurčitého tvaru, které mají jasné příznaky nadměrného požívání cukru (kromě tvaru těla např. popelavá uhrovitá pleť).

A když vidím v kavárně akutně nemocnou slečnu baštící dortík, je mi opravdu líto, že takovému člověku nejde takovou věc jednoduše prostě říct, protože by to nejspíš nevzal.

Znám to moc dobře od sebe: zrovna včera jsem dostala chuť na něco sladkého. Myslela jsem, že si to můžu dovolit, jsem momentálně docela zdravá. Dala jsem si těstoviny s kokosem, kakaem a kokosovým cukrem. K tomu skořici a zázvor, ale stejně, zrovna já jsem odmala docela zahleněný e člověk, a větší množství cukru v zimě je pro mě ne-e. Hned to samé odpoledne jsem v centru města zaregistrovala, že musím kašlat do kapesníku. Spravil to naštěstí dobrý spánek a byliny.

2. Střeva a plíce

Mezi stavem střev a stavem plic je přímá souvislost, to tvrdí vícero celostních systémů a dá se to snadno odpozorovat v praxi.... Všimněte si, když se přecpete, nebo když máte zácpu, jak se cítí vaše dýchací cesty.

Pokud chceme mít v pořádku plíce, průdušky, atd, je dobrý nápad mít střeva dobře průchodná a hladce pracující.

Co tomu napomáhá: přiměřená strava s dostatkem vlákniny, obsahující dostatek vody a kvalitních tuků. Koření, byliny (nebudu tu zabíhat do podrobností, informací od odborníků je po netu spousta).

Co tomu nenapomáhá: příliš suchá strava, ucpávající strava (například bílé pečivo:), přejídání.

Pohyb

Utkvěla mi jedna věta z jednoho ze seminářů našeho učitele: „Aby lymfa mohla proudit, musíte se hýbat.“ Neboli: bez pohybu může imunitní systém pořádně fungovat dost těžko. Člověk je za miliony let přizpůsoben téměř neustálé mírné fyzické aktivitě: hlavně chodit, občas zvedat, nosit, sbírat... Naši předkové netrávili život v sedě. Pokud my to děláme, a nenajdeme si alespoň pravidelně, denně, čas to kompenzovat aktivním pohybem, nic v našem těle nemá šanci fungovat pořádně. Ani to trávení, a samozřejmě ani imunita.

Tohle už je obtížnější pozorovat konkrétně, naprostá většina lidí v MHD totiž má na první pohled viditelné příznaky těžkého chronického nedostatku pohybu (například chatrné nohy s atrofovaným svalstvem, ztrátu tvaru a struktury těla...). Vzhledem k tomu, že je to v podstatě norma, těžko dělat nějaké statistické závěry, kromě zjevného „většna lidí se nehýbe a většina lidí je nemocných, možná je tam nějaká souvislost“. Chybí kontrolní skupina... To by se musel člověk vyptat dostatečného počtu normálně aktivních lidí, jak často jsou nastydlí.

Věřím, že kdyby o tom někdo výzkum udělal, souvislost by zjistil. Dost možná už ho někdo udělal. Ale o problémech, které se týkají tolika lidí, se obecně raději moc nemluví.

Co se dá reálného dělat? Třeba chodit pěšky pár stanic (ale NE po hlavní silnici...) nebo ještě lépe chodit pěšky přes les či park. Pro normální fungování těla to chce nachodit pár kilometrů denně. To se dá v běžném životě snadno zvládnout, pokud člověk jde pěšky, místo aby jel dopravním prostředkem. Často je to dokonce jen o málo pomalejší...v centru města někdy i rychlejší :)

Fyzicky nepracující člověk potřebuje dělat něco pro udržení alespoň nějaké svalové síly a rovnováhy, tedy zatěžovat nějak své svaly, zejména ty na horní půlce těla, které by jinak nedělaly už vůbec nic :), ideálně aktivitou, která ho baví. Pro naši celkovou pohodu je velmi důležitá síla středu, tedy břicha, které všechno drží pohromadě.

A potřebujeme se protahovat – strečink, jóga – to je nutné, aby energie normálně proudila a nehromadily se škodliviny, zejména pokud trávíme hodně času strnulí v sedě.

Není potřeba podávat nějaké extrémní výkony, dosahovat nějakých zázraků, nejde o to být kulturisté nebo udělat stoj na hlavě. Jde o to alespoň chvíli denně se odtrhnout od médií, obrazovek a myšlenek a věnovat svému tělu věnovat pozornost a vystavit své svaly a šlachy nějakým podnětům.

Emoce

K zahlenění a nemocem přispívají všechny „plačtivé“ emoce: lítostivost a sebelítost, smutek, frustrace. Ty podporují chlad a stagnaci v těle.

Infekce, což jsou „horké“ procesy, mohou být podpořeny „ohnivými“ emocemi, což je především hněv, zejména pokud je v sobě člověk dusí a nedokáže je ze ze sebe dostat ven (vhodně projevit, nebo vybít intenzivním pohybem...)

Příklady toho prvního lze v MHD také pozorovat velmi snadno: dáma popotahující, pokašlávající a plačící přitom do telefonu je běžným jevem.

Mnoho z nás si myslí, že si své emoce nevybíráme. Není to ale zcela pravda. Můžeme je hodně ovlivnit. Můžeme se rozhodnout, že se třeba té lítostivosti nebudeme oddávat, a místo toho podnikneme něco, co nás rozveselí, začneme myslet na něco příjemnějšího, zaměstnáme se něčím, zkusíme situaci řešit....jakákoliv jiná varianta než „achich-ouvej“. Můžeme změnit pohled na situaci a být vděčni za to, co je, místo abychm se trápili tím, co nemáme nebo nejde. Můžeme si místo toho fňukání třeba zacvičit...

Tím nepropaguju nějaké potlačování pocitů. Opravdu hluboké emoce je potřeba prožít a procítit. Ale velká část toho, co nás zahlcuje a zahleňuje, je ve skutečnosti povrchní, jsou to reakce na všelijaké představy v mysli, které můžeme změnit.

Pokud to zrovna máme v životě těžké, i naše imunita tím bude trpět. Je dobré s tím počítat.

Jedním z nejlepších způsobů ochrany před jakýmikoliv nemocemi je podle všeho dobrá nálada, láskyplnost a pohoda. Kdo má celkově takový přístup k životu, patří většinou k těm nejodolnějším. Náš učitel k tomu říkal, že tím nejleším pro naše tělo i ducha je LGC, Love, Gratitude, Comapssion, tedy láska, vděčnost a soucit.

Tohle je dokonce ještě daleko důležitější než všechno dosud vyjmenované, tedy než fyzická životospráva. Jistě znáte i vy nějaké extrémně láskyplné a dobrácké lidi, kteří životosprávu moc neřeší, a nepamatujete, že by byli někdy nemocní.

Prostředí

Další faktor, který často ignorujeme, tváříme se, jako by nebyl. Na tohle stačí selský rozum: čím víc musí náš organismus snášet toxinů, elektromagnetckého záření, hluku a podobných vlivů, tím víc na prosté přežití toho všeho spotřebuje energie a tím méně mu jí zbyde na imunitu.

Je to jednoduché a jasné a vnímám to úplně bezprostředně: když se pohybuju v prostředí plném výfukových plynů, jsem z toho vyčerpaná a vyčerpání samozřejmě zvyšuje riziko všech infekcí.

Ještě víc to podle mě platí o zakouřeném prostředí, chemická směs v cigaretách mi připadá ještě agresivnější než spaliny z ropy a jejích aditiv.

Když člověk vdechuje takové věci, a jeho tělo musí zpracovávat všechny ty toxiny, jasně že klesá jeho obranyschopnost. A úplně nejvíc se to týká dýchacích cest, které se s jedy potkávají v první linii.

Někteří lidé podle všeho na tohle jsou méně citliví, a nepozorují bezprostřední vliv (jinak by nekouřili a nechodili do zahulených hospod:), jestli k nim patříte, máte to v tomhle světě o něco jednodušší a následující řádky vám nejsou určeny :)

Ale určitě je nás hodně, na koho to zcela bezprostřední vliv má. Pak je otázka, jestli chceme v tom „normálním“ prostředí pobývat a trpět, nebo jestli se budeme chovat jako živý tvor vážící si sebe sama a prostředí zamořenému jedovatými plyny se maximálně vyhneme.

U kuřáckého prostředí je to jednoduché, dnes naštěstí už není problém tam prostě nechodit, alternativ je dost.

Co se týče výfukových plynů, i ve městě jde vystavení hodně omezit prostě tím, že zvolíme cestu klidnější ulicí, i když je to o pár kroků dál. Než bychom čekali na ostrůvku mezi proudy aut, jdeme raději do metra, na rušných křižovatkách se nezdržujeme ani o sekundu déle, než je nutné, nevykecáváme se tam ani tam nedlabeme pizzu, zkrátka chováme se jako rozumný člověk v zamořeném prostředí: rychle pryč. Nebo třeba když si hledáme pronájem, rovnou si všimneme, jaký vzduch je na zastávce, kde budeme každý den čekat na tramvaj, pokud hrozný, zvolíme jiný byt.

To hlavní, co můžeme udělat, je chodit do přírody, někam, kde je vzduch čistý. Volný prostor, čerstvý vzduch, stromy a rostliny – to všecho nutně potřebujeme k životu. Bohužel mám pocit, že už většina z nás tuto základní potřebu dnes nebere na vědomí a tráví všechen čas v místnostech a vozidlech. Jít ven „nemáme čas“.

Ano, je to základní potřeba. Jako vzduch, voda, jídlo, spánek a pohyb. Nemůžeme bez ní být. Jen její neplnění lze relativně dlouho odkládat....za vysokou cenu. Zkuste jít dnes do lesa, pokud jste do dlouho nedělali. Nebo alespoň do parku. Vnímáte ten volný prostor, který se tím otevře uvnitř vás?

Člověk na tohle není dělaný, na život v krabici, v krabici všechno zatuchává, omezené krabice způsobují omezené myšlení, deprese, frustrace....a samozřejmě přispívají k obtížím, které jsou tématem tohoto článku.

U sebe pozoruju rozdíl okamžitě. Pokud chodím každý den na procházku někam mezi stromy, cítím se naoprosto nesrovnatelně lépe, a odolnost je úplně někde jinde, než když pár dní „zapomenu“ nebo „nemám čas“ a zůstanu zalezlá v místnostech a tramvajích.

Závěrem

Toto je pár postřehů. Samozřejmě prakticky každý občas nastydne, a i kdybyste měli veškerou životosprávu perfektní a byli dokonale šťastní, záruku, že se to nestane, nemáte.

Roli hraje rozhodně také spousta dalších faktorů, které přesahují rámec tohoto textu. Někdo má odolnost celkově nižší kvůli událostem ve svém raném dětství, a těžko to už změní, může se jen snažit si svůj stav uvědomovat a vědět, co si má hlídat – to je třeba můj případ, a právě to mě přivedlo k tomu, všechno to pozorovat a řešit do takových detailů – protože kdybych to neřešila, byla bych nemocná furt.

Někdo je naopak geneticky, a/nebo díky své životní historii velice odolný a v pořádku, a nad takovýmihle věcmi nepotřebuje moc přemýšlet

.

Ale myslím, že zamyslet se nad těmi faktory, které jsem v tomto textu vyjmenovala, ať už je to strava, pohyb, emoce či prostředí, může prospět i (hypotetickému) člověku, který žádnou rýmu v životě neměl :)  

-------

Nevím proč jsem tento článek tenkrát nezveřejnila. Vzpomněla jsem si na něj, protože se mi předminulý týden podařilo nepříjemně onemocnět, když jsem jednou jedinkrát porušila v textu zmíněné pravidlo o zakouřeném prostředí. Efekt byl okamžitý, dva týdny v posteli... Tak důležité je, aby se člověk řídil jednou udělanými zkušenostmi, nepopíral je a nezapomínal na ně ani po letech....