Tento textík docela přímo navazuje na předchozí, o přímém vnímání. Zase jednou mě překvapilo, jak moc toho jsme schopni vnímat úplně přímo.
Četla jsem si ve
vlaku časopis Téma a dozvěděla se o bisfenolech. Jsou to chemické
látky, které se přidávají do mnoha plastových nádob a obalů,
ale jsou i v papírových penězích a účtenkách :-o A jsou
prokázaně zdraví škodlivé.
Všichni víme, že
jsme takovými látkami obklopeni. Teď to jen vím v tomto případě
o něco konkrétněji.
Ale co mě
zaujalo: ze všech produktů obsahujících bisfenoly mám odjakživa
takové "divné" vjemy.
U potravin je to pocit, že
chutnají specificky "po plastu". Rozlišuju x druhů
"chuti po plastu", a mám dojem, že dokážu přímo
rozlišit jednu, která je společným jmenovatelem pocitu z plastů
a třeba pocitů, které mám po osahání několika papírových
bankovek....
Zvláštní druh
"těžkosti"... Je to nepříjemné. V případě bankovek
to ulpívá na kůži a toužím to umýt. V případě potravin z
plastu je to prapodivná ne-chuť, neživotná, mrtvolná.
Jako většinu
takových vjemů, i tento jsem, jako asi většina lidí, tak nějak
ignorovala, nebrala vážně. Je pozoruhodné uvědomit si, že naše
smysly zřejmě v podstatě vědí, jen jim nenasloucháme.... Pro
příště pokud si všimnu, že se něčeho dotýkám a je mi to
nepříjemné, nebo že jím z obalu a cítím chuť obalu, nebudu
vjem automaticky ignorovat a „mazat“, což je standardní přístup
nás všech, ke všem takovým vjemům, tak nás to učili.
Místo toho si
zkusím daleko pozorněji všimnout, co že to vlastně vnímám,
prozkoumat to, a pokud dojdu k jednoznačnému závěru, vyvodím z
toho důsledky.
Totiž, to, co
doporučovali ve článku v časopise, například nejíst ovoce a
zeleninu balené v plastové fólii, už jsem si z těchto vjemů
dávno vyvodila sama.
Jen jsem to
nebrala dostatečně vážně. Vždycky se takovými věcmi chvíli
řídím, a pak začnu pochybovat, dostanu chuť být „normální“
a chovat se jako ostatní lidé, a začnu to zase ignorovat. Je to
taková zvláštní „radost“, ignorovat. Opravdu pocit, že jsem
jako ostatní a patřím do lidského světa :)
Zmiňovali tam mj.
populární kávu v kelímcích. Bisfenoly jsou obsaženy v těch
kelímcích.
Odjakživa vím,
že horké nápoje z kelímků chutnají divně. Po něčem divném,
úplně specifickém. A že to vlastně vůbec nechutná moc
důvěryhodně.
Tak teď už je
věc jasná.
Po pravdě, s
tímhle jsem se tak trochu smířila. Občas si prostě tak nutně
potřebuju dát venku teplý nápoj, že se holt s tou dávkou BPA
nebo čeho smířím...
Ale článek mě
probudil, teď už vím, proč mi ty nápoje v kelímcích nikdy
nepřipadaly jako něco, co bych mohla nebo chtěla praktikovat
pořád, jako někteří. A ne jen kvůli blbému pocitu z neustálého
vyhazování těch kelímků.
I vy vnímáte
tohle všechno. Vlastně víte všechno, co je co, co je prospěšné
a co ne.
Jediné, co stojí
mezi námi a plným a přesným uvědoměním těchto informací je
zdá se prostě to, že nechceme vědět....
Pokud chceme, je to jen o zjemňování, rozvíjení, ověřování....
Co mě ale teda
vyloženě děsí je, že výrobci přestávají používat BPA, ale
vesele používají dál další BP, "kterým ještě nikdo nic
dostatečně nedokázal", a dál se dělá, že je to ok. Hezky
znějící nápis „BPA-Free“ znamená obvykle přesně tohle.
Kde je
zodpovědnost? Jak může někdo vyrábět něco, co používají
miliony lidí, a neřešit, že je to velmi pravděpodobně
jednoznačně zdraví škodlivé? Jak mohou zodpovědní lidé se
sebou žít? A když už tedy jsou tak psycho či mimo, že mohou,
jak to může tolerovat společnost? V příčetné společnosti by
se výroba prokazatelně škodlivých produktů prostě plošně
zakázala, většina těch obalů je přece úplně zbytečných a
ještě za mého dětství to klidně šlo bez nich....
Ale to jsou pořád
ty samé otázky, které se týkají tisíce aspektů našeho světa.
