Přímá zkušenost nebo exaktní věda?

Jak nejlépe zjistit, co nám dělá dobře? Vyzkoušet to. Vybrat si nějakou změnu, která nás přitahuje, třeba začít chodit do lesa, přestat jíst chleba, omezit komunikaci po Internetu, víc nebo také méně číst, zkrátka udělat něco k čemu nás naše intuice poňouká....

Sami uvidíte, jestli to funguje nebo ne. Něco bude jednoznačně skvělé. Něco bude nesmysl. A něco bude tak napůl – v něčem vás změna těší, něco na ní drhne. Pak třeba potřebujete zjistit, co to vlastně opravdu je, co jste chtěli změnit, o co vám přesně jde. A nebo získat víc informací. Například o správné technice běhu a vhodných botách. A třeba se nakonec ukáže, že o běhání vám až tak moc nešlo, toužili jste jen být každý den hodinu sami v přírodě. Je to možné?

Tomuhle se říká přímá zkušenost. A netýká se jen zdraví a životního stylu, ale prakticky čehokoli, co můžeme poznávat “na vlastní kůži”. Děláme to. Pozorujeme sami sebe, tu činnost nebo změnu a všechny souvislosti. Vyvozujeme důsledky a závěry a učíme se.

Samozřejmě si také opatřujeme informace z vnějších zdrojů. Můžeme studovat knihy, předem, v průběhu i dodatečně. Navštěvovat kurzy a semináře. Poradit se s odborníky. Mít učitele. Ale základem zůstává náš vlastní prožitek.

Přesně z tohoto chování se nejspíš vyvinuly veděcké metody, které jsou základem naší moderní technické civilizace. Inteligentní člověk něco zkoumá a pozoruje výsledek. Je to taková věda v malém, věda našeho vlastního života.

Nevidím tedy žádný rozpor mezi vědou a přímou zkušeností. Věda je vysoce pokročilou formou učení se ze zkušenosti, s exaktními pravidly. Ale základem zůstává vnímavost inteligentní lidské bytosti.

Poslední dobou se ale často setkávám s lidmi, kteří sami sebe označují za “vědecky založené” a hodnotu přímé zkušenosti popírají. Podle jejich názoru cokoli, co přímo vnímám a zažívám, je “nespolehlivé” a “neobjektivní” a nemohu se podle toho rozhodovat. Pokud mám pocit, že mi něco dělá či nedělá dobře nebo na mně tak či onak působí, může se mi to z milionu důvodů “zdát”. Mám tedy podle nich vlastní zkušenosti ignorovat a raději se řídit “ověřenými výsledky výzkumů”, tedy nechat si od někoho jiného, kdo to údajně objektivně ví, poradit, co je pro mě to správné nebo jak mám vyhodnotit své zkušenosti.

S tímto postojem jsem se často setkala například v internetových diskusích o oblastech zdraví, výživy a fitness.

Kdybych se ale měla v těchto oblastech pokoušet orientovat podle “výsledků výzkumů”, zblázním se z toho. Jsou jich tisíce a každý tvrdí něco jiného.

A bohužel, ve vší úctě k vědě jako takové, rozhodně nevěřím, že by všechny dnešní výzkumy byly oním objektivním vodítkem k realitě, za které je považují slepě věřící.

Je obecně známo, že výzkumy musí někdo platit, a ten někdo si může přát určitý výsledek. Což by v ideálním světě nemělo na výzkum mít vliv, žijeme ale v ideálním světě?

Setkala jsem se s celkem přesvědčivými dokumentárními filmy o tom, že například farmaceutické firmy si z desítek provedených studií prostě vyberou jen ty, jejichž výsledky se jim hodí. A to zrovna výzkum léků by opravdu měl být to nejexaktnější ze všeho.

Kdo potom má věřit “výzkumům”, jejichž výsledky běžně zveřejňují různá média, a které tvrdí, že je nebo není zdravé jíst či pít takové a takové množství čokolády, kávy nebo alkoholu? Údaje jsou pokaždé jiné, i tvrzení často protichůdná.

Navíc tyto věděcké zdroje obvykle opomínají důležité aspekty. Například že jedna věc je daná poživatina jako taková, její původní vlastnosti, a druhá její kvalita, a například chemikálie, které v ní zůstávají z konvenční zemědělské produkce (zbytky pesticidů, apod...).

Použili v testu účinků čokolády skutečnou čokoládu nebo “čokoládu” složenou ze 70% bílého cukru, jaká se běžně prodává v supermarketu? To se zpravidla už nedozvíme. V médiích se objeví jen stručné shrnutí výsledků a dobrat se takových detailů je pro běžného člověka opravdu složitá akce.

Než se pokoušet vybrat si něco z takových tvrzení, nastuduju si raději sama dostupné informace, budu pozorovat, jaký vliv má na můj vlastní organismus, a z toho si udělám vlastní názor.

I když je záměr výzkumníků zcela čistý a nesnaží se vědomě o nějaký určitý výsledek, nepochybně bude vždy důležitý způsob položení otázky, a více či méně nevědomou roli budou hrát jejich existující předpoklady a předsudky.

A i když toto všechno bude v naprosto dokonalém pořádku, stoprocentně objektivní, je pořád otázka, jestli výsledky výzkumu pak někdo zveřejní a my se o nich dozvíme.

U mnoha kontroverzních témat, nebo kontroverzních výsledků, které neodpovídají „obecným pravdám“, je toto velký problém, o tom vědí své zastánci řady fungujících, ale oficiálně neuznávaných oborů alternativní medicíny.

Nedávno jsem dočetla knihu, která popisuje 40-letou smutnou historii snahy aktivistů o zavedení ibogainu do oficiálního léčebného systému. Ibogain je derivát z africké rostliny, který má pozoruhodné účinky při léčbě závislostí. Dokáže pacienta během 24 hodin bezbolestně zbavit fyzické závislosti na opiátech, například heroinu. Mechanismus účinku je docela dobře popsán, látky si totiž všimla řada poctivých vědců, kteří navzdory obrovským potížím věnovali léta jejímu výzkumu.

Oficiální systém o ni ale nemá zájem. Farmaceutickému průmyslu se nehodí. Rostlinný produkt nelze patentovat, a lék, který stačí podat 1x, maximálně několikrát, není komerčně zajímavý. K tomu se přidávají historické a kulturní předsudky spojené s původním způsobem užívání ibogy v Africe.

Výsledek? Na výzkum je extrémně těžké získat peníze. Když už se to podaří, dosažené poznatky jsou oficiálními místy jednoduše ignorovány.

Odpůrci ibogainu dokonce udělali vlastní studii. V ní vpichovali pokusným zvířatům přímo do mozku obrovské dávky látky, mnohokrát vyšší, než se kdy používají u člověka. Lidé navíc užívají ibogain vždy jen orálně.

U části zvířat došlo ke ztrátě jednoho druhu mozkových buněk. Okamžitě se začalo tvedit, že látka je „neurotoxická“. Tento „poznatek“ dostal širokou publicitu a dodnes se s ním lze setkat, ačkoli byl zastánci ibogainu dávno jednoznačně vyvrácen.

Ibogain zůstává v „undergroundu“, léčba jím je drahá a těžko dostupná, adiktologové se o něm neučí, lékaři o něm pacienty neinformují.

Takhle vypadá ten svět „vědecké objektivity“?

Vím, že je mnoho poctivých skutečných vědců, ale bohužel našemu světu nevládne čisté poznání, je plný různorodých zájmů a vlivů, obchodních, kulturních, sociálních. A spíše ty často nakonec určují, co bude „oficiálně uznáno“, a co ne.

Všimli jste si, že to, co je „oficiálně zdravé“ se mění každých pár let?

Když jsem byla malá, tlačili nám v televizi jako to nejzdravější mléko a čerstvé máslo. Všichni by prý měli pít asi litr mléka denně. O tom se dnes už nemluví, ono je to také velmi pochybné.

Za mého dospívání bylo nejzdravější všechno „nízkotučné“ a „light“, alespoň nás o tom ze všech sil přesvědčovaly reklamy v médiích.

Pak přišla dodnes uznávaná nauka, že nejzdravější základ stravy jsou celozrnné obiloviny. Na jejím základě se vyrojily mraky „zdravých“ produktů jako muesli a cornflaky, složených z průmyslově zpracované celozrnné obiloviny a cca 50% bílého cukru. Tehdy se také začalo mluvit o tom, že by bylo lepší jíst méně masa, a jako skvělá alternativa nám byla nabídnuta sója.

Nedávno jsem narazila na zajímavou knihu, která zpochybňuje vědecký základ této takzvané „pyramidy potravin“ (jež bývá běžně v hezké barevné verzi vytištěna třeba právě na těch cornflacích, abychom věděli, že si kupujeme to nejzdravější). Jmenuje se Death By Food Pyramid. Její autorka naznačuje, že s „vědeckými zjištěními“, jak se to s pyramidou má, nemuselo být všechno úplně v pořádku, a schválení této „oficiální“ verze zdravé výživy v USA (odkud se rozšířila do celého světa) mohly ovlivnit zájmy velkovýrobců několika masových komodit, jako je například sója, pšenice a sladké obilné syrupy. Jestli je strava založená hlavně na obilovinách a cukru (o tom se moc nemluví, ale prostě ve většině produktů je), jakou dnes baští Američané, samé toasty, těstoviny a sladkosti, opravdu zdravá, je více než sporné. Spíš to vypadá, že je opravdu velice nezdravá, všechny možné ukazatele zdraví populace se zásadně zhoršily.

A ostatně podobně to prý bylo i s předchozími „zdravými výživami“, třeba právě s tou nízkoutučnou – veřejnosti se přednesla nějaká teorie zdraví, jež byla už tehdy jen jednou z řady možných, a později byla široce zpochybněna – a vydělaly se ohromné peníze na lidech slepě věřících médiím, kteří chtěli „žit zdravě“.

Někdy se lidé, kteří na všechno musí mít “studii” zase naopak připravují o možnost využít nějakou užitečnou informaci, protože něco pro ně je “neověřené”, tak tomu “nevěří”....a v praxi to nezkusí.

Krásným příkladem jsou některé poučky z ájurvédy, tradiční indické medicíny.

Ájurvéda je ucelený soubor vědění o lidském zdraví, který je výsledkem několika tisíciletí lékařských zkušeností a bádání v tradiční Indii. Je to učení velice praktické.

Podle ájurvédy není dobré jíst současně zeleninu a ovoce. Protože jsou to potraviny velmi odlišné povahy, odlišně se tráví, a, stručně, máme z toho pak v břiše chaos. Ovoce je lepší dát si samostatně, jako svačinku, tak aby neskončilo v žaludku spolu s jiným druhem jídla.

Přijde mi to logické. Pozorovala jsem věc sama na sobě a dospěla jsem k názoru, že je to čistá pravda a je velice rozumné se jí řídit.

Ale o žádné studii nevím. Mnoho ájurvédských principů je už dávno ověřených vědecky, ale přece jen, jsou jich tisíce, a indičtí vědci nestíhají odexperimentovat všechno:)

Dnes tu máme všechny ty raw-foodisty a smoothie-freaky, kteří ovoce a zeleninu kombinují o sto šest a myslí si, kdoví co dělají pro své zdraví. Párkrát jsem zkusila tohle pravidlo zmínit. Ti přemýšlivější se nad ním zamyslí. Ale řada lidí si pohrdavě odfrkne: “Pchá, nějaká ájurvéda, to jsou nevědecké pověry, ukaž mi důkaz!”

Umožní jim to samozřejmě nic neměnit a dál věřit smoothie ze supermarketu, kde pejsek s kočičkou smíchali osm druhů zeleniny a čtyři druhy ovoce z pěti kontinentů... Jak se po něm doopravdy cítí jejich bříško, není potřeba pozorovat, to jsou ty nespolehlivé “subjektivní informace”.....

Jak bych to shrnula?

Tisíce zdrojů se tváří jako “objektivní informace”. Co se týče životního stylu, můžeme si vybrat, čemu chceme věřit, a pak si vygooglit “výzkumy”, které nám to “dokážou”.

A nebo si můžeme vybrat, co nám z dostupných informací naší inteligencí, zdravým rozumem a intuicí dává smysl, a to ještě ověřit tou úžasnou základní vědeckou metodou: experimentem se svými subjektivními prožitky v praxi :)