Indie poprvé...

 Toto je začátek vyprávění o cestě do Indie, kterou jsem podnikla v září 2018.

Nějak jsem to pak nedokázala dopsat, což je dobře, protože kdybych to dopsala tehdy, bylo by to plné duchovních iluzí. Teď bude pokračování vypadat úplně jinak. 

Takže tohle je úvod:)

--------------

PRVNÍ ČÁST

Kontrasty. Země těch nejhlubších rozdílů a nejabsurdnějších kontrastů. Tak se dá shrnout má zkušenost s Indií. Krása a hnus. Pokrok a ztuhlost. Pracovitost a pasivita. Perfekcionismus a špína. Luxus a bída.

První typický zážitek lidí cestujících do Indie mám už v letadle. Letím s Air India a s chutí sním donesené jídlo, klasické indické menu, polévka, sabdží, dál, salát. Po zhruba třech hodinách jde všechno ven spodem, jako tekutina. Přičítám to nezvyku na ostrá indická koření. Předpokládám, že baktérie to ještě být nemohou, potraviny jsou z Británie, odkud letíme, a tohle si snad aerolinky ohlídají….

Přístup personálu v letadle je laxní, přijde mi, že dělají jen minimum, co absolutně musí. Připomíná mi to socialismus. Jsem překvapená. Ještě nevím, že on to socialismus je. Air India patří státu a podle novin funguje ve ztrátě. Tím si asi lze vysvětlit spoustu drobných nefunkčností: rozbitá klička, přezky, držák… Trochu nervózně si kladu otázku, jestli stejným způsobem přistupují i k údržbě motorů. Zdá se zatím, že realita potvrzuje předsudky o Indii, které jsem slýchala jako malá, víte co, takové ty představy, kterým se věřilo v době, kdy skoro nikdo nikam necestoval…

Překvapení teprve přijdou… Vedle mě sedí starý pán v turbanu. Stejně jako mě mu zřejmě nevyhovuje standardní poloha vsedě a místo toho dřepí na sedačce s jedním kolenem nahoře. První velký rozdíl oproti naší kultuře: u nás by 99% lidí v takovém věku tuhle polohu nedokázalo ani zaujmout, natož v ní pohodlně uvolněně sedět. Zapomněli jsme na polohu ve dřepu, místo ní používáme nepřirozenou na židli a máme z toho oddělané klouby. A ani si to už neuvědomujeme a házíme to často na věk. Jak teď vidím, věkem to není…

Projíždím palubní nabídku filmů. Před každým musí divák znovu a znovu shlédnout reklamu na krásy hlavního města Dillí. Památky, jasný den, nikde nikdo. Přemýšlím, jak dlouho čekal filmařský tým na den s tak jasnou oblohou nebo jestli ji dodělali ve fotoshopu. A kolik policistů udržovalo ta místa bez lidí.

Přistáváme. Uběhlo to rychle. Jsme tam. Před vstupem do haly jsem duševně připravená na zimu a ledový vítr, jak to znám z jiných tropických zemí, kde jsou posedlí klimatizací, ale v budově letiště je příjemně, tak akorát. Sterilně čisto, všechno se blýská.

U pasové kontroly mašinka oskenuje můj obličej, pípne a rozsvítí zelené světlo. Pak přichází řada na paní v budce s přístrojem na snímání otisků prstů. To už je složitější. Moje pokožka je po letu vyschlá a šupinatá a zjevně nemá tu správnou vodivost. Každý prst zkoušíme snad 10x. Paní v uniformě je trpělivá, ale nekompromisní. Očividně nepřichází v úvahu, že by mě pustila do země, dokud nepípne každý prst. Co když jsem Markétu R. zavraždila, ukradla jí obličej a pět prstů…

Konečně jsem venku. Čekám na kufr, měním peníze, kupuju vodu a jdu hledat svůj odvoz. Poprvé v životě totiž patřím k těm cestujícím, na které čekají ti řidiči s cedulkami se jménem.

Dvakrát projdu kolem dlouhé řady snědých pánů se jmény, ale svoje nenacházím.

A už mi jede hlava a přichází se všemi možnými zažitými strachy ohledně Indie. V e-mailech byla zmínka, že kdyby řidič náhodou nedorazil, což se v Indii stát může, máme si sami vzít taxi do hotelu. Pro jistotu jsem i na tuto možnost připravená, přečetla jsem si na netu něco o taxislužbách na letišti v Dillí a už se chystám hledat dispečink, když uvidím chlápka s cedulí „Novotel“. To je jméno našeho hotelu, tak předpokládám, že můj odvoz je tu. Neví o mě, zvláštní, ale zavolá do hotelu, ověří rezervaci a souhlasí, že mě odveze. Není to levné, stojí to dokonce o dost víc než stejná trasa taxíkem v ČR, ale to holt asi bude tím luxusním hotelem.

Do hotelu jedu proto, že ho zvolilo vedení naší ajurvédské skupiny. Mají v tomhle konkrétním hotelu kontakty a dobrou zkušenost, a to se v Indii počítá. Já sama jsem ještě nikdy v takovém hotelu ubytovaná nebyla a nenapadlo by mě to.

Řidič mluví perfektně anglicky, je kultivovaný a vzdělaný, je s ním příjemnější konverzace než s některými českými taxikáři.

Jakmile vyjdeme z letištní haly, udeří mě do prsou těžký vzduch. Věděla jsem, že Dillí je jedno z nejvíce znečistěných měst na světě, ale realita je vždycky jiná než očekávání.

Zatímco v českých městech nemůžu dýchat jen na rušných křižovatkách nebo v úzkých ulicích, kde se plyny kumulují, tady je vlhký horký vzduch nasycen koktejlem plynů prostě všude. Ihned vím, že tady venku prostě nemůžu fungovat. A další postřeh ještě z davů před letištěm: všude je hustý dav Indů. Nesnáším davy. Tady ale s úžasem zjišťuji, že v davu Indů se cítím výrazně lépe než v davu Čechů. Možná je to tím, že nikdo z lidí tady nemá ve tváři charakteristický lehce zpruzelý výraz běžný na českých nádražích a v dopravních prostředcích. Ne že by se všichni tvářili šťastně, ale jsou tak nějak klidní, smíření, uvolnění. A vlastně hned mě napadá, jestli to není tím, že naprostá většina z nich nemá na těle žádnou zbytečnou hmotu. Jsou prostě hubení, lehcí. Netahají s sebou desítky kil těžkého materiálu, který by měl na tělech přidělaný srovnatelný dav Čechů. Už to samo o sobě je dostatečné vysvětlení lepší kolektivní nálady. Až později zjistím, čím to je…

Do hotelu jedeme asi 10 minut. I po půlnoci je všude provoz jako v průměrném českém městě za bílého dne.

Aerospace District je něco jako hotelové ghetto: čtvrť složená ze samých luxusních hotelů. I v tuto hodinu jsou všude vidět spousty těch štíhlých lidí, vzorně čistých a upravených, kteří tu pracují: vrátní, hlídači, poslíčci a kdo ví, co všechno jsou. Hotely samotné jsou známé značky a vypadají zvenku jako všude jinde na světě.

Na bráně do hotelu kontroluje vůz uniformovaný muž se psem, hledá zřejmě zbraně a výbušniny. Pak musím se všemi zavazadly projít stejným scannerem jako na letišti.

A už mě uctivě vítá tým hotelu. A poprvé se setkávám s úplně novou situací – být na každém kroku obskakována lidmi, kteří se tváří, že tam nejsou, čekají na moji sebemenší potřebu, splní ji a očekávají za to spropitné.

První dny jsem z toho nervózní. Řídím se orientačními radami nastudovanými z internetu a mám tendenci se těm situacím vyhýbat. Pak si zvyknu.

Můj pokoj je rozkošně malá garsonka v 10. patře. Je tam všechno, co může jeden člověk potřebovat. Dokonce si můžu sama dělat čaj a kávu, luxus, který v mnoha českých penzionech nenajdete. Hotelová příručka služeb nabízí všechno, od jídel a nápojů 24 hodin denně, po vedenou lekci jógy.

Jsem vyčerpaná. Dávám si sprchu a jdu spát. Většinu dalšího dne odpočívám. Naše skupina dorazí až večer. Jsem tak unavená, že se mi nechce opouštět chráněné prostředí pokoje a zkoumat nové prostředí.

V hotelu mohu dýchat. Vzduch je tam nejen příjemně chladný, ale vyloženě jiný, svěží. Předpokládám, že ho filtrují a ionizují: neboli v tomhle městě se za čistý vzduch platí a ne málo. Rozdíl jsem viděla v lobby, kde se dveře otevírají ven: jakmile se otevřou, už mě tlačí na prsou.

Pořád ještě mám sračku z letadla. Snažím se ji léčit pitím indiánského čaje wayusy. Dochází mi voda z minibaru, dolů ani do interakcí s personálem se mi nechce, tak se rozhoduji vyzkoušet filtr, který nám doporučili si koupit. Měl by udělat bezpečnou vodu z řeky, předpokládám tedy, že i s vodou z vodovodu v Dillí si poradí. 

Chvíli mi trvá, než přijdu na to, jak ho použít správně. Jsem zvyklá na filtrační konvice Brita, kde natočíte vodu na filtr a ona se přefiltruje do nádržky. Tenhle funguje obráceně: naplníte gumovou „lahev“ vodou a pak z ní necháte přefiltrovanou tekutinu vytékat do sklenice nebo přímo do pusy. Než mi to dojde, zkusím to obráceně. Nefunguje to, voda neprotéká a dochází mi, že jsem kontaminovala filtr. Proplachuji ho eukalyptem a Francovkou, věřím, že kombinace těchto dvou dezinfekčních substancí by měla pomoci. Pak to zkouším znova správně. Ale stejně se mi ještě několikrát podaří zapomenout a musím proces opakovat.

Z přefiltrované vody si připravuji čaj Wayusu. Piju ho a ulevuje mi. Ale když zkusím pít vodu samotnou, je odporná. Kovová a chemická pachuť přetrvává. Nic se mi po ní nestane, takže zřejmě filtr funguje, a možná je i sama o sobě bezpečná jako naše voda z kohoutku, ale jen bakteriologicky, chemicky těžko. Ano: Co Vás nezabije hned, je ok, šílená poučka běžná kdekoli na světě.

----------

Je čas jít dolů. Už chvíli si s ostatními členy skupiny píšu přes Whats App. Vím, že prozatímní šéfka skupiny, učitelka ajurvédy Jutta ze San Diega a pár dalších lidí relaxují venku u bazénu. Mně relaxace v prostředí, kde se nedá dýchat, neláká, a tak čekám až na oficiální čas, kdy máme všichni sraz v lobby.

Když tam přicházím, objevuju skupinu pestře oblečených amerických hippies, převážně středního a staršího věku. Jak později zjistím, jsem druhá nejmladší účastnice, po jedné krásné tmavovlásce, které je 32.

Schází se nás okolo pěti, ostatní jsou ještě někde na cestě. Téměř všichni už chvíli cestují po Indii a jsou plni zážitků. A všichni mají obrovské kufry, klidně i několik kusů. Divím se tomu, já bych měla hrůzu cestovat po cizí zemi s několika těžkými věcmi. Jedna dáma, zkušená cestovatelka po Indii, mi záhadu ochotně vysvětluje: „Tady přece nemusíš nikdy nosit svoje zavazadla.“

Neznám program a děsím se představy, že se budu muset pohybovat v tom vzduchu venku. Považuju za nutné vzít si Juttu stranou a informovat ji, že se kvůli dýchacím potížím nemůžu zúčastnit žádného programu ve městě.

DRUHÁ ČÁST

Dozvídám se, že den ve městě máme naštěstí naplánován jen jeden: zítřek. Máme navštívit jakési luxusní ajurvédské centrum uprostřed Dillí. A ostatní samozřejmě mají zájem o památky a obchody.

Procházíme se hotelovým komplexem. Hotely jsou propojené, lze chodit z jednoho do druhého. Ve vedlejším je ještě lépe filtrovaný vzduch, téměř jako horský vánek. Za zavřenými dveřmi velkého sálu se natáčí nějaká místní televizní show. Zjevně právě tady v Aerospace Districtu, standardně probíhají všemožné akce celebrit, politiků, podnikatelů a další smetánky.

Následující den mám tedy volno a už se cítím na to, začít si osahávat novou realitu. Ráno vstávám, cvičím jógu, tančím a pak jdu na snídani. Hotelový bufet nabízí kompletní výběr asijské i evropské kuchyně. Evropské věci jako chléb, máslo, sýr, vypadají a chutnají lépe než v Evropě. Později pochopím, že protože místní pečivo s něčím nejedí, peče se zřejmě speciálně pro hotely, v malovýrobě kvalitnější než je evropská masová produkce. A co se týče mléčných výrobků, ty jsou v Indii prostě obecně lepší, proč, se dozvím později.

Tady si poprvé všímám výrazů ve tváři obsluhujícího personálu. Mám ve zvyku dívat se lidem do očí, ráda navazuji kontakt s jejich duší. Když to zkusím tady, odpověď je tvrdý prázdný pohled. Jako bych pro většinu těch lidí nebyla člověk, spřízněná bytost, nic takového. Jen objekt: objekt, který je třeba korektně obsloužit, protože za to je mzda a spropitné, ale tím kontakt končí. A víc než jednou jsem měla pocit, že to tvrdé prázdno vůbec není přátelské … Ale možná mě jen ovlivnila četba románu z Himalájí, který jsem si vzala do letadla. Popisuje povstání na hranici s Nepálem, někdy v 90. letech. Autor tam říká, že v každé otrokářské společnosti se otroci sem tam vzbouří a pozabíjejí otrokáře … Když se dívám do těch temných očí tvrdě pracujících lidí, kteří mají minimální šanci mít někdy i jen zlomek toho, co my hosté, chápu to. Možná se takhle tvářili sluhové a otroci ve všech dobách.

Zajímavé, tohle je úplně jiné než v Čechách. Nebo aspoň mně to tak připadá, že se na sebe s lidmi pracujícími v českých obchodech a službách tváříme v zásadě jako člověk na člověka:) Možná je to dáno kulturně, kastovním systémem, a určitě tím, že v Indii je mezi vyšší a nižší třídou několikanásobně větší rozdíl v příjmech i způsobu života.

Po snídani vybaluji svoji dýchací masku s mikrofiltrem. Doma se mi málokdy chce ji nasazovat, je nepohodlná a lidi se na Vás divně tváří (pozn. od covidu už to neplatí:). Tady takové hlouposti neřeším. Maska je holt nutnost.

Potřebuju si koupit praktičtější malý batoh: ten, který mám, se ukázal nedostačující. Už na letišti, hned po příjezdu jsem udělala správný krok – ke krosně jsem si přikoupila krásný nový kufr na kolečkách. Díky tomu už není krosna příliš těžká a poloprázdný kufr také ne. A když si pořídím ještě vhodný malý batoh, který budu moct vozit na kufru, mám spoustu místa a přitom svá zavazadla snadno sama zvládnu.

Nedokážu si představit spoléhat se na nosiče jako kolegové ze skupiny.

Nechám si poradit, kde je nejbližší obchodní centrum, a na pár pokusů přicházím na to, jak tam dojít pěšky – musím obejít celý komplex vedlejšího hotelu. Během 10 minut chůze u mě několikrát zastaví taxikáři a květnatě nabízí své služby. 

Na vstupu do areálu obchodního centra musím opět projít scannerem. Znuděná muslimka v šátku mě bere do budky se závěsem a sjíždí mě ručním detektorem. Když se jí dívám do očí, vidím zase tu samou temnou prázdnotu, žádný lidský kontakt.

Ze všeho nejdřív musím počkat: všechno otevírá až i v 10 nebo 11.

Nacházím už otevřenou kavárnu a dávám si tam čerstvou ovocnou šťávu a čaj. Menu odpovídá nejnovějším evropským trendům zdravé výživy: všechno bio, bez lepku, bez cukru, super potraviny, šťávy, byliny. Ceny jsou také podobné jako v Evropě. Zato postup je jiný: obsluhují mě jako královnu. A tady se dokonce i docela mile tváří. Připadá mi, že minimálně manažer je velice hrdý, že provozuje stejný typ kavárny jako frčí v Berlíně, Londýně i Praze.

Podle menu je všechno z filtrované vody, takže si mohu dát právě i ty šťávy nebo salát.

Předešlý den při večeři jsem byla důkladně poučena, jak jíst a pít v Indii a zůstat zdravá: jíst jen to, co je uvařené nebo smažené, horké, kouří se z toho. Cokoli syrového bylo nejspíš omyto místní vodou, která je pro náš organismus nebezpečná. Výjimkou jsou právě jen ty luxusní hotely a takové podniky: sem Indové nechodí, nebo jen ti nejbohatší, samozřejmě si kavárna nemůže dovolit, aby se host po jejich freshi posral.

Přesouvám se do vedlejšího obchodního centra. Vypadá naprosto identicky jako v Čechách, jediné, co je navíc, je oddělení „etnického oblečení“ v přízemí – tady si můžete koupit tradiční sárí, šátky, kaftany nebo muslimské hábity, vše samozřejmě továrně vyrobené v Číně, s cenovkou a čárovým kódem.

Na praktické a sportovní věci tady moc nejsou. V dámském oddělení nacházím jen jeden malý batůžek, v přepočtu za 2000,- Kč. Lehce vyšší česká cena. Ještě nevím, že to je 10x víc, než bych za stejnou věc zaplatila někde venku na tržišti. Nakonec nacházím malé oddělení sportu v suterénu. Indická značka batohů stojí dokonce i tady lehce méně než stejné věci u nás, kvalita se jeví srovnatelná. Vybírám si a jsem spokojená. Prodavač se mi ale pro jistotu pokusí prodat ještě cca. všechno ostatní, co mají v nabídce. Zjevně má provizi z tržeb a je těžké mu vysvětlit, že se mi něco prostě nelíbí nebo to nepotřebuju.

Přemýšlím nad tím, jak těžké asi je získat práci v takovém obchodním centru v Aerospace Districtu. Samozřejmostí je perfektní angličtina, práce s veškerou elektronikou, orientace v západních produktech. Nepřekvapilo by mě, kdyby se o každé takové místo ucházely desítky lidí. A vítězové působí opět jinak než lidé ve stejných profesích v Čechách, tentokrát ale pozitivně jinak. Přijde mi, že jsou hrdí na to, co dokázali. Ne jako v Čechách, kde je to prostě obyčejná práce.

V oddělení elekroniky si kupuju přenosný repráček, další užitečnou věc, na kterou jsem nepomyslela. Hraje skvěle. Ráda bych sluchátka, ale ta nemají. Zdá se, že jejich nošení tu není moc zvykem, žádného Inda se sluchátky jsem ještě neviděla.

Zpátky v hotelu si čtu noviny, které každé ráno doručuje pokojová služba. Je to významný deník vycházející v angličtině. Po projetí titulků už chápu, proč všechna ta bezpečnostní opatření: teroristické útoky, vraždy, únosy, atd. jsou v zemi zjevně běžná věc. Noviny obsahují informace o cca. 10 nedávných incidentech a redaktoři se nad tím nijak zvlášť nepozastavují, není to výjimečný stav.

Zaujme mě obsáhlý článek o problému s ovzduším v Dillí. Očividně se o věci ví a mluví – také noviny zmiňují tisíce hospitalizovaných a mrtvých každý rok. Vláda právě zavedla nové opatření: všichni majitelé starých náklaďáků, které nesplňují emisní limity, mají 90 dní na to pořídit si jiné auto nebo staré upravit, aby bylo podle předpisů. Pokud budou po uplynutí této lhůty přistiženi na silnici, o auto přijdou, bude bez diskuze zabaveno.

Žasnu. Takové rázné opatření by v Čechách politicky neprošlo. Jednalo by se o něm donekonečna nebo možná raději vůbec nejednalo. Pocítím respekt k místní správě, která se snaží šílené problémy nepředstavitelně přelidněného města řešit.

A takových věcí je víc. Z novin je vidět, kam si oficiálně přeje směřovat moderní Indie: k pořádku, prosperitě, moderní společnosti západního typu. Je mi jasné, že každodenní realita bude dost jiná, plná korupce, a že i při nejlepší vůli bude strašně těžké ty změny k lepšímu uskutečňovat. Přesto se mi ten přístup líbí. Noviny mi přijdou daleko víc o skutečných problémech a tématech než srovnatelné tiskoviny v Čechách. Místo nesmyslů a házení politické špíny jedno reálné téma vedle druhého (pozn. 2025, tohle už takhle tolik nevidím, možná se i to po covidu změnilo...:)

Kousek naděje mi dává velmi razantní text o postoji Indie k jednáním o klimatických změnách. Tropická Indie je globálním oteplováním jednoznačně primárně ohrožena a ví to. A tato obrovská nastupující velmoc má na globální scéně svou váhu. Pokud budou indičtí politici opravdu bojovat proti velice reálné hrozbě masového umírání ve své zemi, třeba máme všichni ještě šanci …

Snad … To, co zatím vidím kolem sebe totiž jednoznačně je další stádium toho, čemu říkám kolaps biosféry. Situace, kdy se nedá dýchat a pro smog nevidíte slunce a oslabení lidé v obrovských počtech umírají udušením, většina se ale v zásadě tváří jakoby nic. To, že je narušena naprosto základní potřeba lidského těla, není dostatečným důvodem pro řekněme masovou vzpouru proti systému. Naopak, do Dillí ve velkých počtech a zcela dobrovolně přichází lidé třeba z Himalájí, kam mířím. Lákají je peníze a větší svoboda moderního kosmopolitního prostředí. Což naprosto chápu. Společnost je prostě tak nastavená. Za příležitosti se platí tím, že místo vzduchu dýcháte strašlivý koktejl chemikálií. Tváříte se, že je to v pořádku. To je tak vlastně i u nás, jen tady je koktejl horší a není před ním úniku do klidné ulice nebo do parku. Taky tu má jedinec a lidské tělo zjevně menší hodnotu. 

Skupina se vrací z výletu po městě až před osmou večer. Z návštěvy ajurvédského centra jsou tihle američtí alternativní lidé rozpačití. Podle všeho je to extrémně luxusní místo i pro Američany, absolutně drahé, určené těm nejbohatším z nejbohatších Indů.

Mně připadá hlavně zvrhlé provozovat léčebné centrum uprostřed obrovského oblaku jedovatého plynu, ale to ostatní nevidí.

Po exkurzi prý nachodili spoustu kilometrů po centru. Všichni jsou k smrti unavení, popelaví a pokašlávají, přitom ale v typicky americkém stylu prohlašují, jak všechno bylo super „greatest“.

TŘETÍ ČÁST

Uvědomuju si, že moje cesta nebude jen o poznávání kultury Indie, ale i o seznámení se se společenskými normami, uvažováním a způsobem komunikace vzdělaných a relativně vědomých Američanů střední třídy. Čeho jsem si zatím všimla: první rozdíl, který člověka z českého prostředí zaujme, je až přemrštěná pozitivita. Všechno je skvělé, úžasné, nejlepší.

Z části mi to vyhovuje: určitě je to příjemnější než neustálé brblání, stěžování a strachy. Na druhou stranu ale, za chvíli mi to začne trochu vadit. Některé věci prostě nejsou „greatest“, hodně věcí. Proč bych měla pořád předstírat nadšení?

Ti lidé za to nemůžou. Vidím na nich, že jako jednotlivci jsou v pohodě, inteligentní, s přehledem, s dobrou vůlí. Jen prostě hluboce vstřebali tady ten standardní způsob chování: v jejich světě se musí každý pořád usmívat a jásat, ať má jakékoli problémy a ať to kolem něj vypadá jakkoli …

A ještě něčeho si všímám: pořád mi někdo klade nějaké podle mě irelevantní otázky o mé osobě: Třeba kolik mám sourozenců … Nejsem na tohle zvyklá. V prostředí, kde se pohybuji v Čechách, se lidé ptají jen na to, co v konverzaci přirozeně vyplyne. Tihle vypadají skoro jako by jeli podle nějakého programu. Později pochopím, že je to opravdu tak. Nemá být ticho, každá sekunda se má zaplnit „vztahy“, kontakty s jinými lidmi, a k tomu je nutné se o ně „zajímat“. Uf. Fakt nevím, jak by se mi tam žilo. Výrazně preferuji severoevropskou rezervovanost.

Zarazí mě situace, kdy jedna paní řeší detaily našeho účtu a zprudí číšníka, že nás „obral“ o pár rupií. Moc to nechápu. Podle mě jde o pár drobných, celé jídlo je směšně levné. Ale ona to, zdá se, považuje za svoji svatou povinnost.

Ráno vstávám do tropické noci, já mám budíka na 04.00, abych si před dlouhou cestou stihla zacvičit.

Jedeme mikrobusem na hlavní nádraží a konečně vidím „skutečné“ Dillí. Vypadá trochu, jako bychom si my Evropané představovali město po katastrofě: otlučené činžáky různých tvarů vypadají rády, že stojí, osvětlení a vedení slepené, jak se dá, všude hromady odpadků. A to jedeme po dálnici, do hlubin toho marasmu se nepouštíme.

Kolem dálnice pláčí umírající stromy, ještě dokonaleji ignorované, než u nás. I v tuhle hodinu visí všude opar smogu, a tady poprvé poznávám charakteristický pach lidských sídel v Indii. Hlavní roli v něm zjevně hrají lidské fekálie. A opět indické fekálie voní lépe než české: Bude to zdravějším systémem stravy. Ale ani tak není super příjemné čichat je pořád. A stejně jako se smogem i česká města smrdí hovny, a v létě je místy ten mastný sladký pach hustý k nesnesení. Ale je jen kolem kanálů. Kanály jsou sice všude, ale přece jen oblaka výparů se drží v jejich bezprostředním okolí.

V Indii je to jinak. Každé město i vesnice páchne do nebes už na dálku, i když jím jen projíždíte vlakem nebo autem. Místní jsou k tomu zdá se naprosto imunní, berou to jako normální stav věcí. Kde zůstalo přirozené vědomí přírodních národů, že ve vlastním tábořišti se hovna válet nemají? Tady umřelo už hodně dávno.

A všude mezi tím lidi, kteří tu trvale žijí. I v pět ráno jsou všude, čile něco kutí, pobíhají sem a tam, nosí věci, prodávají a kupují u stánků. Spousta jich tady spí, přímo na zemi na kusu kartonu, klidně vedle dálnice.

I česká nádraží jsou smutná místa, kde vedle moderní technologie, nablýskaných hal a luxusních obchodů uvidíte přehlídku lidského neštěstí.

Nádraží v Dillí je to samé, akorát na třetí … Různých tábořících nešťastníků jsou před ním stovky. Volně se proplétají s davem, který někam jede.

A mezi tím se sem tam důstojně a sebevědomě pohybují bohatí Indové, v čistém a nažehleném oblečení, často podle nejnovější západní módy, klidní a samozřejmí, zvyklí. 

Naši průvodci vystupují a vyjednávají s nosiči v červených košilích. Využít jejich služeb je nejen pohodlné, ale považuje se to skoro za slušnost. Před každým nádražím si takhle vydělávají na živobytí spousty mužů, nepochybně otců od rodin. Nedat jim vydělat by bylo zvláštní, a taky by se na Vás zvláštně tvářili.

Stojí to samozřejmě pakatel – každý dáváme na svůj kufr 100 rupií, tedy 25,- Kč.

Tady se vrátím k průvodcům. Když jsem se v hotelu sešla se skupinou, byl tam i náš hlavní průvodce, majitel místní cestovky, která náš výlet organizuje, a kamarád našeho učitele. Jediný bohatý Ind, kterého jsem za celou dobu viděla, co vypadal, že se hýbe a chodí ven: měl pěknou postavu, zdravou barvu a příjemný, spokojený úsměv. Hned jsem k němu pocítila sympatie, a zdálo se to vzájemné.

Ukázalo se, že na letišti pro mě jeho lidé byli, a 3 hodiny marně čekali. Nechápu, jak jsem je mohla přehlédnout. Zřejmě to bylo mými negativními očekáváními.

Průvodci za nás řeší veškerá jednání s náhodnými místními. Jsou zkušení, pozorní a všímám si jejich opatrnosti na každém kroku. Zřejmě jsou k opatrnosti opravdu důvody, a oni se velmi poctivě snaží ušetřit nás jakýchkoli nepříjemných zážitků.

Slyšela jsem o indických nádražích a vlacích ledaco: v zásadě, že je to chaos, kdy nikdy nevíte, zda něco pojede a kam, a místní trpělivě čekají třeba i celé dny.

Pokud to tak bylo i v Dillí, změnilo se to, a to zásadně. Všude svítí elektronické orientační panely s údaji o odjezdech a funkčnost působí stejně jako kdekoli jinde, kde jsem jela vlakem. Náš expres přijíždí a odjíždí na minutu přesně. Nebudu se ale vyjadřovat k jiným vlakům, protože náš expres je ta nejvyšší třída, pro smetánku a turisty. Jízdenka na 5-ti hodinovou cestu stojí 1000,- Kč, tedy o něco více než ve východní a o něco méně než v západní Evropě.

Vagóny vypadají navlas stejně jako 1. třída u nás. Jen je v nich větší zima. Zima a studený vítr uprostřed tropů, představa bohatých o luxusu. Ale jak už jsem zmínila, na to jsem připravená, mám svetřík, čepici, šátek, péřovou vestu. Postupně si oblékám všechno.

Z vedlejšího nástupiště odjíždí obyčejný vlak. Ze všeho nejvíc mi připomíná dobytčí vagóny, které se kdysi používaly, uvnitř je totiž prázdný. Místo klimatizace má dokořán otevřené nezakryté otvory. Uvnitř sedí spousty lidí jen tak na zemi. Někteří jedou i na střeše.

A opět ten zvláštní klid a mír těch lidí. Působí uvolněně. Nevypadají, že by trpěli, nestěžují si. Nedělají nic. Dokáží jen tak v klidu sedět. To u nás moc neuvidíte.

Vedle mě si sedá Nancy ze San Diega, mohutná padesátnice, která už v Indii byla, a všude možně jinde po třetím světě také. Ukazuje na druhý vlak, směje se a říká, že kdyby tu byla sama, jela by raději tak. Že má tenhle způsob cestování ráda. Člověk si upevní kufr visacím zámkem k madlu ve stěně a pak klidně spí, nebo si vyleze osvěžit se na střechu.

Náš vlak se od evropského Eurocity liší hlavně množstvím posádky. V Čechách nebo v Německu by takový vlak obsluhoval jeden průvodčí a jedna slečna s minibarem, případně tři lidé v jídelním voze.

Tady jsou zaměstnanců v červených uniformách indických drah doslova desítky. Až mi to připomíná socialistickou přezaměstnanost. Lidé jsou tu levní a dráhy zjevně bez problémů zaplatí obrovský tým, který dohlíží na všechno: správné obsazení míst, umístění kufrů, důkladná kontrola všech jízdenek, a hlavně roznášení občerstvení.

Dostáváme snídani v anglickém stylu: toustový chleba s máslem, oříšky, džus, a už nevím co. Samé umělé věci z továrny. Dělám chybu: něco sním, protože mám hlad a jsem zvyklá uzemňovat se jídlem. Po kvalitě v hotelu je tohle šok: hnus, chutná to jako popel, ještě horší než podobná průmyslová strava u nás. To ještě nevím, že obyčejní lidé na venkově takové věci nejedí. Tohle je opět ten luxus pro ty boháče. Chudý Ind by si dal čerstvé, živé věci z místních surovin.

A také je to na těch boháčích vidět. Zatímco chudí lidé vypadají tak akčně a vitálně, vyšší třída okolo nás je přehlídkou civilizačních chorob : obezita, svalová atrofie, pach zoufalého nedostatku pohybu a tělesné stagnace.

Později se dozvím asi jednu z hlavních příčin, proč jsou na tom ještě hůř než my – na každém kroku, i na sebemenší fyzickou činnost mají služebnictvo.

Všichni mluví perfektně anglicky, a to i mezi sebou. Jsou přátelští a komunikativní. Dávají se s námi do řeči, zajímají se, kdo jsme a kam cestujeme. A tohle je upřímný zájem. Těm lidem zdá se přináší radost se s námi bavit. Jsou hrdí na svoji zemi, na svůj moderní vlak, na své znalosti jazyka i západního světa.

Otevírám noviny, které jsem si vzala z hotelu, a čtu si dlouhý článek, psaný perfektní univerzitní angličtinou, o tom, proč je pro Indii dobré, že společným úředním i komunikačním jazykem je právě angličtina. Autor zapáleně argumentuje, že v obrovské zemi s desítkami jazyků je jeden společný potřeba. A vymezuje se proti snaze prosadit dominantní hindštinu do OSN, nebo ji snad dokonce zavést jako oficiální jazyk.

Hindsky sice hovoří stovky milionů lidí, ale jak by k tomu přišli třeba Bengálci, kterých je také hodně a mají naprosto jiný jazyk? To už je férovější používat řeč někdejších okupantů, dnes neutrální univerzální „esperanto“.

Člověk za mnou strašně kašle. Už chvíli mě to zneklidňuje. Má doslova záchvaty, dusí se a mezitím popotahuje totálně ucpaným nosem. Při návalech kašle se chudák celý ohýbá dopředu. A ve vagóně je takových lidí víc. A čím dále jedeme, jako by jim bylo hůř. Že by to bylo tou zimou? Oni samozřejmě sedí v košilích, přiměřené oblečení do patnácti stupňů a větru nemá kromě mě nikdo.

Bojím se. Moje imunita není nejúžasnější ani doma a čerstvě jsem slyšela, že indická chřipka je pro Evropana horor. Nasazuji si masku a sedím v ní, ale je to nepohodlné a pochybuji o účinnosti. Moje City Mask zachycuje prachové částice, její mikrofiltr je určen hlavně na ochranu před hrubými složkami zplodin z aut, obávám se, že proti virům je k ničemu. Zvedám se a hledám, kam utéct.

V prostoru zádveří je malé sklopné sedátko, sedám si tam. Dveře jsou dokořán otevřené do ubíhající tropické krajiny, takže je tu teplo.

Vagón má dva záchody. Na dveřích toho vpravo je napsáno „Western Style“ – západní styl. Uvnitř mísa, jakou známe, čistá. Ale toaletní papír ani štětku tu nenajdete, lidi co se o záchody starají, zřejmě sami používají ten druhý a takové detaily neznají.

Vůbec, v Indii jsem poprvé v opravdu jiné kultuře. Jiné v tak základních věcech jako je způsob sezení, jedení a vylučování. Sezení už jsem zmínila. Dospělí, normální muži si klidně sednou ve skupince ve dřepu a něco řeší. Co se jídla týče: tradiční Ind jí rukama. Pravou rukou, velice šikovně si uhňácává sousta a podává je do pusy. A na záchodě, kterému my v Čechách říkáme „turecký“, dřepí na šlapkách s dírou uprostřed. Když skončí, omyje se vodou.

V hotelu i na letišti, i když tam byly záchody evropské, byla vždycky hadička nebo kohoutek s vodou. Dál z civilizace je to pak často jen džbánek nebo lahev.

Tenhle systém se mi líbí víc než ten náš. Poloha ve dřepu je pro vyprázdnění daleko vhodnější a opláchnout se vodou je mnohem rozumnější než spotřebovávat milióny tun papíru z živých stromů, Ale není mi jasné, jak to očišťování prakticky funguje, a během pobytu jsem nenašla odvahu požádat někoho, aby mi to vysvětlil nebo ukázal.

Je celkem jasné, že schopnost jíst a vylučovat západním způsobem je trochu věc prestiže a znak příslušnosti k modernímu světu, případně rovnou vyšší společenské třídě.

Za dveřmi ubíhá tropická krajina. Hustota sídel je podobná jako v Čechách, pár kilometrů močálů, křovisek a polí, a už je další město nebo vesnice. Ale v každém tom sídle žije mnohonásobně víc lidí.

Teď za jasného světla je lépe vidět a všechna místa vypadají stejně smutně jako Dillí. Smog, smrad, bezútěšné betonové domy v mizerném stavu, a davy, nekonečné množství lidí. Když zachytím pohledy lidských tváří na nástupištích, vidím spoustu temné prázdnoty a beznaděje. Připomíná mi to náladu v romských ghettech českých měst. Akorát že tohle je ghetto o tisících kilometrů čtverečních a nekonečných milionech lidí.

A i v tom nejsmradlavějším děsoměstě vystupují z našeho vlaku vymydlení bohatí. Na nástupišti se jich ujímají nosiči, před nádražím čekají jejich řidiči.

Menší vesnice mají trochu něco do sebe. Líbí se mi, s jakým málem dokáží jejich obyvatelé žít. Žádné zbytečné věci.

Ale ten bordel kolem. Okolo každého sídla se válí hory a hory odpadků. Místní tím klidně chodí jakoby nic. Jak se jim to stalo? Jak a proč ztratili obyvatelé tak nádherné, mocné země s tisíciletou tradicí tak masově nejzákladnější úctu sami k sobě? Chápu, že jsou chudí, ale to přece není důvod žít na skládce. Chudoba jim přece nebrání uklidit si kolem vlastního domu. A hlavně, občas to má někdo jinak. Občas je uprostřed toho marasmu hezký, čistý, barevný dům, s pěknou zahradou, kolem ani papírek …

Ale vlastně … bylo by to u nás o moc lepší, kdyby nefungovali popeláři? Nevím. Pamatuji ještě černé skládky 80. Let, kdy šílení bezohlední lidé klidně vyvezli do krásné lesní rokle své staré televize a ledničky, že je to pro les jedovaté, je nemohlo zajímat méně. U nás je asi touha po čistém prostředí o něco vyšší, ale těch, kdo by si tu skládku okolo sebe klidně udělali, kdyby se to smělo, bude určitě také dost.

Tady je to očividně na každém, správa děsivě přelidněné země to prostě nestihá. Uklizeno je jen tam, kde je k tomu nějaký důvod – místo pro turisty, vojenský tábor, chrám …

A na vině je určitě také celkem pochopitelný syndrom prostých lidí v tropech: po tisíciletí byli zvyklí, že příroda okamžitě pohltí všechno, co jim upadne z ruky. Plasty nepohltí. To je nová situace a zjevně nevědí, co s ní, a těm jednodušším to ještě ani pořádně nedošlo. Dojedí, obal zahodí, nepřemýšlí o tom.

Tahle ztuhlost zvyků je problémem velké části lidí po celém světě, a když se spojí s plastovými obaly, je z toho smutná záplava bordelu.

Přijíždíme do naší cílové stanice. Vítá nás hluk, smrad, špína a sehraný gang nosičů. Jinak je nádraží opět moderní a podobné našim. Přestupujeme do mikrobusu, který nás poveze do Himalájí.

A začíná další dlouhá cesta: asi pět hodin nekonečnými serpentýnami pořád do kopce.

Po cestě mnoho měst, městeček, vesnic. Osídlení téměř nepřestává. Připadá mi, že na sebemenším plochém místě, kde jde něco postavit, už stojí něčí dům. A strmé svahy jsou upraveny do úzkých teras, kde si místní pěstují, zdá se, úplně všechno. Tady vypadají sídla o něco lépe. Betonovou bezútěšnost nahrazují hezké, vizuálně zajímavé a barevné domy. A spousty krásných chrámů. Začíná se to trochu podobat magické Indii, jaká možná bývala …

Většina domů stojí přímo nalepena na silnici. Na jedinou silnici široko daleko – ona také nemohla být žádná legrace ji v těch horách postavit. Vládne na ní hustý provoz.

Před domy stojí a sedí lidé. Napřed žasnu, že se jim chce dýchat výfukové plyny a prach, když všude kolem je horská příroda. Chce. Zase to samé: být součástí lidského „dění“ je důležitější než vlastní dech a plíce …

A pozitivnější pohled na věc: líbí se mi, kolik lidí si tu najde čas jen tak si v klidu sednout a nedělat NIC. To u nás není. U nás je nutno pořád něco dělat nebo si něco cpát do hlavy. Kdy jste naposled viděli někoho jen tak v klidu sedět před domem a sledovat dění na ulici … ?

Myslím, že díky tomuhle mají místní v hlavě víc prostoru, a proto jsou pozornější než my – o tom později.

Co mě ale vyloženě bolí, jsou zase ty odpadky. Tak nádherná krajina – a za každým domem se dolů po svahu line řeka bordelu.

Naše první zastávka. Ašrám v krásném údolí. Jeho jméno jsem zapomněla a vlastně mi nepřijde důležité. Podstatná je energie, příběh, který tam začal.

Spirálové snění: o novém pohybovém systému

Jak vzniklo, komu a co může dát

Pohybem tvoříme svůj osobní vesmír, svou realitu.

Jak souvisí pohyb se schopností jednat, žít v realitě a mít úspěch?

Jak se může bezpečně, zdravě, hravě a radostně rozhýbat i dospělý, který ve svém životě normální stav síly a pružnosti třeba dokonce ještě nikdy nepoznal? 

Jaké jsou naše pohyby? Pestré, hravé, pod všemi úhly a do všech směrů, lehké a uvolněné?

Nebo spíš ztuhlé, omezené, jen v několika málo směrech a v malém rozsahu?

U každého z nás jak kdy, podle našeho momentálního stavu

Ale celkově, čím větší pohybová svoboda, tím větší svoboda mysli, vnímání, života.

Spirálové snění je pohyb jako meditace, při které své Bytí tvoříme vědomě, a rozvíjíme přesně to, co potřebuje jak naše tělo, tak náš duch, pro optimální fungování fyzické, i pro svou vnitřní cestu a pro jednání a tvoření ve vnějším světě. 

Moje pohybová historie: První virtuální dítě

I člověk, který strávil prvních 20 let života jako totální nemehlo, se zesláblým, zdeformovaným, nemocným, nepoužitelným tělem se může ještě ve středním věku úplně rozhýbat - a užívat si to:)

Začala jsem svůj život dost podobně jako dnešní „virtuální děti“, které velkou část dětství prosedí zavřené doma u počítače. Jen o dvě generace dříve. Počítače sice ještě nebyly, ale virtuální realitu si samozřejmě jde vytvořit i z knížek, příběhů, her, filmů a myšlenek. Nesměla jsem si hrát venku. Učení fyzickým dovednostem a jakékoli kolektivní aktivity považovala moje maminka za příliš nebezpečné. Jedinou povolenou tělesnou činností byla chůze, dlouhé procházky po městě, parcích a příměstských lesích, v létě po horách. Pod dozorem, většinou za doprovodu babičky. Ještě že tak, za to jsem vděčná, některé ty virtuální děti dnes zjevně nemají ani to, vídám venku 15-leté, kteří tak podivně používají své nohy, zdá se mi, že za svůj život udělali tak málo kroků, že techniku chůze nikdy pořádně nezvládli, doslova se nenaučili pořádně používat své nohy… Dost mě to děsí po pravda. 

Nový systém, který už léta vytvářím, může podle mě mimo jiné pomoct právě takovým lidem, až si okolo třicítky bolestivě uvědomí, že nikdy normálně nepoužívané tělo už se rozpadá... A budou to CHTÍT řešit. A hledat, jak do toho, s tělem, které přirozený stav vůbec nezná.

Jen samotná chůze k normálnímu rozvoji dětského těla nestačí. A omezené běhání a lezení jen v malém bytě těžko. Asi aby hraní si uvnitř jakžtakž stačilo, museli by k tomu dospělí vědomě pomoct: dát k dispozici všecky možné pohybové hračky a vychytávky, zajistit dostatečně velké prostory, vést a inspirovat v tom, jaký pohyb je možný, a taky umožnit, aby si společně hrálo těch dětí víc…. A mnoho hodin denně. 

Mým dvěma dospělým osobám to bylo jedno, důležitost pohybu a dokonce ani společenského kontaktu pro vývoj nechápaly, věřily jen v intelekt, vězely mentálně ještě hluboce ve starém světě, kde děti běhaly v tlupě po lesích okolo vesnice, pomáhaly v hospodářství, jejich fyzická kondice a společenské dovednosti se o sebe v zásadě postaraly samy a dospělí potřebovali dohlížet jen na jejich školu a studium. Vůbec to nevnímaly, že se něco zásadně změnilo. Dítě bylo potřeba ochránit před riziky a vést k mentální aktivitě, nic víc. 

Takže měla jen ty místnosti, v druhé polovině dětství jen jednu, přecpanou nábytkem. Navíc jsem byla neustále nemocná s průduškami a zápaly plic, takže jsem spoustu času trávila buď v leže, nebo ještě častěji v sedě v posteli čtením. Shrbená, protože s kulatou páteří se mi lépe dýchalo.

Do dospívání jsem vstoupila s minimální fyzickou kondicí, s téměř žádným vědomím těla, s chronickými bolestmi zad, totálně hrbatá, celá ztuhlá a extrémně slabá, zejména ve středu těla jsem neměla sílu žádnou. Kromě toho jsem vůbec nerozvinula spoustu základních pohybových schopností, které byly pro tehdejší děti samozřejmé. Školní tělocvik byl utrpení a neustálé ponížení, protože se po mně chtěly věci zhola nemožné. Nedokázala jsem přeskočit kozu ani chytit míč. Každý druhý rok nebo tak nějak se našim podařilo mi opatřit z tělocviku omluvenku, byla to úleva, protože hodiny tělocviku za socialismu opravdu nebyly prostředí, kde by nešikovné dítě mělo šanci své nedostatky dohnat. Hrubost, donucování, výsměch.

Přitom jsem sama vlastně odjakživa toužila být fyzicky zdatná. Jakmile se mi konečně podařilo vydobýt si klíče od bytu a právo chodit sama ven, začala jsem navštěvovat kurzy karate, chodit sama na svižné procházky, plavat a posléze do posilovny. 

Chyběl mi ale jakýkoli smysl pro mé reálné možnosti. Představovala jsem si, že po pár trénincích budu svalnatá atletka. Neměla jsem výdrž, navíc moje snažení pořád dál přerušovaly nemoci.

V osmnácti jsem objevila taneční párty a okamžitě si zamilovala pocit z dlouhého tance, tu lehkost, která se dostaví po hodinách intenzivního pohybu do rytmu, kdy splynete s hudbou.

Tou dobou jsem také strávila rok ve „vzduchoprázdnu“. Opustila jsem školu a nevěděla jsem, co dál. Toužila jsem se osamostatnit, takže vydělávat, ale s nedokončenou střední školou, a nulovou představou o světě se to jevilo velice obtížné. Rok jsem byla jen tak doma, chodila na brigády, a vlastně jediné, čemu jsem se pořádně věnovala, byl pohyb: posilovna poctivě pravidelně, mnohahodinové procházky a tanec. Poprvé jsem opravdu trochu zesílila. A zřejmě právě to mi pomohlo najít energii a odhodlání – po tom roce jsem začala úspěšně podnikat a brzy jsem si mohla dovolit pronajmout byt. Neuniklo mi, že tu zřejmě je nějaká souvislost.

Pak jsem se ale hýbat zase zapomněla. Stala se ze mě workoholička, zhlédla jsem se v cyberpunku, kde bledí hrdinové tráví celé noci za počítači, obdivovala jsem Billa Gatese, který prý při budování Microsoftu prý spal tři hodiny denně… Skoro mě to zabilo, a taky zruinovalo - spolu s příšernou stravou vedl tenhle životní styl k naprosté ztrátě motivace, soustředění a disciplíny. 

Po dvou letech jsem se probrala a pochopila, že se musím snažit dávat svému tělu, co potřebuje. Začala jsem zase chodit do přírody, na dlouhé výlety po příměstských lesích, snažila jsem se trochu běhat, objevila jsem jógu, a od jara do podzimu jsem trávila každý druhý víkend na openair technech, kde jsem tančila od začátku do konce a mezitím pobíhala po lesích. Můj život se projasnil.

A pak jsem to zase ztratila, moje touha „dohnat“ společenský život, který mi byl v dětství a pubertě úplně odepřen, vedla k příliš divokému „paření“ a nekonečnému cyklu vyčerpanosti po něm. 

Další lepší období nastalo, když jsme si s mým nejlepším kamarádem našli bydlení na okraji Prahy, u Hostivařského lesoparku. Tam jsem si vytvořila pravidelnou rutinu denně chodit několik kilometrů lesem, cvičit jednoduchou sestavu jógy, a jiného energetického cvičení, Tensegrity. Připadalo mi, že takhle už jsem na tom opravdu dobře. Hodinka cvičení, dvě h procházky a cca 10 hodin denně u počítače. To je přece normální, ne?:) 

Zpětně to vidím jinak. Protahování a energetické pohyby jsou samozřejmě lepší než nic, ale pro získání skutečné kondice u někoho, jako jsem já, naprosto nedostačující. A tak dlouhé sezení je prostě příliš, ať ho „kompenzujete“ jakkoli. 

Jedna teorie: mám pocit, že člověk má jakýsi „základní stav“ fyzické kondice, který vychází z toho, na co bylo jeho tělo zvyklé v dětství. Když nic zvláštního nedělá, jeho tělo se do tohoto stavu vrací. Kdo byl jako dítě zdatný, může si dlouho uchovat poměrně dobrý základní stav, i když se moc nesnaží. Kdo nebyl, jako já, může to změnit – ale musí na sobě permanentně pracovat. Moje tělo se docela rychle adaptuje a zlepší sílu i výkonnost, ale je potřeba to udržovat, každý den, jinak rychle klouže zpátky dolů.

Myslím si, že podobně to budou mít i ty virtuální děti dnes. Pokud chtějí nepřirozený stav svého těla napravit, jde to, i když začnou až v dospělosti, ale bude to vyžadovat pravidelnost a vytrvalost. Což je vlastně dobře.

Naprosto speciální dar dostalo moje tělo v roce 2008, kdy jsem strávila půl roku na Novém Zélandu. Shodou nepravděpodobných náhod jsem se octla jako pomocnice na farmě, a kromě vedení domácnosti byl můj hlavní úkol nakládat dřevo:) Šéf ho řezal motorovou pilou, já jsem házela polena na korbu náklaďáku. Dělala jsem to tři měsíce, a neuvěřitelně mi to pomohlo fyzicky i psychicky. Musela jsem neustále provádět točivé, spirálové pohyby se zátěží na hranici mých možností. Rozvinula jsem svaly, které předtím žádnou zátěž nezažily. U toho jsem si uvědomila, jak „hranaté“ jsou pohybové vzorce průměrného člověka. U nejběžnějších činností jako je práce na počítači nebo řízení auta, se pohybujeme jen dopředu-dozadu-doprava-doleva. Nekroužíme. Svaly, které umožňují krouživé pohyby, míváme ochablé a ztuhlé.

A začala jsem vnímat, že tohle omezení pohybového rozsahu těla souvisí se schopností mysli uvědomovat si víc možností. Hranatý člověk si často myslí, že je jen pár způsobů, jak žít, například je fixovaný na jeden druh a způsob práce a nedokáže si představit živit se něčím úplně jiným.

Házení polen mě z téhle ztuhlosti dostalo, a jsem si jistá, že mi to pak doma pomohlo začít úplně nový život. 

Po návratu domů jsem objevila systém Ashtanga jógy, nadchla se pro ni, naučila se sestavu a asi rok a půl ji praktikovala poctivě téměř denně. Ashtanga se od běžné pomalé hathajógy liší tím, že skutečně a velice komplexně posiluje tělo. Když cvičíte hodinovou sestavu každý den, za chvíli máte krásně vyvinuté svalstvo. Vůbec poprvé v životě jsem zjistila, jak se cítí člověk, který není slabý. Úžasně:)

A opět se stalo to samé jako kdysi v osmnácti. Nový pocit z těla, nový stav síly a pružnosti, mi neuvěřitelně pomohl začít úplně novou práci a etapu života.

Ale dlouhodobě to nebylo udržitelné, právě kvůli své celkové celoživotní svalové nerovnováze jsem totiž pozice zřejmě neprováděla správně, a obecně se pro mě tahle velice náročná sestava, původně samozřejmě určená mužům, energeticky až tak moc nehodí. Začala jsem trpět opravdu nepříjemnými bolestmi zad a zápěstí a nakonec jsem to vzdala a vrátila se k jemnějším formám jógy.

A pak jsem byla opakovaně nemocná, plus jsem začala řídit a jezdit všude autem, a zase jsem se vrátila na nulu:(, a začínala od začátku, od rychlé chůze, chození po lese, několika pozdravů Slunci…

Tou dobou mě poprvé začalo napadat, že možná odpověď pro mě nejsou pohybové systémy vytvořené někým jiným, ale dát si dohromady svůj vlastní, přesně z těch prvků, které potřebuju a nejvíc mi dělají dobře.

Z ásán, kterých se moje tělo nejvíc dožadovalo, jsem si sestavila svou vlastní půlhodinovou sestavu jógy. Dělala mi víc dobře než kterákoliv předtím. Začala jsem doma pravidelně tančit, zařídila jsem si na to speciální rituální prostor. Jako alternativu tance jsem zařazovala žonglování s tyčí, venku nebo uvnitř. 

A konečně jsem si uvědomila, že potřebuju nějakou formu posilování středu a horní poloviny těla. Nejprve jsem prostě praktikovala pár jednoduchých posilovacích cviků, pak jsem objevila pružné lano na SM-systém. To je cvičení k nápravě nemocí páteře, samo o sobě mě neoslovilo, ale hrát si s tou pružnou gumou podle svého je úžasné:) Posilujete a protahujete zároveň, výsledný pocit v těle je boží:)

Někdy před rokem jsem se naposled pokusila seriózně věnovat józe, několik měsíců jsem praktikovala podle knihy B.K.S Yiengara, snažila jsem se poctivě učit jeho dlouhé a náročné sestavy. Praxe často zabrala přes dvě hodiny. A pak mi najednou došlo, že když věnuju tolik času a energie józe, nezbývá mi pak na všechny ty rytmické, tančivé, zábavné věci, které bych chtěla dělat daleko víc:)

Na youtube jsem narazila na systém Animal Flow, který se inspiruje pohybem zvířat, a na lektory spontánního pohybu, lidi, co prostě provádí sami se sebou spoustu fascinujících věcí.

Také jsem přišla na to, jak příjemné věci se mnou dělá cvičení v závěsu. V létě používám venkovní prolézačky, domů jsem si pořídila malou vnitřní, a tzv.jógovou houpačku, yoga trapeze, něco jako lehoučkou hamaku, ve které a za kterou se můžete různě vyvěšovat. A několik dalších pomůcek, jako gymnastický míč, Bosu, teď nejnověji kettlebelly. Kromě prolézačky všechno za pár korun – a nezaplacení :) Bydlím v horách, daleko od města, jezdit někam do tělocvičny by bylo časově velice náročné. Tělocvična hned nad postelí a vedle postele je daleko praktičtější :)

Mám tedy prostředí, kde můžu vytvářet doslova stovky různých druhů a kombinací pohybů na posílení a protažení celého těla. Tak mě to baví nejvíc. Jednoho typu pohybu provádím třeba pár minut, což je tak akorát na mou pozornost a trpělivost :). Někdy se věnuju jednomu prvku třeba po dobu jedné písničky. Cvičím vždycky při hudbě.

Venku je pro mě nejdůležitější pohybová praxe chození do kopce:) Pokud mám omezený čas, vyberu si co nejprudší svah, třeba výstup na Kraví horu, který začíná hned za domem. To je prostě daleko „výživnější“, než rovinka:) Miluju také pohyb mimo cesty, divokým terénem, ideálně škrábat se z balvanu na balvan:) A obecně se snažím pokud možno každý den ujít alespoň okolo 5 km, to mi přijde jako takové minimum, aby mi normálně fungoval metabolismus a aby mi nehrabalo:) Když to vůbec není možné, tančím místo toho, to se dá dělat třeba i ve vlaku :)

Na tomhle systému je skvělé, že je bezpečný. Dělám to, co mi tělo dovolí, o co si řekne. Nepřetěžuju ho, netlačím ho do něčeho, čím by si mohlo ublížit.

A druhé důležité plus: provádět všechny ty radostné pohyby do hudby je forma meditace. Snažím se je tak dělat vědomě, s dechem, vizualizací, někdy určitým záměrem. Čím víc udržím soustředěnou mysl, tím lépe pohyb funguje.

Je fascinující, jak je to úplně jiný pocit ze života, s aktivnějším tělem. Nikdy předtím jsem se takhle necítila. Záda, která mě bolela, co se znám, už v 5 letech, se mi teď nepřipomínají. Je zvláštní vzpomenout si, že jsem před pár lety, v těch horších obdobích, vnímala jako námahu třeba 10 minut prudké chůze do kopce na autobus.

Ale vlastně jsem pořád na začátku, to je zřejmé, když se podívám na ty krásné lidi v těch videjích. Neudělám třeba pořád ještě ani jeden shyb. Je mi to celkem trapné a moc nechápu, jak je to možné, ale zjevně to chce trpělivost, pořád dál se zavěšovat, přitahovat, posilovat střed, ramena, paže. Vím, že až to dokážu, bude to další průlom. Myslím si, že by člověk měl dokázat uzvednout sám sebe. 

Proč tohle píšu? Asi tím chci hlavně říct, že i někdo, kdo se „nikdy nehýbal“, začal od nuly, neví co se svým tělem, nezná jeho možnosti, necítí ho, může tohle všechno změnit, pokud chce, a najde si způsoby, které mu dělají radost. 

Systém, který pořád dál vytvářím, je ideální právě pro takového člověka. Nemusíte dělat to, co já. Jde jen o to, inspirovat se, co všechno je možné, a pak si hrát, zkoumat, co vás baví, co vám dělá dobře, a přijít na své vlastní pohybové řádění :)

O jasné pravdě

Současná situace nás za hroznou cenu učí něčemu, co postmoderní společnost do značné míry zapomněla. Přijmout realitu. Dívat se pravdě do očí.

V příliš bezpečné a příliš pohodlné západní společnosti, mezi lidmi přesycenými příliš velkým množstvím vymyšlených příběhů, se rozšířila podivná choroba, kterou bych popsala takto:

"Když se mi realita nehodí do krámu, je nepříjemná, vyžadovala by ode mě změnu, nehodí se do mé osobní ideologie, apod... - vymyslím si jinou. Nic přece není skutečné, všechno je subjektivní, všechno je o úhlu pohledu."

Extrémní příklady jsou třeba lidé, kteří chtějí být neonacisté, ale nemohou přijmout holocaust - a tak se rozhodli, že se nestal. Úcta k tisícům přeživších svědků a duším a příbuzným miliónů obětí veškerá žádná. Prostě se to nějak okecá, že se to určitě nemohlo stát.... Někteří mají dokonce tu drzost psát o tom knihy a vydělávat na nich :((

Podobné pocity jsem měla minulý týden, když mi kdosi, dost autoritativně, vysvětloval, že zprávy o vybombardovaných městech jsou prý přehnané, že je to pořád dokola nějaký jeden zničený panelák z války v Srbsku ....COŽE??? A ty milióny lidí utíkají proč? 

Ale nemá smysl se hádat, takový člověk má svou pravdu a nenaslouchá, často vás vůbec nevnímá, to je zajímavý fenomén, kterého jsem si u těchto forem extrémního světonázoru všimla už za covidu. Tady ten pán mě vnímal tak málo, že si ani nevšiml, že s ním nesouhlasím :D (ale kdyby všiml, nic by to neznamenalo, jsem holt pomýlená.....)

Problém s tímhle je, že pravda existuje. A ta základní pravda, kvůli které tahle duševní choroba ohrožuje přežití nás všech, je, že Život na naší planetě umírá.

Představte si, že dojde voda, což se v některých částech planety už děje, a směřujeme k tomu všude....zrovna teď se dívám z okna na polopoušť, v ročním období, kdy má být vody nejvíc, a to není názor jen můj, hydrolog včera v rádiu říkal totéž, včetně toho, že některým obcím poslední dny vyschly studny.... 

A představte si, že se desítky procent populace rozhodnou, že tomu nevěří.

"To přece nemůže být pravda, to bych se příliš bál, to bych se musel uskromnit, to bych musel měnit svůj životní styl - nééééé, fůůůůůj, to musí být lež, to si vymysleli zlí manipulátoři, aby nás zotročili....". 

Tento přístup ostatně vidíme už dnes u tzv. "popíračů klimatických změn", zřejmě lidí, kteří už desítky let nebyli ani v parku ani se nepodívali z okna :((( Vědí jen, že to prostě vědět nechtějí :(

Pokud ve chvíli, kdy nastane nějaká akutní ekologická katastrofa, příliš mnoho lidí nebude věřit na realitu a nebude ochotno disciplinovaně spolupracovat, umřeme všichni.

Pozitivně formulováno: Jediná šance na přežití je spolupráce. Vzájemná důvěra. Zlepšit fungování lidských struktur tak, aby si tu důvěru všech opravdu zasloužily. Ale na odmítání pravdy prostor prostě už není. 

Snad se z konfrontace s tím velkým šílenstvím a neštěstím tuhle lekci naučíme.

Co dobrého mi dala ta současná informační válka?

Tento text jsem publikovala 18.2. na Facebooku, kde měl docela ohlas. Od té doby proběhla spousta dalšího pochopení, o tom brzy:), ale tohle je pořád základ :)

--------------

Zamýšlím se nad tím už pár dní, a dochází mi, že mi informační válka vlastně přinesla užitečné dary.

Tak jako asi mnoha lidem mi do té doby úplně nedocházelo, jak často všechny možné zdroje informací, online i offline, neříkají pravdu.

Moje automatické osobnostní nastavení bylo "nevěřit systému, věřit alternativě". Zamyslela jsem se teď pořádně nad tím, jak vzniklo, a vidím to, ze zkušeností v dětství, zkušeností mých předků, které mi předala rodina, a pak nějakých zkušeností na počátku dospělosti. Je to pochopitelné, prostě už jako malé dítě jsem se bolestivě setkala s nespravedlností a pokrytectvím státu, a nefunkčními postupy ve zdravotnictví ....a potom, okolo 20, jsem prokoukla konzumní společnost jako strašlivý stroj na zničení Země - a lhaní o tom. A pak už jsem "systému" nevěřila tak nějak nic. Myslím, že to tak má hodně lidí.

Pak jsem objevila alternativní medicínu, duchovní scénu, free kulturu, a měla jsem pocit, že jsem našla to svoje. Ty dobré lidi, kteří se staví proti tomu zlu, říkají pravdu, skutečně léčí, budují lepší nový svět.

A ano, hodně takových lidí skutečně je, a moc si jejich práce vážím.

Ale teď najednou vidím, že jsem to trochu přehnala. A i to se asi stalo nejenom mně. Odmítla jsem věřit oficiálním pravdám, ale zato jsem byla ochotná, často dost nekriticky, věřit kdečemu mimo ně. Nějak mě nenapadlo, že nejen "systém", ale i alternativní scénu tvoří LIDÉ. A lidé se taky někdy mýlí. Někdy nejsou úplně čestní. Někdy sledují vlastní egoistické zájmy, víc nebo méně vědomě. Někdy věří v nějakou ideologii a tlačí ji všem jako jediné řešení, ač pro jiné lidi ten přístup nefunguje.....někdy se nechali zblbnout někým jiným...atd

V prosínci jsem prožila velký šok, když jsem naráz zjistila, že celý balík sdělení, co jsem za předchozí cca rok napřijímala od řady lidí, kterým jsem důvěřovala, byly lži. Že to prostě není pravda. Uf. Dobrá studená sprcha.

Ti lidé to samozřejmě nemysleli zle, prostě těm věcem věřili, a považovali za důležité je sdílet. A dělali stejnou chybu, jako já, uvěřili něčemu, co na někoho s jejich osobnostním nastavením působilo přesvědčivě, a dál to nezkoumali, nepokoušeli se ověřit si to. A já si to vyslechla, dávalo mi to smysl, ano, systém nás chce všechny zabít, to jsem si přece myslela odjakživa .....a tak jsem ty hlášky přijala do svého myšlenkového světa, a bohužel se jimi nechala i ovlivnit v rozhodování v realitě. Když si je zpětně rekapituluju, některé jsou úplně nepředstavitelně absurdní, a stydím se, proboha, jak jsem mohla jako normálně ineligentní, vzdělaná obyvatelka 21. století věřit něčemu takovému? I jen 3 minuty? A navíc, moje intuice od začátku říkala, že tomu vlastně nevěří. Pamatuju si 100 okamžiků, kdy mi tohle vyskočilo, že tomu nevěřím, že to necítím. A pak jsem to potlačila, zapomněla

Jakmile jsem zpracovala tohle jedno téma, víme které, najednou jsem zjistila, že vidím, jak jsem dělala stejnou chybu v předchozích 20 letech v mnoha dalších situacích. A že je to úplně to samé. Třeba jsem se rozpomněla na různé léčitele, ke kterým jsem chodila. A najednou jsem viděla úplně přesně, kdy mi opravdu pomohli, a řekli pravdu...kdy úplně nevěděli...a kdy byly jejich rady úplně mimo. A občas byly hodně mimo. Už se nedivím, proč jsem tak často "zapomněla" se jimi řídit :DD

Co je ale mazec: i v těchhle situacích jsem to vlastně věděla hned. Okamžitě jsem cítila, co se mnou rezonuje, dává smysl, co jsem vlastně stejně už věděla, a ta rada moudrého člověka mi pomohla opravdu si to uvědomit......a co je takové bez života....a co mi nějak nesedí. Bohužel se ale stalo často to samé, co zmiňuju výše. Nevěřila jsem dostatečně sama sobě, svému vnitřnímu hlasu, a místo toho jsem si zvolila svoje pocity potlačit a důvěřovat autoritě toho člověka, který tomu přece rozumí. A někdy jsem si dost neprospěla, když jsem se těmi věcmi, co mi neseděly, pokoušela řídit.

Stejně jsem to měla s řadou knih. Dlouhá léta jsem se zajímala o různé systémy zdravé výživy, a zejména na začátku, těm prvním konceptům, se kterými jsem se setkala, jsem měla tendenci věřit, jako by to bylo slovo Boží....

Tohle mi teda ale došlo už před nějakou dobou. Stačí zkušenost: když to sledujete 20 let a setkáte se s 15 naprosto protichůdnými teoriemi, vidíte, že prostě nemůžou mít všichni tu pravou pravdu To jsem si přebrala: prostě každému tělu funguje trochu něco jiného a musíte si kriticky vybrat. A všimla jsem si taky lidí, kteří jedou nějaký ten systém, ač jim to vůbec nedělá dobře, a nechtějí to vědět.....

Ale teď jsem to prokoukla ještě trochu hlouběji a vidím ještě něco. Některé ty systémy jsou opravdu smysluplné, hluboké, dobře míněné. Ale v poslední době, jak jsou výživové alternativy masově populární, se kolem toho vyrojila i dost divná komerce. Někdo vezme nějakou myšlenku, za pomoci osvědčených marketingových technik ji zabalí tak, aby vypadala jako řešení všech lidských problémů: když podle tohohle budete žít, budete dokonale zdraví, krásní a šťastní......a pak to dobře prodá. Někdy to je do očí bijící a někteří ti lidé to snad dělají vědomě.

A pak je tu ještě jeden specifický podžánr, na který mě asi informační válka upozornila nejvíc: obchod se strachem.

Před cca 10 lety jsem se chvíli zajímala o tehdy populární konspirační teorie, a taky mi to vlastně napůl došlo: přestalo mě to bavit, když jsem zjistila, že je to zvláštní hra: v mnoha těch sděleních cítím kousky pravdy (mimochodem, vůbec nepopírám, že i v těch dnešních místy jsou kousky pravdy), ale došla jsem k tomu, že je to vlastně hlavně takový zvláštní koníček lidí, kteří se rádi bojí. A trochu mě tehdy znechutilo, že většina konspiračních teorií je zásadně o velikých vzdálených věcech, se kterými nemůžeme nic dělat. Lidé řeší, jak je systém ovládá kdoví jakými technologiemi, ale že by změnili něco, co změnit mohou (třeba přestat přijímat ovládací látky jako jsou alkohol, cigarety nebo cukr...:))...nebo přestat zírat do internetu a jít do lesa:)), to ne, to je fůůůůj .... co jsem tak viděla nějaké ty konspirační teoretiky na videjích, vypadali často jako někdo, kdo přesně takové věci absolutně neřeší. Strach je zajímavější

Aspoň tohle že dnes není úplně tak :)), dnes šíří konspirace hodně lidí, kteří u toho praktikují a doporučují zdravý životní styl :DDD....díku pánubohu aspoň za to , zjevně probíhá nějaký planetární duchovní pokrok

A ještě jsem si tenkrát všimla, jaký je to skvělý byznys, ti nejúspěšnější konspirační guruové klidně vyprodají stadion Stačí vyvolat strach v dostatečném počtu lidí, a pak jim prodávat knihy, vstupenky, atd.... To je další aspekt samozřejmě, vystrašit lidi a pak si z nich udělat komunitu, která vás poslouchá. Pokud vím, tohle se úspěšně praktikovalo po celou historii Země, a funguje to stále.

Teď mi došlo, že bohužel úplně o tomtéž je opět zase jeden podžánr těch knih o výživě a zdraví: ty, které člověka vystraší, že něco ho totálně zabíjí. Někdo napíše knihu o hrůzných vlastnostech něčeho konkrétního, a opět to podá tak, že když se té věci zbavíte, vyřešíte všechny své problémy. A taky, často to má pravdivé jádro. Akorát, že pravda nebývá asi úplně tak dramatická. Ani vás to úplně až tak děsivě nezabíjí, ani eliminací toho úplně všechno nevyřešíte

Musím říct, že je velice úlevné, ničemu z těch různých divností, co mi za těch 20 let díky té přehnané důvěřivosti takhle nalezly do hlavy, už nemuset věřit. A místo toho moct věřit sobě :)) A vlastně je taky velice úlevné zjistit, že "systém" nemusí vždycky o všem lhát. Lhát může kdokoli. Říkat pravdu taky. Je důležité se nad tím prostě zamyslet. Prověřit si to. A hlavně poslouchat pořádně, co říká ten hluboký hlas uvnitř.

Jednoduchá osobní informační etiketa pro denní život

"Opravdu tomu věříš?" "Je to tvá nejhlubší pravda?" "K čemu to sdělení má být dobré?"

Podle mě potřebujeme, v běžné komunikaci online i offline, pár nových společenských pravidel. Nemluvím o zákazech shora. Spíš si bránit vlastní informační prostor, tak aby každý, kdo do něj něco vnáší, za své sdělení musel nést větší zodpovědnost.

Včera v noci mi zase přišlo do pošty video, kde někdo rozjíždí takové to strašení, které jsem doufala, že už zhaslo, když tu teď máme daleko žhavější téma.

Když jsem se ohradila, dozvěděla jsem se, že dobrá bytost (fakt ji tak jednoznačně vnímám:), která to odeslala, se s obsahem vlastně ani plně neztotožňuje.

Když se s tím neztotožňuju, když v to nemám absolutní důvěru ze své nejhlubší pravdy, tak to nesdílím, přece....

To je takový základ, další otázky by měly být:

- Můžu tím příjemci, nebo dokonce více lidem, ublížit?

- Jak vím, že je to pravda? Dá se to vůbec ověřit?

Ale podle mě už jen když se člověk sám sobě podívá do očí, a položí si otázku, jestli je to jeho nejhlubší pravda, za kterou si hodlá před světem stát, dost pomůže.