"Opravdu tomu věříš?" "Je to tvá nejhlubší pravda?" "K čemu to sdělení má být dobré?"
Podle mě potřebujeme, v běžné komunikaci online i offline, pár nových společenských pravidel. Nemluvím o zákazech shora. Spíš si bránit vlastní informační prostor, tak aby každý, kdo do něj něco vnáší, za své sdělení musel nést větší zodpovědnost.
Včera v noci mi zase přišlo do pošty video, kde někdo rozjíždí takové to strašení, které jsem doufala, že už zhaslo, když tu teď máme daleko žhavější téma.
Když jsem se ohradila, dozvěděla jsem se, že dobrá bytost (fakt ji tak jednoznačně vnímám:), která to odeslala, se s obsahem vlastně ani plně neztotožňuje.
Když se s tím neztotožňuju, když v to nemám absolutní důvěru ze své nejhlubší pravdy, tak to nesdílím, přece....
To je takový základ, další otázky by měly být:
- Můžu tím příjemci, nebo dokonce více lidem, ublížit?
- Jak vím, že je to pravda? Dá se to vůbec ověřit?
Ale podle mě už jen když se člověk sám sobě podívá do očí, a položí si otázku, jestli je to jeho nejhlubší pravda, za kterou si hodlá před světem stát, dost pomůže.
